3 C 33/2026

Plný text

Okresní soud v Semilech rozhodl soudcem JUDr. Dominikem Židkem, Ph.D., ve věci žalobce: Jméno žalobce ., IČO IČO žalobce sídlem Adresa žalobce zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované pro zaplacení částky 38 599,21 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 38 369 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 38 369 Kč od 5. 2. 2026 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. V části, v níž se žalobce domáhal zaplacení zákonného úroku z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 5 486,35 Kč od 5. 2. 2026 do zaplacení, kapitalizovaného úroku ve výši 5 486,35 Kč od 16. 10. 2025 do 13. 1. 2026, nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 1 000 Kč a částky 230,21 Kč představující smluvní pokutu, se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobce se podanou žalobou domáhal vydání rozhodnutí, kterým by byla žalované uložena povinnost uhradit žalobci částku 38 599,21 Kč s příslušenstvím z titulu nesplněné povinnosti žalované vyplývající ze smlouvy o poskytnutí revolvingového úvěru č. , hodnota, . Žalobce tvrdil, že dne 20. 7. 2025 byla mezi žalobcem jako věřitelem a žalovanou jako dlužníkem uzavřena smlouva o poskytnutí revolvingového úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě se žalobce zavázal poskytnout žalované na její žádost a v její prospěch finanční prostředky, a to postupně nebo opakovaně až do výše úvěrového rámce 38 500 Kč. Žalovaná podle tvrzení žalobce načerpala částku 38 500 Kč. Smlouva byla podle žalobce uzavřena elektronicky prostřednictvím klientské zóny a aplikace plnící funkci služby vytvářející důvěru, přičemž uzavření smlouvy mělo být potvrzeno rovněž navazujícími úkony žalované, zejména provedením verifikační platby. Žalovaná se zavázala hradit úvěr alespoň v minimálních měsíčních splátkách splatných vždy nejpozději do 15. dne každého kalendářního měsíce až do úplného splacení úvěru. Minimální splátka byla ke dni posledního čerpání stanovena částkou 1 925 Kč. Žalobce tvrdil, že žalovaná porušila smlouvu tím, že neuhradila minimální měsíční splátku splatnou dne 15. 10. 2025. Žalobce ji proto upomínal první upomínkou ze dne 20. 10. 2025 a druhou upomínkou ze dne 5. 11. 2025. Jelikož ani poté nedošlo k úhradě, žalobce přistoupil k zesplatnění jistiny úvěru a dne 21. 1. 2026 zaslal žalované předžalobní výzvu, zesplatnění úvěru a oznámení o převzetí právního zastoupení, ve které ji vyzval k úhradě dluhu nejpozději do 4. 2. 2026. Žalobce v řízení požadoval zaplacení částky 38 369 Kč představující podle jeho tvrzení zesplatněnou jistinu poskytnutého úvěru, částky 230,21 Kč představující smluvní pokutu, kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 5 486,35 Kč vypočteného sazbou 57,99 % ročně z částky 38 369 Kč za dobu od 16. 10. 2025 do 13. 1. 2026, nákladů na upomínky ve výši 1 000 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 43 855,35 Kč od 5. 2. 2026 do zaplacení a náhrady nákladů řízení. Žalobce dále tvrdil, že před uzavřením smlouvy řádně posoudil úvěruschopnost žalované, přičemž odkázal zejména na přílohu smlouvy obsahující rozbor posouzení úvěruschopnosti.

2. Žaloba společně s výzvou k vyjádření, zda účastník souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, byla žalované doručena na adresu, kde je hlášena k trvalému pobytu, postupem podle § 49 o. s. ř. Ve výzvě k vyjádření, zda účastník souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, byla žalovaná poučena o tom, že pokud se v dané lhůtě nevyjádří, bude mít soud za to, že s navrhovaným postupem soudu souhlasí. Žalovaná se k žalobě ani na výzvu nijak nevyjádřila. Žalobce s rozhodnutím bez nařízení jednání výslovně souhlasil. Protože byly splněny podmínky podle § 115a o. s. ř., nebylo k projednání věci nařízeno jednání.

