10 C 159/2021

Plný text

Okresní soud v Semilech rozhodl soudkyní Mgr. Pavlou Erlebachovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení částky 46 539 Kč s příslušenstvím

I. Návrh žalobkyně na vydání rozsudku pro uznání o části předmětu řízení 46 539 Kč se zamítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 26 800 s úrokem z prodlení ve výši 8,25% ročně z částky 26 800 Kč od 15. 2. 2021 do zaplacení, a to ve splátkách po 1 600 Kč měsíčně, splatných ke každému 20. dni příslušeného kalendářního měsíce, počínaje měsícem následujícím po dni, kdy tento rozsudek nabude právní moci, pod ztrátou výhody splátek.

III. Žaloba se zamítá v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení 19 739 Kč s úrokem z prodlení ve výši 54 509,73 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 7,25% ročně z částky 46 539 Kč od 19. 12. 2020 do 14. 2. 2021 a s úrokem z prodlení ve výši 7,25% ročně z částky 19 739 Kč od 15. 2. 2021 do zaplacení.

IV. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Předmětem řízení dle žaloby doručené soudu 20. 8. 2021, byl nárok žalobkyně na zaplacení peněžitých částek – celkem 46 539 Kč, úroku z prodlení ve výši 23 829,58 Kč a 30 680,15 Kč (celkem 54 509,73 Kč), úroku z prodlení ve výši 7,25% ročně z částky 20 787 Kč a z částky 25 752 Kč (tj. celkem z částky 46 539 Kč) od 19. 12. 2020 do 30. 6. 2021 (resp. z těchto částek následně od 1. 7. 2021 úrok z prodlení ve výši repo sazby stanovené ČNB, zvýšené o 7 procentních bodů, přičemž v každém kalendářním pololetí trvání prodlení žalované by byla výše úroku z prodlení závislá na výši repo sazby stanovené ČNB a platné pro 1. den příslušného kalendářního pololetí). Žalobkyně tvrdila, že je právním nástupcem společnosti [právnická osoba], se kterou žalovaná dne 30. 5. 2006 a dne 11. 4. 2006 uzavřela smlouvy o půjčce [číslo] [číslo] (dále případně jen Smlouva 1 a 2), na základě níž bylo žalované zapůjčeno 13 000 Kč a 18 000 Kč a žalovaná se zavázala půjčky vrátit a zaplatit také částky„ souhrnného poplatku“ 7 787 Kč a 11 952 Kč. Celkové částky dluhu z půjček – tj. 20 787 Kč a 29 952 Kč se žalovaná zavázala uhradit v 39, resp. 52 týdenních (sedmidenních) splátkách po 533 Kč, resp. po 576 Kč, poslední z nich 27. 2. 2007, resp. 10. 4. 2007. Žalovaná své závazky neplnila řádně, když na dluh ze Smlouvy 1 neuhradila ničeho, na dluh ze Smlouvy 2 zaplatila před postoupením pohledávky na žalobkyni (smlouvou z 18. 12. 2020) celkem 4 200 Kč (což koresponduje i tvrzení žalobkyně, jakož i údaji o tom, že k 19. 11. 2006 její právní předchůdce měl za to, že po úhradách ze strany žalované dlužná jistina 15 475,96 Kč a dlužný souhrnný poplatek 10 276,04 Kč, tj. dluh celkem 25 752 Kč oproti částce 29 952 Kč, kterou měla žalovaná dle Smlouvy 2 vrátit). Žalobkyně měla za to, že k datu postoupení pohledávek na žalobkyni činil dluh žalované z titulu Smlouvy 1 částku 20 787 Kč (dlužná jistina 13 000 Kč a souhrnný poplatek 7 787 Kč), ze Smlouvy 2 pak částku 25 752 Kč (dlužná jistina 15 475,96 Kč a dlužný souhrnný poplatek 10 276,04 Kč). K těmto částkám požadovala žalobkyně také výše uvedený úrok z prodlení, když tvrdila, že prodlení žalované je při vyčíslení úroku bráno od 27. 11. 2006, resp. od 31. 5. 2007, jakožto od marného uplynutí týdenní lhůty pro úhradu zbývajících dlužných splátek z každé z vedených Smluv.

