9 C 192/2023

Plný text

Okresní soud v Rakovníku rozhodl soudkyní JUDr. Petrou Bartošovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného pro zaplacení 27 059,20 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 13 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,50 % z této částky od datum do zaplacení do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části o zaplacení 14 059,20 Kč, 1 382,26 Kč a 1 170,59 Kč, spolu s úrokem ve výši 20,79 % ročně jdoucím z částky 13 335,48 Kč od datum do zaplacení, a zákonného úroku z prodlení ve výši 8,50 % ročně z částky 335,48 Kč od datum do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se svým návrhem doručeným soudu dne datum domáhala po žalovaném jako právní nástupce společnosti právnická osoba, IČO, sídlem adresa, zaplacení částky 27 059,20 Kč spolu s úrokem a úrokem z prodlení vymezeným ve výroku I a II. Uvedla, že právní předchůdce na základě smlouvy uzavřené se žalovaným dne datum mu poskytl peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč (dále jen smlouva). Tuto částku žalovaný převzal při podpisu smlouvy a zavázal se poskytnuté prostředky vrátit spolu s částkou 15 168 Kč představující kapitalizovaný úrok z půjčky v částce 9 817 Kč, odměnu za administrativní zpracování ve výši 1 500 Kč a poplatek za komfortní splácení v částce 3 851 Kč, spolu s úrokovou sazbou ve výši 20,79 % ročně sjednanou na straně 1 smlouvy. Tyto měl splatit v 65ti týdenních splátkách po 465 Kč. Žalovaný nehradil tyto splátky řádně, poslední uhradil dne datum. Žalobkyně tak požaduje zaplacení dlužné jistiny v částce 13 335,48 Kč a poplatku 13 723,72 Kč, dále úrok jednak v kapitalizované výši 1 170,59 Kč za období od datum do datum (data marného uplynutí lhůty pro úhradu poslední splátky dle splátkového kalendáře) a úrok z prodlení ve výši 1 382,26 Kč od datum do data datum z částky jistiny a dále úroky i úroky z prodlení ode dne následujícího po postoupení tj., od datum do zaplacení. K postoupení pohledávky na žalobkyni došlo dne datum, účinností od datum, a žalovaný byl o tomto vyrozuměn dopisem ze dne datum, odeslaným dne datum.

2. Okresní soud v Rakovníku ve věci vydal elektronický platební rozkaz, který se nepodařilo doručit žalovanému do vlastních rukou a byl proto zrušen ve smyslu ust. § 173 odst. 2 o.s.ř. Oba účastníci souhlasili s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, žalovaný postupem dle § 101 odst. 4 o. s. ř. Soud proto dle § 115a o. s. ř. rozhodoval na základě účastníky předložených listin. Žaloba, spolu s výzvou k vyjádření, byla žalovanému doručena dne datum, a to na adresu místa jeho trvalého pobytu. K žalobě se však žalovaný nijak nevyjádřil.

3. Po provedeném dokazování měl soud zjištěn následující skutkový stav. Mezi žalovaným a společností právnická osoba, IČO, sídlem adresa, byla uzavřena dne datum smlouva o spotřebitelském úvěru číslo na jejímž základě měla společnost poskytnout žalovanému částku 15 000 Kč, jejíž převzetí v hotovosti stvrdil svým podpisem. Žalovaný se zavázal vrátit poskytnuté prostředky spolu s poplatkem v částce 15 168 Kč tvořeném z úroku v částce 9 817 Kč, poplatku za zpracování ve výši 1 500 Kč a za komfortní splácení ve výši 1 851 Kč Tyto měl splatit ve 65ti týdenních splátkách po 465 Kč. Výše úroku u tohoto počtu splátek činila 20,79 % ročně. právnická osoba, IČO, sídlem adresa. Žalovaný byl výzvou ze dne datum vyzýván k zaplacení dluhu do 10 dní od doručení a současně vyrozuměn o postoupení pohledávky na žalobkyni. Dopis mu byl doručován dne datum dle podacího lístku. Žalovanému byla dne datum, zaslána výzva k úhradě dlužné částky před podáním žaloby, a to nejpozději do datum.

4. Mezi žalovaným a společností právnická osoba, IČO, sídlem adresa, byla uzavřena dne datum smlouva o spotřebitelském úvěru číslo na jejímž základě měla společnost poskytnout žalovanému částku 15 000 Kč, jejíž převzetí v hotovosti stvrdil svým podpisem. Žalovaný se zavázal vrátit poskytnuté prostředky spolu s poplatkem v částce 15 168 Kč tvořeném z úroku v částce 9 817 Kč, poplatku za zpracování ve výši 1 500 Kč a za komfortní splácení ve výši 1 851 Kč Tyto měl splatit ve 65ti týdenních splátkách po 465 Kč. Výše úroku u tohoto počtu splátek činila 20,79 % ročně. Tyto skutečnosti soud zjistil z textu uvedené smlouvy včetně smluvních podmínek. 5. právnická osoba, IČO, sídlem adresa, súčinností ke dni datum a žalovaný byl o tomto vyrozuměn dopisem ze dne datum, odeslaným dne datum uvedené skutečnosti soud zjistil z doložené smlouvy o postoupení pohledávek, výzvy a poštovního archu.

