8 C 242/2023

Plný text

Okresní soud v Rakovníku rozhodl samosoudcem Mgr. Vladimírem Loutockým ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa zastoupená advokátem JUDr. Ing. jméno příjmení , Ph.D. sídlem adresa proti žalované: osobní údaje žalované bytem adresa žalované o 27 430 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 8 430 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Co do částky 9 900 Kč, kapitalizovaných úroků ve výši 5 920,64 Kč, úroků ve výši 25,23 % ročně z částky 12 000 Kč od [datum] do zaplacení, kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení ve výši 1 936 Kč, zákonných úroků z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 12 000 Kč od [datum] do zaplacení, částky 9 100 Kč, kapitalizovaných úroků ve výši 4 395,57 Kč, úroků ve výši 24,81 % ročně z částky 7 952,73 Kč od [datum] do zaplacení, kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení ve výši 1 461,65 Kč a zákonných úroků z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 7 952,73 Kč od [datum] do zaplacení se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhala po žalované zaplacení částky 17 050 Kč, kapitalizovaných úroků ve výši 5 920,64 Kč, úroků ve výši 25,23 % ročně z částky 12 000 Kč od [datum] do zaplacení, kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení ve výši 1 936 Kč, zákonných úroků z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 12 000 Kč od [datum] do zaplacení, a dále částky 10 380 Kč, kapitalizovaných úroků ve výši 4 395,57 Kč, úroků ve výši 24,81 % ročně z částky 7 952,73 Kč od [datum] do zaplacení, kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení ve výši 1 461,65 Kč a zákonných úroků z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 7 952,73 Kč od [datum] do zaplacení, a to z titulu řádně a včas neuhrazených spotřebitelských úvěrů ve výši 11 000 Kč a 12 000 Kč, které na základě smluv o spotřebitelském úvěru ze dne [datum] a [datum] žalované poskytla společnost [právnická osoba], [IČO], jakožto právní předchůdkyně žalobkyně. Žalovaná na poskytnutý úvěr ve výši 12 000 Kč uhradila částku 4 850 Kč a na poskytnutý úvěr ve výši 11 000 Kč částku ve výši 9 720 Kč.

2. K výzvě soudu, zda právní předchůdkyně žalobkyně splnila povinnost ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), žalobkyně soudu sdělila, že její právní předchůdkyně úvěruschopnost žalované řádně posoudila zejména na podkladě informací získaných od žalované, které žalovaná doložila řadou podkladů, a tudíž právní předchůdkyně žalobkyně o jejich pravdivosti a správnosti neměla důvod pochybovat. Pokud jde o spotřebitelský úvěr poskytnutý žalované dne [datum], žalovaná vyplnila téhož dne kartu zákazníka, v níž uvedla, že je zaměstnána na hlavní pracovní poměr na dobu určitou jako operátor a její čistý měsíční příjem činí 13 000 Kč, což právní předchůdkyně žalobkyně ověřila z výplatních pásek, pracovní a nájemní smlouvy a faktur. Ohledně svých výdajů žalovaná uvedla, že její běžné měsíční výdaje činí 5 900 Kč a sestávají z nákladů na bydlení ve výši 9 000 Kč (správně mělo být zjevně 900 Kč) a osobních výdajů ve výši 5 000 Kč, přičemž veškeré náklady byly ověřeny ze sdělení žalované. Ohledně spotřebitelského úvěru poskytnutého žalované dne [datum] žalobkyně ohledně ověření příjmové stránky žalované uvedla totožné skutečnosti jako v případě předchozího spotřebitelského úvěru. Žalovaná podle vyjádření žalobkyně uvedla, že její měsíční výdaje činí celkem 8 100 Kč, přičemž náklady na bydlení činí 1 800 Kč, což bylo ověřeno ze sdělení žalované stejně jako výše jejích osobních výdajů dosahujících částky 5 000 Kč a výše splátek jiných úvěrů či zápůjček ve výši 1 300 Kč. Žalovaná současně v rámci obou žádostí o úvěr uvedla, že nemá žádnou vyživovací povinnost, ani úvěr u kreditní karty či zápůjčku. V rámci karty zákazníka vyplněné dne [datum] žalovaná nadto uvedla, že žije v nájmu. Žalobkyně nemá kopie dokladů předložených žalovanou k dispozici, když tyto byly žalovanou před uzavřením smlouvy pouze předloženy k nahlédnutí. Žalobkyně rovněž s odkazem na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 7. 2020, č. j. 5 Co 231/2020-97, uvedla, že aktuální absence uvedených podkladů bez dalšího neznamená, že tyto nebyly právní předchůdkyní žalobkyně prověřovány. Žalobkyně dále uvedla, že k posouzení úvěruschopnosti žalované bylo také ověřeno, že vůči ní nebylo vedeno insolvenční řízení. Právní předchůdkyně žalobkyně tak po odborném posouzení schopnosti žalované spotřebitelské úvěry splácet, v jehož rámci byl použit také skóringový model vycházející ze statistických dat, dospěla k závěru, že nejsou dány důvodné pochybnosti o schopnosti žalované předmětné spotřebitelské úvěry splácet, a teprve na základě toho s žalovanou uzavřela předmětné smlouvy o spotřebitelském úvěru.

