6 C 147/2018

Plný text

Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou rozhodl samosoudcem Mgr. Michalem Strnadem ve věci žalobců: a) celé jméno žalobkyně , narozená dne datum bytem adresa žalobce a žalobkyně b) celé jméno žalobce , narozený dne datum bytem adresa žalobce a žalobkyně zastoupeni advokátkou anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa proti žalované: osobní údaje žalované zastoupena anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa o určení vlastnického práva

I. Určuje se, že vlastníky pozemku par. [číslo] vzniklého oddělením z pozemku par. [číslo] v [katastrální uzemí] na základě geometrického plánu [číslo] [rok] vypracovaného [jméno] [příjmení] a ověřeného [anonymizováno] [jméno] [příjmení] dne 15. 10. 2017 pod číslem [anonymizováno] [číslo], který tvoří nedílnou součást tohoto rozsudku, jsou oba žalobci tak, že uvedený pozemek náleží do jejich společného jmění manželů.

II. Žalovaná je povinna do tří dnů do právní moci tohoto rozsudku nahradit žalobcům k rukám jejich právního zástupce náklady řízení ve výši 89.601 Kč. 1 Žalobou doručenou soudu dne 5. 7. 2018 se žalobci domáhali určení, že jsou vlastníky nově vzniklé pozemkové parcely [číslo] která byla oddělena z původní pozemkové parcely [číslo] v [katastrální uzemí]. Žalobu odůvodnili tak, že v roce 1984 nabyli hospodářské stavení [adresa] v obci [obec] [anonymizováno] [obec] se stavební parcelou a oplocenou zahradou. Plot před stavením, ač byl rekonstruován, zůstal dodnes na původním místě. Při koupi v roce 1984 původní vlastníci neupozornili žalobce na skutečnost, že oplocení prodávaného areálu neodpovídá skutečné hranici prodávaných pozemků. Žalobci tento oplocený areál od roku 1984 drželi a po celou dobu bez přerušení užívali v dobré víře jako vlastníci. Žalovaná nijak nevykonávala ani nehájila svá vlastnická práva k části pozemku. Až v souvislosti s provedením průzkumného vrtu a obnovou operátu katastrálního úřadu a digitalizací katastrální mapy bylo nově zjištěno, že část oplocení je vedena po části pozemkové parcely [číslo] jež je v katastru nemovitostí vedena jako vlastnictví žalované. Žalovaní chtěli problém řešit nejschůdnější cestou a žalované nabídli odkoupení předmětné části pozemku, avšak neúspěšně. Žalobci byli přesvědčeni, že splnili veškeré podmínky pro vydržení předmětné části pozemku [číslo] že tato část je proto v jejich vlastnictví. K žalobě připojili žalobci geometrický plán, na kterém je vyznačena ta část pozemku par. [číslo] která je připlocena k pozemkům žalobců, a nově je označena jako pozemek par. [číslo]. 2 Žalovaná žalobou uplatněný nárok neuznala. Žalobci nabyli od původních vlastníků pouze dům se stavební parcelou a zahradou par. [číslo] nikoliv část pozemku par. [číslo]. Žalobci mohli kdykoliv nahlédnout do katastru nemovitostí a ověřit si hranice pozemků. Žalobci nemohli nabýt část pozemkové parcely [číslo] v dobré víře proto, že nejprve žádali žalovanou o prodej předmětné části pozemku, a až poté začali tvrdit, že ji již vydrželi. Podle žalované nebyly splněny zákonné podmínky vydržení. Držba žalobců není řádná, neboť se nezakládá na platném právním titulu, dále není ani pravá, jelikož z jednání žalobců vyplývá, že se žalobci do držby vetřeli svémocně, potajmu a lstí. Držba je nepoctivá, protože ze všech okolností muselo být žalobcům zjevné, že jim vykonávané právo nenáleží. Žalovaná posléze uvedla, že současné oplocení zcela jistě nevede ve stejném místě, kde se nacházela původní oplocenka, jak tvrdí žalobci. 