2. Žalovaná v rámci podaného odporu proti platebnímu rozkazu uvedla, že chce uznat celkovou částku ve výši 46 539 Kč (tj. žalobkyní tvrzené dílčí jistiny 20 787 Kč a 25 752 Kč), oproti dalšímu„ navyšování dluhu z této částky“ však měla výhrady s ohledem na svoje sociální a majetkové poměry.

3. Žalobkyně navrhla vydání rozsudku pro uznání o části předmětu řízení, kterou žalovaná uznala.

4. Podle § 153a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.) uzná-li žalovaný v průběhu soudního řízení nárok nebo základ nároku, který je proti němu žalobou uplatňován, rozhodne soud rozsudkem podle tohoto uznání. Uzná-li žalovaný nárok proti němu žalobou uplatněný jen zčásti, rozhodne soud rozsudkem podle tohoto uznání, jen navrhne-li to žalobce (odst. 1). Podle odst. 2 téhož ustanovení nelze rozsudek pro uznání vydat ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§ 99 odst. 1 a 2). Z ustanovení § 99 o. s. ř. jednak vyplývá, že podmínkou uzavření smíru a jeho schválení soudem je mj. povaha věci (část odst. 1), což znamená, že účastníci nemohou uzavřít smír v prvořadě v těch případech, kdy nemohou disponovat po hmotně právní stránce předmětem řízení. V projednávané věci nároky žalobkyně vyplývají z tvrzení o dvoustranném právním úkonu – smlouvách o půjčce, tudíž s takovým předmětem řízení nepochybně účastnice disponovat mohou, povaha věci by proto smírné řešení připouštěla. Podle § 99 odst. 2 o. s. ř. však zároveň platí, že soud neschválí smír, je-li v rozporu s právními předpisy. Citované ustanovení míří na situace, kdy obsah smíru je po hmotně právní stránce v rozporu s kogentními ustanoveními zákona. Jak bude dále vysvětleno, soud shledal smlouvy o půjčce neplatnými dle kogentních ustanovení předchozího občanského zákoníku (zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen obč. zák.)), proto by nebyly splněné podmínky pro uzavření smíru mezi účastnicemi, resp. pro jeho schválení soudem. Ve spojení s § 153a odst. 2 o. s. ř. tak soud požadavku žalobkyně na vydání rozsudku pro uznání o části předmětu řízení nevyhověl.

5. Poté soud věc rozhodl bez nařízení jednání, jen na základě listinných důkazů, neboť takový postup byl možný a žalobkyně s ním souhlasila výslovně již v žalobě, navíc bylo možné souhlas obou účastnici dovodit absencí reakce na usnesení soudu ze dne 4. 2. 2022, č. j. 10 C 159/2020-27.

6. Listinnými důkazy pak soud zjistil jednotlivé skutkové okolnosti.

7. Smlouvami ze dne 29. 5. 2005 (nikoli jak tvrdila žalobkyně dne 30. 5. 2006) a ze dne 4. 4. 2006 (nikoli dne 11. 4. 2006, jak tvrdila žalobkyně) bylo prokázáno, že společnost [právnická osoba] uzavřela s žalovanou smlouvy o půjčce [číslo] [číslo] částek 13 000 Kč a 18 000 Kč. K předání těchto částek došlo v hotovosti při podpisu smluv, což žalovaná potvrdila podpisem smlouvy. Žalovaná se zavázala půjčky vrátit spolu se souhrnnými poplatky ve výši 7 787 a 11 952 Kč v 39, resp. 52 týdenních splátkách po 533 Kč, resp. 576 Kč. Ve smlouvách nebylo jakkoli specifikováno, jaký je charakter, podstata, úloha či účel onoho souhrnného poplatku.