3. Ve věci bylo rozhodnuto jen na základě předložených listinných důkazů bez nařízení jednání za podmínek § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť žalobkyně s tímto výslovně předem souhlasila a žalovaná se ve stanovené lhůtě nevyjádřila, soud měl proto za to, že nemá námitek (§ 101 odst. 4 o. s. ř.).

4. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] uzavřené dne [datum] soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované peněžní prostředky ve výši 11 000 Kč a žalovaná se zavázala poskytnuté prostředky spolu s úrokem ve výši 2 200 Kč, administrativním poplatkem ve výši 2 200 Kč, odměnou za hotovostní inkaso splátek ve výši 4 400 Kč a poplatkem za pojištění ve výši 300 Kč, tj. částku v celkové výši 20 100 Kč, uhradit v 60 týdenních splátkách po 335 Kč.

5. Ze zákaznické karty a žádosti o spotřebitelský úvěr ze dne [datum] dále vyplynulo, že žalovaná v rámci žádosti o poskytnutí úvěru uvedla, že má základní vzdělání, žije v nájmu a nemá žádnou vyživovací povinnost. Je zaměstnána na hlavní pracovní poměr jako operátor výroby s čistým měsíčním příjmem 13 000 Kč a jiný příjem nemá. Měsíční výdaje žalovaného činí 5 900 Kč a sestávají z nákladů na bydlení ve výši 900 Kč a osobních výdajů ve výši 5 000 Kč. Dle zákaznické karty byly uvedené údaje ověřeny na základě výplatních pásek, nájemní a pracovní smlouvy a faktur za elektřinu, vodu, plyn, telefon a TV/SIPO.

6. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] uzavřené dne [datum] soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované peněžní prostředky ve výši 12 000 Kč a žalovaná se zavázala poskytnuté prostředky spolu s úrokem ve výši 2 400 Kč, administrativním poplatkem ve výši 2 400 Kč, odměnou za hotovostní inkaso splátek ve výši 4 800 Kč a poplatkem za pojištění ve výši 300 Kč, tj. částku v celkové výši 21 900 Kč, uhradit v 60 týdenních splátkách po 365 Kč.

7. Ze zákaznické karty a žádosti o spotřebitelský úvěr ze dne [datum] dále vyplynulo, že žalovaná v rámci žádosti o poskytnutí úvěru uvedla, že je spolubydlící, má základní vzdělání a nemá žádnou vyživovací povinnost. Ohledně příjmu uvedla shodné okolnosti jako v případě své předchozí žádosti o úvěr a stran výdajů uvedla, že tyto dosahují měsíční výše 8 100 Kč a sestávají z výdajů na bydlení ve výši 1 800 Kč, osobních výdajů ve výši 5 000 Kč a splátek dalších úvěrů, resp. zápůjček ve výši 1 300 Kč. Dle zákaznické karty byly uvedené údaje ověřeny na základě pracovní smlouvy, výplatních pásek, a faktur za elektřinu, vodu, plyn, telefon a TV/SIPO.

