9 C 305/2025

Plný text

Okresní soud v Prostějově rozhodl samosoudcem JUDr. Jakubem Štosem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně , IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o 38 040 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 20 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,50 % ročně z částky 20 000 Kč od 22. 1. 2026 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Řízení se zastavuje v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 10 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 10 000 Kč od 12. 11. 2024 do zaplacení.

III. Žaloba se zamítá v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 12 000 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 32 000 Kč od 12. 11. 2024 do 21. 1. 2026, zákonného úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 12 000 Kč od 22. 1. 2026 do zaplacení, zákonného úroku z prodlení ve výši 1,25 % ročně z částky 20 000 Kč od 22. 1. 2026 do zaplacení a částky 8 040 Kč.

IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

V. Žalobkyni se vrací část zaplaceného soudního poplatku za podaný návrh ve výši 120 Kč; tato částka jí bude vyplacena z účtu Okresního soudu v Prostějově do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu bylo dne 29. 9. 2025 zahájeno řízení, v němž žalobkyně uplatňovala vůči žalovanému nároky, které dovozovala ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, (dále jen „smlouva o úvěru“ nebo „smlouva“). Uvedla dvě data uzavření smlouvy (, datum, a , datum, ) bez bližšího vysvětlení. Tvrdila, že poskytuje úvěry prostřednictvím své webové stránky , webová adresa, , na nichž žalovaný zvolil parametry požadovaného úvěru, vyplnil registrační formulář (včetně uvedení telefonního čísla a e-mailové adresy) a uvedl heslo pro přístup do svého uživatelského profilu. Registrace a vstup do uživatelského účtu byly podmíněny souhlasem se smluvní dokumentací; žalovaný ji odsouhlasil zaškrtnutím pole ve formuláři. Registraci dokončil zadáním pětimístného verifikačního SMS kódu do žádosti o úvěr. K ověření údajů poskytl žalobkyni fotokopii dokladu totožnosti. Zavázal se uhradit ověřovací platbu ve výši 1 Kč prostřednictvím bankovního převodu. K posuzování úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně tvrdila, že jí žalovaný poskytl výpisy z bankovního účtu „či případně“ výplatní pásky. Žalobkyně jej lustrovala ve veřejně dostupných databázích (ISIR, CEE, CRKI a BRKI). Neměla pochybnost o jeho platební schopnosti, proto žádost o úvěr schválila. Žalovaný smlouvu o úvěru podepsal vložením SMS kódu , hodnota, do formulářového pole; tento kód obdržel od žalobkyně na sdělené telefonní číslo. Žalobkyně poskytla žalovanému úvěr dne , datum, a , datum, bezhotovostním převodem na účet žalovaného č. , č. účtu, , ze kterého dříve obdržela ověřovací platbu. Platby byly identifikovány variabilním symbolem odpovídajícím rodnému číslu žalovaného. Úvěr byl poskytnut na dobu neurčitou. Žalovaný měl hradit smluvní úrok ve výši 40 % měsíčně z jistiny. Vždy k 8. dni v měsíci měl uhradit úrok přirostlý za uplynulé období. Jistinu mohl splatit zcela či zčásti kdykoli během trvání smlouvy. Žalovaný se dostal do prodlení. Žalobkyně jej v upomínce ze dne 8. 11. 2024 informovala o zesplatnění celého úvěru ke dni 11. 11. 2024. Od 12. 11. 2024 je žalovaný v prodlení se zaplacením celého úvěru. Žalobkyně se v tomto řízení domáhala zaplacení jistiny úvěru ve výši 30 000 Kč, smluvního úroku ve výši 12 000 Kč odpovídajícího 40 % měsíčně z jistiny za první měsíc čerpání úvěru (v návrhu uvádí v petitu souhrnně částku 42 000 Kč), zákonného úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 42 000 Kč od 12. 11. 2024 do zaplacení a smluvní pokuty ve výši 8 040 Kč (má se jednat o smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné jistiny od 12. 11. 2024 do 7. 8. 2025).

