10 C 146/2024

Plný text

Okresní soud v Semilech rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Pavly Erlebachové a přísedících Jiřího Erbena a Vítězslava Kobra ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně , narozená Datum narození žalobkyně bytem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky A sídlem Adresa advokátky A proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované zastoupená matkou Jméno matky , narozenou Datum narození matky bytem Adresa matky pro řízení zastoupená opatrovnicí – advokátkou Jméno advokátky B sídlem Adresa advokátky B o zaplacení částky 84 887 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit do 1 měsíce od právní moci tohoto rozsudku žalobkyni 65 321 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částek:- 11 532 Kč od 21. 6. 2022 do zaplacení,- 15 099 Kč od 21. 7. 2022 do zaplacení- 13 040 Kč od 21. 8. 2022 do zaplacení,- 6 862 Kč od 21. 9. 2022 do zaplacení,- 18 788 Kč od 21. 9. 2022 do zaplacení.

II. Žalovaná je povinna do 1 měsíce od právní moci tohoto rozsudku nahradit žalobkyni k rukám právní zástupkyně žalobkyně 54 % nákladů řízení, a to konkrétně ve výši 30 894 Kč.

1. Předmětem řízení byla původně částka 84 887 Kč jako údajné mzdové, příp. jiné nároky žalobkyně (náhrada za dovolenou, případně za nevyčerpanou dovolenou) vůči žalované jako dědičce zemřelého zaměstnavatele žalobkyně pana , jméno FO, (dále případně jen „zaměstnavatel žalobkyně“ nebo „zůstavitel“). Bylo tvrzeno, že žalobkyně u něj pracovala na základě pracovní smlouvy z 1. 9. 2012 v provozovně „, Anonymizováno, “, že zaměstnavatel dne 14. 5. 2022 zemřel a žalobkyně má v souvislosti s § 342 odst. 1 zákoníku práce nároky po dobu, kdy pracovní poměr trval po úmrtí zaměstnavatele (i přes nepokračování v provozování živnosti některou z oprávněných osob) ještě 3 měsíce. Zároveň žalobkyně původně uváděla, že ale pracovní poměr trval (jen) do 31. 7. 2022, dle domluvy se zástupkyní žalované, a podle domluvy jí měla být vyplacena při skončení pracovního poměru částka 87 887 Kč (mzda za květen 2022 ve výši 11 532 Kč, mzda za červen 2022 ve výši 15 099 Kč a mzda za červenec 2022 ve výši 58 256 Kč). Žalobkyně přihlásila své nároky do dědického řízení po zaměstnavateli, v rámci tohoto řízení byl uznán (opatrovníkem žalované, ustanoveným jí pro řízení o pozůstalosti z důvodu nečinnosti matky žalované jako její zákonné zástupkyně) toliko nárok na zaplacení mzdy 11 532 Kč za měsíc květen, avšak ani tento nárok nebyl žalobkyni uhrazen. Žalovaná byla usnesením zdejšího soudu č. j. , spisová značka, , vydaným notářkou , tituly před jménem, , právnická osoba, , potvrzena jako jediná dědička zůstavitele, která (jelikož dědictví neodmítla) tak odpovídá za zůstavitelovy dluhy, když čistá hodnota dědictví byla vyhodnocena na 2 056 358,30 Kč (se specifikací obvyklé ceny pozůstalosti, výše pasiv i jednotlivých položek oboje činících tak, jak je žalobkyně citovala, přičemž soud je dále zjistil v rámci dokazování – viz dále odst. 11 odůvodnění tohoto rozsudku).

2. Soud při jednání 19. 6. 2022 připustil změnu žaloby, kterou se žalobkyně domáhala peněžitého plnění již jen 65 321 Kč (co do 19 566 Kč s vymezeným příslušenstvím vzala žalobu zpět, o čemž soud na počátku uvedeného jednání samostatným usnesením).Sice vylíčila, že při vyčíslení svých nároků vycházela z výplatních pásek za květen až červen 2022, které za zaměstnavatele vystavila společnost , právnická osoba, , zpracovávající zůstaviteli účastnictví včetně mezd a vykonávající tuto činnost i o úmrtí zaměstnavatele. Dle informací pracovnice uvedené společnosti , jméno FO, byly zmíněné výplatní pásky zpracovány podle údajů získaných od matky žalované (p. , jméno FO, ) a po projednání s žalobkyní. Žalobkyně ostatně po úmrtí zaměstnavatele a pro projednání s matkou žalované zajišťovala účetní doklady restaurace, předávala je účetní společnosti, kontrolovala stav restaurace, zámky, funkčnost lednic a mrazíků, zajišťovala likvidaci prošlých potravin, úklid lednic, odmražení mrazáků, mytí veškerého nádobí, stolů a židlí, připravovala soupis movitého majetku a zásob, řešila ukončení smluv s dodavateli – aby žalované nevznikaly další dluhy z provozu restaurace. Matka žalobkyně nejevila ohledně restaurace žádnou aktivitu, ústě dohodla s žalobkyní, že uvedené činnosti žalobkyně vykoná „v rámci dovolené“ tak, aby se šetřily mzdové náklady, s tím, že pracovní poměr žalobkyně by skončil, jakmile bude vše ohledně restaurace vyřešeno, a že dojde k výplatě odstupného za tříměsíční období.Nicméně, pro uplatněné nároky žalobkyně uvedla, že po smrti zaměstnavatele zjevně nebylo žádné osoby zaměstnavatele, s níž by žalobkyně jakožto zaměstnankyně mohla jednat, ačkoliv dědic ze zákona existoval. Nedošlo k písemné dohodě o ukončení pracovního poměru; žalobkyně sice jednala s matkou žalované o skončení pracovního poměru a o dalších záležitostech, avšak matka posléze přestala se všemi komunikovat, nehájila zájmy žalované ani v rámci pozůstalostního řízení. Pracovní poměr žalobkyně tak skončil ze zákona uplynutím lhůty 3 měsíců ode dne smrti zaměstnavatele – ke dni 14. 8. 2022. Žalobkyni nikdo přiděloval práci ani jí nenařídil či neumožnil čerpání dovolené, proto žalobkyni vzniklo po dobu překážek v práci na straně zaměstnavatele za dobu od 14. 5. 2022 do 14. 8. 2022, právo na náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku vypočítaného dle § 356 zákoníku práce, který činil jako průměrný hodinový výdělek (od 1. 1. 2022) 96,40 Kč. Za měsíc květen 2022 žalobkyni vznikl nárok na mzdu ve výši 3 705 Kč za 5 odpracovaných dnů v době od 9. 5. 2022 do 13. 5. 2022 a nárok na náhradu mzdy při překážkách v práci na straně zaměstnavatele za dobu od 14. 5. 2022 do 31. 5. 2022 ve výši 9 254 Kč (96,40 Kč x 8 hod x 12 dnů). V měsíci květnu 2022 bylo celkem 22 pracovních dnů, z toho žalobkyně 5 dnů odpracovala a 5 dnů čerpala ošetřovné. Žalobkyni tak celkem vznikl za květen 2022 nárok na částku ve výši 12 959 Kč, po odečtení sociálního (částka 843 Kč) a zdravotního (584 Kč) pojištění hrazeného zaměstnancem činí nárok k výplatě za měsíc květen 2022 částku ve výši 11 532 Kč. V měsíci červnu 2022 bylo celkem 22 pracovních dnů, a tak vznikl žalobkyni nárok na náhradu mzdy ve výši 16 966 Kč, po odečtení sociálního (částka 1 103 Kč) a zdravotního (764 Kč) pojištění činí nárok k výplatě za měsíc červen 2022 částku ve výši 15 099 Kč. V měsíci červenci 2022 bylo celkem 19 pracovních dnů. Za měsíc červenec 2022 by vznikl žalobkyni nárok na náhradu mzdy ve výši 14 653 Kč (19 dnů x 8 hodin x 96,40). Po odečtení sociálního (částka 953 Kč) a zdravotního (660 Kč) pojištění hrazeného zaměstnancem činí nárok k výplatě za měsíc červenec 2022 částku ve výši 13 040 Kč. Za část měsíce srpna 2022, tj. v době od 1. 1. 2022 do 14. 8. 2022 bylo 10 pracovních dnů. Žalobkyni tak vznikl nárok na náhradu mzdy ve výši 7 712 Kč (80 hodin x 96,40 Kč). Po odečtení sociálního (částka 502 Kč) a zdravotního (348 Kč) pojištění hrazeného zaměstnancem činí nárok k výplatě za měsíc srpen 2022 částku ve výši 6 862 Kč.Vzhledem k smrti zaměstnavatele dne 14. 5. 2022 a ke skončení pracovního poměru ke dni 14. 8. 2022 nebylo možné si vybrat dovolenou, na kterou žalobkyni vznikl za trvání pracovního poměru nárok. Žalobkyni byl z roku 2021 do roku 2022 převeden nárok na nevyčerpanou dovolenou za rok 2021 v rozsahu 120 hodin, za rok 2022 se žalobkyni objevil na výplatní pásce za leden 2022 nárok na dovolenou za rok 2022 v rozsahu 160 hodin, neboť se předpokládalo trvání pracovního poměru po celý rok 2022. Vzhledem ke skončení pracovního poměru ke dni 14. 8. 2022 nárok žalobkyně na dovolenou za část roku 2022 činí 99 hodin (za 32 týdnů). Nárok žalobkyně na náhradu mzdy za nevyčerpanou dovolenou tak činí celkem 21 112 Kč [(120 + 99) x 96,40 Kč]. Po odečtení sociálního (částka 1 373 Kč) a zdravotního (951 Kč) pojištění hrazeného zaměstnancem činí nárok na náhradu mzdy za nevyčerpanou dovolenou částku 18 788 Kč. Nárok na úhradu náhrady za nevyčerpanou dovolenou byl splatný 20. den měsíce následujícího po skončení pracovního poměru, tj. 20. 9. 2022.

