12 C 196/2018

Plný text

Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou rozhodl samosoudkyní Mgr. et Mgr. Lucií Mikulcovou ve věci žalobkyně: údaje žalobkyně , zastoupená údaje právního zástupce proti žalovanému: údaje žalované , zastoupený údaje právního zástupce na nahrazení projevu vůle o vyslovení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu pozemků podle zákona č. 229/1991 Sb.

I. Žaloba o nahrazení projevu vůle žalovaného uzavřít s žalobkyní smlouvu o bezúplatném převodu pozemků parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] pro [katastrální uzemí], [územní celek], parc. [číslo] pro [katastrální uzemí], [územní celek], parc. [číslo] pro [katastrální uzemí], [územní celek], se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Dne 26. 6. 2018 podala žalobkyně u soudu žalobu, kterou se domáhala, aby žalovanému byla uložena povinnost uzavřít s ní (rozuměj s žalobkyní) ve smyslu § 11a a následujících zákona č. 229/1991 Sb. o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku v platném znění (dále jen„ zákon č. 229/1991 Sb.“ případně„ zákon o půdě“) smlouvu o převodu ve výroku I. tohoto rozsudku specifikovaných pozemků. Žalobkyně tvrdila, že je osobou oprávněnou podle § 4 zákona č. 229/1991 Sb. a má na základě rozhodnutí [státní instituce], [číslo], ze dne 30. 10. 2017 dosud nevypořádané nároky na převod náhradních pozemků za nevydané pozemky (ve výši 557.135,65 Kč). Žalovaný přitom má zákonnou povinnost poskytnout adekvátní náhradní pozemky, což však v případě žalobkyně dosud neučinil. Žalobkyně rovněž tvrdila, že žalovaný při vydávání náhradních pozemků vůči ní postupuje liknavě, svévolně a diskriminačně. Konkrétní pochybení žalobce spatřovala v tom, že se dlouhodobě domáhá svých restitučních nároků (nejprve její matka a po její smrti ona sama jakožto její zákonný dědic) již od počátku devadesátých let 20. století, tyto nároky však žalovaný i přes takto dlouhou dobu dosud nevypořádal. A to i přesto, že se účastnila veřejných výběrových řízení, při kterých žalovaný nabízí formou veřejné soutěže pozemky vhodné k uspokojení restitučních nároků.

2. Žalovaný s žalobou nesouhlasil a navrhoval ji zcela zamítnout. Nesporoval, že žalobkyně je osobou oprávněnou ve smyslu zákona o půdě. Nečinil rovněž sporným, že eviduje (na základě shora citovaného rozhodnutí z 30. 10. 2017) dosud neuspokojený nárok žalobkyně na náhradu za nevydané pozemky podle zákona o půdě ve výši 557.135,65 Kč. Žalovaný však současně sporoval tvrzení, že by vůči žalobkyni postupoval nějak svévolně, liknavě či diskriminačně. Tvrdil, že postupně nabízí v rámci veřejných nabídek širokou škálu pozemků, které jsou vhodné k uspokojení nároků žalobkyně, ale podle zákona tak může činit jen formou veřejné soutěže. K tomuto žalovaná předložila velké množství přehledů, tabulek, souhrnu všech veřejných nabídek pro daná území i pro celou republiku. Dále tvrdil, že žalobkyně v rámci těchto veřejných nabídek nebyla nijak aktivní. Účastnila se totiž pouze tří veřejných nabídek. Ve dvou případech však byla její žádost vyřazena z důvodu formálních nedostatků této žádosti. V dalším případě potom žalobkyně nereflektovala na výzvu žalovaného, aby zvýšila cenu, kterou by byla ochotna poskytnout za vybraný pozemek (protože o stejný pozemek měli zájem ještě další zájemci a k převodu pozemku byl vybrán zájemce, který nabídl nejvyšší cenu). Žalovaný dále sporoval, že by pozemky [parcelní číslo] v [katastrální uzemí] a [parcelní číslo] v [katastrální uzemí] byly způsobilé k převodu. Ve vztahu k pozemku [parcelní číslo] žalovaný tvrdil, že na tomto pozemku se nachází samostatná účelová komunikace, která slouží jako přístupová komunikace k objektům bydlení [čísla popisná]. U pozemku [parcelní číslo] žalovaný namítal, že část tohoto pozemku je určena územním plánem k jeho zastavění veřejně prospěšnou stavbou. U obou dvou těchto pozemků žalovaný navíc sporoval jejich ocenění znalcem [titul] [jméno] [příjmení], který tyto pozemky ocenil k žádosti žalobkyně. Žalovaný tvrdil, že ve skutečnosti tyto pozemky mají hodnotu vyšší, než znalcem stanovenou. A to z toho důvodu, že znalec při výpočtu výsledné ceny provedl srážku z důvodu, že pozemky nejsou přístupné po zpevněné cestě, takovouto srážku však provést neměl. Výši ocenění žalovaný sporoval i v případě pozemku [parcelní číslo] v [katastrální uzemí]. Zde namítal, že v tomto případě znalec [titul] [příjmení] stanovil příliš nízkou cenu trvalých porostů, které se na uvedeném pozemku nacházejí.

