3 C 29/2026

Plný text

Okresní soud v Semilech rozhodl soudcem JUDr. Dominikem Židkem, Ph.D., ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného pro zaplacení částky 23 593 Kč

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 23 593 Kč, a to ve splátkách po 1 500 Kč měsíčně, splatných vždy do 25. dne každého měsíce, počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku, až do úplného zaplacení dlužné částky, pod ztrátou výhody splátek v případě prodlení s úhradou kterékoliv splátky.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 5 796,10 Kč, a to do šedesáti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se žalobou domáhala, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit jí částku 23 593 Kč a nahradit náklady řízení. Tvrdila, že žalovaný s ní dne 16. 7. 2025 uzavřel elektronickým způsobem úvěrovou smlouvu o bezúčelovém spotřebitelském úvěru, na jejímž základě mu byla téhož dne poskytnuta částka 15 000 Kč převodem na bankovní účet uvedený ve smlouvě. Žalovaný se měl zavázat úvěr splatit ve 24měsíčních splátkách, uhradit poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 495 Kč, sjednané úroky a další smluvně dohodnuté poplatky, zejména poplatek za službu bezpečné splátky. Podle žalobkyně žalovaný z poskytnutého úvěru uhradil pouze tři platby po 1 Kč, přičemž dvě z nich měly představovat využití služby prodloužení splatnosti splátky tzv. korunovým odkladem, za kterou byly účtovány sjednané poplatky. Pro prodlení žalovaného s úhradou splátek jej žalobkyně opakovaně vyzývala k plnění, vyúčtovala mu smluvní pokuty a účelně vynaložené náklady spojené s vymáháním, dne 24. 11. 2025 mu zaslala výzvu před zesplatněním a ke dni 9. 1. 2026 úvěr zesplatnila; následně mu zaslala rovněž předžalobní výzvu. Žalovaná částka měla podle žalobkyně sestávat z neuhrazené jistiny 14 997 Kč, poplatku za poskytnutí úvěru 495 Kč, poplatků za bezpečnou splátku 396 Kč, poplatků za prodloužení splatnosti v celkové výši 2 970 Kč, úroků 2 205 Kč, účelně vynaložených nákladů 1 030 Kč a smluvních pokut 1 500 Kč. Žalobkyně dále uvedla, že před poskytnutím úvěru úvěruschopnost žalovaného řádně posoudila na základě údajů získaných od žalovaného i z dostupných databází a registrů. Konkrétně tvrdila, že vycházela z metodiky posouzení úvěruschopnosti a karty klienta, z údajů o příjmu žalovaného ve výši 36 000 Kč, z údajů o příjmu ostatních členů domácnosti ve výši 60 000 Kč, ze životního minima, minimálních výdajů na bydlení, splátkové zátěže žalovaného u jiných věřitelů i u žalobkyně a z výše splátky schváleného úvěru 1 459 Kč, přičemž vypočetla zůstatkový MLS žalovaného ve výši 15 152 Kč a zůstatkový MLS domácnosti ve výši 64 211 Kč. Dále uvedla, že žalovaného lustrovala v registrech NRKI, SOLUS, CRIBIS a ISIR, přičemž v registru SOLUS nebyl zjištěn žádný závazek po splatnosti, v registru NRKI byl žalovaný nalezen s pozitivním vyhodnocením, s existujícími úvěry a řádně ukončenými úvěry, v insolvenčním rejstříku nebyl nalezen a z registru CRIBIS nevyplynula exekuce. Podle žalobkyně svědčila o řádném posouzení úvěruschopnosti rovněž dosavadní platební morálka žalovaného, neboť se podle zprávy NRKI za dobu trvání svých závazků nedostal do prodlení. Žalobkyně dále tvrdila, že smlouva byla platně uzavřena elektronicky prostřednictvím klientské sekce potvrzením SMS kódem zaslaným na ověřené telefonní číslo , tel. číslo, , jeho totožnost a vlastnictví účtu byly ověřeny mimo jiné prostřednictvím , jméno FO, a kopie občanského průkazu a že úvěr byl poskytnut na účet vedený na žalovaného. K poplatkům, úrokům a RPSN žalobkyně uvedla, že všechny poplatky byly sjednány ve smlouvě, úrok byl sjednán pouze u druhé až osmé splátky ve výši 49 Kč za každých půjčených 1 000 Kč, tedy při poskytnuté částce 15 000 Kč ve výši 735 Kč měsíčně, a že podle jejího výpočtu činila RPSN při řádném splácení ve 24 splátkách se zohledněním jednorázového poplatku za poskytnutí úvěru 495 Kč, měsíčního poplatku za bezpečnou splátku 99 Kč a sjednaných úroků ve druhé až osmé splátce, 26,72 % ročně.

