8 C 279/2023

Plný text

Okresní soud v Rakovníku rozhodl samosoudcem Mgr. Vladimírem Loutockým ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa zastoupená advokátem JUDr. Ing. jméno příjmení , Ph.D. sídlem adresa proti žalované: osobní údaje žalované bytem adresa žalované o 47 549,78 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 20 000 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Co do částky 27 549,78 Kč, kapitalizovaných úroků ve výši 1 083,60 Kč, úroků ve výši 22,68 % ročně z částky 20 000 Kč od [datum] do zaplacení, kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení ve výši 3 487,92 Kč a zákonných úroků z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 20 000 Kč od [datum] do zaplacení se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhala po žalované zaplacení částky 47 549,78 Kč, kapitalizovaných úroků ve výši 1 083,60 Kč, úroků ve výši 22,68 % ročně z částky 20 000 Kč od [datum] do zaplacení, kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení ve výši 3 487,92 Kč a zákonných úroků z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 20 000 Kč od [datum], a to z titulu řádně a včas neuhrazeného spotřebitelského úvěru ve výši 20 000 Kč, který na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne [datum] žalované poskytla společnost [právnická osoba], IČO [číslo], jakožto právní předchůdkyně žalobkyně. Žalovaná na poskytnutý úvěr neuhradila ničeho.

2. K výzvě soudu, zda právní předchůdkyně žalobkyně splnila povinnost ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), žalobkyně soudu sdělila, že její právní předchůdkyně úvěruschopnost žalované řádně posoudila zejména na podkladě informací získaných od žalované, které žalovaná doložila pracovní smlouvou a výplatními páskami, a právní předchůdkyně žalobkyně tudíž o jejich pravdivosti a správnosti neměla důvod pochybovat. Žalovaná vyplnila kartu zákazníka, v níž uvedla, že její měsíční příjem činí 35 000 Kč a nemá žádnou vyživovací povinnost, pročež právní předchůdkyně žalobkyně s ohledem na požadovanou částku dospěla k závěru o úvěruschopnosti žalované. Žalobkyně nemá kopie dokladů předložených žalovanou k dispozici, když tyto byly žalovanou před uzavřením smlouvy pouze předloženy k nahlédnutí. Žalobkyně rovněž s odkazem na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 7. 2020, č. j. 5 Co 231/2020-97, uvedla, že aktuální absence uvedených podkladů bez dalšího neznamená, že tyto nebyly právní předchůdkyní žalobkyně prověřovány. Žalobkyně dále uvedla, že k posouzení úvěruschopnosti žalované bylo také ověřeno, že vůči ní nebylo vedeno insolvenční řízení. Právní předchůdkyně žalobkyně tak po odborném posouzení schopnosti žalované spotřebitelský úvěr splácet dospěla k závěru, že nejsou dány důvodné pochybnosti o schopnosti žalované předmětný spotřebitelský úvěr splácet, a teprve na základě toho s žalovanou uzavřela předmětnou smlouvu.

3. Ve věci bylo rozhodnuto jen na základě předložených listinných důkazů bez nařízení jednání za podmínek § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť žalobkyně s tímto výslovně předem souhlasila a žalovaná se ve stanovené lhůtě nevyjádřila, soud měl proto za to, že nemá námitek (§ 101 odst. 4 o. s. ř.).

4. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] ze dne [datum] soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč a žalovaná se zavázala poskytnuté prostředky spolu s poplatkem ve výši 28 714 Kč sestávajícím z úroku ve výši 22 430 Kč, úhradou za zpracování spotřebitelského úvěru ve výši 1 500 Kč a úhradou za komfortní a flexibilní splácení ve výši 4 784 Kč uhradit ve 30 měsíčních splátkách po 1 753 Kč (poslední splátka 1 747 Kč).

