8 C 412/2023

Plný text

Okresní soud v Rakovníku rozhodl samosoudcem Mgr. Vladimírem Loutockým ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa žalobkyně , zastoupený advokátem Mgr. jméno jméno sídlem adresa žalobkyně proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bytem ulice a číslo , PSČ obec o 14 290 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 10 000 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Co do částky 4 290 Kč a zákonných úroků z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 14 290 Kč od [datum] do zaplacení se žaloba zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 1 886 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 14 290 Kč spolu se shora uvedeným příslušenstvím, a to z titulu řádně a včas neuhrazeného spotřebitelského úvěru ve výši 10 000 Kč, který na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne [datum] žalovanému poskytla [právnická osoba] credit s. r. o., [IČO], jakožto právní předchůdkyně žalovaného. Žalovaný na poskytnutý úvěr neuhradil žalobkyni ani její právní předchůdkyni ničeho.

2. Na výzvu soudu, zda právní předchůdkyně žalobkyně splnila povinnost ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), žalobkyně soudu sdělila, že žalovaný podpisem předmětné smlouvy o spotřebitelském úvěru vyslovil souhlas s posouzením úvěruschopnosti a právní předchůdkyni žalobkyně zmocnil k nahlédnutí do registrů a ke zpracování osobních údajů za účelem posouzení jeho úvěruschopnosti, bonity a důvěryhodnosti. Kromě toho byla úvěruschopnost žalovaného právní předchůdkyní žalobkyně ověřena výpočtem mezi doložitelnými příjmy a výdaji, přičemž klientům je vždy ponechána rezerva 10 % rozdílu mezi doloženými příjmy a deklarovanými výdaji mimo splátku úvěru, přičemž tato rezerva musí dosahovat minimálně výše životního minima. Žalobkyně rovněž doplnila, že od podání žaloby žalovaný neuhradil ničeho.

3. Ve věci bylo rozhodnuto jen na základě předložených listinných důkazů bez nařízení jednání za podmínek § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť žalobkyně s tímto výslovně předem souhlasila a žalovaný se ve stanovené lhůtě nevyjádřil, soud měl proto za to, že nemá námitek (§ 101 odst. 4 o. s. ř.).

4. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. [spisová značka] ze dne 25. 5. 2022 a z formuláře pro standardní (předsmluvní) informace o spotřebitelském úvěru soud zjistil, že žalovaný uzavřel s právní předchůdkyní žalobkyně úvěrovou smlouvu, jíž se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 10 000 Kč, a žalovaný se zavázal právní předchůdkyni žalobkyně vrátit nejpozději do 30 dnů ode dne odeslání finančních prostředků částku v celkové výši 12 292,95 Kč, resp. v případě překročení doby splatnosti částku ve výši 14 290 Kč.

5. Z potvrzení o provedení transakce vyplynulo, že právní předchůdkyně žalobkyně zaslala na bankovní účet žalovaného dne [datum] částku ve výši 10 000 Kč.

6. Z dílčí smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne [datum] mezi společnostmi Emma´s credit s. r. o. a [právnická osoba], a z dílčí smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne [datum] mezi společností [právnická osoba], a žalobkyní, včetně jejich příloh a oznámení o postoupení pohledávky ze dne [datum], bylo dále zjištěno, že [právnická osoba] credit s. r. o. jakožto původní věřitel žalovaného postoupila svou pohledávku za žalovaným na společnost [právnická osoba], a společnost [právnická osoba], následně pohledávku obratem postoupila na žalobkyni, o čemž byl žalovaný informován.

7. Z předžalobní výzvy ze dne [datum] včetně podacího lístku soud zjistil, že žalobkyně ještě před podáním žaloby vyzvala žalovaného k úhradě částky v celkové výši 28 390,15 Kč spolu s náklady právního zastoupení ve výši 9 292 Kč, a to z titulu výše specifikovaného řádně neuhrazeného spotřebitelského úvěru s tím, že v případě neuhrazení této částky bude žalobkyně svůj nárok vymáhat soudní cestou.

8. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ o. z.“), a také podle zákona o spotřebitelském úvěru (§ 3016 o. z.).

9. Podle § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

10. Podle § 2399 odst. 1 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době.

11. Podle § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

12. Podle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odst. 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy (odst. 2).

13. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

14. Podle § 588 věta první o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

15. Soud se v prvé řadě zabýval tím, zda mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným došlo k platnému uzavření shora uvedené smlouvy, kterou soud posoudil jako smlouvu o úvěru podle § 2395 a následujících o. z. Zároveň se však ve smyslu § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru jedná o spotřebitelský úvěr a také o spotřebitelskou smlouvu podle § 1810 a následujících o. z., přičemž zákon o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu zavedl povinnost věřitele (poskytovatele spotřebitelského úvěru) ještě před uzavřením smlouvy posoudit s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele. Takový postup zahrnuje též povinnost ověřit podstatné informace poskytnuté spotřebitelem svědčící o jeho schopnosti splácet sjednaný spotřebitelský úvěr, neboť teprve poté smí věřitel úvěr poskytnout. Věřitel je tedy povinen náležitě a aktivně zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a vyžadovat také doklady k jeho tvrzením. Své povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti přitom nedostojí, vyjde-li jen z objektivně nijak nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele totiž nejsou míněny informace získané pouze od spotřebitele, odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit (k tomu srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

16. Rozhodující okolností pro posouzení věci zdejším soudem je tak skutečnost, zda právní předchůdkyně žalobkyně splnila svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného řádně a s odbornou péčí tak, jak jí to pod sankcí neplatnosti ukládá zákon o spotřebitelském úvěru. Otázkou, zda došlo ke splnění této předsmluvní povinnosti poskytovatele spotřebitelského úvěru, je přitom soud povinen zabývat se z úřední povinnosti (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 4129/18). Z výsledků posouzení úvěruschopnosti spotřebitele má kromě toho vyplývat, pokud je úvěr poskytnut, že zde nejsou žádné důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele splácet sjednané splátky. Jedině tak totiž splní poskytovatel úvěru i svou obecnou povinnost jednat čestně, transparentně a zohlednit též práva a zájmy spotřebitele, aniž by to znamenalo, že tím presumuje jeho nepoctivost.

17. Dále platí, že účelem § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je, krom ochrany spotřebitele, postih poskytovatele spotřebitelského úvěru, jenž nedostatečně posoudil úvěruschopnost žadatele o úvěr, neboť upřednostnil svůj ekonomický zájem tento úvěr poskytnout, čímž však zapříčinil neplatnost úvěrové smlouvy. Jde o soukromoprávní sankci, jejímž faktickým důsledkem je ztráta zisku v podobě smluvních úroků a dalších poplatků za poskytnutí spotřebitelského úvěru. Zákon také v zájmu ochrany spotřebitele stanoví, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, ale v době odpovídající jeho možnostem. Není-li ji tedy zjevně schopen vrátit najednou, v soudem určené lhůtě k plnění, musí být povinnost k vrácení poskytnuté jistiny rozložena v čase, neboli spotřebitel je povinen ji vrátit v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Z toho rovněž plyne, že vrací-li spotřebitel poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, takže poskytovateli úvěru nemůže vzniknout ani nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (k tomu srov. především rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021).

18. V posuzované věci pak soud na podkladě provedeného dokazování dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti žalovaného nepostupovala s řádnou péčí odborníka a nebylo spolehlivě zjištěno, že žalovaný bude schopen svým závazkům dostát. Žalobkyně na výzvu soudu stran splnění povinností ve smyslu zákona o spotřebitelském úvěru soud sdělila toliko to, že žalovaný udělil její právní předchůdkyni souhlas s nahlédnutím do registrů, a dále že žalovanému byla ponechána rezerva ve výši 10 % rozdílu mezi doloženými příjmy a tvrzenými výdaji v minimální výši odpovídající životnímu minimu. Žalobkyně však vůbec netvrdila, a tedy ani nedoložila, jakým konkrétním způsobem její právní předchůdkyně úvěruschopnost žalovaného posoudila, z jakých příjmů a výdajů vycházela, ani jaké byly výstupy z jednotlivých bankovních či nebankovních registrů. Bylo však povinností právní předchůdkyně žalobkyně jakožto poskytovatele spotřebitelského úvěru, aby si vyžádala a následně ověřila veškeré rozhodné skutečnosti týkající se výše měsíčních příjmů a výdajů žalovaného, a za tímto účelem si vyžádala od žalovaného doložení výše veškerého rozhodného příjmu i veškerých jeho podstatných výdajů (k tomu srov. obdobně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, a rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne [datum] ve věci C [číslo], [právnická osoba] v . [jméno] [příjmení] a další).

19. Právní předchůdkyně žalobkyně však této povinnosti nedostála, přičemž žalobkyně soudu nepředložila žádné podklady, z nichž by bylo možné učinit závěr o posouzení úvěruschopnosti žalovaného s odbornou péčí, a ostatně, jak již bylo uvedeno výše, žalobkyně ani netvrdila, že by si právní předchůdkyně patřičné podklady ke zjištění a ověření rozhodných skutečností vůbec od žalovaného vyžádala. Lze tedy shrnout, že právní předchůdkyně na ověřování úvěruschopnosti žalovaného v podstatě rezignovala, neboť nevyvinula dostatečnou snahu za účelem zjištění, zda je skutečně schopen spotřebitelský úvěr splatit. Nelze jistě žádat, aby poskytovatel úvěru ověřoval tvrzení žadatele do detailních podrobností, avšak pro závěr o úvěruschopnosti žadatele je třeba, aby byl zjištěn a doložen veškerý jeho příjem i pravidelné měsíční výdaje.

