13 C 42/2026

Plný text

Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou rozhodl samosoudcem Mgr. Stanislavem Findejsem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený datum bytem adresa o zaplacení 25 859,02 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 19 999,50 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, ve které se žalobce doma úroku z úvěru 2 796,40 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 1 570,73 Kč, poplatků ve výši 1 492,02 Kč a 12% úroku ročně z částky 19 995,50 Kč od 1. 12. 2025 do zaplacení, zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 634,29 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Po právní moci tohoto rozsudku bude žalobkyni vrácen přeplatek soudního poplatku zaplaceného za žalobu ve výši 175 Kč.

1. Žalobkyně se žalobou domáhala zaplacení částky 25 859,02 Kč s příslušenstvím z titulu poskytnutí peněžních prostředků na základě smlouvy o revolvingovém úvěru uzavřené mezi účastníky dne 16. 3. 2017, kterou žalobkyně poskytla žalovanému jako spotřebitelský úvěr dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Dále požadovala zaplacení úroků a úroků z prodlení. Tvrdila, že se žalovaný dostal do prodlení se splacením více než dvou splátek, v důsledku čehož došlo podle smlouvy k zesplatnění celého dluhu ke dni 13. 4. 2025. Žalovaného před podáním žaloby vyzvala k úhradě dlužné částky.

2. Žalovaný se k věci nevyjádřil.

3. Účastníci řízení na základě výzvy soudu svým postojem dali najevo souhlas s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”), dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí či má se za to, že souhlasí.

4. Ze smlouvy o revolvingovém úvěru ze dne 16. 3. 2017 soud zjistil, že žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému neúčelový, nezajištěný spotřebitelským úvěr do výše sjednaného úvěrového limitu ve výši 10 000 Kč s možností opakovaného čerpání splacených částek úvěru. Žalovaný se zavázal splácet čerpaný úvěr pravidelnými měsíčními splátkami ve výš 500 Kč splatnými vždy k 10. dni v každého kalendářního měsíce, a současně se zavázal hradit sjednané úroky a poplatky. Ve smlouvě byla sjednána úroková sazba ve výši 16,90 % ročně z čerpané částky a RPSN činilo 19,24%. Ve smlouvě bylo rovněž ujednání o možnosti žalobkyně prohlásit úvěr za okamžitě splatný, v případě, kdy bude žalovaný v prodlení s úhradou více než dvou splátek nebo poruší smluvní podmínky. Smlouvy byla opatřena písemnými podpisy.

5. Dodatkem ke smlouvě o revolvingovém úvěru ze dne 17. 12. 2019 má soud za prokázané, že účastníci tímto dodatkem navýšili úvěrový rámec na částku 20 000 Kč a sjednali novou výši splátky ve výši 1 000 Kč.

6. Žalobkyně ani po výzvě soudu neprokázala, jakým způsobem zjišťovala úvěry schopnost žalovaného a zdali oběť vůbec úvěruschopnost žalovaného zjišťovala, tak jak ukládá zákon.

7. Z podkladů pro soudní jednání soud zjistil že žalovaný byl opakovaně v prodlení s měsíčními splátkami. Ke dni 30. 11. 2025 žalovaný dlužil žalobkyni celkem 25 859,02 Kč, přičemž jistina dluhu činila 19 999,50 Kč, řádný úrok 2 796,40 Kč, úrok z prodlení 1 570,39 Kč a poplatky 1 492,73 Kč.

8. Z výzvy k úhradě dlužné částky a výpovědi ze dne 12. 3. 2024 soud zjistil, že žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky ve lhůtě do 13. 4. 2024 a upozornila jej na možnost okamžitého zesplatnění úvěru a výpověď smlouvy.

9. Z oznámení o okamžité splatnosti ze dne 13. 4. 2024 soud zjistil, že žalobkyně vyrozuměla žalovaného, že ke dni 13. 4. 2024 prohlásila jeho úvěr za splatný, a to z důvodu neuhrazení splatných splátek.

10. Z předžalobní výzvy ze dne 19. 11. 2025 soud zjistil, že žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky a upozornila jej na možnost vymáhání dluhu soudní cestou. Výzva byla odeslána doporučeně. Žalovaný na výzvu nereagoval.

11. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícímu skutkovému závěru.

12. Dne 16. 3. 2019 byla mezi účastníky uzavřena smlouva o revolvingovém úvěru, jejímž prostřednictvím žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky do výše sjednaného úvěrového rámce ve výši 10 000 Kč. Úvěruschopnost žalovaného nebyla přezkoumána. Žalovaný úvěr čerpal a zavázal se jej splácet měsíčními splátkami ve výši 500 Kč. Dne 17. 12. 2022 mezi sebou účastníci uzavřeli dodatek o navýšení úvěru až do výše 20 000 Kč, s možností opakovaného čerpání za měsíční splátku 1 000 Kč. Následně se žalovaný dostal do prodlené s úhradou více ne dvou splátek. Žalobkyně žalovanému zaslala výzvu k úhradě dlužné částky, která obsahovala rovněž lhůtu k úhradě dluhu a upozornění na okamžitě splacení dluhu a výpověď smlouvy. Po marném uplynutí této lhůty žalobkyně oznámila žalovanému, že úvěr ke dni 13. 4. 2025 považuje celý za okamžitě splatný. Žalovaný na výzvu nereagoval a ničeho žalobkyni neuhradil. Před podáním žaloby žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dluhu a upozornila jej na možnost vymáhání dluhu soudní cestou. Žalovaný nikterak nereagoval.

13. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

14. Podle § 1970 o. z. může po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

15. Podle § 2 nařízení vlády 351/2013 Sb. v platném znění, výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž k prodlení došlo, zvýšené o osm procentních bodů.

16. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícímu právnímu závěru.

17. Žaloba je částečně důvodná.

18. Po právním posouzení soud dospěl k závěru, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o úvěru dle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v platném znění, (dále jen občanský zákoník). Žalobkyně coby úvěrující poskytla žalovanému sjednané finanční prostředky, naopak žalovaný nevrátil ani jistinu úvěru ani sjednaný poplatek, a to ani po zesplatnění celé dlužné částky. Výše nesplacené jistiny činí 19 999,50 Kč.

19. Soud nemá za prokázané, že žalobkyně před uzavřením smlouvy o úvěru splnila zákonnou povinnost posoudit s odbornou péčí úvěruschopnost dlužníka ještě před uzavřením smlouvy, i přes výzvu soudu žalobkyně nedoložila žádný úkon, který by směřoval k ověření úvěruschopnosti žalovaného. Přestože z § 87 odst. 1 s. ú. vyplývá, že jde o neplatnost relativní, judikatorně již bylo vyřešeno, že se jedná o absolutní neplatnost úvěrové smlouvy, kterou soud zkoumá bez ohledu na uplatněnou námitku (rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 sp. zn. C-679/18, nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 201/2018). Z těchto rozhodnutí vyplývá, že nezkoumá-li soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Existuje totiž nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele, ale i společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Pokud úvěrující při posouzení úvěruschopnosti úvěrovaného vyjde pouze z nedoloženého prohlášení úvěrovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, nesplní povinnost s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Věřitelé mají k posouzení úvěruschopnosti dlužníků povinnost využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou údaje o životním a existenčním minimu nebo o průměrných výdajích obyvatelstva (z databáze Českého statistického úřadu) a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.

20. Soud nárok žalobkyně posoudil dle § 2991 a násl. o. z., zejména § 2993 o. z., jako nárok z titulu bezdůvodného obohacení, neboť zde došlo k plnění, aniž by tu byl platný závazek. Soud uložil žalovanému povinnost vrátit částku 19 999,50 Kč, tedy to, o co se bez spravedlivého důvodu obohatil a co nevydal.

21. Ve zbývajících nárocích pak soud žalobu jako nedůvodnou zamítl, a to s ohledem na výše dovozenou neplatnost úvěrové smlouvy.

22. Podle § 87 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském zákoně je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Dle odst. 2 je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Vzhledem ke skutečnosti, že žalovaný byl ve sporu zcela pasivní a tudíž ani nežádal o možnost splátek, soud možnost splátek nepřipustil.

