8 C 385/2022

Plný text

Okresní soud v Rakovníku rozhodl samosoudcem Mgr. Vladimírem Loutockým ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o 119 907,22 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 114 090,39 Kč, a to do 30 dnů od právní moci rozsudku.

II. Co do částky 5 816,83 Kč, kapitalizovaných úroků ve výši 15 828,74 Kč, úroků ve výši 11,75 % ročně z částky 118 429,22 Kč od [datum] do zaplacení, kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení ve výši 4 039,80 Kč a zákonných úroků z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 119 907,22 Kč od [datum] do zaplacení se žaloba zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 13 651,50 Kč, a to do 30 dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení částky 119 907,22 Kč, kapitalizovaných úroků ve výši 15 828,74 Kč, úroků ve výši 11,75 % ročně z částky 118 429,22 Kč od [datum] do zaplacení, kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení ve výši 4 039,80 Kč a zákonných úroků z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 119 907,22 Kč od [datum] do zaplacení, a to z titulu řádně a včas neuhrazeného kontokorentního úvěru s úvěrovým rámcem 120 000 Kč, který žalovaný na základě smlouvy s žalobkyní ze dne [datum] čerpal až do výše 121 216,39 Kč, ale řádně a včas jej neuhradil.

2. K výzvě soudu, zda splnila povinnost ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), žalobkyně s odkazem na právní úpravu a judikaturu Nejvyššího správního soudu Švédského království, Nejvyššího soudu České republiky a Krajského soudu v Ústí nad Labem sdělila, že využitý statistický model je mnohem spolehlivější způsob posouzení úvěruschopnosti, než posouzení na základě vyžádaných dokladů. Doklady k příjmové stránce spotřebitele mohou být pozměněny či padělány, kromě toho po dobu trvání úvěrového vztahu mohou zastarat. Statistický model umožňuje identifikovat pravděpodobnou výši příjmu. Dokladování výdajů je ještě větším problémem, protože běžní spotřebitelé si svých výdajů často nejsou vědomi a též si doklady neukládají. Lze se sice dotázat na účty spotřebitele, ale půjde o neověřená tvrzení. Spolehlivější a efektivnější metoda hodnocení výdajů je tedy také statistický model. Nadto ze zjištění určitých příjmů a výdajů nevyplývá, že spotřebitel bude po dobu trvání vztahu úvěr splácet. Zdůraznila také, že jakožto profesionálka disponuje odbornými znalostmi vycházejících z množství dat, na základě nichž jsou statistické modely vytvářeny, a pomocí nich lze poměrně spolehlivě vyhodnotit schopnost toho kterého žadatele o úvěr tento ve splátkách uhradit. Ostatně je v zájmu žalobkyně jako poskytovatelky úvěrů, aby tuto schopnost posoudila co nejlépe a minimalizovala tak své potencionální ztráty z nesplacených úvěrů. Její odbornou péči je tak třeba spatřovat ve výpočtu kreditního skóre žalovaného, neboť je statisticky nejspolehlivějším ukazatelem, podle kterého lze schopnost splácet predikovat. Z toho vyplývá, že nepochybila, když tvrzení žalovaného považovala, při neexistenci důvodných pochybností o pravdivosti těchto tvrzení, za dostatečná a když posouzení úvěruschopnosti nebylo založeno jen na nich, ale na statistickém modelu. Odkázala také na soukromoprávní zásadu, kdy na právní jednání je třeba hledět spíše jako na platné než jako na neplatné, a na smysl zákona o spotřebitelském úvěru, který se podle ní odvíjí od autonomie vůle. Vyjádřila poté přesvědčení, že s ohledem na výši úvěru a na analýzu, jíž byl žalovaný podroben, splnila podmínky zákona a postupovala s odbornou péčí.

3. Ve věci bylo rozhodnuto jen na základě předložených listinných důkazů bez nařízení jednání za podmínek § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť žalobkyně s tímto výslovně předem souhlasila a žalovaný se ve stanovené lhůtě nevyjádřil, soud měl proto za to, že nemá námitek (§ 101 odst. 4 o. s. ř.).

4. Ze smlouvy o úvěru ze dne [datum] včetně úvěrových podmínek a výpisu čerpání soud zjistil, že účastníci si sjednali„ bezúčelový“ revolvingový úvěr s úvěrovým rámcem 25 000 Kč a roční úvěrovou sazbou 26,28 % a žalovaný se zavázal čerpané prostředky splácet měsíčními splátkami ve výši 4 % z dlužné částky. Výše prvního čerpání za účelem pořízení sušičky prádla FFT M11 82B EE byla sjednána na 9 648 Kč a žalovaný se zavázal splatit 24 měsíčních splátek po 505 Kč. V případě opoždění se zaplacením jediné splátky měla žalobkyně nárok také na účelně vynaložené náklady spojené s upomínáním, smluvní pokutu ve výši 500 Kč, smluvní pokutu po zesplatnění ve výši 10 % z jistiny a úroků a zákonné úroky z prodlení. Žalovaný postupně načerpal 121 216,39 Kč, uhradil 7 126 Kč.

