8 C 451/2023

Plný text

Okresní soud v Rakovníku rozhodl samosoudcem Mgr. Vladimírem Loutockým ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o 73 264 Kč s příslušenstvím

I. Co do částky 35 795 Kč se řízení zastavuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 44 167 Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.

III. Co do částky 4 700 Kč, částky 434 Kč, kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení ve výši 7 499,75 Kč a zákonných úroků z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 48 867 Kč od [datum] do zaplacení se žaloba zamítá.

IV. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 11 536 Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení částky 48 867 Kč, kapitalizovaných úroků ve výši 11 398 Kč, kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení ve výši 7 499,75 Kč, zákonných úroků z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 48 867 Kč od [datum] do zaplacení, nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 434 Kč a částky 24 397 Kč představující smluvní pokutu, a to z titulu řádně a včas neuhrazeného úvěru ve výši 50 000 Kč, který na základě smlouvy ze dne [datum], ve znění jejího dodatku ze dne [datum], žalovanému poskytla společnost [právnická osoba], [IČO], jakožto právní předchůdkyně žalobkyně.

2. K výzvě soudu, zda její právní předchůdkyně splnila povinnost ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), žalobkyně sdělila, že důkazy v tomto směru nedisponuje. Proto vzala svoji žalobu zpět co do částky ve výši celkem 35 795 Kč, představující kapitalizovaný úrok a smluvní pokutu. Dále uvedla, že žalovaný uhradil celkem 5 833 Kč.

3. Ve věci bylo rozhodnuto jen na základě předložených listinných důkazů bez nařízení jednání za podmínek § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť žalobkyně s tímto souhlasila a žalovaný se ve stanovené lhůtě nevyjádřil, soud měl proto za to, že nemá námitek (§ 101 odst. 4 o. s. ř.).

4. Vzhledem k částečnému zpětvzetí žaloby soud postupoval podle § 96 odst. 2 a 4 o. s. ř. a rozhodl, jak ve výroku I tohoto rozsudku uvedeno. Pro posouzení zbývajícího nároku vyšel z následujících skutkových zjištění.

5. Ze smlouvy o úvěru splatném ve splátkách [číslo] ze dne [datum], smlouvy o úvěru splatném ve splátkách [číslo] ze dne [datum], obchodních podmínek, výpisu z účtu a výpisu úkonů mimosoudního vymáhání pohledávky soud zjistil, že společnost [právnická osoba] poskytla žalovanému částku 50 000 Kč a žalovaný se zavázal splatit jistinu úvěru ve výši 48 868,52 Kč spolu s úrokem ve výši 56,72 % ročně ve 35 měsíčních splátkách ve výši 2 916,41 Kč.

6. Ze dvou upomínek ze dne [datum] a [datum] a předžalobní výzvy k okamžité úhradě dluhu ze dne [datum] včetně dokladu o podání k poštovní přepravě soud zjistil, že společnost [právnická osoba] opakovaně vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky. Z oznámení o postoupení pohledávky ze dne [datum] včetně dokladu o podání k poštovní přepravě, z informace žalobkyně ze dne [datum] a výzvy před podáním žaloby ze dne [datum] včetně dokladu o podání k poštovní přepravě soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně postoupila pohledávku za žalovaným na žalobkyni, o čemž byl žalovaný informován, a že žalobkyně ještě před podáním žaloby opakovaně vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky.

7. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ o. z.“), a také podle zákona o spotřebitelském úvěru (§ 3016 o. z.).

8. Podle § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

9. Podle § 2399 odst. 1 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době.

10. Podle § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

11. Podle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odst. 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy (odst. 2).

12. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

13. Podle § 588 věta první o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

14. Soud se v prvé řadě zabýval tím, zda mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným došlo k platnému uzavření shora uvedené smlouvy, kterou soud posoudil jako smlouvu o úvěru podle § 2395 a následujících o. z. Zároveň se však ve smyslu § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru jedná o spotřebitelský úvěr a také o spotřebitelskou smlouvu podle § 1810 a následujících o. z., přičemž zákon o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu zavedl povinnost věřitele (poskytovatele spotřebitelského úvěru) ještě před uzavřením smlouvy posoudit s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele. Takový postup zahrnuje též povinnost ověřit podstatné informace poskytnuté spotřebitelem svědčící o jeho schopnosti splácet sjednaný spotřebitelský úvěr, neboť teprve poté smí věřitel úvěr poskytnout. Věřitel je tedy povinen náležitě a aktivně zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a vyžadovat také doklady k jeho tvrzením. Své povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti přitom nedostojí, vyjde-li jen z objektivně nijak nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele totiž nejsou míněny informace získané pouze od spotřebitele, odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit (k tomu srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

