9 C 260/2025

Plný text

Okresní soud v Prostějově rozhodl samosoudcem JUDr. Jakubem Štosem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně , IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného fakticky bytem Adresa žalovaného o 10 000 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 10 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,50 % ročně z částky 10 000 Kč od 24. 1. 2026 do zaplacení, a to v pravidelných měsíčních splátkách po 3 000 Kč měsíčně splatných vždy nejpozději do každého 25. dne v měsíci počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku, a to pod ztrátou výhody splátek.

II. Žaloba se zamítá v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 12 439 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 10 000 Kč od 8. 12. 2024 do 23. 1. 2026 a zákonného úroku z prodlení ve výši 1,25 % ročně z částky 10 000 Kč od 24. 1. 2026 do zaplacení.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 69,12 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu (EPR) bylo dne 30. 6. 2025 zahájeno řízení, v němž žalobkyně uplatňovala vůči žalovanému nároky dovozované ze smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené mezi společností , právnická osoba, , IČO , IČO, (dále jen „právní předchůdkyně žalobkyně“ nebo „, právnická osoba, “), a žalovaným. Tvrdila, že dne , datum, byla uzavřena smlouva o revolvingovém úvěru č. , hodnota, (dále též jen jako „smlouva o úvěru“ nebo „smlouva“). Vyjádřila se k procesu uzavření smlouvy na webových stránkách , webová adresa, . Zde si žalovaný vybral parametry úvěru (výši a termín splatnosti). Do registračního formuláře vyplnil své osobní údaje včetně telefonního čísla a e-mailové adresy a byl mu vytvořen zákaznický účet. Učinil návrh na uzavření smlouvy. Právní předchůdkyně žalobkyně mu zaslala verifikační SMS kód na sdělené telefonní číslo. Zadáním kódu do příslušného pole v zákaznickém účtu vyjádřil žalovaný souhlas s návrhem smlouvy. Poté ji odsouhlasila též právní předchůdkyně žalobkyně, což žalovanému oznámila zprávou zaslanou na sdělené telefonní číslo nebo e-mailovou adresu. K posouzení úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně uvedla, že byla vyhodnocena na základě tvrzení žalovaného o příjmech a výdajích, na základě lustrace v CEE, ISIR, SOLUS, NRKI, BRKI a úvěrové historie. Současně výslovně uvedla, že dokumentaci k posouzení úvěruschopnosti k dispozici nemá. Právní předchůdkyně žalobkyně vyplatila žalovanému dne , datum, částku 10 000 Kč bezhotovostním převodem na účet žalovaného. Žalovaný nehradil pravidelné měsíční splátky, proto jej , právnická osoba, upomínkou ze dne 7. 12. 2024 informovala o zesplatnění celého úvěru. Žalobkyně nabyla pohledávku za žalovaným na základě smlouvy o postoupení pohledávek. Žalobkyně se v řízení domáhala zaplacení částky 22 439 Kč sestávající z dlužné jistiny úvěru ve výši 10 000 Kč a smluvního úroku ve výši 12 439 Kč, jakož i zákonného úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 10 000 Kč od 8. 12. 2024 do zaplacení.

2. Podáním doručeným soudu dne 26. 3. 2026 (č. l. 69-70) žalobkyně doplnila na výzvu soudu (č. l. 52) svá tvrzení. Rozvedla tvrzení k procesu uzavření smlouvy. Doplnila, že žalovaný na úvěr dosud ani částečně neplnil. K posouzení úvěruschopnosti žalovaného odkázala na prohlášení žalovaného, která jsou součástí smlouvy o úvěru. Žalovaný byl lustrován v ISIR, CEE, CRKI, EUCB. Prověřování úvěruschopnosti probíhalo prostým nahlédnutím do přístupných registrů a databází. Právní předchůdkyně žalobkyně dále vycházela z dokladů poskytnutých žalovaným. Žalobkyně však nedisponuje žádnými listinnými důkazy k této otázce.

3. Žalovaný se ve věci písemně nevyjádřil. Usnesení s výzvou k vyjádření se k žalobě mu bylo zasláno dne 15. 1. 2026 [v souladu s § 46b písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“)] na adresu trvalého pobytu (, adresa, ). Zásilka byla uložena a připravena k vyzvednutí dne 20. 1. 2026, žalovaný si ji v úložní době nepřevzal, k doručení tak došlo tzv. fikcí dle § 49 odst. 4 o. s. ř. ke dni 30. 1. 2026. Žalovaný se však vyjádřil na jednání. Uvedl, že na pohledávku, která je předmětem řízení, dosud neplnil ani částečně, protože na tento dluh zapomněl, současně měl jiné dluhy a nebylo v jeho možnostech dlužnou částku uhradit. Byl by schopen hradit ve splátkách po 3 000 Kč měsíčně.