3. Rozhodnutím Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 31. 7. 2019, čj. 12 C 196/2018-711 bylo žalobě vyhověno. Rozhodnutí bylo následně potvrzeno odvolacím soudem, a to rozhodnutím Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 12. 2019, č.j. 19 Co 341/2019-816. Následně bylo dovolání strany žalované odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2020, 28 Cdo 1670/2020-845. Ústavní soud však nálezem ze dne 4. 5. 2021, IV ÚS 3415/20 rozhodl tak, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2020, 28 Cdo 1670/2020-845 zrušil. Nejvyšší soud proto dne 15. 6. 2021, čj. 28 Cdo 1670/2020-870 zrušil rozhodnutí soudu prvého i druhého stupně v dané věci a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení s tím, že v dalším řízení soudy nižších stupňů při hodnocení opodstatněnosti nároku oprávněné osoby na převod konkrétní vybraných náhradních pozemků mimo veřejnou nabídku zohlední nejenom délku řízení vedeného před pozemkovým úřadem, ale též okolnosti nastalé po jeho skončení (aktivita žalobkyně), jakož i ostatní relevantní kritéria (rozsah a kvalitu veřejné nabídky náhradních zemědělských pozemků), a posoudí, zda jsou naplněny podmínky umožňující uspokojení restitučního nároku žalobkyně tímto mimořádným způsobem, nebo zda by se takový postup ve světle všech relevantních okolností mohly jevit diskriminující vůči ostatním oprávněným osobám, jež se uspokojení svého nároku domáhali účasti v řízení o veřejných nabídkách.

4. Z aktuálních výpisů z katastru nemovitostí (čl. 1482- 1499) vyplývá, že vlastnické právo k pozemkům, jejichž převodu se žalobkyně touto žalobou domáhá, je v katastru nemovitostí zapsáno opětovně ve prospěch České republiky s příslušností hospodařit s tímto majetkem státu ve prospěch [žalované]. To mezi účastníky ani nebylo sporné.

5. Z rozhodnutí [státní instituce], [číslo], ze dne 30. 10. 2017, vyplývá, že tímto žalovaný rozhodl, že žalobkyně a [jméno] [příjmení], [datum narození], jakožto dědicové původní oprávněné osoby ([jméno] [příjmení], narozené [datum]) nejsou vlastníky v tomto rozhodnutí specifikovaných pozemků nacházejících se v obci [obec] a [katastrální území], protože tyto nemovitosti nejsou způsobilé k vydání ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 písm. a/, c/ zákona o půdě. Citované rozhodnutí nabylo právní moci dne 8. 11. 2017. K tomu z výzvy k vydání nemovitostí ze dne 6. 8. 1992, kterou učinila původní oprávněná osoba [příjmení] [příjmení], vyplývá, že tato původní oprávněná osoba již tímto uplatnila (a to dne 11. 8. 1992) vůči právnímu předchůdci žalobce svůj restituční nárok dle zákona o půdě a požádala o vydání původních pozemků. Ani to nebylo mezi účastníky sporné.