3. Ze smlouvy o poskytnutí revolvingového úvěru č. , hodnota, soud zjistil, že jejím obsahem je závazek žalobce poskytnout žalované jako spotřebitelce neúčelový revolvingový úvěr a závazek žalované poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit smluvní úrok. Žalobce je ve smlouvě označen jako poskytovatel, žalovaná jako spotřebitelka. Úvěr byl sjednán jako neúčelový revolvingový úvěr na dobu neurčitou. Úvěrový rámec byl sjednán ve výši 38 500 Kč. Podle smlouvy měla být první tranše ve výši 38 500 Kč vyplacena na účet žalované č. , č. účtu, . Žalovaná se zavázala vrátit celkovou výši úvěru nejpozději do 72 měsíců od okamžiku čerpání poslední tranše úvěru. Zápůjční úroková sazba byla sjednána jako pevná roční úroková sazba ve výši 57,99 % ročně z čerpané a dosud nesplacené části jistiny. Roční procentní sazba nákladů byla ve smlouvě uvedena ve výši 76,18 %. Celková částka, kterou měla žalovaná podle příkladu ve smlouvě zaplatit, činila při vyčerpání celého úvěrového rámce a splácení po dobu 72 měsíců částku 138 600 Kč. Smlouva dále obsahovala ujednání, podle něhož byla žalovaná povinna hradit úvěr v pravidelných měsíčních splátkách ve výši alespoň 5 % z částky čerpané a dosud nesplacené výše jistiny k okamžiku čerpání poslední tranše, zaokrouhleno na celé koruny nahoru, přičemž ke dni uzavření smlouvy činila minimální splátka částku 1 925 Kč a byla splatná vždy nejpozději do 15. dne každého kalendářního měsíce. Smlouva dále obsahovala ujednání o nákladech upomínek ve výši 500 Kč za první upomínku a 500 Kč za druhou upomínku, ujednání o možnosti zesplatnit jistinu úvěru při neuhrazení celé dlužné částky ani po dvou upomínkách a ujednání o smluvní pokutě ve výši 0,1 % denně z vyčíslené dlužné částky v případě, že žalovaná po zesplatnění úvěru nezaplatí vyčíslenou dlužnou částku ve lhůtě uvedené v předžalobní výzvě.

4. Ze smlouvy soud dále zjistil, že smluvní strany sjednaly elektronické uzavření smlouvy prostřednictvím klientského účtu. Podle smlouvy měla žalovaná po projeveném zájmu o finanční služby obdržet odkaz do klientského účtu a unikátní SMS kód, po jehož zadání jí měl být zřízen přístup. Po doplnění potřebných údajů jí měl být nabídnut konkrétní finanční produkt a předložena smluvní dokumentace. Pro účely podpisu smluvní dokumentace měla být žalovaná přesměrována do aplikace plnící funkci služby vytvářející důvěru, kde se autorizovala jedinečným SMS kódem zaslaným na její telefonní číslo , tel. číslo, poté mohla k předloženým dokumentům připojit podpis v elektronické podobě. Smlouva byla podle smluvní dokumentace uzavřena dne 20. 7. 2025 a účinnou se měla stát připsáním verifikační platby žalované na účet žalobce.

5. Z přílohy č. 1 smlouvy označené jako Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele soud zjistil, že žalobce před uzavřením smlouvy posuzoval úvěruschopnost žalované na základě údajů o jejích příjmech, nákladech na bydlení, nákladech domácnosti, finančních závazcích, povinných výdajích, výdajích na sázení a hazardní hry a další rezervní částce. Žalovaná deklarovala měsíční příjem 37 000 Kč, na bankovním účtu byl zjištěn příjem 17 939 Kč a žalobce pro další výpočet použil nižší z těchto částek, tedy 17 939 Kč. Náklady na bydlení žalovaná deklarovala ve výši 3 000 Kč, na bankovním účtu nebyly zjištěny, žalobce však použil minimální fixní hodnotu 8 000 Kč. Náklady domácnosti byly žalovanou deklarovány ve výši 0 Kč, na bankovním účtu byly zjištěny ve výši 1 685 Kč, žalobce však použil minimální fixní hodnotu 6 000 Kč. Finanční závazky žalované byly podle jejího prohlášení, bankovního účtu i údajů z pozitivního registru SOLUS ve výši 0 Kč. Povinné výdaje byly vyhodnoceny ve výši 0 Kč a náklady na sázení a hazardní hry rovněž ve výši 0 Kč. Žalobce dále odečetl rezervní částku 2 000 Kč. Výsledný finanční zůstatek žalované byl v příloze vypočten částkou 1 939 Kč. V závěru přílohy žalobce uvedl, že žalovaná má dostatečný zůstatek na splácení měsíční splátky úvěru, která podle smlouvy činí 1 925 Kč. Z přílohy soud dále zjistil, že žalobce provedl lustraci neplatných dokladů, insolvenčního rejstříku, centrální evidence exekucí, registru SOLUS a interní databáze. Podle výsledků uvedených v příloze nebyl doklad žalované veden jako ztracený ani odcizený, žalovaná se nenacházela v aktivním insolvenčním řízení, nebyla proti ní vedena aktivní exekuce, měla výbornou platební morálku, její měsíční finanční závazky podle SOLUS činily 0 Kč a interní databáze žalobce vykazovala pozitivní nebo žádné zkušenosti.

6. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

7. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

8. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů.

9. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

10. Podle § 1813 odst. 1 o. z. zneužívající jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem poctivosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o hlavním předmětu závazku ani pro posouzení přiměřenosti vzájemného plnění, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se zneužívající povaha ujednání posoudí zejména s ohledem na povahu předmětu závazku, na ostatní smluvní ujednání a na všechny okolnosti při uzavření smlouvy, i s ohledem na ujednání obsažená v jiné smlouvě, na které dané ujednání závisí.

11. Podle § 576 o. z., týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas.

12. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

13. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

14. Podle § 1958 odst. 1 o. z. je-li čas plnění přesně ujednán nebo jinak stanoven, je dlužník povinen plnit i bez vyzvání věřitele. Podle odstavce 2 téhož ustanovení neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.

15. Podle § 1968 o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.

16. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

17. Podle § 2991 odst. 1 a 2 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

18. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

19. Shora uvedený skutkový stav soud na základě uvedených ustanovení posoudil následovně.

20. Žaloba je částečně důvodná. Soud má za prokázané, že žalobce poskytl žalované peněžní prostředky v rámci úvěrového rámce ve výši 38 500 Kč a že žalobce v řízení požaduje pouze nesplacenou část jistiny ve výši 38 369 Kč. Tato částka představuje majetkový prospěch žalované získaný na úkor žalobce, případně plnění odpovídající dosud nevrácené části peněžních prostředků skutečně poskytnutých žalobcem žalované na základě úvěrového vztahu. Pro závěr o povinnosti žalované vrátit částku 38 369 Kč není rozhodné, zda předložená smlouva obstojí jako platný smluvní titul ve všech svých částech, neboť soud přiznává žalobci toliko částku odpovídající dosud nevrácené části skutečně poskytnutých peněžních prostředků. Žalovaná je proto povinna zaplatit žalobci částku 38 369 Kč.

21. Soud se nejprve zabýval otázkou, zda je smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná pro porušení povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žalované. K tomu soud uvádí, že splnění této povinnosti je třeba hodnotit nikoli pouze formálně, nýbrž podle toho, zda měl poskytovatel před poskytnutím úvěru k dispozici nezbytné, spolehlivé, dostatečné a přiměřené informace o finanční situaci spotřebitele a zda z výsledku posouzení nevyplývaly důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet. Podle závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. , spisová značka, , věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. O takovou situaci však v nyní posuzované věci nejde. Žalobce předložil přílohu smlouvy obsahující konkrétní výpočet úvěruschopnosti žalované, z něhož vyplývá, že pracoval nejen s deklarovanými údaji žalované, ale i s údaji z bankovního účtu a externích databází. Zohlednil nižší zjištěný příjem, minimální náklady na bydlení, minimální náklady domácnosti, údaje o finančních závazcích, povinných výdajích, výdajích na hazardní hry a vytvořil i dodatečnou rezervu. Dále provedl lustraci insolvence, exekucí, platební morálky a finančních závazků. Soud tedy má z uvedené smluvní dokumentace za prokázané, že žalobce úvěruschopnost žalované před uzavřením smlouvy posuzoval individualizovaně, a to nejen na základě obecných prohlášení žalované, nýbrž také na základě údajů z bankovního účtu a externích databází. Posouzení se týkalo jak příjmové stránky žalované, tak jejích běžných výdajů, nákladů na bydlení, nákladů domácnosti, dosavadních závazků, exekucí, insolvence, platební morálky a dalších rizikových ukazatelů. Žalobce současně nepřevzal bez dalšího pro žalovanou příznivější údaje z jejího prohlášení, ale použil nižší zjištěný příjem a u nákladů na bydlení a domácnost minimální hodnoty vyšší než částky zjištěné z účtu nebo deklarované žalovanou. Přestože výsledný zůstatek žalované převyšoval sjednanou minimální splátku pouze o 14 Kč, z předložené dokumentace plyne, že žalobce měl před uzavřením smlouvy konkrétní podklady umožňující přezkoumat, z jakých údajů vycházel a jak k závěru o schopnosti žalované splácet minimální měsíční splátku dospěl. V této věci proto soud na rozdíl od případů, v nichž věřitel pouze obecně tvrdí prověření bonity spotřebitele, dospěl k závěru, že povinnost posoudit úvěruschopnost žalované byla splněna. Za této situace soud dospěl k závěru, že v řízení bylo prokázáno řádné posouzení úvěruschopnosti žalované ve smyslu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru. Neplatnost smlouvy proto nelze dovodit z porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost žalované.

