10 C 116/2023

Plný text

Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou rozhodl samosoudkyní Mgr. Veronikou Votroubkovou ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 30 523,66 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 22 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 22 000 Kč od 16. 6. 2019 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, ve které se žalobce domáhá po žalovaném zaplacení další částky 8 523,66 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 8 523,66 Kč od 16. 6. 2019 do zaplacení, zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 1 496 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobce.

1. Žalobou se žalobce domáhal na žalovaném zaplacení částky 30 523,66 Kč s příslušenstvím z titulu nesplacení úvěru poskytnutého žalovanému. Tvrdil, že jeho právní předchůdce, [právnická osoba], uzavřel dne 15. 4. 2019 se žalovaným smlouvu o úvěru, na základě které poskytl téhož dne žalovanému částku 22 000 Kč. Tato částka byla převedena bezhotovostním převodem na účet žalovaného. Žalovaný byl povinen dané společnosti vrátit částku 22 000 Kč a zaplatit jí i poplatek ve výši 8 523,66 Kč. To však žalovaný neučinil k datu splatnosti dne 15. 6. 2019 ani později. Následně byla pohledávka za žalovaným smluvně postoupena na žalobce, což bylo žalovanému řádně oznámeno. Ani poté žalovaný dluh nevyrovnal. Proto se žalobce, namísto původního věřitele, domáhal po žalovaném zaplacení celé dlužné částky odpovídající žalované částce a nadto po něm žádal úhradu zákonných úroků z prodlení jdoucích z částky 30 523,66 Kč od 16. 6. 2019 do zaplacení.

2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil.

3. Žalovaný (bez omluvy) a žalobce (s omluvou) se nedostavili k soudnímu jednání, ačkoliv byli k němu řádně a včas předvoláni, aniž by požádali z důležitého důvodu o odročení jednání, a proto soud věc projednal a rozhodl v jejich nepřítomnosti, vycházel přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů (§ 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění, dále jen o.s.ř.).

4. Z písemného znění smlouvy o spotřebitelském úvěru (bez data uzavření a bez číselného označení) soud zjistil, že jako smluvní strany jsou zde označeny [právnická osoba] (Zapůjčitel) a žalovaný (Klient). Zapůjčitel se ve smlouvě zavázal poskytnout klientovi peněžitou zápůjčku ve formě krátkodobého bezúčelového nezajištěného spotřebitelského úvěru ve výši 22 000 Kč (Zápůjčka) a klient – žalovaný se zavázal zápůjčku spolu s poplatkem ve výši 8 523,66 Kč zapůjčiteli vrátit, a to formou dvou splátek po 15 261,83 Kč splatných ke dni 15. 5. 2019 a ke dni 15. 6. 2019 Smlouva neobsahuje datum uzavření smlouvy. Neobsahuje ani podpis či kód anebo jiný nezaměnitelný identifikátor žalovaného. Shodné údaje o zápůjčce vyplývají i z formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, tento formulář obsahuje rovněž pouze podpisový znak na místě zapůjčitele, podpis na místě žalovaného chybí. Soudu byly rovněž předloženy všeobecné obchodní podmínky zapůjčitele, avšak tyto nebyly součástí smlouvy o zápůjčce, neboť dle znění smlouvy je nedílnou součástí smlouvy pouze sazebník zapůjčitele.

5. Z potvrzení o provedené platbě přes platformu [právnická osoba] bylo zjištěno, že společnost [právnická osoba] vyplatila na účet žalovaného dne 15. 4. 2019 částku 22 000 Kč. Toto shodně vyplývá ze zprávy příslušné banky, ze které se podává, že účet, na který byla daná částka vyplacena, náleží žalovanému. Platba uvedené částky byla na tento účet v dubnu roku 2019 připsána.

6. Ze smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené mezi [právnická osoba] a žalobcem a ze seznamu postupovaných pohledávek soud dále zjistil, že pohledávka za žalovaným byla z původního věřitele postoupena na žalobce, což bylo žalovanému oznámeno přípisem ze dne 3. 12. 2021. Téhož dne byla žalovanému zaslána i tzv. předžalobní výzva, ve které byl žalovaný upozorněn na následnou možnost vymáhání dluhu soudní cestou.

7. Jiné důkazy účastníci nenavrhovali, a to i přesto, že žalobce byl soudem vyzván k doplnění tvrzení a označení důkazů ohledně identifikace žalovaného při uzavírání smlouvy a ohledně vlastního uzavření smlouvy a zkoumání úvěruschopnosti žalovaného před uzavřením smlouvy. Poučení dle § 118a odst. 3 nemohl soud žalobci (ani jeho právnímu zástupci) udělit, neboť tento se z jednání soudu omluvil (nikoliv z důležitého důvodu a nežádal o odročení jednání) a neúčastnil se ho. Žalobce zastoupený právním zástupcem se tak dobrovolně připravil o možnost tohoto poučení.