5. Z uvedené smlouvy, z úvěrové zprávy a z potvrzení o ověření bonity vyplynulo, že žalovaný uvedl, že v dané době byl ženatý, měl základní vzdělání, žil v podnájmu, měl tři vyživované děti, jeho příjem u zaměstnavatele [příjmení] [jméno] [příjmení] činil 28 300 Kč měsíčně a příjem ostatních členů domácnosti 9 000 Kč měsíčně.

6. Z předžalobní výzvy k plnění ze dne [datum] včetně potvrzení o podání k poštovní přepravě soud zjistil, že žalobkyně ještě před podáním žaloby vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky.

7. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ o. z.“), a také podle zákona o spotřebitelském úvěru (§ 3016 o. z.).

8. Podle § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

9. Podle § 2399 odst. 1 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době.

10. Podle § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

11. Podle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odst. 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy (odst. 2).

12. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

13. Podle § 588 věta první o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

14. Soud se v prvé řadě zabýval tím, zda mezi žalobkyní a žalovaným došlo k platnému uzavření shora uvedené smlouvy, kterou soud posoudil jako smlouvu o úvěru podle § 2395 a následujících o. z. Zároveň se však ve smyslu § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru jedná o spotřebitelský úvěr a také o spotřebitelskou smlouvu podle § 1810 a následujících o. z., přičemž zákon o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu zavedl povinnost věřitele (poskytovatele spotřebitelského úvěru) ještě před uzavřením smlouvy posoudit s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele. Takový postup zahrnuje též povinnost ověřit podstatné informace poskytnuté spotřebitelem svědčící o jeho schopnosti splácet sjednaný spotřebitelský úvěr, neboť teprve poté smí věřitel úvěr poskytnout. Věřitel je tedy povinen náležitě a aktivně zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a vyžadovat také doklady k jeho tvrzením. Své povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti přitom nedostojí, vyjde-li jen z objektivně nijak nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele totiž nejsou míněny informace získané pouze od spotřebitele, odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit (k tomu srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

15. Rozhodující okolností pro posouzení věci zdejším soudem je tak skutečnost, zda žalobkyně splnila svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného řádně a s odbornou péčí tak, jak jí to pod sankcí neplatnosti ukládá zákon o spotřebitelském úvěru. Otázkou, zda došlo ke splnění této předsmluvní povinnosti poskytovatele spotřebitelského úvěru je přitom soud povinen zabývat se z úřední povinnosti. Z výsledků posouzení úvěruschopnosti spotřebitele má kromě toho vyplývat, pokud je úvěr poskytnut, že zde nejsou žádné důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele splácet sjednané splátky. Jedině tak totiž splní poskytovatel úvěru i svou obecnou povinnost jednat čestně, transparentně a zohlednit též práva a zájmy spotřebitele, aniž by to znamenalo, že tím presumuje jeho nepoctivost.

16. Dále platí, že účelem § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je, krom ochrany spotřebitele, postih poskytovatele spotřebitelského úvěru, jenž nedostatečně posoudil úvěruschopnost žadatele o úvěr, neboť upřednostnil svůj ekonomický zájem tento úvěr poskytnout, čímž však zapříčinil neplatnost úvěrové smlouvy. Jde o soukromoprávní sankci, jejímž faktickým důsledkem je ztráta zisku v podobě smluvních úroků a dalších poplatků za poskytnutí spotřebitelského úvěru. Zákon také v zájmu ochrany spotřebitele stanoví, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, ale v době odpovídající jeho možnostem. Není-li ji tedy zjevně schopen vrátit najednou, v soudem určené lhůtě k plnění, musí být povinnost k vrácení poskytnuté jistiny rozložena v čase, neboli spotřebitel je povinen ji vrátit v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Z toho rovněž plyne, že vrací-li spotřebitel poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, takže poskytovateli úvěru nemůže vzniknout ani nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (k tomu srov. především rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021).

17. V posuzované věci pak soud na podkladě provedeného dokazování dospěl k závěru, že žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti nepostupovala s řádnou péčí odborníka a nebylo spolehlivě zjištěno, že žalovaný bude schopen dostát svým závazkům. Ze samotné smlouvy o úvěru, z potvrzení o ověření bonity a z úvěrové zprávy je zřejmé, že žalobkyně při prověřování úvěruschopnosti postupovala zcela formálně a spokojila se s tím, jaké informace žalovaný uvedl. Přitom pouhé tvrzení klienta, aniž je zřejmé, na základě čeho a jak byly tyto údaje získány, nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení s odbornou péčí. Nelze tudíž souhlasit s tím, že nejspolehlivějším způsobem k ověření úvěruschopnosti je statistický model, neboť ten kvůli své obecnosti sice může být podkladem pro závěr o průměrné schopnosti splácet úvěry v určitém segmentu společnosti, nikoli však pro posouzení v určitém konkrétním případě, který se může, a podle názoru soudu prakticky vždy bude lišit od průměru, právě proto, že jde o průměr. Nelze též přistoupit na argumentaci, že doklady o příjmech žadatele o úvěr mohou být falšovány, jelikož by se tím předem předpokládala nepoctivost žadatele o úvěr (ostatně český právní řád pro takové případy zakotvuje trestný čin úvěrového podvodu podle § 211 trestního zákoníku). Obdobně nepřípadné jsou i námitky žalobkyně ohledně neuvědomění si běžných výdajů či neukládání si dokladů o nich, protože pro účely posouzení úvěruschopnosti není nutné si vyžadovat doklady o jakémkoliv větším výdaji žadatele, postačí doklady o pravidelných platbách typu nájemní smlouva, SIPO doklady či vyúčtování energií, případně též smlouvy o předchozích úvěrech či zápůjčkách, resp. výpisy z účtu, aby bylo zjištěno, v jakých řádech se pohybují částky, které musí být každý měsíc vynaloženy. Poskytovatel úvěru pak nevychází jen z tvrzení žadatele, ale má tato tvrzení jak o jeho příjmech, tak o výdajích v daném případě dostatečně objektivně podložena, čímž právě minimalizuje své ztráty z nesplacených úvěrů.

