8 C 187/2023

Plný text

Okresní soud v Rakovníku rozhodl samosoudcem Mgr. Vladimírem Loutockým ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa zastoupená advokátem Mgr. jméno příjmení sídlem adresa proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bytem adresa žalovaného o 38 663,88 Kč s příslušenstvím,

I. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky ve výši 38 663,88 Kč s kapitalizovanými úroky ve výši 1 244,50 Kč, kapitalizovanými zákonnými úroky z prodlení ve výši 1 416,81 Kč, úroky z prodlení ve výši 12,9 % ročně z částky 36 563,88 Kč od [datum] do zaplacení a zákonnými úroky z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 36 563,88 Kč od [datum] do zaplacení, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení částky 38 663,88 Kč, kapitalizovaných úroků ve výši 1 244,50 Kč, kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení ve výši 1 416,81 Kč, úroků z prodlení ve výši 12,9 % ročně z částky 36 563,88 Kč od [datum] do zaplacení a zákonných úroků z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 36 563,88 Kč od [datum] do zaplacení., a to z titulu řádně a včas neuhrazeného úvěru ve výši 271 301 Kč, který na základě smlouvy o úvěru ze dne [datum] žalovanému poskytla společnost [právnická osoba], [IČO], jakožto právní předchůdkyně žalobkyně.

2. K výzvě soudu, zda právní předchůdkyně žalobkyně splnila povinnost ve smyslu zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), žalobkyně sdělila, že její právní předchůdkyně úvěruschopnost žalovaného zkoumala následujícím způsobem. Žalovaný uvedl měsíční příjem ve výši 21 985 Kč, který byl příslušným pracovníkem zkontrolován na základě žalovaným doloženého potvrzení o příjmu vystaveného jeho zaměstnavatelem. Současně právní předchůdkyně žalobkyně před uzavřením předmětné úvěrové smlouvy ověřila majetkové poměry žalovaného na podkladě údajů získaných z insolvenčního rejstříku, Bankovního registru klientských informací a interní evidence klientů, z níž nevyplynuly žádné negativní informace, např. o podvodném jednání žalovaného, jeho kriminálních aktivitách, popř. záznam v souvislosti s pravidly AML či exekučním řízením vůči žalovanému. Jelikož žalovaný v rámci žádosti o poskytnutí úvěru uvedl, že jeho životní výdaje dosahují nulové výše, byly ze strany právní předchůdkyně žalobkyně životní náklady žalovaného stanoveny na základě dat sdílených žalovaným ve spojení s interními informacemi a statistickými údaji za pomoci ekonomického modelu na 7 972 Kč měsíčně. Současně bylo zjištěno, že žalovaný čerpal v době úvěrové žádosti úvěr se splátkou 6 422 Kč, který byl v rámci úvěrové žádosti konsolidován, a dále kreditní kartu s orientační splátkou 5 000 Kč. Splátka předmětného úvěru činila 4 970 Kč a splátkové zatížení žalovaného tak činilo celkem 9 970 Kč. Z disponibilního příjmu žalovaného byla stanovena maximální hranice poměru splátkového zatížení k příjmu žalovaného, přičemž příjem žalovaného byl dostatečný k pokrytí splátek i životních nákladů. Žalovaný dle vyjádření žalobkyně uhradil celkem 387 033,14 Kč a od měsíce srpna roku 2022 již neuhradil ničeho. Žalobkyně rovněž odkázala na judikaturu zejména Nejvyššího soudu, dle níž nelze postup poskytovatelů při posuzování úvěruschopnosti paušalizovat, ale je vždy třeba zohlednit veškeré okolnosti případu, přičemž poskytovatel postupuje s odbornou péčí, pokud doloží, že při ověřování majetkových poměrů vycházel i z jiných než spotřebitelem poskytnutých informací (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2020, sp. zn. 20 Cdo 1522/2020).

3. Ve věci bylo rozhodnuto jen na základě předložených listinných důkazů bez nařízení jednání za podmínek § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť žalobkyně s tímto výslovně předem souhlasila a žalovaný se ve stanovené lhůtě nevyjádřil, soud měl proto za to, že nemá námitek (§ 101 odst. 4 o. s. ř.).

