10 C 164/2024

Plný text

Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou rozhodl soudkyní Mgr. Veronikou Votroubkovou ve věci žalobce: Jméno žalobce , narozený Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A proti žalovanému: Jméno žalovaného A , narozený Datum narození žalovaného A bytem Adresa žalovaného A zastoupený advokátem Jméno advokáta B sídlem Adresa advokáta B o vyklizení nemovitosti o určení vlastnictví

I. Žaloba, kterou se žalobce domáhá, aby žalovanému byla uložena povinnost vyklidit a vyklizenou žalobci předat stavební parcelu č. , hodnota, , jejíž součástí je stavba bez čp., jiná stavba, zapsanou na listu vlastnictví číslo , hodnota, u , právnická osoba, pro , Anonymizováno, se sídlem v , adresa, , u Katastrálního pracoviště , adresa, v katastru nemovitostí pro obec , adresa, a katastrální území , adresa, do 2 měsíců od právní moci rozsudku, se zamítá.

II. Určuje se, že vlastníkem stavby bez čp/če (jiné stavby) stojící na pozemku parcelní číslo st., Anonymizováno, – zastavěná plocha a nádvoří o výměře 490 m2, zapsaném v katastru nemovitostí na listu vlastnictví číslo , hodnota, u , právnická osoba, pro , Anonymizováno, , Katastrální pracoviště , adresa, , nacházející se v obci , adresa, a v katastrálním území , adresa, , je žalovaný , Jméno žalovaného A, , rodné číslo , RČ, , bytem , adresa, , , adresa, .

III. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 296 300 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalovaného.

IV. Žalobce je povinen zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou na náhradě nákladů řízení částku 3 082 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobce se svou žalobou uplatněnou u soudu dne 21. 6. 2024 domáhal, aby žalovanému byla uložena povinnost vyklidit stodolu, stavbu bez čp., nacházející se na pozemku stavební parcely č. , hodnota, v obci , adresa, , katastrálním území , adresa, (dále také jen „stodola“). Tvrdil, že stavba je součástí jeho pozemku a žalovaný jí neoprávněně užívá po řadu let pro uskladnění svých zemědělských strojů, zemědělských produktů a dřeva. Tvrzení žalovaného, že stodola je jeho vlastnictvím, žalobce považoval za nepravdivé. Namítal, že žalovaný stodolu prostě zabral, aniž by měl pro to nějaký právní důvod. Vzájemný návrh žalovaného na určení, že stodola je jeho vlastnictvím, proto navrhoval zamítnout, neboť měl za to, že žalovaný žádným převodem, ani řádným či mimořádným vydržením vlastnictví ke stodole nenabyl.

2. Žalovaný se žalobou nesouhlasil. Tvrdil, že stodola je jeho vlastnictvím, a to od konce 90. let, kdy mu byla vydána pracovníky tehdejšího , právnická osoba, jako náhrada za jeho majetkové nároky. Tyto nároky mu vznikly jednak převzetím základního majetkového podílu a transformačního podílu po jeho otci, , jméno FO, , a jednak postoupeného majetkového podílu vůči uvedenému družstvu od , jméno FO, . Také poukázal na skutečnost, že stodola nebyla jako součást pozemku v katastru nemovitostí zapsána, k tomu došlo až na základě revize katastru nemovitostí a ohlášené změně údajů o pozemku týkající se stavby, kterou podal v roce 2023 žalobce. Žalobce tedy nemohl ani nabýt stodolu darem od svého otce, neboť v době převodu měla stodola jiný právní režim a v darovací smlouvě uvedena nebyla. Pro případ, že by o vlastnictví žalovaného ke stodole byla ještě pochybnost, namítal, že došlo k řádnému, případně mimořádnému vydržení tohoto vlastnictví. Žalovaný k tomu uvedl, že stodolu v dobré víře a v přesvědčení svého vlastnictví nepřetržitě užíval a užívá, a to minimálně od roku 1997, stodolu po dva roky také rekonstruoval, platil ze stodoly daň z nemovitostí a také vystupoval jako vlastník této stavby vůči orgánům činným v trestním řízení. Navrhoval proto, aby žaloba žalobce byla zamítnuta, a současně, aby bylo vyhověno jeho vzájemné žalobě, kterou se domáhal určení, že je vlastníkem předmětné stavby bez čp. / če – tedy uvedené stodoly.

3. Ve věci Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou vydal dne 23. 4. 2025 rozsudek č. j. 10 C 164/2024-160. Tímto rozhodnutím byla žaloba žalobce zamítnuta, dále bylo určeno, že vlastníkem stodoly je žalovaný a žalobci byla uložena povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 191 158,50 Kč, jakož mu byla uložena i povinnost zaplatit náklady řízení státu ve výši 3 082 Kč. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že žalovaný stodolu vydržel v rámci tzv. mimořádného vydržení.

