9 C 296/2025

Plný text

Okresní soud v Prostějově rozhodl samosoudcem JUDr. Jakubem Štosem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně , Anonymizováno IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o 60 984,97 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 8 672,07 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,50 % ročně z částky 8 672,07 Kč od 27. 1. 2026 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 50 949,35 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 28 557,11 Kč od 20. 5. 2025 do 26. 1. 2026, zákonného úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 19 885,04 Kč od 27. 1. 2026 do zaplacení, zákonného úroku z prodlení ve výši 0,50 % ročně z částky 8 672,07 Kč od 27. 1. 2026 do zaplacení a částky 1 363,55 Kč.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 325,80 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Žalobkyni se vrací přeplatek na soudním poplatku za podaný návrh ve výši 943 Kč; tato částka jí bude vyplacena Okresním soudem v Prostějově do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu bylo dne 6. 11. 2025 zahájeno řízení, v němž žalobkyně uplatňovala vůči žalovanému nároky dovozované ze smlouvy o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. , hodnota, ze dne , datum, (dále jen „smlouva o úvěru“ nebo „smlouva“). Tvrdila, že smlouva byla uzavřena distančním způsobem na internetových stránkách , webová adresa, Žalovaný vyplnil žádost o poskytnutí úvěru. Poskytl údaje, dle nichž žalobkyně posoudila jeho úvěruschopnost. Jednalo se o následující informace: celkový počet členů domácnosti žijících ve společně hospodařící domácnosti se spotřebitelem, počet členů domácnosti žijících ve společně hospodařící domácnosti se spotřebitelem a majících příjem, pravidelné měsíční výdaje uvedené spotřebitelem, čisté měsíční příjmy uvedené spotřebitelem, ověřené čisté měsíční příjmy a „další“. V této souvislosti žalobkyně odkázala na dokument „Úvěruschopnost“ či „, název, “ (listina, kterou měla žalobkyně zjevně na mysli, je nazvána „Výpis o posouzení úvěruschopnosti u společnosti , Jméno žalobkyně, “). Žalobkyně dále provedla lustraci žalovaného v centrální evidenci exekucí, bankovním i nebankovním registru klientských informací (BRKI, NRKI), insolvenčním rejstříku, registru neplatných dokladů, registru hledaných osob, registru politicky aktivních osob, „sankčních seznamech“ a interních registrech historie žalovaného. Zkontrolovala rovněž platnost adresy žalovaného. Uvedla, že „případně vycházela“ též z předložených výpisů z účtu žalovaného a výplatních pásek. Ověřená výše čistého měsíčního příjmu žalovaného činila 44 156 Kč. Žalovaný následně potvrdil správnost údajů ve smlouvě (jméno, příjmení, trvalý pobyt, e-mail, telefonní číslo, číslo bankovního účtu). Zpřístupnil svůj bankovní účet službě , název, za účelem získání informací o účtu a jeho majiteli. Smlouva byla uzavřena prostřednictvím klientského profilu, do kterého se žalovaný přihlásil prostřednictvím dvoufaktorového ověření. V klientském profilu nejprve odsouhlasil formulář , název, (standardní předsmluvní informace o spotřebitelském úvěru) a následně i návrh smlouvy kliknutím na opt-in volbu „Podepisuji“. Posléze mu byla smlouva i s formulářem zaslána na sdělenou e-mailovou adresu. Žalobkyně se ve smlouvě zavázala poskytnout žalovanému spotřebitelský úvěr jiný než na bydlení až do výše 80 000 Kč s možností postupného čerpání, žalovaný se zavázal úvěr vrátit i s příslušenstvím v pravidelných splátkách. První splátka byla splatná 1. 11. 2024, konec kreditního rámce měl nastat 26. 3. 2026. Žalovaný se zavázal uhradit poplatek za vyplacení tranší úvěru ve výši 1,99 % z vyplacené tranše a smluvní úrok ve výši 0,93 % denně z nesplacené části jistiny. Žalobkyně vyplatila na účet žalovaného v celkem 12 platbách (které v návrhu uvedla) celkovou částku 56 049 Kč. Žalovaný nehradil řádně a včas. Na jistinu uhradil celkem 28 049 Kč. E-mailem ze dne 19. 5. 2025 žalobkyně smlouvu vypověděla. Žalobkyně se v tomto řízení domáhala zaplacení jistiny úvěru ve výši 27 999,91 Kč, poplatku za vyplacení tranší úvěru ve výši 557,20 Kč a smluvního úroku ve výši 31 064,31 Kč (součet dosud uvedených položek odpovídá částce 59 621,42 Kč uvedené v petitu návrhu), dále zákonného úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 28 557,11 Kč (součet neuhrazené jistiny úvěru a poplatku za vyplacení tranší úvěru) od 20. 5. 2025 do zaplacení a sjednané smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně ze zůstatku jistiny úvěru, s jejíž úhradou byl žalovaný v prodlení (žalobkyně tvrdí prodlení ohledně denní splátky splatné 14. 2. 2025); naposled uvedený nárok uplatňuje žalobkyně za prvních 90 dnů prodlení žalovaného (od 15. 2. 2025 do 16. 5. 2025) a vyčísluje jej na 1 363,55 Kč.

