6 C 108/2023

Plný text

Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou rozhodl samosoudcem Mgr. Michalem Strnadem ve věci žalobce: osobní údaje žalobce sídlem adresa žalobkyně zastoupen advokátem titul jméno příjmení sídlem adresa proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 263.811,94 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci 79.077 Kč s ročním úrokem z prodlení ve výši 15 % jdoucím z uvedené částky od 7. 5. 2023 do zaplacení, to vše v pravidelných měsíčních splátkách po 3.000 Kč splatných vždy do každého posledního dne v měsíci počínaje listopadem 2023 pod ztrátou výhody splátek.

II. Žaloba se zamítá v části žádající zaplacení a) 184.734,94 Kč, b) kapitalizovaného úroku ve výši 6.278,60 Kč, c) kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 7.694,49 Kč, d) ročního úroku ve výši 11,9 % jdoucího z částky 263.811,94 Kč od 2. 5. 2023 do zaplacení, e) zákonného úroku z prodlení jdoucího z částky 263.811,94 Kč od 2. 5. 2023 do 6. 5. 2023, f) zákonného úroku z prodlení jdoucího z částky 184.734,94 Kč od 7. 5. 2023 do zaplacení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobou doručenou soudu dne 27. 6. 2023 se žalobce po žalované domáhal zaplacení 263.811,94 Kč, kapitalizovaného úroku za dobu od 19. 2. 2023 do 1. 5. 2023 ve výši 6.278,60 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení za dobu od 21. 2. 2023 do 1. 5. 2023 ve výši 7.694,49 Kč, ročního úroku ve výši 11,9 % jdoucího z částky 263.811,94 Kč od 2. 5. 2023 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení jdoucího z částky 263.811,94 Kč od 2. 5. 2023 do zaplacení. V žalobě uvedl, že jeho předchůdce, [právnická osoba], s žalovanou uzavřel dne 24. 4. 2017 smlouvu o úvěru č. 6290541813, na jejímž základě bylo žalované poskytnuto 409.164 Kč. Žalovaná se zavázala splatit jistinu úvěru spolu s úrokem ve výši 11,9 % a s poplatky podle ceníku splátkami po 6.223 Kč. Protože se ale žalovaná se splácením dluhu dostala do prodlení, předchůdce žalobce v souladu se smluvními podmínkami celý zůstatek dluhu včetně příslušenství zesplatnil ke dni 18. 2. 2023. Pohledávku za žalovanou postoupil původní věřitel žalobci.

2. Žalovaná potvrdila uzavření úvěrové smlouvy. Uvedla, že do prodlení se dostala po ztrátě zaměstnání, a že nyní nemůže sehnat nové zaměstnání, neboť má vážně nemocného syna, který vyžaduje prakticky celodenní osobní péči. Požádala o možnost uhradit dluh ve splátkách.

3. Úvěr poskytnutý předchůdcem žalobce žalované má charakter spotřebitelského úvěru ve smyslu § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, 4. Soud proto nárok posoudil veden právním názorem Krajského soudu v Hradci Králové vyjádřeném v jiné věci spotřebitelského úvěru projednávané pod sp. zn. 6 C 127/2020 Odvolací soud ve svém rozsudku ze dne 27. 4. 2021, č. j. 47 Co 56/2021-80, uvedl, že ve sporech z úvěrových smluv musí soud z úřední povinnosti zjišťovat, zda poskytovatel úvěru dostatečným způsobem zkoumal úvěruschopnost budoucího dlužníka.

5. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

6. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

7. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

8. Jak ale uvedl Krajský soud v Hradci Králové ve shora uvedeném rozhodnutí,„ judikatorně již bylo vyřešeno, že se jedná o absolutní neplatnost úvěrové smlouvy, kterou soud zkoumá bez ohledu na uplatněnou námitku (rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 sp. zn. C -679/18, nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 201/2018). Z těchto rozhodnutí vyplývá, že nezkoumá-li soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Existuje totiž nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele, ale i společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Pokud úvěrující při posouzení úvěruschopnosti úvěrovaného vyjde pouze z nedoloženého prohlášení úvěrovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, nesplní povinnost s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Věřitelé mají k posouzení úvěruschopnosti dlužníků povinnost využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou údaje o životním a existenčním minimu nebo o průměrných výdajích obyvatelstva (z databáze Českého statistického úřadu) a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“ 9. Soud zjistil, předchůdce žalobce s žalovanou uzavřeli dne 24. 4. 2017 smlouvu o úvěru (viz č. l. 22-24 soudního spisu) se závazkem předchůdce žalobce poskytnout žalované 409.164 Kč, dohodnutým úrokem ve výši 11,9 % ročně a sjednanými poplatky. Žalovaná se smlouvou zavázala splácet na úvěr 6.223 Kč splatných vždy do každého 20. dne v měsíci. Z výpisů z úvěrového účtu na č. l. 60-67 soudního spisu (kterým odpovídá výpis transakcí na č. l. 6-10) soud zjistil, že žalovaná od uzavření smlouvy čerpala 409.164 Kč a na dluh zaplatila celkem 330.087 Kč.

10. Ohledně zkoumání úvěruschopnosti žalované žalobce předložil listinu nadepsanou jako Posouzení úvěruschopnosti klienta (na č. l. 49 soudního spisu), z níž vyplynulo, že předchůdce žalobce vycházel z příjmu žalované ve výši 17.778 Kč, přičemž výše příjmu byla ověřena z běžného účtu, který pro žalovanou vedl předchůdce žalobce. K tomu žalobce předložil výpisy z běžného účtu (na č. l. 51-59 soudního spisu). Z nich vyplynul kolísavý příjem žalované: v listopadu 2016 obdržela mzdu ve výši 17.236 Kč, v prosinci 2016 ve výši 25.969 Kč, v lednu 2017 ve výši 19.671 Kč, v únoru 2017 ve výši 19.262 Kč, v březnu 2017 ve výši 20.869 Kč a v dubnu 2017, kdy byla uzavřena úvěrová smlouva, mzdu ve výši pouhých 6.425 Kč. Z vyjádření žalobce je pak zřejmé, že zásadní propad ve výši mzdy žalované v dubnu 2017 promítl pouze do výpočtu průměrné mzdy za posledních šest měsíců, aniž zřejmě zjišťoval důvod propadu. Žalobce dále uvedl, že žalovaná v žádosti o úvěr (jež soudu nebyla předložena) uvedla výdaje ve výši 0 Kč. Proto jeho předchůdce sám stanovil měsíční výdaje žalované na částku 6.067 Kč. V dokumentu Posouzení úvěruschopnosti klienta uvedl, že tak učinil na základě dat sdělených klientkou (např. počet vyživovaných osob, způsob bydlení atd.) v kombinaci s interními informacemi banky, včetně využití statistických údajů a aktuálních životních nákladů a normativních nákladů na bydlení. Vypočtená částka ale evidentně neodpovídá obecné zkušenosti s náklady na živobytí dospělého pracujícího člověka.

11. Žalobce sice rovněž uvedl, že jeho předchůdce si učinil obraz o výdajích žalované z výpisů z jejího běžného účtu, avšak z těchto výpisů vyplynulo, že žalovaná v listopadu 2016 končila hospodaření na účtu se zůstatkem 3.104,25 Kč, v prosinci se zůstatkem 3.481,78 Kč, v lednu 2017 se zůstatkem 1.746,91 Kč, v únoru 2017 se zůstatkem 7.134 Kč, v březnu se zůstatkem 2.217,51 Kč a v dubnu se zůstatkem 1.040,60 Kč (v tomto měsíci při příchozích platbách ve výši 741.889,95 Kč a odchozích ve výši 743.066,86 Kč). Vyjma jediného měsíce neměla žalovaná ve sledovaném období šesti měsíců na účtu dostatek prostředků na úhradu splátky, jež byla dojednána úvěrovou smlouvou.

