8 C 306/2023

Plný text

Okresní soud v Rakovníku rozhodl samosoudcem Mgr. Vladimírem Loutockým ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa zastoupená advokátem JUDr. jméno příjmení sídlem adresa proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bytem adresa o 382 963,27 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 336 824,77 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Co do částky 46 138,50 Kč, kapitalizovaných úroků ve výši 11 018,70 Kč, úroků ve výši 13,99 % ročně z částky 378 062,50 Kč od [datum] do zaplacení, kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení ve výši 11 656,90 Kč a zákonných úroků z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 378 062,50 Kč od [datum] do zaplacení se žaloba zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 32 247 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení částky 382 963,27 Kč, kapitalizovaných úroků ve výši 11 018,70 Kč, úroků ve výši 13,99 % ročně z částky 378 062,50 Kč od [datum] do zaplacení, kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení ve výši 11 656,90 Kč a zákonných úroků z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 378 062,50 Kč od [datum] do zaplacení, a to z titulu řádně a včas neuhrazeného spotřebitelského úvěru ve výši 360 263 Kč, který na základě smlouvy o úvěru ze dne [datum] žalovanému poskytla společnost [právnická osoba], [IČO], jakožto právní předchůdkyně žalobkyně.

2. K výzvě soudu, zda právní předchůdkyně žalobkyně splnila povinnost ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), žalobkyně soudu sdělila, že její právní předchůdkyně úvěruschopnost žalovaného řádně posoudila zejména na podkladě informací získaných od žalovaného, a dále na podkladě informací z interních i externích rejstříků. Žalovaný v rámci své žádosti uvedl, že jeho příjem činí 13 268 Kč, což bylo právní předchůdkyní žalobkyně zkontrolováno výpisem z běžného účtu žalovaného. Právní předchůdkyně žalobkyně následně ověřila také údaje z insolvenčního rejstříku, Bankovního registru klientských informací a historie v interní evidenci klientů. Žalovaný dále uvedl, že jeho výdaje dosahují nulové výše, a proto právní předchůdkyně žalobkyně stanovila životní výdaje žalovaného na základě dat sdělených žalovaným v kombinaci s dalšími informacemi na částku ve výši 7 292 Kč. V rámci poskytnutého úvěru byl rovněž zkonsolidován předchozí úvěr žalovaného u právní předchůdkyně žalobkyně, na který žalovaný hradil měsíční splátku ve výši 4 486 Kč. Na podkladě výše uvedeného tak právní předchůdkyně žalobkyně uzavřela, že příjem žalovaného byl dostatečný k pokrytí splátek i životních výdajů. Žalobkyně rovněž doplnila, že žalovaný na poskytnutý úvěr uhradil částku v celkové výši 23 438,23 Kč.

3. Ve věci bylo rozhodnuto jen na základě předložených listinných důkazů bez nařízení jednání za podmínek § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť žalobkyně s tímto výslovně předem souhlasila a žalovaný se ve stanovené lhůtě nevyjádřil, soud měl proto za to, že nemá námitek (§ 101 odst. 4 o. s. ř.).

4. Ze smlouvy o úvěru ze dne [datum] soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky v celkové výši 360 263 Kč a žalovaný se zavázal poskytnuté prostředky spolu s úrokem ve výši 13,99 % ročně, resp. při řádném splácení 13,43 % ročně, uhradit v měsíčních splátkách po 5 973 Kč nejpozději do [datum].

5. Ze žádosti o poskytnutí úvěrového produktu ze dne [datum] dále vyplynulo, že žalovaný v rámci žádosti o konsolidaci ve výši 20 000 Kč uvedl, že je rozvedený, vlastní dům a je vyučen. Jeho čistý měsíční příjem ze zaměstnání činí 13 268 Kč a žádný další příjem nemá. Náklady žalovaný uvedl v nulové výši s tím, že splátky jiných úvěru ze skupiny právní předchůdkyně žalobkyně budou načteny automaticky.

6. Z výpisů z běžného účtu žalovaného z období [datum] – [datum] se podávalo, že výdaje žalovaného opakovaně převyšovaly jeho příjmy, popř. byla výše příjmů a výdajů žalovaného téměř shodná, a nadto rovněž opakovaně nedošlo k provedení trvalých příkazů, neboť na účtu žalovaného nebyl dostatek finančních prostředků.