4. Ze smlouvy o úvěru ze dne [datum] včetně všeobecných obchodních podmínek [právnická osoba], soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 271 301 Kč a žalovaný se zavázal poskytnuté prostředky a úroky ve výši 12,9 % ročně zaplatit v 84 měsíčních splátkách po 4 858 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena ke dni [datum].

5. Z nezávazné žádosti o poskytnutí úvěrového produktu ze dne [datum] dále vyplynulo, že žalovaný v rámci žádosti o poskytnutí úvěru uvedl, že je ženatý, je vlastníkem domu/bytu bez zástavy, jeho příjem ze zaměstnání činí průměrně 21 985 Kč měsíčně a splátka jeho dalšího úvěru činí 6 422 Kč měsíčně. Uvedená průměrná výše měsíčního příjmu žalovaného byla ověřena potvrzením jeho zaměstnavatele. Žádost o poskytnutí úvěrového produktu je podepsána žalovaným a obchodním zástupcem právní předchůdkyně žalobkyně, avšak neobsahuje žádné údaje o ověření výše měsíčních výdajů žalovaného, který v žádosti uvedl, že jeho povinné výdaje dosahují (s výjimkou splátky předchozího úvěru) nulové výše.

6. Ze smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne [datum] mezi [právnická osoba] a I- [právnická osoba] včetně její přílohy a oznámení o postoupení pohledávky ze dne [datum] včetně podacího lístku soud zjistil, že [právnická osoba] jakožto původní věřitel žalovaného, postoupila pohledávku za žalovaným na [právnická osoba] a.s., o čemž byl žalovaný informován.

7. Ze smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne [datum] mezi [právnická osoba] a.s. a žalobkyní včetně její přílohy a oznámení o postoupení pohledávky ze dne [datum] včetně podacího lístku dále vyplynulo, že [právnická osoba] a.s. následně postoupila pohledávku za žalovaným na žalobkyni, o čemž byl žalovaný taktéž informován.

8. Z předžalobní výzvy k plnění ze dne [datum] včetně podacího lístku soud zjistil, že žalobkyně ještě před podáním žaloby vyzvala žalovaného k úhradě částky v celkové výši 49 711,64 Kč.

9. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ o. z.“), a také podle zákona o spotřebitelském úvěru (§ 3016 o. z.).

10. Podle § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

11. Podle § 2399 odst. 1 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době.

12. Podle § 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru spotřebitelským úvěrem se rozumí odložená platba, půjčka, úvěr nebo jiná obdobná finanční služba poskytovaná nebo přislíbená spotřebiteli věřitelem, nebo zprostředkovatelem.

13. Podle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.

14. Podle § 588 věta první o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

15. Podle § 2991 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil (odst. 1). Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám (odst. 2).

16. Soud se v prvé řadě zabýval tím, zda mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným došlo k platnému uzavření shora uvedené smlouvy, kterou soud posoudil jako smlouvu o úvěru podle § 2395 a následujících o. z. Zároveň se však ve smyslu § 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru jedná o spotřebitelský úvěr a také o spotřebitelskou smlouvu podle § 1810 a následujících o. z., přičemž zákon o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu zavedl povinnost věřitele (poskytovatele spotřebitelského úvěru) ještě před uzavřením smlouvy posoudit s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele. Takový postup zahrnuje též povinnost ověřit podstatné informace poskytnuté spotřebitelem svědčící o jeho schopnosti splácet sjednaný spotřebitelský úvěr, neboť teprve poté smí věřitel úvěr poskytnout. Věřitel je tedy povinen náležitě a aktivně zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a vyžadovat také doklady k jeho tvrzením. Své povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti přitom nedostojí, vyjde-li jen z objektivně nijak nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele totiž nejsou míněny informace získané pouze od spotřebitele, odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit (k tomu srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