6. Podle přehledu nároků a plnění, vedeného žalovaným, činí dosud neuspokojený nárok žalobkyně 557 135,65 Kč.

7. Ze statistik pozemků nabídnutých v jednotlivých letech na čl. 912 – 927, ze statistické analýzy čl. 927pv – 929, 964-1190 a z informací o pozemcích čl. 944-951, soud zjistil, že v letech 2018 až 2021 byla řada veřejných nabídek v řádu tisíců (v roce 2018 2950 pozemků, v roce 2019 2 244 pozemků, v roce 2020 2 244-2 602, v roce 2021 1 648 pozemků, kdy tyto pozemky je dále možno specifikovat dle typu, výměry, či ceny pozemků. Byl předložen i přehled všech pozemků dle katastrálních území na území celé ČR v ceně od 80 000 do 557 135 Kč, tedy v rozmezí nároku žalobkyně. Takových to pozemků bylo do nabídek zařazeno 412 pozemků o celkové výměře 14 011 145 m2. V ceně do 100 000 Kč bylo do nabídky zařazeno 332 pozemků o celkové výměře 12 717 039 m2.

8. Podle § 4 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. oprávněnou osobou je státní občan České a Slovenské Federativní Republiky, jehož půda, budovy a stavby, patřící k původní zemědělské usedlosti, přešly na stát nebo na jiné právnické osoby v době od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 způsobem uvedeným v § 6 odst. 1 tohoto zákona (toto ustanovení zákona pak hovoří o tom, že oprávněným osobám mají být nemovitosti, které jim byly takto odňaty, vydány). Odstavec druhý dále uvádí, že v případě, kdy oprávněná osoba zemřela, stává se osobou oprávněnou v prvé řadě dědic této (původní) osoby oprávněné.

9. Ve smyslu § 11 odst. 1, 2 zákona č. 229/1991 Sb. v případech, kdy nelze oprávněné osobě pozemky vydat, může být oprávněné osobě na její žádost převeden lesní pozemek přiměřené výměry a kvality, to vše v cenách ke dni 24. června 1991 a za podmínek stanovených zvláštním právním předpisem.

10. Podle § 11a odst. 1 věta prvá zákona č. 229/1991 Sb. oprávněným osobám uvedeným v § 4, kterým podle tohoto zákona nelze vydat pozemek odňatý způsobem uvedeným v § 6 odst. 1 a 2, převádí pozemkový fond jiné pozemky na základě veřejných nabídek, není-li dále stanoveno jinak. Následující odstavce téhož paragrafu potom upravují přesný způsob, jakým má toto veřejné nabídkové řízení probíhat.

11. Mezi účastníky nebylo sporu o tom, že žalobkyně je osobou oprávněnou ve smyslu § 4 zákona o půdě, nebyly jí vydány pozemky z důvodu překážek uvedených v § 11 odst. 1 zákona o půdě a jako osobě oprávněné jí přísluší náhrada za takto nevydané pozemky ve smyslu § 11 odst. 2 zákona o půdě. Sporná nebyla ani výše dosud nevypořádaného nároku žalobkyně, která aktuálně činí 557 135,65 Kč.

12. Předmětem sporu však mezi účastníky bylo, zda si žalovaný při uspokojování nároku žalobkyně nepočínal svévolně či liknavě. Jen pro takový případ totiž judikatura dovodila, že má žalobce nárok na to, aby jeho dosud neuspokojené nároky byly vypořádány tím, že on sám zvolí, které pozemky požaduje vydat a neuplatní se tudíž postup, který zákon o půdě předvídá ve výše citovaném ustanovení § 11a (viz například rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31Cdo 3767/2009).

13. Pokud se týká tvrzené liknavosti žalované při uspokojování restitučního nároku žalobkyně, uvádí soud, že v řízení nebyly zjištěny žádné konkrétní okolnosti, jež by měly vést k závěru, že ze strany žalované se jednalo ve vztahu k vypořádání nároku žalobkyně z rozhodnutí [číslo] ze dne 30. 10. 2017 o libovůli či dokonce svévoli, a tedy postupu v rozporu se zákonem o půdě. Rozhodujícími hledisky se rozumí zejména to, zda žalovaná nabízela veřejných nabídkách v rozhodné době, tedy od právní moci rozhodnutí SPÚ, ze kterého žalobce odvozuje svůj restituční nárok, vhodné náhradní pozemky, zda jich nabízel dostatek či nikoliv, zda se žalobkyně těchto veřejných nabídek v rozhodné době účastnila, zda podala žádost o převod náhradních pozemků v příslušné lhůtě, či nikoliv, z jakého důvodu žalobkyně podala žalobu již dne 27. 6. 2018, a případně zda mezi účastníky byla vedena nějaká jednání o bezúplatném převodu náhradních pozemků, či nikoliv, a s jakým výsledkem (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. 6. 2016, čj. 28 Cdo 2772/2015).