3. Žalované soud pro řízení ustanovil usnesením z 12. 11. 2024 č. j. , spisová značka, procení opatrovnici (advokátku), a to dle § 29 odst. 1 (věta druhá), odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.), s podporou ustanovení § 943 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), jelikož žalovaná nemá s ohledem na svůj věk procesní způsobilost (samostatně před soudem jednat v předmětné věci; § 20 odst. 1 o. s. ř.), její zákonná zástupkyně (matka) nehájí dostatečně její zájmy (vůbec se nevyjádřila k předmětné žalobě, přesto, že jí byla v tomto směru doručena patřičná výzva), a soudu nebyla známa žádná jiná žalované blízká osoba, která by opatrovníkem mohla být. Jelikož žalované ke dni vydání (i vyhotovení) odůvodňovaného rozsudku nebylo ještě ani 15 let, soud jí nedoručoval žádné písemnost, včetně tohoto rozsudku [§ 50b odst. 4 písm. b) o. s. ř., a contrario].

4. Ze strany opatrovnice žalované, která navrhovala žalobu zamítnout, bylo namítán, že žalovaná není ve sporu pasivně legitimována. Jako nezletilá, a to v domě úmrtí zaměstnavatele zhruba 12letá, nyní stále nezletilá, se v době rozhodné pro nároky žalobkyně nemohla stát subjektem pracovně právního vztahu pro absenci svéprávnosti z titulu zmíněné nezletilosti. Tvrzení žalobkyně o tom, že odvedla po úmrtí zaměstnavatele nějakou práci a na základě pokynu matky žalované, činila opatrovnice žalované sporným.Žalovaná nemohla pokračovat v živnosti zemřelého zaměstnavatele žalobkyně. Pokud se na to nepamatovalo v rámci pozůstalostního řízení, kdy se za žalovanou nikdo nevyjádřil k pokračování v podnikání po otci (a v pracovním poměru s žalobkyní), pak to s ohledem na věk žalované nemůže být k její tíži. Krom toho by mělo být zkoumáno, zda pohledávka žalobkyně za květen 2022 skutečně byla v řízení o pozůstalosti uznána, dokonce, zda byla způsobilá k uznání – zda byla určitá a srozumitelná. Pokud by bylo nutné po úmrtí zaměstnavatele žalobkyně řešit pracovně-právní otázky, mohl být v rámci dědického řízení ustanoven správce, který by převzal vedení podniku a zabýval se i zmíněnou tématikou včetně, včetně případných nároků žalobkyně.

5. Žalobkyně zmínila, že průběh dědického řízení nemohla jakkoli ovlivnit. V závěrečném návrhu shrnula, že smrtí zůstavitele nezanikl pracovní poměr žalobkyně, stalo se tak až marným uplynutím lhůty 3 měsíců, když dědička – žalovaná nepokračovala v živnosti. Námitka, že žalovaná nemohla vstoupit do pracovněprávního vztahu pro nezletilost, neobstojí. Podle § 13 odst. 1 písm. b) živnostenského zákona byla dědičkou, a pokud nesplňovala podmínky pro pokračování živnosti, měl jí být ustanoven odpovědný zástupce. Oproti tomu žalobkyně měla povinnost setrvat v pracovním poměru do uplynutí zákonné lhůty, ale nikoli bez finančního plnění, neboť do pracovního poměru se vstupuje za účelem výdělku pro získání prostředků na obživu. Jestliže tu nebyl ten, kdo by mohl a také přiděloval žalobkyni práci, ani jí nikdo nenařídil ani neschválil čerpání dovolené, pak má žalobkyně nároky uplatněné (změnou) žaloby.

6. Opatrovnice žalované v závěru řízení žádala zamítnutí žaloby. Setrvala na námitce nezpůsobilosti žalovaný být stranou pracovního poměru – ani na straně zaměstnance, ani zaměstnavatele. Je otázkou, zda v pozůstalostním řízení nedošlo k nějakému pochybení; byť byla žalovaná zastoupena advokátem jako opatrovníkem, pak ale nebyl ustanoven správce dědictví a nebyla řešena otázka provozu živnosti zůstavitele. Poukázala na výpověď v řízení slyšené svědkyně Jánošíkové, která popsala, že žalobkyně byla po smrti zaměstnavatele v provozovně velmi aktivní, protože chtěla živnost převzít. Pokud dávala nějaké pokyny, předkládala podklady pro zpracování výplatních pásek, pak tyto nemohou být podkladem pro její v řízení uplatněné nároky. Žalobkyní zmiňované uznání částky 11 532 Kč v rámci pozůstalostního řízení nenachází oporu v nových tvrzeních žalobkyně, nemůže tedy být z tohoto uznání vycházeno.

7. Z listinných důkazů zjistil soud dále uvedené skutkové okolnosti.

8. Předesíláno je však, že mezi účastnicemi de facto nebylo sporné, že mezi žalobkyní a zůstavitelem (otcem žalované) existoval ke dni jeho úmrtí 14. 5. 2022 pracovněprávní poměr. Krom toho pracovní smlouvou z 1. 9. 2012 žalobkyně tuto skutkovou okolnost prokázala, neboť smlouvou byl sjednán výkon práce žalobkyně jako servírky pro zaměstnavatele – zůstavitele, s místem výkonu práce v , adresa, , s dnem nástupu do práce a vznikem pracovního poměru k 1. 9. 2022. Podle pracovní smlouvy měla mít žalobkyně pětidenní rovnoměrně rozvrženou pracovní dobu v rozsahu 40 hodin týdně, nástupní tarif 8 000 Kč za měsíc, dále nárok na 20 dnů dovolené na zotavenou ročně. Zúčtovanou měsíční mzdu byl zaměstnavatel povinen vyplatit nejpozději 20. den následujícího měsíce hotově žalobkyni.