3 Z notářského zápisu ze dne 3. 9. 1984 na č. l. 14 soud zjistil, že žalobci jako kupující koupili od prodávajících [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] (současného starosty žalované) obytné a hospodářské stavení [adresa] ve [obec] [anonymizováno] [obec] se stavební parcelou [anonymizováno] a pozemkem parc. [číslo]. Ještě před [anonymizováno] byla původním vlastníkem těchto nemovitostí paní [jméno] [příjmení], sestra [jméno] [příjmení] (viz dědické rozhodnutí ze dne 20. 8. 1983 na č. l. 28). 4 Z výpovědi svědka [jméno] [příjmení] (viz č. l. 91 p. v.) soud zjistil, že historicky byl areál kolem stavení [adresa] zepředu (směrem k silnici) oplocený starým dřevěným plaňkovým plotem, poté plotem drátěným, vybudovaným ještě předchůdci žalobců; to nakonec potvrdil i starosta žalované (a dřívější spoluvlastník stavení [adresa]) při ohledání (viz protokol na č. l. 131 soudního spisu). 5 Z výpovědi svědků [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] (č. l. 141-142) vyplynulo, že nedlouho před revolucí v roce 1989 žalobci tento plot nahradili plotem novým s podezdívkou. Při ohledání soud zjistil, že podezdívka má místy charakter betonové opěrné zdi (viz fotodokumentaci na č. l. 132-135). 6 Předně, na základě důkazů zmíněných dosud i dále v tomto odůvodnění nebylo zjištěno, že by žalobci od zakoupení předmětné nemovitosti v roce 1984 až doby, kdy začali podnikat kroky k vybudování studny, tedy do dubna 2016 (viz oznámení na č. l. 30, 31 a žádost na č. l. 32) věděli o skutečnosti, že v rámci oploceného areálu přidruženého k jejich domu [adresa] užívají i část pozemku parc. [číslo] který je zapsán jako vlastnictví žalované. 7 Bývalý starosta žalované [jméno] [příjmení] vypověděl, že žalobce v roce 1994 o skutečnosti, že užívají část obecního pozemku, osobně informoval. Soud však jeho výpovědi neuvěřil. Z jeho poznámek na č. l. 88 soudního spisu a všech nashromážděných podkladů starých (jsou-li vůbec autentické) bezmála 30 let (č. l. 77 – 86) je evidentní, že si svou výpověď předem velmi pečlivě připravoval. Z výpovědi samé pak čišela až překotná snaha hájit tvrzení žalované, se kterými byl svědek očividně dobře seznámen. Návštěvu u žalobců, při které je měl upozornit na skutečnost, že zabrali část obecního pozemku, si pamatoval přesně, a to včetně toho, co kdo říkal; kým byl na celou záležitost upozorněn, si ale nevybavil. Závěr soudu o nevěrohodnosti výpovědi jmenovaného svědka podporuje i spontánní chování žalobce v jednací síni, který ač jindy respektoval pravidla soudního jednání, se při výpovědi svědka neudržel a vykřikl„ To už snad nemyslíte vážně, to už je moc!“ 8 Dále, současná místostarostka a dlouhodobá členka zastupitelstva žalované [jméno] [příjmení] vypověděla, že Místním národním výborem ve [obec] byla pracovnice paní [příjmení] pověřena projednat další postup se všemi, kdo užívají obecní pozemky; jestli ale jednala s žalobci, svědkyně nevěděla. 9 Skutečnost, že by žalobci byli upozorněni na užívání pozemku žalované, rozhodně nelze vyčíst ani z již zmíněných poznámek a písemných podkladů svědka [jméno] [příjmení] (č. l. 77 – 86, 88). Ani z čestného prohlášení [jméno] [příjmení] (č. l. 151) nelze s jistotou zjistit, zda žalovaná žalobce informovala o tom, že užívají část jejího pozemku. V prohlášení není uvedeno, kdo měl majitele informovat, kdy k tomu mělo dojít, a zejména zda byli informováni konkrétně i žalobci. Závěr soudu o tom, že obec žalobce a nejspíše ani žádného jiného uživatele (částí) obecních pozemků nijak nekontaktovala, podporuje i výpověď svědka [jméno] [příjmení] (na č. l. 92). 