14. Liknavost či svévoli přitom možno spatřovat v takovém postupu žalované, které by bezdůvodně a protizákonným způsobem oddaloval možnost uspokojení restitučního nároku konkrétního restituenta v konkrétním případě. Pojmovým znakem liknavosti je tedy určitá aktivita či zdánlivá aktivita na straně žalované. Liknavost může mít podobu nedostatku veřejných nabídek schopných uspokojit nároky oprávněné osoby (byť postupným čerpáním) či nezařazení vhodného pozemku do veřejné nabídky, byť tomu nebrání žádná zákonná překážka. Svévole se může projevovat, například odmítnutím podpisu smlouvy s osobou, která se do veřejné nabídky přihlásila a jíž vznikl na převod pozemku nárok, porušování zákonem stanoveného postupu k převodu náhradních pozemků ze strany žalované, či trváním nutné účasti oprávněné osoby ve veřejných nabídkách za současného nezahrnutí konkrétního vhodného pozemku tyto veřejné nabídky (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. 12. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2160/2009).

15. Původní oprávněná osoba uplatnila své nároky na vydání původních odňatých pozemků v srpnu 1992. Žalovaný o těchto nárocích rozhodl svým rozhodnutím [číslo] ze dne 30. 9. 1993, [číslo] ze dne 27. 10. 1993 a [číslo] ze dne 1. 7. 1999. S posledním zmiňovaných rozhodnutí však žalobkyně nesouhlasila, a proto žalovaný (když bylo jeho rozhodnutí soudem zrušeno) ve věci znovu rozhodl svým rozhodnutím [číslo] ze dne 9. 3. 2005. Následně byl tento přiznaný nárok žalobkyně uspokojen. Avšak na základě interního šetření žalované bylo poté zjištěno, že nárok žalobkyně dosud uspokojen není. Restituční nárok žalobkyně byl tak v dané věci finálně dořešen až v roce 2017, když [státní instituce] vydal rozhodnutí [číslo] ze dne 30. 10. 2017, kterým rozhodl o tom, že žalobkyně není vlastníkem dodatečně zjištěných nemovitostí [katastrální území], přičemž restituční nárok plynoucí z tohoto rozhodnutí byl vyčíslen na částku 557 135,85 Kč. V dané věci je tak podle názoru soudu stěžejní právě ta skutečnost, že nárok žalobkyně byl na základě vlastního šetření ze strany žalované přehodnocen až v roce 2017. Byť soud připouští, že správné posouzení nároku žalobkyně mělo být již od počátku, tak vzhledem k celkovému počtu restitučních nároků posuzovaných žalovaným a vzhledem k vývoji posuzování nároků soudy, bohužel může k této situaci dojít. Ostatně žalobkyně podala žalobu na náhradu škodu proti státu za nesprávný úřední postup a v této žalobě vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 41 C 150/2018 byla úspěšná a bylo jí přiznáno odškodnění ve výši 360 000 Kč. Soud má tedy za to, že výše uvedená formální chyba ve vyčíslení nároku a nepřiměřené délka původního restitučního řízení byla tak tímto odškodněna. Ohledně uspokojení svého dosud nevyčerpaného restitučního nároku pak žalobkyně coby osoba oprávněná měla a má postupovat podle platných zákonných ustanovení formou veřejné nabídky vyhlašovaných žalovanou. Bylo zjištěno, že touto cestou se žalobkyně v roce 2018 vydala pouze třikrát, když se zúčastnila třech veřejných nabídek, kdy projevila zájem o pozemek v okrese [okres], pět pozemků v okrese [okres] a jeden pozemek v okrese [okres]. Pro formální vady jejich žádostí nebyla žalobkyně v těchto veřejných nabídkách úspěšná. Jiných veřejných nabídek se již nezúčastnila, i když jí v tom nic nebránilo. Sama svým přístupem se tedy znemožnila uspokojení svého restitučního nároku. Podání žaloby na nahrazení projevu vůle je specifická a ojedinělá možnost, avšak v daném případě i s ohledem na již přiznané odškodnění by znamenalo dvojí zvýhodnění žalobkyně, což je dle názoru okresního soudu nepřípustné a bylo by diskriminační vůči jiným restituentům, kteří se uspokojení svého nároku domáhali a domáhají účastí v řízení o veřejných nabídkách.

