10 C 113/2021

Plný text

Okresní soud v Semilech rozhodl soudkyní Mgr. Pavlou Erlebachovou ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného zastoupený advokátem anonymizováno jméno jméno příjmení sídlem adresa o určení, že žalovaný není zákonným dědicem zůstavitelky

I. Zamítá se žaloba na určení, že žalovaný není zákonným dědicem zůstavitelky [anonymizováno] [jméno] [příjmení], [datum narození], posledně bytem [adresa].

II. Žalobce je povinen do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku nahradit žalovanému k rukám právního zástupce žalovaného náklady řízení ve výši 13 015 Kč.

1. Žalobce se domáhal určení, že žalovaný není v první dědické třídě zákonným dědicem zůstavitelky [anonymizováno] [jméno] [příjmení], [datum narození] (matky žalobce a žalovaného), posledně bytem [adresa]. Činil tak na základě tvrzení, že jej nadepsaný soud odkázal k podání žaloby ve lhůtě 2 měsíců usnesením ze dne 20. 5. 2021, č. j. 26 D 749/2020-238, dále, že zůstavitelka zanechala vlastnoruční závěť spolu s prohlášením o vydědění žalovaného ze dne 8. 7. 2020. Naléhavý právní zájem na určení, kterého se v řízení domáhal, odvozoval jednak od poukazu na to, že byl pozůstalostním soudem odkázán na podání předmětné žaloby, a jednak po poučení procesního soudu, že toto tvrzení o naléhavém právním zájmu nepovažuje soud za dostačující, doplnil, že určením bude najisto postaveno, jaký je rozsah dědictví, o němž zůstavitelka závětí a listinou o vydědění pořídila, v závislosti na existenci nebo neexistenci nároku žalovaného na nepominutelný díl z dědictví. Uváděl, že zůstavitelka uvedla důvody k vydědění tak, že žalovaný se choval bezdůvodně kverulantsky a nepřátelsky, a že nedodržoval závazky vůči zůstavitelce ze smluvních ujednání, a to i z těch písemných žalovaným podepsaným.

2. Žalovaný navrhl žalobu zamítnout, měl jednak za to, že listina o vydědění je právním jednáním nicotným i neplatným, nebyla projevena vůle samotné zůstavitelky, listina není psána její rukou, její závažný zdravotní stav neskýtal její stav způsobilosti k vlastnoručnímu pořízení a podpisu předmětné listiny o vydědění ze dne 8. 7. 2020, přitom listina nebyla podepsána před dvěma současně přítomnými svědky, před nimiž by zůstavitelka prohlásila, že listina obsahuje její poslední vůli. Dále měl za to, že důvody, které zůstavitelka uvedla jako důvody vydědění, jednak nejsou pravdivé a jednak nejsou způsobilé vyvolat vydědění, protože neodpovídají zákonným důvodům. Konečně poukazoval na neplatnost jednání i z důvodu, že jím zůstavitelka měla nakládat s majetkem, ke kterému v době pořízení listiny o vydědění neměla dispoziční oprávnění, jelikož dosud nedošlo k ukončení pozůstalostního řízení po manželu zůstavitelky.

