10 C 161/2021

Plný text

Okresní soud v Semilech rozhodl soudkyní Mgr. Pavlou Erlebachovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného zastoupený advokátkou anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa o určení výživného na manželku

I. Žalovaný je povinen platit žalobkyni výživné za období od 30. 9. 2021 do 19. 4. 2022, a to měsíčně ve výši - 5 500 Kč za období od 30. 9. 2021 do 31. 1. 2022 - 7 500 Kč za období od 1. 2. 2022 do 28. 2. 2022 - 2 000 Kč za období od 1. 3. 2022 do 19. 4. 2022.

II. Dlužné výživné za období od 30. 9. 2021 do 19. 4. 2022 ve výši 32 950 Kč je žalovaný povinen žalobkyni zaplatit do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalovaný je povinen do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku nahradit žalobkyni k rukám právní zástupkyně žalobkyně 32% nákladů řízení, konkrétně ve výši 8 016 Kč.

1. Předmětem řízení byl návrh žalobkyně na placení výživného ze strany žalovaného – k datu podání žaloby 30. 9. 2021 coby manžela žalobkyně – ve výši 7 500 Kč měsíčně. Účastníci přes manželství uzavřené 27. 11. 2010 spolu od dubna 2021 nežijí a nehospodaří, žalobkyně se odstěhovala s dětmi ze společné domácnosti do bytové jednotky domu svých rodičů, k datu podání žaloby již probíhalo řízení o rozvod. Žalobkyně nemá své vlastní úspory, naopak úspory z doby před manželstvím – 650 000 Kč – byly použity na úhradu dluhů žalovaného z doby výstavby jeho domu, žalovaný však nesplnil příslib, že po uzavření manželství polovinu uvedeného domu věnuje žalobkyni. Nedodržení příslibu představovalo pro žalobkyni výrazné zklamání a přemíru stresu. V době soužití účastníků nebyla žalobkyně zaměstnána s ohledem na péči o obě nezletilé děti a výraznou pracovní vytíženost žalovaného. V řízení o úpravě poměrů nezl. dětí se žalobkyně dozvěděla, že příjem žalovaného (oproti jejímu předpokladu 50 000 Kč měsíčně) dosahuje více než 60 000 Kč. Sama není schopna se živit, od odchodu ze společné domácnosti pracuje na zkrácený úvazek, aby zajistila péči o obě děti. Proto – a se zohledněním stanovené výše výživného na nezl. [jméno] (10 let, 8 000 Kč měsíčně) a nezl. [jméno] (téměř 8 let, 7 000 Kč měsíčně) – žádala žalobkyně průměr uvedeného výživného pro svoji osobu, byť ani tak dle ní nebude životní úroveň obou účastníků shodná. Žalovanému i při placení takového výživného bude zůstávat cca 35 000 Kč měsíčně, má k dispozici rodinný dům, ve kterém byla vedena společná domácnost, není morální, aby nemalý výdělek používal pouze pro své potřeby. Na straně žalobkyně nebyly přítomny příčiny, které by způsobily krizi manželství; ostatně žalobkyně po odstěhování zjistila, že manžel měl zřejmě delší dobu trvající vztah s jinou ženou. K námitce žalovaného, že tento po celou dobu soužití živil rodinu a manželka se odmítla – zejm. po rodičovské dovolené – podílet prací na vytváření příjmů rodiny, žalobkyně vysvětlovala, že vzhledem k nepřítomnosti žalovaného v domácnosti vykonávala péči o děti a starala se o domácnost a dům; přesto se snažila sehnat brigádní výdělek na víkendy, s čímž žalovaný nesouhlasil, chtěl, aby žalobkyně byla o víkendech doma. V roce 2020 i 2021 se rekvalifikací snažila dobrat pracovního uplatnění na nižší pracovní úvazek (asistent pedagoga, následně sociální pracovnice), uplatnění v prvním případě pak nezískala vzhledem k odstěhování dítěte, jemuž měl být asistent přiřazen, dále též vzhledem k uzavření škol při opatření proti šíření covid-19. Po provedeném řízení žalobkyně připomněla, že s ohledem na nesplnění slibu žalovaným o převodu části domu (a na to, že nemá k dispozici ani 650 000 Kč, jimiž se podílela na úhradě dluhů žalovaného) nemá možnost si aktuálně obstarat vlastní bydlení. V řízení bylo vyvráceno tvrzení žalovaného, že se žalobkyně odmítla podílet na finančním zajišťování rodiny. Do nedávné doby pro útlý věk dětí účastníků bylo nemyslitelné, aby žalobkyně pracovala v oboru kuchař/číšník na ranních či nočních 12 hodinových směnách. Žalobkyně vynaložila rekvalifikací úsilí o získání zaměstnání na částečný úvazek; práci asistenta pedagoga zmařily objektivní důvody, obratem však absolvovala kurz sociálního pracovníka, po němž (a krátce po odchodu ze společné domácnosti) nastoupila na místo odpovídající kvalifikaci, resp. následně při neshodě se zaměstnavatelem sehnala od 1. 2. 2022 pozici vedoucí pokojských, kde pracuje pouze na ranní směny. Tato pozici v době uzavření hotelů či výrazného omezení jejich provozu v důsledku proticovidových opatření nebyla k dispozici. Žalobkyně měla za to, že by měly být zohledněny i širší časové souvislosti, tj. poměry účastníků i před podáním žaloby. V nich, jakož i v předmětné době každopádně nebyla hmotná a kulturní úroveň účastníků jako manželů shodná. Žalovaný se ve volném čase věnuje svým koníčkům, zakoupil si novou lyžařskou výbavu, jeho kontakty s dětmi se staly sporadické, je schopen si platit tři varianty spoření, zatímco žalobkyně se odchodem ze společné domácnosti dostávala do hlubších dluhů, nebyla schopna si naspořit ničeho.

2. Žalovaný považoval žalobu za zcela neopodstatněnou, navrhl její zamítnutí. Poukazoval jednak na to, že manželka svévolně a zcela nenadále opustila společnou domácnost. Pokud by se tak nestalo, mohli do rozvodu bydlet ve společné domácnosti, čímž by náklady na nejméně bydlení, ale i další potřeby, se rozmělnily mezi oba manžele. Zdůraznil, že po celou dobu soužití rodinu živil převážně on, a to i za cenu přesčasů, tento tlak se podepsal na jeho psychice, byl nucen užívat léky pro spaní. Po ukončení rodičovské dovolené žalobkyně tuto žádal, aby si našla práci, případně jen na částečný úvazek; tomu se ona bránila s poukazem na to, že jí nastavená situace vyhovuje. Uvedené bylo důvodem hádek účastníků a vedlo k rozvratu manželství. Okolnost, kdy žalobkyně v žalobě tvrdí neschopnost sama se živit, je dle žalovaného výsledkem jejího vlastního rozhodnutí nepracovat na plný úvazek. Podle žalovaného mohla žalobkyně i v předmětné době pracovat za hodnotnější odměnu, neboť k dispozici byla řada pracovních míst i v sektoru restauračních a ubytovacích služeb bez ohledu na situaci covid 2019. V závěru řízení žalovaný zdůraznil, že požadavek výživného je ze strany žalobkyně rozporný s dobrými mravy, to při odchodu žalobkyně ze společné domácnosti, ve které mohla setrvat, čímž by se oba účastníci podíleli finančně i prací na společném hospodaření. Žalobkyně odešla náhle, svévolně, bez možnosti žalovaného na odchod se připravit, odvezla si s sebou řadu vybavení domácnosti. Podle žalovaného žalobkyně netvrdila ani neprokázala, že by se její životní úroveň z doby soužití účastníků změnila odchodem ze společné domácnosti. V příjmech žalobkyně figurují částky výživného pro děti (část z něho je nepochybně mířena i na náklady bydlení dětí, jejich stravu atd.), přídavky na děti; žalobkyně užívá osobní automobil, který si sama z automobilů účastníků zvolila, k dispozici má byt o rozloze 100 m2 s minimálními náklady, zatímco veškeré platby vztahující se k dosud společnému bydlení v původní rodinné domácnosti musí po odstěhování žalobkyně platit nadále žalovaný. Nepravdivá byla její žalobní tvrzení o absenci úspor, když jen na stavebním spoření má částku přesahující 200 000 Kč. Zohlednitelným není tvrzení žalobkyně, že nebyla schopna se sama živit, neboť aktivně nevyužila nabídku celé řady pracovních míst, sama zvolila zaměstnání na zkrácený úvazek, ostatně ani nežádala náhradu cestovních výdajů od předchozího zaměstnavatele, ač by na to dle zákoníku práce měla nárok. Žalobkyně mohla – jako stovky jiných matek malých dětí – pracovat na plný úvazek; pokud tak nečinila, měla oproti žalovanému k dispozici více volného času, což rovněž představuje kritérium pro poměřování hmotné a kulturní úrovně obou účastníků (nikoli jen mechanické matematické zohledňování částek plynoucích z příjmů a výdajů). Žalovaný tráví týdně v souvislosti se zaměstnáním 50 a více hodin, denně do zaměstnání dojíždí, k uspokojování svých potřeb má mnohem méně volného času, který navíc po odchodu žalobkyně ze společné domácnosti musí vyplňovat i pracemi, které dříve zastávala v domácnosti žalobkyně. Tvrzení žalobkyně o absenci příčin rozvratu manželství na její straně (resp. i o poměru žalovaného s jinou ženou) bylo vyvráceno (resp. nebylo prokázáno) zjištěnou příčinou v řízení o rozvod manželství – shledány byly na stranách obou účastníků. Žalovaný brojil proti tomu, aby se podílel na výdajích žalobkyně, které případně vynaložila v důsledku odstěhování se ze společné domácnosti, ve které mohla setrvat do rozvodu manželství, měl za to, že žalobkyně začala po opuštění společné domácnosti vydávat částky výrazně přesahující předchozí celorodinné výdaje. 3. Na základě jednotlivých provedených důkazů soud zjistil dále popsané skutkové okolnosti.