2. V podání doručeném soudu dne 10. 3. 2026 (č. l. 56-57) žalobkyně doplnila svá tvrzení na výzvu soudu (č. l. 41). K uzavření smlouvy uvedla, že byla uzavřena v prostředí tzv. klientské zóny, do níž měl přístup pouze žalovaný po zadání hesla. K posouzení úvěruschopnosti žalovaného uvedla, že provedla lustraci ve veřejně dostupných databázích ISIR, CEE, SOLUS, NRKI a BRKI. Žalovaný odesláním žádosti o úvěr potvrdil, že je schopen úvěr splatit a řádně zvážil své možnosti. Žalobkyně dále vycházela z doložitelných příjmů a výdajů. Klientům ponechává rezervu 10 %; tato rezerva se musí rovnat minimálně životnímu minimu. Poskytuje úvěry tak, aby vrácená částka byla v době splatnosti maximálně ve výši 90 % rozdílu výdajů a příjmů. Žalobkyně měla k dispozici výpisy z bankovního účtu žalovaného za období duben až červen 2024, které předložila. Dále předkládala výpis z úvěrového konta. Žalobkyně žalovanému vyplatila na jeho účet dne , datum, částku 20 000 Kč a dne , datum, částku 10 000 Kč, celkem tedy čerpal 30 000 Kč. Žalobkyně dále přistoupila k částečnému zpětvzetí žaloby, jelikož zjistila, že jí žalovaný ještě před podáním žaloby (konkrétně 24. 1. 2025) uhradil 10 000 Kč. Uvedla, že bere žalobu zpět co do částky 10 000 Kč včetně příslušenství. Dále specifikovala, že příslušenstvím míní zákonný úrok z prodlení z částky 10 000 Kč od 12. 11. 2024 „do zpětvzetí“. Současně však žádala, aby soud přiznal zákonný úrok z prodlení z částky 32 000 Kč od 12. 11. 2024 do zaplacení. Soud částečné zpětvzetí žaloby vyložil dle jeho obsahu (§ 41 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu; dále jen „o. s. ř.“) tak, že je činěno též ohledně zákonného úroku z prodlení z částky 10 000 Kč od 12. 11. 2024 do zaplacení, nikoli „do zpětvzetí“ (což by nedávalo smysl nejen proto, že lze těžko požadovat zákonný úrok z prodlení z určité částky za období po jejím zaplacení, ale i s ohledem na vymezení toho, čeho se žalobkyně dále domáhá).

3. Žalovaný se ve věci nijak nevyjádřil. Usnesení s výzvou k vyjádření se k žalobě mu bylo zasláno dne 14. 1. 2026 [v souladu s § 46b písm. a) o. s. ř.] na adresu trvalého pobytu (, adresa, ). Zásilka byla uložena a připravena k vyzvednutí dne 16. 1. 2026, žalovaný si ji v úložní době nepřevzal, k doručení tak došlo tzv. fikcí dle § 49 odst. 4 o. s. ř. ke dni 26. 1. 2026 (pondělí). Na stejnou adresu bylo žalovanému zasíláno též předvolání k jednání; v tomto případě si žalovaný zásilku osobně převzal , datum, . K jednání se však bez omluvy nedostavil.

4. Jednání ve věci se konalo , datum, . V souladu s § 101 odst. 3 o. s. ř. bylo jednáno v nepřítomnosti účastníků i právní zástupkyně žalobkyně. K žalovanému se soud již vyjádřil. Žalobkyně i její právní zástupkyně se z jednání omluvily podáním doručeným , datum, (č. l. 53). Žalobkyně současně žádala, aby ji soud pro případ, že nebude možno žalobě zcela vyhovět, vyzval k doplnění tvrzení a důkazních návrhů. Takto soud nepostupoval, jelikož již společně s předvoláním k ústnímu jednání žalobkyni k doplnění tvrzení a důkazních návrhů vyzval (č. l. 41) a žalobkyně na tuto výzvu reagovala (vid bod 2 odůvodnění shora), byť nedostatečně. Omluva z jednání je zjevně „formulářová“, tedy zasílaná ve stejném znění do různých řízení bez ohledu na stav té které věci. Ve výzvě zasílané s předvoláním bylo avizováno, že bude-li třeba žalobkyni na nařízeném jednání poučit dle § 118a odst. 1, odst. 3 o. s. ř. k otázkám, na něž se výzva vztahovala, nebude již poskytnuta další lhůta. Smyslem výzvy bylo zajistit, aby soud mohl rozhodnout při prvním jednání. Tím soud vysvětluje, proč nebylo možno vyhovět požadavku žalobkyně na (další) výzvu. Ostatně soud by nebyl povinen vyhovět ani v případě, že by předchozí výzvu s předvoláním nezasílal, jelikož poučení dle § 118a o. s. ř. se poskytuje při jednání, k němuž se žalobkyně dobrovolně nedostavila.