9. Podle úmrtního listu zemřel zaměstnavatel žalobkyně 14. 5. 2022.

10. Zástupkyně žalobkyně korespondencí ze 7. 2. 2023 vůči , tituly před jménem, , právnická osoba, (notářky pověřené provedením pozůstalostního řízení po zůstaviteli) za žalobkyni uplatnila do dědického řízení po zaměstnavateli žalobkyně pohledávku ve výši (v nadepsané věci původně žalované částky) 84 887 Kč s tím, že jí byla za květen 2022 stanovena mzda 11 532 Kč, za červen 15 099 Kč a za červenec 58 256 Kč, což žalobkyně akceptovala a dle ní vyplývá z vystavených mzdových listů.

11. Z usnesení zdejšího soudu (vydaného notářkou , tituly před jménem, , právnická osoba, ) č. j. , spisová značka, dne 29. 4. 2024, které nabylo právní moci dne 18. 5. 2024, soud zjistil, že ohledně pozůstalosti po zaměstnavateli žalobkyně (, jméno FO, , RČ , RČ, , zemřelý , datum, bez pořízení pro případ smrti) byla určena obvyklá cena 2 844 433,48 Kč, výše pasiv 779 075,18 Kč, tudíž čistá hodnota pozůstalosti částkou 2 065 358,30 Kč. Žalované jako pozůstalé dceři, které ze zákona svědčí výhrada soupisu (uvedeno notářkou přímo ve výroku II citovaného usnesení), bylo potvrzeno nabytí veškerého dědictví, které tvoří především (soud vybírá významnější hodnoty) podíl ½ jednotky č. , Anonymizováno, (byt) blíže specifikované usnesením a v obci , adresa, (bytový dům č. p. , Anonymizováno, ) – dle znaleckého posudku v ceně 2 035 000 Kč, pohledávka 3 038 Kč za , Anonymizováno, z titulu přeplatku na veřejném zdravotním pojištění, výtěžek 200 000 Kč z prodeje movitých věcí a vybavení restaurace , Anonymizováno, (pozn. soudu – restaurace, ve které žalobkyně pracovala), pohledávka 20 728 Kč za OSSZ , adresa, z titulu přeplatku na pojistném, pohledávky celkem 17 754 Kč za Finančním úřadem (ÚP , adresa, ) z titulu přeplatku na dani silniční, z příjmu FO a ze závislé činnosti, osobní automobily , Anonymizováno, reg. zn. , SPZ, a , jméno FO, , jméno FO, reg. zn. , SPZ, (v hodnotě – dle sdělení opatrovníka žalované, ustanoveného jí v rámci řízení o pozůstalosti, advokáta , tituly před jménem, , jméno FO, – 170 000 Kč a 40 000 Kč) či práva a povinnosti zůstavitele jako majitele účtu č. , č. účtu, vedeného u , právnická osoba, . se zůstatkem ke dni úmrtí zůstavitele ve výši 357 473,48 KčZ odůvodnění citovaného usnesení pak soud zjistil, že pozůstalostní soud vyhodnotil jako dluhy zůstavitele částku 17 078 Kč z titulu nedoplatku na poplatku veřejného zdravotního pojištění, částku 42 132,20 Kč z titulu neuhrazených faktur č. , hodnota, za účetní služby vůči společnosti , právnická osoba, , IČ , Anonymizováno, . Dále šlo o dluh vůči , Jméno žalobkyně, , nar. , Datum narození žalobkyně, (tj. vůči žalobkyni) z titulu dlužné mzdy za květen 2022, dle jejího sdělení ve výši 11 532 Kč, dluh vůči , právnická osoba, , , adresa, , nám. , právnická osoba, 5, IČ , IČO, , z titulu neuhrazených faktur č. 4/2021 a 1/2023 za vodné a stočné, ve výši celkem 18 300,20 Kč, náklady pohřbu zůstavitele ve výši 27 632,70 Kč, vykopání hrobu ve výši 8 000 Kč, dluh vůči , Anonymizováno, a.s., , adresa, , IČ , IČO, , z titulu smlouvy o hypotečním úvěru č. , Anonymizováno, , dle sdělení banky v celkové výši 628 717,08 Kč, dluh vůči , právnická osoba, , , adresa, , IČ , IČO, , z titulu úvěrové smlouvy č. , hodnota, , dle sdělení spolčenosti ve výši 25 683 Kč (po úmrtí zůstavitele byl dluh zcela splacen). Opatrovník žalované v rámci pozůstalostního řízení neuznal dluh vůči , právnická osoba, ., , adresa, , IČ , IČO, , z titulu nesplnění smlouvy o zajištění reklamních a propagačních služeb, dle sdělení společnosti ve výši (bez úroků z prodlení) 141 570 Kč, z důvodu, že věřiteli nenastala majetková újma, jelikož v živnosti zůstavitele bylo pokračováno i po jeho úmrtí a účel smlouvy s věřitelem je tak nadále plněn i po úmrtí zůstavitele.Krom toho výrokem III. citovaného usnesení byla žalované uložena povinnost zaplatit notářce jako soudní komisařce na odměně a hotových výdajích (včetně DPH) celkem 29 916,04 Kč; dále výrokem IV. byla žalované uložena povinnost uhradit na účet zdejšího soudu náklady znalce za vyhotovení znaleckého posudku ve výši 10 648 Kč.

12. Z dotazu notářky , tituly před jménem, , právnická osoba, v rámci řízení o pozůstalosti o zaměstnavateli žalobkyně, datovaného dne 25. 6. 2024 soud zjistil, že notářka oznámila zástupkyni žalobkyně ukončení pozůstalostního řízení shora uvedeným usnesením pravomocným 18. 5. 2024. Upozornila žalobkyni, že zákonná zástupkyně žalované (dědičky) – , Jméno matky, (matka žalované) přestala s notářkou o průběhu řízení komunikovat. Notářka se dotazovala, zda z pohledávky žalobkyně vůči zůstaviteli byla již nějaká částka uhrazena.

13. Ze mzdových lístků ohledně žalobkyně u zaměstnavatele – zůstavitele, a to v kombinaci ze zjištěními z výpovědi svědkyně , jméno FO, [pracovnice účetní kanceláře , právnická osoba, , zpracovávající zůstaviteli účastnictví včetně mezd, která měla při svědecké výpovědi možnost prostřednictvím svého mobilního telefonu nahlédnout do emailových zpráv zasílaných ještě i mezi účetní kanceláří a zaměstnavatelem v průběhu jeho života, dále též porovnat údaje ze mzdových lístků vydaných za života zaměstnavatele oproti údajům obsaženým v následujících mzdových lístcích, jakož i porovnat mzdové lístky předložené žalobkyní pro řízení s těmi, které má k dispozici svědkyně (potažmo účetní firma)], vzal soud za prokázané následující. Jednak mzdové lístky, předložené žalobkyní k důkazu, jsou totožné s těmi, které účetní kancelář skutečně vystavila. Dále má soud z uvedených dvou důkazních prostředků za prokázané, že žalobkyni vznikl za rok 2021 nárok na proplacení 120 hodin nevyčerpané dovolené. Předpoklad nároku na dovolenou v případě trvání pracovního poměru po celý kalendářní rok 2022 činil 160 hodin (tj. při 40ti hodinové týdenní pracovní době – de facto osmihodinové pracovní směně – stanovené pracovní smlouvou jde o 20 dnů dovolené, což je v souladu s pracovní smlouvou z 1. 9. 2012, viz odst. 8). Podle výplatních lístků za leden, únor a březen 2022 (tj. první kalendářní čtvrtletí) činil hrubý měsíční výdělek žalobkyně 16 300 Kč, 16 300 Kč a 12 048 Kč při odpracovaných hodinách v počtu 168, 160, 136. V druhém čtvrtletí roku 2022 (duben, květen, červen) činila hrubá mzda 14 748 Kč a 12 959 Kč při odpracovaných 152 hodinách (19 dnech) v dubnu a 40 hodinách (5 dnech) v květnu; za červen je zaznamenána nulová hodnota odpracovaných hodin.