8. Dopisem ze dne 6. 1. 2021 bylo prokázáno, že právní předchůdce žalobkyně oznámil žalované postoupení pohledávky, která je předmětem řízení, na žalobkyni. Současně žalovanou vyzval, aby do 10 dnů od data doručení uvedené korespondence z titulu Smlouvy 1 zaplatila částku 20 787 Kč a z titulu Smlouvy 2 zaplatila 25 752 Kč; poštovní zásilku žalované odeslal dne 1. 2. 2021. Zároveň z dalšího důkazu žalobkyně – smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 18. 12. 2020 a příslušné přílohy – soud zjistil, že předchůdce žalobkyně skutečně pohledávky ztotožněné čísly Smluv 1 a 2 na žalobkyni převedl.

9. Z předžalobní upomínky právního zástupce žalobkyně adresované žalované a z podacího lístku potvrzeného Českou poštou, s. p. má soud za prokázané, že žalované byla zaslána před podáním žaloby kvalifikovaná výzva zástupce žalobkyně k plnění závazků ze Smluv 1 a 2, datovaná 29. 7. 2021 a odeslaná 30. 7. 2021. Upomínka obsahuje i upozornění na soudní vymáhání dluhu v případě nezaplacení.

10. K právnímu posouzení a skutkovým a právním závěrům je uváděno následující.

11. Podle § 1879 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen o. z.) může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). S ohledem na zjištění uvedené v odst. 8 odůvodnění rozsudku je žalobkyně oprávněna k podání žaloby, jelikož v řízení prokázala svoji aktivní legitimaci pro podání žaloby, a to dle § 1879 o. z. smlouvou ze dne 18. 12. 2020 o postoupení pohledávek ze Smluv 1 a 2 z předchůdce žalobkyně na žalobkyni.

12. Jinak soud ve smyslu ust. § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) projednávaný případ po hmotněprávní stránce posuzoval dle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen obč. zák.) a podle zákona č. 321/2001 Sb., o spotřebitelském úvěru, jelikož obě Smlouvy byly uzavřeny před 1. 1. 2014, přičemž dle citovaného ustanovení platí, že se právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti o. z., včetně práv a povinností z nich vzniklých, posuzují podle dosavadních právních předpisů.

13. Podle § 3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.

14. Podle § 39 obč. zák. neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.

15. Podle ustanovení § 41 obč. zák. vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část právního úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úkonu nebo z jeho obsahu anebo z okolností, za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu.

16. Podle § 657 obč. zák. smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu. Podle § 658 odst. 1 obč. zák. lze při půjčce peněžité dohodnout úroky.

17. Podle § 451 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.

18. Podle § 563 obč. zák. není-li doba splnění dohodnuta, stanovena právním předpisem nebo určena v rozhodnutí, je dlužník povinen splnit dluh prvního dne poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán.

19. Podle § 517 odst. 1 obč. zák. dlužník, který svůj dluh řádně a včas nesplní, je v prodlení. Podle odst. 2 téhož ustanovení jde-li o prodlení s plněním peněžitého dluhu, má věřitel právo požadovat od dlužníka vedle plnění úroky z prodlení, není-li podle tohoto zákona povinen platit poplatek z prodlení; výši úroků z prodlení stanoví prováděcí předpis.

20. Podle § 2 nař. vlády č. 351/2013 Sb., kterým se (mimo jiné) určuje výše úroků z prodlení, odpovídá výše úroku z prodlení ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.

21. Po skutkové a právní stránce soud uzavřel, že v řízení bylo prokázáno poskytnutí celkem dvou peněžitých částek žalované - ve výši 13 000 Kč a ve výši 18 000 Kč na podkladě jednání (úkonů) vtělených do písemné formy s obsahem uvedeným v odstavci 7 odůvodnění rozsudku. Plnění převzaté žalovanou dne 29. 5. 2005 a 4. 4. 2006 bylo v listinách označeno jako půjčka. Žalovaná se zavázala částky„ půjčky“ vrátit spolu se souhrnným poplatkem ve výši 7 787 Kč a 11 952 Kč, celkem 20 787 Kč a 29 952 Kč, v týdenních splátkách po 533, resp. 576 Kč. Ačkoliv částky tzv. souhrnných poplatků byly ve smlouvách takto označeny, posoudil soud toto ujednání jako úrok dle § 658 odst. 1 obč. zák. Jak soud výše uvedl, Smlouvy neobsahovaly jakékoli vymezení podstaty, účelu a charakteru tzv. souhrnného poplatku, přitom z obdobných žalob podaných žalobkyní u zdejšího soudu, jakož i ze dvou samostatných Smluv v této věci, je zcela zjevné, že souhrnný poplatek je v každé smlouvě vyčíslen v jiné výši (čím vyšší půjčka, tím vyšší souhrnný poplatek). Podle názoru soudu se ve skutečnosti se tedy jedná o úrok z půjčky. V této souvislosti je třeba připomenout rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, podle něhož je v rozporu s dobrými mravy zpravidla výše úroků sjednaná ve smyslu ustanovení § 658 odst. 1 obč. zák., která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček.