10 Soud nepochybuje, že pokud by obec skutečně vytýkala žalobcům užívání části jejího pozemku, jistě by problém neodložila, ale dál ho řešila. Tím spíše, že podle shodného tvrzení obou stran došlo i z podnětu žalobkyně (viz výpověď [jméno] [příjmení]) někdy v době mezi rekonstrukcí plotu a zhotovení zkušebního vrtu k zatrubení a zasypání koryta obecního potoka tekoucího v bezprostřední blízkosti sporného plotu. 11 Ze všech shora uvedených důvodů soud nemá za prokázané, že žalobci do dubna 2016 věděli o tom, že užívají část pozemku žalované. 12 Důležitou otázkou, jež v řízení vyvstala, bylo, zda při rekonstrukci plotu prováděné žalobci došlo nebo nedošlo k posunutí nového plotu oproti původnímu. Žalovaná (nikoliv ve vyjádření k žalobě, ani v duplice, a ani při prvním soudním jednání, ale až od druhého soudního jednání) počala tvrdit, že žalobci nový plot vybudovali dál od domu, než byl plot původní a teprve tímto svým krokem zabrali část pozemku žalované. Toto tvrzení dokládala pouze výpověď [jméno] [příjmení], kterou ale soud vyhodnotil jako zcela nevěrohodnou, a [jméno] [příjmení], která je ovšem místostarostkou a dlouholetou zastupitelkou žalované, a v tomto bodě jí soud neuvěřil z dále uvedených důvodů. Totiž, z výpovědí svědků [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] jednoznačně vyplynulo, že nový plot byl vybudován v trase, kudy vedl plot předchozí a rozsah užívání pozemků žalobci se tedy oproti předchozím vlastníkům nezměnil. Také při ohledání na místě samém bylo z umístění původní podezdívky boku plotu (viz fotografie na č. l. 133 p. v. a 134 nahoře) a rohového sloupku původního oplocení (viz fotografie na č. l. 133) patrné, že nový plot byl vybudován v místech plotu původního. Tato skutečnost vyplývá i z fotografií na č. l. 89 a na č. l. 118 – 119, 122, 124-128, zejména pak z porovnání starých fotografií s původním plotem a fotografií pořízených při stavbě plotu nového. Kupříkladu z černobílých fotografií muže natírajícího okenní rámy nebo dvou hrajících si dětí je naprosto zřejmé, že původní drátěný plot (tedy ten, který byl zhotoven již předchůdci žalobců) vedl až v určité vzdálenosti od brány, přičemž třešňový strom tam dobře viditelný roste uvnitř oploceného areálu (svědkyně [anonymizováno] však při ohledání tendenčně prezentovala své jasné a evidentně chybné přesvědčení, že drátěný plot byl od stavení vzdálen jen na šířku brány a třešeň stála již zvenčí oplocení). 13 Z fotodokumentace a plánků předložených žalovanou (č. l. 103 – 113) nelze nic zjistit, neboť nejsou dostatečně zřetelné. Nelze z nich vůbec určit, kde byl umístěn původní nebo nově vybudovaný plot, světlé skvrny či šmouhy na leteckých snímcích z roku 1987 mohou být čímkoliv (například místy s vysušeným trávníkem nebo cestičkami na zahradě, čemuž by napovídala i barva míst, jež jsou na snímku nepochybně cestami). Ostatně ani na leteckém snímku z roku 2020 na č. l. 98 není možné identifikovat současný plot, který má na rozdíl od toho původního poměrně mohutnou podezdívku. 14 Soud tedy uzavřel, že žalobci užívají pozemky od koupě v roce 1984 až dodnes v nezměněném rozsahu. 15 Žalovaná začala vznášet námitku vlastnictví k dotčené části pozemku až poté, kdy žalobci chtěli na pozemku vybudovat studnu, proti čemuž vystoupili sousedé mající v okolí též své studny (oznámení na č. l. 30 a 31). Do té doby žalovaná nikdy nepodnikla nic, čím by byť jen naznačila svůj zájem vykonávat svá vlastnická práva k předmětné části parcely. 