14. Dále soud z výpovědi svědkyně , jméno FO, zjistil k tématu okolností a podkladů pro určení nároků popsaných v mzdových lístcích ohledně žalobkyně (a to i po úmrtí zaměstnavatele), že zaměstnavatel byl ještě za svého života nekomunikativní, podklady zasílal zpravidla e-mailem, šlo o nějaké docházkové lístky. Po úmrtí pak byla komunikace úplně ukončena – účetní kancelář komunikovala s paní , jméno FO, (tj. s matku žalované), byl to velký problém, později došlo i k ukončení spolupráce s ní, bylo velmi obtížné cokoliv zpracovat, rovněž jí vznikl vůči kanceláři dluh za účetní služby. Neodpovídala na e-maily, pokud kancelář zvládla něco vyjednat, pak na základě telefonátů. Podle svědkyně měl zaměstnavatel 2 zaměstnankyně, myslí si, že ta zaměstnankyně, která byla i v účetní kanceláři, a to i za přítomnosti matky žalované, byla paní , jméno FO, (žalobkyně). Svědkyni se jevilo, že žalobkyně restauraci převezme a bude v provozu pokračovat; byla aktivní, přinášela podklady, pomáhala s inventurou, připadala svědkyni jako pověřený zástupce. Podle názoru svědkyně došlo k dohodě o tom, že žalobkyně bude čerpat dovolenou, že se tím vyřeší to, že měla nějaký nárok na dovolenou, a že se nebude přistupovat na překážky v práci. Domnívá se, že to bylo i za dohody s matkou žalobkyně, přesně si to však již nevybaví (ostatně svědkyně v řadě momentů své výpovědi upozorňovala, že si různé okolnosti již podrobně nepamatuje, což podle soudu zcela pochopitelně a logicky vysvětlila množstvím firem, pro které je zpracováváno účetní kanceláří účetnictví, tak i pro odstup času). Později někdo volal, domnívá se, že spíš žalobkyně, než matka žalované, že žalobkyně dostala výpověď, ale svědkyně ještě řešila zpracování mzdy s ohledem na tvrzenou výpověď a určovala odstupné. Účetní kancelář dle svědkyně rozhodně zmíněnou výpověď neobdržela písemně. Po úmrtí zaměstnavatele nedostávali vůbec žádné písemné podklady, ani docházkové listy. Svědkyně je přesvědčena, že o tzv. odstupném matku žalované nejméně informovala (příp. tak učinila přímo na její pokyn), a s ohledem na to, že odstupné zapracovala do mzdových lístků, má zato, že matka žalované s tím souhlasila, resp. nejméně nebyla proti, musela o tom vědět; ani v tomto směru si detaily již nepamatovala. Ohledně toho, na základě čeho byly vytvářeny účetní výstupy, zda šlo o informace od žalobkyně, nebo od matky žalované (jestliže tato byla pasivní v komunikaci s účetní kanceláří, naopak aktivní byla žalobkyně), svědkyně vypověděla, že již za života zaměstnavatele účetní kancelář měla k dispozici jeden kontaktní e-mail, který si svědkyně po nahlédnutí do mobilního telefonu připomněla jako , e-mail, , na který posílali jednotlivé výplatnice týkající se žalobkyně, včetně výplatnice s odstupným.

15. Ze zprávy , právnická osoba, má soud za prokázané, že zaměstnavatel žalobkyně měl za žalobkyni podle předložených přehledů o platbě pojistného zaměstnavatele uhradit za měsíc květen 2022 pojistné 1 750 Kč, za červen 2022 pojistné 2 291 Kč a za červenec 2022 pojistné 2 200 Kč.

16. Podle daňového přiznání žalobkyně k dani z příjmů fyzických osob za rok 2022 uvedla žalobkyně úhrn příjmů od všech zaměstnavatelů ve výši 156 956 Kč. Ze samostatné činnosti měla ztrátu 126 413 Kč.

17. Výzvou z 4. 6. 2024 vyzvala zástupkyně žalobkyně žalovanou k plnění částky 84 887 Kč s podrobným vylíčením skutkového a právního hodnocení nároku tak, jak bylo posléze obdobně učiněno podanou žalobou v tomto řízení.

18. Soud při právním posouzení věci vzal v úvahu tuto právní úpravu.

19. Podle § 33 odst. 1 zák. č. 262/2006 Sb. ve znění platném a účinném ke dni úmrtí zaměstnavatele žalobkyně (k 14. 5. 2022, dále případně jen „ZP“) se pracovní poměr zakládá pracovní smlouvou mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem, není-li v tomto zákoně dále stanoveno jinak.Podle § 48 odst. 1 ZP může být pracovní poměr rozvázán jen a) dohodou, b) výpovědí, c) okamžitým zrušením, d) zrušením ve zkušební době. Podle odst. 2 téhož ustanovení pracovní poměr na dobu určitou končí také uplynutím sjednané doby. Podle odst. 4 téhož ustanovení pracovní poměr zaniká smrtí zaměstnance. Zánik pracovního poměru v případě smrti zaměstnavatele, který je fyzickou osobou, upravuje § 342 odst.

1. Podle § 342 odst. 1 ZP smrtí fyzické osoby, která je zaměstnavatelem, základní pracovněprávní vztah zaniká (§ 48 odst. 4); to neplatí při pokračování v živnosti. Nehodlá-li oprávněná osoba v živnosti podle § 13 odst. 1 písm. b), c) a e) živnostenského zákona nebo pokračování v poskytování zdravotních služeb podle zákona o zdravotních službách pokračovat, zaniká základní pracovněprávní vztah marným uplynutím lhůty 3 měsíců ode dne smrti zaměstnavatele.

20. Podle § 109 odst. 1 ZP za vykonanou práci přísluší zaměstnanci mzda, plat nebo odměna z dohody za podmínek stanovených tímto zákonem, nestanoví-li zákon nebo zvláštní právní předpis jinak.

21. Podle § 208 ZP nemohl-li zaměstnanec konat práci pro jiné překážky na straně zaměstnavatele, než jsou uvedeny v § 207, přísluší mu náhrada mzdy nebo platu ve výši průměrného výdělku; to neplatí, bylo-li uplatněno konto pracovní doby (§ 86 a 87).

22. Podle § 222 odst. 1 ZP přísluší zaměstnanci za dobu čerpání dovolené náhrada mzdy nebo platu ve výši průměrného výdělku. Podle odst. 2 téhož ustanovení zaměstnanci přísluší náhrada mzdy nebo platu za nevyčerpanou dovolenou pouze v případě skončení pracovního poměru. Podle odst. 3 téhož ustanovení jestliže vznikne zaměstnanci právo na náhradu mzdy nebo platu za nevyčerpanou dovolenou nebo její část, tato náhrada přísluší ve výši průměrného výdělku.

23. Podle § 351 ZP má-li být v základních pracovněprávních vztazích uvedených v § 3 použit průměrný výdělek, musí se postupovat při jeho zjištění jen podle této hlavy (hlava XVIII zákoníku práce).Podle § 352 ZP se průměrným výdělkem zaměstnance rozumí průměrný hrubý výdělek, nestanoví-li pracovněprávní předpisy jinak.Podle § 353 odst. 1 ZP průměrný výdělek zjistí zaměstnavatel z hrubé mzdy nebo platu zúčtované zaměstnanci k výplatě v rozhodném období a z odpracované doby v rozhodném období. Podle odst. 2 téhož ustanovení se za odpracovanou dobu považuje doba, za kterou zaměstnanci přísluší mzda nebo plat.Podle § 354 odst. 1 ZP není-li v tomto zákoně dále stanoveno jinak, je rozhodným obdobím předchozí kalendářní čtvrtletí. Podle odst. 2 téhož ustanovení se průměrný výdělek se zjistí k prvnímu dni kalendářního měsíce následujícího po rozhodném období.Podle § 355 odst. 1 ZP jestliže zaměstnanec v rozhodném období neodpracoval alespoň 21 dnů, použije se pravděpodobný výdělek. Podle odst. 2 téhož ustanovení pravděpodobný výdělek zjistí zaměstnavatel z hrubé mzdy nebo platu, které zaměstnanec dosáhl od počátku rozhodného období, popřípadě z hrubé mzdy nebo platu, které by zřejmě dosáhl; přitom se přihlédne zejména k obvyklé výši jednotlivých složek mzdy nebo platu zaměstnance nebo ke mzdě nebo platu zaměstnanců vykonávajících stejnou práci nebo práci stejné hodnoty.Podle § 356 odst. 1 ZP se průměrný výdělek zjistí jako průměrný hodinový výdělek.