5. Ze zákaznické karty a žádosti o spotřebitelský úvěr ze dne [datum] dále vyplynulo, že žalovaná v rámci žádosti o poskytnutí úvěru uvedla, že je svobodná, žije s rodiči a má základní vzdělání. Nemá žádnou vyživovací povinnost a pracuje na plný úvazek jako operátor výroby s čistým měsíčním příjmem 15 000 Kč, přičemž další čisté příjmy domácnosti činí 20 000 Kč měsíčně. Odhadované měsíční výdaje domácnosti poté žalovaná uvedla ve výši 15 000 Kč. Dle zákaznické karty byly uvedené údaje ověřeny na základě pracovní smlouvy ze dne [datum] a výplatních pásek za měsíce leden a únor roku 2020.

6. Ze smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne [datum] mezi obchodní společností [právnická osoba] a žalobkyní včetně její přílohy a oznámení o postoupení pohledávky ze dne [datum] včetně podacího lístku soud zjistil, že společnost [právnická osoba] postoupila pohledávku za žalovanou na žalobkyni, o čemž byla žalovaná vyrozuměna.

7. Z předžalobní výzvy k plnění ze dne [datum] včetně podacího lístku soud zjistil, že žalobkyně ještě před podáním žaloby vyzvala žalovanou k úhradě částky v celkové výši 53 581,88 Kč, a to z titulu poskytnutého a řádně neuhrazeného úvěru s tím, že v případě neuhrazení této částky bude žalobkyně svůj nárok vymáhat soudní cestou.

8. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ o. z.“), a také podle zákona o spotřebitelském úvěru (§ 3016 o. z.).

9. Podle § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

10. Podle § 2399 odst. 1 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době.

11. Podle § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

12. Podle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odst. 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy (odst. 2).

13. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

14. Podle § 588 věta první o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

15. Soud se v prvé řadě zabýval tím, zda mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou došlo k platnému uzavření shora uvedené smlouvy, kterou soud posoudil jako smlouvu o úvěru podle § 2395 a následujících o. z. Zároveň se však ve smyslu § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru jedná o spotřebitelský úvěr a také o spotřebitelskou smlouvu podle § 1810 a následujících o. z., přičemž zákon o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu zavedl povinnost věřitele (poskytovatele spotřebitelského úvěru) ještě před uzavřením smlouvy posoudit s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele. Takový postup zahrnuje též povinnost ověřit podstatné informace poskytnuté spotřebitelem svědčící o jeho schopnosti splácet sjednaný spotřebitelský úvěr, neboť teprve poté smí věřitel úvěr poskytnout. Věřitel je tedy povinen náležitě a aktivně zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a vyžadovat také doklady k jeho tvrzením. Své povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti přitom nedostojí, vyjde-li jen z objektivně nijak nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele totiž nejsou míněny informace získané pouze od spotřebitele, odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit (k tomu srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

16. Rozhodující okolností pro posouzení věci zdejším soudem je tak skutečnost, zda právní předchůdkyně žalobkyně splnila svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalované řádně a s odbornou péčí tak, jak jí to pod sankcí neplatnosti ukládá zákon o spotřebitelském úvěru. Otázkou, zda došlo ke splnění této předsmluvní povinnosti poskytovatele spotřebitelského úvěru, je přitom soud povinen zabývat se z úřední povinnosti (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 4129/18). Z výsledků posouzení úvěruschopnosti spotřebitele má kromě toho vyplývat, pokud je úvěr poskytnut, že zde nejsou žádné důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele splácet sjednané splátky. Jedině tak totiž splní poskytovatel úvěru i svou obecnou povinnost jednat čestně, transparentně a zohlednit též práva a zájmy spotřebitele, aniž by to znamenalo, že tím presumuje jeho nepoctivost.

17. Dále platí, že účelem § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je, krom ochrany spotřebitele, postih poskytovatele spotřebitelského úvěru, jenž nedostatečně posoudil úvěruschopnost žadatele o úvěr, neboť upřednostnil svůj ekonomický zájem tento úvěr poskytnout, čímž však zapříčinil neplatnost úvěrové smlouvy. Jde o soukromoprávní sankci, jejímž faktickým důsledkem je ztráta zisku v podobě smluvních úroků a dalších poplatků za poskytnutí spotřebitelského úvěru. Zákon také v zájmu ochrany spotřebitele stanoví, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, ale v době odpovídající jeho možnostem. Není-li ji tedy zjevně schopen vrátit najednou, v soudem určené lhůtě k plnění, musí být povinnost k vrácení poskytnuté jistiny rozložena v čase, neboli spotřebitel je povinen ji vrátit v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Z toho rovněž plyne, že vrací-li spotřebitel poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, takže poskytovateli úvěru nemůže vzniknout ani nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (k tomu srov. především rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021).

