10 C 324/2023

Plný text

Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou rozhodl samosoudkyní Mgr. Veronikou Votroubkovou ve věci žalobkyně: údaje žalobkyně bytem adresa zastoupená advokátem údaje právního zástupce sídlem adresa proti žalovaným: údaje žalovaného sídlem adresa zastoupená advokátem údaje právního zástupce sídlem adresa 2. údaje žalovaného sídlem adresa o určení vlastnictví k Anonymizováno

I. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhá určení, že budova č. p. , číslo, , parcela č. , číslo, a přilehlé pozemky č. , číslo, , č. , číslo, , č. , číslo, , č. , číslo, a č. , číslo, v katastrálním území , obec, jsou ve vlastnictví státu, se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit prvé žalované na náhradě nákladů řízení částku 41 013 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce prvé žalované.

III. Druhý žalovaný nemá vůči žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení, Anonymizováno

1. Žalobkyně se žalobou uplatněnou u soudu dne 7. 11. 2023 domáhala určení, že budova č. p. , číslo, , parcela č. , číslo, a přilehlé pozemky č. , čísla pozemků, v katastrálním území , obec, jsou ve vlastnictví státu. Uvedla, že v domě bydlí ona i její rodina po velmi dlouhou dobu. Byt, ve kterém bydlí, je služebním bytem, který byl jejímu tchánovi původně přidělen podnikem , právnická osoba, , nájem pak byl převeden na jejího manžela a po rozvodu manželství zde zůstala i s dětmi žít ona. Tvrdila, že jí svědčí právo odpovídající věcnému břemeni, aniž by však toto právo blížeji upřesnila. Také uvedla, že prvý žalovaný, jako současně zapsaný vlastník nemovitostí, jí vypověděl nájemní smlouvu a snaží se jí z bytu vystěhovat. Prvý žalovaný však není skutečným vlastníkem nemovitostí. Prvý žalovaný nemovitosti nabyl od , jméno FO, , ten od paní , jméno FO, a ta je koupila od , jméno FO, . , jméno FO, tyto nemovitosti získala nezákonně v restituci a později ostatní takto získané nemovitosti musela vrátit státu. Není zde jediný rozumný důvod pro to, aby nemusela vracet i dotčené nemovitosti, zvláště když patřily k , název, , který státu vrácen byl. Ani paní , jméno FO, , ani pan , jméno FO, tedy nemohli být právoplatní vlastníci nemovitostí, protože je nabyli od nevlastníka. Dále doplnila, že k vydržení vlastnického práva k nemovitostem, k řádnému ani mimořádnému, dojít v dané věc nemohlo, neboť okolnosti restituce rodu , jméno FO, byly široce známy a medializovány. Taktéž zdůraznila, že nemovitosti byly prodány hluboce pod cenou, a to jak při prvotním prodeji, kdy je nabyla paní , jméno FO, , tak i při nabytí nemovitostí prvým žalovaným. Z toho žalobkyně usuzovala, že již při prodejích muselo být smluvním stranám známo, že nejde o nabytí od právoplatného vlastníka a z toho se dá předpokládat, že nabývající nebyli v dobré víře. Podrobně poté rozebírala prodej nemovitostí v insolvenčním řízení, který pokládala za netransparentní a protiprávný. Ze všeho uvedeného dovozovala, že veškerá právní jednání týkající se nemovitostí od doby neoprávněného nabytí nemovitostí paní , jméno FO, jsou neplatná, a musí se tedy obnovit právní stav, který zde byl předtím, tedy nájemní vztah s , právnická osoba, . V neposlední řadě pak uvedla, že stát, resp. druhý žalovaný, na svou povinnost hájit svá práva v soudním řízení rezignoval, i když ona sama na to státní orgány včetně druhého žalovaného upozorňovala. Proto žalobkyni nezbylo, než se na soud obrátit sama. Svůj naléhavý právní zájem na vyjasnění toho, kdo je právoplatným vlastníkem nemovitostí, dovozovala ze svého platného užívání bytu v případě, že by se obnovil původní právní stav, tedy i původní nájemní smlouva s druhým žalovaným, která byla uzavřena na dobu neurčitou. Odkazovala přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 22 Cdo 1723/2015 ze dne 30. 9. 2015, kde tento soud naléhavý právní zájem na určení vlastnictví k nemovitostem přiznal i nájemníkovi. Rovněž poukázala na to, že sice náš právní řád žaloby ve veřejném zájmu neaprobuje, ale v tomto duchu by měl být vykládán institut naléhavého právního zájmu, tedy tento by neměl být shledán pouze tam, kde u žalobce žádný vztah k věci není. Žalobkyně však vztah k nemovitostem má, o dům se dlouhodobě zajímá, zařídila dokonce, že dům byl označen památkovou péčí jako významná stavba. Brojí proti tomu, aby dům byl dále prodán nějakému developerovi a následně zbourán poté, co ona bude vystěhována. Doplnila, že druhý žalovaný hospodařil s nemovitostmi před jejich vydáním v restituci, a proto je zde předpoklad, že v případě určení vlastnictví státu, bude s nimi opět hospodařit.