22. Soud současně nepřehlédl, že podle novější rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, zejména rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2023, sp. zn. , spisová značka, , nelze neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru dovozovat pouze z formálního nedostatku v procesu posouzení úvěruschopnosti, aniž by bylo zohledněno, zda byly dány důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet. I při tomto materiálním pojetí však závěr soudu v nyní posuzované věci zůstává stejný. Z předložených listin vyplývá, že žalobce posouzení úvěruschopnosti provedl konkrétně a přezkoumatelně. Skutečnost, že vypočtený finanční zůstatek žalované převyšoval minimální splátku pouze nepatrně, sama o sobě neznamená, že by žalobce neposoudil úvěruschopnost žalované řádně. Tato okolnost je však významná při posouzení přiměřenosti a poctivosti ekonomického zatížení žalované smluvenou úrokovou sazbou a celkovými úvěrovými náklady.

23. Soud dospěl k závěru, že ujednání o zápůjční úrokové sazbě a na ně navazující smluvní nároky žalobce neobstojí pro zjevnou nepřiměřenost sjednaného úroku a celkového ekonomického nastavení úvěru ve vztahu ke spotřebiteli. Přestože je ujednání o úroku projevem smluvní autonomie stran a zákon obecně nestanoví nejvyšší přípustnou výši zápůjčního úroku, není tato skutečnost překážkou pro posouzení, zda je takové ujednání v souladu s dobrými mravy podle § 580 odst. 1 o. z.; ve spotřebitelském vztahu je přitom třeba při této úvaze přihlédnout i k postavení spotřebitele jako slabší smluvní strany a k celkovému ekonomickému dopadu úvěrových podmínek. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. , spisová značka, , je v rozporu s dobrými mravy zpravidla výše úroků sjednaná ve smyslu § 658 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. , spisová značka, , lze připustit, že v závislosti na okolnostech konkrétního případu nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů, není však možné tolerovat extrémní případy, kdy úrok přesahuje obvyklou míru zcela neadekvátním způsobem. Soud současně zohlednil, že v poměrech smlouvy o úvěru je nutno při posuzování následků neplatnosti ujednání o úroku respektovat pravidlo oddělitelnosti části právního jednání podle § 576 o. z.; srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2022, sp. zn. , spisová značka, . To však nic nemění na tom, že žalobci nemůže být přiznán smluvní úrok ani další plnění, která jsou na neplatném a zjevně nepřiměřeném úrokovém a sankčním nastavení bezprostředně založena.

24. V nyní posuzované věci byla sjednána pevná zápůjční úroková sazba ve výši 57,99 % ročně. Sama smlouva přitom uvádí, že podle statistických údajů systému časových řad ARAD zveřejňovaných Českou národní bankou činila nejvyšší průměrná úroková sazba úvěrů poskytovaných bankami v měsíci květnu 2025 sazbu 24,22 % ročně a průměrná úroková sazba srovnatelného produktu, tedy revolvingového úvěru, činila ve stejném období 14,62 % ročně. Sjednaná úroková sazba 57,99 % ročně tak více než dvojnásobně převyšovala i nejvyšší průměrnou úrokovou sazbu bankovních úvěrů uvedenou přímo ve smlouvě a téměř čtyřnásobně převyšovala průměrnou úrokovou sazbu srovnatelného revolvingového produktu. Roční procentní sazba nákladů byla sjednána ve výši 76,18 %. Při úvěrovém rámci 38 500 Kč a splácení po dobu 72 měsíců měla žalovaná podle smluvního příkladu zaplatit celkem 138 600 Kč, tedy částku převyšující poskytnutou jistinu o 100 100 Kč.