3. Z usnesení zdejšího soudu, vydaného prostřednictvím soudní komisařky – Mgr. Ing. [jméno] [příjmení], notářky – dne 20. 5. 2021 pod č. j. 26 D 749/2020-238, které nabylo právní moci 9. 6. 2021, soud zjistil, že výrokem II. byl žalobce jako pozůstalý syn [anonymizováno] [jméno] [příjmení] odkázán na to, aby ve lhůtě 2 měsíců podal u Okresního soudu v Semilech žalobu proti pozůstalému synovi [jméno] [příjmení] na určení, že tento není zákonným dědicem zůstavitelky v první dědické třídě. Odůvodněno bylo, že zůstavitelka zanechala 4 vlastnoručně psaná pořízení pro případ smrti, a to i závěť a prohlášení o vydědění ze dne 8. 7. 2020 („ Pořízení 1), dále závěť a prohlášení o vydědění z 16. 10. 2015, závěť a prohlášení o vydědění z 28. 7. 2014 a prohlášení o vydědění z 10. 10. 2014. V Pořízení 1 zůstavitelka vydědila mj. žalovaného jako svého syna, důvodem uvedla jeho nepřátelské a kverulantské chování bez pádných důvodů a nedodržování závazků vůči zůstavitelce. Zmíněno bylo, že i v Pořízení 2 a 3 byl žalovaný vyděděn, přičemž v Pořízení 2 mj. kvůli tomu, že na zůstavitelku hrubě zaútočil, neprávem ji urážel a obviňoval. Žalovaný při tom v rámci pozůstalostního řízení opakovaně ve vyjádřeních popřel pravost i platnost uvedených tří Pořízení, přičemž u Pořízení 1 nejen proto, že listina nebyla psána vlastní rukou zůstavitelky, nebyla z její strany vlastnoručně podepsána a nebyla podepsána ani před dvěma svědky, nýbrž také s ohledem na vážný zdravotní stav zůstavitelky, která nebyla způsobilá projevit svoji vůli a takovou listinu pořídit. Zároveň vyjadřoval, že nedošlo k naplnění žádného ze zákonných důvodů vydědění. Soudní komisařka citovala jednotlivá ustanovení § 1494, 1649, 1532 a 1535 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), dále ustanovení § 169 odst. 1, resp. § 170 odst. 1 zák. č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních. Dovodila, že jde o spor o dědické právo. Zároveň s podporou argumentací ustanovením § 565 o. z., že je na každém, kdo se dovolává soukromé listiny, aby dokázal její pravost a platnost, jakož i citací odborné literatury (Šešina M., Muzikář L., Dobiáš P.: Dědické právo, praktická příručka, Praha: Leges, 2019, str. 507) vyložila, že při postupu podle § 170 z. ř. s. se u pořízení pro případ smrti ve formě soukromé listiny – je-li zpochybňována její pravost – ukládá žalobní povinnost s odkazem na § 565 o. z. tomu, kdo své právo dovozuje z takové soukromé listiny, vysvětlila, že žalobu s ohledem na spor z dědického práva má podat žalobce. Ten totiž dovozuje své dědické právo ze soukromé listiny – vlastní rukou sepsané závěti, podepsané vlastnoručně, avšak beze svědků.

4. Mezi účastníky bylo nesporné, že usnesení citované v předešlém odstavci žalobce převzal osobně 20. 5. 2021. Jestliže byla žaloba podána ke zdejšímu soudu 20. 7. 2021, pak byla podána ve 2 měsíční lhůtě stanovené citovaným usnesením, tudíž včas.

5. Z kopie závěti a jejího úředního překladu (shodnost kopie předložené oběma procesními stranami – na čl. 24 – 29 a čl. 55 – 58 byla ověřena přímo z dědického spisu zn. 26 C 749/2020) soud zjistil, že je psána vlastní rukou, autorkou je uvedená [jméno] [příjmení], k jménu a příjmení je připojen nečitelný podpis. Obsah závěti z 8. 7. 2020 zahrnuje rozhodnutí pisatelky, že vyděďuje mj. svého syna – žalovaného, a to„ v mnoha ohledech ze stejných důvodů“, přičemž text navazuje na první odstavec závěti, v níž pisatelka vyděďuje (zjevně opakovaně) dceru [jméno] [příjmení] z hlavního důvodu v podobě jejího chování vůči„ nim, rodičům, péče o vlastní děti a její nemorální a příživnický způsob života“. V pasáži týkající se přímo žalovaného pak bylo pokračování textu uvedeno„ kvůli jeho nepřátelskému a kverulantskému chování bez jakýchkoliv pádnějších důvodů; dokonce i úplně cizí by se vůči mně choval slušněji než on, a nedodržoval vůči mě ani své závazky, které vlastnoručně podepsal“.

