8 C 222/2023

Plný text

Okresní soud v Rakovníku rozhodl samosoudcem Mgr. Vladimírem Loutockým ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o 108 028,54 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 86 373,25 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Co do zákonných úroků z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 86 373,25 Kč od [datum] do zaplacení, částky 8 808,71 Kč, zákonných úroků z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 8 808,71 Kč od [datum] do zaplacení, částky 9 077,60 Kč, částky 926,98 Kč, částky 2 070 Kč a částky 1 500 Kč se žaloba zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 19 320 Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 86 373,25 Kč, zákonných úroků z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 86 373,25 Kč od [datum] do zaplacení, částky 8 808,71 Kč, zákonných úroků z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 8 808,71 Kč od [datum] do zaplacení, částky 9 077,60 Kč, částky 926,98 Kč, částky 2 070 Kč a částky 1 500 Kč, a to z titulu řádně a včas neuhrazeného úvěru ve výši 167 000 Kč, který na základě smlouvy ze dne [datum] žalovanému poskytla.

2. K výzvě soudu, zda její splnila povinnost ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), žalobkyně sdělila, že před uzavřením smlouvy s odbornou péčí posoudila schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, a to především na základě informací získaných od žalovaného, které si ověřila nahlédnutím do externích i interních databází, zohlednila taktéž životní a existenční minimum a historická data Českého statistického úřadu. Žalovaný deklaroval příjem ve výši 22 567 Kč, což bylo ověřeno potvrzením o výši příjmu, celkový čistý měsíční příjem domácnosti žalovaný uvedl ve výši 42 000 Kč. Výdaje žalovaného byly statisticky stanoveny na 7 066,66 Kč, vůči žalobkyni měl závazky ve výši 108,16 Kč a jiné zjištěny nebyly. Žalobkyně shledala, že žalovaný je schopen úvěr splácet měsíčními splátkami ve výši 4 591,37 Kč a proto jeho žádosti o úvěr vyhověla.

3. Ve věci bylo rozhodnuto jen na základě předložených listinných důkazů bez nařízení jednání za podmínek § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť žalobkyně s tímto souhlasila a žalovaný se ve stanovené lhůtě nevyjádřil, soud měl proto za to, že nemá námitek (§ 101 odst. 4 o. s. ř.).

4. Ze smlouvy o úvěru s pojištěním schopnosti splácet Konsolidace půjček ze dne [datum] včetně formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru soud zjistil, že žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 167 000 Kč a žalovaný se je zavázal spolu s úroky ve výši 17,3 % ročně vrátit v měsíčních splátkách po 4 591,37 Kč. Účelem úvěru byla úhrada dluhů žalovaného vyplývajících ze dvou úvěrových účtů vedených žalobkyní. Z platební historie vyplynulo, že žalovaný dosud uhradil 80 626,75 Kč, a z oznámení ze dne [datum] soud zjistil, že žalobkyně prohlásila úvěr ke dni [datum] za splatný.

5. Z žádosti o úvěr soud zjistil, že žalovaný prohlásil, že bydlí v nájmu, je svobodný, má odborné či učňovské vzdělání, zaměstnán je jako technik/řidič na dobu určitou u [právnická osoba] doprava [právnická osoba], jeho průměrný čistý měsíční příjem za poslední tři měsíce činil 22 567 Kč, čistý měsíční příjem celé domácnosti činí 42 000 Kč, ostatní nezbytné měsíční náklady činí 0 Kč, nemá žádné srážky ze mzdy a zbývá mu splatit 118 926,27 Kč a 19 916,93 Kč na dva úvěry od žalobkyně.

6. Z potvrzení o výši příjmu ze dne [datum] vyplynulo, že žalovaný pracoval jako řidič u [právnická osoba] doprava [právnická osoba], kde jeho průměrný čistý měsíční příjem za poslední tři měsíce činil 22 567 Kč a celkem jeho čistý příjem za osm měsíců činil 158 859 Kč, tedy průměrně 19 857 Kč.

7. Z výpisu z účtu žalovaného za období měsíce listopadu 2019 vyplynulo, že do doby uzavření shora uvedené smlouvy o úvěru žalovaný kromě běžných plateb získal finanční prostředky ve výši 27 817,76 Kč s označením„ Čerpání úvěru – Upsell [číslo]“, přičemž ještě téhož dne uhradil poplatek za„ zřízení Expresu“ ve výši 1 795 Kč.