17. Rozhodující okolností pro posouzení věci zdejším soudem je tak skutečnost, zda právní předchůdkyně žalobkyně splnila svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného řádně a s odbornou péčí tak, jak jí to pod sankcí neplatnosti ukládá zákon o spotřebitelském úvěru. Otázkou, zda došlo ke splnění této předsmluvní povinnosti poskytovatele spotřebitelského úvěru, je přitom soud povinen zabývat se z úřední povinnosti (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 4129/18). Z výsledků posouzení úvěruschopnosti spotřebitele má kromě toho vyplývat, pokud je úvěr poskytnut, že zde nejsou žádné důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele splácet sjednané splátky. Jedině tak totiž splní poskytovatel úvěru i svou obecnou povinnost jednat čestně, transparentně a zohlednit též práva a zájmy spotřebitele, aniž by to znamenalo, že tím presumuje jeho nepoctivost.

18. V posuzované věci pak soud na podkladě provedeného dokazování dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti žalovaného nepostupovala s řádnou péčí odborníka a nebylo spolehlivě zjištěno, že žalovaný bude schopen dostát svým závazkům. Z nezávazné žádosti o poskytnutí úvěrového produktu a potvrzení zaměstnavatele žalovaného vyplynulo, že právní předchůdkyně žalobkyně sice řádně zjistila a předloženým potvrzením zaměstnavatele ověřila výši měsíčního příjmu žalovaného, avšak žádným způsobem neověřila výši jeho měsíčních výdajů. Pokud totiž žalovaný v rámci jím podané žádosti uvedl, že jeho mandatorní výdaje dosahují (s výjimkou splátky předchozího úvěru ve výši 6 422 Kč) nulové výše, je takováto informace zcela zjevně nepravdivá, a bylo povinností právní předchůdkyně žalobkyně výši nákladů žalovaného zkoumat a vyžádat si za tímto účelem od žalovaného doložení výše výdajů na domácnost a jeho dalších běžných výdajů (k tomu srov. obdobně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, a rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne [datum] ve věci C [číslo] ([právnická osoba] v . [jméno] [příjmení] a další)). Žalobkyně však k výzvě zdejšího soudu k doplnění tvrzení a označení a předložení důkazů, z nichž lze dovodit, že její právní předchůdkyně řádně posoudila úvěruschopnost žalovaného, pouze uvedla, že si její právní předchůdkyně za tímto účelem vyžádala informace z řady rejstříků a své interní evidence, což však nijak nedoložila, a současně ani netvrdila, že by si potřebné informace od žalovaného před poskytnutím úvěru vyžádala, popř. si alespoň výpisem z účtu žalovaného ověřila jeho finanční toky, resp. rezervy. Žalobkyně se tak namísto vyžádání potřebných údajů od žalovaného, jak to vyžaduje výše citovaná judikatura i litera zákona, při stanovení výdajů žalovaného zcela nekriticky spokojila s výstupem z ekonomického statistického modelu (k nedostatečnosti tohoto postupu právní předchůdkyně žalobkyně ve vztahu k posouzení úvěruschopnosti žalovaného s odbornou péčí srov. např. usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 11. 2022, sp. zn. 12 VSOL 273/2022).

19. Lze tedy shrnout, že ověřování úvěruschopnosti žalovaného bylo v daném případě ze strany právní předchůdkyně žalobkyně pouze formální záležitostí, neboť právní předchůdkyně žalobkyně zjevně nevyvinula za účelem zjištění, zda je žalovaný skutečně schopen spotřebitelský úvěr splácet, dostatečnou snahu o posouzení jeho reálné situace.

