8 C 213/2022

Plný text

Okresní soud v Rakovníku rozhodl samosoudcem Mgr. Vladimírem Loutockým ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o 24 656 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 16 248 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Co do částky 8 408 Kč, kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení ve výši 182,56 Kč a zákonných úroků z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 24 656 Kč od [datum] do zaplacení se žaloba zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 780 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení částky 24 656 Kč, kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení ve výši 182,56 Kč a zákonných úroků z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 24 656 Kč od [datum] do zaplacení, a to z titulu řádně a včas neuhrazeného úvěru ve výši 20 000 Kč, který na základě smlouvy ze dne [datum] žalovanému poskytla.

2. K výzvě soudu, zda splnila povinnost ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), žalobkyně odkázala na právní úpravu, odbornou literaturu a na rozhodnutí nejvyšších soudů Švédského království, Litevské republiky a České republiky i Krajského soudu v Ústí nad Labem a sdělila, že svou zákonnou povinnost naplnila prověřováním bonity žalovaného prostřednictvím jeho kreditního scoringu, přičemž je využíván statistický model, jehož výstupem je pravděpodobnost dodržení úvěrových závazků ze strany klienta. Existenci případných pochybností ohledně bonity klienta a jeho schopnosti splácet finanční závazky a hradit i nezbytné životní výdaje minimalizovala jeho kontrolou v externích registrech. Na základě těchto zjištění shledala schopnost žalovaného splácet daný úvěr. Zdůraznila přitom, že uvedený statistický model je spolehlivějším způsobem posouzení úvěruschopnosti, než na základě vyžádaných dokladů, protože skutečnost, že klient dosáhl určitého příjmu, neznamená, že tohoto příjmu bude dosahovat po celou dobu trvání úvěrového vztahu, a protože řady svých výdajů si ani není vědom. Odbornou péči je tak třeba spatřovat ve výpočtu kreditního skóre žalovaného, což je statisticky nejspolehlivější ukazatel. Žalobkyně byla přesvědčena, že splnila podmínky zákona.

3. Ve věci bylo rozhodnuto jen na základě předložených listinných důkazů bez nařízení jednání za podmínek § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť žalobkyně s tímto výslovně předem souhlasila a žalovaný se ve stanovené lhůtě nevyjádřil, soud měl proto za to, že nemá námitek (§ 101 odst. 4 o. s. ř.).

4. Z formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, sazebníku poplatků, výpisu čerpání, splátek a úhrad a výpisu proplacení smlouvy soud zjistil, že žalobkyně poskytla žalovanému dne [datum] peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč a žalovaný se zavázal poskytnuté prostředky včetně úroků a poplatků, celkem 31 072 Kč, vrátit ve 24 měsíčních splátkách. Uhradil však jen 1. splátku ve výši 1790 Kč a 2. splátku ve výši 1 962 Kč.

5. Z potvrzení o provedení ověření bonity klienta a úvěrové zprávy soud zjistil, že žalovaný před uzavřením smlouvy prohlásil, že je zaměstnán a jeho čistý měsíční příjem činí 32 000 Kč.

6. Z výpisu z běžného účtu žalovaného za období od [datum] do [datum] soud zjistil, že čistý příjem od společnosti [právnická osoba] činil 32 737 Kč a že žalovaný rovněž dne [datum] získal na základě smlouvy se [právnická osoba] Czech částku 7 000 Kč.

7. Z předžalobní výzvy k plnění ze dne [datum] včetně podacího lístku soud zjistil, že žalobkyně ještě před podáním žaloby vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky.

8. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ o. z.“), a také podle zákona o spotřebitelském úvěru (§ 3016 o. z.).

9. Podle § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

10. Podle § 2399 odst. 1 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době.

11. Podle § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

12. Podle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odst. 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy (odst. 2).

13. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

14. Podle § 588 věta první o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

15. Soud se v prvé řadě zabýval tím, zda mezi žalobkyní a žalovaným došlo k platnému uzavření shora uvedené smlouvy, kterou soud posoudil jako smlouvu o úvěru podle § 2395 a následujících o. z. Zároveň se však ve smyslu § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru jedná o spotřebitelský úvěr a také o spotřebitelskou smlouvu podle § 1810 a následujících o. z., přičemž zákon o spotřebitelském úvěru do právního řádu zavedl povinnost věřitele (poskytovatele spotřebitelského úvěru) ještě před uzavřením smlouvy posoudit s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele. Takový postup zahrnuje též povinnost ověřit podstatné informace poskytnuté spotřebitelem svědčící o jeho schopnosti splácet sjednaný spotřebitelský úvěr, neboť teprve poté smí věřitel úvěr poskytnout. Věřitel je tedy povinen náležitě a aktivně zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a vyžadovat také doklady k jeho tvrzením. Své povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti přitom nedostojí, vyjde-li např. jen z objektivně nijak nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových, majetkových a jiných poměrech. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele totiž nejsou míněny informace získané pouze od spotřebitele, odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit (k tomu srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]).

16. Rozhodující okolností pro posouzení věci zdejším soudem je tak skutečnost, zda žalobkyně splnila svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného řádně a s odbornou péčí tak, jak jí to pod sankcí neplatnosti ukládá zákon o spotřebitelském úvěru. Otázkou, zda došlo ke splnění této předsmluvní povinnosti poskytovatele spotřebitelského úvěru je přitom soud povinen zabývat se z úřední povinnosti. Z výsledků posouzení úvěruschopnosti spotřebitele má kromě toho vyplývat, pokud je úvěr poskytnut, že zde nejsou žádné důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele splácet sjednané splátky. Jedině tak totiž splní poskytovatel úvěru i svou obecnou povinnost jednat čestně, transparentně a zohlednit též práva a zájmy spotřebitele, aniž by to znamenalo, že tím presumuje jeho nepoctivost.

17. Dále platí, že účelem § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je, krom ochrany spotřebitele, postih poskytovatele spotřebitelského úvěru, jenž nedostatečně posoudil úvěruschopnost žadatele o úvěr, neboť upřednostnil svůj ekonomický zájem tento úvěr poskytnout, čímž však zapříčinil neplatnost úvěrové smlouvy. Jde o soukromoprávní sankci, jejímž faktickým důsledkem je ztráta zisku v podobě smluvních úroků a dalších poplatků za poskytnutí spotřebitelského úvěru. Zákon také v zájmu ochrany spotřebitele stanoví, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, ale v době odpovídající jeho možnostem. Není-li ji tedy zjevně schopen vrátit najednou, v soudem určené lhůtě k plnění, musí být povinnost k vrácení poskytnuté jistiny rozložena v čase, neboli spotřebitel je povinen ji vrátit v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Z toho rovněž plyne, že vrací-li spotřebitel poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, takže poskytovateli úvěru nemůže vzniknout ani nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (k tomu srov. především rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]).

18. V posuzované věci soud na podkladě provedeného dokazování dospěl k závěru, že žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti nepostupovala s řádnou péčí odborníka a nebylo spolehlivě zjištěno, že žalovaný bude schopen dostát svým závazkům. Z předložených listin je zřejmé, že žalobkyně postupovala zcela formálně a spokojila se s informacemi, které jí žalovaný poskytl. Přitom pouhé uvedení čísel, aniž je zřejmé, na základě čeho a jak byly tyto údaje získány, nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení s odbornou péčí. Žalobkyně předložila jen výpis z účtu žalovaného, čímž však doložila pouze příjem žalovaného v rozhodné době. Nebyla nijak specifikována, natož doložena výše nákladů na bydlení a na domácnost, nebyly vůbec zkoumány ani další běžné měsíční výdaje. Žalobkyně také zjevně neověřovala jeho finanční toky, příp. rezervy, také nezjišťovala případné další finanční závazky žalovaného, ačkoli z uvedeného výpisu plyne, že zde další závazky existovaly. Lze tudíž shrnout, že ověřování úvěruschopnosti bylo v dané věci formální záležitostí, žalobkyně zjevně nevyvinula za účelem zjištění, zda je žalovaný skutečně schopen spotřebitelský úvěr splácet, dostatečnou snahu o posouzení jeho reálné situace. Odkazovala-li žalobkyně na využití kreditního scoringu a statistického modelu, je nutno uvést, že tyto metody zřejmě mohou přinést relevantní zjištění pouze obecně, ve vztahu k nějakým způsobem vymezenému okruhu žadatelů o úvěr, nelze jej však využít při zkoumání úvěruschopnosti toho kterého žalovaného, neboť z nich ve vztahu k němu plyne pouze určitá pravděpodobnost schopnosti splácet daný úvěr. Jinými slovy, takovým způsobem nelze zjistit nic konkrétního, co by se vztahovalo přímo k danému spotřebiteli, ačkoli právě to je jistě smyslem a účelem zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti, než je poskytovatelem spotřebitelský úvěr poskytnut.