2. Na výzvu soudu žalobkyně doplnila svá tvrzení v podání doručeném 12. 3. 2026 (č. l. 111-112). Uvedla, že žalovaný se jednoznačně identifikoval prostřednictvím služby , název, společnosti , právnická osoba, , tím, že této společnosti zpřístupnil svůj účet za účelem získání informací o účtu a jeho majiteli. K posouzení úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně nad rámec tvrzení v návrhu uvedla, že využívá službu , název, a měla k dispozici výpis z běžného účtu žalovaného. Mezi registry, v nichž žalovaného lustrovala, uvedla nově , právnická osoba, . Dále uvedla, že žalovaný čerpal od žalobkyně celkovou částku 56 049 Kč, a to následovně: dne , datum, částky 3 000 Kč, 3 000 Kč a 1 000 Kč, dne , datum, částku 1 000 Kč, dne 4. 10. 2024 částku 1 000 Kč, dne 8. 10. 2024 částky 2 000 Kč, 2 000 Kč a 4 000 Kč, dne 18. 11. 2024 částky 5 000 Kč a 6 049 Kč, dne 15. 1. 2025 částku 20 000 Kč a dne 16. 1. 2025 částku 8 000 Kč. Žalovaný naopak uhradil celkovou částku 47 376,93 Kč, a to následovně: dne 13. 11. 2024 částku 6 329,85 Kč, dne 13. 12. 2024 částku 640,92 Kč, dne 18. 12. 2024 částku 3 602,77 Kč a dne 2. 1. 2025 částku 36 803,39 Kč. Žalobkyně tyto úhrady započetla v částce 28 049,09 Kč na jistinu a v částce 19 327,84 Kč na smluvní úrok a smluvní pokutu.

3. Žalovanému bylo usnesení s výzvou k vyjádření se k žalobě zasláno dne 16. 1. 2026 [v souladu s § 46b písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“)] na adresu jeho trvalého pobytu (, adresa, ). Žalovaný si zásilku osobně převzal dne 23. 1. 2026. Shodně bylo žalovanému doručováno i předvolání k jednání, které osobně převzal dne , datum, . Teprve na nařízeném jednání se žalovaný ve věci vyjádřil. Uvedl, že by chtěl dlužnou částku hradit ve splátkách, jelikož není v jeho možnostech tak učinit jednorázově. Již na tomto místě soud uvádí, že ve věci nebylo možno rozhodnout rozsudkem pro uznání. Dle § 153a odst. 2 o. s. ř. rozsudek pro uznání, nelze vydat ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§ 99 odst. 1 a 2). Dle § 99 odst. 2 o. s. ř. soud rozhodne o tom, zda smír schvaluje; neschválí jej, je-li v rozporu s právními předpisy. V takovém případě soud po právní moci usnesení pokračuje v řízení. Poskytovatel spotřebitelského úvěru je povinen zkoumat úvěruschopnost spotřebitele způsobem upraveným v zákoně č. 256/2017 Sb., o spotřebitelském úvěru. Jak bude dále uvedeno, žalobkyně tuto povinnost nesplnila. V takovém případě není možno rozhodnout rozsudkem pro uznání. Soud zde poukazuje na článek Marka Jägera, soudce Okresního soudu v Kolíně, nazvaný Porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele v procesních souvislostech, který byl publikován v Soudních rozhledech 1/2025 a s jehož závěry se soud ztotožňuje. Autor mimo jiné uvádí: „Rozsudkem pro uznání soud rozhoduje zásadně bez zřetele k tomu, zda a v jakém rozsahu žalobce unáší procesní břemena, popřípadě zda dosavadní výsledky řízení odůvodňují závěr o opodstatněnosti žalobního požadavku. Vyvstane-li ovšem v řízení pochybnost o tom, zda by rozsudek pro uznání neodporoval donucující normě hmotného práva nebo ji neobcházel, vychází soud z výsledků dosud provedeného dokazování, popřípadě provede v tom směru další důkazy. Takový postup by měl soud volit nejen v případě, že závěr o porušení povinnosti poskytovatele spotřebitelského úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele vyplývá již z vylíčení skutkového děje v žalobních důvodech nebo z dosavadních výsledků řízení, nýbrž i tam, kde žalobce opomněl vůbec skutkově tvrdit, zda, kdy a jak poskytovatel spotřebitelského úvěru uvedenou povinnost splnil, nebo tam, kde z listin, kterých se žalobce dovolal, plyne, že tuto povinnost porušil. I v takových případech je totiž namístě pochybovat o souladu uznání žalovaného s hmotným právem.“ Soud proto na jednání sdělil žalovanému svůj předběžný právní názor o absolutní neplatnosti smlouvy, načež žalovaný uvedl, že rozdíl mezi skutečně čerpanou a dosud uhrazenou částkou je schopen zaplatit jednorázově.