16 Žalovaná se konečně snažila vyvrátit dobrou víru žalobců poukazem na jejich porušování stavebních předpisů (viz vyjádření z 21. 8. 2020). Žalovaná dovozovala, že stavba oplocení s opětnou zdí byla podmíněna stavebním povolením, které žalobci nikdy nedostali. Žalovaní naopak tvrdili, že šlo o stavbu drobnou, kterou řádně ohlásili. Stavební dokumentace se dle sdělení žalované nedochovala. Tuto situaci ale nelze klást k tíži žalobcům, a to proto, že – jak už bylo několikrát zmíněno – se žalovaná u žalobců svého vlastnického práva nijak nedovolávala, a to ani v době, kdy rekonstruovali plot, což žalovaná s ohledem na rozsah prací prováděných v těsné blízkosti hlavní komunikace v obci nemohla přehlédnout (viz barevnou fotodokumentaci na č. l. 89). Nelze se rozumně domnívat, že by žalovaná, pokud by zaznamenala při stavebních pracích tvrzený rozsáhlý zábor obecního pozemku, tomu mlčky přihlížela a neuplatnila své pravomoci plynoucí z § 122 tehdy účinného stavebního zákona (č. 50/1976 Sb.). Je obecnou zkušeností, že podobné činnosti zejména na venkově byly a dodnes jsou podrobeny přísnému dohledu veřejnosti. Tuto zkušenost ostatně potvrdil i svědek [jméno] [příjmení] (viz č. l. 91 p. v. dole):„ K žádnému velkému posunutí plotu si myslím, že nedošlo. On totiž naproti bydlel nějaký pan [příjmení], a on si takových věcí hodně všímal, a ten by to asi nedopustil.“ 17 Zde se patří dodat, že žalobci vybudovali u svého stavení žumpu, a to na základě stavebního povolení ze dne 3. 11. 1988 (viz č. l. 42 soudního spisu). Platí presumpce správnosti aktu veřejné správy, tedy že povolení bylo vydáno po právu po splnění všech podmínek, jež stanoví zákon (opak nebyl v řízení ani tvrzen, natož prokázán). Ve stavebním povolení je zmíněno, že stavba bude stát na vlastním pozemku, fakticky je ale vybudována na sporné části pozemku par. [číslo] aniž by to ale žalobcům bylo kdy vytčeno. I z toho lze dovodit, že žalobci drželi spornou část pozemku par. [číslo] od samého nabytí usedlosti jako svou a tento stav byl v obci (a obcí samotnou) respektován. 18 Z uvedeného vyplývá i to, že to nebyli žalobci, kdo při rekonstrukci posunul plot. Pokud k nějakému posunu došlo, pak při výměně staré dřevěné oplocenky (zmíněné některými svědky, viz kupř. bod 4) za drátěný plot, kterou provedli ještě předchůdci žalobců, aniž o tom žalobce při prodeji zpravili. 19 Soud doplňuje, že z ostatních provedených důkazů nezjistil žádné skutečnosti podstatné pro rozhodnutí ve věci. 20 Podle § 134 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 1992 do 31. 12. 2013 (dále jen„ obč. zák.“), se oprávněný držitel stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost. Podle § 134 odst. 2 obč. zák. takto nelze nabýt vlastnictví k věcem, které nemohou být předmětem vlastnictví nebo k věcem, které mohou být jen ve vlastnictví státu nebo zákonem určených právnických osob (§ 125). 21 Mezi předpoklady vydržení patří, že předmětem musí být věc způsobilá k vydržení. Předmětná část parcely není věcí, která by spadala do výjimek z možnosti vydržení podle § 134 odst. 2 obč. zák. Část pozemkové parcely je dle judikatury věcí způsobilou vydržení (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 11. 1999, sp. zn. 22 Cdo 837/98). Předmětná část parcely [číslo] tedy je věcí způsobilou vydržení. 