4. Ze spisu zdejšího soudu sp. zn. 9 Nc 1336/2021 soud zjistil, že v řízení o péči o nezletilé děti účastníků bylo rozhodnuto dne 8. září 2021 rozsudkem č. j. 9 Nc 1336/2021-64, který nabyl právní moci 27. 10. 2021, a to tak, že soud jím mimo jiné rozhodl o úpravě poměrů dětí pro dobu před rozvodem i po rozvodu manželství rodičů. Schválil dohodu rodičů, podle níž jsou děti svěřeny do péče žalobkyně. Dále rozhodl meritorně bez dohody rodičů o výživném ze strany žalovaného jako otce nezletilých dětí, a to tak, že mu uložil povinnost platit výživné ve výši 7 000 Kč měsíčně na nezletilého [jméno], [datum narození] a ve výši 8 000 Kč měsíčně na nezletilou [jméno], [datum narození], a to s účinností od 1. 4. 2021. Z obsahu odůvodnění tohoto rozhodnutí je patrno, že soud vycházel z toho, že příjem žalovaného jako otce je v uvedenou dobu průměrně měsíčně 64 387 Kč, když to žalobkyně jako matky toliko 9 586 Kč. Žalobkyně se proti vydanému rozhodnutí, a to mimo jiné proti výroku o výši výživného, nejprve odvolala, následně však vzala své odvolání zpět; rozsudek tudíž nabyl právní moci – jak bylo výše uvedeno – 27. 10. 2021. Z uvedeného spisu soud provedl důkaz také listinou – dohodou o pracovní činnosti ze dne 16. 4. 2021, kterou jako zaměstnavatel uzavřelo [územní celek] a jako zaměstnanec žalobkyně. Dohoda se týkala pracovní činnosti - práce asistentky sociální péče, s tím, že místem výkonu práce bude [adresa žalovaného a žalobkyně]. V dohodě o pracovní činnosti bylo obsaženo i ujednání, že zaměstnanec souhlasí s tím, že může být zaměstnavatelem vyslán na dobu nezbytné potřeby na pracovní cestu mimo sjednané místo výkonu práce. Bylo sjednáno, a že žalobkyně bude vykonávat práci od 16. 4. 2021 na dobu určitou do 31. 12. 2021, a to v rozsahu 20 hodin týdně, a že za řádně vykonanou práci jí bude poskytnuta odměna ve výši 7 900 Kč, se splatností ke 12. dni měsíce následujícího po měsíci, ve kterém vznikl žalobkyni nárok na odměnu. Dohoda neobsahovala žádné ujednání na téma náhrady cestovních výdajů v rámci výkonu práce asistentky sociální péče.

5. Ze spisu zdejšího soudu sp. zn. 7 C 47/2021 bylo zjištěno, že žalobkyně podala dne 21. 4. 2021, byť k místně nepříslušnému Okresnímu soudu v Jablonci nad Nisou, návrh na rozvod manželství. Usnesení ze dne 21. dubna 2021 byla vyslovena místní nepříslušnost a věc byla postoupena Okresnímu soudu v Semilech. Z návrhu žalobkyně soud zjistil, že v něm vylíčila, že manželé uzavřeli manželství 27. 11. 2010, dne 17. 6. 2011 a 13. 12. 2013 se z něj narodily 2 děti - [jméno] a [jméno]. Žalobkyně označila manželství za problematické od počátku. Odůvodňovala to tím, že manžel nedodržel slib, který jí dal před uzavřením manželství, totiž po svatbě na manželku přepsat jednu polovinu domu, který měl ve výlučném vlastnictví, za to, že mu manželka již v roce 2009 poskytla na úhradu jeho dluhů částku 650 000 Kč. Nedodržení slibu působilo na manželku stresujícím způsobem, navštěvovala psycholožku, která jí v roce 2013 radila, že rozvodem manželství by byla situace řešena. V té době však byla manželka již podruhé těhotná, k rozvodu nedošlo. Dále bylo manželství dle manželky silně ovlivněno spory s rodiči manžela, kteří žili v bezprostředním sousedství bydliště účastníků. Proto v roce 2015 manželka zajistila manželskou poradnu, kam s manželem docházeli, přičemž podle ní zde manžel pochopil, že má stát za svojí rodinou, aby o ni nepřišel, a situace se na krátkou dobu zlepšila. Nicméně v roce 2018 manželka zjistila své neplánované třetí těhotenství, které ovšem nedopadlo dobře, a pro manželku bylo velkým zklamáním, že ji manžel nevyzvedl z nemocnice a po příjezdu manželky domů ji nechal s dětmi samotnou, aby si mohl mít zasportovat. Obecně označila, že koníčky manžela – sport, péče o kola a osobní vůz – byly pro manžela vždy na prvním místě před rodinou, věnoval se jim po práci, kdy se pak vracel domů kolem 20. či 22. hodiny a požadoval po manželce teplou večeři, a pokud se tak nestalo, docházelo k hádkám. Manželka se postupně přestala mít možnost stýkat se svými přáteli, neboť manžel dával najevo, že návštěvy nejsou vítány. Odmítl také hlídat děti, pokud manželka chtěla jet s přáteli na prodloužený víkend. Své hodnocení o neharmonickém manželství podpořila manželka také tvrzením, že spolu manželé po dobu 10 let nesdíleli společnou ložnici. Na podzim 2020 manželka opakovaně navrhovala manželovi, aby znovu navštívili manželskou poradnu, to ale manžel se smíchem odmítl, vysmíval se jí i po oznámení z února roku 2021, že se manželka chce nechat rozvést. Podle manželky tedy nastal rozvrat manželství s ohledem na to, že v manželovi nemá oporu, necítí se z jeho strany citový vztah a opravdový zájem, rovněž manželův vztah k dětem je pro ni těžko pochopitelný; od dubna 2021, kdy se odstěhovala ze společné domácnosti, manželé žijí a hospodaří odděleně. Žalovanému byl návrh na rozvod doručen do vlastních rukou nejen 5. 5. 2021, spolu s usnesením Okresního soudu v Jablonci nad Nisou po vyslovení místní nepříslušnosti, ale dále také zdejším soudem k datu 11. 6. 2021, kdy byl žalovaný vyzván, aby se k návrhu písemně vyjádřil ve lhůtě 14 dnů. To však učinil až podáním doručeným soudu dne 31. 1. 2022, poté, kdy ve věci bylo nařízeno první jednání (původně na 7. 2. 2022). V tomto vyjádření žalovaný vyslovil jednoznačně souhlas s rozvodem manželství, které i on považuje za zcela rozvrácené, bez zájmu manželů na setrvání v manželství (uvedl nicméně, že jeho a manželčin pohled na příčiny rozvratu manželství se liší). V účastnickém výslechu v rozvodovém řízení žalobkyně nad rámec obsahu svého návrhu, na který jinak plně odkázala, uvedla, že konzultace v manželské poradně v roce 2015 účastníkům sice pomohla, ale tato pomoc byla pouze dočasná. Žalobkyně znovu v listopadu 2020, kdy mezi manžely opět byly problémy, nesrovnalosti a hádky, žalovanému nabízela, že by mohli zase chodit do manželské poradny, ale on to označil za rozmar. Následně – před odstěhováním z domácnosti – pro manželku situace začala gradovat tím, že manžel jezdil domů i v 11 hodin večer. Na okolnost, že se chce rozvést, jej upozorňovala, on však odvětil způsobem,„ kdo mi bude prát“ a podobně. Podle ní si v poslední době před jejím odchodem ze společné domácnosti také začal chránit své soukromí, například byly vymazány závěry kamery z cesty autem. Žalobkyně se od různých odborných lékařů (kardiolog, gynekolog) postupně dozvídala, že její fyzické problémy jsou spíše psychického původu, přičemž podle psycholožky, kterou navštěvovala, tyto psychické problémy souvisely s manželským soužitím. Jestliže v závěru soužití manželka manželovi oznámila, že si dělá rekvalifikační kurz na sociální pracovnici, kvůli čemuž studovala a musela se učit 8 hodin denně, pak manžel se k celému rekvalifikačnímu kurzu stavěl opovržlivě, nevyhověl ani žádosti, aby alespoň občas pohlídal děti. Dále manželka vylíčila, že veškerou činnost domácnosti a ohledně dětí, pokud jde například zabezpečování jejich kroužků, ponechával manžel na manželce, manželka v létě také sekala trávu a natírala; zatímco manžel pouze v zimě kolem domu v některém případě vyfrézoval sníh. Žalovaný se jako účastník řízení o rozvod manželství ve výpovědi pozastavil nad tím, že se v úvodní části návrhu žalobkyně zmiňuje především o penězích (aniž by ovšem tvrzení žalobkyně vyvracel či potvrzoval). Žalovaný připustil, že mezi manžely byly v manželství neshody, které ve výsledku vedly k citovému odcizení. Zdůraznil, že pro něj byl odchod manželky ve společné domácnosti překvapivým, podle ní odešla neplánovaně (poznámka soudu – manželka však toto popřela, vylíčila následně, že manžel se s ní byl i podívat v bytě, kam se odstěhuje). Dále žalovaný potvrdil zájem manželky i na podzim 2020 navštívit manželskou poradnu (byť v tu dobu však on na své straně problémy nespatřoval) schůzka se pak psycholožkou konala na podzim 2020, avšak následné společné setkání již nenastalo, protože manželka projevila vůli vztah účastníků ukončit. Žalovaný připustil, že se vracel z práce kolem sedmnácté hodiny, později pak v případě služebních cest nebo dokončování projektu v roce 2020. Chození na běžky popsal jako kompenzaci své náročné práce, uvedl, že de facto na ně chodil v noci, což oznamoval manželce. Vyzdvihl, že pro něj bylo po celou dobu trvání manželství významným tlakem, že musel živit rodinu. Proto ve věku dětí 6 a 9 let požádal manželku, aby také nastoupila do práce, s tím, že by on pak měl možnost pracovně polevit a věnovat se dětem. Podílel se na úhradě rekvalifikačních kurzů manželky, a to na kurzu asistenta pedagoga zcela, u druhého kurzu se podílel alespoň částečně. Pokud uváděl, že manželka si po kurzech nenašla v [obec] a okolí žádné zaměstnání, jeho výpověď byla jednak sporována manželkou s odkazem na to, že nastoupila do práce sociální pracovnice pro město Harrachov, jednak toto tvrzení manželky bylo ostatně prokázáno v řízení o výživné manželky. Konečně manžel vylíčil, že se účastníci neshodli na způsobu trávení volného času o víkendech, kdy se manžel snažil alespoň 1 den iniciovat společných výlety, ať již pěší nebo na kole, avšak z 90 % toto manželka nechtěla, měla zájem zůstat na zahradě. Ohradil se oproti tomu, že by práce kolem domu konala jenom a manželka, zdůrazňoval své práce konkrétně při natírání štítů, stavební úpravy, a též pomoc při rekonstrukci penzionu rodičů manželky. V závěru jednání v řízení o rozvod se účastníci shodli na nesporné příčině rozvratu manželství v podobě citového odcizení a nepochopení úlohy rodičů na straně manžela, ale i nepochopení ze strany manželky. Následně rozsudkem vyhlášeným dne 14. 3. 2022, který nabyl právní moci 20. 4. 2022, pak bylo manželství účastníků, uzavřené 27. 11. 2010, skutečně rozvedeno. Po provedeném dokazování pak soud rozhodující o rozvodu manželství uzavřel, že manželství pozbylo jakékoliv společenské funkce, přičemž příčinu rozvratu manželství soud spatřoval v citovém odcizení, nepochopení úloh rodiče ze strany manžela, ale i nepochopení ze strany manželky.

