3 C 239/2025

Plný text

Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou rozhodl soudcem JUDr. Jiřím Fuksem, Ph.D., ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované o zaplacení 46 737 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci 27000 Kč.

II. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení ve výši 1257,34 Kč k rukám zástupce žalobce.

III. To vše je žalovaný povinen zaplatit ve splátkách po 2500 Kč měsíčně, splatných vždy do 15 dne v kalendářním měsíci, počínaje měsícem po právní moci tohoto rozsudku, pod ztrátou výhody splátek.

IV. Žaloba se zamítá v části, jež se týká 19737 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % p. a. jdoucím ze 37800 Kč za dobu od 22. 11. 2024 do zaplacení.

1. Žalobce podal dne 28. 11. 2025 žalobu ve věci výše rubrikované a domáhal se splacení úvěru. Tvrdil, že dne 18. 6. 2024 uzavřel se žalovaným smlouvu o úvěru a poskytl mu úvěr, celkem 27 000 Kč postupnými platbami na účet žalovaného č. , č. účtu, (z toho 2 000 Kč dne 18. 6. 2024, 5 000 Kč dne 19. 6. 2024, 11 000 Kč dne 20. 6. 2024, 6 000 Kč dne 23. 6. 2024, 1 000 Kč dne 28. 6. 2024 a 2 000 Kč dne 28. 6. 2024 15000 Kč). Žalovaný projevil souhlas se smlouvou formou SMS, zadáním pětimístného verifikačního kódu (rodné číslo žalovaného) a zaplacením verifikační platby 1 Kč na účet žalobce. Žalovaný se zavázal splatit úvěr spolu s úrokem 40 % měsíčně. Protože nesplácel úvěr, sesplatnil jej žalobce dohodnutým způsobem dne 21. 11. 2024. Pro případ prodlení se žalovaný zavázal ke smluvní pokutě 0,1 % denně z dlužné částky. Žalobce požadoval smluvní pokutu za dobu od 22. 11. 2024 do 19. 10. 2025, 8937 Kč.

2. Žalovaný se ničím nebránil.

3. Z předložených listin, zejména z nepodepsané smlouvy a průvodních vysvětlujících listin (informace pro spotřebitele, souhlas se zpracováním osobních údajů, předpis denních splátek, údaje o poskytovateli spotřebitelského úvěru, scan občanského a řidičského průkazu žalovaného) soud zjistil, že žalovaný jednal za pomoci prostředků elektronické komunikace na dálku se žalobcem o uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru. Předložená smlouva neobsahuje podpis ani jiný projev vůle žalovaného (např. číselný kód či jiný identifikační znak). Z předložených důkazů neplyne zaplacení verifikační platby, přidělení verifikačního kódu žalovanému ani zkoumání úvěruschopnosti žalovaného před uzavřením smlouvy o úvěru. Převod 27000 Kč na bankovní účet žalovaného dokládá potvrzení ČSOB, a.s. Dopisem ze dne 18. 11. 2024 prokázal žalobce výzvu žalovanému k zaplacení 75486 Kč v souvislosti s popsanou smlouvou, nejpozději do 3 dnů od doručení dopisu.

