1 C 6/2025

Plný text

Okresní soud v Semilech rozhodl soudcem JUDr. Dominikem Židkem, Ph.D., ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: jméno FO , narozený datum bytem adresa o zaplacení částky 17 817,36 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 5 480 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. V části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 12 337,36 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 8 779,14 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 22 477,55 Kč, zákonného úroku z prodlení z částky 9 814,81 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení ve výši 7,75 % a úroku 21 % ročně z částky 9 814,81 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 17 817,36 Kč s příslušenstvím z titulu nezaplacení dlužné částky vzniklé na základě smlouvy o půjčce č. , hodnota, uzavřené dne 3. 11. 2011 mezi společností , právnická osoba, („původní věřitel“) a žalovaným. Žalobu odůvodnila tím, že pohledávka za žalovaným byla ze strany původního věřitele postoupena na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 21. 9. 2023 žalobkyni jako novému věřiteli, a to s účinností ke dni 27. 9. 2023. Na základě uzavřené smlouvy o půjčce poskytl původní věřitel žalovanému peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč, a to v hotovosti v den uzavření smlouvy o půjčce, což žalovaný potvrdil svým podpisem. V souvislosti s poskytnutou půjčkou se žalovaný zavázal zaplatit původnímu věřiteli částku ve výši 12 540 Kč, jenž představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy o půjčce ve výši 1 915 Kč, s úrokovou sazbou ve výši 21 % ročně sjednanou v čl. 3 smluvních podmínek, odměny za administrativní zpracování půjčky ve výši 2 850 Kč a nákladů za hotovostní inkaso splátek ve výši 7 775 Kč. Celkovou částku se žalovaný zavázal uhradit v hotovosti v 60týdenních (sedmidenních) splátkách po 459 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 27. 12. 2012. Žalobkyně soudu sdělila, že žalovaný na předmětnou pohledávku celkem uhradil toliko 9 520 Kč.

2. Žaloba společně s výzvou k vyjádření, zda účastník souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, byla žalovanému doručena prostřednictvím mezinárodního dožádání na adresu, která je uvedena v záhlaví tohoto rozsudku. Ve výzvě k vyjádření, zda účastník souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, byl žalovaný poučen o tom, že pokud se v dané lhůtě nevyjádří, bude mít soud za to, že s navrhovaným postupem soudu souhlasí. Žalovaný se k žalobě ani na výzvu nijak nevyjádřil. Žalobkyně souhlasila s rozhodnutím bez nařízení jednání již v podané žalobě. Protože byly splněny podmínky podle § 115a o. s. ř., nebylo k projednání věci nařízeno jednání.

3. Soud vzal na základě provedených důkazů za prokázané, že žalovaný obdržel v hotovosti částku ve výši 15 000 Kč z titulu „smlouvy o půjčce“ uzavřené dne 3. 11. 2011 mezi původním věřitelem a žalovaným. Smlouvou o postoupení pohledávek mezi původním věřitelem a žalobkyní ze dne 21. 9. 2023 byla žalovaná pohledávka žalobkyni postoupena (zjištěno ze smlouvy o postoupení pohledávek a jejich seznamu), a to s účinností ke dni 27. 9. 2023.

4. Žalobkyně k dotazu soudu stran zkoumání úvěruschopnosti žalovaného uvedla, že původní věřitel splnil svou zákonnou povinnost ve smyslu § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů (dále jen „zákon č. 145/2010 Sb.“), když s odbornou péčí posoudil schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr (resp. půjčku), a to především na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalovaného před uzavřením předmětné smlouvy. Žalovaný byl dotazován na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry a tyto informace byly ověřovány oproti dokladům vyžádaných od žalovaného. Poskytnuté informace byly zaznamenány do zákaznické karty žalovaného ze dne 3. 11. 2011 a byly ověřeny doklady uvedenými v části „Ověřené dokumenty“. Tuto skutečnost potvrzuje i předmětná smlouva. Z čl. 12 Smluvních podmínek pak dále plyne, že údaje nezbytné pro posouzení schopnosti žalovaného půjčku splácet, které žalovaný původnímu věřiteli před uzavřením smlouvy poskytl, jsou úplné, přesné a pravdivé. Následně, po vyhodnocení získaných informací, byla teprve s žalovaným uzavřena smlouva o půjčce. S ohledem na informace, které žalovaný uvedl, zejména že je zaměstnán na hlavní pracovní poměr jako zedník, jeho měsíční příjem činí 23 000 Kč, nemá úvěr z kreditní karty ani půjčku u jiné společnosti, dále s ohledem na výši jeho příjmu a výši požadované půjčky dospěl původní věřitel k názoru, že schopnost žalovaného splácet tuto půjčku je dostatečná. Pro případ, že by však soud přes výše uvedené shledal, že žalobkyně dostatečně neprokázala splnění zákonné povinnosti si žalobkyně dovoluje upozornit soud, že neprokázání splnění této povinnosti nezpůsobuje neplatnost předmětné smlouvy, a to s ohledem na to, že daná smlouva byla totiž uzavřena ještě před 24. 2. 2013. Teprve až dnem následujícím po tomto dni nabyl na účinnosti zákon č. 43/2013 Sb., kterým byl mj. novelizován i § 9 zákona č. 145/2010 Sb. tak, že teprve zde byla nově stanovena sankce absolutní neplatnosti smlouvy pro případ, kdy věřitel poskytne spotřebitelský úvěr, aniž by bylo po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. Podle přechodných ustanovení zákona č. 43/2013 Sb. se pak právní vztahy vzniklé ze smluv, ve kterých se sjednává spotřebitelský úvěr nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru, uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, řídí zákonem č. 145/2010 Sb., ve znění účinném do dne nabytí účinnosti tohoto zákona.