8. Z předžalobní upomínky podle § 142a občanského soudního řádu ze dne [datum] včetně podacího lístku soud zjistil, že žalobkyně ještě před podáním žaloby vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky.

9. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ o. z.“), a také podle zákona o spotřebitelském úvěru (§ 3016 o. z.).

10. Podle § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

11. Podle § 2399 odst. 1 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době.

12. Podle § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

13. Podle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odst. 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy (odst. 2).

14. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

15. Podle § 588 věta první o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

16. Soud se v prvé řadě zabýval tím, zda mezi žalobkyní a žalovaným došlo k platnému uzavření shora uvedené smlouvy, kterou soud posoudil jako smlouvu o úvěru podle § 2395 a následujících o. z. Zároveň se však ve smyslu § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru jedná o spotřebitelský úvěr a také o spotřebitelskou smlouvu podle § 1810 a následujících o. z., přičemž zákon o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu zavedl povinnost věřitele (poskytovatele spotřebitelského úvěru) ještě před uzavřením smlouvy posoudit s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele. Takový postup zahrnuje též povinnost ověřit podstatné informace poskytnuté spotřebitelem svědčící o jeho schopnosti splácet sjednaný spotřebitelský úvěr, neboť teprve poté smí věřitel úvěr poskytnout. Věřitel je tedy povinen náležitě a aktivně zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a vyžadovat také doklady k jeho tvrzením. Své povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti přitom nedostojí, vyjde-li jen z objektivně nijak nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele totiž nejsou míněny informace získané pouze od spotřebitele, odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit (k tomu srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]).

17. Rozhodující okolností pro posouzení věci zdejším soudem je tak skutečnost, zda žalobkyně splnila svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného řádně a s odbornou péčí tak, jak jí to pod sankcí neplatnosti ukládá zákon o spotřebitelském úvěru. Otázkou, zda došlo ke splnění této předsmluvní povinnosti poskytovatele spotřebitelského úvěru je přitom soud povinen zabývat se z úřední povinnosti. Z výsledků posouzení úvěruschopnosti spotřebitele má kromě toho vyplývat, pokud je úvěr poskytnut, že zde nejsou žádné důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele splácet sjednané splátky. Jedině tak totiž splní poskytovatel úvěru i svou obecnou povinnost jednat čestně, transparentně a zohlednit též práva a zájmy spotřebitele, aniž by to znamenalo, že tím presumuje jeho nepoctivost.

18. Dále platí, že účelem § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je, krom ochrany spotřebitele, postih poskytovatele spotřebitelského úvěru, jenž nedostatečně posoudil úvěruschopnost žadatele o úvěr, neboť upřednostnil svůj ekonomický zájem tento úvěr poskytnout, čímž však zapříčinil neplatnost úvěrové smlouvy. Jde o soukromoprávní sankci, jejímž faktickým důsledkem je ztráta zisku v podobě smluvních úroků a dalších poplatků za poskytnutí spotřebitelského úvěru. Zákon také v zájmu ochrany spotřebitele stanoví, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, ale v době odpovídající jeho možnostem. Není-li ji tedy zjevně schopen vrátit najednou, v soudem určené lhůtě k plnění, musí být povinnost k vrácení poskytnuté jistiny rozložena v čase, neboli spotřebitel je povinen ji vrátit v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Z toho rovněž plyne, že vrací-li spotřebitel poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, takže poskytovateli úvěru nemůže vzniknout ani nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (k tomu srov. především rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]).