4. Žalobce podal ve věci odvolání. V odvolání namítal, že k žádnému řádnému předání stodoly žalovanému od původního vlastníka nedošlo, neplyne to z žádného z důkazů. Poukázal na to, že svědkyně , jméno FO, , která měla dle žalovaného mu stodolu vydat, ještě v roce 2005 vyhotovila zápis z jednání věřitelského výboru v rámci konkurzního řízení na , právnická osoba, , kde bylo rozhodnuto, že stodola bude jako neprodejná z majetku družstva vyřazena. Znovu vyjádřil přesvědčení, že žalovaný stodolu prostě zabral, začal jí užívat, včetně cizího pozemku, po kterém jezdil svými stroji. Protože tedy stavbu neobdržel proti svému zakoupenému restitučnímu nároku a věděl, že stavba je postavena na cizím pozemku, nemohl jednat v přesvědčení, že svou držbou a užíváním stodoly nepůsobí nikomu újmu. Pokud začal užívat stodolu v roce 1998, jak tvrdil, rozhodně se nechopil držby poctivě, když ještě v roce 2005 věřitelský výbor předpokládal, že stodolu vlastní úpadce. Pokud začal stodolu užívat až po 11. 3. 2005 není splněna doba dvaceti let pro mimořádné vydržení.

5. K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové svým usnesením ze dne 30. 10. 2025 č. j. 25 Co 199/2025-194 rozsudek soudu 1. stupně zcela zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. Současně soudu 1. stupně uložil, aby se zabýval otázkou řádného vydržení ještě za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku. Pouze pro případ, že by soud 1. stupně dospěl k závěru, že žalovaný nenabyl vlastnické právo ke stodole v důsledku řádného vydržení, uložil soudu prvého stupně znovu se zabývat tím, zda jsou splněny podmínky mimořádného vydržení s tím, že soudu uložil vzít v úvahu i námitky žalobce vznesené v odvolání. Nově pak soud prvého stupně má rozhodnout i o nákladech řízení včetně nákladů odvolacího řízení.

6. K výzvě soudu žalovaný sdělil, že dohodu o vydání stodoly s ohledem na velmi dlouhou dobu uplynulou od vydání nedohledal. O existenci dohody vypověděla svědkyně , jméno FO, . Žádné další důkazy k prokázání existence titulu pro řádné vydržení nenavrhoval, a to ani po poučení dle § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř. Uvedl, že má za to, že byl v dobré víře ve vztahu k existenci uvedeného titulu, jak bylo prokázáno výpovědí svědkyně , jméno FO, .

7. Žalobce namítal, že podmínky vydržení, a to řádného ani mimořádného na straně žalovaného ve vztahu ke stodole splněny nebyly. Proti řádnému vydržení namítal, že žalovaný nepředložil písemné potvrzení o předání stodoly v rámci restituce. Poukázal na skutečnost, že žalovaný předložil v řízení řadu starých dokumentů, avšak tento klíčový dokument nepředložil, nebyl dohledán ani jinde, ani o něm nebyl nikde žádný záznam, ač měl dle tvrzení žalovaného existovat ve dvou exemplářích, a to u každé ze smluvních stran. Žalobce měl za to, že tento dokument nikdy neexistoval. Tomu odpovídá i skutečnost, že ještě v roce 2005 byla stodola zmiňována jako majetek družstva v konkurzním řízení, o čemž sepisovala záznam svědkyně , jméno FO, , tedy stejná svědkyně, která vypověděla, že stodolu již předtím vydávala žalovanému. Proto ani svědeckou výpověď uvedené svědkyně nelze brát jako prokazující, že existovala uvedená dohoda jako právní titul, na základě kterého by žalovaný mohl mít dobrou víru, že je vlastníkem uvedené stodoly. Co se týká mimořádného vydržené, odkázal na své námitky uvedené v odvolání.

8. Z výpisu z evidence RES ČSÚ plyne, že žalovaný je v Evidenci zemědělských podnikatelů evidován jako zemědělský podnikatel – fyzická osoba od 20. 4. 2015.

9. Z výpovědi svědka , jméno FO, bylo zjištěno, že již dávno, cca před 12-15 lety, byl v předmětné stodole a jako opravář zemědělských strojů zde žalovanému opravoval kombajn, v době opravy byl kombajn používaný stroj. Byl tam pozván žalovaným. Svědek si nepamatoval, zda byly nějaké zábrany při vstupu do stodoly, neřešil, v jakém vztahu byl žalovaný ke stodole, nic o ní nevěděl ani z dřívější doby, nevěděl nic ani o , právnická osoba, .

10. Z výpovědi svědka , jméno FO, bylo zjištěno, že stodola je na pozemku , jméno FO, , čí je stavba nevěděl. Měl za to, že stavbu užívá žalovaný, nevěděl od kdy, co ví, žalovaný z této stavby vyjížděl traktorem. Ve stodole svědek nikdy nebyl, nikdy na ni nic neopravoval. Svědek sekal mez vedle, naposledy to bylo před cca 20 lety. Vždy čekal, až žalovaný poseká plac před stodolou, pak šel on sekat uvedenou mez. Do stodoly viděl otevřenými vraty, byl tam traktor a další mechanizace, svědek se nezajímal, čí byl uvedený traktor, ale vždy s ním viděl jezdit žalovaného.