5. Po právní stránce soud posoudil žalobu tak, že vzhledem k době uzavření smlouvy se na daný vztah vztahuje předchozí občanský zákoník č. 40/1964 Sb. (dále jen „obč. zák. z roku 1964“) a zákon č. 145/2010 Sb.

6. Soud předesílá, že jakkoli výslovná zákonná povinnost poskytovatele před uzavřením spotřebitelské úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele byla do českého práva zavedena až zákonem č. 145/2010 Sb., účinným od 1. 1. 2011 (nyní nahrazen zákonem č. 257/2016 Sb.), její podstata – coby požadavek poctivého a odpovědného poskytování úvěrů a ochrany slabší strany – plynula i dříve z obecných klauzulí soukromého práva (dobré mravy, poctivý obchodní styk). Ústavní soud [viz nález ze dne 3. 11. 2020, sp. zn. IV. ÚS 702/20 (N 205/103 SbNU 57)] výslovně dovodil, že i ve vztazích uzavíraných před 1. 1. 2011 (což bezpochyby platí i pro smlouvu uzavřenou až dne 3. 11. 2011 jako v nynějším případě) jsou obecné soudy povinny zohlednit, „zda věřitelka dostatečně prověřila a posoudila schopnost dlužníků splnit závazek, byť takovou povinnost ze zákona v době uzavření smlouvy neměla“, a nečinit tak představuje porušení práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Uvedené se uplatní o to více, že předmětná smlouva o půjče byla uzavřena právě již za účinnosti zákona č. 145/2010 Sb.

7. Tomuto závěru odpovídá i novější linie judikatury akcentující procesní povinnost soudu zkoumat splnění povinnosti prověřit úvěruschopnost z úřední povinnosti (ex officio), a to nezávisle na námitkové aktivitě spotřebitele. Ústavní soud konstatoval, že nezkoumá-li obecný soud, zda věřitel prověřil schopnost dlužníka spotřebitelský úvěr splácet, zasahuje tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu [viz nález ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 (N 32/92 SbNU 334)]. Tuto povinnost přezkumu ex officio v rovině unijního práva potvrdil i Soudní dvůr EU ve věcech OPRFinance (C679/18) i Nárokuj (C755/22), přičemž zdůraznil, že účinné, přiměřené a odrazující sankce za porušení povinnosti prověřit úvěruschopnost se neuplatní jen tehdy, když spotřebitel úvěr nakonec zcela splatil; plné splacení nelegalizuje předchozí porušení.

8. K námitce žalobkyně, že – daná smlouva byla uzavřena ještě před 24. 2. 2013, a že teprve až dnem následujícím po tomto dni nabyl na účinnosti zákon č. 43/2013 Sb., kterým byl mj. novelizován i § 9 zákona č. 145/2010 Sb. tak, že teprve zde byla nově stanovena sankce absolutní neplatnosti smlouvy pro případ, kdy věřitel poskytne spotřebitelský úvěr, aniž by bylo po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet – soud uzavírá, že tento argument podle jeho přesvědčení neobstojí. Pozdější zákonná úprava (zákon č. 43/2013 Sb. a následně § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb.) sice přinesla výslovné a detailní vymezení postupu a sankcí, nicméně nepředstavuje vznik zcela nové hodnoty, nýbrž normativní potvrzení a rozvinutí již existujících požadavků spravedlivého a poctivého jednání v kontraktační fázi vůči spotřebiteli – zejména nepřipustit poskytnutí úvěru bez odpovědné předchozí prověrky schopnosti splácet.

9. Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (podle rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. , spisová značka, ) nestačí pouhá sebedeklarace spotřebitele; věřitel musí údaje objektivně ověřit (typicky potvrzením o příjmech, výpisy z účtu, vyhodnocením nákladů domácnosti, nahlédnutím do relevantních registrů apod.). Vycházet jen z jednostranného prohlášení dlužníka o jeho příjmech a výdajích nevyhovuje požadavku odborné péče při posouzení úvěruschopnosti.

