3 C 212/2025

Plný text

Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou rozhodl soudcem JUDr. Jiřím Fuksem, Ph.D., ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A proti žalovanému: Jméno žalovaného , IČO IČO žalovaného sídlem Adresa žalovaného zastoupený advokátem Jméno advokáta B sídlem Adresa advokáta B o zaplacení 54 900 Kč s příslušenstvím

I. Zamítá se žaloba, jíž se žalobce domáhá 54900 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % p. a. jdoucím z téže částky za dobu od 2. 6. 2025 do zaplacení.

II. Žalobce je povinen nahradit žalovanému k rukám jeho zástupce náklady řízení ve výši 17956,40 Kč.

III. To vše je žalovaný povinen zaplatit do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobce podal dne 24. 9. 2025 žalobu ve věci výše rubrikované. Domáhal se splacení úvěru. Tvrdil, že dne 24. 3. 2025 uzavřel se žalovaným úvěrovou smlouvu a poskytl žalovanému dohodnutých 32 000 Kč. Žalovaný se zavázal splatit žalobci poskytnutou částku do 1. 6. 2025, včetně dohodnutého poplatku 22400 Kč. Pro případ prodlení se zavázal zaplatit věřiteli i smluvní pokutu 2500 Kč (5 splátek v prodlení, 500 Kč za každou splátku v prodlení). Žalovaný splatil pouze 2000 Kč, a je v prodlení se zaplacením zbytku dluhu.

2. Žalovaný namítl, že uzavřel smlouvu v postavení spotřebitele, přesto žalobce nezkoumal s odbornou péčí jeho schopnost splácet úvěr. Pokud je ve smlouvě uvedeno, že ji uzavřel jako podnikatel, potom to neodpovídá skutečnosti. Žalobce běžně nepravdivě předstírá poskytování úvěrů podnikatelům, aby se tak vyhnul povinnostem věřitele ze spotřebitelských úvěrů. Kromě toho však žalovaný ani nepodniká v oboru poskytování půjček a úvěrů, takže věřitel by se popsané povinnosti nemohl vyhnout ani u úvěrové smlouvy uzavřené s podnikatelem. Žalovaný uzavřel se žalobcem 3 úvěrové smlouvy, jež jsou neplatné z týchž důvodů. Jedná se o smlouvu o úvěru č. 0017-0165 ze dne 17.11.2024, kdy mu bylo poskytnuto 28 001 Kč a na niž splatil 46 760 Kč. Tomu odpovídá bezdůvodné obohacení na straně věřitele 18 759 Kč. Dále jde o smlouvu o úvěru č. 0017-6585 ze dne 22.1.2025, kdy mu bylo poskytnuto 30 001 Kč a na niž splatil 33 000 Kč. Tomu odpovídá bezdůvodné obohacení na straně věřitele 2 999 Kč. A konečně o (tuto) smlouvu o úvěru č. 0018-2054 ze dne 24.3.2025, kdy mu bylo poskytnuto 32 000 Kč a na niž splatil 5 000 Kč. Celkem žalovaný splatil na základě neplatných 84760 Kč. Dopisem ze dne 27. 11. 2025 vyzval žalovaný žalobce k vydání bezdůvodného obohacení. Dopisem ze dne 4. 12. 2025 započetl svoji pohledávku proti pohledávce žalobce. Zbývající částku 5242 zaplatil žalobci dne 30. 11. 2025 bezhotovostním převodem.

3. Nebylo sporu o uzavření úvěrové smlouvy ze dne 24. 3. 2025 a obě strany to doložily i předloženou smlouvou. Její obsah odpovídá tvrzení žalobce o výši úvěru, výši úvěrového poplatku i smluvní pokutě 500 Kč za prodlení se splátkou (při 5 splátkách max. 2500 Kč). Nebylo sporu o poskytnutí úvěru 32000 Kč dne 24. 3. 2025 žalovanému a soud to ověřil i ze zprávy , právnická osoba, . Žalovaný dále doložil smlouvami č. 0017-0165 ze dne 17.11.2024 a č. 0017-6585 ze dne 22.1.2025, že v minulosti uzavřel se žalobcem další 2 úvěrové smlouvy, na 28000 Kč a 30000 Kč, za obdobných podmínek – na 5 splátek, za srovnatelný poplatek, pod sankcí stejné smluvní pokuty, opět je v nich označen jako podnikatel. Žalovaný doložil výpisem z bankovního účtu, že zaplatil žalobci 9 platbami celkem 84 760 v období od 9. 12. 2024 do 12. 5. 2025. Printscreenem z mobilního bankovnictví doložil zaplacení 5242 Kč žalobci v den 30. 11. 2025. Záznamem elektronické zprávy ze dne 4. 12. 2025 a dodejkou datové zprávy z téhož dne doložil, že zaslal zástupci žalobce zápočet vzájemných nároků, datovaný 1. 12. 2025. V něm namítl neplatnost úvěrových, uplatnil nárok na vrácení výše popsaných plateb jako plnění poskytnutého bez právního důvodu, provedl zápočet na pohledávky žalobce a oznámil mu, že zbytek pohledávky žalobce ve výši 5242 Kč splatil dne 30. 11. 2025.

4. Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. (ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku) Je třeba přisvědčit obraně žalovaného v tom směru, že judikatura českých soudů je dlouhodobě ustálena na názoru, že i v případě úvěrového vztahu s podnikatelem, který nepodniká v oboru v oboru poskytování půjček a úvěrů, je namístě posoudit úvěr jako spotřebitelský. (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2025, č. j. 20 Cdo6 80/2025-240, jež dále odkazuje na další rozhodnutí v obdobném duchu, např. 29 Odo 383/2001 či 20 Cdo 1107/2023). Je to vždy úvěrující, kdo musí odstranit pochybnosti o tom, k čemu je úvěr poskytnut. Proto není významné, že v úvěrové smlouvě výše popsané je žalovaný označen s pomocí IČO (vedle data narození a rodného čísla) a že jeho adresa , adresa, je rubrikována jako místo podnikání (nikoliv jako bydliště). Aplikováno na tento případ, nelze tak uzavřít, že by úvěr byl poskytnut jako podnikatelský, přestože je žalovaný od 13. 5. 2024 nositelem živnostenského oprávnění pro předmět činnosti Zprostředkování obchodu a služeb a Velkoobchod a maloobchod, jak je možno ověřit nahlédnutím do živnostenského rejstříku (skutečnost všeobecně seznatelná, již netřeba dokazovat, ve smyslu ust. § 121 o. s. ř.). Proto platí i zde, že věřitel se nemohl vyhnout výše popsané povinnosti posoudit s odbornou péčí schopnost dlužníka splácet úvěr. A to platí i pro obě starší úvěrové smlouvy, jež žalovaný předložil soudu. Žalobce v tomto směru nic netvrdil a nedoložil, ač mohl. Proto soud hledí ne všechny 3 předložené smlouvy jako na smlouvy neplatné, ve smyslu konstantní judikatury vyšších soudů, vyjádřené, například, v rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 4. 2021, č. j. 47 Co 56/2021-80: Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, (dále jen „s. ú.“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 s. ú. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 s. ú. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Přestože z § 87 odst. 1 s. ú. vyplývá, že jde o neplatnost relativní, judikatorně již bylo vyřešeno, že se jedná o absolutní neplatnost úvěrové smlouvy, kterou soud zkoumá bez ohledu na uplatněnou námitku (rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 sp. zn. C-679/18, nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 201/2018). Z těchto rozhodnutí vyplývá, že nezkoumá-li soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Existuje totiž nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele, ale i společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Pokud úvěrující při posouzení úvěruschopnosti úvěrovaného vyjde pouze z nedoloženého prohlášení úvěrovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, nesplní povinnost s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Věřitelé mají k posouzení úvěruschopnosti dlužníků povinnost využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou údaje o životním a existenčním minimu nebo o průměrných výdajích obyvatelstva (z databáze Českého statistického úřadu) a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. Získané informace pak mají posoudit s odbornou péčí, nikoliv je pouze shromáždit a dále nehodnotit.