5. Soud provedl listinné důkazy, z nichž zjistil následující:

6. Dle Smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, ze dne , datum, (č. l. 7-8), která měla být uzavřena mezi žalobkyní jako úvěrující a žalovaným jako úvěrovaným, se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému peněžní prostředky do výše 20 000 Kč jako úvěrového limitu, a to dne , datum, (čl. 2.1.3, 2.1.4). Úvěr měl podobu tzv. revolvingového úvěru. Žalovaný mohl žádat o poskytnutí prostředků opakovaně, ale jen za předpokladu, že celková výše jistiny dosahuje maximálně výše úvěrového limitu (čl. 3.1). Úvěr měl být úročen úrokovou sazbou 40 % měsíčně (čl. 2.1.6). Žalovaný měl hradit každý měsíc, vždy nejpozději do 8. dne v měsíci, úrok přirostlý za uplynulé období. Jistinu mohl splatit zcela nebo zčásti kdykoli za trvání smlouvy (čl. 2.1.7). Úvěr měl být poskytnut na dobu neurčitou; smlouva měla trvat do úplného splacení jistiny (čl. 2.1.5). Podpisem smlouvy úvěrovaným se rozumělo též potvrzení souhlasu se zněním smluvní dokumentace verifikačním SMS kódem , hodnota, v žádosti o úvěr (čl. 10.9). V podpisové části smlouvy je uvedeno „za Úvěrovaného: , Jméno žalovaného, “, nicméně jméno a příjmení žalovaného je „vypsáno“ jako samotný text smlouvy a neplyne z něj žádný projev vůle ze strany žalovaného. V úvodní části smlouvy (ve vymezení smluvních stran) je kromě jména a příjmení žalovaného uvedeno též jeho rodné číslo, adresa trvalého pobytu, číslo bankovního účtu, kontaktní e-mail a kontaktní telefon. Žalobkyně předložila též Všeobecné obchodní podmínky (dále jen „VOP“) účinné od 1. 1. 2022 (č. l. 76-91), ovšem s ohledem na dále uvedené závěry by bylo nadbytečné se zabývat jejich jednotlivými ustanoveními.

7. Dle Žádosti o spotřebitelský úvěr č. , hodnota, (č. l. 92) měla žalobkyně následující informace o žalovaném (soud uvádí vyplněný údaj jen tehdy, pokud to považuje za vhodné, nicméně v předložené listině jsou vyplněny všechny údaje): jméno, příjmení, pohlaví, e-mail, telefon, státní občanství, země narození, místo narození, rodné číslo, číslo občanského průkazu, datum platnosti občanského průkazu, informaci o jeho ztrátě či odcizení, rodinný stav, počet členů domácnosti (2), počet členů domácnosti s příjmem (2), adresa trvalého pobytu (, adresa, ), korespondenční adresa, pokud by se lišila od trvalého pobytu („NE“), způsob bydlení (vlastní dům bez hypotéky), nejvyšší dosažené vzdělání, zdroj příjmu (zaměstnaný), zaměstnavatel (, právnická osoba, ), adresa zaměstnavatele, pracovní pozice (dělník), počátek zaměstnání u tohoto zaměstnavatele (11/2021), měsíční příjem (20 324 Kč), měsíční výdaje (4 860 Kč), hledaná osoba, politicky exponovaná osoba, sankční seznam osob, exekuce („NE“), insolvence („NE“), skutečnosti pro podání návrhu na insolvenci („NE“), souhlas se zpracováním osobních údajů, formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru („ANO“), souhlas s podmínkami smlouvy („ANO“). Pokud je poslední položkou míněno vyslovení souhlasu se zněním smlouvy o úvěru, případně též VOP, je třeba uvést, že ani z žádosti o spotřebitelský úvěr se bez dalšího nepodává žádný projev vůle ze strany žalovaného; navíc není zřejmé, zda před případným vyslovením souhlasu měl znění smlouvy vůbec k dispozici.

8. Žalobkyně ověřovala totožnost žalovaného z (kopií) občanského průkazu a cestovního pasu žalovaného, což prokázala jejich předložením (č. l. 15-16).

9. Dle sdělení , název banky, ze dne 11. 2. 2026 (č. l. 46) na dotaz soudu byl žalovaný v období od , datum, do data podání zprávy majitelem a (jediným) disponentem s účtem č. , č. účtu, (dále jen „účet žalovaného“).