8. Ze smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne [datum] mezi obchodní společností [právnická osoba] a žalobkyní včetně její přílohy a oznámení o postoupení pohledávek ze dne [datum] včetně podacího lístku soud zjistil, že společnost [právnická osoba] postoupila pohledávky z výše uvedených spotřebitelských smluv za žalovanou na žalobkyni, o čemž byla žalovaná vyrozuměna.

9. Z předžalobní výzvy k plnění ze dne [datum] včetně podacího lístku soud zjistil, že žalobkyně ještě před podáním žaloby vyzvala žalovanou k úhradě částky v celkové výši 43 525,62 Kč.

10. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ o. z.“), a také podle zákona o spotřebitelském úvěru (§ 3016 o. z.).

11. Podle § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

12. Podle § 2399 odst. 1 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době.

13. Podle § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

14. Podle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odst. 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy (odst. 2).

15. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

16. Podle § 588 věta první o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

17. Soud se v prvé řadě zabýval tím, zda mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou došlo k platnému uzavření shora uvedených smluv, které soud posoudil jako smlouvy o úvěru podle § 2395 a následujících o. z. Zároveň se však ve smyslu § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru jedná o spotřebitelské úvěry a také o spotřebitelské smlouvy podle § 1810 a následujících o. z., přičemž zákon o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu zavedl povinnost věřitele (poskytovatele spotřebitelského úvěru) ještě před uzavřením smlouvy posoudit s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele. Takový postup zahrnuje též povinnost ověřit podstatné informace poskytnuté spotřebitelem svědčící o jeho schopnosti splácet sjednaný spotřebitelský úvěr, neboť teprve poté smí věřitel úvěr poskytnout. Věřitel je tedy povinen náležitě a aktivně zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a vyžadovat také doklady k jeho tvrzením. Své povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti přitom nedostojí, vyjde-li jen z objektivně nijak nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele totiž nejsou míněny informace získané pouze od spotřebitele, odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit (k tomu srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

18. Rozhodující okolností pro posouzení věci zdejším soudem je tak skutečnost, zda právní předchůdkyně žalobkyně splnila svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalované řádně a s odbornou péčí tak, jak jí to pod sankcí neplatnosti ukládá zákon o spotřebitelském úvěru, a to ve vztahu k oběma uzavřeným smlouvám o spotřebitelském úvěru. Otázkou, zda došlo ke splnění této předsmluvní povinnosti poskytovatele spotřebitelského úvěru, je přitom soud povinen zabývat se z úřední povinnosti (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 4129/18). Z výsledků posouzení úvěruschopnosti spotřebitele má kromě toho vyplývat, pokud je úvěr poskytnut, že zde nejsou žádné důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele splácet sjednané splátky. Jedině tak totiž splní poskytovatel úvěru i svou obecnou povinnost jednat čestně, transparentně a zohlednit též práva a zájmy spotřebitele, aniž by to znamenalo, že tím presumuje jeho nepoctivost.

19. Dále platí, že účelem § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je, krom ochrany spotřebitele, postih poskytovatele spotřebitelského úvěru, jenž nedostatečně posoudil úvěruschopnost žadatele o úvěr, neboť upřednostnil svůj ekonomický zájem tento úvěr poskytnout, čímž však zapříčinil neplatnost úvěrové smlouvy. Jde o soukromoprávní sankci, jejímž faktickým důsledkem je ztráta zisku v podobě smluvních úroků a dalších poplatků za poskytnutí spotřebitelského úvěru. Zákon také v zájmu ochrany spotřebitele stanoví, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, ale v době odpovídající jeho možnostem. Není-li ji tedy zjevně schopen vrátit najednou, v soudem určené lhůtě k plnění, musí být povinnost k vrácení poskytnuté jistiny rozložena v čase, neboli spotřebitel je povinen ji vrátit v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Z toho rovněž plyne, že vrací-li spotřebitel poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, takže poskytovateli úvěru nemůže vzniknout ani nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (k tomu srov. především rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021).