6. Žalobkyně ve své výpovědi jednak odkázala na přehled de facto veškerých evidovaných výdajů za předmětné období od 30. 9. 2021 do 19. 4. 2022 (příloha C přílohové obálky), nicméně v těchto výdajích byla i značná část, která se týkala výslovně nezletilých dětí (k tomu soud připomíná shora stanovenou povinnost platit výživné na obě děti účastníků žalovaným v souhrnné částce 17 000 Kč měsíčně). Žalobkyně vylíčila, že do doby, než získala počínaje 1. 2. 2022 zaměstnání s vyšším příjmem, hradila část těchto výdajů za pomoci půjčky od rodičů, kterou nyní začíná splácet. Mimořádně vyššími výdaji v předmětné době pro žalobkyni byla v říjnu 2021 částka 16 640 Kč na opravu automobilu a 1 650 Kč za technickou kontrolu, v listopadu 2021 oprava kufru automobilu za 2 150 Kč, nová nabíječka k telefonu 500 Kč, elektronická cigareta za 1 486 Kč, vysavač za 2 100 Kč, skříň (knihovna za 1 250 Kč). Mezi pravidelné výdaje v uvedené době patřily náklady na stravu (nad rámec platby za obědy pro děti účastníků ve školních zařízeních) okolo 9 000 Kč měsíčně, příspěvek na náklady bydlení (zejména energie), hrazený žalobkyní jejím rodičům ve výši 5 000 Kč měsíčně, paušální platba ve vztahu k mobilnímu telefonu 437 Kč, dále výraznou částku v době do poloviny ledna 2022 představovala platba za pohonné hmoty, spotřebovávané ve značné části při výkonu práce žalobkyně na základě dohody o provedení práce ve vztahu k městu [obec] (podle přehledu šlo o částky okolo 3 500 – 4 000 Kč měsíčně), v některých případech až 6 000 Kč měsíčně – říjen 2021. Žalobkyně vysvětlila, že v době uzavření dohody o provedení práce ji nenapadlo, že bude pro rozvoz obědů seniorům v rámci výkonu práce používat svůj osobní automobil, náhradu jízdného neměla sjednánu, přičemž ji město nevyšlo vstříc ani při následném požadavku na takovou náhradu (k tomu dále viz důkazy v podobě korespondence žalobkyně a vyjádření [územní celek] - odst. 24 odůvodnění rozsudku). Při výkonu práce sociální pracovnice (pečovatelky) žalobkyně nebyla příjemkyní žádných dalších finančních prostředků nad rámec odměny od města, od nikoho dalšího peníze nedostávala. Žalobkyně je vyučena v oboru kuchař/číšník, v něm však práci nevykonávala od narození dětí účastníků, a to s ohledem na značné pracovní vytížení žalovaného a se snahou žalobkyně zabezpečit péči o děti vlastními silami při nepřítomnosti manžela v domácnosti. Z obdobných důvodů také nikdy nepodnikala, byť má oficiálně evidované živnostenské oprávnění (toto je dlouhodobě přerušené). Žalobkyně se pokoušela pracovní uplatnění v sektoru s příznivějším rozvržením pracovní doby ve vztahu k plnění mateřských povinností (to resp. za sjednání polovičního úvazku) získat s pomocí rekvalifikace (k absolvování kurzů viz zjištění odst. 9 odůvodnění rozsudku). Uplatnění jako asistent pedagoga pak nenalezla i vinou uzavření škol a nutnosti absolvovat se svými dětmi distanční výuku, resp. pečovat o mladší dítě při uzavření mateřské školy. Přibližně do dvou týdnů od odchodu ze společné domácnosti (a cca 3 dny po obdržení osvědčení o absolvování rekvalifikace na sociální pracovnici) nastoupila jako sociální pracovnice k městu [obec] na částečný úvazek. Domnívala se, resp. tvrdila, že byla přímo přesvědčena, že s ní město uzavře po roční době smlouvu o sjednání pracovního poměru, až posléze zjistila, že v dohodě o provedení práce akceptovala dobu jejího trvání jen do konce roku 2021. I k vzhledem k tomu, že jí nebylo vyhověno v požadavku na náhradu cestovného, nakonec neusilovala ani o prodloužení poměru z titulu dohody o provedení práce. Od 1. 2. 2022 se jí podařilo sjednat pracovní poměr jako vedoucí pokojských (k tomu viz zjištění z pracovní smlouvy - odst. 11 odůvodnění rozsudku). Uvedenou práci mohla přijmout i s ohledem na nabídnutou pomoc rodičů převzít část péče o nezl. děti účastníků (včetně případné účasti na přípravě do školy). V dřívější době se žalobkyně o takové místo neucházela, a to vzhledem k útlému věku dětí a pracovní době v gastronomii (to ještě za soužití účastníků), posléze i vzhledem k tomu, jak bylo omezeno poskytování služeb a tím i pracovní uplatnění v důsledku opatření proti šíření nemoci covid 19; ostatně uváděla, že pracovní pozice, kterou získala od 1. 2. 2022, se v místě bydliště předtím nenabízela, k dispozici byla až od ledna 2022 Ani město Harrachov neposkytlo žalobkyni v rámci plnění sociálních služeb širší úvazek, resp. plný pracovní poměr. Pokud žili účastníci společně, pak hlídání ze strany rodičů žalobkyně ostatně nebylo prakticky proveditelné, jelikož rodiče žalobkyně s nimi nebydleli ve společném objektu; s rodiči žalovaného žalobkyně nevycházela v dobrém – podle ní proto, že se dlouhodobě zaštiťovali tím, že zájem trávit s vnoučaty čas budou mít až cca kolem 6 let jejich věku. V době soužití účastníků žalobkyně uvažovala o víkendových brigádách v gastronomii, avšak i k vzhledem k postoji žalovaného v podobě nesouhlasu s tím, aby žalobkyně nebyla o víkendech doma, na to nepřistoupila. Při odchodu ze společné domácnosti žalobkyně vybrala ze společného účtu vedeného na jméno žalovaného částku 10 000 Kč pro sebe a děti, dále 25 000 Kč (resp. 23 000 Kč) představující slevu na daních (pozn. soudu – patrně přeplatek ze záloh na daň z příjmu žalovaného), ohledně těchto prostředků byla předem domluvena se žalovaným, že je použijí na mimořádnou splátku dluhu u rodičů žalobkyně, který vznikl v minulosti při zakoupení automobilu účastníky. Žalobkyně naopak nevyzvedla žádné finanční prostředky z jednotlivých obálek, do kterých účastníci při společném hospodaření rozdělovali pravidelně vybírané peníze z účtu vedeného na jméno žalovaného. Při odchodu ze společné domácnosti žalobkyně odvezla část vybavení (nikoliv však skříně, které byly vesměs vestavěné) – např. dětské postele, matrace a peřiny, psací stůl pro dceru, dětské skříně i Ikea, kuchyňský robot, kávovar, pračku, žehličku, jednu ze dvou televizí, sekačku na trávu (pokud odvezla frézu, pak podle ní byla zapůjčena jejími rodiči a žalobkyně ji jen vrátila. Naopak v domácnosti zanechala vestavěné skříně a spotřebiče, sušičku, jednu z televizí, jídelní stůl, rohovou i sedací soupravu, jeden z mrazáků, část hrnců, varnou konvici ožínačku atd. K prodeji frézy žalobkyně sama nepřistoupila, šlo o počin její matky (ostatně fréza dle žalobkyně ve vlastnictví rodičů) realizovaný prostřednictvím facebookového profilu žalobkyně. Dokud účastníci společně hospodařili, pak podle žalobkyně vynakládali na stravu 10 000 Kč měsíčně. Účastníci pravidelně posílali platby na stavební spoření a penzijní připojištění (zůstatky na těchto produktech – podle žalobkyně okolo 200 000 Kč na stavebním spoření každého z nich, 30 000 Kč, resp. 180 000 Kč na penzijním připojištění – žalobkyně od odchodu ze společné domácnosti nedisponuje, neboť respektuje to, že mají být nejprve vypořádány mezi účastníky), předávali v hotovosti 6 000 Kč měsíčně splátku dluhu rodičům žalobkyně, zpravidla ušetřili 8 000 – 9 000 Kč měsíčně. I po odstěhování žalobkyně ze společné domácnosti hradil žalovaný pojistné na povinné ručení ve vztahu k automobilu užívaného nadále jen žalobkyní, a to s ohledem na výhodnější nastavení smluvních podmínek při zohlednění předchozího právního poměru z pojištění, uzavřeného na jméno žalovaného. Po přestěhování žalobkyně a dětí do domu rodičů žalobkyně mají k dispozici větší prostor pro bydlení, než v době společného hospodaření účastníků. Běžný program žalobkyně se - nad rámec výkonu práce v poměru z dohody o provedení práce, později z pracovního poměru - nijak odstěhováním ze společné domácnosti nezměnil, v prvé řadě vnímá svůj úkol postarat se o děti včetně pomoci při výuce. Nezměnily se ani zájmy žalobkyně v podobě vaření, pečení, kreativní činnosti s dětmi, prací na zahradě; vysloveně osobní koníčky žalobkyně po narození dětí nemá. Žalobkyně se pozastavovala nad tvrzenými výdaji žalovaného, zejména měsíčními na jídlo 8 500 – 10 000 Kč oproti výdajům na jídlo žalobkyně u dětí účastníků (8 500 – 9 000 Kč), na zakoupení nových lyží (podle žalobkyně si koupil lyžařskou výbavu i zimní oblečení nedlouho před jejím odstěhováním), nad mimořádným výdajem cca 16 000 Kč na oblečení a dárky dětem k Vánocům (podle ní dětem nepřibylo žádné oblečení), nad ročním doplatkem za energie ve výši 10 000 Kč (podle žalobkyně tato na základě předchozího vyúčtování navýšila zálohy na energie), nad údajem ze zakázkového listu o cca 51 000 Kč na automobil v užívání žalovaného – podle žalobkyně údaje na zakázkový list psané psacím písmem doplnil žalovaný, nikoliv dodavatel prací a materiálu, přičemž se jednalo o výdaje za předchozí celý rok. Nicméně životní úroveň žalovaného je podle žalobkyně lepší než její, což dovozuje z toho, že podle ní má stále nové oblečení a obuv, zakoupil si nový úložný prostor na automobil, nové zimní pneumatiky (přes nákup posledních v listopadu 2020 a okolnost, že žalobkyni přenechal pneumatiky staré 11 let).