6. Součástí smluvní dokumentace byla tzv. zákaznická karta sepsaná právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným v den uzavření smlouvy datum. V daném případě vycházela právní předchůdkyně žalobkyně z údajů, dle kterých žalovaný byl ženatý, žil v nájemním bytě. Z údajů o zaměstnání bylo uvedeno, že pracuje jako servisní technik na plný pracovní úvazek s pravidelným měsíčním příjmem 21 995 Kč, další čistý příjem domácnosti 0 Kč a jeho odhadované výdaje činily 3 500 Kč měsíčně, externí splácení zápůjček 1 400 Kč měsíčně. Z dokumentace byla doložena pracovní smlouva žalovaného z datum a výplatní pásky a výpisy z bankovního účtu 1, číslo.

7. Z výzvy k plnění před podáním žaloby ze dne datum a podacího lístku má soud prokázáno, že žalovanému byla dne datum, zaslána výzva k úhradě dlužné částky před podáním žaloby, a to nejpozději do datum.

8. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o.z.) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

9. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru ve znění účinném od 1. 12. 2016 (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru ve znění účinném od 1. 12. 2016“) spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

10. Podle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném od 1. 12. 2016 poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odst. 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy (odst. 2).

11. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném od 1. 12. 2016 poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

12. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

13. Podle § 588 o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

14. Na základě shora provedeného dokazování dospěl soud k závěru, že mezi žalovaným a právním předchůdcem žalobkyně právnická osoba, IČO, sídlem adresa, byla dne datum uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru (ve smyslu zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném od 1. 12. 2016) a spotřebitelskou smlouvu ve smyslu § 1810 a následující o.z. Zákon o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 30. 11. 2016 zavedl do právního řádu povinnost věřitele (poskytovatele úvěru) před uzavřením smlouvy o úvěru posoudit s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele. Postup s odbornou péčí zahrnuje též povinnost věřitele ověřit podstatné informace poskytnuté spotřebitelem svědčící o jeho schopnosti splácet sjednaný úvěr (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 32 Odo 1726/2006, ze dne 22. 4. 2009, sp. zn. 32 Cdo 241/2009, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2009, č.j. 1 Afs 94/2009-56). Věřitel je tak povinen náležitě aktivně zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení, nikoliv se spokojit pouze s jeho ničím nedoloženými prohlášeními. Povinnost posuzovat úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací pak shodně věřiteli ukládá i zákon o spotřebitelském úvěru ve znění účinném od 1. 12. 2016.

15. Za rozhodující pro právní posouzení této věci proto soud považoval skutečnost, zda právní předchůdkyně žalobkyně řádně splnila svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného tak, jak jí to pod sankcí neplatnosti ukládá zákon o spotřebitelském úvěru. Věřitel pak smí úvěr poskytnout jen tehdy, pokud je zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, resp. nejsou-li o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet důvodné pochybnosti. Otázkou, zda došlo ke splnění předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném od 1. 12. 2016, je soud povinen zabývat se z úřední povinnosti. V tomto směru je třeba připomenout, že české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13 EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008 /48/, která v čl. 8 členským státům ukládá povinnost zajistit, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací a v čl. 23 povinnost stanovit pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmout veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. K otázce interpretace citovaných článků předmětné směrnice pak Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne datum ve věci C - číslo, OPR-Finance, učinil jednoznačný závěr, že„ články 8 a 23 směrnice 2008 musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době“. S ohledem na uvedené lze tedy uzavřít, že ačkoliv zákon o spotřebitelském úvěru ve znění účinném od 1. 12. 2016 výslovně nestanoví, že soudy se mají otázkou, zda věřitel řádně před uzavřením smlouvy zkoumal úvěruschopnost spotřebitele, zabývat z úřední povinnosti, je takový postup nezbytný v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic, resp. povinnosti soudů členských států vykládat vnitrostátní předpisy takovým způsobem, aby bylo dosaženo cílů stanovených směrnicemi. Jak přitom uvedl Ústavní soud České republiky ve svém rozhodnutí ze dne datum, sp. zn. III. ÚS 4129/18, to, zda je reálné splacení dluhu, je výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly vzít soudy v potaz bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven či nikoli. V souzené věci pak soud na podkladě provedeného dokazování uzavřel, že právní předchůdkyně žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti žalovaného nepostupovala s řádnou péčí odborníka a nebylo spolehlivě zjištěno, že žalovaný bude schopen dostát svým závazkům, tj. na poskytnutý úvěr v celkové výši 15 000 Kč zaplatit celkem 30 168 Kč. Z předložené zákaznické karty je zřejmé, že právní předchůdkyně žalobkyně, při prověřování úvěruschopnosti žalovaného postupovala zcela formálně a spokojila se s tím, že žalovaný informace uvedené v zákaznické kartě stvrdil svým čestným prohlášením a podpisem. Tvrzení žalobkyně, že žalovaným měly být před uzavřením smlouvy předloženy doklady jako pracovní smlouva či výplatní pásky a výpisy z účtu, nebylo prokázáno, neboť žalobkyně soudu nepředložila jedinou kopii těchto listin. Jako zcela nereálné se pak jeví náklady žalovaného 3 500 Kč. V zákaznické kartě ani nejsou uvedeny náklady na bydlení. Přičemž tyto náklady na bydlení jsou zásadní pro posouzení. Není ani konkretizován další čistý příjem domácnosti (jakých dalších osob se týká), když žalovaný sám uvedl, že je ženatý. Nic ovšem nebránilo tomu, aby žalobkyně reálnost částky doložila příslušným dokumentem (např. potvrzení SIPO, výdajové doklady apod.), ze kterého takovou částku zjistila. Dále uvedl, že má další spotřebitelský úvěr u jiné společnosti, ale nebylo uvedeno, u jaké a v jaké výši. Pracovní smlouva nebyla soudu předložena, ani výplatní pásky. Vše tak nasvědčuje tomu, že zde jednoznačně existovaly důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného poskytnuté peněžní prostředky splácet a právní předchůdkyně žalobkyně jeho osobní, výdělkové a majetkové poměry důkladně nezkoumala. Takový postup lze jen stěží označit jako aktivní zjišťování schopnosti žalovaného sjednaný úvěr splácet, když žalovaný měl další spotřebitelské úvěry.