4. Jednání ve věci se konalo , datum, . V souladu s § 101 odst. 3 o. s. ř. bylo jednáno v nepřítomnosti žalobkyně (i právního zástupce žalobkyně). Žalobkyně i její právní zástupce se z jednání omluvili podáním doručeným , datum, (č. l. 109). Žalobkyně současně žádala, aby ji soud pro případ, že žalobě nebude možno zcela vyhovět, vyzval k doplnění tvrzení a důkazních návrhů. Takto soud nepostupoval, jelikož již společně s předvoláním k jednání žalobkyni k doplnění tvrzení a důkazních návrhů vyzval (č. l. 36) a žalobkyně na výzvu reagovala (č. l. 111-112). Ve výzvě bylo avizováno, že bude-li třeba žalobkyni na nařízeném jednání poučit dle § 118a odst. 1, odst. 3 o. s. ř. k otázkám, na něž se výzva vztahovala, nebude již poskytnuta další lhůta. Smyslem výzvy bylo zajistit, aby soud mohl rozhodnout při prvním jednání. Tím soud vysvětluje, proč nebylo možno vyhovět požadavku žalobkyně na (další) výzvu. Ostatně soud by nebyl povinen vyhovět ani v případě, že by předchozí výzvu s předvoláním nezasílal, jelikož poučení dle § 118a o. s. ř. se poskytuje při jednání, k němuž se žalobkyně dobrovolně nedostavila. Soud navíc vyšel ze zjištěného skutkového stavu; v takovém případě se k poučení dle § 118a o. s. ř. nepřistupuje.

5. Soud provedl listinné důkazy předložené žalobkyní a vyžádané soudem, z nichž zjistil následující:

6. Dle Smlouvy o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. , hodnota, ze dne , datum, (č. l. 27-29), která měla být uzavřena mezi žalobkyní jako věřitelem a žalovaným jako dlužníkem, se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému bezúčelový revolvingový úvěr do maximální výše (schváleného kreditního rámce) 80 000 Kč na účet žalovaného č. , č. účtu, , a to vždy na základě žádosti žalovaného o čerpání dostupné v klientské sekci. Úroková sazba (pevná – denní úrok) činila 0,933 %, poplatek za vyplacení tranše úvěru 1,99 % z čerpané částky. Žalovaný měl úvěr splácet v pravidelných denních splátkách ve výši určené dle čl. 5 všeobecných obchodních podmínek. Splatnost první denní splátky měla nastat 30. den po dni, v němž byla vyplacena příslušná tranše úvěru. Každá denní splátka byla splatná 29. den po dni výpočtu dané denní splátky. Datem splatnosti úvěru (posledním dnem trvání smlouvy) je 26. 3. 2026. V podpisové části smlouvy je uvedeno: „Já, , Jméno žalovaného, , rodné číslo (…), potvrzuji, že jsem smlouvu přečetl/a a s jejím obsahem souhlasím. Datum uzavření smlouvy: , datum, . Tímto podepisuji dne , datum, . Klient.“ Žalovaný u jednání k dotazu soudu uvedl, že smlouvu o úvěru na č. l. 27-29 s žalobkyní uzavřel.

7. Nedílnou součástí smlouvy měly být Všeobecné obchodní podmínky platné od 27. 5. 2024 (č. l. 8), s ohledem na dále uvedené závěry by však bylo nadbytečné se zabývat jejich jednotlivými ustanoveními.

8. Z listiny nazvané „Autorizace ověření totožnosti“ (č. l. 21) soud zjistil, že ověření totožnosti žalovaného bylo autorizováno prostřednictvím přímého náhledu na jeho bankovní účet č. , č. účtu, .

9. Z listiny nazvané „BankID výpis“ (č. l. 113) soud zjistil, že obsahuje konkrétní identifikační údaje osoby označené jako , Jméno žalovaného, (žalovaný), včetně jejího data narození, rodného čísla, adresy trvalého pobytu, údajů o dokladech totožnosti, kontaktních údajů a dalších technických identifikátorů souvisejících s BankID transakcí. Výpis zjevně zachycuje stav údajů v roce 2022, jak plyne z tam uvedeného věku žalovaného (, hodnota, let) i z údaje „updated_at“ s hodnotou , hodnota, , což po převodu dle dostupných nástrojů odpovídá datu , datum, . Žalobkyně předložila i další listinu nazvanou „BankID výpis“ (č. l. 22), z ní však soud nečiní žádná skutková zjištění, jelikož na rozdíl od listiny na č. l. 113 obsahuje jen výčet různých údajů/položek, avšak bez konkrétních hodnot vztahujících se ke konkrétní osobě (žalovanému).

10. Z listin nazvaných „Údaje o poskytovateli spotřebitelského úvěru (…)“ (č. l. 10-11), „Informace pro spotřebitele“ (č. l. 25-26) a „Souhlas se zpracováním osobních údajů“ (č. l. 12-14) soud nečiní žádná skutková zjištění, neboť se jedná o formulářové/informační dokumenty neobsahující jakýkoli projev vůle žalovaného (jeho údaje v těchto dokumentech nejsou ani zmíněny, dokumenty jím nejsou podepsány).

11. Z listiny nazvané „Příloha: Předpis denních splátek“ (č. l. 7) soud zjistil, že jsou v ní rozepsány denní splátky za období od , datum, do 27. 3. 2026. Každá denní splátka činí 28,29 Kč, rozpad této částky na jistinu, úrok a poplatek je proměnlivý.

12. Z listiny nazvané „Výpis o posouzení úvěruschopnosti u společnosti , Jméno žalobkyně, “ (č. l. 17) soud zjistil, že obsahuje následující informace o žalovaném: jméno, příjmení, rodné číslo, trvalé bydliště, celkový počet členů ve společně hospodařící domácnosti (2), počet členů ve společně hospodařící domácnosti s příjmem (2), výše pravidelných měsíčních výdajů na půjčky (2 000 Kč), výše pravidelných měsíčních výdajů na bydlení (2 000 Kč), další nezbytné výdaje (0 Kč), ostatní zbytné výdaje (3 000 Kč), výše ověřeného čistého měsíčního příjmu (44 156 Kč), výše čistého měsíčního příjmu uvedeného spotřebitelem (35 000 Kč), regionální koeficient (1), rezerva pro výdaje (500 Kč), vypočítané minimální výdaje (6 005 Kč), disponibilní příjem (28 900 Kč), počet doporučených prodloužení (0).