7. Žalovaný ve své výpovědi odůvodňoval vyčíslené pravidelné měsíční náklady ve výši 27 952 Kč tak, že jsou složeny ze zálohy na elektrickou energii 6 000 Kč (nezbytné navýšení poté, kdy žalovanému byla ukončena dodávka od Bohemia Energy, a po tzv. dodavateli poslední instance ČEZ si našel nového dodavatele, který mu takto zálohy nastavil; dle tvrzení žalovaného zálohy na elektřinu za soužití účastníků činily 3 000 Kč měsíčně), vodné a stočné 800 Kč, internet 295 Kč, televize 608 Kč (za službu Skylink při okolnosti, kdy žalovaný nemá funkční televizor s běžným přenosem signálu, zároveň podle žalovaného tuto službu účastníci měli již v době soužití), výživné 17 000 Kč (z toho splátka dluhu 2 000 Kč), kapesné pro děti 300 Kč, poplatek za telefon 100 Kč a za kartu Aqua bank 149 Kč, platba za obědy a kafe v zaměstnání 1 300 Kč, a konečně pojistné na životní pojištění (resp. úrazové, pojištění pro případ výpadku příjmů) 1 400 Kč. Nad rámec toho žalovaný vydá za jídlo cca 8 000 – 10 000 Kč měsíčně; ke srovnání této částky s tím, že obdobnou dříve vynakládala celá rodina na společné stravování, žalovaný vysvětloval, že se nestravuje úplně zdravě, dříve žalobkyně pro rodinu vařila, připravovala obědy a večeře, nyní si žalovaný vše nakupuje v běžných potravinách, a proto má vyšší výdaje. Dále nad rámec částky 27 952 Kč žalovaný vynakládal v předmětném období též zásadní výdaje za provoz automobilu. Žalovaný dojíždí v pracovních dnech denně cca 100 km do zaměstnání v [obec], náklady na naftu tak představují 3 800 – 6 000 Kč měsíčně (podle přehledu žalovaného na č. l. 49 jde vesměs o částku cca 5 500 Kč, s výjimkou ledna 2022 – 3 970 Kč), zejm. v zimním období, kdy žalovaný na automobilu převáží box na lyže a spotřeba automobilu představuje 6-7 litrů [číslo] km; převážení boxu nepovažuje za neekonomické, neboť pravidelně po práci chodíval na skialpy (s čímž při nepoužití např. vleku či lanovky jinak nemá zvýšené výdaje), box na automobilu ponechával i kvůli občasnému lyžování s dětmi. Mimořádnými, resp. ročními výdaji okolo 20 000 Kč jsou platby za povinné ručení a havarijní pojištění (leden 2022 – 8 886 Kč), pojištění domu (3 000 Kč), dálniční známka, v říjnu 2021 nákup zimních pneumatik za 9 291 Kč, v listopadu 2021 nákup filtrů a stěračů za 1 320 Kč, v prosinci údržbové náklady automobilu cca 7 800 Kč (přední brzdy, olej, platba servisu 2 968 Kč, geometrie). V listopadu 2021 žalovaný zakoupil dětem k Vánocům převážně oblečení za částku okolo 15 000 Kč (mikiny, tepláky, čepice, bunda pro dceru) zejména z důvodu, že jim v domácnosti žalovaného nezůstalo žádné oblečení; z toho určitou část mají děti u něj, částečně si něco odnesly. V prosinci 2021 pořídil lyžařské vybavení pro děti za 12 459 Kč vzhledem k tomu, že žalobkyně podle něj mu odmítla půjčovat tuto výbavu, kterou dětem ze společné domácnosti odstěhovala, na společné akce, když žalovaný chce s dětmi sportovat; v roce 2022 byl s dětmi lyžovat 4 x nebo 5 x. Pokud děti žalobkyni vyprávěly, že výbavu na lyžování měly z půjčovny, pak žalovaný vysvětloval, že s ohledem na okolnost, kdy žalobkyně nechtěla pro společně trávený čas poskytnout žalovanému pro děti výbavu z minulosti, pořídil v jednom případě ještě v roce 2021 vybavení z půjčovny, kdežto na přelomu listopadu a prosince zakoupil nové. Byl-li žalovaný v rámci výpovědi dotazován na množství stráveného času s dětmi, pak sice připustil, že soudem upravený styk na celý víkend 1 x za 14 dnů se aktuálně omezil na jeden den, někdy i jen cca 6 hodin, avšak přičítá to tomu, že dle něj žalobkyně připouští s dětmi diskuzi na téma realizace styku, nedodržuje soudní rozhodnutí, přitom do podzimu 2021 styk žalovaného s dětmi probíhal řádně, i podle fotografií byly děti spokojené, styku se nebránily. Pokud žalovaný vyčíslil za měsíce předmětného období výdaje o 52 000 Kč vyšší oproti jeho příjmům, pak tento rozdíl aktuálně hradil z půjčky od rodičů. Žalovaný je přesvědčen, že žalobkyně měla možnost získat obdobnou práci, kterou vykonává od 1. 2. 2022, již dříve, a to nepochybně i od září 2021; mohla tak učinit na některém z 20 velkých hotelových komplexů v rámci [obec], konkrétně dle nabídek [anonymizována dvě slova]. V uvedenou dobu tak mohla činit už i s ohledem na věk dětí, které navštěvovali 1. a 4. třídu, starší dcera již občas doprovází mladšího syna ze školy, žalobkyně tak mohla minimálně na 6 hodinový úvazek, bez ohledu na pomoc rodičů, takovou práci někde vykonávat. Ovšem i podle žalovaného bylo v minulosti vyloučené, aby jeho rodiče hlídali děti účastníků, a to z důvodu neshod, pro které žalobkyně v minulosti přestala rodiče žalovaného navštěvovat, a v rámci konzultace v manželské poradně bylo žalovanému již v roce 2015 doporučováno, aby i on kontakty s rodiči omezil. Žalovaný připustil, že v době soužití účastníků nechtěl, aby žalobkyně po 5 denním pracovním týdnu žalovaného následně trávila víkendovou prací zásadní část zbytku týdne, byl však pro řešení, aby měla občasné brigády či výpomoci při výpadcích jiných pracovníků. V době uskutečňování tzv. distanční výuky dcery se na její realizaci žalovaný nepodílel, neboť byl od rána do večera v práci tak, aby živil celou rodinu, když dle jeho slov byl jediným živitelem. V této souvislosti připustil, že v uvedeném období nemohla žalobkyně pracovat na 12 hodinové směny a gastronomii, ale podle něj si mohla obstarat brigádu na cca 4 hodiny nebo volit částečný úvazek. Výkonem práce a cestou stráví žalovaný přibližně 12 hodin denně, v domácnosti si sám zajišťuje úklid, vaření, údržbu domu. Ve volném čase se cca 3 x 1,5 hod. v týdnu věnuje sportovním aktivitám – zejm. běžeckém lyžování, skialpům, cyklistice atd. Vybavení k tomu nezbytné má k dispozici ještě z doby společného soužití společníků, nové si nepořídil. Žalovaný nejprve uváděl, že od doby rozvodu manželství se mu zhoršily potíže s nespavostí, proti nimž užívá léky (s míněnými náklady na ně), následně však připustil, že problémy se spaním – tlumené léky – měl již v minulosti. Podle žalovaného si žalobkyně zvolila při odchodu ze společné domácnosti jeden ze společných dvou automobilů, který chce nadále užívat. Žalovaný vyloučil, že by měl, a to i v minulosti, zohlednitelný příjem z okolnosti, kdy často měnil pneumatiky či celá kola na osobních automobilech účastníků, předchozí prodával.

8. Žalobkyně předložila z její strany pravidelně a průběžně vyhotovované přehledy jejích příjmů a výdajů vynakládaných na její potřeby a potřeby dětí mj. za předmětné období září 2021 – duben 2022 (přílohy CaDz přílohové obálky), spolu s řadou dokladů (zejm. pokladních, případných faktur) o placení těchto výdajů. Z těchto materiálů soud zjistil, že od září do února žalobkyni vycházel na těchto položkách dluh v rozmezí od cca 5 000 – 11 000 Kč, resp. v říjnu 2021 dokonce 27 039 Kč, to s ohledem na příjmy v podobě výživného o žalovaného pro nezl. děti (i se splátkou dluhu ve výši 2 000 Kč šlo o celkem 17 000 Kč měsíčně), dále v podobě výplaty žalobkyně (pozn. soudu - logicky žalobkyní evidované za předcházející odpracovaný měsíc, k tomu viz blíže zjištění ze mzdových listů či shodných tvrzení stran - odst. 10, 11 odůvodnění rozsudku) vesměs 9 586 Kč (resp. v prosinci 2021 ve výši 10 937 Kč, v lednu 2022 ve výši 9 954 Kč), následně v únoru jen 2 441 Kč, v březnu ve výši 36 630 Kč a v dubnu 34 357 Kč, přičemž dalším příjmem žalobkyně počínaje měsícem lednem 2022 byl příjem v podobě přídavků na obě děti celkem 2 540 Kč. Významnými výdaji žalobkyně v době do ledna (včetně) 2022 byly částky na pohonné hmoty (od 4 000 Kč do 5 100 Kč, s výjimkou listopadu – jen 1 760 Kč), poté tyto částky představovaly již jen max. 2 070 Kč. Dalšími výdaji byla částka 5 000 Kč měsíčně na bydlení, částka v rozmezí 8 000 – 9 000 Kč měsíčně na jídlo (míněno pro žalobkyni i děti, bez poplatků na obědy ve školních zařízeních). V září 2021 žalobkyně vydala celkem 32 263 Kč, z části šlo o výdaje související zjevně se zahájením školního roku (na učebnice, psací potřeby, do třídního fondu atd.), přičemž částky registrované žalobkyní přímo u nezletilých dětí dosahovaly (bez vymezeného podílu z plateb na jídlo) maximálně 3 300 Kč u každého; mimořádně vysoké výdaje žalobkyně v tomto měsíci nezaznamenala. V říjnu 2021 k běžným výdajům přibyla částka 16 640 Kč (dokládaná fakturou dodavatele [jméno] [příjmení] č. 2021, vystavenou nicméně na jméno žalovaného, za opravu vozu a 1 650 Kč za provedení technické kontroly). Mezi vyšší výdaje, které je možné zároveň považovat za nikoliv běžně vynakládané, patřila v listopadu částka 2 099 Kč za vysavač, 1 250 Kč za skříň, 2 150 Kč za opravu kufru automobilu, v prosinci 2021 částka 2 588 Kč za koberec, v březnu 2022 částka 2 300 Kč označená jako„ terasa“. Počínaje přehledem výdajů v březnu 2022 je vedle částky 5 000 Kč za bydlení zaznamenána také splátka dluhu ve výši 5 000 Kč. Zároveň je z těchto přehledů patrné, že teprve v době měsíce dubna 2022 žalobkyně vynakládala vyšší výdaje zaznamenané pro svoji osobu, jde-li např. o oblečení, obutí, kosmetiku či kadeřníka (celkem 13 631 Kč), oproti předchozím měsícům, kdy šlo o částky zcela významně nižší. Z některých předložených dokladů, zejména k fakturacím k internetovým nákupům, bylo zjištěno, že znějí na jméno matky.

