8 C 205/2023

Plný text

Okresní soud v Rakovníku rozhodl samosoudcem Mgr. Vladimírem Loutockým ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa zastoupená advokátem Mgr. jméno příjmení sídlem adresa proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o 140 683,94 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 77 388 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Co do částky 63 295,94 Kč a zákonných úroků z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 124 739 Kč od [datum] do zaplacení se žaloba zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 2 068 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení částky 140 683,94 Kč a zákonných úroků z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 140 683,94 Kč od [datum] do zaplacení, a to z titulu řádně a včas neuhrazené zápůjčky ve výši 100 000 Kč, kterou na základě smlouvy ze dne [datum] žalovanému poskytla. Žalovaný dosud uhradil postupně jen 22 612 Kč.

2. Vzhledem k tomu, že žalovaný, jemuž byla řádně doručena žaloba i předvolání k jednání dne [datum] a byl o následcích nedostavení se poučen, toto první jednání ve věci bez důvodné a včasné omluvy zmeškal, a protože tak navrhla žalobkyně, soud ve smyslu § 153b odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), měl žalobní tvrzení za nesporná. Přesto se musel z úřední povinnosti zabývat otázkou, zda žalobkyně splnila povinnost ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), ještě než došlo k uzavření zmíněné smlouvy o zápůjčce.

3. Z čestného prohlášení o příjmech a výdajích ze dne [datum] soud zjistil, že žalovaný v dané době prohlásil, že je svobodný, má základní vzdělání, do zaměstnání nastoupil v červenci 2017, je zaměstnán na dobu neurčitou a jeho čistý měsíční příjem činí 38 000 Kč, pravidelné měsíční splátky„ půjček“ činí 7 500 Kč, průměrné měsíční výdaje kromě nákladů na bydlení činí 1 500 Kč, nehradí žádné výživné, žije v nájmu a nájemné činí 13 000 Kč měsíčně.

4. Z výpisu z účtu žalovaného za období od [datum] do [datum] soud zjistil, že počáteční zůstatek činil - 630,35 Kč a konečný zůstatek - 126,68 Kč. Kromě častých plateb kartou a výběrů hotovosti žalovaný hradil dne [datum] [právnická osoba] SE částku 1 730 Kč, dne [datum] částku 2 500 Kč s poznámkou„ Pro jitku na alimenty“, dne [datum] [právnická osoba] SE částku 1 730 Kč, dne [datum] částku 1 000 Kč s poznámkou„ Splátka úvěru“, dne [datum] [právnická osoba] SE částku 1 730 Kč a dne [datum] částku 13 000 Kč s poznámkou„ Splátka tibor“. [právnická osoba], získal dne [datum] částku 37 746 Kč, dne [datum] částku 29 857 Kč a dne [datum] částku 45 739 Kč. Dále získal dne [datum] od společnosti [právnická osoba] částku 9 000 Kč, dne [datum] od [právnická osoba] s. r. o. částku 3 000 Kč, dne [datum] od společnosti [právnická osoba] částku 15 500 Kč s poznámkou„ zápůjčka“ a dne [datum] od [právnická osoba] Czech částku 1 Kč s poznámkou„ Půjčka [číslo]“.

5. Z kopie první strany pracovní smlouvy bylo zjištěno pouze to, že žalovaný byl zaměstnán u společnosti [právnická osoba], a to na dobu neurčitou s nástupem do zaměstnání dne [datum]. Z kopie výplatní pásky pak nebylo kvůli nečitelnosti zjištěno ničeho, rovněž tak z elektronického výpisu informací ze systému uzavírání smluv.

6. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ o. z.“), a také podle zákona o spotřebitelském úvěru (§ 3016 o. z.).

7. Podle § 2390 o. z. přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.

8. Podle § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

9. Podle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odst. 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy (odst. 2).

10. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

11. Podle § 588 věta první o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

12. Soud se ze shora uvedených důvodů zabýval tím, zda mezi žalobkyní a žalovaným došlo k platnému uzavření shora uvedené smlouvy, kterou soud posoudil jako smlouvu o zápůjčce podle § 2390 o. z. Zároveň se však ve smyslu § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru jedná o spotřebitelský úvěr a o spotřebitelskou smlouvu podle § 1810 a následujících o. z., přičemž zákon o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu zavedl povinnost věřitele (poskytovatele spotřebitelského úvěru) ještě před uzavřením smlouvy posoudit s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele. Takový postup zahrnuje též povinnost ověřit podstatné informace poskytnuté spotřebitelem svědčící o jeho schopnosti splácet sjednaný spotřebitelský úvěr, neboť teprve poté smí věřitel úvěr poskytnout. Věřitel je tedy povinen náležitě a aktivně zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a vyžadovat také doklady k jeho tvrzením. Své povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti přitom nedostojí, vyjde-li jen z objektivně nijak nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele totiž nejsou míněny informace získané pouze od spotřebitele, odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit (k tomu srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]).