23. Podle § 160 odst. 1 o.s.ř. uložil-li soud v rozsudku povinnost, je třeba ji splnit do tří dnů od právní moci rozsudku nebo, jde-li o vyklizení bytu, do patnácti dnů od právní moci rozsudku; soud může určit lhůtu delší nebo stanovit, že peněžité plnění se může stát ve splátkách, jejichž výši a podmínky splatnosti určí.

24. Pokud soud přistoupí k tomu, že určí delší lhůtu k plnění nebo stanoví, že peněžité plnění se může stát ve splátkách musí k tomu existovat důvody, ze kterých vyplývá, že ke dni vyhlášení rozhodnutí soudu nemá povinný, který má poskytnout plnění, schopnost toto plnění splatit v zákonné třídenní lhůtě pro své osobní, majetkové či jiné opodstatněné důvody, ale ve lhůtě delší, než je zákonná třídenní, anebo ve splátkách, které jsou přiměřené k výši plnění, bude schopen své povinnosti dostát (srov. Svoboda, K., Smolík, P., Levý, J., Doležílek, J. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. 3. vydání (2. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2023, komentář k ust. § 160). Soud zároveň musí s ohledem na konkrétní okolnosti případu zvážit, zda využití této možnosti nezaloží nespravedlivou rovnováhu mezi zájmy sporných stran. Prodlužuje-li soud lhůtu k zaplacení dlužné částky, neměla by zpravidla být delší než tři měsíce, výjimečně lze uvažovat o prodloužení na dobu jednoho roku. Splátky musí být v takové výši, aby nejpozději do jednoho roku došlo k zaplacení dluhu (srov. Jirsa J. a kol. Občanské soudní řízení, 2. část. Soudcovský komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2023, komentář k ust. § 160).

25. V dané věci se žalovaný ke svým majetkovým poměrům, resp. ke svým možnostem úhrady dané pohledávky nevyjádřil. Kromě toho, že žalovaný tyto skutečnosti netvrdil, ani z obsahu spisu nelze dovodit okolnosti, které by nějakým způsobem osvědčovaly aktuální možnosti a schopnosti žalovaného (součástí spisu jsou pouze listiny týkající se období před poskytnutím daného úvěru) a jakkoli by odůvodňovaly stanovení určité formy splatnosti (srov. rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 25. 4. 2023, sp. zn. 49 C 229/2022-94). Je to právě žalovaný, který nejlépe zná své majetkové a osobní poměry a schopnosti, a proto je pouze na něm, aby je v rámci sporného řízení tvrdil a doložil (srov. rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 1. 2023, sp. zn. 15 Co 246/2022). Povinnost tvrdit a prokázat skutečnosti vedoucí k závěru, že požadovaná doba plnění není přiměřená možnostem spotřebitele, tak má právě dlužník (srov. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019).

26. Za tohoto stavu soud neshledal důvody pro povolení splátek. A proto je povinnost uloženou rozsudkem třeba splnit do tří dnů od právní moci rozsudku (dle § 160 odst. 1 o.s.ř.)

27. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 634,29 Kč, přičemž tato částka představuje 54,68 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 77,34 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 22,66 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 860 Kč a nákladů řízení uplatněných v souladu s § 151 odst. 3 o. s. ř. za použití vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb., dle které účastníkovi řízení, jenž nebyl zastoupen zástupcem podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a nedoložil výši hotových výdajů, náleží částka 300 Kč za jeden úkon dle § 2 odst. 3 uvedené vyhlášky.

28. Soud usnesením ze dne 2. 1. 2026, č. j. EPR 344959/2025-4, vyzval žalobkyni k zaplacení soudního poplatku ve výši 860 Kč podle položky č. 2 bodu 1. písm. c) Sazebníku soudních poplatků. Žalobkyně však zaplatila na soudním poplatku 1 035 Kč (do základu procentního poplatku totiž v rozporu s § 6 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, zahrnula i cenu příslušenství předmětu řízení). Vznikl tak přeplatek soudního poplatku ve výši 175 Kč. Soud proto rozhodl podle § 10 odst. 1 zákona o soudních poplatcích o vrácení soudního přeplatku za žalobu ve výši 175 Kč. Přeplatek bude vrácen ve lhůtě do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku (§ 10a odst. 1 téhož zákona).