12. Z výpovědi žalované soud zjistil, také to, že v době uzavření úvěrové smlouvy měla závazek z hypotečního úvěru u banky UniCredit. Žalovaná v této souvislosti vysvětlila, že onen závazek byl formálně sjednán na její jméno, avšak platby hypotéky hradila její matka. Ta také hradila náklady spojené s bydlením v domě, ve kterém v době sjednání úvěru bydlela i žalovaná.

13. Jak vyplývá ze shora citovaného právního názoru odvolacího soudu v obdobné věci, je povinností poskytovatele úvěru posoudit úvěruschopnost budoucího dlužníka na základě jeho reálných příjmů a výdajů, případně závazků. Předchůdce žalobce však skutečné výdaje a případné závazky žalované řádně nezkoumal; pokud jde o výdaje, spokojil se s tvrzením žalované o nulových výdajích a toto tvrzení korigoval modelem, jenž přinesl evidentně nereálný výsledek. Přitom z výpisů z běžného účtu žalované vyplynulo, že jeho bilance povětšinou nedovoluje úhradu splátek ve sjednané výši a že mzda žalované je většinou podprůměrná a v měsíci, v němž byla sjednána úvěrová smlouva, dokonce klesla na pouhých 6.425 Kč.

14. Z výše uvedeného nelze než uzavřít, že předchůdce žalobce nevěnoval při sjednávání úvěrové smlouvy řádnou pozornost zjišťování úvěruschopnosti žalované, zejména pak proto, že rezignoval na ověření skutečných výdajů a závazku žalované. Úvěrová smlouva uzavřená mezi žalobcem a žalovanou je tak absolutně neplatná.

15. Ze smlouvy o postoupení pohledávek na č. l. 30-34 a její přílohy na č. l. 27-28 soud zjistil, že pohledávka za žalovanou byla žalobci postoupena dne 25. 4. 2023.

16. Protože úvěrová smlouva byla shledána neplatnou, lze konstatovat, že na straně žalované došlo k bezdůvodnému obohacení ve výši rozdílu mezi čerpanými a splacenými prostředky, což činí částku 79.077 Kč, o kterou se žalovaná ve smyslu § 2991 o. z. obohatila, neboť obdržela majetkový prospěch bez právního důvodu. Žalobce má nárok na zaplacení uvedeného rozdílu.

17. Žalobci vznikl také nárok na zaplacení zákonného úroku z prodlení podle ustanovení § 1970 občanského zákoníku a § 1 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Závazek z bezdůvodného obohacení je splatný na výzvu. Z důkazů předložených soudu vyplynulo, že prvním okamžikem, kdy se žalovaná mohla dozvědět o celkovém dluhu vůči žalobci, byl den, kdy jí bylo doručeno oznámení o postoupení pohledávky (na č. l. 15 soudního spisu). Z podacího archu na č. l. 13 ve spojení s výpisem sledování zásilek na č. l. 69 soud zjistil, že zásilka obsahující oznámení byla žalované dodána dne 5. 5. 2023. Následujícího dne mohla žalovaná na základě oznámení spojeného s výzvou k úhradě plnit, a protože tak neučinila, dostal se den později do prodlení. Soud proto žalobci přiznal zákonný úrok běžící ode dne 7. 5. 2023 do zaplacení.

18. Soud vzal ohled na žalovanou tvrzenou nepříznivou finanční situaci vyvolanou vážným onemocněním jejího dítěte a postupem podle § 160 odst. 1 o. s. ř. uložil žalované uhradit dluh ve splátkách, avšak pod ztrátou výhody splátek v případě, že se žalovaná dostane do prodlení s úhradou byť jediné splátky.

19. Ve zbytku, tj. co do všech nároků, jež žalobce spojoval se smlouvou, jež byla shledána neplatnou, a co do úroku z prodlení za dobu předcházející prodlení tak, jak ho zjistil soud, musel soud žalobu zamítnout.

20. Právo na náhradu nákladů řízení by podle § 142 odst. 2 o. s. ř. náleželo žalované, ta ale žádné náklady řízení přes výslovný dotaz soudu nepožadovala. Proto soud o nákladech řízení rozhodl tak, jak uvedeno ve výroku III. tohoto rozsudku.