13. Z listiny nazvané „Identifikované příjmy“ (č. l. 6) soud zjistil, že obsahuje výčet příjmových transakcí na účtu č. , č. účtu, za období od 8. 12. 2023 do 16. 5. 2024 (6 transakcí) a na účtu č. , č. účtu, za období od 12. 10. 2023 do 2. 10. 2024 (stovky transakcí). Žalobkyně v listině uvádí výši ověřeného čistého měsíčního příjmu žalovaného (44 156 Kč).

14. Z listiny nazvané žalobkyní jako „, název, “ (č. l. 18-20) soud nečiní žádná skutková zjištění, protože obsahuje pouze obecné informace o principech a postupech při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele; nelze z ní však dovodit, že žalobkyně podle tohoto dokumentu skutečně postupovala před poskytnutím úvěru žalovanému.

15. Ze sdělení , název banky, ze dne 17. 2. 2026 (č. l. 41) soud zjistil, že žalovaný byl v období od , datum, do data podání zprávy majitelem a (jediným) disponentem s účtem č. , č. účtu, (dále též jen „účet žalovaného“).

16. Z výpisu z účtu žalovaného za období od 1. 8. 2024 do 31. 1. 2025 předloženého , název banky, (č. l. 42-106) soud zjistil, že žalovaný obdržel od žalobkyně dne , datum, částky 3 000 Kč, 3 000 Kč a 1 000 Kč, dne , datum, částku 1 000 Kč, dne 4. 10. 2024 částku 1 000 Kč, dne 8. 10. 2024 částky 2 000 Kč, 2 000 Kč a 4 000 Kč, dne 18. 11. 2024 částky 5 000 Kč a 6 049 Kč, dne 15. 1. 2025 částku 20 000 Kč a dne 16. 1. 2025 částku 8 000 Kč, tedy celkovou částku 56 049 Kč (jak tvrdila žalobkyně). Všechny tyto platby byly označeny variabilním symbolem , var. symbol, , jenž odpovídá číslu smlouvy o úvěru. Uvedené koresponduje s žalobkyní doloženou listinou „Přehled bankovních transakcí vyplacených spotřebiteli“ (č. l. 15). Z výpisu z účtu žalovaného se podávají i úhrady žalovaného ve prospěch žalobkyně dne 13. 11. 2024 částkou 6 329,85 Kč, dne 13. 12. 2024 částkou 640,92 Kč, dne 18. 12. 2024 částkou 3 602,77 Kč a dne 2. 1. 2025 částkou 36 803,39 Kč. Zjištění plateb žalovaného však soud uvádí pouze nad rámec, jelikož samotné tvrzení žalobkyně, že žalovaný uhradil celkovou částku 47 376,93 Kč,, Anonymizováno, je k přijetí závěru o této úhradě postačující.

17. Z výpisů z účtu žalovaného soud dále zjistil informace k majetkové situaci žalovaného v době před poskytnutím úvěru ze strany žalobkyně (resp. před uzavřením smlouvy o úvěru). Za měsíc srpen 2024 (č. l. 96-106) činil počáteční zůstatek 2 510,72 Kč, konečný zůstatek 300,32 Kč, příchozí platby 87 910 Kč, odchozí platby 90 120,40 Kč. Žalovaný vynaložil značné prostředky na sázky a hry (ve výpisech jde o platby s poznámkou , právnická osoba, ; , právnická osoba, ; , právnická osoba, ; a mnohé další); jednalo se o celkovou částku 58 988 Kč (tedy o cca 2/3 veškerých odchozích plateb, přičemž je vysoce pravděpodobné, že za stejným účelem byly vynaloženy i další platby, u nichž to není z výpisu z účtu bez dalšího zjistitelné). Naopak příchozí platby z této činnosti (od , právnická osoba, ) činily v součtu 26 000 Kč. Žalovaný obdržel dne 9. 8. 2024 částku 38 535 Kč, Anonymizováno, od společnosti , právnická osoba, (zřejmě se jedná o mzdu). Dne 13. 8. 2024 žalovaný čerpal úvěr od společnosti , právnická osoba, ve výši 1 400 Kč, dne 16. 8. 2024 úvěr od společnosti , právnická osoba, ve výši 10 000 Kč. Za měsíc září 2024 (č. l. 82-95) činil počáteční zůstatek 300,32 Kč, konečný zůstatek 939,25 Kč, příchozí platby 112 712,47 Kč, odchozí platby 112 073,54 Kč. Žalovaný vynaložil na sázení a hry celkem (minimálně) 29 061 Kč, naopak mu bylo v souvislosti s touto činností vyplaceno 23 650 Kč. Žalovaný obdržel dne 11. 9. 2024 částku 38 000 Kč od společnosti , právnická osoba, . V průběhu uvedeného měsíce dále obdržel od paní , jméno FO, mnoha platbami převážně v menších částkách celkovou částku 15 873 Kč. Dne 13. 9. 2024 žalovaný čerpal úvěr od společnosti , právnická osoba, ve výši 1 500 Kč, dne 16. 9. 2024 úvěr od společnosti , právnická osoba, ve výši 500 Kč, dne 17. 9. 2024 úvěr od společnosti , právnická osoba, ve výši 8 000 Kč a dne 18. 9. 2024 úvěr od společnosti , právnická osoba, ve výši 10 000 Kč. Následuje měsíc , měsíc, 2024 (č. l. 67-81), na jehož počátku (, datum, ) měla být sjednána smlouva mezi účastníky. Počáteční zůstatek činí 939,25 Kč, konečný zůstatek 241,21 Kč, příchozí platby 247 804 Kč a odchozí platby 248 502,04 Kč.

