13 C 160/2024

Plný text

Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou rozhodl samosoudcem Mgr. Stanislavem Findejsem ve věci žalobkyně: právnická osoba ., IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0 proti žalovanému: Jméno zainteresované osoby 0/0 , narozený datum bytem adresa pro zaplacení 18 556,65 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 10 168,03 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 10 168,03 Kč od 7. 12. 2023 do zaplacení, kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 1 953,52 Kč, smluvním úrokem v částce 503,98 Kč, částku 7 426,98 Kč, částku 72 Kč a částku 8 388,62 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, ve které žalobkyně požaduje smluvní úrok z jistiny ve výši 3 447,38 Kč, zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 2 252 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) domáhala vydání rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku celkem 18 556,65 Kč s příslušenstvím. Svůj návrh odůvodnila tím, že právní předchůdce žalobkyně uzavřel se žalovaným smlouvu o úvěru č. , hodnota, , na základě které poskytl žalovanému úvěr ve výši 20 000 Kč. Žalovaný se ve smlouvě zavázal splatit úvěr včetně sjednaných úroků formou pravidelných měsíčních splátek. Žalovaný splátky řádně a včas neuhradil.

2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil.

3. Účastníci řízení na základě výzvy soudu svým postojem dali najevo souhlas s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”), dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí či má se za to, že souhlasí.

4. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, ze dne 28. 5. 2020, jakož i z formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru z téhož dne a z předpisu splátek soud zjistil, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným byla uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru. Ve smlouvě se právní předchůdce žalobkyně zavázal, že poskytne žalovanému finanční prostředky ve výši 20 000 Kč. Žalovaný se zavázal tuto částku vrátit právnímu předchůdci žalobkyně a spolu s tím zaplatit i příslušenství úvěru ve výši 17 184 Kč, složené ze smluvního úroku, poplatku za poskytnutí úvěru, nákladů na vyhodnocení úvěru a inkasního poplatku. Žalovaný se zavázal celkovou dlužnou částku původnímu věřiteli uhradit ve 14měsíčních splátkách ve výši jedné splátky 2 656 Kč. První splátka měla být uhrazena dne 28. 6. 2020, poslední pak dne 28. 7. 2021. Ve smlouvě byla sjednána možnost žalobkyně zesplatnit úvěr či jeho zbytek v případě, že nastane splatnost druhé nebo třetí splátky a žalovaný se dostane do prodlení s úhradou dvou ze tří prvních splátek. Dále byla ve smlouvě sjednána i smluvní pokuta pro případ, že se žalovaný dostane do prodlení se zaplacením dohodnuté splátky úvěru či její části, a to ve výši 0,1 % denně z dlužné splátky úvěru, a to za každý den prodlení. Nad to se žalovaný zavázal zaplatit v případě prodlení příslušné zákonné úroky z prodlení.

5. Ze žádosti o úvěr ze dne 28. 5. 2020 soud zjistil, že žalovaný uvedl v žádosti o úvěr svůj celkový měsíční příjem v částce ve výši 17 246 Kč, což doložil právnímu předchůdci žalobkyně výplatními páskami a pracovní smlouvou. Dále uvedl, že výdaje za bydlení a energie činily částku 3 860 Kč a výdaje za dopravu a jídlo činily částku ve výši 1 000 Kč. Tyto prohlášení stvrdil na žádosti svým podpisem.

6. Soud má za prokázané, že právní předchůdce žalobkyně před uzavřením smlouvy o úvěru splnil zákonnou povinnost posoudit s odbornou péčí úvěruschopnost dlužníka ještě před uzavřením smlouvy, když se nespolehl pouze na informace poskytnuté žalovaným a prověřil si jeho osobní a majetkové poměry. Proto soud na smlouvu hledí jako na smlouvu platnou ve smyslu aktuální judikatury vyšších soudů, vyjádřené například v rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 4. 2021, č. j. 47 Co 56/2021-80: Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, (dále jen „s. ú.“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 s. ú. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 s. ú. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Přestože z § 87 odst. 1 s. ú. vyplývá, že jde o neplatnost relativní, judikatorně již bylo vyřešeno, že se jedná o absolutní neplatnost úvěrové smlouvy, kterou soud zkoumá bez ohledu na uplatněnou námitku (rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 sp. zn. C-679/18, nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 201/2018). Z těchto rozhodnutí vyplývá, že nezkoumá-li soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Existuje totiž nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele, ale i společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Pokud úvěrující při posouzení úvěruschopnosti úvěrovaného vyjde pouze z nedoloženého prohlášení úvěrovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, nesplní povinnost s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Věřitelé mají k posouzení úvěruschopnosti dlužníků povinnost využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou údaje o životním a existenčním minimu nebo o průměrných výdajích obyvatelstva (z databáze Českého statistického úřadu) a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.

7. Ze smlouvy o postoupení pohledávek a přílohy ke smlouvě o postoupení pohledávek ze dne 6. 12. 2023 má soud za prokázané, že pohledávka právního předchůdce žalobkyně byla řádně postoupena žalobkyni.