4. Soud na tomto místě konstatuje, že pokud by se snad z vyjádření žalovaného mělo podávat uznání žalovaného nároku, rozsudek pro uznání vydán být nemohl, jelikož by to bylo v rozporu s právními předpisy (viz § 153a odst. 2 ve spojení s § 99 odst. 2 o. s. ř.). Zde lze citovat z článku Marka Jägera, soudce Okresního soudu v Kolíně, nazvaného Porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele v procesních souvislostech, který byl publikován v Soudních rozhledech 1/2025 a s jehož závěry se soud ztotožňuje. Autor mimo jiné uvádí: „Rozsudkem pro uznání soud rozhoduje zásadně bez zřetele k tomu, zda a v jakém rozsahu žalobce unáší procesní břemena, popřípadě zda dosavadní výsledky řízení odůvodňují závěr o opodstatněnosti žalobního požadavku. Vyvstane-li ovšem v řízení pochybnost o tom, zda by rozsudek pro uznání neodporoval donucující normě hmotného práva nebo ji neobcházel, vychází soud z výsledků dosud provedeného dokazování, popřípadě provede v tom směru další důkazy. Takový postup by měl soud volit nejen v případě, že závěr o porušení povinnosti poskytovatele spotřebitelského úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele vyplývá již z vylíčení skutkového děje v žalobních důvodech nebo z dosavadních výsledků řízení, nýbrž i tam, kde žalobce opomněl vůbec skutkově tvrdit, zda, kdy a jak poskytovatel spotřebitelského úvěru uvedenou povinnost splnil, nebo tam, kde z listin, kterých se žalobce dovolal, plyne, že tuto povinnost porušil. I v takových případech je totiž namístě pochybovat o souladu uznání žalovaného s hmotným právem.“ V této věci žalobkyně k posouzení úvěruschopnosti žalovaného nic konkrétního netvrdila ani nedokládala, vydání rozsudku pro uznání tak nepřipadalo v úvahu.

5. Jednání ve věci se konalo , datum, . V souladu s § 101 odst. 3 o. s. ř. bylo jednáno v nepřítomnosti žalobkyně i jejího právního zástupce, kteří se z jednání omluvili podáním doručeným , datum, (č. l. 67). Žalobkyně současně žádala, aby ji soud pro případ, že nebude možno žalobě zcela vyhovět, vyzval k doplnění tvrzení a důkazních návrhů. Takto soud nepostupoval, jelikož již společně s předvoláním k jednání žalobkyni k doplnění tvrzení a důkazních návrhů vyzval (č. l. 52), žalobkyně reagovala, avšak tvrzení zůstala i nadále nedostatečná. Omluva z jednání, která obsahuje rozebíraný požadavek, je zjevně „formulářová“, tedy zasílaná ve stejném znění do různých řízení bez ohledu na stav té které věci. Ve výzvě zasílané s předvoláním bylo avizováno, že bude-li třeba žalobkyni na nařízeném jednání poučit dle § 118a odst. 1, odst. 3 o. s. ř. k otázkám, na něž se výzva vztahovala, nebude již poskytnuta další lhůta. Smyslem výzvy bylo zajistit, aby soud mohl rozhodnout při prvním jednání. Tím soud vysvětluje, proč nebylo možno vyhovět požadavku žalobkyně na (další) výzvu. Ostatně soud by nebyl povinen vyhovět ani v případě, že by předchozí výzvu s předvoláním nezasílal, jelikož poučení dle § 118a o. s. ř. se poskytuje při jednání, k němuž se žalobkyně dobrovolně nedostavila. Sama přitom v písemných podáních opakovaně uvedla, že žádnými důkazy k prokázání posouzení úvěruschopnosti žalovaného nedisponuje.