6. Podle § 170 odst. 1 zák. č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z. ř. s.“) v případě, že pro vyřešení sporu o dědické právo je třeba prokázat skutečnosti, které jsou mezi dědici sporné, soud usnesením odkáže toho z účastníků, jehož dědické právo se jeví se zřetelem k okolnostem případu jako slabší, aby své právo uplatnil žalobou; k podání žaloby určí lhůtu, která nesmí být kratší než 2 měsíce.

7. Podle § 1646 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen o. z.) lze nepominutelného dědice ze zákonných důvodů vyděděním z jeho práva na povinný díl vyloučit, anebo jej v jeho právu zkrátit. Zůstavitel může vydědit nepominutelného dědice, který (mimo jiné) a) mu neposkytl potřebnou pomoc v nouzi, b) o zůstavitele neprojevuje opravdový zájem, případně d) vede trvale nezřízený život.

8. Podle § 1648 o. z. nevysloví-li zůstavitel důvod vydědění, má nepominutelný dědic právo na povinný díl, ledaže se proti němu prokáže zákonný důvod vydědění.

9. Podle § 1650 o. z. má nepominutelný dědic vyděděný neplatně právo na povinný díl; byl-li zkrácen na čisté hodnotě povinného dílu, má právo na jeho doplnění. Podle § 1654 odst. 1 věta první o. z. nemá nepominutelný dědic právo na podíl z pozůstalosti, nýbrž jen na peněžní částku rovnající se hodnotě jeho povinného dílu.

10. Po provedeném řízení soud dospěl k závěru, že se neztotožňuje se soudem pozůstalostního řízení ve výběru osoby, kterou pozůstalostní soud odkázal na podání žaloby. Souvisí to s úpravou jak ust. § 170 zákona o zvláštních řízeních soudních, podle kterého byl z procesního hlediska žalobce na podání žaloby odkázán, dále s hmotně právní úpravou sporu o dědické právo, prioritně s ust. § 1672 a § 1673 občanského zákoníku, a také s úpravou o postavení, právech a ochraně nepominutelných dědiců při dědění v rámci občanského zákoníku.

11. Podle § 1672 o. z. platí, že uplatňuje-li právo na dědictví více osob a odporují-li si, odkáže soud toho z dědiců, jehož právní důvod je slabší, aby své právo uplatnil žalobou. Nepodá-li tento dědic žalobu ve lhůtě určené soudem, nezaniká sice jeho dědické právo, avšak při projednávání pozůstalosti se k němu nepřihlíží.

12. Podle § 1673 odst. 1 o. z. proti dědici, který se opírá o dědickou smlouvu nepopřenou co do pravosti, se k podání žaloby odkáže každý dědic ze závěti nebo dědic zákonný. Naopak proti dědici, který se opírá o závěť nepopřenou co do pravosti, se odkáže k podání žaloby každý zákonný dědic. Podle odst. 2 téhož ustanovení platí, že uvede-li zůstavitel důvod vydědění, odkáže se k podání žaloby potomek, který tvrdí, že byl vyděděn neprávem. Není-li důvod vydědění uveden, odkáže se k podání žaloby ten, kdo má dědit jako na jeho místě.

13. Z ust. § 1673 o. z. plyne, že tento paragraf upravuje zvláštní, specifická pravidla pro určení osoby, která má být odkázána na podání žaloby při existenci sporu o dědické právo. Znamená to, že v případě takto stanovených, pregnantně vyjádřených situací se neuplatňuje ust. § 1672, příp. § 170 z. ř. s. v tom směru, že by měl soud v pozůstalostním řízení obecně posuzovat, komu svědčí slabší právní důvod ze stran, které mají spor o dědické právo. Ustanovení § 1673 o. z. totiž takové osoby, které mají být odkázány na podání žaloby, výslovně a uzavřeným způsobem vymezuje. K tomu viz usnesení Nejvyššího sodu ČR ze dne 7. 11. 2018, sp. zn. 21 Cdo 1572/2018, v němž byl vysloven názor, že otázku, u kterého z účastníků se sporné dědické právo jeví jako nejslabší, řeší (a to jen zcela obecně) soud v řízení o pozůstalosti jen za situace, že nejde o případy upravené v § 1673 o. z.