10. Dle výpisů z účtu žalovaného za měsíce duben, květen a červen 2024 předložených žalobkyní (č. l. 58-75) byl k účtu sjednán kontokorent (možnost jít do mínusu) ve výši 35 000 Kč. Za měsíc duben 2024 činil počáteční zůstatek -35 378,52 Kč, konečný zůstatek -33 955,43 Kč, příchozí platby 110 348 Kč, odchozí platby 108 924,91 Kč. Kromě toho, že žalovaný čerpal sjednaný kontokorent, čerpal i další úvěry, konkrétně dne 11. 4. 2024 ve výši 2 000 Kč od , právnická osoba, , dne 16. 4. 2024 ve výši 20 000 Kč od , právnická osoba, a dne 23. 4. 2024 ve výši 3 000 Kč od , právnická osoba, . Splácel dluh vůči společnosti , právnická osoba, – dne 10. 4. 2024 hradil 2 086 Kč. Z části výpisu, která vypočítává „neprovedené položky“, bylo zjištěno, že ve dnech 8. 4. 2024, 12. 4. 2024, 18. 4. 2024, 24. 4. 2024 a 30. 4. 2024 došlo k odmítnutí inkasa částkou 2 086 Kč na úhradu dluhu vůči společnosti , právnická osoba, , a to z důvodu nedostatku disponibilního zůstatku na účtu či překročení povoleného limitu inkasa. Dne 18. 4. 2024 hradil žalovaný 6 019 Kč ve prospěch Společenství vlastníků , adresa, . Tato částka sama o sobě je vyšší než měsíční výdaje žalovaného uvedené v žádosti o úvěr (4 860 Kč). Největší příjmovou položkou jsou platby od paní , jméno FO, , které v součtu činí 53 700 Kč. Od společnosti , právnická osoba, (dle žádosti o úvěr jde o zaměstnavatele) obdržel žalovaný dne 11. 4. 2024 mzdu ve výši 21 476 Kč. Značným výdajem jsou platby označené jako „, webová adresa, “, které s vysokou mírou pravděpodobnosti souvisejí se sázením. V součtu jde o částku 38 800 Kč. Dále je zde mnoho odchozích plateb (viz celková výše odchozích plateb uvedená shora), u nichž nelze identifikovat jejich účel. Za měsíc květen 2024 činil počáteční zůstatek -33 955,43 Kč, konečný zůstatek -35 402,42 Kč, příchozí platby 168 783 Kč, odchozí platby 170 229,99 Kč. Žalovaný opět čerpal spotřebitelské úvěry – dne 6. 5. 2024 ve výši 7 000 Kč od , právnická osoba, (ve výpisu z účtu je uvedeno „, právnická osoba, “, nicméně je jednoduše dohledatelné, že poskytovatelem úvěru na těchto webových stránkách je právě uvedená společnost), dne 6. 5. 2024 (tedy téhož dne) ve výši 7 000 Kč od , právnická osoba, , dne 13. 5. 2024 ve výši 5 473 Kč od , právnická osoba, a dne 20. 5. 2024 ve výši 5 000 Kč od , právnická osoba, . Dne 7. 5. 2024 uhradil 2 086 Kč ve prospěch , právnická osoba, (ve dnech 14. 5. 2024, 20. 5. 2024, 24. 5. 2024 a 30. 5. 2024 bylo inkaso ve prospěch této společnosti odmítnuto pro překročení povoleného limitu inkas). Od společnosti , právnická osoba, obdržel žalovaný dne 13. 5. 2024 mzdu ve výši 17 148 Kč, na nemocenských dávkách dne 9. 5. 2024 částku 5 712 Kč. Odchozí platby označené jako „, webová adresa, “ činí 101 507 Kč. Naopak od , právnická osoba, mu byla dne 3. 5. 2024 vyplacena částka 10 000 Kč. Situace žalovaného se dále zhoršovala, což plyne z výpisu za měsíc červen 2024, kdy činil počáteční zůstatek -35 402,42 Kč, konečný zůstatek -34 954,02 Kč, příchozí platby 393 465,11 Kč a odchozí platby 393 016,71 Kč. Žalovaný čerpal nejméně následující spotřebitelské úvěry: dne 7. 6. 2024 ve výši 8 000 Kč od , právnická osoba, , dne 7. 6. 2024 (tedy téhož dne) ve výši 8 000 Kč od , právnická osoba, , dne 9. 6. 2024 ve výši 5 000 Kč od , právnická osoba, , dne 9. 6. 2024 (tedy téhož dne) ve výši 5 000 Kč od , právnická osoba, , dne 10. 6. 2024 ve výši 6 000 Kč od , právnická osoba, , dne 13. 6. 2024 ve výši 60 000 Kč od , právnická osoba, , dne 13. 6. 2024 (tedy téhož dne) ve výši 8 500 Kč od , právnická osoba, , dne 15. 6. 2024 ve výši 8 100 Kč od , právnická osoba, a dne 21. 6. 2024 od , právnická osoba, ve výši 1 437 Kč. Součet vypočtených částek činí 110 037 Kč. Od společnosti , právnická osoba, obdržel žalovaný dne 11. 6. 2024 částku 11 594 Kč, na nemocenských dávkách dne 4. 6. 2024 částku 5 042 Kč. Odchozí platby označené jako „, webová adresa, “ činí 253 617 Kč (!). Naopak od , právnická osoba, mu byla vyplacena celková částka 194 190 Kč (příchozí platby ze dnů 14. 6., 17. 6., 18. 6., 20. 6. a 27. 6. 2024).

11. Dle výpisu z účtu žalovaného za měsíc červenec 2024 předloženého , název banky, (č. l. 47-50) obdržel žalovaný od žalobkyně dne , datum, částku 20 000 Kč a dne , datum, částku 10 000 Kč; v obou případech pod variabilním symbolem odpovídajícím rodnému číslu žalovaného a pod specifickým symbolem odpovídajícím číslu smlouvy o úvěru (, hodnota, ). Uvedené koresponduje s žalobkyní doloženými potvrzeními o provedení transakcí (č. l. 12 a 13). Z výpisu z účtu žalovaného za měsíc červenec 2024 soud dále zjistil, že v den prvního čerpání úvěru od žalobkyně (, datum, ) čerpal žalovaný úvěr od , právnická osoba, ve výši 2 000 Kč. Následující den (, datum, ) čerpal úvěr od , právnická osoba, ve výši 8 748,36 Kč. V den druhého čerpání od žalobkyně (, datum, ) obdržel úvěr od , právnická osoba, ve výši 10 000 Kč.

