8 C 71/2022

Plný text

Okresní soud v Rakovníku rozhodl samosoudcem Mgr. Vladimírem Loutockým ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně proti žalovanému: osobní údaje žalovaného zastoupený opatrovnicí příjmení jméno příjmení , advokátkou sídlem adresa o 20 000 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 20 000 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení kapitalizovaných úroků ve výši 941,79 Kč, úroků ve výši 18,9 % ročně z částky 20 000 Kč od [datum] do [datum], úroků ve výši 8,25 % ročně z částky 20 000 Kč od [datum] do zaplacení a úroků ve výši 8,25 % ročně z částky 20 000 Kč od [datum] do zaplacení, se zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 1 611 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 20 000 Kč se shora uvedeným příslušenstvím, a to z titulu řádně a včas nevráceného kontokorentního úvěru ve výši 20 000 Kč, který žalovanému poskytla na základě rámcové smlouvy ze dne [datum] a jejího dodatku ze dne [datum].

2. Vzhledem k tomu, že v řízení bylo zjištěno, že žalovaný se z České republiky odstěhoval (snad do Španělska), byl mu zde ukončen i trvalý pobyt a ani prostřednictvím mezinárodní justiční spolupráce nebyla zjištěna žádná adresa jeho aktuálního bydliště, byla mu podle § 29 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), ustanovena opatrovnice, která žalovaný nárok neuznala a naopak žádala, aby žalobkyně doložila, jak při sjednávaní smlouvy o kontokorentu zkoumala úvěruschopnost žalovaného.

3. Žalobkyně reagovala, že provedla vyhodnocení úvěruschopnosti žalovaného, a to na základě informací, které žalovaný uvedl v žádosti o úvěr. Žalobkyně z nich vycházela a posoudila také informace z interních i externích databází, konkrétně Bankovního registru klientských informací, insolvenčního rejstříku a historických dotazů soudních exekutorů. Protože žalovaný neuvedl ničeho o svých výdajích, využila expertní statistickou analýzu, na základě které stanovila částku 3 410 Kč pro měsíční výdaje žalovaného. Domnívala se, že podrobné posuzování podmínek pro poskytnutí kontokorentu by vedlo k dlouhým prodlevám, což by znamenalo naprosté popření účelu rychlého překlenutí aktuálních potřeb žadatele.

4. Soud ve věci provedl následující dokazování.

5. Z rámcové smlouvy [číslo] ze dne [datum], z dodatku [číslo] k této smlouvě ze dne [datum], z formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, z podmínek pro používání kontokorentu, z obchodních podmínek, z přehledu čerpání a splácení kontokorentu a z výpisu z běžného účtu soud zjistil, že žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč a žalovaný se zavázal tímto způsobem načerpané prostředky spolu s úroky ve výši 18,9 % ročně pravidelně splácet tak, aby byl kontokorent alespoň jednou za rok splacen, k čemuž však nedošlo.

6. Z úvěrové zprávy ze dne [datum] a z přehledu žádostí soud zjistil, že žalovaný v dané době prohlásil, že je zaměstnán a jeho příjem činí 28 000 Kč měsíčně. Ke svým výdajům, typu bydlení nebo k počtu vyživovaných osob neuvedl ničeho (na rozdíl od žádosti o půjčku ve výši 300 000 Kč ze dne [datum]). Žalobkyně o něm záznam v Bankovním registru klientských informací nenalezla a nezjistila k němu žádné vlastní blokované kontrakty.

7. Z výzvy k zaplacení dluhu ze dne [datum] včetně dokladu o podání k poštovní přepravě soud zjistil, že žalobkyně ještě před podáním žaloby vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky.

8. Po právní stránce soud nárok posoudil podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ o. z.“), a ve smyslu § 3016 o. z. také podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“).

9. Podle § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

10. Podle § 2399 odst. 1 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době.

11. Podle § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

12. Podle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odst. 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy (odst. 2).

13. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

14. Podle § 588 věta první o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

15. Soud se v prvé řadě zabýval tím, zda mezi žalobkyní a žalovaným došlo k platnému uzavření shora uvedené smlouvy, kterou soud posoudil jako smlouvu o úvěru podle § 2395 a následujících o. z. Zároveň se však ve smyslu § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru jedná o spotřebitelský úvěr a také o spotřebitelskou smlouvu podle § 1810 a následujících o. z., přičemž zákon o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu zavedl povinnost věřitele (poskytovatele spotřebitelského úvěru) ještě před uzavřením smlouvy posoudit s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele. Takový postup zahrnuje též povinnost ověřit podstatné informace poskytnuté spotřebitelem svědčící o jeho schopnosti splácet sjednaný spotřebitelský úvěr, neboť teprve poté smí věřitel úvěr poskytnout. Věřitel je tedy povinen náležitě a aktivně zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a vyžadovat také doklady k jeho tvrzením. Své povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti přitom nedostojí, vyjde-li jen z objektivně nijak nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele totiž nejsou míněny informace získané pouze od spotřebitele, odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit (k tomu srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

16. Rozhodující okolností pro posouzení věci zdejším soudem je tak skutečnost, zda žalobkyně splnila svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného řádně a s odbornou péčí tak, jak jí to pod sankcí neplatnosti ukládá zákon o spotřebitelském úvěru. Otázkou, zda došlo ke splnění této předsmluvní povinnosti poskytovatele spotřebitelského úvěru je přitom soud povinen zabývat se z úřední povinnosti. Z výsledků posouzení úvěruschopnosti spotřebitele má kromě toho vyplývat, pokud je úvěr poskytnut, že zde nejsou žádné důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele splácet sjednané splátky. Jedině tak totiž splní poskytovatel úvěru i svou obecnou povinnost jednat čestně, transparentně a zohlednit též práva a zájmy spotřebitele, aniž by to znamenalo, že tím presumuje jeho nepoctivost.

17. Dále platí, že účelem § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je, krom ochrany spotřebitele, postih poskytovatele spotřebitelského úvěru, jenž nedostatečně posoudil úvěruschopnost žadatele o úvěr, neboť upřednostnil svůj ekonomický zájem tento úvěr poskytnout, čímž však zapříčinil neplatnost úvěrové smlouvy. Jde o soukromoprávní sankci, jejímž faktickým důsledkem je ztráta zisku v podobě smluvních úroků a dalších poplatků za poskytnutí spotřebitelského úvěru. Zákon také v zájmu ochrany spotřebitele stanoví, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, ale v době odpovídající jeho možnostem. Není-li ji tedy zjevně schopen vrátit najednou, v soudem určené lhůtě k plnění, musí být povinnost k vrácení poskytnuté jistiny rozložena v čase, neboli spotřebitel je povinen ji vrátit v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Z toho rovněž plyne, že vrací-li spotřebitel poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, takže poskytovateli úvěru nemůže vzniknout ani nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (k tomu srov. především rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021).