10. Přitom právě věřitel (poskytovatel úvěru) nese v civilním sporu důkazní břemeno k prokázání, že úvěruschopnost posoudil řádně, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, nikoli toliko z tvrzení spotřebitele. Tento standard dnes Nejvyšší soud (srov. např. rozsudek ze dne 27. 9. 2023, sp. zn. , spisová značka, ) akcentuje opakovaně; v posledních rozhodnutích navíc vyjasnil, že při hodnocení dopadů případného pochybení je třeba zkoumat i materiální stránku (tj. zda šlo reálně o neúvěruschopného klienta).

11. V projednávané věci žalobkyně nepředložila žádný přesvědčivý důkaz o tom, že by před uzavřením smlouvy ze dne 3. 11. 2011 úvěruschopnost žalovaného řádně posoudila. Předložené podklady neobsahují ověřené podklady o jeho příjmech, výdajích či závazcích. Ani na výzvu soudu žalobkyně nepředložila žádné objektivně ověřitelné podklady svědčící o provedení bonitního posouzení; omezila se na pouhé tvrzení, že úvěruschopnost byla zkoumána na základě údajů sdělených žalovaným a z veřejně dostupného insolvenčního rejstříku. Takový postup neodpovídá standardu odborné péče formulovanému judikaturou – opřít se pouze o jednostranné prohlášení spotřebitele je nedostačující (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. , spisová značka, ).

12. Soud má proto za prokázané, že k posouzení úvěruschopnosti fakticky nedošlo. V kontextu roku 2011 (spotřebitelský vztah, výrazná strukturální nerovnost účastníků, RPSN 63,91 %) představuje poskytnutí úvěru bez předchozí odpovědné prověrky schopnosti splácet jednání odporující dobrým mravům, a tudíž absolutní neplatnost smlouvy podle § 39 obč. zák. z roku 1964. K tomuto korektivu – coby nástroji ochrany slabší strany – se výslovně hlásí Ústavní soud (sp. zn. IV. ÚS 702/20), tj. i tehdy, když výslovná povinnost prověřit bonitu v zákoně nebyla, resp. nebyla výslovně sankciována absolutní neplatností smlouvy, je soud povinen zohlednit, zda věřitel takovou prověrku provedl a zda výkon jeho práva nevede k nepřijatelným důsledkům v postavení spotřebitele.

13. Je-li smlouva neplatná, má se za to, že plnění proběhlo bez právního důvodu; na straně žalovaného vzniklo bezdůvodné obohacení v rozsahu přijaté jistiny, nikoli však smluvních úroků a poplatků. V judikatuře je ustáleno, že plnění z neplatné úvěrové smlouvy zakládá nárok věřitele na vydání bezdůvodného obohacení (v zásadě ve výši poskytnuté jistiny), nikoli však na zaplacení ujednaných úroků či sankcí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. , spisová značka, , na základě kterého lze dovodit, že poskytovatel úvěru nárok pouze na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, a to v nové době splatnosti, buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené, která se neodvíjí od výzvy věřitele k plnění).

14. Z tvrzení samotné žalobkyně vyplývá, že bylo na předmětnou pohledávku uhrazeno celkem 9 520 Kč. Výplatou částky 15 000 Kč žalovanému na základě neplatné smlouvy tedy vzniklo na straně žalovaného bezdůvodné obohacení a žalovaný je povinen vrátit částku ve výši 5 480 Kč (jelikož 9 520 Kč již vrátil), a to bez dalších sjednaných úroků, smluvních pokut a poplatků, neboť k těmto ujednání nelze pro neplatnost smlouvy přihlížet.

15. Z výše uvedených důvodů je pak logické, že soud naopak zcela zamítl žalobu v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 12 337,36 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 8 779,14 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 22 477,55 Kč, zákonného úroku z prodlení z částky 9 814,81 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení ve výši 7,75 % a úroku 21 % ročně z částky 9 814,81 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení. Zde soud pro úplnost opakovaně odkazuje i na závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. , spisová značka, , podle kterého fakt, že spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu úvěru v době přiměřené jeho možnostem, tak představuje určitý typ soukromoprávní sankce určené poskytovatelům „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok pouze na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, a to v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která se neodvíjí od výzvy věřitele k plnění.

16. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 1 a 3 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, jelikož žalobkyně byla úspěšná méně než z poloviny žalované částky a žalovanému žádné náklady soudního řízení nevznikly.

17. Lhůta k plnění byla stanovena podle § 160 odst. 1 o. s. ř., když soud neshledal důvody pro stanovení lhůty delší.