8 C 324/2023

Plný text

Okresní soud v Rakovníku rozhodl samosoudcem Mgr. Vladimírem Loutockým ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa zastoupená advokátem JUDr. Ing. jméno příjmení , Ph.D. sídlem adresa proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bytem adresa t. č. věznice Oráčov o 58 283,98 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 28 000 Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.

II. Co do částky 30 283,98 Kč, kapitalizovaných úroků ve výši 5 213,98 Kč, úroků ve výši 23,79 % ročně z částky 30 000 Kč od [datum] do zaplacení, kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení ve výši 3 973,75 Kč a zákonných úroků z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 30 000 Kč od [datum] do zaplacení se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení částky 58 283,98 Kč, kapitalizovaných úroků ve výši 5 213,98 Kč, úroků ve výši 23,79 % ročně z částky 30 000 Kč od [datum] do zaplacení, kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení ve výši 3 973,75 Kč a zákonných úroků z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 30 000 Kč od [datum] do zaplacení, a to z titulu řádně a včas neuhrazeného spotřebitelského úvěru ve výši 30 000 Kč, který na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne [datum] žalovanému poskytla společnost [právnická osoba], [IČO], jakožto právní předchůdkyně žalobkyně. Žalovaný na poskytnutý úvěr uhradil pouze částku ve výši 2 000 Kč.

2. K výzvě soudu, zda právní předchůdkyně žalobkyně splnila povinnost ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), žalobkyně soudu sdělila, že její právní předchůdkyně úvěruschopnost žalovaného řádně posoudila zejména na podkladě informací získaných od žalovaného, které žalovaný doložil řadou podkladů, a tudíž právní předchůdkyně žalobkyně o jejich pravdivosti a správnosti neměla důvod pochybovat. Žalovaný vyplnil dne [datum] zákaznickou kartu, v níž uvedl, že je zaměstnán na hlavní pracovní poměr a jeho měsíční příjem činí 26 364 Kč, což bylo ověřeno na základě výměru, pracovní smlouvy, sociální podpory a výpisu z bankovního účtu Žalovaný současně uvedl, že nemá žádnou vyživovací povinnost, a právní předchůdkyně žalobkyně rovněž ověřila, že vůči žalovanému nebylo vedeno insolvenční řízení. Žalobkyně rovněž soudu předložila výpisy z bankovního účtu žalovaného a doklad o výměře důchodu, načež s odkazem na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 7. 2020, č. j. 5 Co 231/2020-97, uvedla, že aktuální absence podkladů bez dalšího neznamená, že tyto nebyly právní předchůdkyní žalobkyně prověřovány. Právní předchůdkyně žalobkyně tak po odborném posouzení schopnosti žalovaného spotřebitelský úvěr splácet dospěla k závěru, že nejsou dány důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného předmětný spotřebitelský úvěr splácet, a teprve na základě toho s žalovaným uzavřela předmětnou smlouvu o spotřebitelském úvěru.

3. Ve věci bylo rozhodnuto jen na základě předložených listinných důkazů bez nařízení jednání za podmínek § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť žalobkyně s tímto výslovně předem souhlasila a žalovaný se ve stanovené lhůtě nevyjádřil, soud měl proto za to, že nemá námitek (§ 101 odst. 4 o. s. ř.).

4. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] uzavřené dne [datum] soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 30 000 Kč, jimiž byl mj. refinancován zůstatek předchozího spotřebitelského úvěru žalovaného ve výši 5 387 Kč, a žalovaný se zavázal poskytnuté prostředky spolu s poplatkem ve výši 31 992 Kč sestávajícím z úroku ve výši 24 330 Kč (úroková sazba 86 % ročně), částkou za zpracování spotřebitelského úvěru ve výši 1 500 Kč a částkou za komfortní a flexibilní splácení ve výši 6 162 Kč, tj. částku v celkové výši 61 992 Kč, uhradit v 18 měsíčních splátkách po 3 444 Kč.

