8 C 314/2023

Plný text

Okresní soud v Rakovníku rozhodl samosoudcem Mgr. Vladimírem Loutockým ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Mgr. jméno příjmení sídlem adresa proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bytem adresa žalovaného o částka s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku [částka], a to do 30 dnů od právní moci rozsudku.

II. Co do částky [částka], kapitalizovaných úroků ve výši [částka], úroků ve výši 13,99 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení ve výši [částka] a zákonných úroků z prodlení ve výši 15 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení se žaloba zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku [částka], a to do 30 dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení částky [částka], kapitalizovaných úroků ve výši [částka], úroků ve výši 13,99 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení ve výši [částka] a zákonných úroků z prodlení ve výši 15 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, a to z titulu řádně a včas neuhrazeného spotřebitelského úvěru ve výši [částka], který žalobkyně poskytla žalovanému na základě smlouvy o úvěru [číslo] ze dne [datum].

2. K výzvě soudu, zda žalobkyně splnila povinnost ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), žalobkyně soudu sdělila, že úvěruschopnost žalovaného řádně posoudila zejména na podkladě informací získaných od žalovaného, a dále na podkladě informací z interních i externích rejstříků. Žalovaný v rámci své žádosti uvedl, že jeho příjem činí [částka], což bylo žalobkyní zkontrolováno výpisem z běžného účtu žalovaného. Žalobkyně následně ověřila také údaje z insolvenčního rejstříku, Bankovního registru klientských informací a historie v interní evidenci klientů. Žalovaný dále uvedl, že jeho výdaje dosahují nulové výše, a proto žalobkyně stanovila životní výdaje žalovaného na základě dat sdělených žalovaným v kombinaci s dalšími informacemi na částku ve výši [částka] měsíčně. V rámci poskytnutého úvěru byly rovněž zkonsolidovány předchozí úvěry žalovaného u žalobkyně, na něž žalovaný hradil měsíční splátky ve výši [částka] a [částka]. Na podkladě výše uvedeného tak žalobkyně uzavřela, že příjem žalovaného byl dostatečný k pokrytí splátek i životních výdajů, kdy žalovanému po odečtení nového splátkového zatížení ve výši [částka] zbývala částka [částka] k pokrytí životních výdajů, tj. částka převyšující žalobkyní stanovené životní výdaje žalovaného. Žalobkyně rovněž doplnila, že žalovaný na poskytnutý úvěr uhradil pouze částku v celkové výši [částka].

3. Ve věci bylo rozhodnuto jen na základě předložených listinných důkazů bez nařízení jednání za podmínek § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť žalobkyně s tímto výslovně předem souhlasila a žalovaný se ve stanovené lhůtě nevyjádřil, soud měl proto za to, že nemá námitek (§ 101 odst. 4 o. s. ř.).

4. Ze žádosti o poskytnutí úvěrového produktu ze dne [datum] vyplynulo, že žalovaný v rámci žádosti o konsolidaci ve výši [částka] uvedl, že je svobodný, žije u rodičů a pobírá invalidní důchod třetího stupně ve výši [částka] měsíčně, který představuje jeho jediný příjem. Náklady žalovaný uvedl v nulové výši stejně jako výši splátek mimo rámec žalobkyně s tím, že splátky jiných úvěrů žalovaného u žalobkyně budou načteny automaticky.

5. Ze smlouvy o úvěru ze dne [datum] soud zjistil, že žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky v celkové výši [částka] a žalovaný se zavázal poskytnuté prostředky spolu s úrokem ve výši 13,99 % ročně, resp. při řádném splácení 13,10 % ročně, uhradit v měsíčních splátkách po [částka] nejpozději do [datum].

6. Z výpisů z běžného účtu žalovaného za období říjen – prosinec roku 2021 vyplynulo, že saldo bankovního účtu žalovaného bylo v říjnu a prosinci roku 2021 téměř nulové, když příjmy žalovaného převyšovaly jeho výdaje pouze o několik stokorun. V listopadu téhož roku však výdaje žalovaného převýšily jeho příjmy téměř o [částka], a konečný zůstatek účtu žalovaného v měsících listopadu a prosinci byl záporný. Výpis z běžného účtu žalovaného za měsíc leden roku 2022 soud nezohlednil, neboť předmětný úvěr byl poskytnut v průběhu měsíce ledna, a proto soud nepovažoval pohyby na účtu žalovaného v tomto měsíci za zcela vypovídající.