16. Soud má tak zato, že majetkové poměry žalovaného tak nebyly zjišťovány dostatečným způsobem, na základě čehož nemohl být učiněn kvalifikovaný závěr o schopnosti žalovaného sjednaný úvěr splácet. S ohledem na shora uvedené proto soud shledal předmětnou smlouvu o spotřebitelském úvěru jako neplatnou, a to dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s § 580 odst. 1 o.z., když právní předchůdce žalobkyně, poskytl žalovanému úvěr, přestože ve smyslu § 86 cit. zákona nesplnil svou zákonnou povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, ani povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru na základě porovnání jeho skutečných příjmů a výdajů. Poskytnutí úvěru tak v daném případě nejen odporuje zákonu, ale též zjevně narušuje veřejný pořádek, a proto jsou smlouvy uzavřené mezi shora uvedenou společností, a žalovanou ve smyslu § 588 o.z. absolutně neplatné. K absolutní neplatnosti soud přihlíží z úřední povinnosti, tedy i bez námitky dotčených stran.

17. Podle § 2991 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil (odst. 1). Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám (2).

18. Podle § 1958 odst. 2 o.z. neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.

19. Podle § 1968 o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.

20. Podle § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

21. Jestliže právní předchůdce žalobkyně přes neplatnost smluv poskytla žalovanému částky 15 000 Kč, plnila dle § 2991 o.z. bez právního důvodu a vzniklo jí tak ve smyslu § 2991 odst. 1 o.z. právo na vrácení bezdůvodného obohacení. S ohledem na skutečnost, že žalovaný na svůj dluh uhradil částku 2 000 Kč, zbývá mu doplatit částku 13 000 Kč.

22. Žalovaný má tak vrátit bezdůvodné obohacení v celkové výši 13 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení, neboť od tohoto data datum byl žalovaný prokazatelně v prodlení.

23. Za situace, kdy soud dospěl k závěru, že smlouva o spotřebitelském úvěru je neplatná, nezbylo než žalobu pro částky uvedené ve výroku II. tohoto rozsudku a ve zbývající části o zaplacení úroků a poplatků zamítnout včetně příslušenství. V rozsahu, v jakém soud neshledal žalobu důvodnou, proto rozhodl o jejím zamítnutí včetně příslušenství.

24. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř. za použití § 151 odst. 1 o.s.ř., podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalobkyni bylo přiznáno toliko právo na úhradu částky 13 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky. Zatímco nárok na úhradu ostatních částek a dalšího příslušenství byl zamítnut. Žalovaný v řízení zůstal pasivní a nečinil na svou obranu žádné procení úkony, v řízení mu tak žádné účelně vynaložené náklady nevznikly, které by mu žalobkyně měla nahradit. Soud proto žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III).

25. Lhůta k plnění byla soudem určena dle ust. § 160 odst. 1 o.s.ř. jako zákonná třídenní. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Praze, prostřednictvím Okresního soudu v Rakovníku. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení. Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.