14. V posuzované věci má soud za to, a to ve shodě s pozůstalostním soudem, že obsah závěti a zejm. prohlášení o vydědění z 8. 7. 2020, které zůstavitelka vlastnoručně sepsala a podepsala, představuje takové právní jednání, kdy zůstavitelka uvedla též důvody vydědění. Pro stručnost soud odkazuje na jejich citaci obsaženou v odst. 5 odůvodnění rozsudku, přičemž např. v důvodu, že dle zůstavitelky„ by se i úplně cizí vůči ní choval slušněji než“ žalovaný, lze spatřovat zákonný důvod dle shora citovaného § 1646 odst. 1 písm. b) o. z. Jestliže vyděděný žalovaný zároveň nejen brojí vůči důvodům vydědění, ale sporuje i pravost a platnost závěti, pak jde o situaci, kdy mezi účastníky je spor o dědické právo ve smyslu ust. § 1672 o. z. Nicméně na takto nastolenou situaci, kdy je spor mezi dědicem, který byl vyděděn s uvedením důvodů, a mezi ostatními dědici o dědické právo míří právě ust. § 1673 odst. 2 věta první o. z., tedy podle něj má být k podání žaloby odkázán potomek, který tvrdí, že byl vyděděn neprávem. Přitom nerozhoduje, zda vydědění bylo provedeno soukromou listinou, u níž je zpochybňována pravost. Lze poznamenat, že pokud pozůstalostní soud k argumentaci o opačném právním názoru poukazoval na citaci publikace Dědické právo, praktická příručka (podrobněji viz citace odkazu v odst. 3 odůvodnění), pak odlišný názor je kupříkladu publikován v komentáři k občanskému zákoníku (Fiala R., Drápal L. a kol.: Občanský zákoník IV – Dědické právo, C.H.Beck, 1. vydání 2015, str. 474, 475). Zde se tedy soud neshoduje s poučením notářky v pozůstalostním řízení, která odkaz žalobce na podání žaloby odůvodnila tím, že žalobci svědčí slabší dědické právo kvůli pořízení listiny o vydědění soukromou listinou, u níž je pravost zpochybňována. K tomu je třeba dodat, že ust. § 1673 odst. 2 o. z. se vztahuje právě na případy, kdy je sporována vyděděným dědicem, zde žalovaným, pravost a platnost listiny o vydědění, a to i listiny soukromé. Pokud by totiž žalovaný sporoval jen důvody vydědění, jejich existenci či vážnost, nešlo by vůbec o spor o dědické právo ve smyslu § 1672 o. z., a specializovaná úprava osoby odkazované na podání žaloby dle § 1673 odst. 2 o. z. by se neuplatnila. Šlo by případně o spor, zda má takto vyděděný dědic právo na povinný díl či nikoli. Vyplývá to z ust. § 1648, § 1650 a § 1654 odst. 1 o. z. Tedy – vyděděný dědic, který nesporuje pravost a platnost listiny o vydědění, se může stát maximálně věřitelem dědiců, a to v peněžní částce povinného dílu, který by mu příslušel, pokud by byla prokázána situace, že byl vyděděn bezdůvodně. Dědické právo by ovšem takovému dědici nepříslušelo, a nemohl by vůbec být odkázán na podání žaloby o dědické právo (ostatně by ale ani nemohl být žalován), ať už ve smyslu § 1673 odst. 2 o. z. nebo ve smyslu tom, že by soud podle § 1672 o. z. posuzoval právo, resp. slabší důvod k dědění (k tomu viz rozhodnutí Nejvyššího soud ČR ze dne 30. 7. 2018, sp. zn. 21 Cdo 4392/2017).

