6 C 58/2026

Plný text

Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou rozhodl soudcem Mgr. Michalem Strnadem ve věci žalobce: Jméno žalobce ., IČO IČO žalobce sídlem Adresa žalobce zastoupen advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 62.227 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobci 9.250 Kč.

II. Žaloba se zamítá v části žádající zaplacenía) 26.672 Kč,b) kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 5.332,01 Kč,c) kapitalizovaného úroku ve výši 5.682,30 Kč,d) ročního úroku z prodlení ve výši 15 % jdoucího z částky 17.108,06 Kč od 22. 10. 2025 do zaplacení,e) ročního úroku ve výši 15 % jdoucího z částky 17.108,06 Kč od 22. 10. 2025 do zaplacení,f) 26.305 Kč,g) kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 5.600,14 Kč,h) kapitalizovaného úroku ve výši 5.921,38 Kč,i) ročního úroku z prodlení ve výši 15 % jdoucího z částky 17.176,24 Kč od 22. 10. 2025 do zaplacení,j) ročního úroku ve výši 15 % jdoucího z částky 17.176,24 Kč od 22. 10. 2025 do zaplacení.

III. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobou doručenou soudu dne 4. 3. 2026 se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení částek 26.672 Kč a 35.555 Kč s příslušenstvím uvedeným pod písm. b) až e) a g) až j) výroku II. tohoto rozsudku.

2. V žalobě uvedl, že žalovaný s jeho předchůdcem, společností , právnická osoba, , uzavřel ve dnech 4. 10. 2020 a 31. 8. 2021 dvě smlouvy o úvěru, na jejímž základě žalobce poskytl žalovanému hotovostní úvěry ve výši 30.000 Kč a 20.000 Kč a žalovaný se zavázal v prvně uvedeném případě vrátit kromě jistiny dalších 17.640 Kč na úrocích, 1.500 Kč za zpracování úvěru, 5.838 Kč na úhradě za doplňkovou službu komfortního a flexibilního splácení, a ve druhém případě 17.367 Kč na úrocích, 1.500 Kč za zpracování úvěru, 4.342 Kč na úhradě za doplňkovou službu komfortního a flexibilního splácení. Žalovaný však na prvně uvedený úvěr zaplatil 32.950 Kč a na druhý 10.750 Kč, a dosud dluží žalobci, kterému byla pohledávka postoupena, částky uplatněné žalobou.

3. Žalovaný se k žalobě nijak nevyjádřil.

4. Soud nárok posuzoval veden právním názorem Krajského soudu v Hradci Králové vyjádřeném v obdobné věci spotřebitelského úvěru projednávané pod sp. zn. 6 C 127/2020. Odvolací soud ve svém rozsudku ze dne 27. 4. 2021, č. j. 47 Co 56/2021-80, uvedl, že ve sporech z úvěrových smluv musí soud z úřední povinnosti zjišťovat, zda poskytovatel úvěru dostatečným způsobem zkoumal úvěruschopnost budoucího dlužníka.

5. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 31. 12. 2023 (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), platilo, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

6. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 31. 12. 2023 platilo, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

7. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 platilo, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Zákon dále stanovil, že spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

8. Krajský soud v Hradci Králové ve shora uvedeném rozhodnutí k neplatnosti úvěrové smlouvy pro neposouzení úvěruschopnosti ovšem uvedl, že „judikatorně již bylo vyřešeno, že se jedná o absolutní neplatnost úvěrové smlouvy, kterou soud zkoumá bez ohledu na uplatněnou námitku (rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 sp. zn. C-679/18, nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 201/2018). Z těchto rozhodnutí vyplývá, že nezkoumá-li soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Existuje totiž nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele, ale i společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Pokud úvěrující při posouzení úvěruschopnosti úvěrovaného vyjde pouze z nedoloženého prohlášení úvěrovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, nesplní povinnost s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Věřitelé mají k posouzení úvěruschopnosti dlužníků povinnost využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou údaje o životním a existenčním minimu nebo o průměrných výdajích obyvatelstva (z databáze Českého statistického úřadu) a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“ To, že se jedná o absolutní neplatnost, zákonodárce následně výslovně zohlednil v § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném od 29. 5. 2022.