7. Ze smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne [datum] mezi obchodní společností [právnická osoba], a žalobkyní včetně její přílohy a oznámení o postoupení pohledávky ze dne [datum] včetně podacího archu soud zjistil, že společnost [právnická osoba], postoupila pohledávku za žalovaným na žalobkyni, o čemž byl žalovaný vyrozuměn.

8. Z předžalobní výzvy k plnění ze dne [datum] včetně podacího archu soud zjistil, že žalobkyně ještě před podáním žaloby vyzvala žalovaného k úhradě částky v celkové výši 431 347,05 Kč, a to z titulu poskytnutého a řádně neuhrazeného úvěru uvedeného výše s tím, že v případě neuhrazení této částky bude žalobkyně svůj nárok vymáhat soudní cestou.

9. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ o. z.“), a také podle zákona o spotřebitelském úvěru (§ 3016 o. z.).

10. Podle § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

11. Podle § 2399 odst. 1 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době.

12. Podle § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

13. Podle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odst. 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy (odst. 2).

14. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

15. Podle § 588 věta první o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

16. Soud se v prvé řadě zabýval tím, zda mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným došlo k platnému uzavření shora uvedené smlouvy, kterou soud posoudil jako smlouvu o úvěru podle § 2395 a následujících o. z. Zároveň se však ve smyslu § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru jedná o spotřebitelský úvěr a také o spotřebitelskou smlouvu podle § 1810 a následujících o. z., přičemž zákon o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu zavedl povinnost věřitele (poskytovatele spotřebitelského úvěru) ještě před uzavřením smlouvy posoudit s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele. Takový postup zahrnuje též povinnost ověřit podstatné informace poskytnuté spotřebitelem svědčící o jeho schopnosti splácet sjednaný spotřebitelský úvěr, neboť teprve poté smí věřitel úvěr poskytnout. Věřitel je tedy povinen náležitě a aktivně zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a vyžadovat také doklady k jeho tvrzením. Své povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti přitom nedostojí, vyjde-li jen z objektivně nijak nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele totiž nejsou míněny informace získané pouze od spotřebitele, odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit (k tomu srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

17. Rozhodující okolností pro posouzení věci zdejším soudem je tak skutečnost, zda právní předchůdkyně žalobkyně splnila svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného řádně a s odbornou péčí tak, jak jí to pod sankcí neplatnosti ukládá zákon o spotřebitelském úvěru. Otázkou, zda došlo ke splnění této předsmluvní povinnosti poskytovatele spotřebitelského úvěru, je přitom soud povinen zabývat se z úřední povinnosti (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 4129/18). Z výsledků posouzení úvěruschopnosti spotřebitele má kromě toho vyplývat, pokud je úvěr poskytnut, že zde nejsou žádné důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele splácet sjednané splátky. Jedině tak totiž splní poskytovatel úvěru i svou obecnou povinnost jednat čestně, transparentně a zohlednit též práva a zájmy spotřebitele, aniž by to znamenalo, že tím presumuje jeho nepoctivost.

18. Dále platí, že účelem § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je, krom ochrany spotřebitele, postih poskytovatele spotřebitelského úvěru, jenž nedostatečně posoudil úvěruschopnost žadatele o úvěr, neboť upřednostnil svůj ekonomický zájem tento úvěr poskytnout, čímž však zapříčinil neplatnost úvěrové smlouvy. Jde o soukromoprávní sankci, jejímž faktickým důsledkem je ztráta zisku v podobě smluvních úroků a dalších poplatků za poskytnutí spotřebitelského úvěru. Zákon také v zájmu ochrany spotřebitele stanoví, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, ale v době odpovídající jeho možnostem. Není-li ji tedy zjevně schopen vrátit najednou, v soudem určené lhůtě k plnění, musí být povinnost k vrácení poskytnuté jistiny rozložena v čase, neboli spotřebitel je povinen ji vrátit v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Z toho rovněž plyne, že vrací-li spotřebitel poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, takže poskytovateli úvěru nemůže vzniknout ani nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (k tomu srov. především rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021).

