6 C 87/2023

Plný text

Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou rozhodl samosoudcem Mgr. Michalem Strnadem ve věci žalobce: osobní údaje žalobce sídlem adresa zastoupen advokátem titul jméno příjmení , titul . sídlem adresa proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 201.007,93 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobci 177.250 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení za dobu od 15. 2. 2023 do 1. 5. 2023 ve výši 5.536,03 Kč a roční úrok z prodlení ve výši 15 % jdoucí z částky 177.250 Kč od 2. 5. 2023 do zaplacení.

II. Žaloba se zamítá v části žádající zaplacení a) 23.757,93 Kč, b) kapitalizovaného úroku ve výši 29.302,92 Kč, c) ročního úroku ve výši 15 % jdoucího z částky 198.607,93 Kč od 2. 5. 2023 do zaplacení, d) kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 1.320,28 Kč, e) zákonného ročního úroku z prodlení jdoucího z částky 23.757,93 Kč od 2. 5. 2023 do zaplacení.

III. Žalovaná je povinna do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku nahradit žalobci k rukám jeho právního zástupce náklady řízení ve výši 27.223 Kč.

1. Žalobou doručenou soudu dne 2. 5. 2023 se žalobce po žalované domáhal zaplacení 201.007,93 Kč, kapitalizovaného úroku za dobu od 25. 1. 2023 do dne sepsání žaloby (1. 5. 2023) ve výši 29.302,92 Kč, ročního úroku ve výši 15 % jdoucího z částky 198.607,93 Kč od 2. 5. 2023 do zaplacení, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení za dobu od 8. 2. 2023 do 1. 5. 2023 ve výši 6.856,31 Kč a zákonného úroku z prodlení jdoucího z částky 201.007,93 Kč od 2. 5. 2023 do zaplacení.

2. Žalobce v žalobě uvedl, že s žalovanou uzavřel dne 9. 3. 2022 smlouvu o revolvingovém úvěru č. 7203057930, na základě které poskytl žalované celkem 205.500 Kč. Žalovaná měla dluh splácet spolu s úroky a poplatky v měsíčních splátkách. Žalovaná úvěr ve zmíněné výši čerpala, ale řádně nesplácela (uhradila celkem 28.250 Kč), proto žalobce zesplatnil zůstatek úvěru včetně všeho příslušenství ke dni 24. 1. 2023. Žalovaná dosud žalobci dluží tolik, kolik žalobce uplatnil žalobou.

3. Žalovaná se k věci samé nijak nevyjádřila.

4. Úvěr poskytnutý žalobcem žalované má charakter spotřebitelského úvěru ve smyslu § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, 5. Soud proto nárok posoudil veden právním názorem Krajského soudu v Hradci Králové vyjádřeném v jiné věci spotřebitelského úvěru projednávané pod sp. zn. 6 C 127/2020 Odvolací soud ve svém rozsudku ze dne 27. 4. 2021, č. j. 47 Co 56/2021-80, uvedl, že ve sporech z úvěrových smluv musí soud z úřední povinnosti zjišťovat, zda poskytovatel úvěru dostatečným způsobem zkoumal úvěruschopnost budoucího dlužníka.

6. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

7. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

8. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

9. Jak ale uvedl Krajský soud v Hradci Králové ve shora uvedeném rozhodnutí,„ judikatorně již bylo vyřešeno, že se jedná o absolutní neplatnost úvěrové smlouvy, kterou soud zkoumá bez ohledu na uplatněnou námitku (rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 sp. zn. C -679/18, nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 201/2018). Z těchto rozhodnutí vyplývá, že nezkoumá-li soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Existuje totiž nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele, ale i společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Pokud úvěrující při posouzení úvěruschopnosti úvěrovaného vyjde pouze z nedoloženého prohlášení úvěrovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, nesplní povinnost s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Věřitelé mají k posouzení úvěruschopnosti dlužníků povinnost využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou údaje o životním a existenčním minimu nebo o průměrných výdajích obyvatelstva (z databáze Českého statistického úřadu) a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“ 10. Soud zjistil, žalobce a žalovaná uzavřeli dne 9. 3. 2022 smlouvu o revolvingovém úvěru (viz smlouvu na č. l. 19-21 soudního spisu) s úvěrovým rámcem 150.000 Kč a dohodnutým prvním čerpáním ve výši 150.000 Kč převodem na účet žalované. Ve smlouvě byla sjednána minimální měsíční splátka 3.488 Kč, roční úroková sazba ve výši 21,88 % a celková částka splatná žalovanou ve výši 167.778 Kč, to vše pro případ okamžitého, bezhotovostního čerpání úvěru v plné výši. Smlouva na titulní straně obsahuje prohlášení o tom, že žalovaná má čistý měsíční příjem ve výši 18.000 Kč, čistý vedlejší příjem ve výši 15.000 Kč a dalších 20.000 Kč dělají příjmy ostatních členů domácnosti, že je žalovaná zaměstnána, je rozvedena, bydlí u rodičů a má jednu vyživovací povinnost k dítěti. V dokumentu žalobce označeném jako„ potvrzení o ověření bonity klienta“ (č. l. 6 soudního spisu) je zmíněn deklarovaný příjem žalované z pracovního poměru a dále částka 10.000 Kč jako„ měsíční výdaje domácnosti uvedené v žádosti“; ve smlouvě však prohlášení o takových výdajích chybí a není zřejmé, v jaké„ žádosti“ měla žalovaná uvedenou částku uvést.