22 Dále musí být splněna vydržecí doba, v tomto případě s odkazem na § 134 odst. 1 obč. zák. desetiletá. Přestože před novelou občanského zákoníku provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. nebylo možné vydržet pozemek, do doby, po kterou měl oprávněný držitel věc v držbě, je třeba pro účely vydržení započíst i dobu držby vykonávané před 1. 1. 1992, i když jde o věc, kterou v té době nebylo možno vydržet. Pozemek byl způsobilým předmětem držby, tato držba však nemohla vyústit v nabytí vlastnického práva vydržením. Jakmile uvedené omezení odpadlo, uplatnily se právní důsledky oprávněné držby, které zákon až doposud vylučoval (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 11. 1999, sp. zn. 22 Cdo 837/98). V daném případě tedy žalobci předmětný pozemek drželi od 3. 9. 1984, kdy koupili přilehlé nemovitosti a drželi ho nepřetržitě po dobu 10 let. Podmínka doba potřebné pro vydržení tedy byla splněna dne 3. 9. 1994. 23 Další podmínkou je, aby držba byla oprávněná. Podle § 129 odst. 1 obč. zák. je držitelem ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe. Podle § 130 odst. 1 obč. zák. je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná. 24 V literatuře i judikatuře panuje shoda, že posouzení, je-li držitel v dobré víře či nikoli, je třeba vždy hodnotit objektivně, a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka, a že je třeba vždy brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří. Dobrá víra zaniká v okamžiku, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří (ŠVESTKA, Jiří; SPÁČIL, Jiří; ŠKÁROVÁ, Marta; HULMÁK, Milan, a kol. Občanský zákoník I, 2. vydání, Praha 2009, 2321 s.). 25 Soud nesouhlasí s tvrzením žalované, že žalobci si měli již při koupi nemovitostí zjistit přesné hranice pozemků na katastru nemovitostí nebo si nechat tyto hranice vyměřit. Jak v obdobném případě uvedl Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 31. 5. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1240/2004, sama skutečnost, že žalobci nenechali hranici svého pozemku zaměřit, nemůže znamenat nedostatek jejich dobré víry, že jim patří část sousedního pozemku. Nevybočuje totiž z mezí obvyklé opatrnosti, pokud žalobci měli za to, že oplocení je postaveno na hranici pozemků, když takový způsob umístění plotu lze logicky předpokládat. Dle Nejvyššího soudu je třeba vždy vycházet také z toho, zda omyl vlastníka sousedního pozemku, že mu náleží i pozemek sousední, umožňuje konkrétní situace, tj. konfigurace hranice v terénu a plocha připloceného pozemku, tedy zda jde o omyl omluvitelný. Na omluvitelnost omylu lze přitom usuzovat také z následného chování vlastníka pozemku, zda se jako vlastník choval. Pokud tomu tak není, svědčí i tato skutečnost pro dobrou víru držitele, že mu připlocená část sousedního pozemku náleží. V dané věci, jak je patrné z výše uvedených skutkových zjištění, se žalovaná po celou dobu až do roku 2016 nikdy nechovala jako vlastník předmětné části parcely, nikdy nedala najevo záměr vykonávat svá vlastnická práva, žalobce ani nikdy na to, že užívají část jejího pozemku, neupozornila. Sporná část pozemku par. [číslo] o kterou v řízení jde, byla od samého počátku držby žalobců připlocena k jím vlastněnému areálu a fakticky šlo o předzahrádku vesnického stavení se záhonem a ovocným stromem, jak je patrné na fotografiích (např. na č. l. 89, zejména na fotografii dvou sedících žen). Ona sporná část je pak pouhým pruhem o šíři 3,90 metrů a délce cca 43 metrů, což vyplývá z geometrického plánu na č. l.