22. Z Databáze časových řad ARAD (viz Tabulka B1.2: Úrokové sazby korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v ČR) uveřejněné na webových stránkách ČNB, činil obvyklý úrok bankovních institucí v době sjednání půjčky cca 13% ročně. V projednávané věci však úrok obsažený v textu Smluv, připravených předchůdcem žalobkyně, představuje výši 66,4% ročně, resp. u Smlouvy 1 (na 39 týdnů) dokonce 79,7 % ročně (neboť za 39 týdnů, tj. ¾ roku, činil úrok 59,9% - z částky 13 000 Kč šlo o 7 787 Kč), tudíž zásadním způsobem převyšuje uvedený obvyklý úrok. To nelze omluvit ani tím, že půjčka byla poskytována nebankovním subjektem, u kterého bývá úroková sazba obecně vyšší s ohledem větší podnikatelské riziko s přihlédnutím k obvyklému okruhu dlužníků. Soud jej proto vyhodnotil takto ujednaný úrok z půjčky (de facto spotřebitelského úvěru) za jsoucí v rozporu s dobrými mravy dle § 3 odst. 1 obč. zák. a tedy neplatným ve smyslu ustanovení § 39 obč. zák. (viz mj. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005, dle kterého lze připustit, že u půjčky na základě smluv uzavíraných mezi fyzickými osobami, zejména v případě, kdy je dlužníkem osoba nacházející se v obtížné finanční situaci, mají pro věřitele na rozdíl od půjček či úvěrů poskytovaných peněžními ústavy výrazně vyšší míru rizikovosti, a proto - v závislosti na okolnostech konkrétního případu - nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů. Není možné však tolerovat extrémní případy, kdy úrok přesahuje obvyklou míru zcela neadekvátním způsobem. Ujednání o takto vysokém úroku (hrubě odporujícímu dobrým mravům) je neplatné podle § 39 obč. zák). K uvedené neplatnosti pak soud přihlíží z úřední povinnosti. Zároveň bylo ujednání o úrocích z půjčky kvalifikováno jako neoddělitelná součást Smluv o půjčce vzhledem k osobě právního předchůdce žalobkyně, kdy předmětem podnikání předchůdce bylo poskytovat finanční úvěry, tudíž by předmětnou smlouvu bez finančního profitu za poskytnutí půjčky v podobě sjednaného úroku neuzavřel. Byl-li sjednaný úrok shledán neplatným a nelze-li ho od zbytku smlouvy oddělit, je neplatnou celá smlouva o půjčce.

23. Žalovaná nesporně přijala plnění z neplatného právního úkonu ve výši 13 000 Kč a 18 000 Kč, po právní stránce jde o bezdůvodné obohacení. Přitom uhradila ve vztahu k druhé z částek celkem 4 200 Kč, naopak svou povinnost vydat bezdůvodné obohacení (§ 451 o. z.) prozatím nesplnila co do částky 13 000 Kč a 13 800 Kč. Soud proto uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku celkem 26 800 Kč, kdežto ve zbytku jistiny (19 739 Kč) žalobu zamítl.