18. V posuzované věci pak soud na podkladě provedeného dokazování dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti žalované nepostupovala s řádnou péčí odborníka a nebylo spolehlivě zjištěno, že žalovaná bude schopna dostát svým závazkům. Z karty zákazníka a žádosti o spotřebitelský úvěr vyplynulo, že právní předchůdkyně žalobkyně sice získala od žalované bazální informace o výši jejích příjmů a výdajů, avšak tyto údaje v potřebném rozsahu řádně neověřila. Žalobkyně uvedla, že údaje prezentované žalovanou byly právní předchůdkyní žalobkyně ověřeny na podkladě pracovní smlouvy a dvou výplatních pásek, přičemž skutečnost, že tyto podklady nemá žalobkyně aktuálně k dispozici, není s odkazem na citovaný rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích rozhodné. Žalovaná nicméně v rámci své žádosti o poskytnutí spotřebitelského úvěru uvedla, že její čistý měsíční příjem činí 15 000 Kč a částka 20 000 Kč představuje další čistý příjem domácnost, přičemž měsíční náklady domácnosti činí 15 000 Kč. Právní předchůdkyně žalobkyně však dle zákaznické karty ověřila pouze výši příjmu žalované, aniž by se jakkoliv zabývala další položkou příjmové stránky její domácnosti či ověřila měsíční výdaje žalované, resp. její domácnosti. Je tedy zřejmé, že právní předchůdkyně žalobkyně vycházela při stanovení měsíčního příjmu žalované ve výši 35 000 Kč přinejmenším z podstatné části výhradně z nijak neověřeného sdělení žalované. Bylo však povinností právní předchůdkyně žalobkyně jakožto poskytovatele spotřebitelského úvěru, aby si ověřila veškeré rozhodné skutečnosti týkající se výše měsíčních příjmů a výdajů žalované, a za tímto účelem si vyžádala od žalované doložení výše veškerého rozhodného příjmu i veškerých jejích podstatných výdajů (k tomu srov. obdobně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, a rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne [datum] ve věci C [číslo] ([právnická osoba] v . [jméno] [příjmení] a další)).

19. Právní předchůdkyně žalobkyně však této povinnosti nedostála, přičemž žalobkyně soudu nepředložila žádné podklady (a to ani např. výpis z insolvenčního rejstříku vyhotovený před uzavřením úvěrové smlouvy, popř. výstup z jiných interních či externích databází), z nichž by bylo možné učinit závěr o posouzení úvěruschopnosti žalované s odbornou péčí, a ostatně, jak již bylo uvedeno výše, ani netvrdila, že by si podklady k ověření některých z rozhodných skutečností vůbec od žalované vyžádala, popř. si alespoň výpisem z účtu žalované ověřila její finanční toky, resp. rezervy. Právní předchůdkyně žalobkyně se tak namísto vyžádání potřebných údajů od žalované, jak to vyžaduje výše citovaná judikatura i litera zákona, při ověření příjmů i výdajů žalované přinejmenším zčásti zcela nekriticky spokojila s jejím tvrzením. S ohledem na tyto závěry se přitom soud ani blíže nezabýval argumentací žalobkyně, která s odkazem na výše citovaný rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích tvrdila, že aktuální absence dispozice žalobkyně s podklady, na jejichž základě byla úvěruschopnost žalované ověřena, není sama o sobě překážkou pro závěr o řádném prověření majetkových poměru žalované. Jelikož si však právní předchůdkyně žalobkyně od žalované nepochybně vůbec nevyžádala řadu dalších podkladů k ověření rozhodujících skutečností týkajících se výše jejího příjmu i jejích výdajů, nebyl by ani pozitivní závěr soudu o ověření údajů z pracovní smlouvy a výplatních pásek pro řešenou věc nijak podstatný.