11. Z výpovědi svědka , jméno FO, bylo zjištěno, že stavba stodoly se stavěla asi v roce 1961, stavělo to , právnická osoba, . Předsedou byl tehdy , jméno FO, , dědeček žalobce. Stavělo se to tehdy na jeho pozemku. Původně ve stodole byla mlátička, pak tam byla telata, pak prasata a poté z toho byl skladovák. To vše za , právnická osoba, . Likvidace , právnická osoba, proběhla po 90.tém roce, do té doby , právnická osoba, stodolu užívalo, pak to užíval jen žalovaný. Svědek slyšel mezi lidmi, že to žalovaný dostal za restituce, nevěděl, jak dlouho to žalovaný užívá, možná 20 let. I dneska tam má věci žalovaný, kombajn a traktor. Svědek tam žalovaného vidí jezdit. Žalovaný má starý modrý Zetor, kombajn také starý, německý typ 512. Sám svědek z družstva dostal peníze za vstupné po rodičích a za manželčiny odpracované roky si vybrali náhradní díly na traktor.

12. Z výpovědi svědkyně , jméno FO, bylo zjištěno, že svědkyně bydlí od narození na dohled od uvedené stodoly. Stodolu užívá dle svědkyně žalovaný, a to si 20 let. Seče tam trávu, suší, má tam zemědělské stroje. Čí zemědělské stroje jsou neví, ale viděla s nimi jezdit vždy jen žalovaného nebo jeho vnuka. Vevnitř stodoly byla svědkyně cca před 3 roky, kupovala si zde od žalovaného obilí, pytlovalo se to tam. Dříve si od něho nic nekupovala. Do stodoly chodila jako dítě s ostatními dětmi, hrály si tam, chodily tam uvolněnými prkny. Jak to měl žalovaný, začalo se to zabezpečovat, prkna zatloukal. Okolí, kde dřív byl nepořádek a bezy, bylo najednou upravené. Mohlo to být tak v roce 2000, 20 let je to určitě. Nikoho jiného než žalovaného tam svědkyně neviděla stodolu využívat. Co svědkyně žalovaného vnímá, tak vždy hospodařil, má polnosti na , adresa, , pěstoval řepu, obilí a hlavně sušil seno. Cca od svých 22 let svědkyně určitě vnímá, že žalovaný do stodoly jezdí. Opravu střechy si svědkyně nevybavovala, jen že za žalovaného to bylo na zámek, už se tam nedalo chodit.

13. Z výpisů z katastru nemovitostí plyne, že žalovaný vlastní v katastrálním území , adresa, spoluvlastnický podíl ve výši id. 2/6 na pozemku p. č. , Anonymizováno, , orná půda o výměře 11340 m2, spoluvlastnický podíl ve výši id. 1/3 na pozemku p. č. , Anonymizováno, , ostat. plocha (silnice) o výměře 201 m2, v katastrálním území , adresa, spoluvlastnický podíl ve výši id. 1/21 na pozemku p. č. , Anonymizováno, , orná půda, o výměře 407 m2, spoluvlastnický podíl ve výši id. 1/3 na pozemku p. č. , Anonymizováno, , orná půda, o výměře 5696 m2, v katastrálním území , adresa, spoluvlastnický podíl ve výši id. 2/6 na pozemku p. č. , Anonymizováno, , orná půda, o výměře 2967 m2, spoluvlastnický podíl ve výši id. 2/6 na pozemku p. č. , Anonymizováno, , orná půda o výměře 6875 m2, pozemek p. č. , Anonymizováno, , travní porost, o výměře 2065 m2, pozemek p. č. , Anonymizováno, , lesní pozemek, o výměře 779 m2, pozemek p. č. , Anonymizováno, , ostatní plocha, o výměře 31 m2.

14. Z Elektronického platebního rozkazu č. j. , hodnota, vydaného Okresním soudem v Rychnově nad Kněžnou dne 19. 7. 2024 plyne, že žalovanému byla tímto rozhodnutím pravomocně uložena povinnost zaplatit žalobci částku 75 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 75 000 Kč od 1. 7. 2024 do zaplacení, jakož i povinnost uhradit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 18 972 Kč k rukám jeho právního zástupce. Z návrhu na vydání uvedeného elektronického platebního rozkazu se podává, že žalobce tvrdil, že je od 9. 5. 2022 vlastníkem stavební parcely č. , hodnota, , jejíž součástí je stavba stodoly bez čp. Nemovitosti žalobce dostal od svého otce darem, který je vlastnil od roku 1988. Otec žalobce o nemovitosti nejevil zájem a neřešil to. Žalovaný asi od roku 1993 tento majetek, který není jeho zabral a dodnes jej užívá pro uskladnění zemědělských strojů, dřeva a zemědělských produktů s odůvodněním, že ho dostal v restituci. Žalobce vyúčtoval žalovanému částku 75 000 Kč jako bezdůvodné obohacení za období od 9. 5. 2022 do 30. 6. 2024, tedy za 25 měsíců po částce 3 000 Kč měsíčně, což je částka, kterou žalobce stanovil odhadem pro smírné vyřešení věci.