18. V tomto případě však žalobkyně odkázala pouze na tvrzení žalovaného a na svůj statistický model. Nebyla tedy nijak doložena výše nákladů na bydlení a výdajů na domácnost, nebyly také zkoumány ani další běžné měsíční výdaje. Žalobkyně ani neověřovala výpisem z účtu žalovaného jeho finanční toky, příp. rezervy, stejně tak nezjišťovala jeho případné další finanční závazky. Lze tudíž shrnout, že ověřování úvěruschopnosti bylo v dané věci formální záležitostí, žalobkyně zjevně nevyvinula za účelem zjištění, zda je žalovaný skutečně schopen spotřebitelský úvěr splácet, dostatečnou snahu o posouzení jeho reálné situace.

19. Soud tak musí konstatovat, že majetkové poměry žalovaného nebyly zjišťovány dostatečným způsobem a ze strany žalobkyně proto nemohl být učiněn kvalifikovaný závěr o úvěruschopnosti. S ohledem na uvedené nebylo možné než dospět k závěru, že daná smlouva o spotřebitelském úvěru je podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná. Zákonná povinnost posouzení úvěruschopnosti přitom chrání nejen vlastního spotřebitele před negativními důsledky jeho případné neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně též společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů apod. (srov. citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Poskytnutí úvěru tudíž nejen odporuje zákonu, ale také zjevně narušuje veřejný pořádek, a proto je smlouva uzavřená mezi žalobkyní a žalovaným ve smyslu § 588 o. z. neplatná i z tohoto důvodu.

20. Jestliže žalobkyně přes neplatnost smlouvy poskytla žalovanému postupně částku ve výši celkem 121 216,39 Kč, plnila bez právního důvodu a vzniklo jí tak ve smyslu speciálního ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru právo na vrácení bezdůvodného obohacení, tedy toho, co sama plnila. Žalovaný doposud uhradil pouze 7 126 Kč, zbývající část dlužné částky nezaplatil.

21. Z těchto důvodů soud žalobě vyhověl pouze co do částky 114 090,39 Kč, o kterou se žalovaný bezdůvodně obohatil a doposud ji žalobkyni nezaplatil. S ohledem na relativně vysokou výši peněžité povinnosti soud ve smyslu § 160 odst. 1 o. s. ř. stanovil lhůtu k plnění 30 dnů, která je přiměřená také okolnostem případu. Ve zbývajícím rozsahu žalobu jako nedůvodnou zamítl, a to včetně požadovaných zákonných úroků z prodlení, neboť k vydání bezdůvodného obohacení byla soudem určena nová doba splatnosti, která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, ale od možností dlužníka, jak již shora uvedeno (srov. citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021).

22. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 a § 142a odst. 1 o. s. ř. tak, že ve věci jen zčásti úspěšné žalobkyni náleží poměrná náhrada nákladů řízení, přičemž soud při posuzování úspěchu a neúspěchu ve věci přihlédl i k výši příslušenství, kapitalizovaného ke dni rozhodnutí (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015). Náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 4 797 Kč a z nákladů za zastoupení advokátem. Tomu podle § 1 odst. 2, § 6 odst. 1, § 7 bod 5 a § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen „advokátní tarif“) náleží odměna ve výši 5 900 Kč za každý ze tří úkonů právní služby podle § 11 odst. 1 písm. a), d) a g) advokátního tarifu (převzetí a příprava zastoupení, předžalobní výzva k plnění, žaloba) a podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč za každý tento úkon. Dohromady tak jde spolu s náhradou za daň z přidané hodnoty podle § 137 odst. 3 o. s. ř. se sazbou 21 % (mimo soudního poplatku) o částku 27 303 Kč. Protože ale žalobkyně byla úspěšná ve věci ze 75 % a žalovaný tudíž z 25 %, náhrada nákladů řízení byla přiznána v rozsahu 50 %, tedy 13 651,50 Kč Lhůta k plnění zde byla stanovena podle § 160 odst. 1 o. s. ř. obdobně jako u vymáhané pohledávky.