6. Soud provedl na jednání dokazování listinnými důkazy, z nichž zjistil následující:

7. Dle Smlouvy o revolvingovém úvěru , název, č. , hodnota, ze dne , datum, (č. l. 23-26), kterou měla uzavřít , právnická osoba, jako věřitel s žalovaným jako dlužníkem, se , právnická osoba, zavázala poskytnout spotřebitelský úvěr až do výše 10 000 Kč s možností opakovaného čerpání splacené části úvěru. Úvěr měl být poskytnut na účet žalovaného č. , č. účtu, (dále jen jako „účet žalovaného“), a to na dobu neurčitou se zápůjční úrokovou sazbou 200 % ročně a RPSN 537,20 %. Žalovaný měl hradit minimální měsíční splátku v proměnlivé výši uvedené v zákaznickém účtu, SMS i e-mailové zprávě. V podpisové části smlouvy je uvedeno jméno a příjmení žalovaného, aniž by bylo zřejmé, že se jedná o podpis (byť tzv. prostý elektronický), jelikož tyto údaje jsou psány stejně jako text samotné smlouvy (pouze navíc v „rámečku“). Konstatování jakýchkoli dalších smluvních ujednání by bylo zcela nadbytečné s ohledem na závěry dále uvedené. Totéž platí pro Obchodní podmínky , právnická osoba, pro produkt , název, (č. l. 11-15), které měly být součástí smlouvy.

8. Dle výpisu z běžného účtu , právnická osoba, (č. l. 18) obdržela tato společnost od žalovaného dne , datum, platbu částkou 0,01 Kč za účelem identifikace klienta (žalovaného).

9. Dle listiny nazvané „Poslední možnost dohody na úhradě“ ze dne 7. 12. 2024 (č. l. 22) , právnická osoba, zesplatňuje ke dni 7. 12. 2024 úvěr a požaduje zaplacení celkové částky 22 534 Kč. Žalobkyně nepředložila doklad o doručení či odeslání této písemnosti.

10. Dle (rámcové) Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne , datum, (č. l. 5) a Dodatku č. 1 z téhož dne (č. l. 19-21) se , právnická osoba, jako postupitel a žalobkyně jako postupník dohodly na postupování pohledávek za klienty postupitele, k čemuž má dle čl. 3.16 uvedené smlouvy docházet na základě dílčích smluv o postoupení, které jsou uzavřeny doručením datové pásky (datový soubor, jehož obsahem je soubor pohledávek, které mají být postoupeny dle dílčí smlouvy) postupníkovi na e-mailovou adresu.

11. Dle datového souboru (č. l. 6-7), resp. výňatku z něj, je jednou z postupovaných pohledávek též pohledávka za žalovaným specifikovaná mimo jiné číslem smlouvy (, hodnota, ), dlužnou částkou (22 439 Kč) a jménem, příjmením a rodným číslem dlužníka (žalovaného).

12. Dle Oznámení o postoupení pohledávky ze dne , datum, (č. l. 16) oznamuje žalobkyně, která k tomu byla zmocněna , právnická osoba, (viz plná moc na č. l. 16v), že na ni byla postoupena pohledávka za žalovaným ze smlouvy č. , hodnota, ve výši 17 099 Kč. Soudu není zřejmé, z čeho plyne číslo smlouvy , hodnota, , které se neshoduje s číslem smlouvy o úvěru uvedeným shora (, hodnota, ). Nekoresponduje ani se specifikací postoupené pohledávky v datovém souboru dle předchozího odstavce.

13. Dle Výzvy k úhradě před podáním žaloby ze dne 15. 1. 2025 (č. l. 17) vyzývá žalobkyně prostřednictvím svého právního zástupce žalovaného k zaplacení částky 17 099 Kč a nákladů právního zastoupení s odkazem na smlouvu o úvěru č. , hodnota, ze dne , datum, . K uvedenému číslu smlouvy platí totéž, co soud konstatoval v předchozím odstavci.

14. Dle podacího lístku byla zásilka (s ohledem na časovou souvislost zřejmě obsahující oznámení o postoupení pohledávky a výzvu k zaplacení) podána dne 15. 1. 2025 k poštovní přepravě na adresu , adresa, (jde o adresu žalovaného uvedenou ve smlouvě o úvěru a adresu trvalého pobytu žalovaného – viz lustrace v ISZR na č. l. 46).

15. Dle sdělení , název banky, ze dne 25. 2. 2026 (č. l. 57) učiněného na výzvu soudu (č. l. 52) byl žalovaný v období od , datum, (tvrzené datum uzavření smlouvy o úvěru) do 1. 6. 2025 (bankou sdělené datum uzavření účtu) jediným majitelem i disponentem s účtem č. , č. účtu, .

