8 C 404/2023

Plný text

Okresní soud v Rakovníku rozhodl samosoudcem Mgr. Vladimírem Loutockým ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o 106 300,70 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 81 452 Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.

II. Co do částky 24 848,70 Kč a zákonných úroků z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 106 300,70 Kč od [datum] do zaplacení se žaloba zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 13 967 Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení částky 106 300,70 Kč spolu se zákonnými úroky z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 106 300,70 Kč od [datum] do zaplacení, a to z titulu řádně a včas neuhrazeného úvěru ve výši 110 000 Kč, který mu na základě smlouvy ze dne [datum] poskytla.

2. K výzvě soudu, zda splnila povinnost ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), žalobkyně sdělila, že před uzavřením smlouvy s odbornou péčí posoudila schopnost žalované pravidelně splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě porovnání jejích příjmů a výdajů a podle způsobu plnění dosavadních dluhů. K tomu si od žalovaného vyžádala kopii občanského průkazu, druhý doklad totožnosti, kompletní výpisy z bankovního účtu za poslední tři měsíce a dodatečný doklad o příjmech, dále posoudila výpisy z insolvenčního rejstříku, z centrální evidence exekucí, z databáze neplatných dokladů, z registru [příjmení] a z registru platebních informací. V příloze k úvěrové smlouvě pak žalovaný uvedl své osobní údaje a údaje o své finanční situaci. Žalobkyně na základě toho provedla skóring spotřebitele s výsledkem průměrná bonita, na základě čehož byla stanovena maximální výše úvěru 110 000 Kč, proto úvěr poskytla. Dále uvedla, že žalovaný uhradil celkem šest splátek v celkové výši 28 548 Kč.

3. Ve věci bylo rozhodnuto jen na základě předložených listinných důkazů bez nařízení jednání za podmínek § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť žalobkyně s tímto souhlasila a žalovaný se ve stanovené lhůtě nevyjádřil, soud měl proto za to, že nemá námitek (§ 101 odst. 4 o. s. ř.).

4. Ze smlouvy o poskytnutí spotřebitelského úvěru [číslo] ze dne [datum] včetně dvou příloh (posouzení úvěruschopnosti spotřebitele a smlouva o zřízení doplňkové služby Podpora), žádosti o doplňkovou službu Podpora, předsmluvních informací, formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru a detailů pohybu – platba převodem uvnitř banky soud zjistil, že žalobkyně a žalovaný si sjednali, že žalobkyně poskytne žalovanému úvěr ve výši 110 000 Kč, z čehož 36 406 Kč bylo vyplaceno na účet žalovaného, 62 594 Kč bylo vyplaceno na úhradu předchozího závazku žalovaného ze smlouvy [číslo] ze dne [datum] a 11 000 Kč bylo započteno na náklady žalobkyně související s poskytnutím úvěru. Strany si dále sjednaly, že tento úvěr bude včetně úroku ve výši 123 208 Kč a doplňkových služeb Podpora ve výši 109 368 Kč splácen v 72 měsíčních splátkách po 3 239 Kč + 1 519 Kč, celkem tedy žalovaný uhradí 342 576 Kč, a v případě prodlení žalované bude mít žalobkyně také nárok na úhradu účelně vynaložených nákladů, zákonné úroky z prodlení a smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky. Žalovaný přitom před sjednáním úvěru uvedl, že je svobodný, má jedno vyživované dítě, je zaměstnán u Mark2 [právnická osoba], je průměrný příjem za poslední tři měsíce činí 40 251 Kč, náklady na bydlení činí 3 000 Kč, jeho pravidelné finanční závazky činí 16 263 Kč (z toho dva úvěry a výživné) a„ sázky“ 833 Kč měsíčně. Ze skóringu žalobkyně vyplynulo, že pozitivní je příjem žalovaného, pravidelné finanční závazky, sázky, jednorázové závazky, finanční bilance, nefinanční parametry i ostatní finanční parametry, výsledné skóre znělo na průměrnou bonitu a maximální výše úvěru na 110 000 Kč.