18. Žalobkyně předložila výpis z účtu žalovaného pořízený automatizovaným systémem , název, za období od , datum, do , datum, (č. l. 115). Z něj se pro období 8-9/2024 podávají tytéž informace, jak byly uvedeny v předchozím odstavci, zejména je z výpisu na první pohled patrné (z informací ve sloupci „Message“), že žalovaný vynakládá značné prostředky na sázení a hry. Tuto aktivitu lze ve výpisech zaznamenat od června 2024. Čerpání spotřebitelských úvěrů, které zřejmě s uvedenou aktivitou úzce souvisí, lze zaznamenat od července 2024. Žalovaný čerpal od společnosti , právnická osoba, dne 24. 7. 2024 částky 10 000 Kč, 830 Kč a 1 000 Kč a dne 25. 7. 2024 částku 3 x 1 000 Kč. Další úvěry byly zmíněny v předchozím odstavci.

19. Z e-mailu nazvaného „Prodlení v délce 94 dní“ (č. l. 9) zaslaného dne 19. 5. 2025 z e-mailové adresy žalobkyně na e-mailovou adresu žalovaného uvedenou ve smlouvě o úvěru soud zjistil, že žalobkyně vypovídá smlouvu o úvěru a požaduje zaplacení celkové dlužné částky ve výši 61 089,97 Kč.

20. Z listiny nazvané „Výzva k úhradě před podáním žaloby“ ze dne 5. 9. 2025 (č. l. 23) soud zjistil, že žalobkyně prostřednictvím své právní zástupkyně vyzvala žalovaného k úhradě celkové částky 61 292,89 Kč a nákladů právního zastoupení. Dle „Potvrdenie o podaji doporučenej zásielky“ (č. l. 24) byla výzva podána u České pošty, s.p. dne 10. 9. 2025 k poštovní přepravě na adresu , adresa, (jež je uvedena u žalovaného ve smlouvě o úvěru).

21. Z doručenky na č. l. 33 verte soud zjistil, že návrh na vydání elektronického platebního rozkazu s výzvou k vyjádření se k němu byl zaslán žalovanému na adresu jeho trvalého pobytu, zásilka byla uložena a připravena k vyzvednutí dne 21. 1. 2026 a žalovaný ji osobně převzal 23. 1. 2026.

22. Z provedených listinných důkazů má soud za prokázané, že žalobkyně uzavřela s žalovaným dne , datum, smlouvu o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. , hodnota, s parametry uvedenými shora. Žalobkyně sice k samotnému procesu uzavření smlouvy nepředložila důkazy, z nichž by bylo možno uzavřít, že účastníci uzavřeli smlouvu právě v předloženém znění, avšak žalovaný na jednání k dotazu soudu uvedl, že smlouvu v tomto znění s žalobkyní uzavřel. Uzavření smlouvy je tak mezi účastníky nesporné a soud podle § 120 odst. 3 o. s. ř. vzal shodná tvrzení účastníků k této otázce za svá skutková zjištění. Dále bylo prokázáno, že žalovaný obdržel na účet č. , č. účtu, , jehož je majitelem, od žalobkyně v období od , datum, do 16. 1. 2025 celkovou částku 56 049 Kč; všechny platby byly označeny variabilním symbolem odpovídajícím číslu smlouvy o úvěru. Žalovaný naopak uhradil žalobkyni v období od 13. 11. 2024 do 2. 1. 2025 celkovou částku 47 376,93 Kč pod stejným variabilním symbolem. Zde soud vychází z tvrzení žalobkyně (která mají oporu i ve výpisech z účtu žalovaného). V řízení bylo dále prokázáno, že žalobkyně řádně nezkoumala úvěruschopnost žalovaného před poskytnutím úvěru (viz dále). V neposlední řadě bylo zjištěno, že návrh na vydání elektronického platebního rozkazu se dostal do dispozice žalovaného dne 21. 1. 2026.