16. Soud měl dále k dispozici výpisy z účtu žalovaného za období od 1. 2. 2024 do 30. 4. 2024 (č. l. 58-62) vyžádané od , název banky, . Souhrnné informace jsou ve výpisu uvedeny pouze ve vztahu k celému zmíněnému období, nikoli pro jednotlivé měsíce. Počáteční zůstatek na účtu činil 5,76 Kč, konečný zůstatek 9 751,51 Kč, celkové příjmy 664 913,86 Kč a celkové výdaje 655 168,11 Kč. V měsíci 2/2024 (konkrétně 15. 2. 2024) obdržel žalovaný od společnosti , právnická osoba, (zřejmě zaměstnavatel) částku 17 634 Kč. Dne 19. 2. 2024 celou tuto částku (resp. 17 600 Kč) vybírá z bankomatu. Žádné další relevantní transakce nejsou z výpisu pro tento měsíc patrné, nelze z něj tedy ani zjistit, jaké byly výdaje (případně další příjmy) žalovaného. Jde-li o měsíc 3/2024, žalovaný obdržel dne 15. 3. 2024 od společnosti , právnická osoba, částku 19 929 Kč. Odchozí platby jsou vyšší než tento příjem. Značné pohyby na účtu probíhají v měsíci 4/2024. Žalovaný čerpal dne , datum, úvěr ve výši 49 100,72 Kč, téhož dne úvěr ve výši 10 000 Kč (zde od , právnická osoba, ), dne , datum, úvěr ve výši 8 000 Kč, 23 678,80 Kč a 5 130,60 Kč, dne , datum, ve výši 31 935,52 Kč a 13 060 Kč atd. (jde jen o příkladmý výčet). Z výpisu se podává i příchozí platba ze dne , datum, od , právnická osoba, ve výši 10 000 Kč pod variabilním symbolem odpovídajícím číslu smlouvy o úvěru (, hodnota, ). Tato částka je dle výpisu okamžitě použita na splátku jiného úvěru.

17. Dle vrácené zásilky obsahující návrh na vydání elektronického platebního rozkazu a usnesení s výzvou k vyjádření se k návrhu (č. l. 50) byla zásilka doručována na adresu trvalého pobytu žalovaného a byla uložena a připravena k vyzvednutí dne 20. 1. 2026.

18. Z provedených listinných důkazů má soud za prokázané, že žalovaný obdržel dne , datum, na účet č. , č. účtu, , jehož je majitelem, od právní předchůdkyně žalobkyně (, právnická osoba, ) částku 10 000 Kč (výpis z účtu žalovaného). Žalovaný dosud neplnil ani částečně, což bylo mezi účastníky nesporné (žalovaný u jednání výslovně uvedl, že dosud nic neuhradil). Pohledávka právní předchůdkyně žalobkyně za žalovaným byla postoupena na žalobkyni dílčí smlouvou o postoupení pohledávek (rámcová smlouva o postoupení vč. dodatku, datový soubor se seznamem postoupených pohledávek). Oznámení o postoupení pohledávky a předžalobní výzva byly žalovanému zaslány na adresu , adresa, (podací lístek). Výhrada ke specifikaci pohledávky v uvedeném oznámení a výzvě byla uvedena shora. Soud má dále za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně nesplnila povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného před poskytnutím spotřebitelského úvěru (k tomu viz dále). Návrh na vydání elektronického platebního rozkazu se dostal do dispoziční sféry žalovaného 20. 1. 2026. Pokud žalovaný na adrese trvalého pobytu k tomuto datu nebydlel (resp. nepřebíral písemnosti), jde to k jeho tíži.

19. Soud naopak nemá za prokázané, že by mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru ve znění předloženém žalobkyní, resp. v jakémkoli znění. Soud žalobkyni společně s předvoláním k jednání vyzval (č. l. 52), aby (mimo jiné) k této otázce doplnila tvrzení a důkazní návrhy. Samotné uvedení jména a příjmení žalovaného v podpisové části smlouvy o úvěru nic nevypovídá o tom, jak, kdy a kým byly tyto údaje na písemnost připojeny (zda se vůbec jedná o podpis) a zda žalovaný smlouvu v předkládaném znění odsouhlasil.

20. Zjištěný skutkový stav soud právně posoudil následovně:

21. Podle § 1879 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Podle § 1882 odst. 1 o. z. dokud postupitel dlužníka nevyrozumí, nebo dokud postupník postoupení pohledávky dlužníku neprokáže, může se dlužník své povinnosti zprostit tím, že splní postupiteli, nebo se s ním jinak vyrovná.

22. Aktivní legitimace žalobkyně v této věci byla prokázána rámcovou smlouvou o postoupení pohledávek ve znění jejího dodatku a datovým souborem se seznamem postupovaných pohledávek. Výše uvedené výhrady ke specifikaci pohledávky v oznámení o postoupení mohou vést nanejvýš k závěru, že postoupení nebylo žalovanému řádně oznámeno, samotné postoupení má však soud za prokázané.