5. Z výpisů z běžného účtu žalovaného u [příjmení] [příjmení] za období od [datum] do [datum] soud zjistil, že počáteční zůstatek činil - 20 016,22 Kč a konečný zůstatek 28 765,94 Kč, tento nicméně v březnu činil - 19 862,58 Kč, v dubnu - 18 599,64 Kč a v květnu - 13 677,97 Kč, v červnu byl zásadně ovlivněn úvěrem od společnosti [právnická osoba] ve výši 120 000 Kč, navíc každý měsíc mu byly na účet připisovány mzdy pro [jméno] [jméno] a [jméno] [jméno] od [právnická osoba] s. r. o. v průměrné výši 17 370 Kč. Žalovanému pak byly připsány mzdy od [právnická osoba] [právnická osoba] v průměrné výši 32 387 Kč, od společnosti [právnická osoba] v průměrné výši 4 211 Kč a od společnosti [právnická osoba] v průměrné výši 3 998 Kč měsíčně. Z výpisů lze rovněž vyčíst, že žalovaný pravidelně hradil úvěr od [právnická osoba] [příjmení] částkou 6 263 Kč měsíčně, jednou hradil výživné ve výši 2 000 Kč a jednou vynaložil 2 500 Kč na sázení, jiné větší výdaje byly specifikovány pouze jako výběry nebo okamžité úhrady.

6. Z výplatních pásek žalovaného bylo i přes jejich horší čitelnost zjištěno, že od společností [právnická osoba], [právnická osoba] a Mark2 [právnická osoba] získal v dubnu 2022 celkem 32 037 Kč a v květnu 2022 celkem 42 496 Kč.

7. Z výsledku lustrace v registru [příjmení] dne [datum], z výsledku lustrace v insolvenčním rejstříku dne [datum], z výsledku lustrace v registru platebních informací ze dne [datum] a z výsledku lustrace v blíže neupřesněném registru dne [datum] soud zjistil, že žalovaný v těchto registrech byl v dané dny bez záznamu.

8. Ze dvou upomínek ze dne [datum] a [datum] a z předžalobní výzvy, zesplatnění úvěru a oznámení o převzetí pr. zastoupení ze dne [datum] včetně dokladů o podání k poštovní přepravě soud zjistil, že žalobkyně ještě před podáním žaloby opakovaně vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky.

9. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ o. z.“), a také podle zákona o spotřebitelském úvěru (§ 3016 o. z.).

10. Podle § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

11. Podle § 2399 odst. 1 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době.

12. Podle § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

13. Podle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odst. 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy (odst. 2).

14. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

15. Podle § 588 věta první o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

16. Soud se v prvé řadě zabýval tím, zda mezi žalobkyně a žalovaným došlo k platnému uzavření shora uvedené smlouvy, kterou soud posoudil jako smlouvu o úvěru podle § 2395 a následujících o. z. Zároveň se však ve smyslu § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru jedná o spotřebitelský úvěr a současně o spotřebitelskou smlouvu podle § 1810 a následujících o. z., přičemž zákon o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu zavedl povinnost věřitele (poskytovatele spotřebitelského úvěru) ještě před uzavřením smlouvy posoudit s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele. Takový postup zahrnuje taktéž povinnost ověřit podstatné informace poskytnuté spotřebitelem svědčící o jeho schopnosti splácet sjednaný spotřebitelský úvěr, neboť teprve poté smí věřitel úvěr poskytnout. Věřitel je tedy povinen náležitě a aktivně zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a vyžadovat také doklady k jeho tvrzením. Své povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti přitom nedostojí, vyjde-li jen z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele totiž nejsou míněny informace získané pouze od spotřebitele, odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit (k tomu srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

17. Rozhodující okolností pro posouzení věci zdejším soudem je tak skutečnost, zda žalobkyně splnila svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného řádně a s odbornou péčí tak, jak jí to pod sankcí neplatnosti ukládá zákon o spotřebitelském úvěru. Otázkou, zda došlo ke splnění této předsmluvní povinnosti poskytovatele spotřebitelského úvěru je přitom soud povinen zabývat se z úřední povinnosti. Z výsledků posouzení úvěruschopnosti spotřebitele má kromě toho vyplývat, pokud je úvěr poskytnut, že zde nejsou žádné důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele splácet sjednané splátky. Jedině tak totiž splní poskytovatel úvěru i svou obecnou povinnost jednat čestně, transparentně a zohlednit též práva a zájmy spotřebitele, aniž by to znamenalo, že tím presumuje jeho nepoctivost.