4. Žalobce neprokázal ani splnění zákonné povinnosti posoudit s odbornou péčí úvěruschopnost dlužníka tak, jak mu ukládá zákon o spotřebitelském úvěru. Tvrdil, že jej prolustroval v databázích ISIR, CEE, CRKI a BRKI a toto tvrzení nebylo zpochybněno. Vedlo toho doložil výpisy z bankovního účtu žalovaného za období od listopadu 2023 do ledna 2024 – z nich plyne, že žalovaný v těchto 3 měsících hospodařil vyrovnaně a že si vzal v prosinci 300000 Kč úvěr u , Anonymizováno, , právnická osoba, . Jiné informace a doklady žalobce nepřednesl a ani nedoložil. Těžko usoudit, jak došel žalobce k závěru o schopnosti žalovaného splácet dluh, když nic jiného neuvedl. Soudu je známo z úřední činnosti (sp. zn. 13 C 191/2025), že již 27. 3. 2024 si žalovaný vzal další úvěr 184000 Kč u , právnická osoba, . V takovém kontextu se jeví informace o dluhu vůči , právnická osoba, jako minimálně varovná, vyvolávající potřebu pečlivého posouzení jeho schopnosti splácet úvěr. Když žalobce nic dalšího v tomto směru netvrdil a nedoložil, nelze soudu než uzavřít, že nesplnil zákonnou povinnost výše popsanou, a proto je neplatná úvěrová smlouva, ve smyslu konstantní judikatury vyšších soudů, vyjádřené, například, v rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 4. 2021, č. j. 47 Co 56/2021-80: Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, (dále jen „s. ú.“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 s. ú. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 s. ú. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Přestože z § 87 odst. 1 s. ú. vyplývá, že jde o neplatnost relativní, judikatorně již bylo vyřešeno, že se jedná o absolutní neplatnost úvěrové smlouvy, kterou soud zkoumá bez ohledu na uplatněnou námitku (rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 sp. zn. C-679/18, nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 201/2018). Z těchto rozhodnutí vyplývá, že nezkoumá-li soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Existuje totiž nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele, ale i společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Pokud úvěrující při posouzení úvěruschopnosti úvěrovaného vyjde pouze z nedoloženého prohlášení úvěrovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, nesplní povinnost s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Věřitelé mají k posouzení úvěruschopnosti dlužníků povinnost využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou údaje o životním a existenčním minimu nebo o průměrných výdajích obyvatelstva (z databáze Českého statistického úřadu) a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. Získané informace pak mají posoudit s odbornou péčí, nikoliv je pouze shromáždit a dále nehodnotit.

5. Žalobce neprokázal uzavření smlouvy. Předložená listina neobsahuje projev vůle žalovaného (podpis či jiný identifikační znak). Jiné důkazy k tomu nebyly předloženy. Soud neví z úřední činnosti, zdali byl žalovanému přidělen verifikační kód, event. jaký, ani zdali jej žalovaný použil k vyjádření souhlasu se smlouvou. Za situace, kdy se žádný z účastníků nedostavil k soudu, žalovaný nepotvrdil tvrzení žalobce a ani žalobce je neprokázal, tak nezbývá než uzavřít, že se neprokázalo uzavření úvěrové smlouvy. Proto nelze žalobci přiznat nároky založené smlouvou – úroky ani smluvní pokutu. Vedle toho i v případě prokázání uzavření smlouvy by ji soud posoudil jako neplatnou pro nesplnění zákonné povinnosti posoudit s odbornou péčí schopnost dlužníka splácet úvěr.Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. (ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku) Věřitel však poskytl žalovanému plnění bez platné smlouvy, a proto lze uvažovat pouze o nároku žalobce na vydání bezdůvodného obohacení jako nároku na vrácení bezdůvodně vyplacené (a dosud nesplacené) částky 27000 Kč. Povinnost žalovaného vydat bezdůvodné obohacení plyne z ust. § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů: Kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Ostatní požadované částky mají svůj právní základ v chybějící smlouvě, proto je nelze žalobci přiznat.