16. Dále se soud zabýval tvrzením žalobkyně, že veřejné nabídky nebyly v dostatečné kvalitě i kvantitě. To však na základě množství předložených důkazů ze strany žalované (statistika pozemků nabídnutých v jednotlivých letech na čl. 912 – 927, statistická analýza čl. 927pv – 929, 964-1190) taktéž nebylo prokázáno. Zde je opět nutné připomenout, že počet veřejných nabídek se samozřejmě mění v průběhu let, avšak jak bylo uvedeno výše, tak v daném případě nelze hovořit o tzv. historické liknavosti, tedy nelze vycházet pouze z počtu let, kdy nebyl nárok osoby oprávněné uspokojen, ale je nutné vycházet až od roku 2017, kdy došlo k přehodnocení nároku žalobkyně a k učinění všech podstatných kroků ze strany žalované k dorovnání restitučního nároku žalobkyně. Dle předloženého rozsahu veřejných nabídek podaných v roce 2018 bylo zjištěno, že v tomto roce, ale i v letech pozdějších nabízela žalovaná restituentům stovky pozemků vhodných uspokojit celou řadu restitučních nároků oprávněných osob. V roce 2018 nabízela žalovaná ve veřejných nabídkách desítky pozemků ve srovnatelné hodnotě s hodnotou nároku žalobkyně, tedy s částkou 557 135,65 Kč. Konkrétně 316 pozemku oceněných od 100 001 Kč do 500 000 Kč, z toho pozemků dotčených žádostmi bylo pouze 59, dále 51 pozemků s hodnotou vyšší než 500 000 Kč, z toho pozemku dotčený žádostmi bylo 10. Ohledně námitky s navyšováním ceny pozemků a tedy nepřiměřenosti nabízených pozemků bylo prokázáno, že v období od 1. 1. 2018 do 22. 10. 2021 bylo na základě veřejných nabídek převedeno oprávněným osobám celkem 2 754 pozemků, přičemž u 1 648 pozemků se jejich cena nenavýšila. Soud má za to, že nabídka žalované byla dostatečná pestrá a zároveň zcela způsobilá uspokojit nárok žalobkyně bez nutnosti podání žaloby na nahrazení projevu vůle. Pokud žalobkyně namítala, že veřejná nabídka pestrá není, neboť jsou do ní převážné většině zařazovány pozemky zcela nevhodné (svah/skála, skládka, pozemky dotčené věcnými břemeny a jinými stavbami) odkazuje soud na přehled pozemků zařazených do nabídky, jež mezi účastníky nebyl sporný, a z něhož tato skutečnost nevyplývá, když do nabídek byly zařazovány v hojném množství pozemky vedené v katastru nemovitostí jako orná půda či trvalý travní porost s přiměřenými rozlohami.

17. Nutno také dodat, že zákon neukládá, že by se restituent musel účastnit veřejných nabídek pouze u pozemků v konkrétním katastrálním území, ale naopak si sám může vybrat vhodný pozemek v rámci celé České republiky. Pokud restituent upřednostňuje pouze jedno či dvě katastrální území, tak jak to tvrdila žalobkyně, pak toto nemůže jít k tíži strany žalované a nelze tak zohledňovat pouze vybraná katastrální území. Je naopak logické, že pokud má restituent zájem o katastrální území jako je [obec], tedy v lukrativním rekreačním středisku, pak musí počítat s velkým zájmem i v daných veřejných nabídkách a to více se zaměřit na formální správnost podávané nabídky.