5. Žalobce poskytl žalovanému ve všech 3 případech plnění bez platné smlouvy, a proto lze uvažovat pouze o jeho nároku žalobce na vydání bezdůvodného obohacení jako nároku na vrácení bezdůvodně vyplacené částky. V tomto konkrétním případě jde o částku 32000 Kč. Povinnost žalovaného vydat bezdůvodné obohacení plyne z ust. § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů: Kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Požadovaná smluvní pokuta 2500 Kč má svůj právní základ v neplatné smlouvě, proto ji nelze žalobci přiznat. U úroků z prodlení soud vychází z konstantní judikatury českých soudu, jež se ustálila na následujícím postupu - vyjádřeno např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, č. j. 33 Cdo 3675/2021-262: Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (odst. 1). Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům (odst. 2). Změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit (odst. 3). Při výkladu konkrétního ustanovení zákona lze k závěru o jeho smyslu a obsahu dospět pouze kombinací gramatického, logického, systematického, teleologického a případně historického a komparativního výkladu. Již z textu (tj. gramatického výkladu) samotného ustanovení § 87 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá, že toto ustanovení upravuje dobu (okamžik) vrácení poskytnuté a dosud nesplacené jistiny spotřebitelského úvěru, tj. splatnost plnění vyplývajícího z neplatné úvěrové smlouvy, resp. ze smlouvy neplatné právě podle § 87 odst. 1 věty první. Vzhledem k tomu, že plnění z neplatné smlouvy bývá obecně vypořádáváno podle obecných zásad bezdůvodného obohacení (v uvedeném případě by se při absenci § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru nabízelo ustanovení § 2993 věta první ve spojení s § 2991 odst. 2 o. z.), představuje toto ustanovení speciální úpravu vypořádání plnění z neplatné smlouvy (systematický výklad). Samotný zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, byl do českého právního řádu přijat jako implementace aktuálních směrnic Evropského společenství požadujících zvýšenou ochranu spotřebitele v prostředí spotřebitelských úvěrů, jejichž poskytovatelé často požadují po spotřebiteli nepřiměřené úroky a podmínky splatnosti takovýchto úvěrů. Konkrétním účelem § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je (krom ochrany spotřebitele) postih poskytovatele spotřebitelského úvěru, který nedostatečně posoudil úvěruschopnost žadatele (při upřednostnění svého ekonomického zájmu poskytnout úvěr) a zapříčinil tak neplatnost úvěrové smlouvy, soukromoprávní sankcí, jejímž faktickým důsledkem je ztráta zisku v podobě smluvních úroků a dalších poplatků za poskytnutí spotřebitelského úvěru. Projevem ochrany spotřebitele je pak zvláštní úprava vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy. Důvodová zpráva k ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru uvádí, že s ohledem na fakt, že z neplatnosti smlouvy vyplývá povinnost stran vzájemně si bez zbytečného odkladu vrátit poskytnutá plnění na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení, z čehož pro spotřebitele mohou vyplývat problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru, stanoví se na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, avšak v době odpovídající jeho možnostem. Spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text „v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (logický výklad). Komentářová literatura uvedené rozvádí v tom směru, že důsledkem porušení povinnosti poskytovatele úvěru posoudit úvěruschopnost žadatele (a tedy soukromoprávní sankcí) je neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru a to, že spotřebitel vrací jistinu úvěru podle svých možností. Pokud je spor o vracení jistiny, rozhodne o jejím splácení soud. Často tedy dojde k tomu, že splátky jistiny budou zcela minimální, a nelze a priori vyloučit ani to, že soud uzná, že v možnostech spotřebitele není v daném okamžiku vracet jistinu vůbec. V případě, že se následně změní možnosti spotřebitele, může soud na návrh změnit dobu, během které má spotřebitel jistinu vrátit, ať již byla určena rozhodnutím, nebo dohodou stran (srov. Slanina, J., Jemelka, L., Vetešník, P., Wachtlová, L., Flídr, J. Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 436-440). Obecně shrnuto, ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů. Žalovaný tak dosud není v prodlení, a proto soud žalobci nelze přiznat požadované úroky z prodlení.

6. Žalovaný doložil, že celkem zaplatil žalobci 90002 Kč, což odpovídá součtu plnění, jež by žalobce mohl nárokovat ze 3 výše popsaných smluv. Všechny se soudu jeví jako neplatné pro nesplnění povinnosti věřitele posoudit s odbornou péči schopnost dlužníka splácet, u všech tak připadá v úvahu pouze nárok žalobce na vydání bezdůvodného obohacení (28001 Kč, 30001 Kč a 32000 Kč). Žalovaný doložil, že z těchto 3 případů již žalobci nic nedluží (poslední část vyrovnal bezhotovostním převodem ze dne 30. 11. 2025). Proto soud zamítl žalobu.