5. Ze zákaznické karty – žádosti o spotřebitelský úvěr ze dne [datum] dále vyplynulo, že žalovaný v rámci žádosti o poskytnutí úvěru ve výši 50 000 Kč uvedl, že žije s rodiči, je svobodný, má učňovské vzdělání a nemá žádnou vyživovací povinnost. Rovněž uvedl, že je zaměstnán na plný úvazek jako dělník svozu u společnosti [právnická osoba] s čistým příjmem 18 531 Kč, přičemž jeho další příjem ve výši 7 833 Kč měsíčně plyne z invalidního důchodu. Ohledně běžných měsíčních výdajů žalovaný uvedl, že jeho splátkové zatížení činí 1 534 Kč a odhadované měsíční výdaje dosahují 6 000 Kč. Dle zákaznické karty byly uvedené údaje ověřeny na základě pracovní smlouvy, potvrzení o příjmu, výpisů z bankovního účtu a výměry důchodu.

6. Z oznámení o výměře invalidního důchodu soud zjistil, že žalovaný pobíral od ledna roku 2020 invalidní důchod druhého stupně ve výši 7 833 Kč měsíčně.

7. Z výpisů z běžného účtu žalovaného za období červenec – srpen roku 2020 vyplynulo, že zůstatek bankovního účtu žalovaného v obou sledovaných měsících osciloval kolem nuly, když celkové příjmy žalovaného byly za sledované období pouze o několik desítek korun vyšší než jeho výdaje, které dosáhly celkem více než 120 000 Kč, a konečný zůstatek žalovaného ke dni [datum] byl záporný.

8. Ze smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne [datum] mezi obchodní společností [právnická osoba] a žalobkyní včetně její přílohy a oznámení o postoupení pohledávky ze dne [datum] včetně podacího lístku soud zjistil, že společnost [právnická osoba] jakožto původní věřitel žalovaného postoupila pohledávku z výše uvedené spotřebitelské smlouvy za žalovaným na žalobkyni, o čemž byl žalovaný vyrozuměn.

9. Z předžalobní výzvy k plnění ze dne [datum] včetně podacího lístku soud zjistil, že žalobkyně ještě před podáním žaloby vyzvala žalovaného k úhradě částky v celkové výši 71 984,02 Kč, a to z titulu výše uvedeného řádně neuhrazeného spotřebitelského úvěru s tím, že v případě neuhrazení této částky bude žalobkyně svůj nárok vymáhat soudní cestou.

10. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ o. z.“), a také podle zákona o spotřebitelském úvěru (§ 3016 o. z.).

11. Podle § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

12. Podle § 2399 odst. 1 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době.

13. Podle § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

14. Podle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odst. 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy (odst. 2).

15. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

16. Podle § 588 věta první o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

17. Soud se v prvé řadě zabýval tím, zda mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným došlo k platnému uzavření shora uvedené smlouvy, kterou soud posoudil jako smlouvu o úvěru podle § 2395 a následujících o. z. Zároveň se však ve smyslu § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru jedná o spotřebitelský úvěr a také o spotřebitelskou smlouvu podle § 1810 a následujících o. z., přičemž zákon o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu zavedl povinnost věřitele (poskytovatele spotřebitelského úvěru) ještě před uzavřením smlouvy posoudit s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele. Takový postup zahrnuje též povinnost ověřit podstatné informace poskytnuté spotřebitelem svědčící o jeho schopnosti splácet sjednaný spotřebitelský úvěr, neboť teprve poté smí věřitel úvěr poskytnout. Věřitel je tedy povinen náležitě a aktivně zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a vyžadovat také doklady k jeho tvrzením. Své povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti přitom nedostojí, vyjde-li jen z objektivně nijak nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele totiž nejsou míněny informace získané pouze od spotřebitele, odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit (k tomu srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