11. Žalobce dále tvrdil (viz vyjádření na č. l. 49), že při hodnocení úvěruschopnosti klienta vycházel – pokud jde o nezbytné výdaje – z životního minima dospělého člena domácnosti ve výši 3.550 Kč a životního minima na jedno vyživované dítě ve výši 2.420 Kč. Bral také v potaz splátky dosavadních závazků žalované zjištěných z registru NRKI (ve výši 6.455 Kč). Při jednání zástupce žalobce uvedl, že žalobce ověřoval výdaje žalované ze dvou výpisů z účtu, jež žalobce soudu předložil.

12. Z výpisů z běžného účtu vedeného na jméno žalované (č. l. 59-65 soudního spisu) za měsíce leden a únor 2022 soud zjistil, že obsahují položky mzdy ve výši 18.366 Kč a 17.393 Kč a vyplaceného invalidního důchodu 3. stupně ve výši 15.532 Kč v obou měsících. Z výpisů je ale zároveň patrné, že počáteční zůstatek v lednu činil 14.127,07 Kč a konečný 19.713,33 Kč, ale pouze za cenu toho, že žalovaná obdržela v lednu na účet platbu ve výši 100.000 Kč jako výplatu půjčky od [právnická osoba], a podobná situace nastala i v únoru, kdy pozitivní konečný zůstatek na účtu žalované byl zajištěn jen v důsledku příchozích 150.000 Kč od [právnická osoba], přičemž ze souslednosti položek na výpisu se lze důvodně domnívat, že jde opět o zápůjčku.

13. Z úvěrové zprávy předložené žalobcem (č. l. 52 a násl. soudního spisu) soud zjistil, že žalované bylo historicky odmítnuto poskytnutí celkem 9 různých úvěrů, jedna žádost o úvěr je dosud v běhu, 3 žádosti byly žalovanou odvolány, 4 úvěry jsou aktivní (stále existují) a jedenáct úvěrů bylo ukončeno. Ze zprávy je dále patrné, že například hned na splátkových úvěrech žalovaná dosud dluží 179.040 Kč a na kartových úvěrech (úvěrech z kreditních karet) 102.102 Kč.

14. Z„ výpisu čerpání, splátek a úhrad“ na č. l. 32 soudního spisu soud zjistil, že žalovaná čerpala převodem na svůj účet (číslo účtu odpovídá číslu uvedenému na výpisech z účtů vedených na jméno žalované) celkem 205.500 Kč a že na prvních sedmi splátkách zaplatila celkem 28.250 Kč.

15. Podle výše nastíněného právního rámce poskytování úvěrů je povinností věřitele brát při hodnocení v potaz skutečné poměry dlužníka. V projednávané věci žalobce sice měl za ověřené příjmy žalované z pracovního poměru a invalidního důchodu, avšak neprokázal, že by při poskytování úvěru skutečně zkoumal reálné výdaje žalované na živobytí, přičemž žalobcem kalkulovaná životní minima (na dospělého i dítě) nemají s reálnými výdaji žádnou spojitost, jde o částky sloužící k výpočtu sociálních dávek. Ostatně z pouhé životní zkušenosti lze jistě uzavřít, že žalobcem kalkulované výdaje ve výši celkem 5.970 Kč na domácnost žalované (míněno na žalovanou a její dítě) jsou na živobytí dvou osob naprosto nedostatečné, i kdyby žalovaná nevydávala žádné náklady na bydlení (bydlila-li skutečně u svých rodičů). Žalobce navíc evidentně nevyhodnotil ani závazky žalované; vycházel-li jen z počtu ukončených úvěrů (jak uvedl jeho zástupce při jednání), je takové posouzení nedostatečné, neboť nereflektovalo značnou výši existujících závazků, ani počet odmítnutých nebo odvolaných žádostí žalované o úvěry; už jen ty svědčily o značných finančních problémech žalované, což mohl žalobce vyčíst i z žalovanou předložených dvou výpisů z účtu, z nichž je patrné, že žalovaná dosahovala ve dvou posuzovaných měsících kladné bilance na účtu jen za cenu dvou nemalých úvěrů či zápůjček. Z toho je patrné, že v době, kdy žalovaná žádala o poskytnutí úvěru žalobce, již – jak se říká – vytloukala klín klínem, tedy snažila se splatné závazky sanovat závazky novými, čímž jen zvyšovala náklady na takto získané prostředky.