2. Žalovaný v odporu a na nařízeném soudním jednání uvedl, že žalobou uplatněný nárok uznává pouze zčásti, a to nanejvýš co do částky odpovídající dosud nevrácené jistině. Připustil, že mu podle tvrzení žalobkyně byla na základě smlouvy o bezúčelovém spotřebitelském úvěru ze dne 16. 7. 2025 vyplacena částka 15 000 Kč a že na tento závazek uhradil pouze 3 Kč, namítal však, že v době sjednání smlouvy nebyl schopen správně vyhodnotit své možnosti ani smluvní podmínky, úvěr čerpal za účelem splacení předchozích závazků, nacházel se již v dluhové spirále a měl více závazků, které nezvládal splácet, nicméně se smlouvou byl seznámen a údaje, které poskytl žalobkyni o svých příjmech a výdajích byly pravdivé. Tvrdil, že nebyl dostatečně upozorněn na rizika spojená s plněním smlouvy a že žalobkyně selhala při odborném posouzení jeho úvěruschopnosti. Namítal, že žalobkyně neunesla břemeno tvrzení a důkazní ohledně řádného posouzení jeho úvěruschopnosti, neboť podle něj pouze obecně odkázala na kontrolu registrů a nepředložila konkrétní důkazy o tom, jaké skutečné a ověřené údaje o jeho příjmech, výdajích, celkovém zadlužení a faktické finanční situaci před poskytnutím úvěru zjistila a jak z nich dovodila jeho schopnost úvěr splácet. Žalovaný namítal, že poskytovatel spotřebitelského úvěru nemůže vycházet jen z neověřených prohlášení spotřebitele, z obecných statistických modelů, částek životního minima, normativních nákladů nebo plošných údajů, nýbrž musí individuálně prověřit skutečnou ekonomickou situaci konkrétního žadatele; v této souvislosti poukazoval i na rozhodovací praxi soudů a České národní banky vztahující se k posuzování úvěruschopnosti a k postupům žalobkyně u produktu Kamali. Z těchto důvodů dovozoval absolutní neplatnost úvěrové smlouvy pro nedostatek řádného právního jednání a současně pro porušení povinnosti žalobkyně posoudit jeho úvěruschopnost s odbornou péčí, takže podle něj nejde o nárok ze smlouvy, nýbrž pouze o vypořádání bezdůvodného obohacení. Neplatnost smlouvy žalovaný dovozoval též z rozporu jejích ekonomických parametrů s dobrými mravy, když namítal, že RPSN u smlouvy činila 49,10 %, zatímco obvyklá RPSN spotřebitelských úvěrů pro domácnosti se v době uzavření smlouvy měla podle údajů České národní banky pohybovat na úrovni 8,34 %, takže sjednaná RPSN měla téměř šestinásobně převyšovat obvyklou sazbu. Poukazoval rovněž na další smluvní podmínky, poplatky a sankce, které podle něj způsobují rychlý nárůst dluhu při prodlení spotřebitele, zejména na poplatek za tzv. korunový odklad ve výši 1 485 Kč, který podle jeho názoru svou povahou představuje úrok za další dobu poskytnutí peněžních prostředků a měl by být zohledněn i při výpočtu RPSN. Žalovaný proto navrhoval, aby soud žalobu v rozsahu přesahujícím nesplacenou jistinu zamítl, přičemž uvedl, že z poskytnuté částky 15 000 Kč po započtení uhrazených 3 Kč zbývá k úhradě 14 997 Kč; současně žádal, aby mu bylo umožněno tuto částku hradit ve splátkách po 500 Kč měsíčně (když uvedl, že pracuje v pekárně s čistým měsíčním příjmem 20 000 Kč, na bydlení hradí 9 000 Kč a jeho zbylé prostředky činí cca 4 000 – 5 000 Kč, když již cca 1 000 Kč hradí na úhradu jiného dluhu), dále aby žalobkyni nebyla z důvodů zvláštního zřetele hodných přiznána náhrada nákladů řízení, a uplatnil též nárok na náhradu vlastních nákladů řízení jako nezastoupený účastník. Uvedl, že již podal žádost o oddlužení.

3. Soud provedl dokazování listinnými důkazy předloženými účastníky, zejména úvěrovou smlouvou, formulářem pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, splátkovým kalendářem, výzvou před zesplatněním, výzvou ke splacení celého úvěru, předžalobní výzvou, metodikou posouzení úvěruschopnosti, kartou klienta, opisem výpisu proplacení smlouvy, úvěrovou zprávou z nebankovního registru klientských informací, dohledáním informací o činnosti klienta a výstupu z , jméno FO, .

4. Z úvěrové smlouvy a formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru soud vzal za prokázané, že mezi žalobkyní jako poskytovatelkou spotřebitelského úvěru a žalovaným jako spotřebitelem byla dne 16. 7. 2025 uzavřena smlouva o hotovostním bezúčelovém spotřebitelském úvěru, identifikovaná , jméno FO, žádosti , Anonymizováno, , na jejímž základě se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 15 000 Kč převodem na bankovní účet č. , č. účtu, a žalovaný se zavázal poskytnuté peněžní prostředky vrátit spolu s úroky a sjednanými poplatky. Smlouva byla sjednána na 24měsíčních splátek, s celkovou částkou splatnou žalovaným ve výši 20 640 Kč, nezahrnující úhradu za doplňkové služby. Poplatek za poskytnutí úvěru byl sjednán ve výši 495 Kč, poplatek za tzv. korunový odklad ve výši 1 485 Kč, služba bezpečné splátky byla sjednána s měsíčním poplatkem 99 Kč a služba SMS servis ani expresní výplata sjednány nebyly. Ve smlouvě byla uvedena RPSN ve výši 49,1 %. Soud vyšel v tomto směru z písemného znění smlouvy a formuláře standardních informací, neboť právě tyto listiny určují obsah práv a povinností účastníků; procesní tvrzení žalobkyně o jiné hodnotě RPSN ve vyjádření k odporu soud hodnotil jako tvrzení týkající se jejího výpočtového pohledu na náklady při řádném splácení se zohledněním doplňkových služeb, nikoli jako změnu obsahu smlouvy.