23. Podle § 1725 o. z. smlouva je uzavřena, jakmile si strany ujednaly její obsah. V mezích právního řádu je stranám ponecháno na vůli svobodně si smlouvu ujednat a určit její obsah. Podle § 1731 o. z. z návrhu na uzavření smlouvy (dále jen „nabídka“) musí být zřejmé, že ten, kdo jej činí, má úmysl uzavřít určitou smlouvu s osobou, vůči níž nabídku činí. Podle § 1740 odst. 1 o. z. osoba, které je nabídka určena, nabídku přijme, projeví-li s ní včas vůči navrhovateli souhlas. Mlčení nebo nečinnost samy o sobě přijetím nejsou. Podle § 1745 o. z. smlouva je uzavřena okamžikem, kdy přijetí nabídky nabývá účinnosti.

24. Jak již bylo vyloženo výše, žalobkyně neprokázala, že si její právní předchůdkyně a žalovaný ujednali jako obsah smlouvy právě to, co je obsahem předložených listin, ani závěr, že si cokoli ujednali.

25. Již na základě tohoto závěru lze uzavřít, že z důvodu neprokázané existence smlouvy je třeba vypořádat toliko bezdůvodné obohacení. I kdyby však smlouva uzavřena byla, soud by ji posoudil jako absolutně neplatnou, jelikož právní předchůdkyně žalobkyně před uzavřením smlouvy neposoudila úvěruschopnost žalovaného způsobem vyhovujícím dále citovaným zákonným ustanovením.

26. Podle § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

27. Podle § 419 o. z. spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.

28. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném od 1. 4. 2024 do 30. 4. 2024 (s ohledem na tvrzené datum uzavření smlouvy; v tomto znění dále jen jako „zákon č. 257/2016 Sb.“), spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

29. Podle § 75 zákona č. 257/2016 Sb. poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.

30. Podle § 78 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru pořizují dokumenty nebo jiné záznamy v rozsahu, který je nezbytný pro hodnověrné osvědčení řádného plnění jejich povinností stanovených tímto zákonem. Podle § 78 odst. 2 písm. b) zákona č. 257/2016 Sb. poskytovatel při plnění povinnosti podle odstavce 1 uchovává zejména dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele (…).

31. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

32. Podle § 86 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

33. Podle § 87 odst. 1 věty první a druhé zákona č. 257/2016 Sb. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu.

34. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 věty první o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

35. Smluvní vztah mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným podléhá citované úpravě zákona č. 257/2016 Sb., jelikož se jednalo o spotřebitelský úvěr. Žalobkyně proto byla povinna tvrdit a prokázat, že její právní předchůdkyně splnila povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného před poskytnutím úvěru, a to způsobem vyhovujícím citovaným ustanovením. Břemeno tvrzení a břemeno důkazní o tom, že před poskytnutím úvěru řádně zkoumal úvěruschopnost žadatele o úvěr, má žalobce (poskytovatel úvěru), a proto musí být v zásadě schopen soudu předložit dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti (prokazující příjmy a výdaje) žalovaného (spotřebitele), jimiž disponoval před uzavřením úvěrové smlouvy. V opačném případě nelze uzavřít, že úvěruschopnost posuzoval s odbornou péčí ve smyslu § 75 ve spojení s § 86 zákona č. 257/2016 Sb. Odborná péče se vztahuje nejen na posuzování úvěruschopnosti konkrétního spotřebitele, ale též na věrohodné prokázání toho, že tak poskytovatel úvěru učinil (viz např. nález finančního arbitra ze dne 1. 11. 2024, č. j. FA/SR/SU/201/2024-50, bod 7.4).

36. Žalobkyně setrvala u zcela obecných tvrzení o lustraci žalovaného v dostupných registrech a databázích. Dále odkazovala na prohlášení žalovaného ve smlouvě (jejíž uzavření však nebylo prokázáno). Již z těchto obecných tvrzení je zřejmé, že , právnická osoba, nezjišťovala skutečné příjmy a výdaje žalovaného, nemohla tedy vyhodnotit jeho majetkové poměry. Nadto soud z vyžádaných výpisů k období před poskytnutím úvěru ze strany , právnická osoba, zjistil, že žalovaný čerpal v dubnu 2024 další úvěry, o nichž zřejmě nebylo , právnická osoba, nic známo, jelikož od žalovaného žádné doklady nevyžadovala.