9. Soud zjistil, že na základě úvěrové smlouvy ze dne 4. 10. 2020 (na č. l. 12-13 soudního spisu) předal předchůdce žalobce žalovanému v hotovosti 30.000 Kč a na základě úvěrové smlouvy ze dne 31. 8. 2021 částku 20.000 Kč. V žádostech o úvěr (na č. l. 19 a 22 soudního spisu), zachycujících mimo jiné osobní a majetkové poměry žalovaného, je uvedeno, že žalovaný bydlí ve vlastním a jeho příjmem je důchod ve výši 10.934 Kč, resp. 11.523 Kč. Ve druhém případě pak žádost obsahuje také tvrzený, avšak v řízení nijak nedoložený další příjem žalovaného ve výši 9.900 Kč. V první žádosti jsou uvedeny měsíční výdaje žalovaného ve výši 4.000 Kč, ve druhém také 4.000 Kč a splátky předchozího úvěru ve výši 1.657 Kč.

10. Pohledávky ze smluv byly postoupeny žalobci (viz oznámení na č. l. 29 soudního spisu).

11. Předchůdce žalobce poskytl žalovanému dva úvěry v rozmezí necelých jedenácti měsíců za situace, kdy jeho jediným příjmem byl důchod ve výši stěží postačující na pokrytí základních životních potřeb. Z žádného z provedených důkazů nevyplynulo, že by předchůdce žalobce ověřil při uzavření úvěrové smlouvy tvrzené nepravděpodobně nízké měsíční výdaje žalovaného na živobytí ve výši 4.000 Kč. Žalovaný sice tvrdil, že bydlí ve vlastním, avšak i bydlení ve vlastním domě či bytě vyžaduje náklady v podobě plateb za vodu a energie, a nákladů na pravidelnou údržbu. Pokud žalobce argumentoval tím, že žalovaný byl vlastníkem motorového vozidla, pak tato okolnost znamená jen vynakládání dalších výdajů na provoz takového vozidla. Částka 4.000 Kč měsíčně v žádném případě nemůže pokrýt náklady na bydlení a provoz vozidla a současně další živobytí dospělé osoby.

12. Soud proto dospěl k závěru, že předchůdce žalobce nevěnoval při sjednávání úvěrových smluv řádnou pozornost zjišťování úvěruschopnosti žalovaného. Obě úvěrové smlouvy uzavřená mezi předchůdcem žalobce a žalovaným jsou tak absolutně neplatné.

13. Protože předchůdce žalobce poskytl žalovanému peněžní prostředky bez právního titulu, došlo na straně žalovaného k bezdůvodnému obohacení ve smyslu § 2991 o. z. (neboť žalovaný obdržel majetkový prospěch bez právního důvodu). Žalobce, kterému byla pohledávka postoupena, má právo na vrácení poskytnutých prostředků podle § 2993 o. z. V prvním případě žalovaný vrátil více, než se mu dostalo. Ve druhém případě pak rozdíl mezi poskytnutými a vrácenými prostředky činí 9.250 Kč. Soud proto žalobě v tomto rozsahu vyhověl.

14. Ve zbytku, tj. co do všech nároků, jež žalobce spojoval s neplatnými úvěrovými smlouvami, soud žalobu zamítl, a to včetně uplatněného nároku na zaplacení úroku z prodlení s ohledem na konstitutivní charakter tohoto rozsudku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021).

15. Právo na náhradu nákladů řízení by podle § 142 odst. 2 o. s. ř. při zohlednění žalobou uplatněného příslušenství ve smyslu rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 2585/2015, kapitalizovaného ke dni vynesení rozsudku, náleželo žalovanému, kterému však žádné náklady v souvislosti s řízením nevznikly. Proto soud o nákladech řízení rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.