6. U úroků z prodlení soud vychází z konstantní judikatury českých soudu, jež se ustálila na takovém postupu - vyjádřeno např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, č. j. 33 Cdo 3675/2021-262: Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (odst. 1). Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům (odst. 2). Změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit (odst. 3). Při výkladu konkrétního ustanovení zákona lze k závěru o jeho smyslu a obsahu dospět pouze kombinací gramatického, logického, systematického, teleologického a případně historického a komparativního výkladu. Již z textu (tj. gramatického výkladu) samotného ustanovení § 87 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá, že toto ustanovení upravuje dobu (okamžik) vrácení poskytnuté a dosud nesplacené jistiny spotřebitelského úvěru, tj. splatnost plnění vyplývajícího z neplatné úvěrové smlouvy, resp. ze smlouvy neplatné právě podle § 87 odst. 1 věty první. Vzhledem k tomu, že plnění z neplatné smlouvy bývá obecně vypořádáváno podle obecných zásad bezdůvodného obohacení (v uvedeném případě by se při absenci § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru nabízelo ustanovení § 2993 věta první ve spojení s § 2991 odst. 2 o. z.), představuje toto ustanovení speciální úpravu vypořádání plnění z neplatné smlouvy (systematický výklad). Samotný zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, byl do českého právního řádu přijat jako implementace aktuálních směrnic Evropského společenství požadujících zvýšenou ochranu spotřebitele v prostředí spotřebitelských úvěrů, jejichž poskytovatelé často požadují po spotřebiteli nepřiměřené úroky a podmínky splatnosti takovýchto úvěrů. Konkrétním účelem § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je (krom ochrany spotřebitele) postih poskytovatele spotřebitelského úvěru, který nedostatečně posoudil úvěruschopnost žadatele (při upřednostnění svého ekonomického zájmu poskytnout úvěr) a zapříčinil tak neplatnost úvěrové smlouvy, soukromoprávní sankcí, jejímž faktickým důsledkem je ztráta zisku v podobě smluvních úroků a dalších poplatků za poskytnutí spotřebitelského úvěru. Projevem ochrany spotřebitele je pak zvláštní úprava vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy. Důvodová zpráva k ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru uvádí, že s ohledem na fakt, že z neplatnosti smlouvy vyplývá povinnost stran vzájemně si bez zbytečného odkladu vrátit poskytnutá plnění na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení, z čehož pro spotřebitele mohou vyplývat problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru, stanoví se na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, avšak v době odpovídající jeho možnostem. Spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text „v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (logický výklad). Komentářová literatura uvedené rozvádí v tom směru, že důsledkem porušení povinnosti poskytovatele úvěru posoudit úvěruschopnost žadatele (a tedy soukromoprávní sankcí) je neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru a to, že spotřebitel vrací jistinu úvěru podle svých možností. Pokud je spor o vracení jistiny, rozhodne o jejím splácení soud. Často tedy dojde k tomu, že splátky jistiny budou zcela minimální, a nelze a priori vyloučit ani to, že soud uzná, že v možnostech spotřebitele není v daném okamžiku vracet jistinu vůbec. V případě, že se následně změní možnosti spotřebitele, může soud na návrh změnit dobu, během které má spotřebitel jistinu vrátit, ať již byla určena rozhodnutím, nebo dohodou stran (srov. Slanina, J., Jemelka, L., Vetešník, P., Wachtlová, L., Flídr, J. Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 436-440). Obecně shrnuto, ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů. Žalovaný tak dosud není v prodlení, a proto soud žalobci nepřiznal úroky z prodlení.

7. Nad rámec popsaných závěrů soud doplňuje, že ujednání o úrocích je zjevně nepřiměřené (ve smyslu ust. § 1815 občanského zákoníku) a výrazně převyšuje úroveň úročení aprobovanou ustálenou judikaturou, proto by k němu soud nepřihlížel ani v případě hypotetického závěru o platnosti úvěrové smlouvy. Nárok žalobce na úroky z prodlení ve výši 40 % z jistiny úvěru za měsíc (tj. 480 % p. a.) tak postrádá právní základ. Protože se mezi žalobci rozmáhá procesní taktika vymáhání jistiny a teprve dodatečně (v dalším samostatném řízení) vymáhání kapitalizovaného příslušenství či smluvní pokuty, soud již nyní avizuje, že nelze připustit, aby soud aproboval salámovou metodu uplatnění nepřiměřených nároků po částech (zde za jeden měsíc), ve zdánlivě nevysokých absolutních částkách.

