3 C 103/2025

Plný text

Okresní soud v Semilech rozhodl soudcem JUDr. Dominikem Židkem, Ph.D., ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený datum bytem adresa žalovaného pro zaplacení částky 12 311,32 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 10 440 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala, aby žalovaný zaplatil žalobkyni částku ve výši 1 871,32 Kč,, Anonymizováno, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 24 622,64 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 12 311,32 Kč od 22. 7. 2024 do 31. 12. 2024 ve výši 11,75 %, zákonný úrok z prodlení z částky 12 311,32 Kč od 1. 1. 2025 do 30. 6. 2025 ve výši 11 %, zákonný úrok z prodlení z částky 12 311,32 Kč od 1. 7. 2025 do zaplacení s ročním úrokem z prodlení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou, zvýšené o sedm procentních bodů, přičemž v každém kalendářním pololetí, v němž trvá prodlení dlužníka, je výše úroků z prodlení závislá na výši repo sazby stanovené Českou národní bankou a platné pro první den příslušného kalendářního pololetí, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala vydání rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost uhradit žalobkyni částku 12 311,32 Kč s příslušenstvím z titulu nesplněné povinnosti žalovaného vyplývající ze Smlouvy o půjčce č. , číslo, (dále jen „Smlouva“) ze dne 3. 11. 2008. Na základě uzavřené Smlouvy poskytl právní předchůdce žalobkyně (společnost , právnická osoba, ) žalovanému peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč, a to v hotovosti v den uzavření Smlouvy, což žalovaný potvrdil svým podpisem Smlouvy. V souvislosti s poskytnutou půjčkou se žalovaný ve Smlouvě zavázal zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně i poplatek ve sjednané výši. Žalovaný však nehradil sjednané splátky řádně a včas, čímž porušil své závazky ze Smlouvy. Již ze smluvního ujednání bylo přitom žalovanému podle žalobkyně současně známo, že nejpozději dne 9. 11. 2009 má zaplatit celkovou dlužnou částku. Ode dne následujícího, tj. 10. 11. 2009, tak již byl žalovaný podle žalobkyně v prodlení se všemi sjednanými a neuhrazenými splátkami a právní předchůdce žalobkyně tak měl od tohoto dne možnost požadovat uhrazení celé dlužné částky.

2. Žaloba společně s výzvou k vyjádření, zda účastník souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, byla žalovanému doručena na adresu, kde je hlášen k trvalému pobytu postupem podle § 49 o. s. ř. Ve výzvě k vyjádření, zda účastník souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, byl žalovaný poučen o tom, že pokud se v dané lhůtě nevyjádří, bude mít soud za to, že s navrhovaným postupem soudu souhlasí. Žalovaný se k žalobě ani na výzvu nijak nevyjádřil. Žalobkyně již v žalobě s rozhodnutím bez nařízení jednání výslovně souhlasila. Protože byly splněny podmínky podle § 115a o. s. ř., nebylo k projednání věci nařízeno jednání.

3. Soud vzal na základě provedených důkazů za prokázané, že právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč, a to v hotovosti v den uzavření Smlouvy, což žalovaný potvrdil svým podpisem Smlouvy, přičemž RPSN této půjčky bylo 206,8 %. Z tvrzení žalobkyně, které žalovaný nikterak nerozporoval, má soud za prokázané, že žalovaný celkem v souvislosti se Smlouvou uhradil 4 560 Kč.

4. Z dopisu právního zástupce žalobkyně adresovaného žalovanému ze dne 23. 5. 2025 soud zjistil, že žalobkyně předžalobní výzvou vyzvala žalovaného k úhradě tvrzeného dluhu a současně mu sdělila, že pohledávka vyplývající z výše uvedené Smlouvy byla na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 4. 10. 2024 postoupena se všemi právy s ní spojenými, a to s účinností ke dni 9. 10. 2024 na žalobkyni.

5. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 4. 10. 2024 soud zjistil, že původní věřitel jejím prostřednictvím postoupil pohledávku vyplývající z uvedené Smlouvy v celé výši včetně veškerého příslušenství žalobkyni.

6. Pokud jde o otázku zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, tak z předložených listin žalobkyní není o úvěruschopnosti žalovaného nikde ani zmínka. K výzvě soudu žalobkyně uvedla, že povinnost věřitele před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr byla do českého právního řádu zavedena teprve zákonem č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, účinným od 1. 1. 2011, kde byla tato povinnost nově zakotvena v § 9. Žalobkyně má tedy za to, že nebylo povinností právního předchůdce žalobkyně jako poskytovatele půjčky, posuzovat schopnost spotřebitele, tj. žalovaného, splácet úvěr (resp. půjčku), a že je tedy v dané věci skutečnost, zda původní věřitel před uzavřením Smlouvy jakýmkoli způsobem schopnost žalovaného splácet půjčku posuzoval či nikoli, zcela irelevantní.