2. Prvá žalovaná se žalobou zcela nesouhlasila a navrhovala její úplné zamítnutí. Vyjádřila přesvědčení, že žaloba je vedena pouze snahou žalobkyně, aby nemusela vyklidit byt nacházející se v objektu k bydlení č. p. , číslo, v obci , obec, . Žalobkyně ale byt užívá neoprávněně, když nájemní smlouva jí byla vypovězena z důvodu neplacení nájemného a služeb. Proti výpovědi se žalobkyně marně bránila, soudní rozhodnutí včetně přezkumu vyššími instancemi vyzněla ve prospěch prvé žalované. Ani poté však žalobkyně byt nevyklidila a prvá žalovaná byla nucena podat žalobu na vyklizení. Projednávání žaloby o vyklizení však žalobkyně všemožně oddaluje. V tomto kontextu tak prvá žalovaná vnímá i podání žaloby v této věci jako obstrukční jednání ze strany žalobkyně. K meritu věci pak prvá žalovaná uvedla, že žalobkyně nemá na podání takovéto žaloby dostatek věcné legitimace. Žalobkyně nemá žádný právní důvod k užívání bytu, svoji aktivní věcnou legitimaci nemůže zakládat na svém protiprávním jednání, tedy že byt stále nevyklidila, ač měla, když, jak již bylo uvedeno, její nájemní vztah zanikl. Žalobkyni nesvědčí ani žádné jiné oprávnění k užívání bytu. Žádné věcné břemeno není v katastru nemovitostí zapsáno, historické užívání bytu jejím tchánem se jeví jako nerelevantní ke vzniku práva odpovídajícího věcnému břemeni ve prospěch žalobkyně. Avšak i kdyby se žalobkyni podařilo zpochybnit vlastnictví prvé žalované k nemovitostem, přičemž však prvá žalovaná na svém vlastnictví k nemovitostem trvá, stejně by se nic na postavení žalobkyně nezměnilo, tudíž žalobkyně nemá naléhavý právní zájem na daném určení vlastnického práva. Tvrzení, jimž žalobkyně pak zpochybňovala oprávněné nabytí vlastnického práva prvým žalovaným pak prvá žalovaná považuje za zjevně nepravdivá a účelová.

3. Druhý žalovaný považoval tvrzení žalobkyně rovněž za matečná. Z katastru nemovitostí nevyplývá, že by ve prospěch žalobkyně bylo zapsáno věcné břemeno užívání. Žalovaný 2 ani nedohledal žádnou nájemní smlouvu ve prospěch , jméno FO, , bývalého tchána žalobkyně. Také druhý žalovaný namítl nedostatek aktivní legitimace na straně žalobkyně s tím, že uváděný rozsudek Nejvyššího soudu ČR není na danou věc přiléhavý, neboť žalobkyni nesvědčí žádné oprávnění k užívání bytu, a její postavení tak takovýmto rozhodnutí nemůže být nijak dotčeno. Pro úplnost rovněž doplnil, že tvrzení, že , jméno FO, musela nemovitosti později vrátit státu jsou lichá. Navrhoval proto, aby žaloba byla zamítnuta.