20. V posuzované věci pak soud na podkladě provedeného dokazování dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti nepostupovala s řádnou péčí odborníka a nebylo spolehlivě zjištěno, že žalovaná bude schopna dostát svým závazkům z obou uzavřených smluv. Z obou karet zákazníka a z obou žádostí o spotřebitelský úvěr vyplynulo, že právní předchůdkyně žalobkyně sice získala od žalované bazální informace o výši jejích příjmů a výdajů, avšak tyto údaje v potřebném rozsahu řádně neověřila. Žalobkyně uvedla, že údaje prezentované žalovanou byly právní předchůdkyní žalobkyně ověřeny v případě obou smluv na podkladě výplatních pásek, pracovní smlouvy a faktur za energie a služby, resp. v případě prvé úvěrové smlouvy též na podkladě nájemní smlouvy. Žalobkyně současně uvedla, že skutečnost, že tyto podklady nemá aktuálně k dispozici, není s odkazem na zmíněný rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích rozhodné. K tomu však soud podotýká, že právní předchůdkyně žalobkyně podle tvrzení žalobkyně jakožto její právní nástupkyně sice před uzavřením obou úvěrových smluv ověřila příjem žalované, nicméně stran výdajů žalované vycházela výlučně ze sdělení žalované, které žádným způsobem neověřila. Je tedy zřejmé, že právní předchůdkyně vycházela při stanovení měsíčního rozdílu mezi příjmy a výdaji žalované, tj. částky využitelné k úhradě poskytnutých úvěrů, v případě obou smluv o spotřebitelském úvěru přinejmenším z podstatné části výhradně z nijak neověřených sdělení žalované. Bylo však povinností poskytovatele spotřebitelského úvěru, aby si ověřil veškeré rozhodné skutečnosti týkající se výše měsíčních příjmů a výdajů žalované, a za tímto účelem si vyžádal od žalované doložení výše veškerých jejích podstatných výdajů (k tomu srov. obdobně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, a rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne [datum] ve věci C [číslo] ([právnická osoba] v . [jméno] [příjmení] a další)).

21. Právní předchůdkyně žalobkyně však této povinnosti nedostála, přičemž žalobkyně soudu nepředložila žádné podklady, z nichž by bylo možné učinit závěr o posouzení úvěruschopnosti žalované s odbornou péčí, a ostatně, jak již bylo uvedeno výše, ani netvrdila, že by si její právní předchůdkyně podklady k ověření některých z rozhodných skutečností vůbec od žalované vyžádala, popř. si alespoň výpisem z účtu žalované ověřila její finanční toky, resp. rezervy. Právní předchůdkyně žalobkyně se tak namísto vyžádání potřebných údajů od žalované, jak to vyžaduje výše citovaná judikatura i litera zákona, při ověření příjmů i výdajů žalované přinejmenším zčásti zcela nekriticky spokojila s jejím tvrzením. S ohledem na tyto závěry se přitom soud ani blíže nezabýval argumentací žalobkyně, která s odkazem na výše citovaný rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích tvrdila, že aktuální absence dispozice žalobkyně s podklady, na jejichž základě byla úvěruschopnost žalované ověřena, není sama o sobě překážkou pro závěr o řádném prověření majetkových poměru žalované. Jelikož si však právní předchůdkyně od žalované nepochybně vůbec nevyžádala řadu dalších podkladů k ověření rozhodujících skutečností týkajících se výše jejích výdajů, nebyl by ani pozitivní závěr soudu o ověření údajů z pracovní smlouvy a výplatních pásek pro řešenou věc nijak podstatný.