20. Soud přitom na tomto místě považuje za stěžejní vyjádřit se k právní argumentaci [právnická osoba] které žalobkyně přiložila ke svému vyjádření k výzvě soudu, a v němž se právní předchůdkyně žalobkyně odvolávala na judikaturu Nejvyššího soudu, konkrétně usnesení ze dne 1. 7. 2020, sp. zn. 20 Cdo 1522/2020, a usnesení ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. 33 ICdo 27/2021. K tomu je třeba podotknout, že obě citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu dospěla k závěru, že úvěrující postupovali při posouzení úvěruschopnosti úvěrovaných s odbornou péčí, neboť schopnost úvěrovaných poskytnutý úvěr splácet posoudili mimo údajů poskytnutých úvěrovanými také na základě dalších informací zejména v podobě poznatků z interních a externích databází, což také soudu řádně doložili. V nyní posuzované věci je však třeba na podkladě citované judikatury ve spojení s výše uvedenými skutkovými zjištěními zdejšího soudu dospět ve vztahu k posouzení úvěruschopnosti žalovaného s odbornou péčí ke zcela opačnému závěru. V řízení totiž nebylo žádným způsobem prokázáno, že by právní předchůdkyně žalobkyně ověřovala výdajovou stránku rozpočtu žalovaného jinak, než na základě neověřených a ničím nepodložených informací poskytnutých žalovaným, tedy jednak výzvou žalovaného k doložení jeho měsíčních výdajů, popř. prostřednictvím poznatků z externích či interních databází, ale naopak se v otázce výdajů žalovaného spokojila s výstupem ze statistického modelu. K užití statistického modelu právní předchůdkyní žalobkyně přitom soud podotýká, že posouzení úvěruschopnosti není statistickou záležitostí, jejím smyslem totiž není zjistit, zda by průměrná osoba v postavení žadatele o úvěr byla schopna poskytnutý úvěr splácet, ale účelem této zákonné úpravy je zjistit, zda v daném případě právě tento a nikoli jiný dlužník bude schopen dostát svým závazkům. Jde o konkrétního žadatele a jeho úvěruschopnost, nikoli o úvěruschopnost obecnou, ta by pro určitou smlouvu s určitým způsobem nastavenými parametry postrádala smysl. Tento závěr platí pak tím spíše v případech, kdy by mohlo jít ze strany žadatele o [anonymizováno] čin úvěrového podvodu, neboť zkoumání úvěruschopnosti s řádnou odbornou péčí, tedy s objektivně podloženými údaji, které mohou vést k závěru o úvěruschopnosti daného žadatele, chrání rovněž zájem poskytovatele, aby byl následně poskytnutý úvěr skutečně splacen. Nelze jistě žádat, aby poskytovatel úvěru ověřoval tvrzení žadatele do detailních podrobností, avšak pro závěr o úvěruschopnosti žadatele je třeba, aby byl doložen nejen jeho příjem, ale i pravidelné měsíční výdaje, k čemuž dostačují např. nájemní smlouva, smlouvy o případných dalších úvěrech či zápůjčkách anebo výpisy z účtu, z nich jsou obvykle jak pravidelné výdaje, tak příjmy žadatele o úvěr dobře patrné.

21. Soudu tak nezbývá než konstatovat, že majetkové poměry žalovaného nebyly zjišťovány s odbornou péčí, v důsledku čehož ze strany právní předchůdkyně žalobkyně nemohl být učiněn kvalifikovaný závěr o úvěruschopnosti žalovaného. S ohledem na uvedené nebylo možné než dospět k závěru, že daná smlouva o spotřebitelském úvěru je podle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná. Zákonná povinnost posouzení úvěruschopnosti přitom chrání nejen vlastního spotřebitele před negativními důsledky jeho případné neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně též společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů apod. (srov. již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Poskytnutí úvěru tudíž v daném případě nejen odporuje zákonu, ale také zjevně narušuje veřejný pořádek, a proto je smlouva uzavřená mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným ve smyslu § 588 o. z. neplatná i z tohoto důvodu.

22. Jestliže tedy právní předchůdkyně žalobkyně přes neplatnost smlouvy poskytla žalovanému částku 271 301 Kč, plnila bez právního důvodu, a vzniklo jí tak ve smyslu § 2991 o. z. ve spojení s § 2993 o. z. právo na vrácení bezdůvodného obohacení, tedy toho, co sama plnila. Avšak s ohledem na skutečnost, že žalovaný na uvedenou částku podle tvrzení žalobkyně zaplatil již 387 033,14 Kč, tedy částku převyšující jistinu úvěru, nezbylo soudu než žalobu v plném rozsahu zamítnout, když samotná jistina již byla v plné výši uhrazena. Soud proto rozhodl tak, jak ve výroku I. tohoto rozsudku uvedeno.

23. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř. s ohledem na to, že žalobkyně ve věci úspěšná nebyla a žalovanému žádné náklady nevznikly.