12. Dle listiny nazvané „Zesplatnění spotřebitelského úvěru č. , hodnota, “ ze dne 8. 11. 2024 (č. l. 9) měla žalobkyně oznámit žalovanému, že dne 8. 11. 2024 došlo k zesplatnění úvěru pro opakované porušování smluvních podmínek; požadovala zaplacení celkové částky 84 555 Kč. Žalobkyně však nepředložila doklad o doručení ani odeslání této písemnosti žalovanému.

13. Dle Výzvy k úhradě před podáním žaloby ze dne 7. 8. 2025 (č. l. 14) vyzvala žalobkyně prostřednictvím své právní zástupkyně žalovaného k úhradě částky 85 310,50 Kč a nákladů právního zastoupení s odkazem na smlouvu o úvěru ze dne , datum, . Dle listiny nazvané „Potvrdenie o podaji doporučenej zásielky“ (č. l. 10) byla tato výzva podána k poštovní přepravě na adresu , adresa, . Avšak adresa trvalého pobytu žalovaného (i adresa uvedená v žádosti o úvěr, smlouvě o úvěru a na kopii osobních dokladů žalovaného) je , adresa, . Žalobkyně tedy neprokázala, že by výzvu zaslala žalovanému na adresu pro doručování, případně na poslední známou adresu (viz § 142a odst. 1 o. s. ř.). Zřejmě došlo k chybě při uvedení čísla popisného (chybně je uvedeno i na samotné předžalobní výzvě, nejen na potvrzení o podání k poštovní přepravě).

14. Dle vrácené zásilky obsahující návrh na vydání elektronického platebního rozkazu a usnesení s výzvou k vyjádření se k návrhu (č. l. 38) byla zásilka doručována na adresu trvalého pobytu žalovaného uložena a připravena k vyzvednutí dne 16. 1. 2026.

15. Z provedených listinných důkazů má soud za prokázané, že žalovaný obdržel na účet č. , č. účtu, , jehož je majitelem a jediným disponentem, od žalobkyně dne , datum, částku 20 000 Kč a dne , datum, částku 10 000 Kč. Žalovaný naopak žalobkyni uhradil dne 24. 1. 2025 částku 10 000 Kč. Zde soud vychází pouze z tvrzení žalobkyně, jelikož žalovaný, jehož tíží břemeno tvrzení a důkazní ohledně zániku dluhu, zůstal procesně zcela nečinný. Dále bylo prokázáno, že žalobkyně měla před poskytnutím úvěru k dispozici výpisy z účtu žalovaného za měsíce duben, květen a červen 2024, z nichž bylo na první pohled zřejmé, že žalovaný je zatížen velkým množstvím dříve čerpaných spotřebitelských úvěrů a že značná část odchozích plateb byla označena jako „, webová adresa, “, tedy s velkou mírou pravděpodobnosti směřovala na sázení. Výše prostředků vynakládaných za tímto účelem převyšovala výši příjmů žalovaného od zaměstnavatele (i při zohlednění nemocenských dávek). Dne 16. 1. 2026 se dostala do sféry žalovaného zásilka obsahující též návrh na vydání elektronického platebního rozkazu.

16. Soud naopak nemá za prokázané, že by mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru ve znění předloženém žalobkyní, resp. v jakémkoli znění. Soud žalobkyni společně s předvoláním k jednání vyzval (č. l. 41), aby k této otázce doplnila tvrzení a důkazní návrhy. Žalovaná sice tvrdila, že smlouva byla uzavřena v prostředí tzv. klientské zóny, do níž má přístup pouze žalovaný po zadání hesla, neprokázala však, že by žalovaný projevil vůli být vázán obsahem smlouvy předložené žalobkyní. Pokud je v žádosti o úvěr uvedeno: „souhlas s podmínkami smlouvy: ANO“, nijak to neprokazuje, že žalovaný odsouhlasil konkrétní znění smlouvy. Není zřejmé ani to, zda žalovaný žádost o úvěr vůbec vyplnil. Žalobkyně ke kontraktačnímu procesu vyjma samotných nepodepsaných listin nepředložila žádné důkazy.

17. Zjištěný skutkový stav soud právně posoudil následovně:

18. Podle § 1725 o. z. smlouva je uzavřena, jakmile si strany ujednaly její obsah. V mezích právního řádu je stranám ponecháno na vůli svobodně si smlouvu ujednat a určit její obsah. Podle § 1731 o. z. z návrhu na uzavření smlouvy (dále jen „nabídka“) musí být zřejmé, že ten, kdo jej činí, má úmysl uzavřít určitou smlouvu s osobou, vůči níž nabídku činí. Podle § 1740 odst. 1 o. z. osoba, které je nabídka určena, nabídku přijme, projeví-li s ní včas vůči navrhovateli souhlas. Mlčení nebo nečinnost samy o sobě přijetím nejsou. Podle § 1745 o. z. smlouva je uzavřena okamžikem, kdy přijetí nabídky nabývá účinnosti.