22. Lze tedy shrnout, že ověřování úvěruschopnosti žalované bylo v daném případě ze strany právní předchůdkyně žalobkyně v případě obou předmětných smluv přinejmenším ve vztahu k jejím výdajům pouze formální záležitostí, neboť právní předchůdkyně žalobkyně zjevně nevyvinula za účelem zjištění, zda je žalovaná skutečně schopna spotřebitelské úvěry splácet, dostatečnou snahu o posouzení její reálné situace. Nelze jistě žádat, aby poskytovatel úvěru ověřoval tvrzení žadatele do detailních podrobností, avšak pro závěr o úvěruschopnosti žadatele je třeba, aby byl doložen jeho příjem i pravidelné měsíční výdaje, k čemuž by v daném případě dostačoval např. výpis z bankovního účtu žalované a doklady dokládající její výdaje.

23. Soudu tak nezbývá než konstatovat, že majetkové poměry žalované nebyly právní předchůdkyní žalobkyně zjišťovány s odbornou péčí, v důsledku čehož ze strany právní předchůdkyně žalobkyně nemohl být učiněn kvalifikovaný závěr o úvěruschopnosti žalované. S ohledem na uvedené nebylo možné než dospět k závěru, že dané smlouvy o spotřebitelském úvěru jsou podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru absolutně neplatné. Zákonná povinnost posouzení úvěruschopnosti totiž chrání nejen vlastního spotřebitele před negativními důsledky jeho případné neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně též společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů apod. (srov. již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Poskytnutí úvěru tudíž v daném případě nejen odporuje zákonu, ale také zjevně narušuje veřejný pořádek, a proto jsou smlouvy uzavřené mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou ve smyslu § 588 o. z. neplatné i z tohoto důvodu.

24. Jestliže tedy právní předchůdkyně žalobkyně přes neplatnost obou smluv o spotřebitelském úvěru poskytla žalované částky ve výši 11 000 Kč (úvěrová smlouva [číslo]) a 12 000 Kč (úvěrová smlouva [číslo]), plnila bez právního důvodu, a vzniklo jí tak ve smyslu speciálního ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru právo na vrácení bezdůvodného obohacení, tedy toho, co sama plnila. Pokud jde o výši bezdůvodného obohacení, žalovaná podle sdělení žalobkyně uhradila její právní předchůdkyni na poskytnutý spotřebitelský úvěr ve výši 11 000 Kč částku v celkové výši 9 720 Kč, a na poskytnutý spotřebitelský úvěr ve výši 12 000 Kč poté částku ve výši 4 850 Kč. Soud tedy žalované uložil, aby žalobkyni zaplatila částku ve výši 8 430 Kč představující rozdíl mezi jistinami poskytnutých úvěrů v celkové výši 23 000 Kč a jí dosud uhrazenou částkou ve výši 14 570 Kč. Pohledávka vůči žalované přitom byla na žalobkyni postoupena v souladu s § 1879 a § 1880 odst. 1 o. z., o čemž právní předchůdkyně žalobkyně žalovanou řádně vyrozuměla. Platí totiž, že na postupníka může přejít postoupená pohledávka z bezdůvodného obohacení, i když ji účastníci v postupní smlouvě kvalifikovali jako pohledávku vyplývající např. ze smlouvy o úvěru či o zápůjčce (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. 31 Cdo 678/2009, publikován pod [číslo] Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

25. Z těchto důvodů tudíž soud žalobě vyhověl pouze co do částky 8 430 Kč, tj. v částce, o kterou se žalovaná bezdůvodně obohatila, a doposud ji žalobkyni nezaplatila. S ohledem na nižší výši peněžité povinnosti soud ve smyslu § 160 odst. 1 o. s. ř. a § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru stanovil lhůtu k plnění v trvání 3 dnů od právní moci rozsudku, která je přiměřená výši přisouzené částky i okolnostem případu. Ve zbývajícím rozsahu soud žalobu jako nedůvodnou zamítl, a to včetně požadovaných zákonných úroků z prodlení, neboť k vydání uvedeného bezdůvodného obohacení byla žalované soudem určena nová doba splatnosti, která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, ale od možností dlužníka, jak již shora uvedeno (srov. již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021).

26. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř., neboť v řízení byla procesně úspěšnější žalovaná, jíž by tak náležela poměrná část nákladů řízení. Jelikož však žalované s ohledem na její procesní pasivitu žádné náklady nevznikly, rozhodl soud tak, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.