24. Podle § 141 odst. 1 ZP jsou mzda nebo plat splatné po vykonání práce, a to nejpozději v kalendářním měsíci následujícím po měsíci, ve kterém vzniklo zaměstnanci právo na mzdu nebo plat nebo některou jejich složku. Podle odst. 3 téhož ustanovení musí být pravidelný termín výplaty mzdy nebo platu sjednán, stanoven nebo určen v rámci období uvedeného v odstavci 1.Podle § 144 ZP jestliže se zaměstnavatel se zaměstnancem nedohodnou o splatnosti a výplatě jinak, platí pro splatnost a výplatu odměny z dohody, odměny za pracovní pohotovost a náhrady mzdy nebo platu obdobně § 141, 142 a 143. Je-li sjednána jednorázová splatnost odměny z dohody až po provedení celého pracovního úkolu, vyplatí zaměstnavatel odměnu z dohody v nejbližším výplatním termínu po dokončení a odevzdání práce.

25. Na základě toho, co účastnice v řízení uvedly, zejména pak na podkladě dílčích skutkových zjištění (odst. 8 až 17 odůvodnění) a při respektování – a výkladu – citované právní úpravy učinil soud dále popsané skutkové a právní závěry.

26. Žalobkyně byla na podkladě pracovní smlouvy z 1. 9. 2012 zaměstnankyní otce žalované , jméno FO, (odst. 8 odůvodnění, § 33 odst. 1 ZP), který v době, kdy pracovní poměr stále trval, zemřel dne 14. 5. 2022. Ze spojení ustanovení § 48 odst. 4 a § 342 odst. 1 ZP se jednoznačně podává, že (na rozdíl, od případu smrti zaměstnance, vyvolávající ze zákona zánik pracovního poměru) smrtí zaměstnavatele, který je fyzickou osobou, nedochází automaticky k zániku pracovního poměr. Je-li zde totiž osoba oprávněná podle § 13 odst. 1 písm. b), c) a e) pokračovat v živnosti zemřelého podnikatele, pak základní pracovněprávní vztah zaniká až marným uplynutím lhůty 3 měsíců ode dne jeho smrti, pokud taková oprávněná osoba, která nehodlá v živnosti pokračovat, neoznámí nezájem o pokračování v živnosti dříve, než uplynou 3 měsíce.

27. Zásadní spornou skutkovou, a více pak právní, otázkou tohoto řízení bylo, zda se žalovaná jako ani ne 12letá nezletilá, nikoli plně svéprávná, mohla stát právní nástupkyní zemřelého zaměstnavatele žalobkyně, zda mohla být subjektem pracovně právního vztahu, zda odpovídá žalobkyni za úhradu nároků, které žalobkyně tvrdila, že zčásti měla ještě vůči zaměstnavateli za jeho života (zda za takové nároky žalovaná odpovídá jako jediná dědička zaměstnavatele žalobkyně), zčásti měly vzniknout po jeho úmrtí z titulu trvání pracovního poměru ještě 3 měsíce po úmrtí – a v této souvislosti, zda byla žalovaná osobou oprávněnou pokračovat v živnosti po úmrtí zaměstnavatele. Uvedené otázky soud vyřešil (v dále popsaných podrobnostech) ve prospěch uplatněných nároků žalobkyně.

28. Výše citované ustanovení § 342 odst. 1 ZP umožňuje (zabezpečuje ve prospěch zaměstnance), aby v případě smrti zaměstnavatele – fyzické osoby – nedošlo automaticky k zániku pracovního poměru, pokud v jeho živnosti pokračuje oprávněná osoba. Zákon přímo vytváří fikci trvání pracovního poměru po smrti zaměstnavatele, pokud oprávněná osoba neoznámí, že v živnosti nehodlá pokračovat, přičemž tato fikce trvá po dobu tří měsíců. Zákoník práce nepodmiňuje pokračování pracovního poměru aktivním jednáním oprávněné osoby (např. podáním žádosti o živnostenské oprávnění). Rozhodující je pouze to, zda oprávněná osoba naopak neoznámí, že pokračovat v živnosti nehodlá.

29. Zda může být touto oprávněnou osobou ve smyslu ust. § 342 odst. 1 ZP i nezletilý, je třeba řešit za pomoci výkladu živnostenského zákona, konkrétně § 13 odst. 1 písm. b), c) a e) živn. zák. Podle těchto ustanovení může v živnosti pokračovat například dědic, správce dědictví, opatrovník ustanovený soudem, zákonný zástupce nezletilého dědice. Nezletilá osoba sama nemůže vykonávat živnost, protože k tomu (bez dalšího) nemá plnou svéprávnost [podle § 6 odst. 1 písm. a) živn. zák. je jednou ze všeobecných podmínek provozování živnosti fyzickými osobami plná svéprávnost, kterou lze nahradit přivolením soudu k souhlasu zákonného zástupce nezletilého k samostatnému provozování podnikatelské činnosti; podle § 30 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) se plně svéprávným člověk stává zletilostí. Přitom zletilosti se nabývá dovršením osmnáctého roku věku.]. Pokud je však nezletilá osoba dědicem, může za ni v živnosti pokračovat její zákonný zástupce nebo opatrovník ustanovený soudem. Proto nezletilá osoba sama nemůže být oprávněnou osobou ve smyslu § 342 odst. 1 zákoníku práce, ale může být dědicem, za kterého v živnosti pokračuje zákonný zástupce nebo opatrovník. Z ustanovení § 342 odst. 1 ZP plyne jednak, že pokud oprávněná osoba (např. dědic, včetně dědice nezletilého) neoznámí, že nehodlá pokračovat v živnosti zemřelé fyzické osoby – podnikatele, pracovní poměr nezaniká okamžitě, ale až po uplynutí tří měsíců. Zároveň zákonná úprava nepodmiňuje tuto tříměsíční lhůtu tím, že by oprávněná osoba musela být plně svéprávná nebo že by skutečně začala v živnosti podnikat. Proto i nezletilý dědic, který je oprávněnou osobou podle živnostenského zákona (např. prostřednictvím zákonného zástupce), může způsobit odklad zániku pracovního poměru, pokud v této lhůtě neoznámí, že v živnosti pokračovat nehodlá.

30. Během tří měsíců po smrti zaměstnavatele, kdy podle § 342 odst. 1 zákoníku práce pracovněprávní vztah formálně trvá, má zaměstnanec běžné pracovněprávní nároky, jako nárok na náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku podle § 208 zákoníku práce, protože se jedná o překážku v práci na straně zaměstnavatele, dále jde o nárok na dovolenou (poměrnou část), na účast na nemocenském pojištění, ale na druhé straně povinnost zaměstnance být připraven k výkonu práce atd.

31. Živnostenský zákon tedy počítá s možností, aby i osoba nezletilá (plně nesvéprávná) pokračovala v živnosti, pokud má svého zástupce. To, že si žalovaná nemohla (logicky – ve 12 letech) sama zvolit zástupce, který by za ni rozhodl o tom, jestli bude pokračováno v živnosti, a případně ještě před uplynutím 3 měsíců od úmrtí zaměstnavatele žalobkyně oznámil, že v živnosti pokračováno nebude (čímž by dle § 342 odst. 1 ZP posléze vyloučil plnou tříměsíční lhůtu fikce trvání pracovního poměru), samozřejmě soud vzal v úvahu. Nicméně soud má zato, že to nemění nic na úpravě práv zaměstnance, pro kterého musí být zřejmé, zda bude v průběhu 3 měsíční lhůty po úmrtí zaměstnavatele pracovní poměr skončen díky tomu, že bude ze strany osob, oprávněných k pokračování v živnosti, oznámeno, že v živnosti pokračováno nebude. Příslušné oznámení o nepokračování v živnosti zemřelého zaměstnavatele žalobkyně však v posuzovaném případě zjevně učiněno – ať již žalovanou, resp., s ohledem na její tehdejší věk necelých 12 let, její zákonnou zástupkyní – matkou. Pracovní poměr žalobkyně tudíž trval až do 14. 8. 2022.