9. Žalobkyně doložila, že absolvovala vzdělávací program„ Studium pro asistenty pedagoga“ (Osvědčení č. [anonymizováno] [číslo] vydané dne 18. 9. 2020 Národním pedagogickým institutem ČR), a to v rozsahu 147 vyučovacích hodin v době od února 2020 do září 2020. Dále, že absolvovala„ Kvalifikační kurz pro pracovníky v sociálních službách“ v rozsahu 150 vyučovacích hodin v době od 22. 1. 2021 do 12. 3. 2021 (Osvědčení č. [anonymizováno] [rok] vydané dne 12. 3. 2021 [právnická osoba] – [právnická osoba]). Podle potvrzení Úřadu práce ČR z 30. 1. 2019 byla žalobkyně v minulosti (13. 11. 2017 – 28. 1. 2019) vedena v evidenci uchazečů o zaměstnání, s poskytovanou podporou v nezaměstnanosti v době od 13. 11. 2017 do 12. 4. 2018; při rekvalifikaci jí nebyla podpora poskytována.

10. Ze mzdových listů žalobkyně, vystavených [územní celek], soud zjistil, že žalobkyni v dubnu 2021 příslušela čistá mzda (i dobírka a účet) 3 351 Kč, v květnu 2021 ve výši 6 702 Kč, v měsících červnu až srpnu 2021 ve výši vždy po 9 586 Kč. Při jednání 16. 6. 2022 účastníci nesporně tvrdili, že čistá mzda žalobkyně v září i v říjnu 2021 dosáhla výše vždy 9 586 Kč. Od listopadu 2021 byla žalobkyně zohledňována také daňová sleva a daňový bonus, proto jí v listopadu 2021 příslušela čistá mzda 9 579 Kč, nicméně dobírka na účet žalobkyně dosáhla 10 937 Kč, v prosinci 2021 čistá mzda 9 372 Kč, avšak dobírka 9 954 Kč. Za leden 2022 již nebyla zohledněna daňová sleva ani daňový bonus a žalobkyni příslušela čistá mzda i dobírka na účet jen 2 441 Kč.

11. Pracovní smlouvou datovanou 1. 2. 2022 bylo prokázáno uzavření pracovního poměru od uvedeného data mezi zaměstnavatelem [právnická osoba] a žalobkyní jako zaměstnankyní pro druh práce hotelová hospodyně. Sjednána byla zkušební doba 3 měsíců, základní měsíční mzda 30 000 Kč a týdenní pracovní doba 40 hodin s nerovnoměrným rozvržením (včetně dnů sobot, nedělí a svátků). Podle výplatního lístku uvedeného zaměstnavatele žalobkyně za únor 2022 obdržela k výplatě na účet 36 630 Kč při čisté mzdě 36 680 Kč, a to se zohledněním (vedle výše uvedené základní mzdy 30 000 Kč hrubého za 160 hodin) příplatku za 75 hodin práce sobota/neděle a mimořádné odměny 10 000 Kč. Účastníci učinili při jednání 16. 6. 2022 nesporným, že následující čistá mzda žalobkyně představovala za březen 2022 částku 34 357 Kč a duben částku 45 303 Kč.

12. Ze soudem vyžádané zprávy Úřadu práce ČR, kontaktního pracoviště [obec], bylo zjištěno, že žalobkyně v období od 1. 4. 2021 do 31. 5. 2022 pobírala dávky státní sociální podpory – přídavek na dítě, resp. dle platebního rozpisu jí tyto dávky byly vypláceny až počínaje lednem 2022, a to měsíčně 1 270 Kč na každé z výše uvedených dvou dětí účastníků.

13. Kopií listiny datované 24. 5. 2015 a označené„ Uznání dluhu“ má soud za prokázané, že byla sepsána za právní pomoci advokáta [anonymizováno] [jméno] [příjmení], přičemž obsahovala prohlášení žalovaného jako dlužníka, že uznává částku 650 000 Kč za svůj pravý dluh u věřitelky – žalobkyně, kdy důvodem je půjčka peněžní částky v této výši dne 4. 8. 2009, použitá na uhrazení závazků vzniklých z půjček, úvěrů a hypoték poskytnutých na výstavbu rodinného domu pod adresou [obec a číslo] (v prohlášení označenou jako adresa účastníků). Žalobkyně jako věřitelka vázala vrácení dluhu na odkládací podmínku rozvodu manželství účastníků a žalovaný se zavázal v případě rozvodu manželství dluh v plné výši vrátit žalobkyni do 90 dnů ode dne nabytí právní moci rozsudku o rozvodu manželství. Naopak žalobkyně prohlásila, že pokud manželství zůstane zachováno, dluh žalovanému promine. Oba účastníci prohlásili, že si jsou vědomi mj. toho, že toto písemné uznání dluhu způsobuje trvání promlčecí doby nároku věřitelky na zaplacení dluhu na dobu 10 let počítaných ode dne uznání dluhu. Podle ověřovací doložky České pošty oba účastníci listinu podepsali k datu jejího datování 24. 5. 2015. Výzvou z 28. 4. 2022, odeslanou podle podací stvrzenky, potvrzené Českou poštou, s. p., téhož dne bylo prokázáno, že žalobkyně prostřednictvím právní zástupkyně vyzvala žalovaného k vrácení dlužné částky 650 000 Kč do 19. 7. 2022 – s ohledem na rozvod manželství účastníků s datem právní moci rozsudku 20. 4. 2022.

14. Potvrzením o provedení transakce, vyhotoveným m [právnická osoba] organizační složkou, žalovaný prokázal, že z účtu č. [bankovní účet] ve prospěch účtu č. [bankovní účet] žalobkyně převedla dne 9. 4. 2021 částku 11 300 Kč s popisem transakce„ DLU manželka“. Potvrzením shodné banky o provedení kartové operace bylo prokázáno, že z téhož účtu (s označenými vlastníky – oběma účastníky) bylo dne 8. 4. 2021 provedeno vybrání částky 24 000 Kč z bankomatu v [obec].

15. Výpisem z účtu č. [bankovní účet] vedeného na jméno žalobkyně u [právnická osoba] byl prokázán zůstatek na tomto účtu stavebního spoření k datu 20. 11. 2020 ve výši 211 977,63 Kč. Podle výpisu z účtu u [anonymizováno] [právnická osoba] [anonymizováno], vedeného na jméno žalobkyně činil zůstatek k 31. 12. 2019 částku 34 465,73 Kč (č. l. 56-59).

16. Podle obsahu e-mailu žalovaného tento informoval žalobkyni, že vozidlo [anonymizována dvě slova] má pojistnou smlouvu uzavřenou pouze do 20. 7. 2021, a požádal žalobkyni, aby na své jméno uzavřela novou pojistnou smlouvu.

17. Z potvrzení [příjmení] [jméno] ([anonymizováno]) s.r.o. se sídlem v [obec] ([IČO]) – č. l. 16, 16 p. v., 21-22, 50-53, 116 – soud zjistil, že žalovaný měl v období prvního pololetí roku 2021 čistý příjem vesměs v rozmezí cca od 52 000 do 58 000 Kč, s výjimkou března 2021 (77 678 Kč) a června 2021 (74 182 Kč), v průměru tak šlo o 62 416 Kč. Ve druhém pololetí roku 2021 pak průměrný čistý měsíční příjem žalovaného činil 57 503 Kč, když běžně šlo o příjem v rozmezí od cca 50 000 Kč do 58 000 Kč, pouze v listopadu 2021 činil příjem v čistém 74 859 Kč. Ze mzdových listů vystavených shodným zaměstnavatelem žalovanému soud zjistil, že v roce 2022 dosáhla čistá mzda žalovaného v lednu částku 54 007 Kč (po srážkách 100 Kč na soukromé telefonické hovory, 1 788 Kč na obědy a 343 Kč na nákup [anonymizováno] bylo žalovanému vyplaceno 51 776 Kč), v únoru 2022 částku 51 088 Kč (po obdobných srážkách vyplaceno 49 567 Kč), v březnu 2022 částku 53 447 Kč (po srážkách 52 149 Kč) a v dubnu 2022 částku 52 033 Kč (po srážkách 51 088 Kč). Za uvedené období od ledna 2022 do dubna 2022 (včetně) průměrný čistý měsíční příjem tedy činil 52 644 Kč, zároveň v tomto období, shodně jako v červenci až září 2021, přitom dle mzdových listů žalovaného tento nevykonal žádnou práci přesčas (pozn. soudu – z listinných důkazů za jiná shora uvedená období, tj. potvrzení o výši příjmu, nebylo možné zjistit, zda se mzda vztahovala i za práci přesčas či nikoli).

18. Z korespondence předešle uvedeného zaměstnavatele žalovaného bylo zjištěno, že postupně (v období od 30. 9. 2021 do 25. 10. 2021) s ohledem na omezování výroby byly stanoveny páteční dny jako nevýrobní, náhrada mzdy v souvislosti s tím pak byla v listopadu 2021 stanovena na 70% průměrného výdělku.

19. Z faktury [číslo] dodavatele [anonymizována dvě slova] [právnická osoba] soud zjistil, že 6. 10. 2021 vyúčtoval na jméno žalovaného zimní pneumatiky [příjmení] [jméno] 6, a to v počtu 4 kusů za celkovou cenu 9 291 Kč. Z faktury [číslo] dodavatele [anonymizováno] s.r.o. bylo zjištěno, že 14. 10. 2020 vyúčtoval žalovanému částku 9 056 Kč za 4 ks pneumatik. Fakturou [číslo] bylo prokázáno, že dodavatel [jméno] [příjmení] (autoservis, pneuservis) vyúčtoval za plnění 15. 10. 2021, a to zejm. práce dle zakázkového listu – demontáž, montáž a vyvážení – celkem 630 Kč (neuvedenému zákazníkovi). Podle zakázkového listu ze dne 30. 3. 2021 [číslo] bylo vůči žalovanému jako zákazníkovi ze strany dodavatele [jméno] [příjmení] (autoservis, pneuservis, klimatizace) vystaveno plánované vyúčtování ohledně výměny rozvodů, včetně vodní pumpy (práce i materiál) v částce celkem 8 540 Kč; dále byla uvedena cena za položky„ komplet brzdy 2020“,„ olej DSG, Haldex 2020“, za„ zimní pneu Notion/2020/10 a motorový olej“ atd. – celkem 51 240 Kč. 20.  Detailem platby, vyhotoveným [anonymizováno] bank (resp. [právnická osoba]) ke dni 8. 4. 2022 žalovaný prokázal, že ze svého účtu č. [bankovní účet] dne 24. 1. 2022 uhradil částku 9 758,61 Kč ve prospěch účtu [číslo] (pozn. soudu – dle tvrzení žalovaného doplatek elektrické energie předchozímu dodavateli ČEZ) a dne 16. 2. 2022 (ve prospěch účtu označeného [právnická osoba], [číslo]) částku ve výši 6 000 Kč (pozn. soudu – dle žalovaného měsíční záloha na platby za odběr elektrické energie).