5. Ze splátkového kalendáře soud zjistil, že první splátka byla stanovena ve výši 1 219 Kč a sestávala z poplatku za poskytnutí úvěru 495 Kč, splátky jistiny 625 Kč a poplatku za bezpečnou splátku 99 Kč. Druhá až osmá splátka byla stanovena vždy ve výši 1 459 Kč a sestávala ze splátky jistiny 625 Kč, úroku 735 Kč a poplatku za bezpečnou splátku 99 Kč. Devátá až dvacátá čtvrtá splátka byla stanovena vždy ve výši 724 Kč a sestávala ze splátky jistiny 625 Kč a poplatku za bezpečnou splátku 99 Kč. Ze smluvní dokumentace soud dále zjistil, že první měsíc trvání úvěru byl bezúročný, druhý až osmý měsíc byl úvěr úročen pevnou částkou 49 Kč za každých půjčených 1 000 Kč a od devátého měsíce do splatnosti úvěru byl úvěr opět bezúročný. Při poskytnutí částky 15 000 Kč tak činil sjednaný měsíční úrok 735 Kč, a to pouze ve smlouvou vymezeném období.

6. Z téže smluvní dokumentace soud dále zjistil, že žalovaný byl povinen hradit své platby výhradně prostřednictvím svého bankovního účtu, že platby měly být započítávány ve smlouvou stanoveném pořadí, a to mimo jiné nejprve na poplatek za online platbu, dále na poplatek za korunový odklad, poté na jistinu, poplatek za poskytnutí úvěru, poplatek za SMS servis, poplatek za bezpečnou splátku, poplatek za expresní výplatu, smluvní pokutu a jiné závazky žalovaného vůči žalobkyni, pokud žalobkyně nestanoví jiné pořadí. Smlouva dále upravovala tzv. korunový odklad, kterým si klient mohl nejvýše dvakrát za dobu trvání smlouvy posunout splatnost splátek o jeden měsíc zaplacením alespoň 1 Kč a méně než aktuálně splatné měsíční splátky, přičemž za každé využití této služby byl sjednán poplatek 1 485 Kč splatný v den splatnosti nejbližší následující splátky. Smlouva rovněž upravovala službu bezpečné splátky jako doplňkovou službu umožňující při doložené nečekané životní události odložení splátky úvěru o měsíc, a to maximálně dvakrát za dobu trvání smlouvy, za měsíční poplatek 99 Kč. Pro případ prodlení smlouva stanovila možnost žalobkyně účtovat účelně vynaložené náklady spojené s upomínáním, ke dni uzavření smlouvy vypočtené na 300 Kč za měsíc vymáhání, smluvní pokutu ve výši 500 Kč, popřípadě do výše dlužné částky, byla-li nižší než 500 Kč, a úrok z prodlení v zákonné výši. Ze smlouvy soud konečně zjistil, že při porušení podmínek splácení mohla žalobkyně úvěr zesplatnit zejména tehdy, pokud žalovaný dlužil dvě a více splátek nebo nezaplatil splátku déle než tři měsíce, přičemž zesplatnění nemělo vliv na trvání smlouvy a smlouva měla dále trvat až do úplného splacení úvěru nebo do jiného způsobu jejího zániku.

7. Z části smlouvy upravující uzavírání úvěrových smluv soud zjistil, že smlouva byla uzavírána elektronicky prostřednictvím internetových stránek , Anonymizováno, .cz nebo mobilní aplikace , Anonymizováno, , a to tak, že klient potvrdí svůj úmysl uzavřít smlouvu a následně ji podepíše zvoleným heslem a jedinečným podpisovým SMS kódem zaslaným na telefonní číslo , tel. číslo, ve smlouvě. Ve smlouvě bylo výslovně uvedeno, že zadáním hesla a podpisového SMS kódu klient souhlasí s obsahem smlouvy a tímto okamžikem nastávají účinky vůči žalobkyni. Ze závěrečné části smlouvy soud zjistil, že smlouva byla úspěšně podepsána dne 16. 7. 2025 v 14:05 hod. podpisovým kódem , Anonymizováno, , přičemž SMS zpráva s podpisovým kódem byla odeslána dne 16. 7. 2025 v 14:04 hod. na telefonní číslo , tel. číslo, a k podpisu došlo z IP adresy , Anonymizováno, . Smlouva obsahuje identifikaci žalovaného jménem , Jméno žalovaného, , rodným číslem, adresou , adresa, , číslem občanského průkazu , Anonymizováno, , telefonním číslem , tel. číslo, , e-mailovou adresou , e-mail, a číslem bankovního účtu , č. účtu, . Z výstupu , jméno FO, soud vzal za prokázané, že prostřednictvím bankovní identity byly u žalovaného ověřeny jeho osobní údaje, telefonní číslo, e-mail, občanský průkaz, adresa a bankovní účet č. , č. účtu, . Soud proto vzal za prokázané, že smlouva byla uzavřena způsobem, který umožňoval zachycení jejího obsahu a určení osoby jednajícího, a že žalovaný byl při sjednání smlouvy identifikován prostřednictvím více navazujících údajů a ověřovacích prvků.