32. Do doby skončení pracovního poměru žalobkyně soud vyhodnotil jako oprávněnou konstrukci žalobních nároků dle připouštěné změny žaloby, které představují nároky na – mzdu za 5 odpracovaných dnů v květnu (do úmrtí zaměstnavatele), dále z velké části na náhradu mzdy při překážkách v práci na straně zaměstnavatele, a konečně na náhradu za nevyčerpanou dovolenou.

33. Za dobu odpracovaných 5 dnů v květnu 2022 přísluší žalobkyni mzda (dle § 109 odst. 1 ZP), která vyplývá z výplatní pásky za uvedený měsíc. Soud připomíná, že zůstavitel zemřel až 14. 5. 2022, tudíž údaje na výplatní pásce se vztahují ještě zčásti k období jeho života, soud tak nemá pochybnosti o tom, že žalobkyně pro něj práci v počtu 5 dnů (40 hodin) za hrubou mzdu 3 705 Kč vykonala. Tento nárok tedy soud považuje za oprávněný, přičemž žalobkyně k němu připočetla částku 9 254 Kč jako náhradu mzdy při překážkách v práci na straně zaměstnavatele (k tomu viz níže), a v součtu pak částku 12 959 Kč ponížila o odpočet sociálního a zdravotního pojištění (843 Kč a 584 Kč) a požadovala úhradu za měsíc květen 2022 v částce 11 532 Kč.

34. Soud vzal v úvahu, že žalobkyně nejprve tvrdila, že pro zaměstnavatele (resp. jeho nástupce) vykonávala práci v provozovně dřívějšího zaměstnavatele i po jeho úmrtí (k tomu blíže tvrzení v druhé části odst. 2 odůvodnění rozsudku), její tvrzení se jeví zčásti prokázaná výpovědí svědkyně , jméno FO, . V řízení však nevyšly najevo prokázané okolnosti o tom, že by žalovaná v zastoupení své matky relevantně pokračovala v živnosti zaměstnavatele žalované. Proto má soud za skutkově adekvátní verzi, že žalobkyni po 14. 5. 2022 nikdo nevykonávání práce nepožadoval, žádný relevantní právní nástupce jejího zaměstnavatele jí práci nepřiděloval. Pak tedy má žalobkyně nárok na náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku za období, kdy jí práce přidělována nebyla. Jde o nárok dle § 208 ZP, který žalobkyni přísluší ve výši průměrného výdělku, stanoveného v souladu s ustanoveními citovanými shora v odst. 23, tj. dle § 352 ZP musí jít o průměrný hrubý výdělek (zde soud podotýká, že žalobkyně všechny své nároky vyčíslila v tzv. čistém, po odečtení platby uvažované na zdravotní a sociální pojištění, ovšem soud nemůže žalobkyni, která je sporu, přisuzovat dle § 153 odst. 2 o. s. ř. více, než čeho se domáhala). Ve smyslu § 353 odst. 1 ZP se pak takový výdělek zjistí z hrubé mzdy zúčtované žalobkyní k výplatě v rozhodném období (dle § 354 odst. 1 ZP jde o předchozí kalendářní čtvrtletí), a to ve smyslu § 356 odst. 1 ZP jako průměrný hodinový výdělek. Soud předesílá, že zvažoval i aplikaci ustanovení § 355 odst. 1 ZP o určení pravděpodobného výdělku, to s ohledem na malé množství dnů odpracovaných žalobkyní ve 2. čtvrtletí jako rozhodném období pro nároky na náhradu mzdy za červenec a srpen 2022 (ostatně též pro nároky na náhradu za nevyčerpanou dovolenou). Nicméně, nakonec bylo zjištěno, že žalobkyně i ve druhém čtvrtletí odpracovala více než 21 dnů, neboť v dubnu 2022 šlo o 19 dnů (152 hodin) a v květnu o výše uvedených 5 dnů (40 hodin).

35. Při určení průměrného hrubého hodinového výdělku za obě rozhodná období soud vycházel z výplatních pásek, které k dispozici byly, ve spojení se zjištěním učiněným z výpovědi svědkyně , jméno FO, (k tomu viz odst. 13 odůvodnění). Ohledně výplatních pásek za období od ledna do března 2022 o nich soud ostatně nemá jakékoliv pochybnosti, jelikož jde o údaje z doby života zaměstnavatele, přičemž od něj (z emailové adresy korespondující části příjmení matky žalované, z něhož byla komunikace za života zaměstnavatele vždy vedena, jak uvedla svědkyně). S ohledem na vysvětlení dané svědkyní Jánošíkovou pak soud nepochybuje ani o mzdových lístcích (údajích o zaznamená v hrubé mzdě a počtu odpracovaných hodin) vystavených pro žalobkyni za období duben, květen a červen 2022 (za druhé čtvrtletí). Nejsou proto adresné námitky žalované stran toho, že je mohla ovlivnit přímo žalobkyně.

36. Soud připomíná zjištění z důkazů popsaných v odst. 13 odůvodnění rozsudku (mzdové lístky ve spojení s vysvětlením svědkyně , jméno FO, ), totiž, že za leden, únor a březen 2022 (tj. první kalendářní čtvrtletí) činil hrubý měsíční výdělek žalobkyně 16 300 Kč, 16 300 Kč a 12 048 Kč při odpracovaných hodinách v počtu 168, 160, 136. Průměrný hrubý hodinový výdělek tudíž činil 96,22 Kč (44 648 Kč děleno 464 hodin), oproti žalobkyni tvrzené výši tohoto výdělku 96,40 Kč. Následně při počtu 12 pracovních dnů, za které žalobkyně požadovala náhradu mzdy v období květen 2022 (od 14. 5. do 31. 5. 2022), činí hrubá náhrada mzdy 9 237,12 Kč (19 dní x 8 h x 96,22 Kč). Žalobkyně sice při vyšším uvažovaném hrubém průměrném hodinovém výdělku měla zato, že náhrada mzdy činí o něco více – 9 254 Kč, avšak jestliže (po přičtení mzdy za 5 odpracovaných dnů v tomtéž měsíci 3 705 Kč) následně, jak již soud zmínil, do žalobního požadavku členila částku dohromady 11 532 Kč za mzdu i náhradu mzdy poté, kdy z jí uvažovaného součtu těchto nároků 12 959 Kč odečetla zdravotní a sociální pojištění, pak je zjevné, že soud mohl shledat sečtený nárok na částce 11 532 Kč za měsíc květen v podobě mzdy a náhrady mzdy za oprávněný. Za měsíc červen 2022 činí hrubá náhrada mzdy za 22 dní částku 16 934,72 Kč, zatímco žalobkyně požadovala 16 966 Kč, resp. přisoudit žádala 15 099 Kč (opět s konstrukcí odpočtu sociálního a zdravotního pojištění), tudíž soud, přestože žalobkyně uvažovala o vyšším průměrném hodinovém výdělku, mohl žalobkyni částku 15 099 Kč taktéž přisoudit.