19. Jak již bylo vyloženo výše, žalobkyně neprokázala, že si s žalovaným ujednali jako obsah smlouvy právě to, co je obsahem předložených listin, ani to, že si cokoli ujednali. Již na základě tohoto závěru lze uzavřít, že z důvodu neprokázané existence smlouvy je třeba vypořádat toliko bezdůvodné obohacení. I kdyby však smlouva uzavřena byla, soud by ji posoudil jako absolutně neplatnou, jelikož žalobkyně neposoudila úvěruschopnost žalovaného způsobem vyhovujícím dále citovaným zákonným ustanovením.

20. Podle § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

21. Podle § 419 o. z. spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.

22. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném od 1. 5. 2024 do 31. 8. 2024 (s ohledem na tvrzené datum uzavření smlouvy; v tomto znění dále jen jako „zákon č. 257/2016 Sb.“), spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

23. Podle § 75 zákona č. 257/2016 Sb. poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.

24. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

25. Podle § 86 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

26. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem27. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

28. Podle § 588 věty první o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

29. Smluvní vztah (pokud by došlo k uzavření smlouvy) mezi žalobkyní a žalovaným podléhá citované úpravě zákona č. 257/2016 Sb., jelikož se jednalo o spotřebitelský úvěr. Žalobkyně proto byla povinna tvrdit a prokázat, že splnila povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného před poskytnutím úvěru, a to způsobem vyhovujícím citovaným ustanovením. Břemeno tvrzení a břemeno důkazní o tom, že před poskytnutím úvěru řádně zkoumal úvěruschopnost žadatele o úvěr, má žalobce (poskytovatel úvěru), a proto musí být v zásadě schopen soudu předložit dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti (prokazující příjmy a výdaje) žalovaného (spotřebitele), jimiž disponoval před uzavřením úvěrové smlouvy. V opačném případě nelze uzavřít, že úvěruschopnost posuzoval s odbornou péčí ve smyslu § 75 ve spojení s § 86 zákona č. 257/2016 Sb. Odborná péče se vztahuje nejen na posuzování úvěruschopnosti konkrétního spotřebitele, ale též na věrohodné prokázání toho, že tak poskytovatel úvěru učinil (viz např. nález finančního arbitra ze dne 1. 11. 2024, č. j. FA/SR/SU/201/2024-50, bod 7.4).

30. Tvrzení žalobkyně k této otázce byla rekapitulována pod bodem 1 a 2 odůvodnění. Žalobkyně neuvedla žádné konkrétní informace o příjmech a výdajích žalovaného, tím méně o jejich skladbě. Předloženými listinami, konkrétně výpisy z účtu žalovaného za měsíce duben, květen a červen 2024, pak sama popřela (vyvrátila) svá (zcela obecná) tvrzení o řádném zkoumání úvěruschopnosti. Vzhledem k tomu, že tyto výpisy měla k dispozici před poskytnutím úvěru, připadají v úvahu pouze dvě varianty – buď do nich vůbec nenahlédla, anebo úvěr poskytla i při vědomí zcela očividně nepříznivé situace žalovaného. V každém případě flagrantně porušila svoji zákonnou povinnost.

31. Smlouva o spotřebitelském úvěru měla být uzavřena po účinností zákona č. 96/2022 Sb., jenž s účinností od 29. 5. 2022 novelizoval § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. Až od tohoto data je výslovně upraveno, že soud přihlédne k neplatnosti úvěrové smlouvy (pro porušení povinnosti dle § 86 odst. 1 věty druhé zákona č. 257/2016 Sb.) i bez návrhu. Předchozí právní úprava stanovila, že spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Soud je však dle judikaturního vývoje povinen z úřední povinnosti zjišťovat, zda právní předchůdkyně žalobkyně splnila povinnost zkoumat schopnost žalovaného splácet, tedy jeho solventnost (k tomu viz např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ve věci C-679/18). Pokud by tak soud měl činit jen k námitce spotřebitele, ochrana spotřebitele poskytovaná citovanými ustanovení zákona č. 257/2016 Sb. by byla spíše iluzorní a soudní moc by svými rozhodnutími stvrzovala nezákonný postup poskytovatelů spotřebitelských úvěrů. Proto soud i v tomto případě (navíc již dle výslovné právní úpravy) sám přihlédl k tomu, že žalobkyně nepostupovala v souladu s § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb. Pokud by žalobkyně prokázala uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru, byla by neplatná, jelikož smysl a účel zákona (ochrana spotřebitele, ale i společnosti jako celku) neplatnost vyžaduje. Jednalo by se přitom o neplatnost absolutní.

32. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle § 2991 odst. 2 bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle § 2993 věty první o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.

33. Podle § 1958 odst. 2 o. z. neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.

34. Podle § 570 odst. 1 o. z. právní jednání působí vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí projev vůle dojde; zmaří-li vědomě druhá strana dojití, platí, že řádně došlo.

35. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

36. Podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.

37. S ohledem na závěr o neuzavření smlouvy o úvěru (resp. závěr o její absolutní neplatnosti, pokud by uzavřena byla) je třeba posoudit plnění žalobkyně ve prospěch žalovaného částkou 30 000 Kč jako bezdůvodné obohacení, konkrétně plnění bez právního důvodu. Žalovaný již plnil částkou 10 000 Kč (ohledně níž vzala žalobkyně žalobu částečně zpět), proto mu soud uložil povinnost zaplatit 20 000 Kč. Soud dále zvažoval, zda žalobkyni náleží též zákonný úrok z prodlení. Žalovaný byl v řízení zcela nečinný, tudíž netvrdil a neprokazoval, že není v jeho možnostech dluh uhradit v požadované lhůtě. Soud měl přitom informace o jeho majetkových poměrech (resp. výpisy z jeho účtu) jen do července 2024 včetně. Je primárně na žalovaném, který nejlépe zná své poměry a schopnosti, aby je tvrdil a doložil. Pokud tak neučinil, nenastal „spor“ ve smyslu § 87 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb., jímž je míněn aktivní a nevyřešený střet rozdílných představ věřitele a dlužníka o přiměřené době plnění (viz např. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 6. 3. 2025, sp. zn. 27 Co 35/2024, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 18. 3. 2025, sp. zn. 28 Co 121/2024). Proto soud neaplikoval speciální úpravu v § 87 zákona č. 257/2016 Sb., ale obecnou úpravu v § 1958 odst. 2 o. z. dopadající též na splatnost práva na vydání bezdůvodného obohacení. Žalovaný se mohl prokazatelně dozvědět o tom, že se vůči němu žalobkyně domáhá plnění ze shora specifikované smlouvy o spotřebitelském úvěru, dne 16. 1. 2026, kdy byla uložena a připravena k vyzvednutí zásilka obsahující též návrh na vydání elektronického platebního rozkazu. K tomuto datu se výzva (v podobě žaloby) dostala prokazatelně do dispozice žalovaného (byla ve sféře jeho vlivu). Projev vůle mu došel ve smyslu § 570 odst. 1 o. z. Od 16. 1. 2026 (pátek) soud počítal lhůtu bez zbytečného odkladu dle § 1958 odst. 2 o. z. Za ni lze v daném případě považovat lhůtu tří pracovních dnů (rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 6. 3. 2025, sp. zn. 27 Co 35/2024), jelikož dlužná povinnost záležela jen v poukázání dlužné částky na účet věřitele. Posledním dnem lhůty tak byla středa 21. 1. 2026 a od 22. 1. 2026 je žalovaný s vydáním bezdůvodného obohacení v prodlení. Soud doplňuje, že za výzvu k plnění, od níž by odvíjel splatnost, nepokládal předžalobní výzvu k plnění či jiné upomínky (u nichž není zřejmé, zda a kdy byly doručeny). Ustanovení § 573 o. z. přitom neupravuje domněnku dojití, nýbrž domněnku doby dojití (ostatně takto je ustanovení i nadepsáno). Na tom se shoduje i komentářová literatura. Melzer konstatuje [Melzer, F. in Melzer, F., Tégl, P. a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek III. § 419-654. 1. vydání. Praha: Leges, 2014, s. 695]: „Toto ustanovení v žádném případě neusnadňuje důkaz samotného dojité projevu vůle, naopak jej předpokládá (…) Prokázání samotného dojití stále tíží toho, kdo právně jednal.“ Beran k tomu uvádí [Beran, V. in Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání (3. aktualizace). C. H. Beck, 2024]: „Domněnka doby dojití se uplatní pouze u zásilek, u nichž bylo prokázáno dojití. Nepostačuje prokázání doby odeslání a prokázat dojití musí ten, kdo se ho dovolává.“ Obdobně Dobrovolná [Dobrovolná, E. in Lavický, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1-654). 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 1830]: „Tato vyvratitelná domněnka však platí jen v situaci, kdy zásilka adresátovi prokazatelně došla (viz dikce zákona „došlá zásilka“), a řeší pouze dobu dojití pro případ, že ji nelze jinak určit, resp. že není prokázána jiná doba dojití (VS v Praze 7 Cmo 89/2017, I. ÚS 1390/19). Nejedná se tedy v žádném případě o domněnku dojití písemnosti, která nebyla prokazatelně adresátovi doručena, i když byla prokazatelně odeslána.“ Byť je soudu známo, že ustanovení § 573 o. z. je mnohdy (nesprávně) aplikováno jako domněnka samotného dojití, ve shodě s jednomyslným názorem komentářové literatury takto nepostupuje a vychází z data dojití návrhu na vydání EPR, od kterého běžela lhůta bez zbytečného odkladu. Jde-li o sazbu zákonného úroku z prodlení, soud vycházel ze sazby rozhodné pro prodlení nastalé v 1. pololetí roku 2026 (11,50 %), nikoli z vyšší sazby uplatněné žalobou (12,75 %). Proto soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku I. Lhůta k plnění byla stanovena dle § 160 odst. 1 o. s. ř.