8. Z opisu výpisu proplacení smlouvy a z tvrzení účastníků soud vzal za prokázané, že žalobkyně žalovanému dne 16. 7. 2025 poskytla částku 15 000 Kč převodem na účet č. , č. účtu, . Žalovaný poskytnutí této částky nezpochybnil, naopak výslovně uvedl, že od žalobkyně načerpal finanční prostředky v celkové výši 15 000 Kč. Současně bylo mezi účastníky nesporné, že žalovaný uhradil na předmětnou smlouvu pouze tři platby po 1 Kč, celkem tedy 3 Kč. Z žalobních tvrzení, splátkového kalendáře a přehledu plateb soud zjistil, že tyto platby byly provedeny dne 18. 8. 2025, dne 11. 9. 2025 a dne 16. 9. 2025, přičemž první dvě z nich byly žalobkyní posouzeny jako využití služby korunového odkladu. Žalovaný žádné další platby netvrdil ani neprokázal.

9. Z výzvy před zesplatněním soud zjistil, že žalobkyně žalovanému dne 24. 11. 2025 zaslala doporučeným dopisem výzvu před zesplatněním, v níž jej upozornila na prodlení a na možnost zesplatnění úvěru. Z výzvy ke splacení celého úvěru soud zjistil, že žalobkyně ke dni 9. 1. 2026 úvěr zesplatnila a vyzvala žalovaného k zaplacení celého dluhu. Z předžalobní výzvy soud dále zjistil, že žalovaný byl před zahájením řízení vyzván k úhradě dluhu ve smyslu § 142a o. s. ř. Soud proto vzal za prokázané, že žalobkyně před uplatněním nároku u soudu žalovaného k plnění vyzvala a že zesplatnění úvěru bylo učiněno po předchozí výzvě a v návaznosti na prodlení žalovaného se splácením.

10. Z metodiky posouzení úvěruschopnosti, karty klienta, úvěrové zprávy z nebankovního registru klientských informací, dohledání informací o činnosti klienta a výstupu z , jméno FO, soud vzal za prokázané, že žalobkyně před poskytnutím úvěru posuzovala schopnost žalovaného splácet požadovaný úvěr. Žalobkyně vycházela z údajů o příjmu žalovaného ve výši 36 000 Kč, z údajů o příjmu ostatních členů domácnosti ve výši 60 000 Kč, ze splátek žalovaného jiným společnostem z NRKI mimo žalobkyni ve výši 10 119 Kč, ze splátek u žalobkyně ve výši 4 800 Kč, z výše splátky schváleného úvěru 1 459 Kč, ze životního minima dospělých členů domácnosti ve výši 4 470 Kč, z minimálních výdajů na bydlení ve výši 6 901 Kč a ze životního minima členů domácnosti ve výši 8 510 Kč. Na základě těchto údajů žalobkyně vypočetla zůstatkový MLS žalovaného ve výši 15 152 Kč a zůstatkový MLS domácnosti ve výši 64 211 Kč. Současně provedla lustraci žalovaného v registrech SOLUS, NRKI, ISIR a CRIBIS, přičemž v registru SOLUS nebyl zjištěn žádný závazek po splatnosti, v registru NRKI byl žalovaný nalezen s pozitivním vyhodnocením, s existujícími úvěry a s osmi úspěšně ukončenými úvěry, v insolvenčním rejstříku nebyl nalezen a z registru CRIBIS nevyplynula exekuce. Soud proto vzal za prokázané, že žalobkyně nevycházela pouze z izolovaného prohlášení žalovaného, ale porovnávala jeho příjmovou a výdajovou stránku, jeho splátkovou zátěž, údaje z úvěrových registrů, údaje o dosavadní platební morálce a údaje o jeho identitě a bankovním účtu.

11. Z provedených důkazů soud dále zjistil, že žalobkyně ke dni podání žaloby evidovala za žalovaným pohledávku ve výši 23 593 Kč, sestávající z neuhrazené jistiny ve výši 14 997 Kč, poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 495 Kč, poplatků za bezpečnou splátku ve výši 396 Kč, poplatků za prodloužení splatnosti korunovým odkladem v celkové výši 2 970 Kč, úroků v celkové výši 2 205 Kč, účelně vynaložených nákladů v celkové výši 1 030 Kč a smluvních pokut v celkové výši 1 500 Kč. Jistina byla žalobkyní vyčíslena jako rozdíl mezi poskytnutou částkou 15 000 Kč a uhrazenými částkami započtenými na jistinu v celkové výši 3 Kč. Úroky byly účtovány dne 16. 11. 2025, dne 16. 12. 2025 a dne 9. 1. 2026 vždy ve výši 735 Kč, tedy celkem 2 205 Kč. Poplatky za bezpečnou splátku byly účtovány dne 16. 10. 2025, dne 16. 11. 2025, dne 16. 12. 2025 a dne 9. 1. 2026 vždy ve výši 99 Kč. Smluvní pokuta byla účtována třikrát po 500 Kč, a to dne 31. 10. 2025, dne 18. 11. 2025 a dne 18. 12. 2025. Účelně vynaložené náklady byly účtovány dne 21. 10. 2025 ve výši 300 Kč, dne 24. 11. 2025 ve výši 300 Kč, dne 18. 12. 2025 ve výši 300 Kč a dne 9. 1. 2026 ve výši 130 Kč. Žalovaný konkrétní výpočet jednotlivých položek dlužné částky skutkově nezpochybnil jinak než právní námitkou neplatnosti smlouvy a nepřiznatelnosti plnění přesahujícího jistinu; žádné další platby ani zánik dluhu netvrdil ani neprokázal.