8. Podle ust.§ 142 zákona 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů soud přizná účastníku, který měl ve věci plný úspěch, náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Žalobce uspěl pouze s částí svého nároku. Proto soud aplikoval na případ ust. § 142 odst. 2 o.s.ř. a přiznal žalovanému poměrnou náhradu účelně vynaložených nákladů řízení. Soud nepostupoval podle ust. § 142 odst. 3 o.s.ř. a nepřiznal žalovanému plnou náhradu nákladů řízení, protože poměrná náhrada odpovídá míře úspěšnosti stran, lépe tak odráží výsledek sporu a představuje zřejmé a logické ukončení celého soudního řízení. Základem pro výpočet nákladů řízení je hodnota předmětu řízení 46737 Kč. Rozdíl úspěchu a neúspěchu žalobce v tomto sporu tak představuje 15,54 % z předmětu řízení. Náklady, které žalobce vynaložil, sestávají z nákladů zastoupení. Právním předpisem upravujícím výši náhrady nákladů je vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Podle ust. § 6 odst. 1 advokátního tarifu se výše mimosmluvní odměny stanoví podle sazby mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby a podle počtu úkonů právní služby, které advokát ve věci vykonal. Podle ust. § 7 advokátního tarifu činí sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby z tarifní hodnoty: do 500 Kč... 300 Kč, přes 500 Kč do 1000 Kč... 500 Kč, přes 1000 Kč do 5000 Kč... 1000 Kč, přes 5000 Kč do 10 000 Kč... 1500 Kč, přes 10 000 Kč do 200 000 Kč... 1500 Kč a 40 Kč za každých započatých 1000 Kč, o které hodnota převyšuje 10 000 Kč, přes 200 000 Kč do 10 000 000 Kč...9100 Kč a 40 Kč za každých započatých 10 000 Kč, o které hodnota převyšuje 200 000 Kč, přes 10 000 000 Kč...48300 Kč a 40 Kč za každých započatých 100 000 Kč, o které hodnota převyšuje 10 000 000 Kč. Není-li stanoveno jinak, považuje se za tarifní hodnotu výše peněžitého plnění nebo cena věci anebo práva a jejich příslušenství v době započetí úkonu právní služby, jichž se právní služba týká; za cenu práva se považuje jak hodnota pohledávky, tak i závazku. Při určení tarifní hodnoty se nepřihlíží k příslušenství, ledaže by bylo požadováno jako samostatný nárok. (ust. § 8 advokátního tarifu) Advokátu náleží náhrada hotových výdajů účelně vynaložených v souvislosti s poskytnutím právní služby, zejména na soudní a jiné poplatky, cestovní výdaje, poštovné, telekomunikační poplatky, znalecké posudky a odborná vyjádření, překlady, opisy a fotokopie. Nedohodl-li se advokát s klientem na jiné paušální částce jako náhradě výdajů na vnitrostátní poštovné, místní hovorné a přepravné, činí tato částka 450 Kč na jeden úkon právní služby. (ust.§ 13 odst. 1, 3 advokátního tarifu)

9. Za tarifní hodnotu soud považuje 46737 Kč. Zástupce žalobce účelně vykonal 3 úkony právní služby – převzetí a přípravu zastoupení, výzvu k plnění se základním skutkovým a právním rozborem a podání žaloby u soudu. Omluvu z jednání soud nepovažuje za úkon právní služby, za který by náležela odměna. Za to by náležela odměna ve výši 3 x 1648 Kč. Podle ust. § 14b odst. 5 a ust. § 13 advokátního tarifu by mu dále náležela paušální náhrada hotových výloh ve výši 3 x 450 Kč a náhrada zaplacených soudních poplatků ve výši 1797 Kč. Celkem 8091 Kč. Poměrná část 15,54 % z toho pak činí 1257,34 Kč. Taková náhrada byla žalobci přiznána.

10. Povinnost uloženou rozsudkem je třeba splnit do tří dnů od právní moci rozsudku (ustanovení § 160 odst. 1 občanského soudního řádu). Žalovaný požádal o rozložení plnění do splátek a žalobce proti tomu nic nenamítl. Proto soud rozložil plnění do splátek tak, aby byl dluh splacen ještě v tomto roce. Pokud by se žalovaný ocitl v prodlení s jednou splátkou, stal by se celý dluh splatným najednou – to je princip ztráty výhody splátek.

11. Zastupoval-li advokát účastníka, jemuž byla přisouzena náhrada nákladů řízení, je ten, jemuž byla uložena náhrada těchto nákladů, povinen zaplatit ji advokátu. (ust. § 149 odst. 1 občanského soudního řádu).

12. Soud zvážil, zdali snad v tomto případu nejsou dány důvody zvláštního zřetele hodné pro nepřiznání náhrady nákladů řízení ve smyslu ust. § 150 občanského soudního řádu. Nenalezl takové důvody. Nikdo z účastníků je neuvedl a neplynou ani z obsahu spisu.