25. Soud si je vědom toho, že úvěr byl poskytován nebankovním subjektem a že u nebankovního spotřebitelského úvěrování mohou být úvěrové náklady vyšší než u bankovních úvěrů. Tato skutečnost však sama o sobě neospravedlňuje takové nastavení smlouvy, při němž spotřebitel s úvěrovým rámcem 38 500 Kč má podle smluvního modelu uhradit 138 600 Kč, a to za situace, kdy žalobce sám v rámci posouzení úvěruschopnosti vyhodnotil žalovanou jako osobu bez aktivní insolvence, bez aktivní exekuce, s výbornou platební morálkou, bez zjištěných finančních závazků a bez výdajů na sázení a hazardní hry. Zvýšené podnikatelské riziko žalobce proto nelze v této věci považovat za takové, které by odůvodňovalo úrokovou sazbu téměř čtyřnásobně převyšující průměrnou sazbu srovnatelného produktu uvedenou přímo ve smlouvě. Naopak z podkladů žalobce vyplývá, že žalovaná nebyla podle provedeného posouzení rizikovým klientem z hlediska exekucí, insolvence, platební morálky ani jiných finančních závazků. Tím spíše není přesvědčivě odůvodněno, proč měla být zatížena úrokovou sazbou 57,99 % ročně a celkovými úvěrovými náklady odpovídajícími RPSN 76,18 %.

26. Nepřiměřenost sjednaného úroku je v této věci zvýrazněna i konstrukcí minimální měsíční splátky. Při čerpání částky 38 500 Kč činila minimální měsíční splátka 1 925 Kč. Měsíční úrok při sazbě 57,99 % ročně představoval částku přibližně 1 860 Kč. Minimální splátka tak byla nastavena způsobem, při němž z ní byla v počáteční fázi splácení jen zcela nepatrná část určena na umoření jistiny a převážná část směřovala na úhradu úroku. To odpovídá i smluvnímu příkladu, podle něhož měla žalovaná při čerpání úvěrového rámce 38 500 Kč zaplatit celkem 138 600 Kč. Takové nastavení úvěru u spotřebitele, jehož vypočtený volný měsíční zůstatek převyšoval minimální splátku pouze o 14 Kč, vytvářelo zjevně nevyvážený vztah, ve kterém ekonomický prospěch poskytovatele neodpovídal ani povaze poskytnutého plnění, ani zjištěnému rizikovému profilu spotřebitele.

27. Soud proto shledal, že ujednání o zápůjční úrokové sazbě ve výši 57,99 % ročně je v projednávané věci v rozporu s dobrými mravy a požadavkem poctivosti ve spotřebitelském právu. Nejde pouze o nepříznivou cenu úvěru, ale o takovou míru úvěrového zatížení, která v souhrnu se způsobem splácení a s celkovou částkou splatnou podle smluvního příkladu zjevně vybočuje z přiměřených mezí. Ujednání o smluvním úroku proto nemůže založit právo žalobce na smluvní úrok ani na další smluvní plnění, která jsou s tímto nastavením úvěrového vztahu spojena. Soud přitom nepřehlédl, že podle judikatury Nejvyššího soudu případná neplatnost ujednání o úrocích ve smlouvě o úvěru sama o sobě zpravidla nezpůsobuje neplatnost smlouvy o úvěru jako celku. V projednávané věci proto soud nevyšel ze závěru o neplatnosti smlouvy jako celku, nýbrž z toho, že neplatné pro rozpor s dobrými mravy je ujednání o zápůjční úrokové sazbě ve výši 57,99 % ročně a že v návaznosti na tento závěr nelze žalobci přiznat ani další smluvní nároky, které jsou s tímto nepřiměřeným ekonomickým a sankčním nastavením spotřebitelského úvěru bezprostředně spojeny. Tím není dotčena povinnost žalované vrátit žalobci skutečně poskytnutou a dosud nesplacenou jistinu úvěru.