18. Rozhodující okolností pro posouzení věci zdejším soudem je tak skutečnost, zda právní předchůdkyně žalobkyně splnila svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného řádně a s odbornou péčí tak, jak jí to pod sankcí neplatnosti ukládá zákon o spotřebitelském úvěru. Otázkou, zda došlo ke splnění této předsmluvní povinnosti poskytovatele spotřebitelského úvěru, je přitom soud povinen zabývat se z úřední povinnosti (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 4129/18). Z výsledků posouzení úvěruschopnosti spotřebitele má kromě toho vyplývat, pokud je úvěr poskytnut, že zde nejsou žádné důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele splácet sjednané splátky. Jedině tak totiž splní poskytovatel úvěru i svou obecnou povinnost jednat čestně, transparentně a zohlednit též práva a zájmy spotřebitele, aniž by to znamenalo, že tím presumuje jeho nepoctivost.

19. Dále platí, že účelem § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je, krom ochrany spotřebitele, postih poskytovatele spotřebitelského úvěru, jenž nedostatečně posoudil úvěruschopnost žadatele o úvěr, neboť upřednostnil svůj ekonomický zájem tento úvěr poskytnout, čímž však zapříčinil neplatnost úvěrové smlouvy. Jde o soukromoprávní sankci, jejímž faktickým důsledkem je ztráta zisku v podobě smluvních úroků a dalších poplatků za poskytnutí spotřebitelského úvěru. Zákon také v zájmu ochrany spotřebitele stanoví, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, ale v době odpovídající jeho možnostem. Není-li ji tedy zjevně schopen vrátit najednou, v soudem určené lhůtě k plnění, musí být povinnost k vrácení poskytnuté jistiny rozložena v čase, neboli spotřebitel je povinen ji vrátit v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Z toho rovněž plyne, že vrací-li spotřebitel poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, takže poskytovateli úvěru nemůže vzniknout ani nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (k tomu srov. především rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021).

20. V posuzované věci pak soud na podkladě provedeného dokazování dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti žalovaného nepostupovala s řádnou péčí odborníka a nebylo spolehlivě zjištěno, že žalovaný bude schopen dostát svým závazkům z uzavřené smlouvy, resp. naopak z podkladů dostupných právní předchůdkyni žalobkyně před poskytnutím úvěru bylo zřejmé, že žalovaný s největší pravděpodobností nebude schopen úvěr řádně splácet. Ze žalobkyní předložených výpisů z bankovního účtu žalovaného vyplynulo, že právní předchůdkyně žalobkyně řádně zjistila a výpisy z běžného účtu žalovaného ověřila výši měsíčního příjmu i výdajů žalovaného, které se od tvrzení žalovaného podstatně lišily. Z předložených bankovních výpisů nicméně rovněž vyplynulo, že výdaje žalovaného v podstatě zcela spotřebovaly veškeré jeho příjmy, a nadto zůstatek jeho bankovního účtu osciloval kolem nuly a na počátku i konci sledovaného období dosáhl záporné hodnoty. Na podkladě těchto zjištění tak právní předchůdkyně žalobkyně bezesporu nemohla vycházet ze žalovaným tvrzených výdajů 6 000 Kč měsíčně, když z jeho účtu bylo odepsáno za sledované období dvou měsíců více než 120 000 Kč, a dospět k závěru o úvěruschopnosti žalovaného, neboť výpisy z bankovního účtu žalovaného bylo jednoznačně zjištěno, že neutěšená finanční situace žalovaného učinění závěru o jeho úvěruschopnosti, a tím pádem též poskytnutí úvěru, neumožňovala. Na tomto závěru přitom nemohly ničeho změnit ani žalobkyní tvrzené, avšak soudu nijak nedoložené, informace získané z rejstříků a interní databáze žalobkyně. Je tudíž zřejmé, že se právní předchůdkyně žalobkyně při stanovení výdajů žalovaného i přes negativní zjištění o tom, že se výše jeho výdajů v podstatě rovná výši příjmů, nekriticky spokojila s tvrzením žalovaného, které bylo evidentně zcela odlišné od reality.