19. V posuzované věci pak soud na podkladě provedeného dokazování dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti žalovaného nepostupovala s řádnou péčí odborníka a nebylo spolehlivě zjištěno, že žalovaný bude schopen dostát svým závazkům, resp. naopak z podkladů dostupných právní předchůdkyni žalobkyně před poskytnutím úvěru bylo zřejmé, že žalovaný s největší pravděpodobností nebude schopen úvěr řádně splácet. Ze žádosti o úvěr žalovaného vyplynulo, že právní předchůdkyně žalobkyně řádně zjistila a výpisy z běžného účtu žalovaného sice ověřila výši měsíčního příjmu žalovaného. Z předložených bankovních výpisů však rovněž vyplynulo, že výdaje žalovaného v podstatě zcela spotřebovaly veškeré jeho příjmy, a nadto zůstatek jeho bankovního účtu pravidelně osciloval kolem nuly, což bylo i důvodem pro neprovedení řady trvalých příkazů, k jejichž úhradě nebyl na účtu dostatek finančních prostředků. Na podkladě těchto zjištění tak právní předchůdkyně žalobkyně bezesporu nemohla vycházet pouze ze statistických modelů a dospět k závěru o úvěruschopnosti žalovaného, když bylo jednoznačně zjištěno, že neutěšená finanční situace žalovaného učinění závěru o jeho úvěruschopnosti a tím pádem též poskytnutí úvěru neumožňovala. Na tomto závěru přitom nemohly ničeho změnit ani žalobkyní tvrzené, avšak soudu nijak nedoložené informace získané z rejstříků a interní databáze právní předchůdkyně žalobkyně. Je tudíž zřejmé, že se právní předchůdkyně žalobkyně při stanovení výdajů žalovaného i přes negativní zjištění o tom, že výše výdajů dosahuje, resp. převyšuje příjmy žalovaného, nekriticky spokojila s výstupem z ekonomického statistického modelu.

20. Lze tedy shrnout, že z informací získaných právní předchůdkyní žalobkyně získaných při ověřování úvěruschopnosti žalovaného bylo v daném případě na základě porovnání jeho příjmů a výdajů zjevné, že existují důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného spotřebitelský úvěr splácet. Na tomto závěru nic nemůže změnit ani skutečnost, že v rámci poskytnutí předmětného úvěru byl zkonsolidován předchozí spotřebitelský úvěr poskytnutý právní předchůdkyní žalobkyně žalovanému, pročež došlo k navýšení původní výše měsíční splátky přibližně o 1 500 Kč, neboť z podkladů, které měla právní předchůdkyně žalobkyně k dispozici, bylo zřejmé, že v případě žalovaného není dán prostor pro jakékoliv navýšení jeho splátkové zatížení.

21. Soud přitom na tomto místě považuje za stěžejní vyjádřit se k právní argumentaci [právnická osoba], které žalobkyně přiložila ke svému vyjádření k výzvě soudu, a v němž se právní předchůdkyně žalobkyně odvolávala na judikaturu Nejvyššího soudu, konkrétně usnesení ze dne 1. 7. 2020, sp. zn. 20 Cdo 1522/2020, a usnesení ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. 33 ICdo 27/2021. K tomu soud podotýká, že závěry citovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu nelze na daný případ aplikovat. Uvedená rozhodnutí se totiž týkají (mimo jiné) otázky, zda poskytovatelé spotřebitelských úvěrů při posuzování úvěruschopnosti žadatelů vycházeli z dostatečných podkladů, tj. zda postupovali při posouzení úvěruschopnosti úvěrovaných s odbornou péčí, neboť schopnost úvěrovaných poskytnutý úvěr splácet posoudili mimo údajů poskytnutých úvěrovanými také na základě dalších informací zejména v podobě poznatků z interních a externích databází. V nynějším řízení však bylo zjištěno, že právní předchůdkyně žalobkyně vycházela z dostatečných podkladů, když si finanční toky (tj. příjmy i výdaje) žalovaného ověřila výpisy z jeho bankovního účtu. Právní předchůdkyně žalobkyně tudíž při posuzování úvěruschopnosti žalovaného vycházela z dostatečných podkladů, na jejichž základě však učinila nesprávný závěr. Z tohoto důvodu tak nelze judikaturní závěry vyřčené ve výše uvedených rozhodnutích Nejvyššího soudu na daný případ aplikovat.

22. Soudu tak nezbývá než konstatovat, že majetkové poměry žalovaného neumožňovaly právní předchůdkyni žalobkyně učinit (kladný) závěr o úvěruschopnosti žalovaného. S ohledem na uvedené tedy nebylo možné než dospět k závěru, že daná smlouva o spotřebitelském úvěru je podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru absolutně neplatná. Zákonná povinnost posouzení úvěruschopnosti totiž chrání nejen vlastního spotřebitele před negativními důsledky jeho případné neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně též společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů apod. (srov. již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Poskytnutí úvěru tudíž v daném případě nejen odporuje zákonu, ale také zjevně narušuje veřejný pořádek, a proto je smlouva uzavřená mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným ve smyslu § 588 o. z. neplatná i z tohoto důvodu.