18. Dále platí, že účelem § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je, krom ochrany spotřebitele, postih poskytovatele spotřebitelského úvěru, jenž nedostatečně posoudil úvěruschopnost žadatele o úvěr, neboť upřednostnil svůj ekonomický zájem tento úvěr poskytnout, čímž však zapříčinil neplatnost úvěrové smlouvy. Jde o soukromoprávní sankci, jejímž faktickým důsledkem je ztráta zisku v podobě smluvních úroků a dalších poplatků za poskytnutí spotřebitelského úvěru. Zákon také v zájmu ochrany spotřebitele stanoví, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, ale v době odpovídající jeho možnostem. Není-li ji tedy zjevně schopen vrátit najednou, v soudem určené lhůtě k plnění, musí být povinnost k vrácení poskytnuté jistiny rozložena v čase, neboli spotřebitel je povinen ji vrátit v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Z toho rovněž plyne, že vrací-li spotřebitel poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, takže poskytovateli úvěru nemůže vzniknout ani nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (k tomu srov. především rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021).

19. Soudu je znám i závěr, že smlouvu o spotřebitelském úvěru nelze považovat za neplatnou jen proto, že nebyla řádně posouzena úvěruschopnost spotřebitele, a že musí být postaveno najisto, že spotřebitel nebyl schopen úvěr splácet, resp. že mu úvěr neměl být poskytnut. Ten však na projednávanou věc nedopadá, neboť zdůrazňuje, že nelze vycházet výlučně z nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti poskytovatelem úvěru, aniž by byla vzata v úvahu skutečnost, že spotřebitel tento úvěr splatil, jako tomu bylo v dané věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1819/2023). Zde však byla žaloba naopak podána z důvodu, že poskytnutý úvěr nebyl zcela splacen, samotná žalobní tvrzení tedy takový postup vylučují. V těchto případech se tudíž soud musí zabývat primárně tím, zda a případně jak byla před uzavřením smlouvy posuzována úvěruschopnost spotřebitele, a poté na základě těchto skutkových zjištění (nebudou-li přicházet do úvahy jiná) uzavřít ohledně otázky platnosti předmětné smlouvy. Zjistí-li totiž, že poskytovatel spotřebitelského úvěru finanční prostředky poskytl, ačkoli svým zákonným povinnostem v tomto ohledu nedostál, vede to nutně k závěru, že nemohl mít v rozhodné době potvrzenou schopnost druhé smluvní strany úvěr splácet.

20. V posuzované věci soud dospěl k závěru, že žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti nepostupovala s řádnou péčí odborníka a nebylo spolehlivě zjištěno, že žalovaný bude schopen dostát svým závazkům, tj. z poskytnutého finančního plnění ve výši 110 000 Kč uhradit postupně 342 576 Kč. Ačkoli žalobkyně měla ověřené příjmy žalovaného, jeho výdaje, ať již na bydlení, chod domácnosti nebo další pravidelné měsíční výdaje, již nebyly nijak specifikovány, natož s konkrétním určením doloženy. Jde-li o zjištění vyplývající z insolvenčního rejstříku, databáze neplatných dokladů, centrální evidence exekucí nebo dalších registrů, tyto pro posouzení úvěruschopnosti s odbornou péči zjevně nestačí, neboť i případná neexistence exekuce či insolvenčního řízení nevypovídá ničeho ohledně příjmové, výdajové a celkové majetkové situace spotřebitele, stejně jako o jeho možných dalších závazcích. Rozhodujícím je zjištění v dané době aktuální situace žadatele o úvěr ohledně jeho příjmů a pravidelných výdajů. Nelze jistě žádat, aby poskytovatel úvěru ověřoval tato tvrzení do detailních podrobností, pro závěr o úvěruschopnosti dostačují např. pracovní smlouva či výplatní pásky, nájemní smlouva, smlouvy o případných dalších úvěrech či zápůjčkách anebo výpisy z účtu, z nich jsou obvykle jak pravidelné výdaje, tak příjmy žadatele o úvěr dobře patrné. Ty sice měla žalobkyně k dispozici, ale evidentně při jejich hodnocení přehlédla, že žalovaný byl prakticky stále v mínusu a že měsíc před uzavřením dané smlouvy si sjednal další vysoký úvěr. Lze shrnout, že ověřování úvěruschopnosti bylo v dané věci formální záležitostí, žalobkyně zjevně nevyvinula za účelem zjištění, zda je žalovaný skutečně schopen spotřebitelský úvěr splácet, dostatečnou snahu o posouzení jeho reálné situace.