15. Rozhodující okolností pro posouzení věci zdejším soudem je tak skutečnost, zda právní předchůdkyně žalobkyně splnila svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného řádně a s odbornou péčí tak, jak jí to pod sankcí neplatnosti ukládá zákon o spotřebitelském úvěru. Otázkou, zda došlo ke splnění této předsmluvní povinnosti poskytovatele spotřebitelského úvěru je přitom soud povinen zabývat se z úřední povinnosti. Z výsledků posouzení úvěruschopnosti spotřebitele má kromě toho vyplývat, pokud je úvěr poskytnut, že zde nejsou žádné důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele splácet sjednané splátky. Jedině tak totiž splní poskytovatel úvěru i svou obecnou povinnost jednat čestně, transparentně a zohlednit též práva a zájmy spotřebitele, aniž by to znamenalo, že tím presumuje jeho nepoctivost.

16. Dále platí, že účelem § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je, krom ochrany spotřebitele, postih poskytovatele spotřebitelského úvěru, jenž nedostatečně posoudil úvěruschopnost žadatele o úvěr, neboť upřednostnil svůj ekonomický zájem tento úvěr poskytnout, čímž však zapříčinil neplatnost úvěrové smlouvy. Jde o soukromoprávní sankci, jejímž faktickým důsledkem je ztráta zisku v podobě smluvních úroků a dalších poplatků za poskytnutí spotřebitelského úvěru. Zákon také v zájmu ochrany spotřebitele stanoví, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, ale v době odpovídající jeho možnostem. Není-li ji tedy zjevně schopen vrátit najednou, v soudem určené lhůtě k plnění, musí být povinnost k vrácení poskytnuté jistiny rozložena v čase, neboli spotřebitel je povinen ji vrátit v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Z toho rovněž plyne, že vrací-li spotřebitel poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, takže poskytovateli úvěru nemůže vzniknout ani nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (k tomu srov. především rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021).

17. Soudu je znám i závěr, že smlouvu o spotřebitelském úvěru nelze považovat za neplatnou jen proto, že nebyla řádně posouzena úvěruschopnost spotřebitele, a že musí být postaveno najisto, že spotřebitel nebyl schopen úvěr splácet, resp. že mu úvěr neměl být poskytnut. Ten však na projednávanou věc nedopadá, neboť zdůrazňuje, že nelze vycházet výlučně z nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti poskytovatelem úvěru, aniž by byla vzata v úvahu skutečnost, že spotřebitel tento úvěr splatil, jako tomu bylo v dané věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1819/2023). Zde však byla žaloba naopak podána z důvodu, že poskytnutý úvěr nebyl zcela splacen, samotná žalobní tvrzení tedy takový postup vylučují. V těchto případech se tudíž soud musí zabývat primárně tím, zda a případně jak byla před uzavřením smlouvy posuzována úvěruschopnost spotřebitele, a poté na základě těchto skutkových zjištění (nebudou-li přicházet do úvahy jiná) uzavřít ohledně otázky platnosti předmětné smlouvy. Zjistí-li totiž, že poskytovatel spotřebitelského úvěru finanční prostředky poskytl, ačkoli svým zákonným povinnostem v tomto ohledu nedostál, vede to nutně k závěru, že nemohl mít v rozhodné době potvrzenou schopnost druhé smluvní strany úvěr splácet.

18. V posuzované věci pak soud na podkladě provedeného dokazování dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti nepostupovala s řádnou péčí odborníka a nebylo spolehlivě zjištěno, že žalovaný bude schopen dostát svým závazkům. Nebylo dostatečně tvrzeno, natož prokázáno, že by právní předchůdkyně vůbec zkoumala jak příjmy, tak pravidelné výdaje žalovaného, případně že by ověřovala jeho finanční toky, příp. rezervy, stejně tak případné další finanční závazky. Nelze jistě žádat, aby poskytovatel úvěru ověřoval tvrzení žadatele do detailních podrobností, avšak pro závěr o úvěruschopnosti je třeba, aby byl doložen jeho příjem i pravidelné měsíční výdaje, k čemuž dostačují např. pracovní smlouva či výplatní pásky, nájemní smlouva, smlouvy o případných dalších úvěrech či zápůjčkách anebo výpisy z účtu, z nich jsou obvykle jak pravidelné výdaje, tak příjmy žadatele o úvěr dobře patrné. Lze tudíž shrnout, že ověřování úvěruschopnosti bylo formální záležitostí, právní předchůdkyně žalobkyně zjevně nevyvinula za účelem zjištění, zda je žalovaný skutečně schopen spotřebitelský úvěr splácet, dostatečnou snahu o posouzení jeho reálné situace.