12. Na základě těchto zjištění soud uzavřel, že mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně vystupovala jako podnikatelka poskytující spotřebitelské úvěry a žalovaný jako fyzická osoba jednající mimo rámec své podnikatelské činnosti. Podle § 2395 občanského zákoníku se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Smlouva o spotřebitelském úvěru vyžaduje písemnou formu podle § 104 zákona o spotřebitelském úvěru, přičemž písemná forma je zachována i při právním jednání učiněném elektronickými prostředky umožňujícími zachycení obsahu a určení jednající osoby podle § 562 odst. 1 občanského zákoníku.

13. Námitku žalovaného uvedenou v odporu, že žalobkyně neprokázala uzavření smlouvy (i když žalovaný na nařízeném soudním jednání výslovně uvedl, že smlouvu uzavřel), soud neshledal důvodnou. Smluvní dokumentace obsahuje konkrétní identifikaci žalovaného, jeho adresu, telefonní číslo, e-mail, číslo občanského průkazu a číslo bankovního účtu, na který byla poskytnuta částka úvěru. Závěrečná část smlouvy obsahuje záznam o odeslání podpisového SMS kódu na telefonní číslo , tel. číslo, , o zadání tohoto kódu, o přesném čase podpisu i o IP adrese zařízení, ze kterého byl podpis proveden. , jméno FO, , jméno FO, současně osvědčuje vazbu žalovaného k telefonnímu číslu, e-mailu, občanskému průkazu, adrese a bankovnímu účtu. Samotný žalovaný navíc nezpochybnil, že mu byla částka 15 000 Kč poskytnuta, ani netvrdil žádné konkrétní skutkové okolnosti nasvědčující tomu, že by jeho identifikační údaje, telefonní číslo, bankovní účet nebo podpisový kód zneužila jiná osoba. Jeho obrana zůstala v této části obecná a spočívala především v právní polemice se způsobem uzavírání smluv na dálku. Soud proto dospěl k závěru, že žalobkyně prokázala jak existenci textu smlouvy, tak i identifikovatelný projev vůle žalovaného směřující k jejímu uzavření.

14. Soud neshledal důvodnou ani námitku žalovaného, že nebyl dostatečně upozorněn na rizika spojená s plněním smlouvy. Ze smlouvy, formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru a splátkového kalendáře vyplývaly podstatné ekonomické parametry úvěru, zejména výše poskytnuté jistiny, počet a výše splátek, výše poplatku za poskytnutí úvěru, rozsah úročení, výše RPSN, podmínky prodlení, smluvní pokuty, účelně vynaložené náklady a možnost zesplatnění. Žalovaný současně u jednání uvedl, že se smlouvou byl seznámen. Nebylo proto prokázáno, že by žalobkyně podstatné smluvní informace zatajila nebo že by žalovaný nebyl schopen z předložené smluvní dokumentace zjistit základní ekonomické důsledky uzavření smlouvy.

15. Protože žalobkyně žalovanému poskytla peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč a žalovaný se zavázal k jejich vrácení spolu se sjednanými úroky a poplatky, vznikla žalovanému povinnost plnit podle smlouvy řádně a včas. Neplní-li dlužník svůj dluh řádně a včas, je v prodlení podle § 1968 občanského zákoníku. Žalovaný splátky podle smlouvy nehradil; uhradil pouze tři částky po 1 Kč. Tím se dostal do prodlení se splácením úvěru. Žalobkyně byla za podmínek sjednaných ve smlouvě oprávněna úvěr zesplatnit, jestliže žalovaný dlužil dvě a více splátek nebo nezaplatil splátku déle než tři měsíce. Podle § 1931 občanského zákoníku může věřitel právo požadovat pro nesplnění některé splátky celý dluh uplatnit nejpozději do splatnosti nejblíže příští splátky. Podle § 124 zákona o spotřebitelském úvěru je věřitel povinen před tím, než se úvěr v důsledku prodlení stane splatným, vyzvat spotřebitele k uhrazení dlužné splátky a poskytnout mu k tomu lhůtu alespoň 30 dnů; teprve marným uplynutím této lhůty vzniká věřiteli právo požadovat doplacení celé nesplacené jistiny. V projednávané věci žalobkyně zaslala žalovanému dne 24. 11. 2025 výzvu před zesplatněním a následně dne 9. 1. 2026 úvěr zesplatnila. Soud proto uzavřel, že zesplatnění bylo učiněno v souladu se smlouvou i zákonnými požadavky a že od tohoto okamžiku byla celá dlužná částka splatná. Soud současně přihlédl k tomu, že podle § 124 zákona o spotřebitelském úvěru se změna splatnosti spotřebitelského úvěru v důsledku prodlení týká pouze nesplacené jistiny spotřebitelského úvěru, nikoli budoucích nákladů spotřebitelského úvěru. Žalobkyně však v projednávané věci neuplatnila budoucí úroky ani budoucí poplatky za dobu po zesplatnění, nýbrž pouze jistinu a ty úroky, poplatky, smluvní pokuty a účelně vynaložené náklady, které podle smlouvy a splátkového kalendáře vznikly a byly vyúčtovány do zesplatnění, popřípadě v přímé souvislosti se zesplatňovacím úkonem. Přiznaná částka proto není v rozporu s omezením podle § 124 zákona o spotřebitelském úvěru.