13. Rozhodující okolností pro posouzení věci zdejším soudem je tak skutečnost, zda žalobkyně splnila svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného řádně a s odbornou péčí tak, jak jí to pod sankcí neplatnosti ukládá zákon o spotřebitelském úvěru. Otázkou, zda došlo ke splnění této předsmluvní povinnosti poskytovatele spotřebitelského úvěru je přitom soud povinen zabývat se z úřední povinnosti. Z výsledků posouzení úvěruschopnosti spotřebitele má kromě toho vyplývat, pokud je úvěr poskytnut, že zde nejsou žádné důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele splácet sjednané splátky. Jedině tak totiž splní poskytovatel úvěru i svou obecnou povinnost jednat čestně, transparentně a zohlednit též práva a zájmy spotřebitele, aniž by to znamenalo, že tím presumuje jeho nepoctivost.

14. Dále platí, že účelem § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je, krom ochrany spotřebitele, postih poskytovatele spotřebitelského úvěru, jenž nedostatečně posoudil úvěruschopnost žadatele o úvěr, neboť upřednostnil svůj ekonomický zájem tento úvěr poskytnout, čímž však zapříčinil neplatnost úvěrové smlouvy. Jde o soukromoprávní sankci, jejímž faktickým důsledkem je ztráta zisku v podobě smluvních úroků a dalších poplatků za poskytnutí spotřebitelského úvěru. Zákon také v zájmu ochrany spotřebitele stanoví, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, ale v době odpovídající jeho možnostem. Není-li ji tedy zjevně schopen vrátit najednou, v soudem určené lhůtě k plnění, musí být povinnost k vrácení poskytnuté jistiny rozložena v čase, neboli spotřebitel je povinen ji vrátit v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Z toho rovněž plyne, že vrací-li spotřebitel poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, takže poskytovateli úvěru nemůže vzniknout ani nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (k tomu srov. především rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]).

15. V posuzované věci pak soud na podkladě provedeného dokazování dospěl k závěru, že žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti nepostupovala s řádnou péčí odborníka a nebylo spolehlivě zjištěno, že žalovaný bude schopen dostát svým závazkům. Je zjevné, že žalobkyně při prověřování úvěruschopnosti postupovala zcela formálně a spokojila se s informacemi, které ji žalovaný poskytl ve zmíněném čestném prohlášení. Přitom pouhé doplnění čísel do příslušných kolonek k finančním informacím klienta, aniž je zřejmé, na základě čeho a jak byly tyto údaje získány, nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení s odbornou péčí. Ačkoliv příjem žalovaného bylo možno ověřit z uvedených výpisů z účtu (tvrzená výše 38 000 Kč čistého měsíčně odpovídá průměru 37 781 Kč za zkoumané tři měsíce), žalobkyně již evidentně z těchto výpisů nijak neprověřovala výdajovou stránku žalovaného. Zjistila by totiž jinak, že např. tvrzení o nulovém výživném není pravdivé, ale především to, že i relativně vyšší příjmy nedokáží zajistit, aby si žadatel o spotřebitelský úvěr dokázal vytvořit alespoň nějakou finanční rezervu (výmluvně o tom hovoří počáteční a konečný zůstatek na účtu za zkoumané období). Kromě toho by také zjistila, že žalovaný má více úvěrů a stále si sjednává další. Lze shrnout, že jestliže by tak učinila, nemohla by dospět k závěru, že žalovaný má dostatečnou schopnost splácet žádanou zápůjčku, jejíž výše navíc nebyla vůbec zanedbatelná. Vycházela-li žalobkyně také z různých externích i interních databází a registrů, jde pouze o podpůrný argument, neboť rozhodujícím je zjištění v dané době aktuální situace žadatele o úvěr ohledně jeho příjmů a pravidelných výdajů. Nelze jistě žádat, aby poskytovatel úvěru ověřoval tato tvrzení do detailních podrobností, pro závěr o úvěruschopnosti dostačují např. pracovní smlouva či výplatní pásky, nájemní smlouva, smlouvy o případných dalších úvěrech či zápůjčkách anebo výpisy z účtu, z nich jsou obvykle jak pravidelné výdaje, tak příjmy žadatele o úvěr dobře patrné – jako je v tomto případě, kde však výpisy z účtu zjevně nebyly dostatečně zkoumány. Lze tudíž shrnout, že ověřování úvěruschopnosti bylo formální záležitostí, žalobkyně zjevně nevyvinula za účelem zjištění, zda je žalovaný skutečně schopen spotřebitelský úvěr splácet, dostatečnou snahu o posouzení jeho reálné situace.