15. Ze stájového registru žalovaného plyne, že evidence dobytka zde počíná od 27. 10. 2001, poslední záznam je zde z 3. 1. 2020. Z osvědčení o registraci žalovaného plyne, že žalovaný je od 1. 1. 1994 registrován k dani z příjmu fyzických osob, od 20. 6. 1996 k dani z přidané hodnoty, od 1. 1. 1994 k dani z nemovitostí. Z osvědčení o zápisu do evidence samostatně hospodařícího rolníka plyne, že dne 29. 12. 1993 byl žalovaný zapsán do evidence samostatně hospodařících rolníků, předmět činnosti zemědělská a lesní výroba, na neomezenou dobu, kdy činnost bude vykonávána jako vedlejší zaměstnání od 1. 1. 1994. Z přiznání k dani z příjmu fyzických osob za zdaňovací období roku 1996, 1998, 1999, 2001,2002, 2003, 2004, 2005, 2006, plyne, že žalovaný vykazoval příjmy z podnikání a jiné samostatně výdělečné činnosti. Z technického průkazu k vozidlu Zetor 4011 plyne, že žalovaný je evidován jako vlastník tohoto vozidla od 5. 1. 1996. Z technického průkazu vozidla Zetor 7011 plyne, že žalovaný je evidován jako vlastník tohoto vozidla od 25. 5. 1999.

16. Dále soud znovu k důkazu provedl výpis z katastru nemovitostí ke dni 1. 1. 2003 pro obec , adresa, , katastrální území , adresa, , listu vlastnictví č. , hodnota, , vyplývá, že , jméno FO, (otec žalobce – pozn. soudu), byl evidován jako vlastník mimo jiné pozemku St. p. č. , hodnota, , na němž stojí stavba bez čp/če, jiná st., bez LV s tím, že jako nabývací titul je zde uvedeno Rozhodnutí o dědictví D 715/1988 z 29. 11. 1988.

17. Dále soud odkazuje na důkazy a z nich provedená skutková zjištění v předchozím řízení.

18. Ze všech provedených důkazů a ze všeho, co v řízení vyšlo najevo, soud dospěl ve věci k následujícímu skutkovému závěru. Žalovaný nejméně od 1. 1. 1994 podniká jako samostatně hospodařící rolník. Za tím účelem vlastní zemědělskou techniku, a to minimálně 2 traktory a kombajn. Vlastní zemědělskou půdu, choval dobytek, který evidoval. Příjmy ze zemědělského podnikání dlouhodobě vykazuje v daňových přiznáních. Žalovaný výhradně užíval a i nadále užívá předmětnou stodolu k zemědělskému využití, zejména ke skladování zemědělských strojů a plodin. Stodolu užíval a užívá v přesvědčení, že je jeho vlastnictvím, které nabyl od , právnická osoba, jako náhradu za své majetkové nároky vůči tomuto družstvu. Od počátku užívání stodoly žalovaný věděl, že stodola stojí na pozemku otce žalobce, posléze pak na pozemku žalobce. Stavba stodoly byla postavena tehdejším , právnická osoba, v 60. letech 20. století. Nejméně od 1. 1. 2003 byla v katastru nemovitostí vedena jako stavba stojící na pozemku St. p. č. , hodnota, v katastrálním území , adresa, jako stavba bez čp/če, jiná stavba bez LV. K zápisu stavby jako součásti pozemku St. p. č. , hodnota, došlo až na základě revize katastru nemovitostí a navazujícího ohlášení změny údajů o pozemku, týkající se stavby podaného žalobcem dne 23. 10. 2023. Žaloba na vyklizení nemovitosti byla žalobcem podána dne 21. 6. 2024. O užívání stodoly žalovaným panovalo všeobecné povědomí mezi občany obce, jak vyplývá z výpovědi svědků , jméno FO, , , jméno FO, , , jméno FO, , , jméno FO, . O užívání stodoly žalovaným věděl i dřívější dlouholetý vlastník pozemku, otec žalovaného. Žalovaný vystupoval jako vlastník stodoly vůči orgánům činným v trestním řízení při prověřování krádeží v roce 2014-2015, za zdaňovací období roku 2022 a 2023 zaplatil také daň z nemovitosti z této stavby. Počátek užívání stodoly žalovaným nebyl v řízení zjištěn zcela přesně, spadá někdy do 90.let 20. století. Žalobce v elektronickém rozkazním řízení vedeném u zdejšího soudu pod sp. zn. EPR , č. účtu, tvrdil, že žalovaný stodolu užívá cca od roku 1993. Žalovaný uváděl počátek užívání stodoly cca v letech 1997-1999, svědkyně , jméno FO, uváděla cca roky 1996-1997 s ohledem na dobu likvidace družstva, otec žalobce, svědek , jméno FO, , uvedl že to bylo někdy od 90. let, svědek , jméno FO, tvrdil cca od roku 1993, svědkyně , jméno FO, uváděla minimálně rok 2000, 20 let užívání určitě. Ostatní svědci nebyli schopni časově počátek užívání stodoly žalovaným blížeji zařadit, hovořili o dlouhé době užívání (svědek , adresa, let, svědek , jméno FO, „třeba 20 let“, svědek , jméno FO, 30 let). Žádná listina opravňující žalovaného k užívání stodoly nebyla v řízení předložena, nebyla dohledána ani žádná zmínka či zápis o ní. O existenci písemné dohody o vydání stodoly žalovanému tvrdil pouze žalovaný a dále o ní vypovídala svědkyně , jméno FO, . Ve věci konkurzu na majetek úpadce , právnická osoba, “ v likvidaci byl udělen souhlas k vyloučení majetku úpadce z konkurzní podstaty, a to mimo další „kůlna , adresa, , rok poř. 1965“, přičemž dotčené usnesení Krajského soudu v , adresa, č. j. , hodnota, ze dne 15. 3. 2005 nabylo právní moci dne 18. 3. 2005 a bylo vydáno na podkladě jednání věřitelského výboru ze dne 11. 3. 2005, ze kterého vyhotovovala zápis , jméno FO, . Žalobce ani jeho otec stodolu nikdy neužívali. Žalobce uzavřel dne 8. 5. 2022 se svým otcem darovací smlouvu, kterou otec žalobce jakožto dárce daroval žalobci, coby obdarovanému mimo další „pozemek St. p. č. , hodnota, , na němž stojí stavba stavba bez čp/če, jiná stavba bez LV“ nacházející se v obci , adresa, , v katastrální území , adresa, , zapsané u , právnická osoba, pro , Anonymizováno, , Katastrální pracoviště , adresa, na listu vlastnictví č. , hodnota, . Žalobce coby obdarovaný tento dar přijal. Otec žalobce nabyl uvedený pozemek St. p. č. , hodnota, na základě rozhodnutí o dědictví po svém otci v roce 1988, stodola ve výčtu nabytého majetku uvedena není.