7. Vzhledem k době uzavření smlouvy se na daný vztah vztahuje předchozí občanský zákoník č. 40/1964 Sb. (dále jen „obč. zák. z roku 1964“), který ale neměl úpravu institutu úvěru, když odkazoval na obchodní zákoník (zákon č. 513/1991 Sb.), který danou úpravu měl v ustanoveních § 497 až 507 obchodního zákoníku (dále jen „obch. z.“).

8. Podle § 497 obch. z. se smlouvou o úvěru věřitel zavazuje, že na požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

9. Podle § 502 obch. z. je dlužník od doby poskytnutí peněžních prostředků povinen platit z nich úroky ve sjednané výši, jinak v nejvyšší přípustné výši stanovené zákonem nebo na základě zákona.

10. Podle § 506 obch. z. je-li dlužník v prodlení s vrácením více než dvou splátek nebo jedné splátky po dobu více než tří měsíce, je věřitel oprávněn od smlouvy odstoupit a požadovat, aby dlužník vrátil dlužnou částku s úroky. Odstoupení nemá vliv na zajištění závazků z této smlouvy.

11. Podle § 273 odst. 1 obch. z. lze část obsahu smlouvy určit také odkazem na všeobecné obchodní podmínky vypracované odbornými nebo zájmovými organizacemi nebo odkazem na jiné obchodní podmínky, jež jsou stranám uzavírajícím smlouvu známé nebo k návrhu přiložené.

12. Podle § 369 odst. 1 obch. z. je-li dlužník v prodlení se splněním peněžitého závazku nebo jeho části a není smluvena sazba úroků z prodlení, je dlužník povinen platit z nezaplacené částky úroky z prodlení určené ve smlouvě, jinak určené předpisy práva občanského.

13. Z uvedené právní úpravy by se tak mohlo zdát, že je nárok žalobkyně uplatňován oprávněně, nicméně se soud musel zabývat otázkou zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, a to i s ohledem na svou vědomost o nejednotnosti rozhodovací praxe obecných soudů u těchto „historických“ smluv.

14. Soud předesílá, že jakkoli výslovná zákonná povinnost poskytovatele před uzavřením spotřebitelské úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele byla do českého práva zavedena až zákonem č. 145/2010 Sb., účinným od 1. 1. 2011 (nyní nahrazen zákonem č. 257/2016 Sb.), její podstata – coby požadavek poctivého a odpovědného poskytování úvěrů a ochrany slabší strany – plynula i dříve z obecných klauzulí soukromého práva (dobré mravy, poctivý obchodní styk). Ústavní soud [viz nález ze dne 3. 11. 2020, sp. zn. IV. ÚS 702/20 (N 205/103 SbNU 57)] výslovně dovodil, že i ve vztazích uzavíraných před 1. 1. 2011 jsou obecné soudy povinny zohlednit, „zda věřitelka dostatečně prověřila a posoudila schopnost dlužníků splnit závazek, byť takovou povinnost ze zákona v době uzavření smlouvy neměla“, a nečinit tak představuje porušení práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).

15. Tomuto závěru odpovídá i novější linie judikatury akcentující procesní povinnost soudu zkoumat splnění povinnosti prověřit úvěruschopnost z úřední povinnosti (ex officio), a to nezávisle na námitkové aktivitě spotřebitele. Ústavní soud konstatoval, že nezkoumá-li obecný soud, zda věřitel prověřil schopnost dlužníka spotřebitelský úvěr splácet, zasahuje tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu [viz nález ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 (N 32/92 SbNU 334)]. Tuto povinnost přezkumu ex officio v rovině unijního práva potvrdil i Soudní dvůr EU ve věcech , Název, (C679/18) i , Název16. K námitce žalobkyně, že v roce 2008, tj. v době uzavření smlouvy, zákon takovou povinnost výslovně nestanovil, soud uzavírá, že tento argument podle jeho přesvědčení neobstojí. Pozdější zákonná úprava (§ 9 zákona č. 145/2010 Sb., následně § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb.) sice přinesla výslovné a detailní vymezení postupu a sankcí, nicméně nepředstavuje vznik zcela nové hodnoty, nýbrž normativní potvrzení a rozvinutí již existujících požadavků spravedlivého a poctivého jednání v kontraktační fázi vůči spotřebiteli – zejména nepřipustit poskytnutí úvěru bez odpovědné předchozí prověrky schopnosti splácet.

17. Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (podle rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018) nestačí pouhá sebedeklarace spotřebitele; věřitel musí údaje objektivně ověřit (typicky potvrzením o příjmech, výpisy z účtu, vyhodnocením nákladů domácnosti, nahlédnutím do relevantních registrů apod.). Vycházet jen z jednostranného prohlášení dlužníka o jeho příjmech a výdajích nevyhovuje požadavku odborné péče při posouzení úvěruschopnosti.