16. Soud se dále zabýval námitkou žalovaného, že smlouva je absolutně neplatná pro nedostatečné posouzení jeho úvěruschopnosti. Podle § 84 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je spotřebitel povinen poskytnout poskytovateli úplné a pravdivé informace a poskytovatel je povinen tyto informace za účelem posouzení úvěruschopnosti ověřit způsobem přiměřeným dané situaci, včetně možnosti využití automatizovaných modelů, a je-li to nutné, též použitím nezávisle ověřitelných údajů. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. , spisová značka, , zdůraznil, že věřitel musí před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudit úvěruschopnost na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele a v nezbytném rozsahu i nahlédnutím do relevantních databází; neposkytnutí úvěru bez řádného posouzení má přitom zásadní význam z hlediska ochrany spotřebitele. Soud přitom přihlédl též k rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci , Anonymizováno, , které zdůrazňuje povinnost vnitrostátního soudu zkoumat splnění této povinnosti i z úřední povinnosti.

17. Požadavek zákona však nelze vykládat tak, že by v každém jednotlivém případě ukládal poskytovateli totožný rozsah zjišťování bez ohledu na povahu, výši a rizikovost úvěru. Vždy je třeba posoudit, zda konkrétní postup věřitele byl přiměřený danému úvěrovému produktu a zda poskytoval dostatečný podklad pro závěr, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet. V projednávané věci se jednalo o bezúčelový spotřebitelský úvěr ve výši 15 000 Kč se splátkou nejvýše 1 459 Kč měsíčně, nikoli o vysoký dlouhodobý úvěr se zásadním dopadem do majetkových poměrů spotřebitele. Žalobkyně přitom nevycházela pouze z obecného prohlášení žalovaného, ale z konkrétních údajů o jeho příjmu, příjmu domácnosti, výdajích, životním minimu, minimálních nákladech na bydlení, splátkové zátěži u jiných věřitelů a u žalobkyně a z údajů z registrů NRKI, SOLUS, ISIR a CRIBIS. Z výsledku těchto zjištění vyplynulo, že žalovaný neměl závazek po splatnosti v registru SOLUS, nebyl evidován v insolvenčním rejstříku, neměl exekuci podle registru CRIBIS a jeho záznam v NRKI byl vyhodnocen pozitivně, přičemž měl existující úvěry a více úspěšně ukončených úvěrů. Žalobkyně současně vypočetla zůstatkový MLS žalovaného i domácnosti, přičemž u obou výpočtů zůstávala kladná disponibilní částka. Soud proto dospěl k závěru, že žalobkyně posoudila úvěruschopnost žalovaného na základě dostatečných, konkrétních a přiměřených informací, které zohledňovaly nejen jeho příjem, ale i výdaje, dosavadní závazky a platební morálku.

18. Námitka žalovaného, že žalobkyně měla vycházet výlučně ze skutečných a dokumentárně doložených individuálních výdajů, nikoli z modelových nebo normativních údajů, nebyla shledána důvodnou. Soud souhlasí s tím, že posouzení úvěruschopnosti nesmí být pouze formální a že poskytovatel nesmí mechanicky nahradit konkrétní ekonomickou situaci spotřebitele abstraktními údaji. V daném případě však žalobkyně nepoužila pouze obecný model, nýbrž spojila údaje sdělené žalovaným, údaje z registrů, zjištění o jeho existujících závazcích a platební morálce a modelové údaje o nezbytných výdajích. Takový postup soud s ohledem na výši úvěru, výši splátky a povahu produktu považoval za dostatečný a přiměřený. Samotná skutečnost, že žalovaný následně přestal úvěr hradit, neprokazuje, že žalobkyně v době uzavření smlouvy úvěruschopnost neposoudila s odbornou péčí. Pozdější prodlení dlužníka může být důsledkem následné změny jeho poměrů, jeho platební morálky nebo rozhodnutí použít dostupné prostředky na jiné závazky a samo o sobě nezakládá závěr o neplatnosti úvěrové smlouvy.

19. Soud nepominul ani argumentaci žalovaného rozhodnutími České národní banky a jiných soudů týkajícími se postupů žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti. Tato rozhodnutí mohou být relevantní jako obecný korektiv při hodnocení, zda určitý typ postupu může být problematický, nemohou však bez dalšího nahradit skutkové posouzení konkrétní smlouvy a konkrétního procesu posouzení úvěruschopnosti v projednávané věci. Soud proto nevyšel z abstraktního závěru, že každý postup žalobkyně u produktu Kamali je (ne)dostatečný, nýbrž posoudil listiny předložené v této věci. Právě z nich vyplynulo, že žalobkyně měla k dispozici konkrétní údaje o příjmové a výdajové situaci žalovaného, jeho závazcích, registrech a platební morálce. Na základě tohoto konkrétního posouzení soud neshledal důvod pro závěr o neplatnosti smlouvy podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru.