37. V druhém čtvrtletí roku 2022 (duben, květen, červen) činila hrubá mzda 14 748 Kč a 3 705 Kč při odpracovaných 152 hodinách (19 dnech) v dubnu a 40 hodinách (5 dnech) v květnu; za červen je zaznamenána nulová hodnota odpracovaných hodin. Průměrný hrubý hodinový výdělek za tohle čtvrtletí tedy dle názoru soudu představuje částku 96,10 Kč (18 453 Kč děleno 192 hodin). I zde jde o částku dle výpočtu soudu nižší, než uvažovala žalobkyně 96,40 Kč. Náhrada mzdy za 19 pracovních dnů od 1. 7. do 31. 7. 2022 pak dle názoru soudu představuje v hrubém 14 607,20 Kč (žalobkyně mínila, že 14 653 Kč), a konečně za 10 pracovních dnů od 1. 8. do 14. 8. 2022 jde o 7 688 Kč hrubého (žalobkyně uvažovala, že až 7 712 Kč). Také tyto nároky však žalobkyně požadovala přisoudit po odpočtu sociálního a zdravotního pojištění, čímž se požadavku na částky 13 040 Kč a 6 862 Kč dostala do nižších hodnot, než které soud shledal oprávněnými (14 607,20 Kč a 7 688 Kč). I v tomto směru bylo možné žalobkyni vyhovět.

38. K nároku žalobkyně na náhradu mzdy za nevyčerpanou dovolenou soud odkazuje na výše citované ustanovení § 222 odst. 1 ZP, které tento nárok jednoznačně podporuje, neboť takovou náhradu mzdy má zaměstnanec jen v případě skončení pracovního poměru za situace, že dovolenou nevyčerpal. Jestliže bylo výslechem svědkyně Jánošíkové postaveno najisto (soud tak má zato i přes nestandardní postup, kdy svědkyně v rámci výslechu přímo u soudního jednání ověřovala – prostřednictvím mobilního telefonu – údaje ze svých e-mailových zpráv a jejich příloh), že žalobkyni příslušelo ještě za období roku 2021 celkem 120 hodin nevyčerpané dovolené a pro rok 2022 byl předpoklad nároku na dovolenou v rozsahu 160 hodin, pak je zjevné, že ke 14. 8. 2022 neměla žalobkyně vyčerpány uvedené hodiny dovolené, resp. za rok 2022 jejich poměrnou část – 99 hodin (za 32 týdnů trvání pracovního poměru od 1. 1. do 14. 8. 2022). Při průměrném hodinovém hrubém výdělku zřejmém z výplatní pásky za leden 2022 k předchozímu kalendářnímu čtvrtletí (říjen až prosinec 2021) v částce 96,40 Kč soud určil nárok na náhradu mzdy za nevyčerpaných 120 hodin dovolené (z roku 2021) na částku 11 568 Kč. Při průměrném hrubém hodinovém výdělku za 2. čtvrtletí roku 2022 (rozhodné období pro určení náhrady za nevyčerpanou dovolenou za rok 2022, pokud má být stanovena k datu 14. 8. 2022 jako dni skončení pracovního poměru) – k čemuž soud odkazuje na výše uvedený výpočet – v částce 96,10 Kč činí náhrada mzdy za nevyčerpanou dovolenou ke dni skončení pracovního poměru částku 9 513,90 Kč. Celkem tak jde o 21 081,90 Kč, zatímco žalobkyně tvrdila, že jde o 21 112 Kč. Jestliže však požadovala přisoudit částku jen 18 788 Kč (když odpočetla zdravotní a sociální pojištění) pak rovněž tento nárok není vyšší, než jí dle soudu může příslušet.

39. V součtu proto soud shledal jistinu nároku žalobkyně 65 321 Kč (11 532 + 15 099 + 13 040 + 6862 + 18 788) opodstatněnou.

40. Žalovaná je v pozici jediné dědičky po zůstaviteli, proto soud ještě zkoumal, zda je vůbec možné přisoudit žalobkyni nároky vůči žalované.

41. Podle § 1674 odst. 1 o. z. nemůže zůstavitel dědici odejmout právo na výhradu soupisu pozůstalosti. Vzdají-li se tohoto práva strany dědické smlouvy, nepřihlíží se k tomu.Podle § 1701 odst. 1 o. z. dluhy zůstavitele přecházejí na dědice, ledaže zákon stanoví jinak.Podle § 1704 o. z. neuplatní-li dědic výhradu soupisu, hradí dluhy zůstavitele v plném rozsahu. Neuplatnilo-li výhradu soupisu více dědiců, hradí dluhy zůstavitele společně a nerozdílně.Podle § 1706 o. z. uplatnil-li dědic výhradu soupisu, hradí dluhy zůstavitele do výše ceny nabytého dědictví. To platí i v případě, že soupis pozůstalosti nařídil soud v zájmu osoby pod zvláštní ochranou.

42. Z citovaných ustanovení je třeba vyložit, že nezletilý dědic má výhradu soupisu ze zákona, což ostatně zmínila ve smyslu § 185 odst. 4 zák. č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále případně jen „z. ř. s.“) notářka v usnesení č. j. , spisová značka, ve výrokové části rozhodnutí. Taková výhrada soupisu není tedy podmíněna aktivním prohlášením nezletilého nebo jeho zákonného zástupce, naopak platí automaticky. Proto nezletilý dědic sice odpovídá za dluhy zůstavitele (§ 1701 odst. 1 o. z.), avšak pouze do výše ceny nabytého dědictví (§ 1706 o. z.), a ve svém důsledku se věřitelé (zde tedy žalobkyně) mohou uspokojení svých nároků domáhat pouze z majetku tvořícího pozůstalost, nikoliv z osobního majetku nezletilého dědice (v daném případě žalované).

43. S ohledem na výklad provedený v přechozím odstavci tedy na žalovanou jako jedinou dědičku (k tomu viz zjištění z usnesení v odstavci 11 odůvodnění) sice dle § 1701 o. z. přecházejí dluhy zůstavitele – zaměstnavatele žalobkyně, avšak nikoli s povinnosti jejich plné úhrady (§ 1704 – věta první – o. z., a contrario), neboť je chráněna zákonným právem výhrady soupisu. Proto není možné žalovanou činit zodpovědnou za dluhy zůstavitele, které by přesahovaly výši ceny nabytého dědictví žalované po zůstaviteli (§ 1706 o. z.). Z usnesení o pozůstalosti je zřejmé, že závazky zůstavitele byly zjištěny ve výši 779 075,18 Kč. Ostatně, pokud by byl zohledněn opatrovníkem žalované neuznaný závazek 141 570 Kč vůči , právnická osoba, ., čímž by šlo o další dluhy zůstavitele, dále též žalované uložená povinnost k zaplacení odměny notářky a znalečného v dědickém řízení (viz v odst. 11 odůvodnění rozsudku, jeho poslední část – částky 29 916,04 Kč a 10 648 Kč), pak by šlo o celkové zatížení žalované povinností k peněžitému plnění v částce 961 209,22 Kč. Ani uvedená částka (natož výše pasiv pozůstalosti určená usnesením č. j. , spisová značka, v částce 779 075,18 Kč), zdaleka nedosahují výše ani čisté hodnoty pozůstalosti 2 065 358,30 Kč, natož obvyklé ceny pozůstalosti 2 844 433,48 Kč. Podle tohoto závěru je tedy soud přesvědčen, že je možné, aby žalované byla povinnost k plnění vůči žalobkyni v částce jistiny 65 321 Kč i s úrokem z prodlení uložena.

44. Podle § 1968 o. z. je dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Podle § 2 nař. vlády č. 351/2013 Sb., kterým se (mimo jiné) určuje výše úroků z prodlení, odpovídá výše úroku z prodlení ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.

45. Úrok z prodlení odpovídá splatnosti nároků na mzdové či další žalobkyní požadované nároky (na náhrady mzdy při překážkách v práci na straně zaměstnavatele a za nevyčerpanou dovolenou), a i v tomto směru tedy byla žaloba shledána úspěšnou. Podle § 141 odst. 1 ZP jak pro mzdu (tak za použití § 144 ZP), tak pro náhrady mzdy (ať již za překážky v práci nebo za nevyčerpanou dovolenou), že jsou splatné nejpozději v kalendářním měsíci, ve kterém vzniklo zaměstnanci právo na mzdu nebo v nichž nastaly překážky v práci, či byl ukončen pracovní poměr (to při náhradě za nevyčerpanou dovolenou). Resp. dle § 144 ZP je prioritní dohoda o splatnosti těchto nároků a o jejich výplatě. Dle pracovní smlouvy z 1. 9. 2012 (viz zjištění v odst. 8 odůvodnění) činil v pracovním poměru žalobkyně výplatní termín a datum splatnosti mzdy (tudíž i dalších nároků) 20. den následujícího měsíce. Proto jsou nároky na mzdu a náhradu mzdy splatné vždy do 20. dne kalendářního měsíce následujícího po měsíci, za který přísluší, náhrada za nevyčerpanou dovolenou při skončení pracovního poměru k 14. 8. 2022 je splatná do 20. 9. 2022. tomu korespondují jednotlivá data počátku úročení dílčích nároků, jak je žalobkyně oprávněně požadovala změnou žaloby a soud vyjádřil ve výroku I. tohoto rozsudku.