15. V projednávaném případě tedy soud dospěl k závěru, že nepovažuje za správné poučení notářky o výběru osoby, která měla za této situace žalobu podat. Nejde tudíž o žalobu ve smyslu ust. § 1672 či § 1673 odst. 2 o. z., proto se soud zabýval tím, zda se nemůže jednat o případ určovací žaloby dle § 80 o. s. ř., podle něhož se lze žalobou domáhat určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem. Právní zájem na určení – zde dědického práva (resp. na určení, že žalovaný není zákonným dědicem) – je prioritní podmínkou případné úspěšnosti určovací žaloby. V dané věci však nemůže být založen (dán) jen (jelikož nesprávným) odkazem pozůstalostního soudu.

16. Soud tedy se zabýval ještě tím, zda žalobce může a tvrdí jiný naléhavý právní zájem k podání předmětné určovací žaloby, pokud by byla posouzena vysloveně jako žaloba podle § 80 o. s. ř. Vyzval žalobce (se současným poučením o případném neúspěchu ve věci - § 118a o. s. ř.) ještě i při prvním jednání ve věci samé k doplnění tvrzení o naléhavém právním zájmu na požadovaném určení. Žalobce následně doplnil, že jestliže se v projednávané věci bude rozhodovat v tom směru, zda žalovaný je či není zákonným dědicem zůstavitelky, pak předmětné určení je podstatné i pro to, zda žalovaný bude účastníkem pozůstalostního řízení, nebo jím bude jen v určitých částech – např. ohledně soupisu majetku, příp. v dalších částech, které se týkají nepominutelného dědice, nebo zda vůbec účastníkem takového řízení nebude. Zdůraznil rovněž, že nová úprava v zákoně č. 89/2012 Sb., občanském zákoníku umožňuje nad rámec skutkových vylíčení zůstavitele uvádět další důvody k vydědění a těmito podpořit vydědění. Žalobce přitom tvrdí, že zde byl konkrétně nezájem žalovaného o jeho matku (zůstavitelku), že s ní žalovaný nekomunikoval a nenavštěvoval ji.

17. Ani na základě těchto tvrzení nedospěl soud k závěru, že zde je naléhavý právní zájem dán. Argumentace žalobce by byla adekvátní pouze v situaci, kdy by bylo v řízení jednoznačně prokázáno, že závěť byla jednak pravá a platná, a jednak, že jsou existentní a pravdivé důvody vydědění, tedy že by žalobě v plném rozsahu vyhověno. Protože však řízení může skončit např. i tím výsledkem, že bude dospěno k tomu, že závěť nebyla pravá a platná (nebo že byla dokonce nicotným právním jednáním, jak namítla strana žalovaná), potom výsledek řízení nemůže dospět do stádia, kdy by byly zcela vyřešeny sporné vztahy účastníků o dědické právo žalovaného, resp. o to, zda mu jako případnému nepominutelnému dědici přísluší alespoň onen povinný díl. Je to proto, že z obsahu rozhodnutí soudu v pozůstalostním řízen, včetně jeho odůvodnění (k tomu blíže zjištění odst. 3 odůvodnění tohoto rozsudku) vyplývá, že je zde další pořizovací listina o vydědění žalovaného. Jestliže by tedy bylo shledáno zejm. nicotným či absolutně neplatným právní jednání vydědění z 8. 7. 2020, mohl by mezi účastníky vzniknout další spor o dědické právo, příp. o to, zda má žalovaný alespoň nárok na povinný díl, a to v důsledku starší listiny o vydědění.