7. Z předžalobní výzvy k plnění ze dne [datum] včetně podacího lístku soud zjistil, že žalobkyně ještě před podáním žaloby vyzvala žalovaného k úhradě částky [částka] s příslušenstvím, a to z titulu poskytnutého a řádně neuhrazeného úvěru z výše uvedené úvěrové smlouvy s tím, že v případě neuhrazení této částky bude žalobkyně svůj nárok vymáhat soudní cestou.

8. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ o. z.“), a také podle zákona o spotřebitelském úvěru (§ 3016 o. z.).

9. Podle § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

10. Podle § 2399 odst. 1 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době.

11. Podle § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

12. Podle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odst. 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy (odst. 2).

13. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

14. Podle § 588 věta první o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

15. Soud se v prvé řadě zabýval tím, zda mezi žalobkyní a žalovaným došlo k platnému uzavření shora uvedené smlouvy, kterou soud posoudil jako smlouvu o úvěru podle § 2395 a následujících o. z. Zároveň se však ve smyslu § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru jedná o spotřebitelský úvěr a také o spotřebitelskou smlouvu podle § 1810 a následujících o. z., přičemž zákon o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu zavedl povinnost věřitele (poskytovatele spotřebitelského úvěru) ještě před uzavřením smlouvy posoudit s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele. Takový postup zahrnuje též povinnost ověřit podstatné informace poskytnuté spotřebitelem svědčící o jeho schopnosti splácet sjednaný spotřebitelský úvěr, neboť teprve poté smí věřitel úvěr poskytnout. Věřitel je tedy povinen náležitě a aktivně zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a vyžadovat také doklady k jeho tvrzením. Své povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti přitom nedostojí, vyjde-li jen z objektivně nijak nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele totiž nejsou míněny informace získané pouze od spotřebitele, odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit (k tomu srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

16. Rozhodující okolností pro posouzení věci zdejším soudem je tak skutečnost, zda žalobkyně splnila svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného řádně a s odbornou péčí tak, jak jí to pod sankcí neplatnosti ukládá zákon o spotřebitelském úvěru. Otázkou, zda došlo ke splnění této předsmluvní povinnosti poskytovatele spotřebitelského úvěru, je přitom soud povinen zabývat se z úřední povinnosti (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 4129/18). Z výsledků posouzení úvěruschopnosti spotřebitele má kromě toho vyplývat, pokud je úvěr poskytnut, že zde nejsou žádné důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele splácet sjednané splátky. Jedině tak totiž splní poskytovatel úvěru i svou obecnou povinnost jednat čestně, transparentně a zohlednit též práva a zájmy spotřebitele, aniž by to znamenalo, že tím presumuje jeho nepoctivost.

17. Dále platí, že účelem § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je, krom ochrany spotřebitele, postih poskytovatele spotřebitelského úvěru, jenž nedostatečně posoudil úvěruschopnost žadatele o úvěr, neboť upřednostnil svůj ekonomický zájem tento úvěr poskytnout, čímž však zapříčinil neplatnost úvěrové smlouvy. Jde o soukromoprávní sankci, jejímž faktickým důsledkem je ztráta zisku v podobě smluvních úroků a dalších poplatků za poskytnutí spotřebitelského úvěru. Zákon také v zájmu ochrany spotřebitele stanoví, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, ale v době odpovídající jeho možnostem. Není-li ji tedy zjevně schopen vrátit najednou, v soudem určené lhůtě k plnění, musí být povinnost k vrácení poskytnuté jistiny rozložena v čase, neboli spotřebitel je povinen ji vrátit v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Z toho rovněž plyne, že vrací-li spotřebitel poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, takže poskytovateli úvěru nemůže vzniknout ani nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (k tomu srov. především rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021).