37. Smlouva o spotřebitelském úvěru byla uzavřena po účinností zákona č. 96/2022 Sb., jenž s účinností od 29. 5. 2022 novelizoval § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. Až od tohoto data je výslovně upraveno, že soud přihlédne k neplatnosti úvěrové smlouvy (pro porušení povinnosti dle § 86 odst. 1 věty druhé zákona č. 257/2016 Sb.) i bez návrhu. Předchozí právní úprava stanovila, že spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Soud je však dle judikaturního vývoje povinen z úřední povinnosti zjišťovat, zda právní předchůdkyně žalobkyně splnila povinnost zkoumat schopnost žalovaného splácet, tedy jeho solventnost (k tomu viz např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ve věci C-679/18). Pokud by tak soud měl činit jen k námitce spotřebitele, ochrana spotřebitele poskytovaná citovanými ustanovení zákona č. 257/2016 Sb. by byla spíše iluzorní a soudní moc by svými rozhodnutími stvrzovala nezákonný postup poskytovatelů spotřebitelských úvěrů. Proto soud i v tomto případě (navíc již dle výslovně právní úpravy) sám přihlédl k tomu, že právní předchůdkyně žalobkyně nepostupovala v souladu s § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb. Pokud by žalobkyně prokázala uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru, byla by neplatná, jelikož smysl a účel zákona (ochrana spotřebitele, ale i společnosti jako celku) neplatnost vyžaduje, a to absolutně.

38. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle § 2991 odst. 2 bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle § 2993 věty první o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.

39. Podle § 87 odst. 1 věty třetí zákona č. 257/2016 Sb. (pro případ neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru) spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

40. Podle § 1958 odst. 2 o. z. neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.

41. Podle § 570 odst. 1 o. z. právní jednání působí vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí projev vůle dojde; zmaří-li vědomě druhá strana dojití, platí, že řádně došlo.

42. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

43. Podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.

44. S ohledem na závěr o neuzavření smlouvy o úvěru (resp. závěr o její absolutní neplatnosti, pokud by uzavřena byla) je třeba posoudit plnění právní předchůdkyně žalobkyně ve prospěch žalovaného částkou 10 000 Kč jako bezdůvodné obohacení, konkrétně plnění bez právního důvodu, které je žalovaný povinen vydat. Žalovaný dosud žádné plnění neposkytl, proto mu soud uložil zaplatit žalobkyni částku 10 000 Kč. Soud žalobkyni dále přiznal zákonný úrok z prodlení. Je primárně na žalovaném, který nejlépe zná své poměry a schopnosti, aby je tvrdil a doložil. Pokud tak neučinil, nenastal „spor“ ve smyslu § 87 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb., jímž je míněn aktivní a nevyřešený střet rozdílných představ věřitele a dlužníka o přiměřené době plnění (viz např. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 6. 3. 2025, sp. zn. 27 Co 35/2024, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 18. 3. 2025, sp. zn. 28 Co 121/2024). Žalovaný sice uvedl, že měl více dluhů a není schopen dluh uhradit jednorázově, konkrétnější tvrzení k tomu, že dosud neuplynula doba přiměřená jeho možnostem, však nesdělil. Ani soudu nebyly takové skutečnosti známy z úřední činnosti. Žalovaný se mohl prokazatelně dozvědět o tom, že se vůči němu žalobkyně domáhá plnění ze shora specifikované smlouvy o spotřebitelském úvěru, dne 20. 1. 2026, kdy byla uložena a připravena k vyzvednutí zásilka obsahující též návrh na vydání elektronického platebního rozkazu a zasílaná na adresu trvalého pobytu žalovaného. K tomuto datu se výzva (v podobě žaloby) dostala prokazatelně do dispozice žalovaného (byla ve sféře jeho vlivu). Projev vůle mu došel ve smyslu § 570 odst. 1 o. z. Od 20. 1. 2026 (úterý) soud počítal lhůtu bez zbytečného odkladu dle § 1958 odst. 2 o. z. Za ni lze v daném případě považovat lhůtu tří pracovních dnů (rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 6. 3. 2025, sp. zn. 27 Co 35/2024), jelikož dlužná povinnost záležela jen v poukázání dlužné částky na účet věřitele. Posledním dnem lhůty tak byl pátek 23. 1. 2026 a od 24. 1. 2026 je žalovaný s vydáním bezdůvodného obohacení v prodlení. K tomuto datu uplynulo od poskytnutí úvěru ve výši 10 000 Kč 21 měsíců. Soud doplňuje, že za výzvu k plnění, od níž by odvíjel splatnost, nepokládal oznámení o postoupení pohledávky ani předžalobní výzvu k plnění (u nichž není zřejmé, zda a kdy byly doručeny). Ustanovení § 573 o. z. přitom neupravuje domněnku dojití, nýbrž domněnku doby dojití (ostatně takto je ustanovení i nadepsáno). Na tom se shoduje i komentářová literatura. Melzer konstatuje [Melzer, F. in Melzer, F., Tégl, P. a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek III. § 419-654. 1. vydání. Praha: Leges, 2014, s. 695]: „Toto ustanovení v žádném případě neusnadňuje důkaz samotného dojité projevu vůle, naopak jej předpokládá (…) Prokázání samotného dojití stále tíží toho, kdo právně jednal.“ Beran k tomu uvádí [Beran, V. in Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání (3. aktualizace). C. H. Beck, 2024]: „Domněnka doby dojití se uplatní pouze u zásilek, u nichž bylo prokázáno dojití. Nepostačuje prokázání doby odeslání a prokázat dojití musí ten, kdo se ho dovolává.“ Obdobně Dobrovolná [Dobrovolná, E. in Lavický, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1-654). 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 1830]: „Tato vyvratitelná domněnka však platí jen v situaci, kdy zásilka adresátovi prokazatelně došla (viz dikce zákona „došlá zásilka“), a řeší pouze dobu dojití pro případ, že ji nelze jinak určit, resp. že není prokázána jiná doba dojití (VS v Praze 7 Cmo 89/2017, I. ÚS 1390/19). Nejedná se tedy v žádném případě o domněnku dojití písemnosti, která nebyla prokazatelně adresátovi doručena, i když byla prokazatelně odeslána.“ Byť je soudu známo, že ustanovení § 573 o. z. je mnohdy (nesprávně) aplikováno jako domněnka samotného dojití, ve shodě s jednomyslným názorem komentářové literatury takto nepostupuje a vychází z data dojití návrhu na vydání EPR, od kterého běžela lhůta bez zbytečného odkladu. Jde-li o sazbu zákonného úroku z prodlení, soud vycházel ze sazby rozhodné pro prodlení nastalé v 1. pololetí roku 2026 (11,50 %), nikoli z vyšší sazby uplatněné žalobou (12,75 %). Soud však vyhověl požadavku žalovaného na rozložení dlužné částky do měsíčních splátek po 3 000 Kč, a to pod ztrátou výhody splátek. Stanovení splátek i ztráty výhody splátek soudu umožňuje § 160 odst. 1 o. s. ř. Uvedené zcela respektuje i zájmy žalobkyně jako věřitele, jelikož při řádném splácení bude dlužná částka uhrazeno do 4 měsíců od právní moci tohoto rozsudku; žalobkyni byl navíc přiznán i zákonný úrok z prodlení. Proto soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku I.

45. S ohledem na neprokázání smluvního vztahu mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným (resp. s ohledem na absolutní neplatnost smlouvy o úvěru, pokud by uzavřena byla) nemohly být žalobkyni přiznány nároky, které měly být touto smlouvou založeny (smluvní úrok). Jde-li o uplatněný nárok na zaplacení zákonného úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 10 000 Kč od 8. 12. 2024 do zaplacení, tak vzhledem k tomu, že žalobkyni byl zákonný úrok z prodlení přiznán v rozsahu uvedeném ve výroku I, musela být žaloba zamítnuta co do zákonného úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 10 000 Kč od 8. 12. 2024 do 23. 1. 2026 (den splatnosti práva na vydání bezdůvodného obohacení) a zákonného úroku z prodlení ve výši 1,25 % ročně (rozdíl sazby uplatněné žalobou a sazby přiznané) z částky 10 000 Kč od 24. 1. 2026 do zaplacení. Proto soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku II.

46. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení se uplatní se zásada procesního úspěchu ve věci dle § 142 odst. 2 o. s. ř. (částečný úspěch). Při výpočtu poměru procesního úspěchu žalobkyně a žalovaného bere soud v potaz nejen požadovanou jistinu, ale též příslušenství, a to v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015, či usnesením téhož soudu ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 33 Cdo 1357/2017. Součet žalobou požadovaného plnění činil ke dni vyhlášení rozsudku 24 098,24 Kč (22 439 Kč + zákonný úrok z prodlení ve výši 1 659,24 Kč). Žalobkyně byla úspěšná co do částky 10 198,49 Kč (10 000 Kč + zákonný úrok z prodlení ve výši 198,49 Kč), tj. 42,32 %. Ve zbývajícím rozsahu, tj. 57,68 %, byl úspěšný žalovaný. Nárok na náhradu nákladů řízení je dán rozdílem procesního úspěchu a neúspěchu, proto má žalovaný právo na náhradu nákladů řízení v rozsahu 15,36 %. Žalovaný nedoložil výši svých hotových výdajů, tudíž by měl dle § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s vyhláškou č. 254/2015 Sb. nárok na náhradu v paušální výši 300 Kč za každý úkon (§ 2 odst. 3 vyhlášky) Avšak Nejvyšší soud v usnesení ze dne 18. 11. 2025, č. j. 28 Cdo 2638/2025, konstatoval následující: „(…) jestliže § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve znění účinném od 1. 1. 2025 stanoví, že náhrada za vnitrostátní poštovné, místní hovorné a přepravné přísluší ve výši 450 Kč, představovalo by přiznávání náhrady týchž výdajů nezastoupenému účastníku toliko ve výši 300 Kč návrat k bezdůvodnému rozlišování mezi stranami civilního sporu podle toho, zda jsou, či nejsou zastoupeny zástupcem ve smyslu § 137 odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud, jenž se v souladu s čl. 89 odst. 2 Ústavy cítí nadále vázán nosnými důvody plenárního nálezu Pl. ÚS 39/13, proto pokládá § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. jakožto podzákonného předpisu za neaplikovatelný pro rozpor s čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.“ Nezastoupenému účastníku je proto nutné přiznat v situacích, na něž by jinak dopadal § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., srovnatelnou náhradu, jaká by za shodných okolností náležela straně zastoupené advokátem. Žalovanému náleží paušální náhrada za účast u jednání ve výši 69,12 Kč (15,36 % z částky 450 Kč). Lhůtu k plnění soud stanovil dle § 160 odst. 1 o. s. ř. Proto soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku III.

47. Soud dále uvádí, že v tomto případě nedoměřoval soudní poplatek za podaný návrh dle položky 2 bodu 2 ve spojení s položkou položky 1 bodem 1 písm. a) Sazebníku poplatků, který je přílohou zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, jelikož ve věci byl vydán (následně zrušený) elektronický platební rozkaz, což lze zpětně označit za nesprávný postup (s ohledem na absenci konkrétních tvrzení k posouzení úvěruschopnosti žalovaného).

48. K opravnému prostředku: Soud na tomto místě odůvodňuje, proč je v části věnované poučení uvedeno, že proti rozsudku není odvolání přípustné. Podle § 202 odst. 2 o. s. ř. odvolání není přípustné proti rozsudku vydanému v řízení, jehož předmětem bylo v době vydání rozsudku peněžité plnění nepřevyšující 10000 Kč, k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží; to neplatí u rozsudku pro uznání a u rozsudku pro zmeškání. Žalobkyně v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu uvádí jako jistinu částku 10 000 Kč, částku 12 439 Kč pak označuje za smluvní úrok. Smluvní úrok není jistinou, ale příslušenstvím dle § 513 o. z. Žalobkyně netvrdila, že by smluvní úrok v důsledku prodlení žalovaného a s tím souvisejícího zesplatnění přirostl k jistině (ostatně zákonný úrok z prodlení požaduje jen z částky 10 000 Kč). Šebek v komentáři k § 202 o. s. ř. uvádí [Šebek, R. in Svoboda, K., Smolík, P., Levý, J., Doležílek, J. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. 3. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2024]: „Co je příslušenstvím peněžité pohledávky, plyne z hmotného práva (srov. § 513 ObčZ): úroky, úroky z prodlení (případně poplatek z prodlení) a náklady spojené s jejím uplatněním (včetně nákladů řízení). V praxi je proto třeba důsledně rozlišovat, zda předmětem řízení není, vedle jistiny, rovněž příslušenství stanovené pevnou peněžní částkou nebo kapitalizované příslušenství (vyčíslené pevnou částkou za určitou dobu), které je zahrnuto k jistině do jediné žádané peněžní částky.“ Na tom nic nemění označení předmětu řízení „o zaplacení 22 439 Kč s příslušenstvím“ (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 11. 2023, sp. zn. II. ÚS 2730/23), jelikož soud není při nápadu věci s to vždy ihned rozklíčovat částku, kterou žalobkyně (nesprávně) uvádí v kolonce návrhu na vydání EPR určené pro jistinu. V tomto rozsudku již soud označuje předmět řízení „o 10 000 Kč s příslušenstvím“, aby korespondoval s poučením o opravném prostředku.