8 C 178/2023

Plný text

Okresní soud v Rakovníku rozhodl samosoudcem Mgr. Vladimírem Loutockým ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o 152 669,94 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 138 413,36 Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.

II. Co do kapitalizovaných úroků ve výši 5 796,54 Kč, kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení ve výši 92,01 Kč, zákonných úroků z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 138 413,36 Kč od [datum] do zaplacení, částky 39 Kč a částky 14 256,58 Kč se žaloba zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 25 388 Kč, a to k rukám zástupce žalobkyně do 3 dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobkyně se domáhala po žalované zaplacení částky 152 669,94 Kč, kapitalizovaných úroků ve výši 5 796,54 Kč, kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení ve výši 92,01 Kč, zákonných úroků z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 138 413,36 Kč od [datum] do zaplacení, částky 39 Kč a částky 14 256,58 Kč, a to z titulu řádně a včas neuhrazené„ půjčky“ ve výši 150 000 Kč, kterou na základě smlouvy ze dne [datum] žalované poskytla společnost [právnická osoba], [IČO], jakožto právní předchůdkyně žalobkyně.

2. K výzvě soudu, zda její právní předchůdkyně splnila povinnost ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), žalobkyně sdělila, že před uzavřením smlouvy s odbornou péčí posoudila schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr, a to především na základě interních a externích databází třetích subjektů. Žalovaná uvedla příjem ve výši 26 000 Kč, který byl právní předchůdkyní podle výpisu z účtu žalované ponížen na 25 969 Kč. Dále byly zohledněny výdaje ve výši 22 500 Kč, a protože žalované zbývalo měsíčně 3 469 Kč, byla žádost o poskytnutí úvěru schválena.

3. Ve věci bylo rozhodnuto jen na základě předložených listinných důkazů bez nařízení jednání za podmínek § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť žalobkyně s tímto výslovně předem souhlasila a žalovaná se ve stanovené lhůtě nevyjádřila, soud měl proto za to, že nemá námitek (§ 101 odst. 4 o. s. ř.).

4. Z návrhu a akceptace smlouvy o půjčce ze dne [datum], produktových a všeobecných obchodních podmínek, formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru a z výpisu z účtu soud zjistil, že shora uvedená právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované peněžní prostředky ve výši 150 000 Kč a žalovaná se zavázala poskytnuté prostředky spolu s úroky ve výši 9,9 % ročně a poplatkem 225 Kč měsíčně vrátit v 84 měsíčních splátkách po 2 708 Kč, přičemž první splátka byla splatná dne [datum]. Z oznámení o zesplatnění půjčky pak soud zjistil, že žalovaná nehradila řádně a včas, proto byla pohledávka právní předchůdkyně zesplatněna ke dni [datum].

5. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] včetně její přílohy a z oznámení o postoupení pohledávky ze dne [datum] bylo zjištěno, že právní předchůdkyně žalobkyně postoupila pohledávku za žalovanou na žalobkyni, o čemž byla žalovaná informována.

6. Z předžalobní výzvy k plnění ze dne [datum] včetně potvrzení o podání k poštovní přepravě soud zjistil, že žalobkyně ještě před podáním žaloby vyzvala žalovanou k úhradě dlužné částky.

7. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ o. z.“), a také podle zákona o spotřebitelském úvěru (§ 3016 o. z.).

8. Podle § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

9. Podle § 2399 odst. 1 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době.

10. Podle § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

11. Podle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odst. 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy (odst. 2).

12. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

13. Podle § 588 věta první o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

14. Soud se v prvé řadě zabýval tím, zda mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou došlo k platnému uzavření shora uvedené smlouvy, kterou soud posoudil jako smlouvu o úvěru podle § 2395 a následujících o. z. Zároveň se však ve smyslu § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru jedná o spotřebitelský úvěr a také o spotřebitelskou smlouvu podle § 1810 a následujících o. z., přičemž zákon o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu zavedl povinnost věřitele (poskytovatele spotřebitelského úvěru) ještě před uzavřením smlouvy posoudit s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele. Takový postup zahrnuje též povinnost ověřit podstatné informace poskytnuté spotřebitelem svědčící o jeho schopnosti splácet sjednaný spotřebitelský úvěr, neboť teprve poté smí věřitel úvěr poskytnout. Věřitel je tedy povinen náležitě a aktivně zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a vyžadovat také doklady k jeho tvrzením. Své povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti přitom nedostojí, vyjde-li jen z objektivně nijak nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele totiž nejsou míněny informace získané pouze od spotřebitele, odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit (srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

15. Rozhodující okolností pro posouzení věci zdejším soudem je tak skutečnost, zda právní předchůdkyně žalobkyně splnila svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalované řádně a s odbornou péčí tak, jak jí to pod sankcí neplatnosti ukládá zákon o spotřebitelském úvěru. Otázkou, zda došlo ke splnění této předsmluvní povinnosti poskytovatele spotřebitelského úvěru je přitom soud povinen zabývat se z úřední povinnosti. Z výsledků posouzení úvěruschopnosti spotřebitele má kromě toho vyplývat, pokud je úvěr poskytnut, že zde nejsou žádné důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele splácet sjednané splátky. Jedině tak totiž splní poskytovatel úvěru i svou obecnou povinnost jednat čestně, transparentně a zohlednit též práva a zájmy spotřebitele, aniž by to znamenalo, že tím presumuje jeho nepoctivost.

16. Dále platí, že účelem § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je, krom ochrany spotřebitele, postih poskytovatele spotřebitelského úvěru, jenž nedostatečně posoudil úvěruschopnost žadatele o úvěr, neboť upřednostnil svůj ekonomický zájem tento úvěr poskytnout, čímž však zapříčinil neplatnost úvěrové smlouvy. Jde o soukromoprávní sankci, jejímž faktickým důsledkem je ztráta zisku v podobě smluvních úroků a dalších poplatků za poskytnutí spotřebitelského úvěru. Zákon také v zájmu ochrany spotřebitele stanoví, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, ale v době odpovídající jeho možnostem. Není-li ji tedy zjevně schopen vrátit najednou, v soudem určené lhůtě k plnění, musí být povinnost k vrácení poskytnuté jistiny rozložena v čase, neboli spotřebitel je povinen ji vrátit v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Z toho rovněž plyne, že vrací-li spotřebitel poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, takže poskytovateli úvěru nemůže vzniknout ani nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (k tomu srov. především rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021).

17. V posuzované věci pak soud na podkladě provedeného dokazování dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti nepostupovala s řádnou péčí odborníka a nebylo spolehlivě zjištěno, že žalovaná bude schopna dostát svým závazkům. Ačkoli bylo tvrzeno, že žalovaná uvedla svůj příjem ve výši 26 000 Kč, jenž byl ponížen na základě výpisu z jejího účtu, a výdaje ve výši 22 500 Kč, nebylo k těmto tvrzením ničeho doloženo. Nebyl tak prokázán nejen tvrzený příjem žalované, ale nebyly ani specifikovány, natož doloženy její výdaje na bydlení a na domácnost, stejně jako další běžné měsíční výdaje. Nebylo ničeho tvrzeno k finančním tokům nebo rezervám žalované v rozhodném období, jakož i k případným dalším finančním závazkům. Jestliže žalobkyně uvedla, že vycházela také z různých externích i interních databází a registrů, jde pouze o podpůrný argument, neboť rozhodujícím je zjištění v dané době aktuální situace žadatele o úvěr ohledně jeho příjmů a pravidelných výdajů. Nelze jistě žádat, aby poskytovatel úvěru ověřoval tato tvrzení do detailních podrobností, pro závěr o úvěruschopnosti dostačují např. pracovní smlouva či výplatní pásky, nájemní smlouva, smlouvy o případných dalších úvěrech či zápůjčkách anebo výpisy z účtu, z nich jsou obvykle jak pravidelné výdaje, tak příjmy žadatele o úvěr dobře patrné. Lze tudíž shrnout, že ověřování úvěruschopnosti bylo v dané věci formální záležitostí, právní předchůdkyně žalobkyně zjevně nevyvinula za účelem zjištění, zda je žalovaná skutečně schopna spotřebitelský úvěr splácet, dostatečnou snahu o posouzení její reálné situace.