46. Ve smyslu ust. § 151 odst. 1 o. s. ř. soud rozhodl výrokem II tohoto rozsudku o povinnosti k náhradě nákladů prvostupňového řízení, neboť tímto rozsudkem se u něj tato fáze řízení končí.Podle § 142 odst. 1 o. s. ř. platí, že účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů řízení potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Podle odstavce 2 téhož ustanovení měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, případně vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo.Podle § 146 odst. 2 o. s. ř. jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady. Byl-li však pro chování žalovaného (jiného účastníka) vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je povinen hradit náklady řízení žalovaný (jiný účastník).

47. Při rozhodování o právu na náhradu nákladů řízení soud přihlížel k celkovému předmětu řízení, tj. k postupně žalobkyní uplatněným nárokům, procesní dispozicí s nimi, a samozřejmě ke končenému výsledku řízení (prioritní pravidlo úspěšnosti ve věci dle cit. ust. § 142 o. s. ř.). Žalobkyně se žalobou původně domáhala zaplacení částky 84 887 Kč, avšak posléze – a až po prvním jednání – byla žaloba vzata zpět o částku 19 566 Kč. V rozsahu částečného zpětvzetí žaloby jde o zavinění žalobkyně na částečném zastavení řízení (§ 146 odst. 2 věta první o. s. ř., protože zpětvzetí nebylo vyvoláno chováním žalované po podání žaloby), korespondující analogicky tomu, že jde o neúspěch ve věci vyjádřitelný 23 % původního předmětu řízení. Oproti tomu v 77 % – v částce 65 321 Kč – byla žalobkyně úspěšná. Rozdíl těchto hodnot představuje 54 % tzv. čistého úspěchu žalobkyně ve věci, která tak byla v převážnější míře úspěšná než žalovaná, a proto bylo výrokem II odůvodňovaného rozsudku žalobkyni dle § 142 odst. 2 o. s. ř. přisouzeno právo na náhradu nákladů řízení právě v rozsahu 54 %.

48. Žalobkyně uplatnila z možných nákladů řízení (§ 137 odst. 1 o. s. ř.) jednak soudní poplatek 4 245 Kč, dále náklady právního zastoupení 52 967 Kč, které byly určeny dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách za poskytování právních služeb, a to ve znění účinném ke dni učinění jednotlivých úkonů právní služby (dále „advokátní tarif“, případně jen AT), včetně znění vyhl. č. 258/2024 Sb., podle jejíhož přechodného ustanovení (čl. II) přísluší advokátovi za právní služby poskytnuté přede dnem nabytí účinnosti této vyhlášky (tj. před 1. 1. 2025) odměna podle advokátního tarifu ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti této vyhlášky, tj. před 1. 1. 2025. Tarifní hodnotu soud stanovil dle § 8 odst. 1 AT, neboť předmětem řízení byl v jakékoli jeho části jen nárok na peněžité plnění, a to do doby před konáním 2. jednání ve věci 19. 6. 2025 ve výši 84 887 Kč, zatímco ve vztahu k 2. jednání již má soud za opodstatněnou tarifní hodnotu jen 65 321 Kč. To proto, že žalobkyně vzala ještě před tímto jednání žalobu zpět tak, že jejím předmětem zůstala jen uvedená částka, přičemž soud již v samotném počátku 2. jednání vyhlásil usnesení o částečném zastavení řízení, takže fakticky byla u zmíněného jednání předmětem řízení (a tudíž i tarifní hodnotou) částka jen 65 321 Kč. Odměna advokátky proto za jeden úkon učiněný do doby před konáním 2. jednáním představuje částku 4 500 Kč, za úkon učiněný v podobě účasti u jednání 19. 6. 2025 pak částku 3 740 Kč (§ 7 bod 5. AT). Advokátka v řízení učinila 7 úkonů po 4 500 Kč a 1 úkon po 3 740 Kč [převzetí a příprava zastoupení, výzva k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející žalobě, žaloba, další porada s žalobkyní 25. 7. 2024, účast u 2 jednání dne 15. 4. a 19. 6. 2025, další 2 písemná podání ve věci samé – 13. 5. a 4. 6. 2025; § 11 odst. 1 písm. a), c), d), g) AT]. Soud podotýká, že do náhrady nákladů řízení nezahrnul úkon v podobě „jednání s paní , jméno FO, “ (žalobkyní navržená svědkyně), jelikož takový úkon nepodřadil pod žádný případ dle § 11 AT. Vzhledem k přehledu provedených úkonů pak celková odměna dosáhla částky 35 240 Kč (7 x 4 500 + 1 x 3 740 Kč). Dále na nákladech právního zastoupení jde o náhradu hotových výdajů spojených s každým z úkonů – a to u 4 úkonů učiněných v roce 2024 vždy po 300 Kč, zatímco u 4 úkonů učiněných v roce 2025 vždy po 450 Kč – tj. celkem 3 000 Kč (4 x 300, 4 x 450 Kč; § 13 odst. 4 AT).K nákladům právního zastoupení přísluší též náhrada za čas promeškaný v souvislosti s poskytnutím právní služby, konkrétně strávený advokátkou při cestě ke 2 jednáním (z , adresa, a zpět) vždy po 6 půlhodinách, celkem 1 800 Kč [2 x 6 x 150 Kč dle § 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 AT], a také cestovní výdaje advokátky 3 734 Kč za 2 jízdy z , adresa, a zpět, ve vzdálenosti vždy celkem 224 km vozem , jméno FO, reg. zn. , SPZ, s průměrnou spotřebou 7,3 litrů/100 km, při sazbě základní náhrady za 1 km jízdy 5,80 Kč a při ceně motorové nafty za jeden litr 34,70 Kč [§ 1 písm. b), § 4 písm. c) vyhl. č. 475/2024 Sb.]. Konečně náklady právního zastoupení podle § 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. tvoří náhrada za DPH v sazbě 21 % (zák. č. 235/2004 Sb. ve znění účinném od 1. 1. 2013) z odměny i hotových výdajů advokátky, tj. částka (po zaokrouhlení na celé koruny) – 9 193 Kč [0,21 x (35 240 + 3 000 +1 800 + 3 734)].

49. Při plné výši nákladů řízení žalobkyně 57 212 Kč činí 54 % z ní (po zaokrouhlení na celé koruny) částku 30 894 Kč. I taková výše náhrady nákladů řízení podle názoru soudu je s rezervou kryta aktivy, získanými žalovanou z pozůstalosti po zemřelém zaměstnavateli žalobkyně. Dle § 149 odst. 1 o. s. ř. je žalovaná povinna náhradu nákladů řízení zaplatit přímo advokátce žalobkyně.

50. Pokud jde o lhůtu k plnění předmětu řízení i náhrady nákladů řízení, soud přihlížel ke komplikacím, které jsou evidentně způsobené nečinností zákonné zástupkyně žalované (její matky), i k tomu, že k realizaci plnění žalované bude třeba nestandardního postupu oproti situaci, kdy z rozsudku povinná osoba je osobou plnoletou či plně svéprávnou a jen ona může (a má) ovlivnit okamžik plnění. Proto soud podle § 160 odst. 1 (část věty za středníkem) o. s. ř. stanovil lhůtu, která je delší, než běžná třídenní, a to jeden měsíc od právní moci rozhodnutí.