4. Z výpisu z katastru nemovitostí plyne, že vlastníkem dotčených nemovitostí, tedy pozemku p. č. , číslo, /1, jehož součástí je stavba , obec, č. p. , číslo, , bydlení, jakož i pozemků p. č. , čísla pozemků, , vše v obci , obec, , katastrální území , obec, , zapsané v katastru nemovitostí pro Královéhradecký kraj, Katastrální pracoviště , obec, na LV č. , číslo, je prvá žalovaná. Dále je zde zapsáno věcné břemeno ve prospěch , obec, k pozemku p. č. , číslo, a spočívající v právu vstupu za účelem provádění oprav nebo kontroly podzemního kanalizačního vedení.

5. Z rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu ze dne 15. 6. 2001, kupní smlouvy ze dne 18. 2. 2004, geometrického plánu ze dne 15. 8. 2003, kupní smlouvy ze dne 9. 4. 2008, a kupní smlouvy ze dne 7. 10. 2015 a z výpisu z katastru nemovitostí nebylo zjištěno, že by na předmětných nemovitostech vázlo věcné břemeno ve prospěch žalobkyně či jejího tchána, , jméno FO, . Nemovitosti nabyla dne 21. 6. 2001 v rámci restituce , jméno FO, , dále kupní smlouvu ze dne 18. 2. 2004 paní , jméno FO, za cenu 350 000 Kč, poté kupní smlouvou ze dne 9. 4. 2008 pan , jméno FO, za cenu 2 100 000 Kč a posléze prvá žalovaná za cenu 333 000 Kč prodejem v rámci insolvenčního řízení vůči panu , jméno FO, kupní smlouvou ze dne 7. 10. 2015.

6. Z přílohového spisu Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou sp. zn. , spisová značka, vyplývá, že žalobkyně uzavřela s prvou žalovanou dne 1. 12. 2015 nájemní smlouvu na pronájem předmětného bytu v domě čp. , číslo, stojícího na pozemku St. , číslo, v k. ú. , obec, . Nájemní vztah žalobkyně k bytu byl vypovězen výpovědí ze dne 14. 1. 2021, žalobkyně u soudu napadla neplatnost této výpovědi, avšak její žaloba byla zamítnuta, což bylo potvrzeno rozhodnutím odvolacího soudu. Dovolání podané žalobkyní v této věci pak bylo v části zastaveno a v části odmítnuto.

7. Z úřední činnosti soudu bylo zjištěno, že je u zdejšího soudu pod sp. zn. , spisová značka, vedeno řízení o vyklizení bytu, kde jako žalobce vystupuje prvá žalovaná a jako žalovaná žalobkyně.

8. Žalobkyně dále předložila k důkazu fotografie domu a screenshoty části katastrální mapy bez jakéhokoliv popisu či jiné identifikace, starý výpis z RUIAN, část nájemní smlouvy mezi , právnická osoba, . a , jméno FO, , protokol o odevzdání bytu , jméno FO, z 31. 5. 1996, srovnávací sestavu Národního pozemkového fondu ke katastrálnímu území , obec, , Sdělení Městského úřadu , obec, o tom, že objekt bude zařazen mezi objekty v památkovém zájmu (památka místního významu), protokol o převzetí bytu ze dne 1. 6. 1996. Z těchto listin soud zjistil, že rodina žalobkyně žije v bytě v domě čp. , číslo, po desítky let, a to na základě několika postupných nájemních vztahů. Po ukončení nájemního vztahu , jméno FO, byl založen nájemní vztah s , jméno FO, (synem , jméno FO, ) a bývalým manželem žalobkyně, v tomto případě se nejednalo o pronájem služebního bytu. Žalobkyně se o dům zajímá, dala podnět k tomu, aby dům byl označen jako památka místního významu.

9. Ze zpráv z insolvenčního řízení proti panu , jméno FO, a proti žalobkyni, jakož i z inzerátů na prodej nemovitostí a korespondence žalobkyně a druhého žalovaného soud nezjistil nic podstatného pro rozhodnutí v této věci.