19. Soud tak musí konstatovat, že majetkové poměry žalovaného nebyly zjišťovány dostatečným způsobem a ze strany žalobkyně proto nemohl být učiněn kvalifikovaný závěr o úvěruschopnosti žalovaného. S ohledem na uvedené nebylo možné než dospět k závěru, že daná smlouva o spotřebitelském úvěru je podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná. Zákonná povinnost posouzení úvěruschopnosti přitom chrání nejen vlastního spotřebitele před negativními důsledky jeho případné neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně též společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů apod. (srov. citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka]). Poskytnutí úvěru tudíž v daném případě nejen odporuje zákonu, ale také zjevně narušuje veřejný pořádek, a proto je smlouva uzavřená mezi žalobkyní a žalovaným ve smyslu § 588 o. z. neplatná i z tohoto důvodu.

20. Jestliže žalobkyně přes neplatnost smlouvy poskytla žalovanému částku 20 000 Kč, plnila bez právního důvodu a vzniklo jí tak ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru právo na vrácení bezdůvodného obohacení, tedy toho, co sama plnila. Žalovaný doposud uhradil pouze 3 752 Kč, zbývající část dlužné částky nezaplatil.

21. Z těchto důvodů soud žalobě vyhověl pouze co do částky 16 248 Kč, o kterou se žalovaný bezdůvodně obohatil a doposud ji žalobkyni nezaplatil. S ohledem na výši peněžité povinnosti soud ve smyslu § 160 odst. 1 o. s. ř. stanovil lhůtu k plnění tři dny, která je přiměřená také okolnostem případu. Ve zbývajícím rozsahu žalobu jako nedůvodnou zamítl, a to včetně požadovaných zákonných úroků z prodlení, neboť k vydání uvedeného bezdůvodného obohacení byla soudem určena nová doba splatnosti, která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, ale od možností dlužníka, jak již shora uvedeno (srov. citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka]).

22. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 a § 142a odst. 1 o. s. ř. tak, že ve věci jen zčásti úspěšné žalobkyni náleží poměrná náhrada nákladů řízení, které sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 987 Kč a z nákladů za zastoupení advokátem. Tomu podle § 14b odst. 1 bod 2. vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen „advokátní tarif“) náleží odměna ve výši 300 Kč a podle § 14b odst. 5 písm. a) advokátního tarifu náhrada hotových výdajů ve výši 100 Kč, a to za každý ze tří úkonů právní služby podle § 11 odst. 1 písm. a) a d) advokátního tarifu (převzetí a příprava zastoupení, předžalobní výzva k plnění a žaloba), to vše s náhradou za daň z přidané hodnoty podle § 137 odst. 3 o. s. ř. se sazbou 21 % Celkem by tak šlo o částku 2 439 Kč, s ohledem na 66% úspěch žalobkyně a tedy 34% úspěch žalovaného, však byla přiznána náhrada nákladů jen v rozsahu 32 %, tedy 780 Kč.