21. Lze tedy shrnout, že z informací získaných právní předchůdkyní žalobkyně při ověřování úvěruschopnosti žalovaného bylo v daném případě na základě porovnání jeho příjmů a výdajů zjevné, že existují důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného spotřebitelský úvěr splácet. Na tomto závěru nic nemůže změnit ani skutečnost, že v rámci poskytnutí předmětného úvěru byl refinancován předchozí úvěr žalovaného poskytnutý právní předchůdkyní žalobkyně, neboť z podkladů, které měla právní předchůdkyně žalobkyně k dispozici, bylo zřejmé, že v případě žalovaného není dán prostor pro jakékoliv navýšení jeho splátkové zatížení.

22. Soudu tak nezbývá než konstatovat, že majetkové poměry žalovaného neumožňovaly právní předchůdkyni žalobkyně učinit závěr o jeho úvěruschopnosti. S ohledem na uvedené tedy nebylo možné než dospět k závěru, že daná smlouva o spotřebitelském úvěru je podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru absolutně neplatná. Zákonná povinnost posouzení úvěruschopnosti totiž chrání nejen vlastního spotřebitele před negativními důsledky jeho případné neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně též společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů apod. (srov. již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Poskytnutí úvěru tudíž v daném případě nejen odporuje zákonu, ale také zjevně narušuje veřejný pořádek, a proto je smlouva uzavřená mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným ve smyslu § 588 o. z. neplatná i z tohoto důvodu.

23. Jestliže tedy právní předchůdkyně žalobkyně přes neplatnost smlouvy poskytla žalovanému částku ve výši 30 000 Kč, plnila bez právního důvodu, a vzniklo jí tak ve smyslu speciálního ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru právo na vrácení bezdůvodného obohacení, tedy toho, co sama plnila. Žalovaný přitom dosud na poskytnutý úvěr uhradil pouze částku ve výši 2 000 Kč, zbývající část dlužné částky nezaplatil, a to nejen právní předchůdkyni žalobkyně, ale ani žalobkyni. Pohledávka vůči žalovanému přitom byla na žalobkyni postoupena v souladu s § 1879 a § 1880 odst. 1 o. z., o čemž právní předchůdkyně žalobkyně žalovaného řádně vyrozuměla. Platí totiž, že na postupníka může přejít postoupená pohledávka z bezdůvodného obohacení, i když ji účastníci v postupní smlouvě kvalifikovali jako pohledávku vyplývající např. ze smlouvy o úvěru či o zápůjčce (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. 31 Cdo 678/2009, publikován pod [číslo] Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

24. Z těchto důvodů tudíž soud žalobě vyhověl pouze co do částky 28 000 Kč představující rozdíl mezi jistinou poskytnutého úvěru a žalovaným dosud uhrazenou částkou, tj. v částce, o kterou se žalovaný na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil, a doposud ji žalobkyni nezaplatil. S ohledem na nižší výši peněžité povinnosti soud ve smyslu § 160 odst. 1 o. s. ř. a § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru stanovil lhůtu k plnění v trvání 3 dnů od právní moci rozsudku, která je přiměřená výši přisouzené částky i okolnostem případu. Ve zbývajícím rozsahu soud žalobu jako nedůvodnou zamítl, a to včetně požadovaných zákonných úroků z prodlení, neboť k vydání uvedeného bezdůvodného obohacení byla žalovanému soudem určena nová doba splatnosti, která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, ale od možností dlužníka, jak již shora uvedeno (srov. již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021).

25. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř., neboť v řízení byl procesně úspěšnější žalovaný, jemuž by tak náležela poměrná část nákladů řízení. Jelikož však žalovanému s ohledem na jeho procesní pasivitu žádné náklady nevznikly, rozhodl soud tak, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.