19. Podle § 130 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., v tehdy platném znění, (dále jen starý občanský zákoník), je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná.

20. Podle § 134 odst. 1 až 4 starého občanského zákoníku oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost. Takto nelze nabýt vlastnictví k věcem, které nemohou být předmětem vlastnictví, nebo k věcem, které mohou být jen ve vlastnictví státu nebo zákonem určených právnických osob (§ 125). Do doby podle odstavce 1 se započte i doba, po kterou měl věc v oprávněné držbě právní předchůdce. Pro počátek a trvání doby podle odstavce 1 se použijí přiměřeně ustanovení o běhu promlčecí doby.

21. Při posouzení věci se soud dle závazného právního názoru odvolacího soudu zabýval tím, zda na straně žalovaného došlo k řádnému vydržení uvedené nemovitosti – stodoly. V dané věci na základě provedených důkazů však uzavřel, že nebyla prokázána existence byť jen putativního právního titulu, který by mohl zakládat dobrou víru žalovaného, že mu věc patří. Žalovaný žádnou listinu, ze které dovozoval převod vlastnického práva ke stodole ze , právnická osoba, v likvidaci na žalovaného, soudu přes poučení nepředložil. Tato listina nebyla dohledána ani v rámci důkazů na žádost žalovaného vyžadovaných soudem (byl osloven státní archiv, příslušný katastrální úřad, finanční úřad, byli osloveni právníci v , adresa, , kteří by mohly tehdy listinu sepisovat). Nebyla dohledána ani žádná zmínka, poznámka, zápis svědčící na existenci nějaké takovéto listiny. Existenci písemné dohody o vydání předmětné stodoly žalovaný dokládal pouze a jen vyjádřením a výpovědí svědkyně , jméno FO, . Svědkyně , jméno FO, však krom obecných tvrzení neuvedla k dané listině ani k vlastnímu vydání stodoly nic konkrétního, hovořila pouze o obecných tehdy aplikovaných postupech, z její výpovědi bylo zjevné, že si přímo tuto konkrétní věc již vůbec nepamatuje. Proto má soud za to, že se existence písemné dohody o vydání stodoly žalovanému v řízení neprokázala. Existenci jiného titulu žalovaný netvrdil ani neprokazoval, ani v řízení takováto skutečnost nevyšla najevo jinak. Proto má soud za to, že k řádnému vydržení ve smyslu tehdy platného znění § 134 starého občanského zákoníku nedošlo, neboť např. dle usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 112/2006 „soudní praxí a právní naukou je plně akceptován závěr, podle kterého je jedním ze základních předpokladů nabytí vlastnického práva vydržením existence dobré víry držitele. Dobrá víra je psychický stav držitele, kdy se takový držitel domnívá, že mu vykonávané právo patří, ačkoliv tomu tak ve skutečnosti není. […] dobrá víra musí být podložena konkrétními okolnostmi, z nichž lze soudit, že toto přesvědčení držitele je opodstatněné. Okolnostmi, které mohou svědčit pro závěr o existenci dobré víry jsou zpravidla okolnosti týkající se právního důvodu nabytí práva a svědčící o poctivosti nabytí, tedy tzv. titul uchopení se držby (objektivně oprávněný důvod nabytí držby, např. existence smlouvy, která je pro určitou vadu neplatná). Zároveň však také zdůraznil, že povinnost tvrdit a prokázat tyto okolnosti přitom tíží toho, kdo tvrdí, že došlo k nabytí vlastnického práva vydržením (obdobně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. října 2002, sp. zn. 22 Cdo 929/2001 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. května 2005, sp. zn. 22 Cdo 982/98); k těmto závěrům se ostatně také hlásí odborná literatura (srov. např. Jehlička, O., Švestka, J., Škárová, M. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 9. vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, str. 455).“ Pokud tedy v tomto řízení nedošlo ze strany žalovaného k prokázání existence jakéhokoliv právního titulu, je v souladu se zákonnými ustanoveními i citovanými judikatorními závěry, že nelze uzavřít, že by žalovaný naplnil znaky řádného vydržení tak, jak je předvídal § 134 starého občanského zákoníku.