10. Jiné důkazy účastníci ani přes poučení soudu nenavrhovali.

11. Na základě provedených důkazů soud dospěl k následujícímu skutkovému závěru. Jako vlastník předmětných nemovitostí, a to pozemku p. č. , číslo, , jehož součástí je stavba , obec, č. p. , číslo, , bydlení, jakož i pozemků p. č. , čísla pozemků, , vše v obci , obec, , katastrální území , obec, , zapsané v katastru nemovitostí pro Královéhradecký kraj, Katastrální pracoviště , obec, na LV č. , číslo, je zapsána prvá žalovaná. K žádné z uvedených nemovitostí není zapsáno věcné břemeno, které by bylo ve prospěch žalobkyně či nějakého jejího příbuzného. Nemovitosti byly nejprve v majetku České republiky a hospodařily s ním , právnická osoba, . V tu dobu byl k předmětnému bytu v budově č. p. , číslo, na pozemku p. č. , číslo, v katastrálním území , obec, uzavřen nájemní vztah nejprve s bývalým tchánem žalobkyně, posléze byl nájemní vztah sjednán s bývalým manželem žalobkyně. Další nájemní smlouvy k předmětnému bytu uzavírala již na své jméno žalobkyně, neboť se rozvedla. V tu dobu nabyla nemovitosti v rámci restituce , jméno FO, , ta je prodala kupní smlouvou ze dne 18. 2. 2004 paní , jméno FO, za cenu 350 000 Kč, paní , jméno FO, nemovitosti pak kupní smlouvu ze dne 9. 4. 2008 nemovitosti prodala panu , jméno FO, za kupní cenu 2 100 000 Kč. Posléze byly nemovitosti v rámci insolvenčního řízení vedeného proti panu , jméno FO, prodány insolvenčním správcem prvému žalovanému kupní smlouvou ze dne 7. 10. 2015 za cenu 333 000 Kč. Poslední nájemní smlouvu uzavřela žalobkyně s prvou žalovanou. Tento nájemní vztah žalobkyně k bytu zanikl výpovědí. U Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou prvá žalovaná vede řízení vůči žalobkyni ohledně vyklizení bytu. Žalobkyně se vystěhování brání, je přesvědčena, že posléze dojde k prodeji domu a jeho demolici, čemuž se snažila zabránit i tím, že upozornila příslušný památkový úřad na významnost celého domu.

12. Podle § 80 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění, určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem.

13. Soud se v dané věci nejprve podrobně zabýval zkoumáním, zda žalobkyně má naléhavý právní zájem na požadovaném určení vlastnictví k nemovitostem. Z provedeného dokazování přitom bylo zjištěno, že žalobkyni nesvědčí žádný právní vztah k dotčeným nemovitostem. Žalobkyně nemá vlastnické ani jiné věcné právo k nemovitostem. Tvrzené, avšak blížeji nespecifikované, věcné břemeno k nemovitostem ve prospěch žalobkyně nebylo prokázáno. Žádné věcné břemeno nebylo prokázáno ani ve vztahu k jejím již bývalým příbuzným. Co se týká nájemního vztahu, tak poslední nájemní vztah žalobkyně k bytu, který nahrazoval předchozí již zaniklé nájemní vztahy, zanikl výpovědí. Žalobkyni tak nesvědčí ani nájemní vztah k užívání bytu v uvedených nemovitostech. Je sice nepochybné, že žalobkyně má silný citový vztah k bytu a domu, kde dlouho žila, a že považuje svou žalobu i za hájení údajného veřejného zájmu na získání nemovitostí zpět do vlastnictví státu. Avšak ani tyto skutečnosti nejsou dostatečným podkladem pro to, aby soud uzavřel, že by žalobkyně měla na požadovaném určení naléhavý právní zájem.

14. Podle ustálené judikatury obecných soudů naléhavý právní zájem o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 31 Cdo 1836/2005, uveřejněný pod číslem 53/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 21, r. 1997). To znamená, že u žalobkyně musí jít buď o právní vztah (právo) již existující (alespoň v době vydání rozhodnutí) nebo o takovou její procesní, případně hmotněprávní situaci, v níž by objektivně v již existujícím právním vztahu mohla být ohrožena; případně pro své nejisté postavení by mohla být vystavena konkrétní újmě (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2589/98, publikovaný v časopise Soudní rozhledy č. 8/2000, nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 17/95, uveřejněný pod číslem 35/95 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).