18. Soud tak musí konstatovat, že majetkové poměry žalované nebyly zjišťovány dostatečným způsobem a ze strany právní předchůdkyně žalobkyně proto nemohl být učiněn kvalifikovaný závěr o úvěruschopnosti žalované. S ohledem na uvedené nebylo možné než dospět k závěru, že daná smlouva o spotřebitelském úvěru je podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná. Zákonná povinnost posouzení úvěruschopnosti přitom chrání nejen vlastního spotřebitele před negativními důsledky jeho případné neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně též společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů apod. (srov. citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Poskytnutí úvěru tudíž v daném případě nejen odporuje zákonu, ale také zjevně narušuje veřejný pořádek, a proto je smlouva uzavřená mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou ve smyslu § 588 o. z. neplatná i z tohoto důvodu.

19. Jestliže právní předchůdkyně žalobkyně přes neplatnost smlouvy poskytla žalované částku 150 000 Kč, plnila bez právního důvodu a vzniklo jí tak ve smyslu speciálního ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru právo na vrácení bezdůvodného obohacení, tedy toho, co sama plnila. Žalovaná doposud uhradila jen 11 586,64 Kč (více nebylo v řízení tvrzeno a tedy ani prokázáno), zbývající část dlužné částky nezaplatila, a to nejen právní předchůdkyni žalobkyně, ale ani žalobkyni. Na ni byla pohledávka za žalovanou postoupena v souladu s § 1879 a § 1880 odst. 1 o. z., o čemž právní předchůdkyně žalobkyně žalovanou řádně vyrozuměla. Platí totiž, že na postupníka může přejít postoupená pohledávka z bezdůvodného obohacení, i když ji účastníci v postupní smlouvě kvalifikovali jako pohledávku vyplývající např. ze smlouvy o úvěru či o zápůjčce (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. 31 Cdo 678/2009, publikován pod [číslo] Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

20. Z těchto důvodů soud žalobě vyhověl jen co do částky 138 413,36 Kč, o kterou se žalovaná bezdůvodně obohatila a doposud ji žalobkyni nezaplatila. S ohledem na výši peněžité povinnosti soud ve smyslu § 160 odst. 1 o. s. ř. stanovil lhůtu k plnění tří dnů, která je přiměřená také okolnostem případu, neboť žalovaná již byla před podáním žaloby vyzvána k dobrovolnému plnění. Ve zbývajícím rozsahu žalobu soud jako nedůvodnou zamítl, a to včetně požadovaných zákonných úroků z prodlení, neboť k vydání uvedeného bezdůvodného obohacení byla soudem určena nová doba splatnosti, která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, ale od možností dlužníka, jak již shora uvedeno (srov. citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021).

21. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 a § 142a odst. 1 o. s. ř. tak, že ve věci jen zčásti úspěšné žalobkyni náleží poměrná náhrada nákladů řízení, které sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 6 107 Kč a z nákladů za zastoupení advokátem. Tomu podle § 1 odst. 2, § 6 odst. 1, § 7 bod 5 a § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen „advokátní tarif“) náleží odměna ve výši 7 220 Kč a podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu náleží náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč za každý ze tří úkonů právní služby podle § 11 odst. 1 písm. a) a d) advokátního tarifu (převzetí a příprava zastoupení, předžalobní výzva k plnění, žaloba), obojí včetně náhrady za daň z přidané hodnoty se sazbou 21 % podle § 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. Dohromady jde částku 33 045 Kč, protože však žalobkyně byla úspěšná co do 88 % a žalovaná co do 12 %, činí celkový úspěch žalobkyně 76 % a přiznána byla proto částka 25 388 Kč.

22. Lhůta k plnění byla stanovena v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř., místo plnění k rukám zástupce žalobkyně bylo určeno ve smyslu § 149 odst. 1 o. s. ř.