7. Podle ust.§ 142 zákona 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů soud přizná účastníku, který měl ve věci plný úspěch, náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Žalovaný uspěl, a proto mu soud přiznal plnou náhradu nákladů řízení.

8. Právním předpisem upravujícím výši náhrady nákladů je vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Podle ust. § 6 odst. 1 advokátního tarifu se výše mimosmluvní odměny stanoví podle sazby mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby a podle počtu úkonů právní služby, které advokát ve věci vykonal. Podle ust. § 7 advokátního tarifu činí sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby z tarifní hodnoty: do 500 Kč... 300 Kč, přes 500 Kč do 1000 Kč... 500 Kč, přes 1000 Kč do 5000 Kč... 1000 Kč, přes 5000 Kč do 10 000 Kč... 1500 Kč, přes 10 000 Kč do 200 000 Kč... 1500 Kč a 40 Kč za každých započatých 1000 Kč, o které hodnota převyšuje 10 000 Kč, přes 200 000 Kč do 10 000 000 Kč...9100 Kč a 40 Kč za každých započatých 10 000 Kč, o které hodnota převyšuje 200 000 Kč, přes 10 000 000 Kč...48300 Kč a 40 Kč za každých započatých 100 000 Kč, o které hodnota převyšuje 10 000 000 Kč.Není-li stanoveno jinak, považuje se za tarifní hodnotu výše peněžitého plnění nebo cena věci anebo práva a jejich příslušenství v době započetí úkonu právní služby, jichž se právní služba týká; za cenu práva se považuje jak hodnota pohledávky, tak i závazku. Při určení tarifní hodnoty se nepřihlíží k příslušenství, ledaže by bylo požadováno jako samostatný nárok. (ust. § 8 advokátního tarifu) Advokátu náleží náhrada hotových výdajů účelně vynaložených v souvislosti s poskytnutím právní služby, zejména na soudní a jiné poplatky, cestovní výdaje, poštovné, telekomunikační poplatky, znalecké posudky a odborná vyjádření, překlady, opisy a fotokopie. Nedohodl-li se advokát s klientem na jiné paušální částce jako náhradě výdajů na vnitrostátní poštovné, místní hovorné a přepravné, činí tato částka 450 Kč na jeden úkon právní služby. (ust.§ 13 odst. 1, 3 advokátního tarifu)

9. Za tarifní hodnotu soud považuje 54900 Kč. Zástupce žalovaného účelně vykonal 4 úkony právní služby – převzetí a přípravu zastoupení, odpor proti platebnímu rozkazu, z 29. 10. 2025 (+ jeho doplnění písemným podáním ze dne 27. 11. 2025), zápočet z 1. 12. 2025 /tj. jednání s protistranou, ve smyslu ust. § 11 odst. 1 písm. i) advokátního tarifu/ a písemné podání ze dne 4. 12. 2025. Písemné doplnění odporu soud nehodnotí jako samostatný, účelně provedený úkon právní služby, když odpor měl být perfektní již při svém podání. Zástupci žalovaného tak náleží odměna ve výši 4 x 3260 Kč. Podle ust. § 14b odst. 5 a ust. § 13 advokátního tarifu mu dále náleží paušální náhrada hotových výloh ve výši 3 x 450 Kč. Dále žalobci náleží i náhrada 21% DPH z odměny a náhrad. Celkem tak mu soud přiznal právo na náhradu 17956,40 Kč.

10. Povinnost uloženou rozsudkem je třeba splnit do tří dnů od právní moci rozsudku (ustanovení § 160 odst. 1 občanského soudního řádu). Soudu nejsou známy důvody pro určení jiné lhůty k plnění.

11. Zastupoval-li advokát účastníka, jemuž byla přisouzena náhrada nákladů řízení, je ten, jemuž byla uložena náhrada těchto nákladů, povinen zaplatit ji advokátu. (ust. § 149 odst. 1 občanského soudního řádu).

12. Soud zvážil, zdali snad v tomto případu nejsou dány důvody zvláštního zřetele hodné pro nepřiznání náhrady nákladů řízení ve smyslu ust. § 150 občanského soudního řádu. Nenalezl takové důvody. Nikdo z účastníků je neuvedl a neplynou ani z obsahu spisu.