19. Soud tak musí konstatovat, že majetkové poměry žalovaného nebyly zjišťovány dostatečným způsobem a ze strany právní předchůdkyně žalobkyně proto nemohl být učiněn kvalifikovaný závěr o úvěruschopnosti žalovaného. S ohledem na uvedené nebylo možné než dospět k závěru, že daná smlouva o spotřebitelském úvěru je podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná. Zákonná povinnost posouzení úvěruschopnosti přitom chrání nejen vlastního spotřebitele před negativními důsledky jeho případné neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně též společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů apod. (srov. citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Poskytnutí úvěru tudíž v daném případě nejen odporuje zákonu, ale také zjevně narušuje veřejný pořádek, a proto je smlouva uzavřená mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným ve smyslu § 588 o. z. neplatná i z tohoto důvodu.

20. Jestliže právní předchůdkyně žalobkyně přes neplatnost smlouvy poskytla žalovanému částku 50 000 Kč (i přes dodatek shora uvedené smlouvy byla žalovanému vyplacena právě tato částka), plnila bez právního důvodu a vzniklo jí tak ve smyslu speciálního ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru právo na vrácení bezdůvodného obohacení, tedy toho, co sama plnila. Žalovaný doposud uhradil pouze 5 833 Kč, zbývající část dlužné částky nezaplatil, a to nejen právní předchůdkyni, ale ani žalobkyni. Na ni byla pohledávka za žalovaným postoupena v souladu s § 1879 a § 1880 odst. 1 o. z., o čemž právní předchůdkyně žalobkyně žalovaného řádně vyrozuměla (k prokázání této skutečnosti srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2015, sp. zn. 33 Cdo 4148/2014). Platí totiž, že na postupníka může přejít postoupená pohledávka z bezdůvodného obohacení, i když ji účastníci v postupní smlouvě kvalifikovali jako pohledávku vyplývající např. ze smlouvy o úvěru či o zápůjčce (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. 31 Cdo 678/2009, publikován pod [číslo] Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

21. Z těchto důvodů soud žalobě vyhověl pouze co do částky 44 167 Kč, o kterou se žalovaný bezdůvodně obohatil a doposud ji žalobkyni nezaplatil. S ohledem na výši peněžité povinnosti soud ve smyslu § 160 odst. 1 o. s. ř. stanovil lhůtu k plnění tří dnů, která je přiměřená také okolnostem případu. Ve zbývajícím rozsahu žalobu jako nedůvodnou zamítl, a to včetně požadovaných zákonných úroků z prodlení, neboť k vydání uvedeného bezdůvodného obohacení byla soudem určena nová doba splatnosti, která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, ale od možností dlužníka, jak již shora uvedeno (srov. citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, v němž bylo judikováno, že novou dobu splatnosti, pokud se na ni účastníci nedohodnou, stanoví až soud v daném řízení).

22. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 a § 142a odst. 1 o. s. ř. tak, že ve věci jen zčásti úspěšné žalobkyni náleží poměrná náhrada nákladů řízení, které sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 2 931 Kč a z nákladů zastoupení advokátem. Tomu podle § 1 odst. 2, § 6 odst. 1, § 7 bod 5 a § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen „advokátní tarif“) náleží odměna ve výši 4 060 Kč za čtyři úkony právní služby podle § 11 odst. 1 písm. a), d) a g) advokátního tarifu (převzetí a příprava zastoupení, předžalobní výzva, žaloba, písemné podání ve věci samé ze dne [datum]) a podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč za každý tento úkon, obojí s náhradou za daň z přidané hodnoty podle § 137 odst. 3 o. s. ř. v sazbě 21 % Celkem by tak šlo o částku 24 033 Kč, protože však žalobkyně byla úspěšná pouze co do 74 % a žalovaný byl tedy úspěšný co do 26 % (při posuzování úspěchu a neúspěchu účastníků ve věci soud přihlédl i k výši příslušenství, kapitalizovaného ke dni rozhodnutí, k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015), činí celkový úspěch 48 % a žalobkyni tedy byla přiznána náhrada nákladů řízení ve výši 11 536 Kč.