21. Z čestného prohlášení sepsaného dne 29. 4. 2022 a obsahujícího Českou poštou, s. p. stejného dne ověřený podpis matky žalobkyně [jméno] [příjmení] soud zjistil, že v něm byl prezentován důvod sepsání prohlášení vzhledem k nemožnosti pisatelky účastnit se termínu jednání, ke kterému byla původně předvolána jako svědkyně. Dále v něm bylo uvedeno prohlášení, že pisatelka 8. 4. 2022 převzala od své dcery – žalobkyně – mimořádnou splátku 24 000 Kč, která tak byla odečtena z půjčky vzniklé dne 19. 1. 2018 ve výši 235 000 Kč a dne 30. 7. 2018 ve výši 95 000 Kč (celkem 330 000 Kč), zapůjčených„ manželům [příjmení]“ na osobní vozy [anonymizována dvě slova] a [anonymizována dvě slova]. Ke dni 8. 4. 2021 tak bylo dle pisatelky splaceno 252 000 Kč (i se zohledněním zmiňované splátky 24 000 Kč uvedeného dne), následně bylo požadováno po žalovaném splácení poloviny zbylého dluhu – ze 78 000 Kč konkrétně 39 000 Kč, a to případně i splátkami 6 000 Kč měsíčně, domluvenými při předání půjček, avšak žalovaný další splácení odmítl.

22. Žalovaný předložil fotografie interiéru částí bytu, který účastníci užívali společně, k doložení toho, že po odstěhování žalobkyně ze společné domácnosti v této ubyly 4 x skříň, kávovar, kuchyňský robot, tiskárna, pračka, elektrický bidet (před tím příslušenství WC), televizor z ložnice, matrace a rošt z poloviny dvoulůžka, stůl, židle a 2x postel z dětského pokoje, část potravin.

23. K tvrzení žalovaného, že žalobkyně mohla i v době před 1. 2. 2022 získat práci odpovídající její kvalifikaci, a to konkrétně na pozicích číšnice a servírky, recepční, příp. pomocné síly v kuchyni, předložil žalovaný pracovní nabídky s identifikačními čísly volných míst u kontaktního pracoviště Úřadu práce ČR v [obec] (č. l. 68-76 spisu). Údaje byly časově situovány z období od 25. 1. 2021 do 4. 4. 2022 (rozmezí dat poslední změny v nabídce), v tomtéž období bylo situováno možné datum nástupu do práce. Mzdové rozpětí na pozicích číšnic a servírek se pohybovalo od 20 000 Kč do 38 000 Kč. Soud pro autentičnost těchto údajů i zhodnocení reálné možnosti na straně žalobkyně získat na inzerovaných místech pracovní uplatnění učinil na jednotlivé subjekty dotaz v tom směru, zda v době od 1. 4. 2021 do 31. 1. 2022 skutečně nabízeli pracovní uplatnění na uvedených pozicích, pokud ano, za jakých podmínek – zejm. při projevu zájmu o práci ze strany matky s dětmi ve věku 8 a 10 let. Ve vztahu k tomuto dotazu pak soud obdržel minimum reakcí, již z toho lze usuzovat, že reálnost získání žalovaným tvrzeného pracovního uplatnění na straně žalobkyně byla podstatně nižší, než jak se pro uvedenou dobu jevilo z žalovaným předložených inzercí volných míst. Konkrétně společnost [právnická osoba] ([IČO]) sice soudu uvedla, že volná pracovní místa na uvedených pozicích ve zmíněném období jimi byla nabízena, inzerována jsou ostatně permanentně; v případě zájmu o práci na straně matky s malými dětmi, které potřebují péči, by bylo získání místa reálné v případě, že by si matka zařídila hlídání, přičemž na pozici recepční by zároveň šlo o práci na 12 hodinové směny – denní a noční, na pozici barmana by byla nutná přítomnost do pozdních nočních hodin, na pozici číšník/servírka s nástupem v 6:00, v případě večeří od 17:00 hodin – s nezbytností přítomnosti na směně do 23:00 hodin. Subjekt, který byl v žalovaným předložených nabídkách zmíněn jako zaměstnavatel pro pracovní místo v restaurantu [příjmení] [příjmení] v [obec], konkrétně [právnická osoba] k dotazu uvedl, že od 16. 11. 2021 nemá restaurant v pronájmu, tudíž nemůže na dotaz odpovědět. Jiné subjekty soudu neodpověděly.

24. Ze sdělení [územní celek], vyžádaného soudem, bylo zjištěno, že na základě dohody o pracovní činnosti zaměstnávalo žalobkyni od 16. 4. 2021 do 13. 1. 2022, a to bez vyplácení jiných plateb (pozn. soudu – zjevně i bez dotazovaných náhrad cestovních výdajů) nad rámec odměny za vykonanou práci, neboť dle zaměstnavatele nebyly jiné platby písemně sjednány v uvedené dohodě. Žalobkyně přitom korespondencí z 13. 1. 2022 (č. l. 92 spisu) prokázala, že dne 14. 1. 2022 doručila [stát. instituce] dopis obsahující její stanovisko k ukončení práce pečovatelky v sociálních službách, přičemž zásadním důvodem uvedeným žalobkyní bylo, že podle ní nebyla při sepisu dohody o provedení práce informována, že bude nutné používat soukromé vozidlo, mj. pro rozvoz obědů bez toho, že by obdržela náhradu cestovného; teprve od roku 2022 byl slibován služební vůz, avšak nakonec nedošlo ani k uzavření pracovní smlouvy, která podle žalobkyně jí byla zpočátku slibována.

25. Z výtisku údajů z facebookového profilu žalobkyně bylo zjištěno, že byla nabízena z její strany k odkupu matrace rozměry 90x200, dále sněhová fréza [příjmení] [anonymizováno], a konečně televizor [anonymizována dvě slova].

26. Z výpovědi svědkyně [příjmení] bylo zjištěno, že sepsala čestné prohlášení (viz odst. 21 odůvodnění), a to v době, kdy se dozvěděla o původním předvolání k jednání, k němuž se nemohla dostavit z důvodu lékařského ošetření. Obsah čestného prohlášení koncipovala vzhledem k tomu, že jí žalobkyně (její dcera) řekla, že má sepsat, kolik účastníci svědkyni (resp. jí a jejímu manželovi jako otci žalobkyně) dluží. Žalobkyně sama svědkyni o konkrétních částkách nic bližšího neříkala, ale svědkyně je přesně zná, neboť si průběžně zapisuje, kolik bylo splaceno. Krátce před odchodem žalobkyně ze společné domácnosti účastníků tito při návštěvě u rodičů žalobkyně prezentovali společně, že budou mít přeplatky na daních, z nichž zaplatí další část dluhu. Dne 8. 4. 2021 pak žalobkyně svědkyni sdělila, že mají výplatu, že jde do bankomatu vybrat peníze, následně – když v nepřítomnosti žalobkyně hlídala svědkyně děti účastníků – po návratu předala svědkyni 24 000 Kč. Krom toho žalobkyně svědkyni zmiňovala, že si vybrala 11 000 Kč pro sebe a děti. Později svědkyně požádala přímo žalovaného, aby jí zaplatil polovinu ze zbytku dluhu 78 000 Kč, tj. celkem 39 000 Kč, ale on to odmítl, přestože svědkyně byla ochotna přijmout i splátky – tak, jako dříve účastníci pravidelně a poctivě dle dohody spláceli 6 000 Kč měsíčně. Splátky v minulosti svědkyni předávali střídavě oba účastníci, svědkyně si o tom vedla záznamy, které následně žalovaný podepisoval a čas od času si tyto záznamy také nafotil. Nad rámec předmětné splátky 24 000 Kč dne 8. 4. 2021 svědkyně od žalobkyně ani žalovaného žádnou mimořádnou splátku neobdržela, ani od účastníků v minulosti nepožadovala úhradu mimořádné splátky 8. 4. 2021, ve výpovědi nicméně svědkyně přesvědčivě uvedla, že účastníci byli na této splátce z daňových přeplatků domluveni, říkali to svědkyni při návštěvě u velikonočního stolu.

27. Soud neprovedl část navržených důkazů. Provedeny nebyly výslechy svědkyň [příjmení], [příjmení] či [příjmení] k tvrzení žalobkyně, že se v době společného soužití účastníků hodlala podílet na příjmech na domácnosti brigádním výdělkem zejména o víkendech. Tyto výslechy nebyly provedeny vzhledem k tomu, že se účastníci ve výpovědích skutkově shodli na tom, že mezi nimi nedošlo k dohodě, podle které by žalobkyně pracovala o víkendech po běžnou pracovní dobu, a dále vzhledem k tomu, že otázka, zda mezi nimi mohla být shoda o alespoň občasném brigádním výdělku žalobkyně ve víkendových dnech, nepředstavovala pro meritorní rozhodnutí o výživném žalobkyně jako manželky pro období významně vzdálené od společného soužití účastníků rozhodující skutkovou okolnost. Dále soud neprovedl jeden z navržených důkazů v širším rozsahu, než jak byl původně označen. To se týkalo požadavku žalovaného při jednání 16. 6. 2022 na rozšíření výslechu svědkyně [příjmení] (jinak slyšené k návrhu žalobkyně ohledně půjčky účastníků od rodičů žalobkyně, resp. zejm. ve vztahu k mimořádné splátce 24 000 Kč) - vyslechnout ji i ohledně problematiky vlastnictví k prodeji inzerované frézy, hospodaření žalobkyně, nákupu některých věcí, k nimž se vztahovaly faktury či obdobné doklady vystavené na jméno svědkyně (nikoli žalobkyně), výše žalobkyní placeného příspěvku 5 000 Kč rodičům za bydlení a ohledně finanční podpory ze strany jejích rodičů. Výslech v tomto rozsahu nebyl připuštěn z důvodu, že k uvedeným okolnostem nebyl důkaz navržen v souladu se zásadou koncentrace řízení do prvního jednání konaného 19. 4. 2022, když do jeho skončení žalobkyně zásadní tvrzení - podpoře rodičů – uvedla, nešlo tak o nová tvrzení, žalovanému neznámá. Konečně nebyl proveden důkaz výslechem svědkyně [příjmení] a vyžádáním výpisů z účtu žalobkyně, neboť od tohoto důkazního návrhu žalovaný nakonec ustoupil.

