13 C 119/2026

Plný text

Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou rozhodl samosoudcem Mgr. Stanislavem Findejsem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného pro zaplacení 34 419 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 30 000 Kč s úrokem ve výši 11,5 % ročně z částky 30 000 Kč od 26. 1. 2026 do 26. 4. 2026, s úrokem ve výši 11,5 % ročně z částky 30 000 Kč od 27. 4. 2026 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 30 000 Kč od 26. 1. 2026 do zaplacení, a dále pak částku 1 505 Kč, částku 300 Kč, částku 1 497 Kč a částku 1 072 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 4 269,87 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) domáhala vydání rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku celkem 34 419 Kč s příslušenstvím. Svůj návrh odůvodnila tím, že uzavřela se žalovaným smlouvu o úvěru, na základě které poskytla žalovanému úvěr ve výši 30 000 Kč. Žalovaný se ve smlouvě zavázal splatit úvěr včetně sjednaných úroků formou pravidelných měsíčních splátek. Žalovaný splátky řádně a včas nehradil, proto došlo v souladu se smlouvou k zesplatnění celého úvěru. Ani poté však žalovaný svůj dluh nevyrovnal.

2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil.

3. Soud vyzval žalovaného k vyjádření, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání; k výzvě připojil doložku, že nevyjádří-li se ve stanovené lhůtě, bude soud předpokládat, že s tímto postupem souhlasí (§ 101 odst. 4 o. s. ř.). Jelikož žalobkyně s rozhodnutím bez jednání souhlasila již v žalobě a žalovaný se ve stanovené lhůtě přes výzvu nevyjádřil, rozhodl soud podle § 115a o. s. ř. o věci bez nařízení jednání, vycházeje při tom z listinných důkazů předložených žalobkyní.

4. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. 8198502 ze dne 7. 10. 2025, jakož i z formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru z téhož dne a z předpisu splátek soud zjistil, že mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru, a to prostřednictvím zprostředkovatele úvěru. Ve smlouvě se žalobkyně zavázala, že poskytne žalovanému finanční prostředky ve výši 30 000 Kč, z čehož částka 2 500 Kč je provize zprostředkovatele hrazená poskytovatelem úvěru na pokyn žalovaného přímo zprostředkovateli. Žalovaný se zavázal tuto částku žalobkyni vrátit a zaplatit jí i úrok ve výši 21,64 % ročně, a to formou 20 pravidelných měsíčních splátek po 1 800 Kč. První splátka měla být uhrazena dne 20. 11. 2025, poslední pak dne 20. 6. 2027. Ve smlouvě byla sjednána možnost žalobkyně zesplatnit úvěr či jeho zbytek v případě, že se žalovaný dostane do prodlení s úhradou jedné splátky či její části po dobu delší než dva měsíce s tím, že okamžik splatnosti nastává dnem, kdy žalobkyně odešle žalovanému písemné oznámení o zesplatnění úvěru. Dále byla ve smlouvě sjednána i smluvní pokuta pro případ, že se žalovaný dostane do prodlení se zaplacením dohodnuté splátky úvěru či její části, a to ve výši 0,1 % denně z dlužné splátky úvěru, a to za každý den prodlení, jakož i smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně ze zesplatněného zůstatku úvěru, a to za každý den prodlení, a smluvní pokuta ve výši 499 Kč na každý jednotlivý případ, kdy se žalovaný dostane do prodlení se zaplacením dohodnuté měsíční splátky úvěru, avšak jen do okamžiku, kdy se úvěr stane v důsledku prodlení splatným. Nad to se žalovaná zavázala zaplatit v případě prodlení příslušné zákonné úroky z prodlení a také uhradit žalobkyni účelně vynaložené náklady, které jí vzniknou v souvislosti s prodlením žalované, konkrétně poplatek za každou zaslanou upomínku ve výši 100 Kč.

5. Před uzavřením smlouvy byla ověřena úvěruschopnost žalovaného, což vyplývá z jeho čestného prohlášení o příjmech, výdajích a závazcích, dále z formuláře o posouzení úvěruschopnosti žalovaného a z jeho příloh tvořených výplatními páskami za měsíc červen 2025, kdy doplatek mzdy činil 30 808 Kč, za červenec 2025 doplatek mzdy činil 29 913 Kč, srpen 2025, kdy doplatek mzdy činil 31 277 Kč a za záři 2025, kdy doplatek mzdy činil 29 059 Kč a výpisy z insolvenčního rejstříku, registru platebních informací a dalších prohlášení o závazcích žalovaného a z centrální evidence exekucí na jméno žalovaného.