22. Dále se tedy soud znovu zabýval posouzením, zda žalovaný nabyl vlastnické právo ke stodole mimořádným vydržením dle § 1095 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v platném znění, dále jen nový občanský zákoník. Dle tohoto ustanovení uplyne-li doba dvojnásobně dlouhá, než jaké by bylo jinak zapotřebí, vydrží držitel vlastnické právo, i když neprokáže právní důvod, na které se jeho držba zakládá. To neplatí, pokud se mu prokáže nepoctivý úmysl.

23. Dále soud opět vycházel při daném posouzení i z ustáleného judikatorního výkladu ohledně mimořádného vydržení, kdy zejména rozsudku Nejvyššího soudu 22 Cdo 3387/2021 ze dne 19. 4. 2022 plyne, že podmínkou mimořádného vydržení není poctivá držba (§992 odst. 1 o. z.), ani (pro dobu držby před 1. 1. 2024) držba oprávněná (§130 odst. 1 obč. zák.), ale nedostatek nepoctivého úmyslu držitele. O nepoctivý úmysl jde, jestliže jednání držitele při nabytí a výkonu držby nebylo úmyslně poctivé (morální) v obecném smyslu. Důkazní břemeno ohledně nepoctivého úmyslu držitele tíží toho, kdo vydržení popírá. Dle rozhodnutí Nejvyššího soudu 22 Cdo 2961/2021 ze dne 18. 5. 2022 kvalifikace držby „nikoliv v nepoctivém úmyslu“ vychází z hodnocení poctivosti či nepoctivosti v obecném smyslu. K naplnění takové držby postačí „držba v přesvědčení, že se jí nepůsobí nikomu újma“. Jde zde o kritérium obdobné dobré víře „v nejméně přísném pojetí“. Samotný „nikoliv nepoctivý úmysl“ se nemusí změnit v úmysl nepoctivý jen tím, že držitel zjistí okolnosti, ze kterých se podává, že vlastníkem věci je ve skutečnosti někdo jiný. Dle rozhodnutí Nejvyššího soudu 22 Cdo 1102/2022-128 ze dne 27. 6. 2023 dále vyplývá, že hodnocení poctivosti úmyslu držitele je vždy individuální, nepoctivým ve smyslu § 1095 o. z. je v zásadě (zpravidla) úmyslné jednání naplňující znaky nepravé držby, tedy pokud se držitel úmyslně „vetřel v držbu svémocně nebo že se v ni vloudil potajmu nebo lstí, anebo usiluje proměnit v trvalé právo to, co mu bylo povoleno jen výprosou“ (§ 993 o.z.).

24. Z provedených důkazů má soud za to, že žalovaný užíval danou nemovitost – stodolu nikoli s nepoctivým úmyslem, respektive, že mu nepoctivý úmysl nebyl prokázán. Výpověď svědkyně , jméno FO, nebyla dostačující pro prokázání existence konkrétního právního titulu pro nabytí vlastnictví ke stodole žalovaným, v obecné rovině však vydání stodoly žalovanému svědkyně připouštěla jako možnou. Vydávání movitých věcí jako náhradu za nároky vůči družstvu potvrzoval i svědek , jméno FO, . Z toho soud dovozuje, že bylo možné, že stodola byla žalovanému vydána k užívání. Poctivému užívání stodoly žalovaným nasvědčuje i to, že do doby, než bylo zapsáno vlastnické právo ke stodole žalobci, nebylo užívání stodoly žalovaným nikým zpochybňováno, nebylo prokázáno, že by kdokoliv vznášel nějaké námitky či výhrady proti užívání stodoly žalovaným, příp. že by žalovanému bylo v užívání stodoly jakkoliv bráněno. Naopak žalovaný se veřejně choval ke stodole jako vlastník, užívání stodoly žalovaným bylo po okolí všeobecně známo, jak plyne z výpovědi svědků, posléze také jako vlastník vystupoval i vůči orgánům státní moci. Z toho nelze usuzovat, že by se vetřel v držbu stodoly potajmu. Žádná lest při uchopení držby žalovaným rovněž nebyla v řízení tvrzena ani nevyšla najevo. Žalobcovo tvrzení, že žalovaný se chopil držby svémocně, tedy že stodolu prostě zabral, nebylo podepřeno žádnými důkazy. Důkazní břemeno o nepoctivém úmyslu přitom tíží právě žalobce, který vydržení popírá. Nedostatek nepoctivého úmyslu neprokazuje sama o sobě ani ta skutečnost, že stodola byla vedena jako majetek spadající do konkurzní podstaty , právnická osoba, v likvidaci, a to až do roku 2005. Jak bylo výše citováno z judikatury Nejvyššího soudu samotný „nikoliv nepoctivý úmysl“ se nemusí změnit v úmysl nepoctivý jen tím, že držitel zjistí okolnosti, ze kterých se podává, že vlastníkem věci je ve skutečnosti někdo jiný (viz 22 Cdo 2961/2021 ze dne 18. 5. 2022). Uvedeným usnesením konkurzního soudu byla stodola z majetku úpadce jako neprodejná vyřazena, držba žalobce „v přesvědčení, že se jí nepůsobí nikomu újma“ s ohledem na obsah a výsledek tohoto rozhodnutí nebyla nijak narušena, úpadci žádná újma nebyla ze strany žalovaného v konkurzním řízení způsobena, právní stav byl tímto rozhodnutím maximálně uveden do souladu se stavem faktickým (ve smyslu, že stodola byla z majetku konkurzní podstaty úpadce vyňata). Soud má tak za naplněnou podmínku držby stodoly žalovaným v nikoliv nepoctivém úmyslu, když jak plyne i z dalších rozhodnutí Nejvyššího soudu, např. 22 Cdo 788/2022 ze dne 19. 10. 2022, nedostatek nepoctivého úmyslu se presumuje, a nepoctivý úmysl nebyl žalovanému prokázán.