38. V souladu s § 96 odst. 1 a 2 o. s. ř. soud řízení zastavil v rozsahu dle částečného zpětvzetí žaloby obsaženého v podání ze dne 10. 3. 2026 (č. l. 56-57). K rozsahu částečného zpětvzetí (resp. k výkladu dispozičního úkonu žalobkyně) se soud vyjádřil již výše pod bodem 2 odůvodnění. Stanovisko žalovaného nebylo třeba zjišťovat, jelikož ke zpětvzetí došlo dříve, než začalo jednání (§ 96 odst. 3 a 4 o. s. ř.). Proto soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku II.

39. S ohledem na neprokázání smluvního vztahu mezi žalobkyní a žalovaným (resp. absolutní neplatnost smlouvy o úvěru, pokud by uzavřena byla) nemohly být žalobkyni přiznány nároky, které měly být touto smlouvou založeny (úrok, smluvní pokuta). Jde-li o žalobní požadavek (po částečném zpětvzetí – viz č. l. 57) na zaplacení zákonného úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 32 000 Kč od 12. 11. 2024 do zaplacení, tak vzhledem k tomu, že soud žalobkyni přiznal zákonný úrok z prodlení v rozsahu uvedeném ve výroku I, musel žalobu zamítnout co do zákonného úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 32 000 Kč od 12. 11. 2024 do 21. 1. 2026 (den splatnosti práva na vydání bezdůvodného obohacení), zákonného úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 12 000 Kč (rozdíl částky požadované a přiznané) od 22. 1. 2026 do zaplacení, zákonného úroku z prodlení ve výši 1,25 % (rozdíl sazby uplatňované a přiznané) ročně z částky 20 000 Kč od 22. 1. 2026 do zaplacení. Žaloba tedy byla zamítnuta v rozsahu dle výroku III.

40. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení se uplatní jednak zásada procesního úspěchu ve věci dle § 142 odst. 2 o. s. ř., jednak zásada procesního zavinění na zastavení řízení dle § 146 odst. 2 o. s. ř. Soud přitom bere v potaz nejen požadovanou jistinu, ale též příslušenství, a to v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015, či usnesením téhož soudu ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 33 Cdo 1357/2017. Žalobkyně byla neúspěšná v rozsahu dle výroku III a procesně zavinila zastavení řízení v rozsahu dle výroku II (tvrdí datum částečné úhrady žalovaného 24. 1. 2025, tedy před podáním žaloby, proto následné částečné zpětvzetí není důsledkem chování žalovaného po zahájení řízení, nýbrž nezohledněním platby při podání žaloby). Ve věci byl úspěšnější žalovaný, který však zůstal procesně nečinný a žádné náklady mu nevznikly. Proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo (výrok IV). Soud dodává, že i kdyby byla žalobkyně úspěšnější, neprokázala zaslání předžalobní výzvy na adresu dle § 142a odst. 1 o. s. ř. (jak soud vyložil výše).

41. Žalobkyně uhradila na soudním poplatku původně 2 002 Kč. Usnesením ze dne 3. 11. 2025 jí byla ještě v elektronickém rozkazním řízení vrácena částka 480 Kč, jelikož soudní poplatek dle položky 2 bodu 1 písm. c) sazebníku, který je přílohou zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, měl správně činit 1 522 Kč, tj. 4 % z původně žalované jistiny 38 040 Kč (jistina úvěru 30 000 Kč + smluvní pokuta 8 040 Kč). Elektronický platební rozkaz však vydán nebyl i kvůli nedostatečným tvrzením k posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Podle položky 2 bodu 2 sazebníku tak měl být soudní poplatek doměřen do výše dle položky 1 bodu 1 písm. b) sazebníku, tj. 1 902 Kč (5 % z 38 040 Kč). Žalobkyně však vzala žalobu před prvním jednáním částečně zpět i co do jistiny ve výši 10 000 Kč a dle § 10 odst. 4 zákona o soudních poplatcích jí vzniklo právo na vrácení odpovídající části soudního poplatku. Po částečném zpětvzetí je základem poplatku (§ 6 zákona o soudních poplatcích) jistina ve výši 28 040 Kč, 5 % z této částky činí 1 402 Kč. Aktuálně je od žalobkyně na soudním poplatku vybráno 1 522 Kč. Vznikl tedy přeplatek ve výši 120 Kč a soud je povinen jej vrátit dle § 10 odst. 1 zákona o soudních poplatcích ve lhůtě dle § 10a odst. 1 téhož zákona. Proto bylo rozhodnuto výrokem V.

42. Závěrem soud uvádí, že předmět řízení „o 38 040 Kč s příslušenstvím“ opravil z nesprávného „o 50 040 Kč s příslušenstvím“ (jak bylo ve spisu uváděno dosud), jelikož rozdíl těchto částek (12 000 Kč) byl uplatňován jako smluvní úrok, který je příslušenstvím, nikoli jistinou.