16. Soud tak musí konstatovat, že majetkové poměry žalovaného nebyly zjišťovány dostatečným způsobem a ze strany žalobkyně proto nemohl být učiněn kvalifikovaný závěr o úvěruschopnosti žalovaného. S ohledem na uvedené nebylo možné než dospět k závěru, že daná smlouva o spotřebitelském úvěru je podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná. Zákonná povinnost posouzení úvěruschopnosti přitom chrání nejen daného spotřebitele před negativními důsledky jeho případné neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně též společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů apod. (srov. citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka]). Poskytnutí úvěru tudíž v daném případě nejen odporuje zákonu, ale také zjevně narušuje veřejný pořádek, a proto je smlouva uzavřená mezi žalobkyní a žalovaným ve smyslu § 588 o. z. neplatná i z tohoto důvodu.

17. Jestliže žalobkyně přes neplatnost smlouvy poskytla žalovanému částku 100 000 Kč, plnila bez právního důvodu a vzniklo jí tak ve smyslu speciálního ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru právo na vrácení bezdůvodného obohacení, tedy toho, co sama plnila. Žalovaný doposud uhradil pouze 22 612 Kč, zbývající část dlužné částky nezaplatil.

18. Z těchto důvodů soud žalobě vyhověl pouze co do částky 77 388 Kč, o kterou se žalovaný bezdůvodně obohatil a doposud ji žalobkyni nezaplatil. S ohledem na výši peněžité povinnosti soud ve smyslu § 160 odst. 1 o. s. ř. stanovil lhůtu k plnění tří dnů, která je přiměřená také okolnostem případu. Ve zbývajícím rozsahu žalobu jako nedůvodnou zamítl, a to včetně požadovaných zákonných úroků z prodlení, neboť k vydání uvedeného bezdůvodného obohacení byla soudem určena nová doba splatnosti, která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, ale od možností dlužníka, jak již shora uvedeno (srov. citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka]).

19. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 a § 142a odst. 1 o. s. ř. tak, že ve věci pouze zčásti úspěšné žalobkyni náleží poměrná náhrada nákladů řízení, které sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 5 628 Kč a z nákladů zastoupení advokátem. Tomu podle § 6 odst. 1, § 7 bod 5 a § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen „advokátní tarif“) náleží odměna ve výši 6 740 Kč a podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč, a to za každý z pěti úkonů právní služby podle § 11 odst. 1 písm. a), d) a g) advokátního tarifu (převzetí a příprava zastoupení, předžalobní výzva k plnění, podání žaloby, účast při jednání soudu dne [datum] a [datum]), dále podle § 14 odst. 1 písm. a) a odst. 3 advokátního tarifu náhrada za promeškaný čas ve výši 100 Kč za každou započatou půlhodinu cesty z jeho sídla do sídla soudu a zpět, což činí celkem 1 200 Kč, a cestovné podle § 1 písm. b) a § 4 písm. c) vyhlášky č. 467/2022 Sb. ve výši 1 674 Kč (4 x 62 km při průměrné spotřebě 4,5 l [číslo] km), to vše včetně náhrady za daň z přidané hodnoty v sazbě 21 % podle § 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. Dohromady tak jde o částku ve výši 51 698 Kč, protože však žalobkyně byla úspěšná pouze z 52 % a žalovaný tudíž z 48 % (při posuzování úspěchu a neúspěchu účastníků ve věci soud přihlédl i k výši příslušenství, kapitalizovaného ke dni rozhodnutí, k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]), činí celkový úspěch jen 4 % a přiznána tak byla částka 2 068 Kč.