6. Soud má za prokázané, že žalobkyně před uzavřením smlouvy o úvěru splnila zákonnou povinnost posoudit s odbornou péčí úvěruschopnost dlužníka ještě před uzavřením smlouvy, když se nespolehla pouze na informace poskytnuté žalovanou a prověřila si její osobní a majetkové poměry. Proto soud na smlouvu hledí jako na smlouvu platnou ve smyslu aktuální judikatury vyšších soudů, vyjádřené například v rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 4. 2021, č. j. 47 Co 56/2021-80: Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, (dále jen „s. ú.“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 s. ú. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 s. ú. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Přestože z § 87 odst. 1 s. ú. vyplývá, že jde o neplatnost relativní, judikatorně již bylo vyřešeno, že se jedná o absolutní neplatnost úvěrové smlouvy, kterou soud zkoumá bez ohledu na uplatněnou námitku (rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 sp. zn. C-679/18, nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 201/2018). Z těchto rozhodnutí vyplývá, že nezkoumá-li soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Existuje totiž nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele, ale i společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Pokud úvěrující při posouzení úvěruschopnosti úvěrovaného vyjde pouze z nedoloženého prohlášení úvěrovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, nesplní povinnost s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Věřitelé mají k posouzení úvěruschopnosti dlužníků povinnost využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou údaje o životním a existenčním minimu nebo o průměrných výdajích obyvatelstva (z databáze Českého statistického úřadu) a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.

7. Z potvrzení o provedení transakcí bylo ověřeno vyplacení tvrzené částky žalovanému, jakož i dle pokynu žalovaného zprostředkovateli úvěru.

8. Žalovaný byl k úhradě dlužných splátek opakovaně vyzýván a upomínán třemi doloženými upomínkami. Z přípisu ze dne 25. 10. 2025 plyne, že tímto přípisem bylo žalovanému oznámeno zesplatnění úvěru k datu odeslání přípisu, a to pro kvalifikované porušení povinnosti hradit sjednané splátky žalovanou. Současně přípis obsahoval vyčíslení jednotlivých dlužných částek včetně smluvních pokut a příslušenství a předžalobní výzvu k úhradě těchto částek včetně příslušenství.

9. Skutečnosti vyplývající ze shora popsaných provedených důkazů neobsahují rozpory, a proto je soud vzal za svá skutková zjištění.

10. Podle § 2395 a následujících zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

11. Podle § 1970 o. z. může po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

12. Podle § 2 nařízení vlády 351/2013 Sb. v platném znění, výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž k prodlení došlo, zvýšené o osm procentních bodů.

13. Na základě provedených důkazů soud dospěl k závěru, že mezi žalobkyní a žalovanou byla platně uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu § 2395 a následujících občanského zákoníku, na kterou dopadá i právní úprava daná zákonem 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v platném znění, jakož i ustanovení občanského zákoníku o závazcích ze smluv uzavíraných se spotřebitelem (§ 1810 a násl. občanského zákoníku). Žalobkyně jakožto úvěrující své povinnosti z této smlouvy splnila, když žalovanému poskytla sjednanou částku 30 000 Kč. Naopak žalovaný coby úvěrovaný svým povinnostem z této smlouvy nedostál, neboť řádně a včas nehradil sjednané splátky úvěru, které v sobě zahrnovaly jak příslušnou část jistiny úvěru, tak i příslušnou část sjednaných úroků při sjednané sazbě 21,64 % ročně. Proto mohla žalobkyně v souladu se smluvním ujednáním a s § 1931 občanského zákoníku úvěr zesplatnit a požadovat po žalovaném jak úhradu dlužných splatných splátek úvěru, tak i okamžité zaplacení celé dosud neuhrazené části jistiny úvěru. Nadto jí vznikl i nárok na účelně vynaložené náklady na vymáhání dlužných částek a smluvní pokutu. Žalovaný tyto částky, jež v součtu odpovídají žalované částce, dosud žalobkyni nezaplatil. Proto jí uložil soud povinnost tak učinit.

14. Současně soud vyhověl žalobě i v části týkající se příslušenství v podobě zákonného úroku. Žalobkyni vznikl nárok na úroky z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku, neboť žalovaný se se svým peněžitým dluhem ocitl v prodlení. Soud přitom přezkoumal, že výše požadovaných úroků z prodlení nepřesahuje výši stanovenou příslušnými právními předpisy, zejména nařízením vlády č. 351/2013 Sb.

15. Požadovaným smluvním úrokům soud vyhověl, neboť nárok žalobkyně na smluvní úroky vyplývá přímo ze smlouvy o úvěru ve spojení s § 2395 občanského zákoníku. Výše těchto smluvních úroků je limitována § 122 odst. 4 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů, dle kterého u dluhu ze spotřebitelského úvěru, s jehož plněním je spotřebitel v prodlení delším než 90 dnů, vzniká věřiteli právo pouze na úrok, který odpovídá úroku určenému zápůjční úrokovou sazbou ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů, nebyl-li sjednán úrok nižší. V daném případě trvalo prodlení žalované déle než 90 dnů. Soud nárok žalobkyně přezkoumal a přiznal po uplynutí této lhůty žalobkyni nárok na úroky v takto snížené výši, jak navrhovala žalobkyně.

16. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 4 269,87 Kč, přičemž tato částka představuje 99,74 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 99,87 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 0,13 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 377 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 34 419 Kč sestávající z částky 700 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t., z částky 700 Kč za jednoduchou výzvu k plnění dle § 11 odst. 2 písm. h) a. t. a z částky 700 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 2 400 Kč ve výši 504 Kč.