28. Soud zamítl žalobu v části, v níž se žalobce domáhal zaplacení kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 5 486,35 Kč za dobu od 16. 10. 2025 do 13. 1. 2026. Tento nárok žalobce odvozoval přímo ze smluvního ujednání o zápůjční úrokové sazbě 57,99 % ročně. Jelikož soud shledal ujednání o tomto úroku zjevně nepřiměřeným a rozporným s dobrými mravy, nemůže žalobci vzniknout právo na smluvní úrok sjednaný právě tímto ujednáním. Přiznání kapitalizovaného úroku by navíc vedlo k tomu, že by žalobce přes soudem konstatovanou neplatnost ekonomického jádra úvěrového vztahu získal část plnění, které je s neplatným ujednáním bezprostředně spojeno.

29. Soud zamítl žalobu také v části, v níž se žalobce domáhal zaplacení nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 1 000 Kč. Tento nárok žalobce opíral o čl. 5.4. smlouvy, podle něhož byla první i druhá upomínka zpoplatněna částkou 500 Kč. Nešlo o náhradu konkrétně tvrzených a prokázaných nákladů, ale o paušální smluvní poplatek sjednaný ve spotřebitelské smlouvě adhezního typu. Žalobce netvrdil ani neprokázal, že by mu v souvislosti se zasláním upomínek vznikly skutečné náklady právě ve výši 1 000 Kč. Paušální zatížení spotřebitele částkou 500 Kč za každou upomínku, a to navíc v rámci úvěrové smlouvy, jejíž celkové úrokové a ekonomické nastavení soud shledal zjevně nepřiměřeným, zakládá v rozporu s požadavkem poctivosti významnou nerovnováhu práv a povinností stran v neprospěch spotřebitele. Soud proto žalobci tento paušální smluvní nárok nepřiznal.

30. Soud zamítl žalobu i v části, v níž se žalobce domáhal zaplacení částky 230,21 Kč představující smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky. Smluvní pokuta byla sjednána pro případ, že žalovaná po zesplatnění úvěru nezaplatí vyčíslenou dlužnou částku ve lhůtě uvedené v předžalobní výzvě. Tato smluvní pokuta nebyla v projednávané věci uplatněna samostatně jen z nesplacené jistiny, nýbrž z vyčíslené dlužné částky v rámci smluvního mechanismu, do něhož žalobce zahrnul také nepřiznaný kapitalizovaný smluvní úrok a další nepřiznané smluvní nároky. Ujednání o smluvní pokutě tak v daném případě nesloužilo pouze k přiměřenému zajištění povinnosti vrátit poskytnutou jistinu, ale bylo součástí celkového sankčního nastavení spotřebitelské smlouvy, které navazovalo na neplatné úrokové ujednání a na nepřiměřené celkové ekonomické zatížení žalované. Přiznání smluvní pokuty by proto znamenalo další sankční zatížení spotřebitele vycházející z téhož nepřiměřeného smluvního režimu. Soud proto žalobci smluvní pokutu nepřiznal.

31. Pokud jde o zákonný úrok z prodlení, soud jej žalobci přiznal pouze z částky 38 369 Kč, tedy z částky odpovídající přiznané nesplacené jistině. Žalobce uplatnil zákonný úrok z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 43 855,35 Kč od 5. 2. 2026 do zaplacení. Tato částka však zahrnovala nejen jistinu 38 369 Kč, ale také kapitalizovaný smluvní úrok ve výši 5 486,35 Kč, který soud žalobci nepřiznal. V rozsahu, v němž žalobce požadoval zákonný úrok z prodlení z částky 5 486,35 Kč, proto byla žaloba zamítnuta, neboť žalobci nebyla přiznána samotná pohledávka, z níž měl být úrok z prodlení v tomto rozsahu počítán.