28. Při právním hodnocení skutkových zjištění vzal soud v úvahu následující znění adekvátních ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen o. z.). Podle § 690, věta první o. z. každý z manželů přispívá na potřeby života rodiny a potřeby rodinné domácnosti podle svých osobních a majetkových poměrů, schopností a možností tak, aby životní úroveň všech členů rodiny byla zásadně srovnatelná. Podle § 697 odst. 1 o. z. mají manželé vzájemnou vyživovací povinnost v rozsahu, který oběma zajišťuje zásadně stejnou hmotnou a kulturní úroveň. Vyživovací povinnost mezi manžely předchází vyživovací povinnosti dítěte i rodičů. Podle odst. 2 téhož ustanovení pro vyživovací povinnost mezi manžely jinak platí obecná ustanovení o výživném. Z obecných ustanovení o výživném (§§ 910 až 914 a §§ 921 až 923 o. z.) je pak pro výživné mezi manžely aplikovatelné zejm. ustanovení § 913, podle jehož odstavce 1 jsou pro určení rozsahu výživného rozhodné odůvodněné potřeby oprávněného a jeho majetkové poměry, jakož i schopnosti, možnosti a majetkové poměry povinného. Podle § 913 odst. 2 o. z. při hodnocení schopností, možností a majetkových poměrů povinného je třeba také zkoumat, zda se povinný nevzdal bez důležitého důvodu výhodnějšího zaměstnání či výdělečné činnosti nebo majetkového prospěchu, popřípadě zda nepodstupuje nepřiměřená majetková rizika. Dále je třeba přihlédnout k tomu, že povinný o oprávněného osobně pečuje, a k míře, v jaké tak činí; přihlédne se popřípadě i k péči o rodinnou domácnost. Podle § 921 odst. 1 o. z. se výživné plní v pravidelných dávkách a je splatné vždy měsíc dopředu, ledaže soud rozhodl jinak nebo se osoba výživou povinná dohodla s osobou oprávněnou jinak. § 922 odst. 1, část věty před středníkem o. z. lze výživné přiznat jen ode dne zahájení soudního řízení. Dále vzal soud v úvahu, že podle § 2 odst. 3 o. z. nesmí být vyklad a použití právního předpisu mj. v rozporu s dobrými mravy.

29. Po provedeném dokazování a s přihlédnutím k citované právní úpravě soud dospěl v rámci skutkových a právních závěrů k názoru, že žaloba je v základu a též v nadpoloviční části žalobkyní požadované výše výživného důvodná. Účastníci žili jako manželé od 27. 11. 2010 do 20. 4. 2022 (prokázáno rozsudkem o rozvod manželství), před rozvodem však bylo soužití ukončeno v dubnu 2021, kdy se manželka odstěhovala společně s nezletilými dětmi účastníků z do té doby vedené společné domácnosti na adresu bydliště rodičů, kde sdílí číst objektu a spolu s dětmi pro sebe má bytový prostor o rozloze cca 100 m2. Ve vztahu k nezletilým dětem bylo v soudním řízení (viz zjištění ze spisu zdejšího soudu 9 Nc 1336/2021) s účinností od 1. 4. 2021 určeno žalovanému výživné 8 000 Kč na nezl. [jméno], nar. 2011 a 7 000 Kč na nezl. [jméno], nar. 2013; obě děti jsou přitom dle soudem schválené dohody účastníků ve výlučné péči žalobkyně. Uvedené výživné bylo stanoveno s ohledem na opatrovnickým soudem zjištěný příjem žalovaného v průměru měsíčně 64 387 Kč čistého, a to i se zohledněním příjmu žalobkyně pouze 9 586 Kč měsíčně. V předmětném řízení žalobkyně uplatnila požadavek na výživné manželky žalobou podanou 30. 9. 2021, tj. téměř po 5 měsících od ukončení soužití účastníků.

30. V prvé řadě soudem nebyla zohledněna argumentace žalovaného směřující k tomu, že by nárok žalobkyně jako takový (tedy užití právního předpisu o úpravě výživného manželky) měl být shledán v rozporu s dobrými mravy (§ 2 odst. 3 o. z. a contrario). Soud se neztotožňuje se skutkovou verzí žalovaného o tom, že by žalobkyně k odstěhování a ukončení soužití přistoupila nějak unáhleně a nečekaně pro žalovaného, protože takové skutkové tvrzení žalovaného odporuje zejména tomu, co bylo zjištěno obsahem rozvodového spisu (k tomu viz zjištění v odst. 5 odůvodnění rozsudku). V řízení o rozvod manželství, zahájeném návrhem žalobkyně k datu 21. 4. 2021, bylo ze strany obou účastníků připuštěno, že již na podzim roku 2020 – tedy podstatně dříve, než se žalobkyně z domácnosti odstěhovala – řešili manželské problémy konzultací v manželské poradně. Ostatně žalobkyně uváděla, že se tak stalo i v roce 2015; zároveň problémům mezi účastníky již z doby roku 2015 koresponduje zjištění z listiny uznání dluhu z 24. 5. 2015, kde žalovaný postavil najisto, že mu žalobkyně 4. 8. 2009 zapůjčila prostředky pro úhradu jeho dluhu na dobudování domu, a zavázal se je v případě rozvodu vrátit. Soud tedy nemá žádného zásadního důvodu pochybovat, že žalobkyně (jak tvrdila v řízení o rozvod) již v únoru 2021 oznámila žalovanému, že se chce rozvést; následné odstěhování se žalobkyně ze společné domácnosti pak nemohlo být pro žalovaného až natolik překvapivou událostí. Soud v nyní projednávané věci také nepřehlédl, že v řízení o rozvod manželství nevyzněl skutkový závěr soudu v tom směru, že by žalobkyně jednostranně zavinila rozvrat manželství. Ze spisu sp. zn. 7 C 47/2021 se ani nepodává, že by se žalovaný bránil rozvodu manželství, natož aby po podaném návrhu (po 21. 4. 2021) činil nějaké konkrétní kroky, aby soužití bylo obnoveno. K návrhu, doručenému mu v počátku května 2021, resp. opakovaně ještě na počátku června (to i s výzvou k vyjádření se vůči návrhu) se vyjádřil až v lednu 2022 tak, že (byť s hodnocením, že se různí pohled manželů na příčiny rozvratu manželství) se samotným rozvodem manželství souhlasil. V tomto kontextu je soud přesvědčen, že žalobkyni nelze hodnotit jako osobu, která se chovala tak (ve smyslu jednostranného zavinění příčiny rozvratu manželství), že by její samotný nárok na výživné byl v rozporu s dobrými mravy (§ 2 odst. 3 – a contrario – o. z.). Připomínáno je, že žalobkyně ještě na podzim 2020 aktivitou o konzultaci v manželské poradně dala najevo zodpovědný přístup k zachování manželství. Jestliže následně manželské soužití bylo takové úrovně, kdy účastníci už spolu nebyli schopni, a to z oboustranných důvodů (viz zjištěné příčiny rozvratu manželství v řízení sp. zn. 7 C 47/2021 – oboustranné odcizení v důsledku nepochopení úlohy rodiče na straně manžela, ale i nepochopení na straně manželky), udržovat manželské soužití, pak odepřít žalobkyni nárok na výživné manželky jen proto, že ještě před rozvodem manželství (před právní mocí rozsudku o rozvod) odešla ze společné domácnosti i s nezletilými dětmi, není na místě. Na druhé straně lze přisvědčit žalovanému, že v řízení nebylo prokázáno, že by na straně žalobkyně absentovaly jakékoli příčiny rozvratu manželství, ani to, že by žalovaný udržoval známost s jinou ženou.

31. Dále se soud opodstatněností nároku žalobkyně zabýval optikou výše citované právní úpravy o vyživovací povinnosti mezi manžely, a to počínaje podáním žaloby (30. 9. 2021), se zřetelem k ust. § 922 odst. 1, část před středníkem o. z., podle něhož lze mj. výživné na manželku přiznat právě jen od zahájení řízení. V tomto časovém kontextu nebyla příliš relevantní námitka žalovaného, že si po odstěhování žalobkyně ze společné domácnosti musel pořídit část vybavení domácnosti (včetně kupř. postelí pro děti), jelikož soud vzal úvahu, že žalobkyně nepodala žalobu právě při odstěhování ze společné domácnosti, ale v podstatě až téměř 5 měsíců poté.

32. Po zhodnocení dokazování, které bylo doplněno i zprávami vyžádanými od jednotlivých provozovatelů restauračních či ubytovacích zařízení, jejichž přehled údajné inzerce předložila žalovaná strana, soud dospěl k přesvědčení, že není možné klást žalobkyni za vinu, že si neobstarala po předmětnou dobu (resp. nejméně do konce ledna 2022) práci, již sehnala až od 1. února 2022, kdy pracuje jako vedoucí pokojských s příjmem výše zjištěným v odst. 11 odůvodnění rozsudku. Nebyly předloženy, a soud přes učiněné mnohé dotazy nezjistil od údajných inzerujících subjektů, důkazy o tom, že by za uvedené období byla k dispozici takováto práce na denní směnu, přizpůsobitelná dobře režimu matky, která se stará o dvě děti ještě poměrně útlého věku v kombinaci s tím, že za poslední měsíce až dva roky bylo na rodiče takovýchto dětí, kteří je mají ve výlučné péči, kladeno nadměrné zatížení v podobě osobní péče u předškoláků a zajišťování distanční výuky školáků v rámci zcela mimořádného a do té doby neaplikovaného režimu školní výuky.

33. Podle § 697 odst. 1 o. z. je měřítkem vzájemné vyživovací povinnosti shodnost úrovně hmotné a kulturní na straně obou manželů, ve smyslu § 913 odst. 1 o. z. pak i odůvodněné potřeby a majetkové poměry oprávněného (zde žalobkyně) a schopnosti, možnosti a majetkové poměry povinného (žalovaného). Z uvedeného pohledu právní úpravy není dle názoru soudu výstižná argumentace žalovaného, že žalobkyně v řízení netvrdila a neprokázala na své straně změnu životní úrovně odchodem ze společné domácnosti, neboť nárok na plnění vyživovací povinnosti není podmíněn takovou změnou. Dále soud předesílá, že pro určení výše vyživovací povinnosti nebylo (ve směru požadavku žalovaného na nižší výživné) zohledněno vybrání částky 24 000 Kč dne 8. 4. 2021 žalobkyní ze společného účtu, neboť bylo prokázáno (výpovědí žalobkyně, svědkyně [příjmení] a jejím čestným prohlášením), že částka dle dohody účastníků sloužila k mimořádné splátce dluhu vůči rodičům žalobkyně, dále ani výběr cca 11 000 Kč v tutéž dobu (tj. mj. předcházející požadavku na výživné o více než 5 měsíců), který svou výší nepochybně korespondoval potřebám žalobkyně a děti, pro něž měl – dle žalobkyně – výběr sloužit. Dále nebylo rozhodné, že na jméno žalobkyně je vedeno stavební spoření a penzijní připojištění (se zůstatkem cca 230 000 Kč), jestliže obdobné finanční produkty jsou evidovány i na jméno žalovaného, a zároveň lze přisvědčit přístupu žalobkyně, že z těchto prostředků v předmětnou dobu nečerpala pro aktuální uspokojování svých potřeb, neboť ctila situaci, že jde o nevypořádané prostředky SJM účastníků.