18. V posuzované věci pak soud na podkladě provedeného dokazování dospěl k závěru, že žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti žalovaného nepostupovala s řádnou péčí odborníka a nebylo spolehlivě zjištěno, že žalovaný bude schopen dostát svým závazkům, resp. naopak z podkladů dostupných žalobkyni před poskytnutím úvěru bylo zřejmé, že žalovaný s největší pravděpodobností nebude schopen úvěr řádně splácet. Ze žalobkyní předložených výpisů z účtu žalovaného vyplynulo, že žalobkyně řádně zjistila a výpisy z běžného účtu žalovaného ověřila výši měsíčního příjmu i výdajů žalovaného, které se od tvrzení žalovaného podstatně lišily. Z předložených bankovních výpisů nicméně rovněž vyplynulo, že výdaje žalovaného v podstatě zcela spotřebovaly (a dokonce opakovaně převýšily) veškeré jeho příjmy, a nadto zůstatek jeho bankovního účtu pravidelně klesal do záporných hodnot. Na podkladě těchto zjištění tak žalobkyně bezesporu nemohla vycházet ze statistických modelů a dospět k závěru o úvěruschopnosti žalovaného, když bylo jednoznačně zjištěno, že neutěšená finanční situace žalovaného učinění závěru o jeho úvěruschopnosti, a tím pádem též poskytnutí úvěru, neumožňovala. Na tomto závěru přitom nemohly ničeho změnit ani žalobkyní tvrzené, avšak soudu nijak nedoložené, informace získané z rejstříků a interní databáze žalobkyně. Je tudíž zřejmé, že se žalobkyně při stanovení výdajů žalovaného i přes negativní zjištění o tom, že výše výdajů dosahuje, resp. opakovaně převyšuje příjmy žalovaného, nekriticky spokojila s výstupem z ekonomického statistického modelu. K užití statistického modelu žalobkyní přitom soud podotýká, že posouzení úvěruschopnosti není statistickou záležitostí, jejím smyslem totiž není zjistit, zda by průměrná osoba v postavení žadatele o úvěr byla schopna poskytnutý úvěr splácet, ale účelem této zákonné úpravy je zjistit, zda v daném případě právě tento a nikoli jiný dlužník bude schopen dostát svým závazkům. Jde o konkrétního žadatele a jeho úvěruschopnost, nikoli o úvěruschopnost obecnou, ta by pro určitou smlouvu s určitým způsobem nastavenými parametry postrádala smysl. Tento závěr ostatně platí tím spíše v projednávané věci, neboť přestože z výstupů statistického modelu vyplynulo, že příjem žalovaného je dostatečný k pokrytí měsíčních splátek poskytnutého úvěru i jeho životních výdajů, byl tento ryze statistický závěr vyvrácen informacemi vyplývajícími z výpisů z bankovního účtu žalovaného.

19. Lze tedy shrnout, že z informací získaných žalobkyní při ověřování úvěruschopnosti žalovaného bylo v daném případě na základě porovnání jeho příjmů a výdajů zjevné, že existují důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného spotřebitelský úvěr splácet. Na tomto závěru nic nemůže změnit ani skutečnost, že v rámci poskytnutí předmětného úvěru byly zkonsolidovány předchozí úvěry poskytnuté žalobkyní žalovanému, neboť z podkladů, které měla žalobkyně k dispozici, bylo zřejmé, že v případě žalovaného není dán prostor pro jakékoliv navýšení jeho splátkové zatížení.

20. Soud na tomto místě rovněž považuje za stěžejní vyjádřit se k právní argumentaci, kterou žalobkyně přiložila ke svému vyjádření k výzvě soudu, a v němž se žalobkyně odvolávala na judikaturu Nejvyššího soudu, konkrétně usnesení ze dne 1. 7. 2020, sp. zn. 20 Cdo 1522/2020, a usnesení ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. 33 ICdo 27/2021. K tomu soud podotýká, že závěry citovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu nelze na daný případ aplikovat. Uvedená rozhodnutí se totiž týkají (mimo jiné) otázky, zda poskytovatelé spotřebitelských úvěrů při posuzování úvěruschopnosti žadatelů vycházeli z dostatečných podkladů, tj. zda postupovali při posouzení úvěruschopnosti úvěrovaných s odbornou péčí, neboť schopnost úvěrovaných poskytnutý úvěr splácet posoudili mimo údajů poskytnutých úvěrovanými také na základě dalších informací zejména v podobě poznatků z interních a externích databází. V nynějším řízení však bylo zjištěno, že žalobkyně vycházela z dostatečných podkladů, když si finanční toky (tj. příjmy i výdaje) žalovaného ověřila výpisy z jeho bankovního účtu. Žalobkyně tudíž při posuzování úvěruschopnosti žalovaného vycházela z dostatečných podkladů, na jejichž základě však učinila nesprávný závěr. Z tohoto důvodu tak nelze judikaturní závěry vyřčené ve výše uvedených rozhodnutích Nejvyššího soudu na daný případ aplikovat.