8. Po provedeném dokazování soud dospěl k následujícímu skutkovému závěru. V řízení nebylo prokázáno, že by mezi společností [právnická osoba] a žalovaným byla uzavřena tvrzená smlouva, neboť předložené písemné znění neobsahovalo podpis ani jiný nezaměnitelný identifikátor žalovaného, vůle žalovaného být touto smlouvou vázán nevyplynula ani z jiných důkazů, když ověření totožnosti žalovaného při uzavírání smlouvy ani další podrobnosti kontraktačního jednání tvrzené v žalobě nebyly žalobcem doloženy. Současně nebylo prokázáno, že by byla jakkoliv zkoumána úvěruschopnost žalovaného. Obecná tvrzení žalobce, že byla provedena lustrace v databázích ISIR, CEE, SOLUS, NRKI a BRKI má soud za neprokázaná. Souhlas žalovaného ve smlouvě s provedením těchto lustrací nepostačuje, neboť nedokládá, že k lustracím skutečně došlo. Neobstojí ani tvrzení, že žalovaný byl dle smlouvy povinen, v případě pochybností o své schopnosti splatit úvěr, kontaktovat věřitele a posouzení úvěruschopnosti s ním řešit. Jde o obcházení zákona, který povinnost zkoumat úvěruschopnost žadatele ukládá poskytovateli úvěru. Naopak v řízení bylo jednoznačně prokázáno, že uvedená společnost vyplatila žalovanému částku 22 000 Kč. Žalovaný žádnou úhradu neprovedl. Dále bylo zjištěno, že mezi společností [právnická osoba] a žalobcem byla uzavřena smlouva o postoupení pohledávky vůči žalovanému, postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno. Před podáním žaloby byl žalovaný žalobcem vyzván k úhradě žalované částky s tím, že by upozorněn na následnou možnost vymáhání dluhu soudní cestou.

9. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v platném znění (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru) poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

10. Podle § 2991 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v platném znění, (dále jen o. z.) kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Dle odst. 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

11. Podle § 1723 odst. 2 o. z. ustanovení o závazcích, které vznikají ze smluv, se použijí přiměřeně i na závazky vznikající na základě jiných právních skutečností.

12. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená 13. Po právním posouzení zjištěného skutkového stavu soud dospěl k závěru, že žaloba je částečně důvodná.

14. V řízení nebylo prokázáno, že by mezi právním předchůdcem žalobce a žalovaným došlo k platnému uzavření smlouvy o zápůjčce ve smyslu § 2390 a násl. o. z. I kdyby však soud připustil, že smlouva uzavřena byla, byla by takto uzavřená smlouva neplatná ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Proto žalovanému vznikla povinnost pouze vrátit částku odpovídající poskytnuté jistině spotřebitelského úvěru, tedy částku 22 000 Kč ve smyslu § 2991 o. z. ve spojení s § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. A protože žalovaný doposud nic právnímu předchůdci žalobce ani žalobci z uvedeného titulu neuhradil, uložil mu nyní soud povinnost tuto částku zaplatit, a to žalobci, neboť v řízení bylo prokázáno, že právě na něho pohledávka za žalovaným smluvně dle § 1879 a násl. o. z. přešla. A protože dle § 1880 o. z. platí, že s postupovanou pohledávkou nabývá postupník (zde žalobce) také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně zajištění, vyhověl soud částečně žalobě i v části požadující po žalovaném zákonný úrok z prodlení, ovšem pouze z přiznané částky 22 000 Kč, neboť na tento úrok z prodlení vzniklo právnímu předchůdci žalobce a posléze žalobci právo dle § 1970 o. z. ve spojení s § 1723 odst. 2 o. z.

15. Naopak soud jako nedůvodný posoudil nárok žalobce na další částku 8 523,66 Kč s úrokem z prodlení z této částky, neboť s ohledem na to, co bylo výše uvedeno o neplatnosti smlouvy o zápůjčce, nelze nárok na tuto částku s příslušenstvím žalobci přiznat. V této části tak byla žaloba zamítnuta.

16. O náhradě nákladů řízení rozhodoval soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”), dle kterého poměřoval úspěch a neúspěch procesních stran. V dané věci byl úspěšnější žalobce, když byl úspěšný ze 72 % a neúspěšný z 28 %, a proto mu soud přiznal právo na náhradu nákladů řízení v rozsahu 44 % z jeho celkových nákladů řízení. Do celkového úspěchu i neúspěchu byl přitom dle ustálené judikatury (viz nález Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015) započten i rozsah přiznaného, resp. nepřiznaného příslušenství, přičemž pro účely výpočtu poměru úspěchu soud vyčíslil výši běžících úroků i úroků z prodlení ke dni vyhlášení tohoto rozsudku. Celkové náklady řízení žalobce se sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 222 Kč dále z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 30 523,66 Kč sestávající z částky 500 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu na zahájení řízení (převzetí a příprava zastoupení, předžalobní výzva, návrh ve věci samé) včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 800 Kč ve výši 378 Kč Celkem tedy náklady řízení žalobce činily částku 3 400 Kč, z čehož 44 % představuje částka 1 496 Kč. Proto soud uložil žalovanému právě tuto částku na náhradě nákladů řízení žalobci zaplatit. V souladu s § 149 odst. 1 o.s.ř. je přitom žalovaný tuto částku povinen zaplatit k rukám právního zástupce žalobce.

17. Konečně pak soud dodává, že při určení celkových nákladů řízení žalobce bylo namístě ve věci aplikovat § 14b a. t., neboť návrh na zahájení tohoto řízení byl žalobcem podán na ustáleném vzoru, jaký podává ve věcech skutkově i právně obdobných opakovaně, což je soudu známo z úřední činnosti (viz např. ve věci vedené u zdejšího soudu pod sp. zn. 10 C 100/2023). Dále byly splněny i ostatní podmínky aplikace tohoto ustanovení, tedy že jde o peněžité plnění nepřesahující 50 000 Kč a žalobci byl přiznán nárok na náhradu nákladů řízení.