18. Přitom právě věřitel (poskytovatel úvěru) nese v civilním sporu důkazní břemeno k prokázání, že úvěruschopnost posoudil řádně, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, nikoli toliko z tvrzení spotřebitele. Tento standard dnes Nejvyšší soud (srov. např. rozsudek ze dne 27. 9. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1819/2023) akcentuje opakovaně; v posledních rozhodnutích navíc vyjasnil, že při hodnocení dopadů případného pochybení je třeba zkoumat i materiální stránku (tj. zda šlo reálně o neúvěruschopného klienta).

19. V projednávané věci žalobkyně nepředložila žádný přesvědčivý důkaz o tom, že by před uzavřením smlouvy v roce 2008 úvěruschopnost žalovaného řádně posoudila. Ani na výzvu soudu žalobkyně nepředložila žádné objektivně ověřitelné podklady svědčící o provedení bonitního posouzení. Takový postup neodpovídá standardu odborné péče formulovanému judikaturou (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

20. Soud má proto za prokázané, že k posouzení úvěruschopnosti fakticky nedošlo. V kontextu roku 2008 (spotřebitelský vztah, výrazná strukturální nerovnost účastníků, RPSN ve výši 206,8 %) představuje poskytnutí úvěru bez předchozí odpovědné prověrky schopnosti splácet jednání odporující dobrým mravům, a tudíž absolutní neplatnost smlouvy podle § 39 obč. zák. z roku 1964. K tomuto korektivu – coby nástroji ochrany slabší strany – se výslovně hlásí Ústavní soud (sp. zn. IV. ÚS 702/20), tj. i tehdy, když výslovná povinnost prověřit bonitu v zákoně nebyla, je soud povinen zohlednit, zda věřitel takovou prověrku provedl a zda výkon jeho práva nevede k nepřijatelným důsledkům v postavení spotřebitele.

21. Podle § 451 obč. zák. z roku 1964, kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.

22. Je-li smlouva neplatná, má se za to, že plnění proběhlo bez právního důvodu; na straně žalovaného vzniklo bezdůvodné obohacení v rozsahu přijaté jistiny, nikoli však smluvních úroků a poplatků. V judikatuře je ustáleno, že plnění z neplatné úvěrové smlouvy zakládá nárok věřitele na vydání bezdůvodného obohacení (v zásadě ve výši poskytnuté jistiny), nikoli však na zaplacení ujednaných úroků či sankcí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, na základě kterého lze dovodit, že poskytovatel úvěru nárok pouze na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, a to v nové době splatnosti, buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené, která se neodvíjí od výzvy věřitele k plnění).

23. Z důkazů předložených žalobkyní, které žalovaný nerozporoval, vyplývá, že na předmětnou pohledávku bylo uhrazeno celkem 4 560 Kč, přičemž žalovaný čerpal 15 000 Kč. Výplatou částky 15 000 Kč žalovanému na základě neplatné smlouvy tedy vzniklo na straně žalovaného bezdůvodné obohacení a žalovaný je povinen podle § 451 obč. zák. z roku 1964 vrátit rozdíl mezi vyplacenou částkou a částkou jím již uhrazenou, a to bez dalších sjednaných úroků a poplatků, neboť k těmto ujednání nelze pro neplatnost smlouvy přihlížet. Celkem je tedy povinen žalovaný uhradit žalobkyni částku ve výši 10 440 Kč, pročež soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku I tohoto rozsudku.

24. Výrokem II pak soud ve zbytku žalobu zamítl, když krom výše uvedeného opětovně odkazuje na závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, podle kterého je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu úvěru v době přiměřené jeho možnostem, když uvedené tak představuje určitý typ soukromoprávní sankce určené poskytovatelům lichvářských úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok pouze na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, a to v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která se neodvíjí od výzvy věřitele k plnění. Tedy ani nárok na další příslušenství, a to ani nárok na zákonný úrok z prodlení podle § 1970 o. z. tak v době rozhodování soudu dán nebyl.

25. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 1 a 3 a § 150 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, jelikož žalobkyně sice byla v rozsahu 84,8 % úspěšná co do žalované jistiny, nikoliv však co do požadovaného kapitalizovaného zákonného úrok z prodlení ve výši dvojnásobné jistině, ani co do žalovaného zákonného úroku z prodlení a nadto soud musel přihlédnout k tomu, co již uvedl výše v tomto rozsudku, když v daném případě šlo skutečně o úvěr lichvářský, když roční procentní sazba nákladů (RPSN) v době uzavření této smlouvy činila 206,8 %. To soud v žádném případě nehodlá tolerovat, a to ani v případě rozhodování o náhradě nákladů řízení.