8. Z dopisu ze dne 5. 2. 2024 adresovanému žalovanému má soud za prokázané, že žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky, a to nejpozději do 23. 2. 2024. Dále jej upozornila na možnost vzniku nákladů mimosoudního vymáhání a přiložila přehled jednotlivých úkonů mimosoudního vymáhání pohledávky vč. ceníku, a to konkrétně částky za dopis 48 Kč, odchozí dopis (doporučeně) 74 Kč, odchozí telefonický hovor 72 Kč, osobní návštěvu 214 Kč.

9. Z výpisu úkonů mimosoudního vymáhání pohledávky má soud za prokázané, že žalobkyně vyúčtovala žalovanému za jeden odchozí telefonický hovor částku 72 Kč.

10. Z výzvy před podáním žaloby ze dne 9. 4. 2024 má soud za prokázané, že žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky nejpozději do 19. 4. 2024. Ani po této výzvě žalovaný ničeho neuhradil.

11. Skutečnosti vyplývající ze shora popsaných provedených důkazů neobsahují rozpory, a proto je soud vzal za svá skutková zjištění.

12. Podle § 2395 a následujících zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále jen občanský zákoník) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

13. Podle § 1970 o. z. může po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

14. Podle § 2 nařízení vlády 351/2013 Sb. v platném znění, výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž k prodlení došlo, zvýšené o osm procentních bodů.

15. Na základě provedených důkazů soud dospěl k závěru, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným byla platně uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu § 2395 a následujících občanského zákoníku, na kterou dopadá i právní úprava daná zákonem 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v platném znění, jakož i ustanovení občanského zákoníku o závazcích ze smluv uzavíraných se spotřebitelem (§ 1810 a násl. občanského zákoníku). Právní předchůdce žalobkyně jakožto úvěrující své povinnosti z této smlouvy splnil, když žalovanému poskytl sjednanou částku. Pohledávka právního předchůdce žalobkyně byla řádně postoupena žalobkyni. Naopak žalovaný coby úvěrovaný svým povinnostem z této smlouvy nedostál, neboť řádně a včas nehradil sjednané splátky úvěru, které v sobě zahrnovaly jak příslušnou část jistiny úvěru, tak i příslušnou část sjednaných úroků. Proto mohla žalobkyně požadovat po žalovaném úhradu dlužných splatných splátek úvěru ve výši 10 168,03Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení, smluvním úrokem ve výši 503,98 Kč, náklady spotřebitelského úvěru v částce 7 426,98 Kč (složené z nesplaceného poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 4 770,07 Kč, nesplacených nákladů na vyhodnocení úvěru ve výši 904,64 Kč, nesplaceného inkasního poplatku ve výši 1 752,27 Kč), účelně vynaloženými náklady spojenými s uplatněním pohledávky ve výši 72 Kč a smluvní pokutou ve výši 8 388,62 Kč.

16. Protože žalovaný tyto částky, jež v součtu odpovídají žalované částce, dosud žalobkyni nezaplatil, uložil mu soud tímto rozsudkem povinnost tak učinit.

17. Naopak soud neshledal důvodným uplatněný nárok žalobkyně na další smluvní úroky z jistiny úvěru. Ze znění smlouvy o úvěru vyplývá, že úroky byly sjednány jen a pouze v částce 1 925 Kč, tedy v částce zahrnuté do tzv. celkových nákladů spotřebitelského úvěru. Další ustanovení smlouvy již jen doplňuje, že tento úrok (myšleno částka úroku zahrnutá do celkových nákladů spotřebitelského úvěru) byl určen na základě úrokové sazby 8,5 % ročně. Ze znění smlouvy nevyplývá, že nad rámec uvedeného, by měla být jistina úvěru, jakkoliv dále úročena, a to ani v případě prodlení žalovaného s úhradou sjednaných splátek. Současně soud připomíná, že vzhledem k tomu, že se jedná o spotřebitelskou smlouvu, je třeba na smlouvu hledět tak, jak se jeví běžnému spotřebiteli. Žalovaný navíc jako spotřebitel neměl reálnou šanci ovlivnit znění smlouvy, výklad je tak třeba provést formou pro ni příznivější. Proto má soud za to, že částka 1 925 Kč představující úrok je částkou konečnou. Takto ujednané úroky, tedy úroky vyjádřené kapitalizovanou částkou ve výši 503,98 Kč, neodporují žádnému kogentnímu zákonnému ustanovení. Soud tedy uzavřel, že žalobkyně nemá nárok na další smluvní úrok, tedy na úrok kapitalizovaný částkou 3 447,38 Kč za období od 29. 7. 2021 do 1. 11. 2023, a proto v této části žalobu zamítl.

18. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení takřka zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 2 252 Kč. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 800 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 18 556,65 Kč sestávající z částky 300 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t., z částky 300 Kč za jednoduchou výzvu k plnění dle § 11 odst. 2 písm. h) a. t. a z částky 300 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 200 Kč ve výši 252 Kč.