18. V posuzované věci pak soud dospěl k závěru, že žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti nepostupovala s řádnou péčí odborníka a nebylo spolehlivě zjištěno, že žalovaný bude schopen dostát svým závazkům. Už jen ze samotných tvrzení žalobkyně, ale rovněž i z provedeného dokazování jednoznačně plyne, že jediným konkrétním údajem bylo tvrzení žalobce o výši jeho tehdejšího příjmu, které však nebylo nijak doloženo. Co se týče jeho běžných a pravidelných výdajů, nebyly nijak tvrzeny, natož doloženy. Žalobkyně ani neověřovala, např. výpisem z účtu žalovaného, jeho finanční toky, příp. rezervy, stejně tak nezjišťovala případné další finanční závazky žalovaného mimo svou vlastní interní databázi. Uváděla-li, že vycházela z interních i externích databází a využívala statistické modely, je třeba konstatovat, že různé registry a databáze mohou při procesu posuzování úvěruschopnosti hrát pouze podpůrnou roli, neboť zásadní je zkoumání konkrétní situace žadatele o úvěr, z čehož také plyne, že tento proces není statistickou záležitostí. Jejím smyslem totiž není zjistit, zda by průměrná osoba v postavení žadatele o úvěr byla schopna poskytnutý úvěr splácet, ale účelem této zákonné úpravy je zjistit, zda v daném případě právě tento a nikoli jiný dlužník bude schopen dostát svým závazkům. Jde o konkrétního žadatele a jeho úvěruschopnost, nikoli o úvěruschopnost obecnou, ta by pro určitou smlouvu s určitým způsobem nastavenými parametry postrádala smysl. Nelze jistě žádat, aby poskytovatel úvěru ověřoval tvrzení žadatele do detailních podrobností, avšak pro závěr o úvěruschopnosti je třeba, aby byl doložen jeho příjem i pravidelné měsíční výdaje, k čemuž dostačují např. pracovní smlouva či výplatní pásky, nájemní smlouva, smlouvy o případných dalších úvěrech či zápůjčkách anebo kupř. výpisy z účtu, z nich jsou obvykle jak pravidelné výdaje, tak příjmy žadatele o úvěr dobře patrné. Námitku žalobkyně, že podrobné posuzování podmínek pro poskytnutí úvěru by ve svém důsledku znamenalo popření účelu rychlého překlenutí aktuálních potřeb žadatele, je třeba také odmítnout. Z již citované konstantní judikatury totiž jednoznačně vyplývá, že účel zákonné úpravy zkoumání úvěruschopnosti je jiný.

19. Lze shrnout, že ověřování úvěruschopnosti žalovaného bylo formální záležitostí, žalobkyně zcela zjevně nevyvinula za účelem zjištění, zda je skutečně schopen spotřebitelský úvěr splácet, dostatečnou snahu o posouzení jeho reálné situace. Soud musí konstatovat, že majetkové poměry žalovaného nebyly zjišťovány dostatečným způsobem a ze strany žalobkyně proto nemohl být učiněn kvalifikovaný závěr o úvěruschopnosti žalovaného. S ohledem na uvedené nebylo možné než dospět k závěru, že předmětná smlouva o spotřebitelském úvěru je podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná. Zákonná povinnost posouzení úvěruschopnosti přitom chrání nejen spotřebitele před negativními důsledky jeho případné neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně též společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě jeho pádu i osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů apod. (srov. citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Poskytnutí úvěru tudíž v daném případě nejen odporuje zákonu, ale také narušuje veřejný pořádek, a proto je smlouva uzavřená mezi žalobkyní a žalovaným ve smyslu § 588 o. z. neplatná i z tohoto důvodu.

20. Jestliže žalobkyně přes uvedenou neplatnost smlouvy poskytla žalovanému částku ve výši 20 000 Kč, plnila bez právního důvodu a vzniklo jí tak ve smyslu zvláštního ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru právo na vrácení bezdůvodného obohacení, tedy toho, co sama plnila. Žalovaný doposud ničeho neuhradil, proto soud žalobě vyhověl co do částky 20 000 Kč, o kterou se bezdůvodně obohatil a doposud ji žalobkyni nezaplatil. S ohledem na výši peněžité povinnosti soud ve smyslu § 160 odst. 1 o. s. ř. stanovil lhůtu k plnění tří dnů, která je přiměřená také okolnostem případu. Ve zbývajícím rozsahu nicméně žalobu jako nedůvodnou zamítl, a to včetně požadovaných zákonných úroků z prodlení, neboť k vydání uvedeného bezdůvodného obohacení byla soudem určena nová doba splatnosti, která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, ale od možností dlužníka, jak již shora uvedeno (srov. citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021).

21. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 a § 142a odst. 1 o. s. ř. tak, že ve věci sice jen zčásti úspěšné žalobkyni přesto náleží plná náhrada nákladů řízení, neboť její neúspěch byl vzhledem k přiznané pohledávce pouze nepatrný. Náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 800 Kč a z cestovného za cestu k jednání soudu dne [datum] a zpět, které podle § 1 písm. b) a § 4 písm. c) vyhlášky č. 467/2022 Sb. činí 811 Kč (celkem 124 km při průměrné spotřebě 3,9 l [číslo] km), dohromady tak jde o částku 1 611 Kč.