15. V dané věci však právní postavení žalobkyně ani její právo ohroženo není, neboť rozhodnutí ve věci nemůže nic na jejích právech či právním postavení změnit, když žalobkyně nemá žádný právní vztah k dotčeným nemovitostem. Proto na danou věc nedopadá ani žalobkyní namítané rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 22 Cdo 1723/2015 ze dne 30. 9. 2015, kde soud posuzoval naléhavý právní zájem nájemce. V této věci však žalobkyně není nájemcem dotčených nemovitostí, když její nájemní vztah zákonným způsobem zanikl. Liché je i očekávání žalobkyně, že by se její nájemní vztah obnovil požadovaným určením. Proto má soud za to, že u žalobkyně není dán naléhavý právní zájem na určení vlastnictví k nemovitostem, tedy že nejsou splněny podmínky § 80 o.s.ř. pro podání žaloby na určení. Proto soud žalobu v plném rozsahu zamítl.

16. Pro úplnost soud dodává, že český právní řád nepřipouští žaloby ve veřejném zájmu, v občanském soudním řízení se řeší ochrana soukromých práv a oprávněných zájmů účastníků. Laicky řečeno, zpravidla si každý musí svá práva a své zájmy hájit sám. V daném případě ovšem žalobkyní tvrzený vlastník nemovitostí, tedy stát zastoupený druhým žalovaným, své vlastnické právo k nemovitostem netvrdí, naopak má za to, že vlastníkem nemovitostí není.

17. O náhradě nákladů řízení pak soud rozhodoval dle § 142 odst. 1 o.s.ř., dle kterého má právo na náhradu nákladů řízení ten účastník, který byl ve věci plně úspěšný, vůči tomu, který úspěšný nebyl. V dané věci byli z procesního hlediska plně úspěšní žalovaní, a proto jim vzniklo právo na náhradu nákladů řízení vůči žalobkyni.

18. Prvý žalovaný uplatnil v řízení nárok na náhradu nákladů řízení ve výši 41 013 Kč, sestávající z odměny advokáta dle § 6, § 7 a § 8 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, v platném znění, dále jen a. t., za 4 úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, vyjádření k žalobě, účast na soudním jednání přes 2 hod.) po 9 660 Kč, když při určení odměny vycházel z ceny nemovitostí určené dle posledního prodeje nemovitostí jako tarifní hodnoty, tedy z částky 333 000 Kč, dále uplatňoval paušální náhradu hotových výdajů advokáta k těmto úkonům ve výši 4 x 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t., cestovné advokáta k soudnímu jednání a zpět ve výši 773 Kč (při spotřebě vozidla 5l motorové nafty na 100 km, vyhláškové ceně opotřebení vozidla a paliva a ujetí celkem 2 x 56 km) a náhradu za ztrátu času na cestě dle § 14 a. t. ve výši 4 x 100 Kč. Soud přezkoumal oprávněnost účtované výše odměny, přičemž má za to, že ve věci lze vycházet z kupní ceny zaplacené za nemovitosti při posledním prodeji jako z tarifní hodnoty, neboť jde cenu věci, o kterou v řízení jde. Současně jde o cenu, která je dle vyjádření žalobkyně v řízení podhodnocená, tedy i žalobkyně měla za to, že cena nemovitostí nižší není. Dále soud přezkoumal i výši ostatních náhrad, dospěl k závěru, že nepřesahují výši určenou příslušnými právními předpisy, zejména a. t., a vyhláškou č. 398/2023 Sb. Proto soud uložil žalobkyni uplatněnou částku, tedy částku 41 013 Kč, prvé žalované na náhradě nákladů řízení zaplatit, a to k rukám jejího právního zástupce dle § 149 odst. 1 o.s.ř.

19. Druhý žalovaný žádnou náhradu nákladů řízení vůči žalobkyni nepožadoval, a proto soud rozhodl, že nemá na tuto náhradu právo.