34. Oddělením domácností účastníků nastala nezbytnost u obou z nich samostatně se postarat o zabezpečení veškerých svých potřeb. Bytové zabezpečení má příznivěji zajištěno žalovaný – ve vlastní nemovitosti, kdežto žalobkyně bydlí u rodičů. Žalovaným namítaná vyšší rozloha bytu užívaného žalobkyní u rodičů oproti bytovému prostoru žalovaného je nepochybně vyvážena tím, že žalobkyně neužívá byt sama, nýbrž i s dětmi účastníků. Aktuálně vynakládané náklady na bydlení se jeví v absolutních hodnotách vyšší u žalovaného (opodstatněné zvýšení nákladů na elektrickou energii je obecně známou skutečností, žalovaný ji prokázal úhradou vyšších záloh; jen v tomto směru jde o 6 000 Kč měsíc, zatímco žalobkyně hradila rodičům příspěvek 5 000 Kč měsíčně). Vybavení domácnosti, které tomu kterému účastníku zbylo k užívání, případně chybějící postupně pořizují, nepředstavuje dle zjištěných okolností podle názoru soudu významnou disproporci mezi stranami. Dále - žalobkyně sice po část předmětného období pracovala na dohodu o provedení práce a tím na nižší hodinový úvazek, od 1. 2. 2022 při plném úvazku pracuje v místě bydliště, ovšem – při poukazu žalovaného na jemu se dostávající významně menší penzum volného času při dojíždění do práce 100 km denně – nelze přehlédnut, že žalobkyně má v plné péči obě děti účastníků. Ty - s ohledem na věk - zcela nepochybně vyžadují stále trvající péči osobní, která jistě z mimopracovní doby žalobkyně zabírá nemalou část. Životní úroveň žalobkyně z pohledu volného času proto dle názoru soudu není nikterak vyšší, než úroveň žalovaného (který navíc v předmětném období – proti jím uvedenému tvrzení o části doby soužití účastníků – neodpracoval žádné přesčasové hodiny).

35. Z přehledu učiněných výdajů žalobkyně soud nepřisvědčil názoru žalovaného, že po odstěhování ze společné domácnosti žalobkyně vynakládá výrazně vyšší částky, než za rodinného soužití účastníků. Přehled výdajů tomu nenasvědčuje, např. položky za jídlo jsou i nižší, než je žalobkyně prezentovala z doby při společném soužití (cca 10 000 Kč). V tomto dílčím směru je spíše nekorespondující, jaké výdaje za jídlo uváděl žalovaný (vyšší než tříčlenná domácnost žalobkyně).

36. Oproti výše uvedenému se pak úroveň účastníků po převážnou část předmětného období lišila jednoznačně ve výši příjmů z pracovního či jemu obdobného poměru (k tomu viz detailní zjištění v odst. 10, 11, 17 odůvodnění rozsudku). Přesto byl požadavek žalobkyně na měsíční výživné 7 500 Kč částečně shledán neopodstatněným. Soud totiž přihlédl k tomu, že na straně žalovaného došlo ke změně oproti tomu, kdy žalobkyní bylo uvažováno, že žalovaný má příjmovou situaci adekvátní tomu, co bylo zjištěné v době rozhodnutí o výživném nezletilých dětí účastníků. Tam opatrovnický soud vycházel z průměrného příjmu žalovaného přes 64 000 Kč. V řízení o výživném manželky však byl za druhé pololetí roku 2021 zjištěn příjem žalovaného jen cca 57 500 Kč měsíčně, v rozmezí ledna až dubna 2022 pak jen 52 644 Kč. Žalovaný nepodával, resp. alespoň soudu to není známo, návrh na snížení vyživovací povinnosti k dětem. V tomto směru tedy platí běžné výživné 15 000 Kč z nižšího oproti uvažovanému příjmu z opatrovnického řízení.

37. Proto bylo výživné žalobkyni určeno na částku 5 500 Kč měsíčně za období od 30. 9. 2021 do ledna 2022 včetně. Soud uvažoval tak, že výživné je podle právní úpravy nezbytné platit předem. Žalobkyně v lednu 2022 měla ještě k dispozici příjem okolo 9 500, a za období ode dne podání žaloby 30. 9. 2021 do 31. 1. 2022 jí tedy podle názoru soudu přísluší částka 5 500 Kč za měsíc. V únoru 2022 žalobkyně měla příjem jenom 2 441 Kč; bylo to dáno tím, že ukončila ze zcela zohlednitelných důvodů, navíc nízce ohodnocený, poměr z dohody o provedení práce u města Harrachov. Od 1. února 2022 se žalobkyni podařilo sehnat pracovní poměr, z něhož jí samozřejmě příjem byl vyplacen poprvé až v březnu 2022. Tedy v částce 7 500 Kč měsíčně přísluší žalobkyni výživné od 1. 2. 2022 do 28. 2. 2022. V měsících březen a duben 2022 byl žalobkyni vyplacen příjem (za únor a březen 2022) 36 680 Kč, resp. 34 357 Kč, což je navýšení značně významné oproti předchozímu příjmu z konce roku 2021 (cca 9 500 Kč), a proto tedy výživné za tyto 2 měsíce soud stanovil pouze v částce 2 000 Kč za měsíc. Ve zbytku je žaloba nedůvodná.

38. Dlužné výživné (výrok II. rozsudku) bylo spočítáno s ohledem na částky a za období výše uvedená, která jsou celkově ukončena právní mocí rozvodového rozsudku. Soud má za to, že k 20. 4. 2022, kdy manželství bylo rozvedeno, už výživné žalobkyni nepřísluší, a určil dlužné výživné na 32 950 Kč. Konkrétně jde o 183 Kč za jeden den září 2021 (1/30 x 5 500 Kč), dále 4 x 5 500 Kč za měsíce říjen, listopad a prosinec 2021 a leden 2022, 7 500 Kč za únor 2022, 2 000 Kč za březen 2022 a 1 266 Kč (19/30 x 2 000 Kč) za období od 1. do 19. 4. 2022 Lhůta pro zaplacení dlužného výživného byla zvolena jen mírně delší, než jsou (dle § 160 odst. 1, část první věty před středníkem o. s. ř.) 3 dny od právní moci rozsudku, a to proto, že dlužné výživné nepředstavuje částku – zejm. ve srovnání s měsíčním příjem žalovaného ze zaměstnání – neúměrně vysokou. Navíc je řízení vedeno od září 2021 a žalovanému (jenž byl s požadavkem žalobkyně obeznámen nejpozději k 22. 10. 2021, kdy mu byla doručena žaloba) muselo být z postoje soudu prezentovaného již při první jednání konaném 19. 4. 2022 zřejmé, že soud v základu považuje nárok žalobkyně za spíše opodstatněný; k úhradě výživného žalobkyni tak žalovaný měl časový prostor vytvořit si finanční rezervu. Zároveň žalobkyně musela své potřeby v období, za které se výživného domáhala, krýt jiným způsobem než výživným od žalovaného, který jí ničeho nepřispíval, a není proto namístě, aby splatnost dlužného výživného byla dále odkládána nebo aby byl stanoven režim splátek.

39. Ve smyslu ust. § 151 odst. 1 o. s. ř. soud rozhodl výrokem III. tohoto rozsudku o povinnosti k náhradě nákladů prvostupňového řízení, neboť tímto rozsudkem se u něj tato fáze řízení končí.

40. Při rozhodování o nákladech řízení vzal soud v potaz prioritní zákonnou zásadu, tj. pravidlo úspěchu ve věci. Podle § 142 odst. 1 o. s. ř. totiž platí, že účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů řízení potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Podle odstavce 2 téhož ustanovení měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, případně vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo.

41. Žalobkyně, která tvrdila své právo na výživné manželky, požadovala výši výživného 7 500 Kč měsíčně, tudíž za období od data podání žaloby 30. 9. 2021 do data předcházejícího rozvodu manželství (tj. do 19. 4. 2022) by šlo celkem o 50 000 Kč (250 Kč za 30. 9. 2021 – 1/30 ze 7 500 Kč, 6 x 7 500 Kč za plné měsíce říjen 2021 až březen 2022, 4 750 Kč – 19/30 ze 7 500 Kč za duben 2022). Žalobkyni bylo přisouzeno jen 32 950 Kč, tj. 66% z požadovaného. Oproti tomu se žalovaný, který právo žalobkyně na výživné manželky zcela popíral, žalobě ubránil v rozsahu 34%. Ve smyslu ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. tak bylo více úspěšné žalobkyni přisouzeno na náhradě nákladů řízení 32% (66% - 34%) z nich.

42. Náklady řízení žalobkyně jsou v plné výši představovány náklady právního zastoupení 25 050 Kč, které byly určeny dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách za poskytování právních služeb, ve znění účinném ke dni učinění jednotlivých úkonů právní služby (dále případně jen AT). Při tarifní hodnotě 50 000 Kč (§ 8 odst. 1 AT, neboť předmětem řízení byl peněžitý nárok – výživné za omezenou dobu požadované v celkové výši 50 000 Kč) činí odměna advokátky za jeden úkon 3 100 Kč (§ 7 bod 5 AT). V posuzovaném případě dosáhla odměna advokátky, která v řízení učinila 6 úkonů (převzetí a příprava zastoupení z 29. 9. 2021, žaloba podaná 30. 9. 2021, účast u 2 jednání dne 19. 4. a 16. 6. 2022, účast u vyhlášení rozhodnutí dne 27. 6. 2022; § 11 odst. 1 písm. a), d), g), odst. 2 písm. f) AT), když s účastí u obou jednání, trvajících 2 započaté hodiny, se pojí dvojnásobek odměny, kdežto s účastí u vyhlášení rozhodnutí jen polovina odměny, celkem 23 250 Kč (7,5 x 3 100). Dále jde o náhradu hotových výdajů spojených s každým z výše uvedených 6 úkonů – vždy po 300 Kč - tj. celkem 1 800 Kč (6 x 300 Kč, § 13 odst. 4 AT). Z plné výše nákladů řízení žalobkyně 25 050 Kč bude žalovaný povinen nahradit – shora uvedených 32% - 8 016 Kč.