20. Soudu tak nezbývá než konstatovat, že majetkové poměry žalovaného nebyly právní předchůdkyní žalobkyně zjišťovány s odbornou péčí, v důsledku čehož ze strany právní předchůdkyně žalobkyně nemohl být učiněn kvalifikovaný závěr o úvěruschopnosti žalovaného. S ohledem na uvedené nebylo možné než dospět k závěru, že daná smlouva o spotřebitelském úvěru je podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru absolutně neplatná. Zákonná povinnost posouzení úvěruschopnosti totiž chrání nejen vlastního spotřebitele před negativními důsledky jeho případné neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně též společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů apod. (srov. již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Poskytnutí úvěru tudíž v daném případě nejen odporuje zákonu, ale také zjevně narušuje veřejný pořádek, a proto je smlouva uzavřená mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným ve smyslu § 588 o. z. neplatná i z tohoto důvodu.

21. Jestliže tedy právní předchůdkyně žalobkyně přes neplatnost smlouvy poskytla žalovanému částku 10 000 Kč, plnila bez právního důvodu, a vzniklo jí tak ve smyslu speciálního ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru právo na vrácení bezdůvodného obohacení, tedy toho, co sama plnila. Žalovaný přitom dosud na poskytnutý úvěr neuhradil ničeho, a to nejen právní předchůdkyni žalobkyně, ale ani žalobkyni. Na ni byla pohledávka za žalovaným postoupena v souladu s § 1879 a § 1880 odst. 1 o. z., o čemž právní předchůdkyně žalobkyně žalovaného řádně vyrozuměla. Platí totiž, že na postupníka může přejít postoupená pohledávka z bezdůvodného obohacení, i když ji účastníci v postupní smlouvě kvalifikovali jako pohledávku vyplývající např. ze smlouvy o úvěru či o zápůjčce (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. 31 Cdo 678/2009, publikován pod [číslo] Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

22. Z těchto důvodů soud žalobě vyhověl pouze co do částky 10 000 Kč, tj. v částce, o kterou se žalovaný bezdůvodně obohatil, a doposud ji žalobkyni nezaplatil. S ohledem na nižší výši peněžité povinnosti soud ve smyslu § 160 odst. 1 o. s. ř. a § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru stanovil lhůtu k plnění v trvání tří dnů od právní moci rozsudku, která je přiměřená výši přisouzené částky i okolnostem případu. Ve zbývajícím rozsahu soud žalobu jako nedůvodnou zamítl, a to včetně požadovaných zákonných úroků z prodlení, neboť k vydání uvedeného bezdůvodného obohacení byla žalovanému soudem určena nová doba splatnosti, která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, ale od možností dlužníka, jak již shora uvedeno (srov. již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, v němž bylo judikováno, že novou dobu splatnosti, pokud se na ni účastníci nedohodnou, stanoví až soud v daném řízení).

23. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žalobkyni přiznal náhradu nákladů řízení ve výši 1 886 Kč. Dle § 142 odst. 2 o. s. ř. platí, že měl-li účastník ve věci částečný úspěch, soud náhradu nákladů řízení poměrně rozdělí, popř. vysloví, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Při posuzování míry úspěšnosti účastníků řízení je přitom třeba kromě jistiny přihlížet také k příslušenství pohledávky (viz nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 2717/08), které soud kapitalizoval ke dni svého rozhodnutí, tj. ke dni [datum] (k tomuto postupu srov. např. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 15. 3. 2022, č. j. 74 Co 74/2021-94).

24. Žalobkyně byla ve věci procesně úspěšná co do 59 % a procesní úspěch žalovaného činil 41 %, žalobkyni tedy náleží poměrná náhrada nákladů řízení v rozsahu 18 % Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 800 Kč a nákladů právního zastoupení žalobkyně advokátem ve výši 9 680 Kč včetně DPH. Advokátu náleží odměna stanovená podle § 6 odst. 1, § 7 bod 5 a § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen „advokátní tarif”) z tarifní hodnoty ve výši 14 290 Kč sestávající z částky 1 700 Kč za každý ze čtyř úkonů právní služby podle § 11 odst. 1 písm. a), d) advokátního tarifu (převzetí a příprava zastoupení, předžalobní výzva, žaloba a vyjádření k výzvě soudu), a to včetně čtyř režijních paušálů po 300 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu. Dále byly náklady právního zastoupení žalobkyně ve výši 8 000 Kč podle § 151 odst. 2 věty druhé o. s. ř. zvýšeny o částku odpovídající dani z přidané hodnoty se sazbou 21 %. Jelikož náklady řízení žalobkyně činily celkem 10 480 Kč a žalobkyni s ohledem na výše uvedené náleží poměrná náhrada nákladů řízení v rozsahu 18 %, přiznal soud žalobkyni na náhradě nákladů řízení po zaokrouhlení částku ve výši 1 886 Kč. Lhůta ke splnění povinnosti k náhradě nákladů řízení byla s ohledem na nižší výši peněžité povinnosti stanovena podle § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř., a to podle § 149 odst. 1 o. s. ř. k rukám právního zástupce žalobkyně.