20. Lze tedy shrnout, že ověřování úvěruschopnosti žalované bylo v daném případě ze strany právní předchůdkyně žalobkyně přinejmenším ve vztahu k části jejího příjmu, resp. příjmu její domácnosti (jehož výše však byla v poměrech celkových příjmů žalované zásadní), a rovněž ve vztahu k jejím výdajům pouze formální záležitostí, neboť právní předchůdkyně žalobkyně zjevně nevyvinula za účelem zjištění, zda je žalovaná skutečně schopna spotřebitelský úvěr splácet, dostatečnou snahu o posouzení její reálné situace. Nelze jistě žádat, aby poskytovatel úvěru ověřoval tvrzení žadatele do detailních podrobností, avšak pro závěr o úvěruschopnosti žadatele je třeba, aby byl doložen jeho příjem i pravidelné měsíční výdaje, k čemuž by v daném případě dostačoval např. výpis z bankovního účtu žalované a doklady dokládající další příjem i výdaje.

21. Soudu tak nezbývá než konstatovat, že majetkové poměry žalované nebyly právní předchůdkyní žalobkyně zjišťovány s odbornou péčí, v důsledku čehož ze strany právní předchůdkyně žalobkyně nemohl být učiněn kvalifikovaný závěr o úvěruschopnosti žalované. S ohledem na uvedené nebylo možné než dospět k závěru, že daná smlouva o spotřebitelském úvěru je podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru absolutně neplatná. Zákonná povinnost posouzení úvěruschopnosti totiž chrání nejen vlastního spotřebitele před negativními důsledky jeho případné neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně též společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů apod. (srov. již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Poskytnutí úvěru tudíž v daném případě nejen odporuje zákonu, ale také zjevně narušuje veřejný pořádek, a proto je smlouva uzavřená mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou ve smyslu § 588 o. z. neplatná i z tohoto důvodu.

22. Jestliže tedy právní předchůdkyně žalobkyně přes neplatnost smlouvy poskytla žalované částku 20 000 Kč, plnila bez právního důvodu, a vzniklo jí tak ve smyslu speciálního ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru právo na vrácení bezdůvodného obohacení, tedy toho, co sama plnila. Žalovaná přitom dosud neuhradila ničeho, a to právní předchůdkyni žalobkyně ani žalobkyni. Na ni byla pohledávka za žalovanou postoupena v souladu s § 1879 a § 1880 odst. 1 o. z., o čemž právní předchůdkyně žalobkyně žalovanou řádně vyrozuměla. Platí totiž, že na postupníka může přejít postoupená pohledávka z bezdůvodného obohacení, i když ji účastníci v postupní smlouvě kvalifikovali jako pohledávku vyplývající např. ze smlouvy o úvěru či o zápůjčce (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. 31 Cdo 678/2009, publikován pod [číslo] Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

23. Z těchto důvodů soud žalobě vyhověl pouze co do částky 20 000 Kč, tj. v částce, o kterou se žalovaná bezdůvodně obohatila, a doposud ji žalobkyni nezaplatila. S ohledem na nižší výši peněžité povinnosti soud ve smyslu § 160 odst. 1 o. s. ř. a § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru stanovil lhůtu k plnění v trvání 3 dnů od právní moci rozsudku, která je přiměřená výši přisouzené částky i okolnostem případu. Ve zbývajícím rozsahu soud žalobu jako nedůvodnou zamítl, a to včetně požadovaných zákonných úroků z prodlení, neboť k vydání uvedeného bezdůvodného obohacení byla žalované soudem určena nová doba splatnosti, která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, ale od možností dlužníka, jak již shora uvedeno (srov. již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021).

24. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř., neboť v řízení byla procesně úspěšnější žalovaná, která by tak náležela poměrná část nákladů řízení. Jelikož však žalované s ohledem na její procesní pasivitu žádné náklady nevznikly, rozhodl soud tak, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.