23. Jestliže tedy právní předchůdkyně žalobkyně přes neplatnost smlouvy poskytla žalovanému částku ve výši 360 263 Kč, plnila bez právního důvodu, a vzniklo jí tak ve smyslu speciálního ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru právo na vrácení bezdůvodného obohacení, tedy toho, co sama plnila. Žalovaný přitom dosud na poskytnutý úvěr uhradil pouze částku ve výši 23 438,23 Kč. Soud tedy žalovanému uložil, aby žalobkyni zaplatil částku ve výši 336 824,77 Kč představující rozdíl mezi jistinou poskytnutého úvěru ve výši 360 263 Kč a jím dosud uhrazenou částkou ve výši 23 438,23 Kč. Pohledávka vůči žalovanému přitom byla na žalobkyni postoupena v souladu s § 1879 a § 1880 odst. 1 o. z., o čemž právní předchůdkyně žalobkyně žalovaného řádně vyrozuměla. Platí totiž, že na postupníka může přejít postoupená pohledávka z bezdůvodného obohacení, i když ji účastníci v postupní smlouvě kvalifikovali jako pohledávku vyplývající např. ze smlouvy o úvěru či o zápůjčce (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. 31 Cdo 678/2009, publikován pod [číslo] Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

24. Z těchto důvodů tudíž soud žalobě vyhověl pouze co do částky 336 824,77 Kč, tj. v částce, o kterou se žalovaný bezdůvodně obohatil, a doposud ji žalobkyni nezaplatil. S ohledem na výši peněžité povinnosti soud ve smyslu § 160 odst. 1 o. s. ř. a § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru stanovil lhůtu k plnění v trvání 3 dnů od právní moci rozsudku, která je přiměřená výši přisouzené částky i okolnostem případu. Ve zbývajícím rozsahu soud žalobu jako nedůvodnou zamítl, a to včetně požadovaných zákonných úroků z prodlení, neboť k vydání uvedeného bezdůvodného obohacení byla žalovanému soudem určena nová doba splatnosti, která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, ale od možností dlužníka, jak již shora uvedeno (srov. již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021).

25. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žalobkyni přiznal náhradu nákladů řízení ve výši 32 247 Kč. Dle § 142 odst. 2 o. s. ř. platí, že měl-li účastník ve věci částečný úspěch, soud náhradu nákladů řízení poměrně rozdělí, popř. vysloví, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Při posuzování míry úspěšnosti účastníků řízení je přitom třeba kromě jistiny přihlížet také k příslušenství pohledávky (viz nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 2717/08), které soud kapitalizoval ke dni svého rozhodnutí, tj. ke dni [datum] (k tomuto postupu srov. např. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 15. 3. 2022, č. j. 74 Co 74/2021-94).

26. Žalobkyně byla ve věci procesně úspěšná co do 75 % a procesní úspěch žalovaného činil 25 %. Žalobkyni tedy náleží poměrná náhrada nákladů řízení v rozsahu 50 % (75 % – 25 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 15 319 Kč a nákladů právního zastoupení žalobkyně advokátkou ve výši 49 174 Kč včetně DPH. Advokátce náleží odměna stanovená podle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „advokátní tarif”) z tarifní hodnoty ve výši 382 963,27 Kč sestávající z částky 9 860 Kč za každý ze čtyř úkonů právní služby uvedených v § 11 odst. 1 písm. a), d) advokátního tarifu (převzetí a příprava zastoupení, předžalobní výzva ze dne [datum], podání žaloby a vyjádření k výzvě soudu ze dne [datum]), a to včetně čtyř režijních paušálů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu. Dále byly náklady právního zastoupení žalobkyně ve výši 40 640 Kč podle § 151 odst. 2 věty druhé o. s. ř. zvýšeny o částku odpovídající dani z přidané hodnoty ve výši 21 %, tj. o částku 8 534 Kč. Jelikož tedy celkové náklady řízení žalobkyně činily celkem 64 493 Kč a žalobkyni s ohledem na výše uvedené náleží poměrná náhrada nákladů řízení v rozsahu pouze 50 %, přiznal soud žalobkyni na náhradě nákladů řízení po zaokrouhlení částku ve výši 32 247 Kč.

27. Lhůta ke splnění povinnosti k náhradě nákladů řízení byla určena podle ustanovení § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř., neboť ke stanovení jiné lhůty soud neshledal žádné důvody.