24. Ohledně povinnosti vydat bezdůvodné obohacení nebyla citovanou právní úpravou stanovena splatnost, tuto splatnost logicky nesjednali ani žalovaná s právním předchůdcem žalobkyně, přičemž pro neplatnost Smluv se neuplatní sjednaná týdenní splatnost splátek. Žalovaná tak byla povinna plnit až po výzvě věřitele, když touto výzvou byla nejprve výzva předchůdce žalobkyně v rámci korespondence z 6. 1. 2021 o oznámení postoupení pohledávky, odeslané 1. 2. 2021 žalované. Ve smyslu § 573 o. z. lze tuto zásilku považovat za doručenou žalované třetím pracovním dnem po 1. 2. 2021, tj. 4. 2. 2021, následující desetidenní lhůtu k plnění (dle výzvy předchůdce žalobkyně) pak uplynulou k datu 14. 2. 2021, resp. 15. 2. 2021, neboť dne 14. 2. 2021 byla neděle (§ 607 o. z.). Prodlení žalované tak mohlo nastat teprve 15. 2. 2021, od uvedeného data přísluší žalobkyni z částky 26 800 Kč úrok z prodlení ve výši 8,25% ročně (nař. vlády č. 351/2013 Sb.), avšak za období do 30. 6. 2021 žalobkyně požadovala sazbu úrok z prodlení jen 7,25%, zároveň se tato sazba dle adekvátní právní úpravy němění. V rozdílu mezi požadavkem žalobkyně na úrok z prodlení a předešle popsaným – dle názoru soudu důvodným – nárokem na tento úrok byla žaloba zamítnuta (příslušná část výroku III tohoto rozsudku).

25. Ve smyslu ust. § 151 odst. 1 o. s. ř. soud rozhodl výrokem IV tohoto rozsudku o povinnosti k náhradě nákladů prvostupňového řízení, neboť tímto rozsudkem se u něj tato fáze řízení končí. Soud respektoval zásadní pravidlo pro rozhodování o této otázce, totiž úspěšnost účastnic ve věci (§ 142 odst. 1 – 3 o. s. ř.). Na jistině pohledávky byla žalobkyně sice úspěšná cca v rozsahu 58%, zatímco žalovaná jen cca 42%, nicméně nelze odhlédnout od toho, že žalobkyně byla zároveň ve výrazném rozsahu neúspěšná ohledně příslušenství pohledávky, které jen do data 18. 12. 2020 vyčíslila v kapitalizovaném úroku z prodlení na 54 509,73‬ Kč. Jestliže jde o takto výrazný neúspěch, pak byť jde o příslušenství pohledávky, je k tomu dle názoru soudu třeba přihlédnout. Proto je v řízení více úspěšná žalovaná, které však v soudním řízení nevznikly žádné náklady, jež by byly patrné z obsahu spisu. Tudíž výrok o nákladech řízení vyznívá způsobem uvedeným v bodě IV. výrokové části rozsudku.

26. Lhůta k plnění předmětu řízení by měla zpravidla být žalované stanovena třídenní od právní moci rozhodnutí (§ 160 odst. 1, část věty před středníkem o. s. ř.). Avšak soud shledal ve smyslu další části § 160 odst. 1 důvod pro stanovení plnění ve splátkách, a to v okolnostech na straně žalované, která je samoživitelkou, doložila svůj průměrný čistý měsíční příjem za dobu druhé poloviny roku 2021 ve výši jen 9 680 Kč, výši stanovených záloh za dodávky plynu ve výši 1 000 Kč měsíčně, dále okolnost, že je příjemkyní dávek státní sociální podpory na děti [jméno] a [jméno], [datum narození] a [datum], stejně tak, že její výdaje jen na nájemném vůči městu [obec] činí 6 176 Kč. Žádala o splátky maximálně 1 500 Kč měsíčně, žalobkyně však požadovala alespoň 1 600 Kč, když bez zohlednění poměrů žalované by trvala na splátkách více než 3 000 Kč měsíčně. S ohledem na uvedené byly splátky stanovené 1 600 Kč měsíčně. Nebude-li je žalovaná řádně plnit, může se žalobkyně domáhat plnění celého dluhu najednou (tzv. ztráta výhody splátek).