21. Soud tak musí konstatovat, že majetkové poměry žalovaného nebyly zjišťovány dostatečným způsobem a ze strany žalobkyně proto nemohl být učiněn kvalifikovaný závěr o úvěruschopnosti. S ohledem na uvedené nebylo možné než dospět k závěru, že daná smlouva o spotřebitelském úvěru je podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná. Zákonná povinnost posouzení úvěruschopnosti přitom chrání nejen vlastního spotřebitele před negativními důsledky případné neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně taktéž společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů apod. (srov. citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Poskytnutí úvěru tudíž v daném případě nejen odporuje zákonu, ale také zjevně narušuje veřejný pořádek, a proto je smlouva uzavřená mezi žalobkyní a žalovaným ve smyslu § 588 o. z. neplatná i z tohoto důvodu.

22. Jestliže žalobkyně přes neplatnost smlouvy poskytla žalovanému částku 110 000 Kč, plnila bez právního důvodu a vzniklo jí tak ve smyslu speciálního ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru právo na vrácení bezdůvodného obohacení, tedy toho, co sama plnila. Žalovaný doposud na tento dluh uhradil 28 548 Kč a soud proto žalobě vyhověl jen co do částky 81 452 Kč, o kterou se žalovaný bezdůvodně obohatil a doposud ji žalobkyni nezaplatil. S ohledem na výši peněžité povinnosti soud podle § 160 odst. 1 o. s. ř. stanovil lhůtu k plnění tří dnů, která je přiměřená také okolnostem případu.

23. Ve zbývajícím rozsahu žalobu jako zcela nedůvodnou zamítl, a to včetně požadovaných zákonných úroků z prodlení, neboť k vydání uvedeného bezdůvodného obohacení byla soudem určena nová doba splatnosti, která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, ale od možností dlužníka, jak již shora uvedeno (srov. citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, v němž bylo judikováno, že novou dobu splatnosti, pokud se na ni účastníci nedohodnou, stanoví až soud v daném řízení).

24. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 a § 142a odst. 1 o. s. ř. tak, že ve věci jen zčásti úspěšné žalobkyni náleží poměrná náhrada nákladů řízení, které sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 4 253 Kč a z nákladů zastoupení advokátem. Tomu podle § 1 odst. 2, § 6 odst. 1, § 7 bod 5 a § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen „advokátní tarif“) náleží odměna ve výši 5 380 Kč za čtyři úkony právní služby podle § 11 odst. 1 písm. a), d) a g) advokátního tarifu (převzetí a příprava zastoupení, předžalobní výzva, žaloba, písemné podání ve věci samé ze dne [datum]) a podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč za každý tento úkon, obojí s náhradou za daň z přidané hodnoty podle § 137 odst. 3 o. s. ř. v sazbě 21 % Celkem by tak šlo o částku 31 744 Kč, protože však žalobkyně byla úspěšná pouze co do 72 % a žalovaný byl tedy úspěšný co do 28 % (při posuzování úspěchu a neúspěchu účastníků ve věci soud přihlédl i k výši příslušenství, kapitalizovaného ke dni rozhodnutí, k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015), činí celkový úspěch 44 % a žalobkyni tedy byla přiznána náhrada nákladů řízení ve výši 13 967 Kč.