3 C 82/2026

Plný text

Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou rozhodl soudcem JUDr. Jiřím Fuksem, Ph.D., ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 19 280 Kč s příslušenstvím

I. Zamítá se žaloba, jíž se žalobce domáhá 19280 Kč spolu s úrokem z prodlení 14,75 % p. a. ze 14000 Kč jdoucím od 9. 2. 2024 do zaplacení.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobce podal dne 5. 1. 2026 žalobu ve věci výše rubrikované a domáhal se splacení úvěru. Tvrdil, že dne 13. 6. 2025 uzavřel jeho právní předchůdce , právnická osoba, . se žalovaným smlouvu o úvěru a poskytl mu úvěr celkem 10000 Kč. Smlouvu uzavřeli s pomocí prostředků elektronické komunikace, žalovaný projevil souhlas se smlouvou připojením číselného autorizačního kódu. Žalovaný nesplácel, ačkoliv se k tomu zavázal. Je v prodlení se zaplacením, a tak je povinen zaplatit i úroky z prodlení.

2. Žalovaný se ničím nebránil.

3. Z předložených listin, zejména ze smlouvy, scanu občanského průkazu žalovaného a průvodních vysvětlujících listin (informace pro spotřebitele, souhlas se zpracováním osobních údajů, předpis denních splátek, údaje o poskytovateli spotřebitelského úvěru, upomínky o zaplacení) soud zjistil, že žalovaný jednal za pomoci prostředků elektronické komunikace na dálku s právním předchůdcem žalobcem o uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru. Smlouva však neobsahuje projev vůle žalovaného. Pouhý předtisk jména a příjmení žalovaného nelze bez dalšího považovat za projev jeho vůle. Proto má soud smlouvu za neuzavřenou. Žalobce dále neprokázal splnění zákonné povinnosti věřitele posoudit s odbornou péčí úvěruschopnost dlužníka tak, jak mu ukládá zákon o spotřebitelském úvěru. Z předložených měsíčních výpisů z bankovního účtu žalovaného plyne snad jen tolik, že co mu na účet přišlo, to v příslušném měsíci spotřeboval. Žalobce sice tvrdil, že prověřil žalovaného v systémech ISIR, CEE, CRKI a BRKI, ale nijak to nedoložil a ani nepopsal, co z nich zjistil. Přitom právě výdajová stránka rozvahy je zásadní pro posouzení schopnosti splácet. (Celá právní úprava je rekcí na situace, kdy předlužení dlužníci si berou úvěry, aby mohli splácet starší úvěry.) Ani jiné skutečnosti nedokládají schopnost dlužníka splácet – např. dlouhodobé splácení, jak je soudu známo z jiných případů. Proto soud na smlouvu hledí i jako na smlouvu neplatnou, ve smyslu konstantní judikatury vyšších soudů, vyjádřené, například, v rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 4. 2021, č. j. 47 Co 56/2021-80: Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, (dále jen „s. ú.“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 s. ú. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 s. ú. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Přestože z § 87 odst. 1 s. ú. vyplývá, že jde o neplatnost relativní, judikatorně již bylo vyřešeno, že se jedná o absolutní neplatnost úvěrové smlouvy, kterou soud zkoumá bez ohledu na uplatněnou námitku (rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 sp. zn. C-679/18, nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 201/2018). Z těchto rozhodnutí vyplývá, že nezkoumá-li soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Existuje totiž nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele, ale i společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Pokud úvěrující při posouzení úvěruschopnosti úvěrovaného vyjde pouze z nedoloženého prohlášení úvěrovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, nesplní povinnost s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Věřitelé mají k posouzení úvěruschopnosti dlužníků povinnost využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou údaje o životním a existenčním minimu nebo o průměrných výdajích obyvatelstva (z databáze Českého statistického úřadu) a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. Získané informace pak mají posoudit s odbornou péčí, nikoliv je pouze shromáždit a dále nehodnotit. V současnosti (od 29. 5. 2022) pak jde u § 87 odst. 1 s. ú. o neplatnost výslovně absolutní, k níž soud přihlíží i bez návrhu.

4. Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. (ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku) Protože nebyla smlouva platně uzavřena, zbývá posoudit nárok žalobce podle pravidel bezdůvodného obohacení ve smyslu ust. § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů. Žalobce neprokázal ani poskytnutí peněžního plnění žalovanému, a proto nelze uvažovat ani pouze o nároku žalobce na vydání bezdůvodného obohacení. Přestože soud vyžádal zprávu banky podle důkazního návrhu žalobce, zpráva nic takového nedokládá. Na to byl žalobce upozorněn a nedoplnil další důkazní návrhy. Proto soud zamítl žalobu.

5. Podle ust.§ 142 zákona 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů soud přizná účastníku, který měl ve věci plný úspěch, náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Žalobce neuspěl, a tak mu soud nepřiznal náhradu. Žalovanému zjevně nevznikly v tomto řízení žádné náklady a není mu tak co nahradit.