19. V posuzované věci pak soud na podkladě provedeného dokazování dospěl k závěru, že žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti nepostupovala s řádnou péčí odborníka a nebylo tudíž dostatečně spolehlivě zjištěno, že žalovaný bude schopen dostát svým závazkům. Z provedeného dokazování vyplývá, že žalovaný při sjednávání úvěru doložil pouze výši svého příjmu, přičemž jeho výše za delší období byla poněkud nižší, než ze které vycházela žalobkyně, tvrzený celkový čistý měsíční příjem domácnosti již nijak doložen nebyl. Nebyla také doložena jak výše nákladů na bydlení, tak výše výdajů na domácnost a„ ostatní nezbytné měsíční náklady“, které žalovaný uvedl v nulové výši, žalobkyně pak již nijak blíže nezkoumala. Ačkoli žalobkyně měla zjištěné předchozí úvěrové zatížení žalovaného, což byl ostatně důvod pro žádost o konsolidační úvěr, z výpisu z účtu plyne, že žalovaný ještě před jeho poskytnutím zjevně čerpal další úvěry. Uváděla-li, že úvěruschopnost byla ověřena nahlédnutím externích i interních databází a měsíční výdaje žalovaného byly stanoveny statisticky, je třeba konstatovat, že posouzení úvěruschopnosti není statistickou záležitostí, jejím smyslem totiž není zjistit, zda by průměrná osoba v postavení žadatele o úvěr byla schopna poskytnutý úvěr splácet, ale účelem této zákonné úpravy je zjistit, zda v daném případě právě tento a nikoli jiný dlužník bude schopen dostát svým závazkům. Jde o konkrétního žadatele a jeho úvěruschopnost, nikoli o úvěruschopnost obecnou, která by pro danou smlouvu s určitým způsobem nastavenými parametry postrádala smysl. Nelze jistě žádat, aby poskytovatel úvěru ověřoval tvrzení žadatele do detailních podrobností, avšak pro závěr o úvěruschopnosti je třeba, aby byl doložen jeho příjem i pravidelné měsíční výdaje, k čemuž dostačují např. pracovní smlouva či výplatní pásky, nájemní smlouva, smlouvy o případných dalších úvěrech či zápůjčkách anebo výpisy z účtu, z nich jsou obvykle jak pravidelné výdaje, tak příjmy žadatele o úvěr dobře patrné. Lze tudíž shrnout, že ověřování úvěruschopnosti bylo v dané věci formální záležitostí, žalobkyně nevyvinula za účelem zjištění, zda je žalovaný skutečně schopen spotřebitelský úvěr splácet, dostatečnou snahu o posouzení jeho reálné situace.

20. Soud tak musí konstatovat, že majetkové poměry žalovaného nebyly zjišťovány dostatečným způsobem a ze strany žalobkyně proto nemohl být učiněn kvalifikovaný závěr o úvěruschopnosti žalovaného. S ohledem na uvedené nebylo možné než dospět k závěru, že daná smlouva o spotřebitelském úvěru je podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná. Zákonná povinnost posouzení úvěruschopnosti přitom chrání nejen vlastního spotřebitele před negativními důsledky jeho případné neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně též společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů apod. (srov. citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka]). Poskytnutí úvěru tudíž v daném případě nejen odporuje zákonu, ale také zjevně narušuje veřejný pořádek, a proto je smlouva uzavřená mezi žalobkyní a žalovaným ve smyslu § 588 o. z. neplatná i z tohoto důvodu.

21. Jestliže žalobkyně přes neplatnost smlouvy poskytla žalovanému částku 167 000 Kč, plnila bez právního důvodu a vzniklo jí tak ve smyslu speciálního ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru právo na vrácení bezdůvodného obohacení, tedy toho, co sama plnila. Žalovaný doposud uhradil pouze 80 626,75 Kč, zbývající část dlužné částky nezaplatil.

22. Z těchto důvodů soud žalobě vyhověl jen co do částky 86 373,25 Kč, o kterou se žalovaný bezdůvodně obohatil a doposud ji žalobkyni nezaplatil. S ohledem na výši peněžité povinnosti soud ve smyslu § 160 odst. 1 o. s. ř. stanovil lhůtu k plnění tří dnů, která je přiměřená také okolnostem případu. Ve zbývajícím rozsahu žalobu jako nedůvodnou zamítl, a to včetně požadovaných zákonných úroků z prodlení, neboť k vydání shora uvedeného bezdůvodného obohacení byla soudem určena nová doba splatnosti, která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, ale od možností dlužníka, jak již shora uvedeno (srov. citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka]).

23. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 a § 142a odst. 1 o. s. ř. tak, že ve věci zčásti úspěšné žalobkyni náleží poměrná náhrada nákladů řízení, které sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 4 322 Kč a z nákladů za zastoupení advokátem. Tomu podle § 6 odst. 1, § 7 bod 5 a § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen „advokátní tarif“) náleží odměna ve výši 5 460 Kč a podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč, a to za každý ze čtyř úkonů právní služby podle § 11 odst. 1 písm. a) a d) advokátního tarifu (převzetí a příprava zastoupení, předžalobní výzva k plnění, žaloba a písemné podání ve věci samé ze dne [datum]), to vše podle § 137 odst. 3 o. s. ř. s náhradou za daň z přidané hodnoty se sazbou 21 % Celkem tak jde o částku 32 200 Kč, protože však žalobkyně byla úspěšná jen v rozsahu 80 % a žalovaný tedy v rozsahu 20 %, činí celková úspěšnost 60 %, neboli částku 19 320 Kč.