23. Zjištěný skutkový stav soud právně posoudil následovně:

24. Podle § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

25. Podle § 419 o. z. spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.

26. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném od 1. 9. 2024 (s ohledem na datum uzavření smlouvy; v tomto znění dále jen jako „zákon č. 257/2016 Sb.“), spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

27. Podle § 75 zákona č. 257/2016 Sb. poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.

28. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

29. Podle § 86 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

30. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem31. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

32. Podle § 588 věty první o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

33. Smluvní vztah mezi žalobkyní a žalovaným podléhá citované úpravě zákona č. 257/2016 Sb., jelikož se jednalo o spotřebitelský úvěr. Žalobkyně proto byla povinna tvrdit a prokázat, že splnila povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného před poskytnutím úvěru, a to způsobem vyhovujícím citovaným ustanovením. Břemeno tvrzení a břemeno důkazní o tom, že před poskytnutím úvěru řádně zkoumal úvěruschopnost žadatele o úvěr, má žalobce (poskytovatel úvěru), a proto musí být v zásadě schopen soudu předložit dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti (prokazující příjmy a výdaje) žalovaného (spotřebitele), jimiž disponoval před uzavřením úvěrové smlouvy. V opačném případě nelze uzavřít, že úvěruschopnost posuzoval s odbornou péčí ve smyslu § 75 ve spojení s § 86 zákona č. 257/2016 Sb. Odborná péče se vztahuje nejen na posuzování úvěruschopnosti konkrétního spotřebitele, ale též na věrohodné prokázání toho, že tak poskytovatel úvěru učinil (viz např. nález finančního arbitra ze dne 1. 11. 2024, č. j. FA/SR/SU/201/2024-50, bod 7.4).

34. Tvrzení žalobkyně k této otázce byla rekapitulována pod bodem 1 a 2 odůvodnění. Na tomto místě lze shrnout, že žalobkyně uvedla pouze ověřený čistý měsíční příjem žalovaného, registry, databáze či evidence, v nichž žalovaného lustrovala, odkázala na listinu nazvanou „Výpis o posouzení úvěruschopnosti u společnosti , Jméno žalobkyně, “ a posléze předložila výpis z účtu žalovaného pořízený automatizovaným systémem , název, . Žalobkyně však netvrdila, z jakých zdrojů plynou žalovanému příjmy, jaká je skladba jeho výdajů nebo jak dospěla k „vypočítaným minimálním výdajům“ žalovaného ve výši 6 005 Kč a disponibilnímu příjmu ve výši 28 900 Kč. Tvrzení žalobkyně zůstala zcela nedostatečná (nekonkrétní). Soud nadto z vyžádaného výpisu z účtu žalovaného za období předcházející poskytnutí úvěru ze strany žalobkyně (jakož i z výpisu doloženého žalobkyní) zjistil, že žalovaný vynakládal značné prostředky na sázení a hry a opakovaně čerpal spotřebitelské úvěry. V podrobnostech soud odkazuje na zjištění z výpisů uvedená v rámci skutkových zjištění. Žalobkyně přitom předložením výpisu z účtu žalovaného sama popřela (vyvrátila) svá (zcela obecná) tvrzení o řádném zkoumání úvěruschopnosti žalovaného. Pokud by se informacemi patrnými z výpisů z účtu zabývala, nemohla by v listině nazvané „Výpis o posouzení úvěruschopnosti (…)“ uvést údaje, které jsou s výpisy v příkrém rozporu, a zejména by nemohla vyhodnotit posouzení úvěruschopnosti jako „úspěšné“. Dále je třeba uvést, že pokud žalobkyně doložila listinu „Identifikované příjmy“, v níž uvádí ověřený čistý měsíční příjem žalovaného ve výši 44 156 Kč, v této listině je mezi příjmovými transakcemi zahrnuto i čerpání (dalších) spotřebitelských úvěrů (jak soud zjistil porovnáním této listiny s výpisy z účtu žalovaného). Žalobkyně tak při posuzování úvěruschopnosti žalovaného zřejmě zahrnula do jeho příjmů i čerpané spotřebitelské úvěry.

35. Smlouva o spotřebitelském úvěru byla uzavřena po účinností zákona č. 96/2022 Sb., jenž s účinností od 29. 5. 2022 novelizoval § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. Až od tohoto data je výslovně upraveno, že soud přihlédne k neplatnosti úvěrové smlouvy (pro porušení povinnosti dle § 86 odst. 1 věty druhé zákona č. 257/2016 Sb.) i bez návrhu. Předchozí právní úprava stanovila, že spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Soud je však dle judikaturního vývoje povinen z úřední povinnosti zjišťovat, zda právní předchůdkyně žalobkyně splnila povinnost zkoumat schopnost žalovaného splácet, tedy jeho solventnost (k tomu viz např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ve věci C-679/18). Pokud by tak soud měl činit jen k námitce spotřebitele, ochrana spotřebitele poskytovaná citovanými ustanovení zákona č. 257/2016 Sb. by byla spíše iluzorní a soudní moc by svými rozhodnutími stvrzovala nezákonný postup poskytovatelů spotřebitelských úvěrů. Proto soud i v tomto případě (navíc již dle výslovné právní úpravy) sám přihlédl k tomu, že žalobkyně nepostupovala v souladu s § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb. Smlouva o spotřebitelském úvěru je neplatná, jelikož smysl a účel zákona (ochrana spotřebitele, ale i společnosti jako celku) neplatnost vyžaduje. Jedná se o neplatnost absolutní.

36. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle § 2991 odst. 2 bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle § 2993 věty první o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.

37. Podle § 1958 odst. 2 o. z. neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.

38. Podle § 570 odst. 1 o. z. právní jednání působí vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí projev vůle dojde; zmaří-li vědomě druhá strana dojití, platí, že řádně došlo.

39. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

40. Podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.

41. S ohledem na závěr o absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru mohlo žalobkyni vzniknout toliko právo na vydání bezdůvodného obohacení (plnění bez právního důvodu). Bezdůvodné obohacení je dáno rozdílem mezi částkou, kterou žalovaný od žalobkyně skutečně obdržel (56 049 Kč), a částkou, kterou dosud uhradil (47 376,93 Kč). Proto soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 8 672,07 Kč (výrok I).