20. Soud se dále zabýval námitkou žalovaného, že smlouva je neplatná pro rozpor s dobrými mravy, zejména s ohledem na RPSN ve výši 49,1 %. V judikatuře Nejvyššího soudu je ustálen závěr, že v rozporu s dobrými mravy je zpravidla taková výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru obvyklou v době sjednání, zjišťovanou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů či půjček, srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. , spisová značka, . Při spotřebitelském úvěru je však třeba rozlišovat mezi úrokovou sazbou, celkovými náklady úvěru, RPSN jako informačním ukazatelem ročních nákladů a konkrétní ekonomickou zátěží spotřebitele. Samotná výše RPSN automaticky neznamená neplatnost smlouvy, pokud ze smlouvy transparentně vyplývá výše poskytnuté jistiny, výše splátek, doba splácení, výše úroků a poplatků a pokud celkové ujednání nevede k excesivnímu, nepředvídatelnému nebo skrytému nárůstu dluhu. Žalovaný sice poukazoval na údaj o obvyklé RPSN spotřebitelských úvěrů pro domácnosti, avšak tento údaj sám o sobě neprokazuje obvyklé náklady úvěru shodného typu, výše, splatnosti, rizikovosti a způsobu sjednání, jaký byl poskytnut v projednávané věci. RPSN navíc není totožná se sjednaným úrokem, nýbrž představuje roční procentní vyjádření celkových nákladů úvěru vypočtené podle zákonných pravidel; její výše proto může být u úvěrů nižší nominální hodnoty a kratšího splátkového horizontu výrazně ovlivněna i jednorázovými a pevnými náklady. Soud proto neposuzoval izolovaně pouze procentní údaj RPSN, nýbrž celkový ekonomický dopad smlouvy na žalovaného, tedy výši poskytnuté jistiny, výši a počet splátek, celkovou částku splatnou při řádném splácení, rozsah úročení a transparentnost sjednaných poplatků.

21. V projednávané věci byla žalovanému poskytnuta částka 15 000 Kč a při řádném splácení měl podle smlouvy uhradit celkovou částku 20 640 Kč nezahrnující doplňkové služby. Úrok byl sjednán pouze ve druhé až osmé splátce jako pevná částka 735 Kč měsíčně, zatímco první a devátá až dvacátá čtvrtá splátka byly bezúročné. Poplatek za poskytnutí úvěru činil 495 Kč a poplatek za bezpečnou splátku činil 99 Kč měsíčně. Soud proto neshledal, že by ujednání o nákladech úvěru bylo netransparentní, skryté nebo pro spotřebitele nepředvídatelné. Žalovaný byl ve smlouvě a ve splátkovém kalendáři seznámen s konkrétní výší každé splátky a s tím, z jakých položek se splátka skládá. Soud nepřisvědčil ani námitce, že poplatek za korunový odklad měl být bez dalšího považován za úrok a započten do RPSN jako povinný náklad. Korunový odklad nebyl podmínkou poskytnutí úvěru ani nákladem, který by žalovaný musel při řádném splácení nutně vynaložit; šlo o fakultativní smluvní mechanismus, který žalovaný využil tím, že namísto řádné splátky uhradil částku 1 Kč, čímž si prodloužil splatnost aktuálně splatné splátky. Skutečnost, že žalovaný této možnosti využil, nemění povahu tohoto poplatku jako sjednané odměny za dodatečnou doplňkovou službu prodloužení splatnosti, nikoli jako skrytého úroku, který by činil smlouvu neplatnou.

22. Soud se dále zabýval přiznatelností jednotlivých složek žalované částky. Neuhrazená jistina ve výši 14 997 Kč odpovídá poskytnuté částce 15 000 Kč po odečtení tří plateb po 1 Kč započtených na jistinu. Poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 495 Kč byl sjednán přímo ve smlouvě a byl splatný s první splátkou. Poplatky za bezpečnou splátku ve výši 396 Kč odpovídají čtyřem měsíčním poplatkům po 99 Kč za sjednanou doplňkovou službu, kterou měl žalovaný ve smlouvě sjednánu. Poplatky za korunový odklad ve výši 2 970 Kč odpovídají dvěma využitím této služby po 1 485 Kč, a to na základě plateb žalovaného po 1 Kč, které byly podle smlouvy způsobilé vyvolat prodloužení splatnosti. Úroky ve výši 2 205 Kč odpovídají třem účtovaným měsíčním úrokům po 735 Kč, tedy úrokům sjednaným ve splátkovém kalendáři pro druhou až osmou splátku, respektive vyúčtovaným v návaznosti na průběh splácení a zesplatnění. Smluvní pokuty v celkové výši 1 500 Kč odpovídají třem pokutám po 500 Kč, sjednaným pro případ prodlení žalovaného, a soud neshledal jejich rozpor s limity spotřebitelského úvěru. Účelně vynaložené náklady ve výši 1 030 Kč odpovídají nákladům spojeným s upomínáním a doporučeně zaslanými výzvami, jejichž výše byla ve smlouvě předem popsána a v řízení individualizována.

23. Nároky na smluvní pokuty a náklady spojené s prodlením soud posuzoval též podle § 122 zákona o spotřebitelském úvěru. Podle § 122 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru může věřitel pro případ prodlení spotřebitele sjednat pouze právo na náhradu účelně vynaložených nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením spotřebitele, úroky z prodlení nejvýše ve výši stanovené právním předpisem upravujícím úroky z prodlení nebo smluvní pokutu. Podle § 122 odst. 2 téhož zákona nesmí uplatněná smluvní pokuta přesáhnout 0,1 % denně z částky, ohledně níž je spotřebitel v prodlení, přičemž toto omezení se neuplatní na souhrn smluvních pokut uplatněných do okamžiku, kdy se úvěr stane v důsledku prodlení spotřebitele splatným, pokud je tento souhrn v příslušném kalendářním roce nižší než 3 000 Kč a pokud výše smluvních pokut uplatněných ve vztahu k prodlení s každou jednotlivou splátkou činí nejvýše 500 Kč. V projednávané věci byly uplatněny tři smluvní pokuty po 500 Kč, tedy v celkové výši 1 500 Kč, a tyto pokuty byly účtovány před zesplatněním úvěru. Nepřesáhly proto ani limit jednotlivé pokuty, ani roční limit 3 000 Kč, ani celkový limit podle § 122 odst. 3 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelně vynaložené náklady byly žalobkyní individualizovány podle jednotlivých úkonů upomínání a zaslaných výzev a jejich výše odpovídala smluvnímu ujednání i povaze provedených úkonů. Soud proto neshledal rozpor uplatněných sankčních a nákladových položek s § 122 zákona o spotřebitelském úvěru.