21. Soudu tak nezbývá než konstatovat, že majetkové poměry žalovaného neumožňovaly žalobkyni učinit závěr o jeho úvěruschopnosti. S ohledem na uvedené tedy nebylo možné než dospět k závěru, že daná smlouva o spotřebitelském úvěru je podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru absolutně neplatná. Zákonná povinnost posouzení úvěruschopnosti totiž chrání nejen vlastního spotřebitele před negativními důsledky jeho případné neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně též společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů apod. (srov. již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Poskytnutí úvěru tudíž v daném případě nejen odporuje zákonu, ale také zjevně narušuje veřejný pořádek, a proto je smlouva uzavřená mezi žalobkyní a žalovaným ve smyslu § 588 o. z. neplatná i z tohoto důvodu.

22. Jestliže tedy žalobkyně přes neplatnost smlouvy poskytla žalovanému částku ve výši [částka], plnila bez právního důvodu, a vzniklo jí tak ve smyslu speciálního ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru právo na vrácení bezdůvodného obohacení, tedy toho, co sama plnila. Žalovaný přitom dosud na poskytnutý úvěr uhradil jen částku ve výši [částka].

23. Z těchto důvodů tudíž soud žalobě vyhověl pouze co do částky [částka] představující rozdíl mezi jistinou poskytnutého úvěru a žalovaným dosud uhrazenou částkou, tj. v částce, o kterou se žalovaný na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil, a doposud ji žalobkyni nezaplatil. S ohledem na relativně vyšší peněžitou povinnost přitom soud ve smyslu § 160 odst. 1 o. s. ř. a § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru stanovil lhůtu k plnění v trvání 30 dnů od právní moci rozsudku, která je dle přesvědčení soudu přiměřená výši přisouzené částky i okolnostem případu. Ve zbývajícím rozsahu soud žalobu jako nedůvodnou zamítl, a to včetně požadovaných zákonných úroků z prodlení, neboť k vydání uvedeného bezdůvodného obohacení byla žalovanému soudem určena nová doba splatnosti, která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, ale od možností dlužníka, jak již shora uvedeno (srov. již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021).

24. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žalobkyni přiznal náhradu nákladů řízení ve výši [částka]. Dle § 142 odst. 2 o. s. ř. platí, že měl-li účastník ve věci částečný úspěch, soud náhradu nákladů řízení poměrně rozdělí, popř. vysloví, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Při posuzování míry úspěšnosti účastníků řízení je přitom třeba kromě jistiny přihlížet také k příslušenství pohledávky (viz nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 2717/08), které soud kapitalizoval ke dni svého rozhodnutí, tj. ke dni [datum] (k tomuto postupu srov. např. rozsudek Krajského soudu v [obec] ze dne 15. 3. 2022, č. j. 74 Co 74/2021-94).

25. Žalobkyně byla ve věci procesně úspěšná co do 68 % a procesní úspěch žalovaného činil 32 %, žalobkyni tedy náleží poměrná náhrada nákladů řízení v rozsahu 36 %. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši [částka] a nákladů právního zastoupení žalobkyně advokátkou ve výši [částka] včetně DPH. Advokátce náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 bod 6. vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „advokátní tarif”) z tarifní hodnoty ve výši [částka] sestávající z částky [částka] za každý ze čtyř úkonů právní služby uvedených v § 11 odst. 1 písm. a), d) advokátního tarifu (převzetí a příprava zastoupení, předžalobní výzva ze dne [datum], podání žaloby a vyjádření k výzvě soudu ze dne [datum]), a to včetně čtyř režijních paušálů po [částka] dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu. Dále byly náklady zastoupení žalobkyně ve výši [částka] podle § 151 odst. 2 věty druhé o. s. ř. zvýšeny o částku odpovídající dani z přidané hodnoty ve výši 21 %, tj. o částku [částka]. Jelikož tedy celkové náklady řízení žalobkyně činily celkem [částka] a žalobkyni s ohledem na výše uvedené náleží poměrná náhrada nákladů řízení v rozsahu 36 %, přiznal soud žalobkyni na náhradě nákladů řízení po zaokrouhlení částku ve výši [částka].

26. Lhůta ke splnění povinnosti k náhradě nákladů řízení byla zejména s ohledem na celkovou výši peněžité povinnosti žalovaného stanovena v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 část věty za středníkem o. s. ř. rovněž v trvání 30 dnů od právní moci rozsudku, a to podle § 149 odst. 1 o. s. ř. k rukám právní zástupkyně žalobkyně.