42. Soud žalobkyni dále přiznal zákonný úrok z prodlení. Přitom vycházel z toho, že žalovaný netvrdil a neprokazoval, že není v jeho možnostech dluh uhradit v požadované lhůtě (to uváděl ve vztahu k žalované částce, nikoli ve vztahu k rozdílu mezi částkou čerpanou a dosud uhrazenou, k němuž sdělil, že je schopen jej zaplatit jednorázově). Pokud tak neučinil, nenastal „spor“ ve smyslu § 87 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb., jímž je míněn aktivní a nevyřešený střet rozdílných představ věřitele a dlužníka o přiměřené době plnění (viz např. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 6. 3. 2025, sp. zn. 27 Co 35/2024, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 18. 3. 2025, sp. zn. 28 Co 121/2024). Proto soud neaplikoval speciální úpravu v § 87 zákona č. 257/2016 Sb., ale obecnou úpravu v § 1958 odst. 2 o. z. dopadající též na splatnost práva na vydání bezdůvodného obohacení. Žalovaný se mohl prokazatelně dozvědět o tom, že se vůči němu žalobkyně domáhá plnění ze shora specifikované smlouvy o spotřebitelském úvěru, dne 21. 1. 2026, kdy byla uložena a připravena k vyzvednutí zásilka obsahující též návrh na vydání elektronického platebního rozkazu doručovaná na adresu trvalého pobytu žalovaného. K tomuto datu se výzva (v podobě žaloby) dostala prokazatelně do dispozice žalovaného (byla ve sféře jeho vlivu). Projev vůle mu došel ve smyslu § 570 odst. 1 o. z. Od 21. 1. 2026 (středa) soud počítal lhůtu bez zbytečného odkladu dle § 1958 odst. 2 o. z. Za ni lze v daném případě považovat lhůtu tří pracovních dnů (rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 6. 3. 2025, sp. zn. 27 Co 35/2024), jelikož dlužná povinnost záležela jen v poukázání dlužné částky na účet věřitele. Posledním dnem lhůty tak bylo pondělí 26. 1. 2026 a od 27. 1. 2026 je žalovaný s vydáním bezdůvodného obohacení v prodlení. Soud doplňuje, že za výzvu k plnění, od níž by odvíjel splatnost, nepokládal výpověď smlouvy učiněnou e-mailem ani předžalobní výzvu k plnění (u nichž není zřejmé, zda a kdy byly doručeny). Ustanovení § 573 o. z. přitom neupravuje domněnku dojití, nýbrž domněnku doby dojití (ostatně takto je ustanovení i nadepsáno). Na tom se shoduje i komentářová literatura. Melzer konstatuje [Melzer, F. in Melzer, F., Tégl, P. a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek III. § 419-654. 1. vydání. Praha: Leges, 2014, s. 695]: „Toto ustanovení v žádném případě neusnadňuje důkaz samotného dojité projevu vůle, naopak jej předpokládá (…) Prokázání samotného dojití stále tíží toho, kdo právně jednal.“ Beran k tomu uvádí [Beran, V. in Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání (3. aktualizace). C. H. Beck, 2024]: „Domněnka doby dojití se uplatní pouze u zásilek, u nichž bylo prokázáno dojití. Nepostačuje prokázání doby odeslání a prokázat dojití musí ten, kdo se ho dovolává.“ Obdobně Dobrovolná [Dobrovolná, E. in Lavický, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1-654). 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 1830]: „Tato vyvratitelná domněnka však platí jen v situaci, kdy zásilka adresátovi prokazatelně došla (viz dikce zákona „došlá zásilka“), a řeší pouze dobu dojití pro případ, že ji nelze jinak určit, resp. že není prokázána jiná doba dojití (VS v Praze 7 Cmo 89/2017, I. ÚS 1390/19). Nejedná se tedy v žádném případě o domněnku dojití písemnosti, která nebyla prokazatelně adresátovi doručena, i když byla prokazatelně odeslána.“ Byť je soudu známo, že ustanovení § 573 o. z. je mnohdy (nesprávně) aplikováno jako domněnka samotného dojití, ve shodě s jednomyslným názorem komentářové literatury takto nepostupuje a vychází z data dojití návrhu na vydání EPR, od kterého běžela lhůta bez zbytečného odkladu. Jde-li o sazbu zákonného úroku z prodlení, soud vycházel ze sazby rozhodné pro prodlení nastalé v 1. pololetí roku 2026 (11,50 %), nikoli z vyšší sazby uplatněné žalobou (12 %).

43. Ve zbývajícím rozsahu byla žaloba zamítnuta výrokem II. S ohledem na absolutní neplatnost smlouvy o úvěru nemohly být žalobkyni přiznány nároky, které měly být touto smlouvou založeny (úrok, poplatky, smluvní pokuta). Jde-li o žalobní požadavek na zaplacení zákonného úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 28 557,11 Kč od 20. 5. 2025 do zaplacení, tak vzhledem k tomu, že soud žalobkyni přiznal zákonný úrok z prodlení v rozsahu uvedeném ve výroku I, musel žalobu zamítnout co do zákonného úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 28 557,11 Kč od 20. 5. 2025 do 26. 1. 2026 (den splatnosti práva na vydání bezdůvodného obohacení), zákonného úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 19 885,04 Kč (rozdíl částky 28 557,11 Kč a jistiny přiznané dle výroku I) od 27. 1. 2026 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení ve výši 0,50 % ročně (rozdíl sazby uplatňované a přiznané) z částky 8 672,07 Kč od 27. 1. 2026 do zaplacení.

44. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud výrokem III. Uplatní se zásada procesního úspěchu ve věci dle § 142 odst. 2 o. s. ř. Při výpočtu poměru procesního úspěchu žalobkyně a žalovaného bere soud v potaz nejen požadovanou jistinu, ale též příslušenství, a to v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015, či usnesením téhož soudu ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 33 Cdo 1357/2017. Ke dni vyhlášení rozsudku (16. 3. 2026) byla předmětem řízení (včetně zákonného úroku z prodlení vyčísleného k uvedenému datu) celková částka 63 810,95 Kč. Žalobkyně byla úspěšná co do jistiny 8 672,07 Kč a co do zákonného úroku z prodlení ve výši 133,88 Kč, celkem co do částky 8 805,95 Kč, což odpovídá 13,80 %. Žalovaný byl úspěšný co do částky 55 004,98 Kč, což odpovídá 86,20 %. Žalovaný má tedy právo na náhradu nákladů řízení v rozsahu 72,40 % (rozdíl procesního úspěchu a neúspěchu). Žalovaný výši hotových výdajů nedoložil, v souladu s § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 1 odst. 3 písm. c) a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. by měl nárok na 72,40 % z částky 300 Kč za účast u jednání soudu. Avšak Nejvyšší soud v usnesení ze dne 18. 11. 2025, č. j. 28 Cdo 2638/2025, konstatoval následující: „(…) jestliže § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve znění účinném od 1. 1. 2025 stanoví, že náhrada za vnitrostátní poštovné, místní hovorné a přepravné přísluší ve výši 450 Kč, představovalo by přiznávání náhrady týchž výdajů nezastoupenému účastníku toliko ve výši 300 Kč návrat k bezdůvodnému rozlišování mezi stranami civilního sporu podle toho, zda jsou, či nejsou zastoupeny zástupcem ve smyslu § 137 odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud, jenž se v souladu s čl. 89 odst. 2 Ústavy cítí nadále vázán nosnými důvody plenárního nálezu Pl. ÚS 39/13, proto pokládá § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. jakožto podzákonného předpisu za neaplikovatelný pro rozpor s čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.“ Nezastoupenému účastníku je proto nutné přiznat v situacích, na něž by jinak dopadal § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., srovnatelnou náhradu, jaká by za shodných okolností náležela straně zastoupené advokátem. Soud tedy vychází z paušální náhrady za účast žalovaného u jednání ve výši 450 Kč a uložil žalobkyni povinnost zaplatit mu 72,40 % z této částky, tj. 325,80 Kč.

45. Soud dále rozhodl výrokem IV o vrácení přeplatku na soudním poplatku žalobkyni. Žalobkyně zaplatila na soudním poplatku částku 2 440 Kč, tj. 4 % z částky 60 984,97 Kč (součet všech položek uvedených v návrhu vyjma zákonného úroku z prodlení). Do základu poplatku tak zjevně zahrnula i smluvní úrok ve výši 31 064,31 Kč, který je příslušenstvím pohledávky ve smyslu § 513 o. z. Dle § 6 odst. 1 věty druhé zákona o soudních poplatcích tvoří cena příslušenství předmětu řízení základ poplatku jen v případech, je-li příslušenství samostatným předmětem řízení, což není tento případ. Soudní poplatek za návrh na vydání elektronického platebního rozkazu správně činil podle položky 2 bodu 1 písm. c) Sazebníku, Anonymizováno, 1 197 Kč (4 % z částky 29 920,66 Kč). Jelikož ve věci nebyl vydán elektronický platební rozkaz (pro nedostatečná tvrzení k posouzení úvěruschopnosti žalovaného), bylo by třeba soudní poplatek dle položky 2 bodu 2 Sazebníku ve spojení s položkou 1 bodu 1 písm. b) Sazebníku doměřit do částky 1 497 Kč (5 % z částky 29 920,66 Kč). Stále se jedná o částku nižší, než kterou žalobkyně uhradila. Proto soud soudní poplatek nedoměřuje, ale naopak vrací přeplatek, přičemž při jeho výpočtu vychází z výše soudního poplatku, který žalobkyně měla uhradit dle položky 1 bodu 1 písm. b) Sazebníku. Podle § 10 odst. 1 věty druhé a třetí zákona o soudních poplatcích bylo-li na poplatku zaplaceno více, než činila poplatková povinnost, vrátí soud přeplatek. Poplatek ani přeplatek na poplatku se nevrací, nepřevyšuje-li částku 50 Kč, s výjimkou uvedenou v odstavci 2. Poplatková povinnost činila 1 497 Kč, žalobkyně uhradila 2 440 Kč, proto soud rozhodl o vrácení přeplatku ve výši 943 Kč. Podle § 10a odst. 1 zákona o soudních poplatcích pak platí, že je-li soud povinen vrátit již zaplacený poplatek nebo přeplatek na poplatku, učiní tak ve lhůtě do 30 dnů od právní moci rozhodnutí, kterým o vrácení rozhodl.