24. Soud nepřisvědčil ani námitce žalovaného, že v důsledku neplatnosti smlouvy by měl být povinen vrátit pouze nesplacenou jistinu jako bezdůvodné obohacení. Tento závěr by přicházel v úvahu pouze tehdy, pokud by soud shledal smlouvu neplatnou, zejména pro neprokázání jejího uzavření, nedostatek formy, rozpor s dobrými mravy nebo nedostatečné posouzení úvěruschopnosti. Žádný z těchto důvodů však v řízení zjištěn nebyl. Žalobkyně prokázala uzavření smlouvy, poskytnutí úvěru, sjednání jednotlivých nákladů a prodlení žalovaného. Žalovaný naopak neprokázal žádné další plnění, zánik dluhu, nepravost smluvní dokumentace ani konkrétní okolnosti, které by svědčily o zneužití jeho identifikačních údajů nebo o nemožnosti seznámit se se smluvními podmínkami. Soud proto žalobě co do jistiny i ostatních uplatněných složek dluhu vyhověl v plném rozsahu.

25. Soud zároveň rozhodl o povolení splátek podle § 160 odst. 1 o. s. ř. Žalovaný požádal o možnost hradit přiznanou částku ve splátkách a poukazoval na svou tíživou finanční situaci. Soud přihlédl k tomu, že se jedná o spotřebitelský spor, že žalovaný sám uvedl existenci finančních obtíží a že okamžitá úhrada celé částky by pro něj mohla mít tíživé následky. Současně však soud musel zohlednit i oprávněný zájem žalobkyně na včasném a efektivním uspokojení přiznané pohledávky. Žalovaným navržená splátka 500 Kč měsíčně by vedla k nepřiměřeně dlouhému splácení dluhu a neodpovídala by výši přiznané částky ani okolnostem věci. Soud proto stanovil vzhledem k deklarovaným příjmům a výdajům žalovaného (sub 2) splátky ve výši 1 500 Kč měsíčně, splatné vždy do 25. dne každého měsíce, počínaje měsícem následujícím po právní moci rozsudku, a to pod ztrátou výhody splátek pro případ prodlení s úhradou kterékoliv splátky. Takto stanovené splátky představují přiměřenou rovnováhu mezi sociální situací žalovaného a právem žalobkyně na uspokojení pohledávky v rozumné době.

26. Závěrem nutno konstatovat, že tvrzení žalovaného, že podal žádost o oddlužení, nemělo samo o sobě vliv na možnost rozhodnout v tomto nalézacím řízení o existenci a výši uplatněné pohledávky. Z provedených podkladů nevyplynulo, že by ke dni rozhodnutí nastaly takové účinky insolvenčního řízení, které by bránily vydání tohoto rozsudku.

27. Stran náhrady nákladů řízení soud neshledal důvody zvláštního zřetele hodné pro postup podle § 150 o. s. ř. Žalovaný sice poukazoval na svou tíživou finanční situaci a na to, že jde o spotřebitelský spor, tyto okolnosti však samy o sobě neodůvodňují odepření náhrady nákladů řízení procesně zcela úspěšné žalobkyni. Žalovaný své smluvní povinnosti neplnil, před zahájením řízení byl vyzván k úhradě dluhu a soud neshledal důvodnými jeho námitky neplatnosti smlouvy ani nepřiznatelnosti nároku přesahujícího jistinu. Zvláštní okolnosti, pro které by bylo spravedlivé přenést náklady úspěšné žalobkyně na ni samotnou, proto v řízení zjištěny nebyly.

28. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 5 796,10 Kč. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 944 Kč a z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená podle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, z tarifní hodnoty ve výši 23 593 Kč, a to částka 400 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci, částka 2 060 Kč za jeden úkon právní služby realizovaný po podání návrhu ve věci (vyjádření k odporu), tři paušální náhrady hotových výdajů po 100 Kč podle § 14b odst. 6 písm. a) advokátního tarifu, jedna paušální náhrada hotových výdajů ve výši 450 Kč podle § 14b odst. 6 písm. b) advokátního tarifu a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 4 010 Kč, tedy 842,10 Kč. Soud při určení lhůty k plnění vycházel z § 160 odst. 1 o. s. ř., podle něhož lze výjimečně stanovit lhůtu delší než zákonnou třídenní lhůtu. Toto ustanovení se přiměřeně uplatní i na výrok o náhradě nákladů řízení. S ohledem na výši přiznané náhrady, poměry žalovaného a současně na právo žalobkyně na uspokojení přiznaného nároku soud stanovil lhůtu 60 dnů od právní moci rozsudku.