25. Co se týká doby držby stodoly žalovaným, soud vyšel ze zjištění, že žalovaný nepřetržitě drží stodolu nejméně od roku 2000. Podle rozsudku Nejvyššího soudu 22 Cdo 2307/2022 ze dne 10. 5. 2023 může vlastník v průběhu vydržecí doby zabránit mimořádnému vydržení v zásadě jen žalobou napadající držbu nebo tvrdící nepoctivý úmysl držitele při jejím nabytí, tedy zpravidla žalobou na ochranu vlastnického práva (§ 1040 o. z.) …Bude-li žalobě vyhověno, považuje se držitel od okamžiku, kdy mu byla doručena žaloba, za držitele jednajícího v nepoctivém úmyslu. Žalobce podal žalobu na vyklizení proti žalovanému dne 21. 6. 2024. Soud má však za to, že s ohledem na nejpozdější datum započetí držby (poslední den roku 2000) uplynula dvojnásobná délka držby, tedy doba 20 let, dne 31. 12. 2020, tedy dříve, než žalobce svou žalobu podal.

26. Z výše uvedeného proto soud uzavřel, že žalovaný ve smyslu § 1095 nového občanského zákoníku, ve spojení s přechodným ustanovením § 3066 nového občanského zákoníku vydržel vlastnické právo ke stodole.

27. Pro úplnost soud opět doplňuje, že se nejprve zabýval posouzením, zda má žalovaný na určení vlastnictví ke stodole naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 o.s.ř. Dospěl přitom k závěru, že ano, neboť v katastru nemovitostí byl jako vlastník stodoly zapsán někdo jiný a bez určení vlastnictví soudem by se žalovaný nemohl domoci změny zápisu v katastru nemovitostí. Podle ustálené judikatury naléhavý právní zájem o určení, zda tu právní vztah nebo právo je, či není, je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým (např. viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 21 Cdo 884/2013).

28. Dále soud doplňuje, že protože dospěl k závěru, že žalovaný je vlastníkem dotčené stodoly, původní žalobu žalobce na vyklizení pozemku p. č. St. 79, jejíž součástí je stavba bez čp, jiná stavba (tedy uvedená stodola) zamítl jako nedůvodnou.

29. Již pouze nad rámec uvedeno, pro úplnost, k tomu soud uvádí, že by ke dni vydání rozhodnutí nemohl vyhovět žalobě žalobce, ani kdyby žalovaný nenabyl vlastnické právo ke stodole mimořádným vydržením. Žalobce totiž neprokázal, že by mu svědčilo vlastnické právo k uvedené stodole, byť byl na základě svého prohlášení jako vlastník stodoly zapsán do katastru nemovitostí. Darovací smlouvou, kterou získal od svého otce vlastnictví k dotčenému pozemku St. p. č. , hodnota, , nedošlo k převodu vlastnického práva ke stodole, která nebyla jako předmět darovací smlouvy uvedena, když nebyla součástí pozemku St. p. č. , hodnota, . Jiný důvod nabytí vlastnického práva žalobcem nebyl v řízení tvrzen ani prokazován. V řízení vyšlo najevo, že stodola nebyla historickým majetkem právních předchůdců žalobce. Po transformacích původního jednotného zemědělského družstva bylo vlastníkem stodoly , právnická osoba, v likvidaci. Žádný právní titul k převodu vlastnictví stodoly z tohoto vlastníka na žalobce či jeho právního předchůdce nebyl tvrzen ani doložen ani jinak v řízení nevyšel najevo. Naopak bylo zjištěno, že žalobce ani jeho otec nikdy stodolu neužívali, tedy nelze ani hypoteticky uvažovat o možnosti nabytí vlastnického práva vydržením na straně žalobce či jeho právního předchůdce. Proto má soud za to, že žaloba žalobce by i tak musela být zamítnuta pro nedostatek aktivní legitimace žalobce.