18. S ohledem na uvedené skutkové a právní závěry tedy soud žalobu zamítl, a to aniž by prováděl další dokazování, které nevrhl zejm. žalobce např. v podobě znaleckého posudku z oboru zdravotnictví a psychologie, lékařskou dokumentací (včetně pitevní) – vše k námitce žalovaného o duševní poruše zůstavitelky a absenci schopnosti projevit faktickou vůli, dále v podobě písmoznaleckého posudku k pravosti podpisu zůstavitelky, jakož i k zůstavitelkou uvedeným důvodům vydědění (výslech svědka [jméno] [příjmení], výslech žalovaného) atd.

19. Ve věci úspěšnému žalovanému bylo podle § 151 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř. vůči neúspěšnému žalobci přiznáno právo na náhradu nákladů řízení, představovaných náklady právního zastoupení 13 015 Kč, které byly určeny dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách za poskytování právních služeb, ve znění účinném ke dni učinění jednotlivých úkonů právní služby (dále případně jen AT). Při tarifní hodnotě 35 000 Kč (§ 9 odst. 3 písm. a) AT, neboť předmětem řízení bylo určení práva penězi neocenitelného) činí odměna advokáta za jeden úkon 2 500 Kč (§ 7 bod 5 AT). V posuzovaném případě dosáhla odměna advokáta, který v řízení učinil 3 úkony (převzetí a příprava zastoupení, vyjádření k žalobě, účast u jednání dne 3. 3. 2022; § 11 odst. 1 písm. a), d), g) AT), celkem 7 500 Kč. Dále jde o náhradu hotových výdajů spojených s každým z úkonů – vždy po 300 Kč - tj. celkem 900 Kč (3 x 300, § 13 odst. 4 AT). K nákladům právního zastoupení přísluší též náhrada za čas promeškaný v souvislosti s poskytnutím právní služby, konkrétně strávený advokátem při cestě k jednání (z [obec] do [obec] a zpět) v trvání celkem 6 půlhodin, celkem 600 Kč (2 x 3 x 100 Kč dle § 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 AT), a také cestovní výdaje advokáta 1 756 Kč za jízdu z [obec] do [obec] a zpět, ve vzdálenosti 2 x 113 km vozem [příjmení] [příjmení] [jméno] [registrační značka] s průměrnou spotřebou (při metodice ES 2004 jde o třetí údaj v bodě 54 technického popisu vozidla v rámci technického průkazu) 8,5 litrů /100 km, při sazbě základní náhrady 4,70 Kč za 1 km a při ceně motorové nafty za jeden litr 36,10 Kč (§ 1 písm. b), § 4 písm. c) vyhl. č. 511/2021 Sb.). Konečně náklady právního zastoupení podle § 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. tvoří náhrada za DPH v sazbě 21% (zák. č. 235/ 2004 Sb. ve znění účinném od 1. 1. 2013) z odměny i hotových výdajů advokáta, tj. částka 2 259 Kč (0,21 x (7 500 + 900 + 600 + 1 756)). Soud dodává, že mezi účelně vynaložené náklady žalovaného, resp. jeho právního zástupce, potřebné pro bránění práva nezahrnul výdaje na ubytování v hotelu v místě sídla soudu ze dne 2. na 3. 3. 2022, jelikož má za to, že při vzdálenosti soudu od sídla kanceláře advokáta (113 km) nepředstavuje okolnost, že jednání bylo nařízeno od 8:00 hodin, potřebný důvod vynaložit výdaje na nocležné.

20. Lhůta k plnění povinnosti k náhradě nákladů řízení byla žalobci stanovena obvyklá třídenní od právní moci rozhodnutí (§ 160 odst. 1, část věty před středníkem o. s. ř.). Ke stanovení delší lhůty či k plnění ve splátkách soud neshledal v okolnostech případu ani v soudu známých poměrech účastníků (k nimž žalobce ve prospěch jiné než třídenní lhůty k plnění aktivně ničeho netvrdil) žádné relevantní důvody.