18. Strana žalovaná opakovaně upozorňovala na podobnost daného řízení s žalobami, které podával bratr žalobkyně pan [jméno] [příjmení] Pan [příjmení] neuspěl se žalobami na nahrazení projevu vůle, a proto se následně začal hlásit do veřejných nabídek, ve kterých byl úspěšný. Do první úspěšné veřejné nabídky se přihlásil 9. 9. 2019, kdy požadoval převod 14 pozemků, z nichž na něj bylo úspěšně převedeno 7 pozemků v celkové hodnotě 273 454 Kč. Jeho restituční nárok tak byl účastí v jediné veřejné nabídce uspokojen téměř z jedné poloviny. Další úspěšná nabídka proběhla 29. 5. 2020, kdy žádostí ze dne 16. 6. 2020 požadoval převod tří pozemků a všechny pozemky na něj byly úspěšně převedeny, čímž získal pozemky v hodnotě 109 032 Kč. Strana žalovaná konstatovala, že účastí v pouhých 2 nabídkách v rozmezí necelého jednoho kalendářního roku pan [příjmení] uspokojil svůj restituční nárok téměř ze 70 %. Dle strany žalované je toto důkaz o tom, že nabízených pozemků je dostatek a každý restituentce z něj může vybrat pozemek dle svého uvážení. S tímto argumentem okresní soud souhlasí. Byť každý případ musí být vždy posuzován individuálně, tak s ohledem na skutečnost, že nárok pana [příjmení] a žalobkyně vychází ze stejného restitučního nároku a tedy i ze stejného rozhodnutí SPÚ, tak dle zásady předvídatelnosti soudního rozhodování a legitimního očekávání, by v těchto obdobných případech mělo být rozhodováno obdobně.

19. S ohledem na výše uvedené se soud již pro nadbytečnost dále nezabýval, zda pozemky, označené žalobkyní, jsou způsobilé k vydání, či zda je zde nějaká zákonná překážka k jejich vydání.

20. Z výše uvedeného proto soud uzavírá, že žalobkyně nemá právo na to, domáhat se uzavření smlouvy o vydání jí zvolených pozemků žalobou vůči žalovanému, protože ten při uspokojování jejich nároků ze zákona o půdě nejednal svévolně a liknavě. Proto žaloba byla v celém rozsahu zamítnuta.

21. Podle § 142 odst. 1 o. s. ř. účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl.

22. Podle § 150 o. s. ř. jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat.

23. V dané věci je žalobkyně v pozici osoby oprávněné z restitučního nároku, který nebyl dosud zcela uspokojen. Na straně žalované je naopak stát, resp. organizační složka státu, která má disponovat dostatečným množstvím příslušného aparátu tak, aby mohla jednat a zastupovat stát, a to i v soudních řízeních. Okresní soud tedy nesdílí názor strany žalované, že by v tomto konkrétním případě měla být straně žalované přiznána náhrada nákladů řízení za její právní zastoupení advokátem, byť soud připouští, že se nejedná o zcela skutkově i právně jednoduchou věc. Pakliže si žalovaný nevystačil s vlastním aparátem a najel si extérní právní zastoupení, pak tato skutečnost nemůže jít k tíži protistrany, obzvláště jedná-li se o osobou oprávněnou z restitučního nároku. Spory obdobného typu jsou vedeny dlouhodobě a [žalovaný], který v dané věci jedná za stát, je specializovanou organizační složkou státu, která má ve své kompetenci řešení právě těchto sporů a měla by tedy být schopna řešit jako celek, a tedy i v rámci soudních sporů. Dále došlo v průběhu tohoto řízení ke změně právního posouzení ze stran soudů vyšších instancí, a tedy k částečnému odklonu od konstantní judikatury. Žalobkyni bylo nejprve v plném rozsahu vyhověno, došlo i k převodu dotčených pozemků a až po zrušení pravomocného rozhodnutí okresního a odvolacího soudu došlo k navrácení pozemků straně žalované. Uvedená situace je nestandardní a bez pochybu způsobila komplikace a výdaje oběma stranám. Ze všech těchto důvodů považuje soud za spravedlivé, aby v daném případě nebyla aplikována zásada úspěchu ve věci ohledně přiznání nákladů řízení úspěšné straně. Proto v souladu s užitím § 150 o. s. ř rozhodl okresní soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení, a tedy účastníci si ponesou každý své vlastní náklady tohoto řízení ze svého.