30. O náhradě nákladů řízení pak soud rozhodl ve smyslu § 142 odst. 1 o.s.ř., dle kterého má právo na náhradu nákladů řízení ten účastník, který byl ve věci úspěšný vůči tomu, který úspěšný nebyl. V dané věci, tedy jak ve věci žaloby o vyklizení, tak ve věci určení vlastnictví, byl zcela úspěšný žalovaný, a proto mu soud přiznal plnou náhradu nákladů řízení vůči žalobci. Při určení celkové výše nákladů řízení žalovaného soud vyšel z § 12 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění účinném do 31. 12. 2024 a od 1. 1. 2025, dále jen a. t., dle kterého se za tarifní hodnotu považuje součet tarifních hodnot spojených věcí. Dle posudku , jméno FO, činí cena pozemku 367 500 Kč a cena stodoly 600 000 Kč. Soud proto vyšel z tarifní hodnoty 967 500 Kč za dobu do 31. 12. 2024, s účinností od 1. 1. 2025 pak s ohledem na znění § 9a odst. 1 a. t. z tarifní hodnoty 867 500 Kč, neboť maximální částka tarifní hodnoty zde byla nově stanovena na 500 000 Kč.

31. V původním řízení právní zástupce žalovaného provedl v době do 31. 12. 2024 tři úkony právní služby (převzetí a přípravu zastoupení, sepis vyjádření k žalobě a vzájemný návrh, účast u soudního jednání dne 4. 12. 2024), za což mu byla přiznána odměna dle § 7 a. t. ve výši 3 x 12 180 Kč. Po 1. 1. 2025 pak právní zástupce žalovaného provedl 9 celých úkonů a 1 půlúkon (účast u soudního jednání dne 5. 2. 2025 přes 2 hodiny, 2 x doložená porada se žalovaným, 3 x písemné podání ve věci a účast u soudního jednání dne 31. 3. 2025 přes 2 hodiny a účast na u vyhlášení rozsudku dne 23. 4. 2025), za což mu byla přiznána odměna dle § 7 a. t. ve výši 9 x 11 780 Kč a 1 x 5 890 Kč. K uvedeným úkonům právní služby byla přiznána i náhrada hotových výdajů ve výši 3 x 300 Kč do 31. 12. 2024 a 10 x 450 Kč po 1. 1. 2025. Celkem tak pro určení 21 % DPH při doloženém plátcovství daně bylo vycházeno z částky 153 850 Kč, přičemž daň poté činí 32 308,50 Kč. Soudní poplatek žalovaný za vzájemný návrh uhradil ve výši 5 000 Kč. Celkem tak náklady řízení žalovaného za původní řízení před soudem 1. stupně činí 191 158,50 Kč.

32. V odvolacím řízení právní zástupce žalovaného provedl 3 úkony právní služby (1x doložená porada se žalovaným, sepis vyjádření k odvolání žalobce, účast u soudního jednání u odvolacího soudu dne 23. 10. 2025), za což mu byla přiznána odměna dle § 7 a. t. ve výši 3 x 11 780 Kč. K uvedeným úkonům právní služby byla přiznána i paušální náhrada hotových výdajů ve výši 3 x 450 Kč dle § 13 a. t., dále cestovné za cestu k jednání u odvolacího soudu a zpět ve výši 638,80 Kč (při doložené spotřebě automobilu, vyhláškové ceně opotřebení a pohonných hmot a délce cesty 2 x 44 km), náhrady za ztrátu času na cestě dle § 14 a. t. ve výši 4 x 150 Kč a a 21 % DPH z uvedených částek ve výši 7 974,50 Kč. Celkem tak náklady žalovaného za odvolací řízení činí 45 948,30 Kč.

33. V dalším řízení před soudem 1. stupně právní zástupce žalovaného provedl 4 úkony právní služby (účast u jednání soudu 1. stupně dne 25. 2. 2026 přes 2 hodiny a účast u soudního jednání dne 15. 4. 2026, sepis závěrečného návrhu), za což mu byla přiznána odměna ve výši 4 x 11 780 Kč. K uvedeným úkonům mu byla přiznána i paušální náhrada hotových výdajů dle § 13 a. t. ve výši 4 x 450 Kč a také mu byla přiznána 21 % DPH z uvedených částek ve výši 10 273,20 Kč. Celkem tak náklady žalovaného v dalším řízení před soudem 1. stupně činily 59 193,20 Kč.

34. Proto soud uložil žalobci zaplatit žalovanému celkem částku 296 300 Kč jako celkovou náhradu nákladů řízení žalovaného. V souladu s § 149 odst. 1 o.s.ř. uložil soud žalobci, aby tuto částku zaplatil k rukám právního zástupce žalovaného.

35. V řízení dále stát hradil náklady spočívající ve svědečném v částce 3 082 Kč. Podle § 148 odst. 1 o.s.ř. má stát podle výsledku řízení proti účastníkům právo na náhradu nákladů řízení, které platil, pokud u nich nejsou předpoklady pro osvobození od soudních poplatků. Vzhledem k výsledku řízení, kdy byl žalovaný zcela úspěšný a žalobce zcela neúspěšný, soud uložil žalobci povinnost nahradit státu uvedené náklady, tedy částku 3 082 Kč. Tuto částku je třeba zaplatit do tří dnů od právní moci rozsudku na účet Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou č. , č. účtu, VS , var. symbol, .