6 C 95/2026

Plný text

Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou rozhodl soudcem Mgr. Michalem Strnadem ve věci žalobce: Jméno žalobce ., IČO IČO žalobce sídlem Adresa žalobce zastoupen advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození bytem Adresa žalovaného o zaplacení 20.591,60 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobci 11.100 Kč.

II. Žaloba se zamítá v části žádající zaplacenía) 9.491,60 Kč,b) kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 4.558,43 Kč,c) kapitalizovaného úroku ve výši 13.523,45 Kč,d) zákonného úroku z prodlení jdoucího z částky 19.868,95 Kč od 7. 12. 2019 do zaplacení,e) úroku ve výši 23,72 % ročně jdoucího z částky 19.868,95 Kč od 7. 12. 2019 do zaplacení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobou doručenou soudu dne 22. 4. 2026 se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení 20.591,60 Kč s příslušenstvím uvedeným ve výroku II. tohoto rozsudku pod písm. b) až e). Uvedl, že se jedná o nárok z nesplacené zápůjčky poskytnuté žalovanému dne 28. 12. 2015 na základě smlouvy č. 238966 uzavřené s předchůdcem žalobce, společností , právnická osoba, , IČO , IČO, . Žalovaný měl podle smlouvy splácet jistinu ve výši 20.000 Kč s úrokem ve výši 2.800 Kč, odměnou za administrativní činnosti ve výši 4.000 Kč a za hotovostní inkaso splátek ve výši 8.000 Kč v 58 týdenních splátkách po 600 Kč od 4. 1. 2016 do 6. 2. 2017. Uhradil ale pouze 8.900 Kč. Pohledávka ze smlouvy byla postoupena žalobci.

2. Žalovaný uvedl, že si na uzavření smlouvy vůbec nepamatuje, dokonce v tomto ohledu měla vést šetření policie, kvůli podezření z falšování podpisů obchodní zástupkyní předchůdce žalobce. Nevybavoval si vůbec jednání o uzavření smlouvy.

3. Soud nárok posoudil veden právním názorem Krajského soudu v , adresa, vyjádřeném v jiné věci spotřebitelského úvěru projednávané pod sp. zn. 6 C 127/2020. Odvolací soud ve svém rozsudku ze dne 27. 4. 2021, č. j. 47 Co 56/2021-80, uvedl, že ve sporech z úvěrových smluv musí soud z úřední povinnosti zjišťovat, zda poskytovatel úvěru dostatečným způsobem zkoumal úvěruschopnost budoucího dlužníka.

4. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, jenž na tuto věc dopadá, věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.

5. Jak uvedl Krajský soud v Hradci Králové ve shora uvedeném rozhodnutí, „judikatorně již bylo vyřešeno, že se jedná o absolutní neplatnost úvěrové smlouvy, kterou soud zkoumá bez ohledu na uplatněnou námitku (rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 sp. zn. C-679/18, nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 201/2018). Z těchto rozhodnutí vyplývá, že nezkoumá-li soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Existuje totiž nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele, ale i společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Pokud úvěrující při posouzení úvěruschopnosti úvěrovaného vyjde pouze z nedoloženého prohlášení úvěrovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, nesplní povinnost s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Věřitelé mají k posouzení úvěruschopnosti dlužníků povinnost využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou údaje o životním a existenčním minimu nebo o průměrných výdajích obyvatelstva (z databáze Českého statistického úřadu) a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“6. Soud zjistil, že účastníci mezi sebou uzavřeli dne 28. 12. 2025 smlouvu o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě předchůdce žalobce poskytl žalovanému v hotovosti 20.000 Kč a ten se zavázal splatit celkem 34.800 Kč v 58 týdenních splátkách po 600 Kč. Pokud jde o zkoumání úvěruschopnosti žalovaného před poskytnutím úvěru, z karty zákazníka soud zjistil, že předchůdce žalobce vycházel z informací od žalovaného o tom, že žije s rodiči, má závazky jak u předchůdce žalobce, tak u jiného poskytovatele úvěrů, má pobírat mzdu ve výši 20.000 Kč a výdaje včetně splátek ve výši 10.350 Kč (za bydlení 1.500 Kč a na ostatní živobytí 4.000 Kč). Podle karty klienta měl předchůdce žalobce vycházet z výplatních pásek a výpisů z účtu žalovaného, žalobce ale sám ve vyjádření uvedl, že bylo vycházeno z údaji sdělenými žalovaným a uvedené podklady žalobce soudu nepředložil; s ohledem na soudu známou praxi při uzavírání tohoto typu smluv soud nemá za prokázané, že by předchůdce žalobce tyto podklady skutečně měl k dispozici. Z žádného z provedených důkazů nevyplynulo, že by předchůdce žalobce zjišťoval a ověřoval skutečné výdaje žalovaného na živobytí nebo výši a stav (splatnost) jím přiznaných závazků.

7. Z oznámení o postoupení pohledávky soud zjistil, že pohledávka ze smlouvy o zápůjčce byla postoupena žalobci.

8. Předchůdce žalobce tedy nevěnoval při sjednávání úvěrové smlouvy řádnou pozornost zjišťování úvěruschopnosti žalovaného. Úvěrová smlouva uzavřená mezi předchůdcem žalobcem a žalovaným je tak absolutně neplatná.

9. Protože předchůdce žalobce poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 20.000 Kč, avšak úvěrová smlouva je neplatná, došlo na straně žalovaného k bezdůvodnému obohacení ve výši poskytnuté částky podle § 2991 odst. 2 o. z. neboť žalovaný obdržel majetkový prospěch bez právního důvodu. Žalobce tak má nárok na vrácení rozdílu mezi poskytnutou částkou a sumou, kterou žalovaný od poskytnutí úvěru až dosud uhradil.

10. Ve zbytku, tj. co do všech nároků, jež žalobce spojoval s neplatnou úvěrovou smlouvou, soud žalobu zamítl.

11. Právo na náhradu nákladů řízení by podle § 142 odst. 2 o. s. ř. náleželo žalovanému, ten se ho ale vzdal. Proto soud o nákladech řízení rozhodl tak, jak uvedeno ve výroku III. tohoto rozsudku.