13. Všechny tyto okolnosti, totiž tvar, užití a připlocení části cizího pozemku, nemohly na první pohled vzbudit pochybnosti žalobců o rozsahu jimi nabytého nemovitého majetku (faktická situace je dobře ilustrována například fotografií na č. l. 10). Proto soud uzavírá, že žalobci byli po celou dobu až do dubna 2016 objektivně v dobré víře o tom, že jim předmětná část cizího pozemku patří, a byli tedy držiteli oprávněnými. 26 Komentářová literatura k povaze vydržení uvádí, že účelem tohoto institutu je uvést do souladu dlouhodobý faktický stav se stavem právním a umožnit nabytí vlastnictví držiteli, který věc dlouhodobě ovládá v dobré víře, že je jejím vlastníkem, přičemž tato dobrá víra je podle platné úpravy dána„ se zřetelem ke všem okolnostem věci“. Rubem ovládání věci držitelem je nečinnost vlastníka. Vydržení tak hojí zejména vady nebo nedostatek nabývacího titulu; v případě že smlouva je neplatná pro vadu, o které nabyvatel nemohl při zachování obvyklé opatrnosti vědět, anebo tu výjimečně titul vůbec není a nabyvatel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že tu titul je, stane se nabyvatel věci jejím oprávněným držitelem a při splnění dalších podmínek ji vydrží (ŠVESTKA, Jiří; SPÁČIL, Jiří; ŠKÁROVÁ, Marta; HULMÁK, Milan, a kol. Občanský zákoník I, 2. vydání, Praha 2009, 2321 s.). Soud má i s odkazem na shora citované rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1240/2004 za to, že v projednávané věci byly podmínky pro vydržení části cizího pozemku splněny, navíc toto rozhodnutí soudu uvede právní stav do souladu s poklidným stavem faktickým, trvajícím (přinejmenším) bezmála čtyřicet let. Proto soud žalobě v plném rozsahu vyhověl. 27 Právo na náhradu nákladů řízení náleží podle § 142 odst. 1 o. s. ř. žalobcům, kteří byli v řízení zcela úspěšnými. Náklady žalobců v celkové výši 89.601 Kč sestávají z odměny jejich advokáta za 15 úkonů právní služby (převzetí a přípravu zastoupení, sepis žaloby, podání z 15. 10. 2018, účast na soudním jednání dne 19. 2. 2019, podání z 24. 10. 2019, účast na soudním jednání dne 10. 12. 2019, účast na soudním jednání 4. 3. 2020 přesahujícím dvě hodiny, sepis podání ze dne 2. 4. 2020, účast na místním šetření dne 18. 5. 2020, účast na soudním jednání 19. 6. 2020 přesahujícím dvě hodiny, sepis podání ze dne 14. 8. 2020, sepis podání ze dne 24. 8. 2020 a účast na soudním jednání dne 25. 8. 2020) po 2.480 Kč za každého z žalobců dle § 9 odst. 4 písm. b) ve spojení s § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, celkem tedy po 4.960 Kč za úkon, náhrady hotových výdajů za 15 úkonů právní služby po 300 Kč dle § 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu, náhrady cestovného advokáta ze sídla advokátní kanceláře za dvě cesty k nadepsanému soudu a zpět ve dnech 19. 2. 2019 a 10. 12. 2019 (jedna cesta 80 km) automobilem s dieselovým motorem při kombinované spotřebě 8,5 l /100 km dle vyhlášky č. 333/2018 Sb. ve výši celkem 1.112 Kč, za tři cesty k nadepsanému soudu a zpět ve dnech 4. 3. 2020, 19. 6. 2020 a 25. 8. 2020 (jedna cesta 80 km) automobilem s dieselovým motorem při kombinované spotřebě 8,5 l /100 km dle vyhlášky č. 358/2019 Sb. ve výši celkem 1.656 Kč a za cestu k místnímu šetření do [obec] a zpět (88,2 km) automobilem s dieselovým motorem při kombinované spotřebě 5,8 l /100 km dle vyhlášky č. 358/2019 Sb. ve výši 533 Kč, náhrady za promeškaný čas za celkem 24 půlhodin po 100 Kč dle § 14 odst. 3 advokátního tarifu a náhrady za zaplacený soudní poplatek ve výši 5.000 Kč.