16. Protože žalobce při poskytnutí úvěru neověřoval výdaje žalované a nepřihlédl ani k jejím nemalým závazkům, nemohl učinit kvalifikovaný závěr o úvěruschopnosti žalované. Z toho nelze než uzavřít, že žalobce nevěnoval při sjednávání úvěrové smlouvy řádnou pozornost zjišťování úvěruschopnosti žalované. Úvěrová smlouva uzavřená mezi žalobcem a žalovanou je tak absolutně neplatná.

17. Protože úvěrová smlouva byla shledána neplatnou, lze konstatovat, že na straně žalované došlo k bezdůvodnému obohacení ve výši rozdílu mezi čerpanými a splacenými prostředky. Podle tvrzení žalobce žalovaná na poskytnutou sumu 205.500 Kč zaplatila pouze 28.250 Kč. Rozdíl tak činí 177.250 Kč, o které se žalovaná ve smyslu § 2991 o. z. obohatila, neboť obdržela majetkový prospěch bez právního důvodu. Žalobce má tak nárok na zaplacení uvedeného rozdílu.

18. Žalobci vznikl také nárok na zaplacení zákonného úroku z prodlení podle ustanovení § 1970 občanského zákoníku a § 1 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Bezdůvodné obohacení je splatné na výzvu. Z důkazů předložených soudu vyplynulo, že žalobce prokazatelně vyzval žalovanou k zaplacení dluhu předžalobní výzvou ze dne 9. 2. 2023 (č. l. 15 soudního spisu). Tato výzva byla žalované zaslána doporučeně v pátek dne 10. 2. 2023 (viz podací arch na č. l. 17). Podle obecné zkušenosti mohla být výzva žalované doručována v pondělí 13. 2. 2023, kdy se žalovaná mohla o dluhu dozvědět, další den mohla žalovaná na dluh plnit, a protože tak neučinila, dostala se ode dne 15. 2. 2023 s úhradou dluhu do prodlení. Soud proto žalobci přiznal zákonný úrok z prodlení běžící od tohoto data.

19. Ve zbytku, tj. co do všech nároků, jež žalobce spojoval se smlouvou, jež byla shledána neplatnou, a co do úroku z prodlení za dobu předcházející prodlení tak, jak ho zjistil soud, musel soud žalobu zamítnout.

20. Právo na náhradu nákladů řízení náleží dle § 142 odst. 2 o. s. ř. a 146 odst. 2 věta první žalobci, který byl v řízení úspěšným ze 74 % (při zohlednění žalobou uplatněného příslušenství ve smyslu rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 2585/2015, kapitalizovaného ke dni vynesení rozsudku). Žalobci tak na náhradě nákladů řízení náleží celkem 27.223 Kč coby poměrná část (48 %) z odměny advokáta za čtyři úkony právní služby (převzetí a přípravu zastoupení, sepis předžalobní výzvy, sepis žaloby) po 9.140 Kč podle § 7 a § 11 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, náhrady hotových výdajů za čtyři úkony právní služby po 300 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, náhrady cestovného právního zástupce z jeho sídla k soudu a zpět (celkem 252 km) vozidlem s kombinovanou spotřebou 4,1 l motorové nafty na 100 km podle vyhlášky č. 467/2022 Sb. ve znění vyhlášky č. 191/2023 Sb. ve výši 1.665,82 Kč, náhrady za promeškaný čas za 8 započatých půlhodin po 100 Kč podle § 14 odst. 3 advokátního tarifu, k tomu všemu náhrady za 21% DPH (§ 137 odst. 3 o. s. ř.), a náhrady ve výši 8.041 Kč za zaplacený soudní poplatek.