32. Ve vztahu k přiznané jistině 38 369 Kč však soud dospěl k závěru, že žalobci zákonný úrok z prodlení náleží. Žalovaná byla povinna hradit minimální měsíční splátky úvěru, splátku splatnou dne 15. 10. 2025 neuhradila, byla žalobcem upomínána a následně byla předžalobní výzvou a oznámením o zesplatnění úvěru ze dne 21. 1. 2026 vyzvána k úhradě dluhu nejpozději do 4. 2. 2026. Od 5. 2. 2026 tak byla v prodlení alespoň s vrácením částky odpovídající dosud neuhrazené jistině. Tento závěr obstojí jak při posouzení věci jako nároku na zaplacení nesplacené jistiny z úvěrového vztahu při neplatnosti pouze úrokového a navazujícího smluvního ujednání, tak při posouzení věci jako nároku na vydání bezdůvodného obohacení odpovídajícího skutečně poskytnutým a dosud nevráceným peněžním prostředkům. V prvním případě vyplývá splatnost jistiny z ujednání o splatnosti splátek a následného zesplatnění, ve druhém případě z výzvy věřitele k plnění podle § 1958 odst. 2 o. z. Žalobce požadoval zákonný úrok z prodlení až od 5. 2. 2026, tedy ode dne následujícího po lhůtě k plnění uvedené ve výzvě, a soud proto v tomto rozsahu žalobě vyhověl.

33. Soud současně odlišil nyní posuzovanou věc od situace řešené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. , spisová značka, . Uvedené rozhodnutí dopadá na případ neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru z důvodu poskytnutí úvěru v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou téhož zákona. V takovém případě je § 87 zákona o spotřebitelském úvěru zvláštní úpravou, podle níž je spotřebitel povinen vrátit jistinu v době přiměřené jeho možnostem a pouhá výzva věřitele sama o sobě prodlení nezakládá. V nyní projednávané věci však soud nedospěl k závěru, že by žalobce porušil povinnost řádně posoudit úvěruschopnost žalované, a neplatnost smluvních nároků žalobce nebyla dovozena z § 87 zákona o spotřebitelském úvěru. Není proto důvod nepřiznat žalobci zákonný úrok z prodlení z částky odpovídající dosud nevrácené jistině, jestliže žalovaná tuto částku neuhradila ani ve lhůtě uvedené v předžalobní výzvě a žalobce požaduje úrok z prodlení až od následujícího dne. Výše zákonného úroku z prodlení 11,5 % ročně odpovídá sazbě stanovené podle § 1970 o. z. a nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Soud proto uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 38 369 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 38 369 Kč od 5. 2. 2026 do zaplacení.

34. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 a § 150 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobce byl sice úspěšný co do částky 38 369 Kč, tedy co do dosud nevrácené části skutečně poskytnuté jistiny, a rovněž co do zákonného úroku z prodlení z této částky od 5. 2. 2026 do zaplacení, avšak neúspěšný co do kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 5 486,35 Kč, nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 1 000 Kč, smluvní pokuty ve výši 230,21 Kč a zákonného úroku z prodlení z částky 5 486,35 Kč. Úspěch žalobce tak byl pouze částečný, a to za situace, kdy řízení bylo vyvoláno uplatněním nároků ze spotřebitelského úvěru, jehož úrokové a ekonomické nastavení soud vyhodnotil jako zjevně nepřiměřené a rozporné s dobrými mravy. Soud přihlédl zejména k tomu, že žalobce vedle jistiny uplatnil také smluvní úrok sazbou 57,99 % ročně, paušální upomínkové náklady, smluvní pokutu a zákonný úrok z prodlení i z částky odpovídající nepřiznanému kapitalizovanému smluvnímu úroku. Důvody hodné zvláštního zřetele pro použití § 150 o. s. ř. soud spatřuje v tom, že žalobce jako profesionální poskytovatel spotřebitelského úvěru uplatnil vedle dosud nevrácené jistiny také nároky založené na smluvních podmínkách, které soud shledal ve vztahu ke spotřebiteli zjevně nepřiměřenými, a že přiznání náhrady nákladů řízení by za této situace fakticky dále zvyšovalo ekonomickou zátěž spotřebitele plynoucí ze smlouvy, jejíž úrokové a navazující sankční nastavení soud neakceptoval. Přiznání byť jen poměrné náhrady nákladů řízení žalobci by za těchto okolností neodpovídalo spravedlivému uspořádání poměrů účastníků a fakticky by přenášelo část procesních důsledků neplatných a nepřiměřených úvěrových podmínek na spotřebitele. Žalovaná naopak nebyla ve věci plně úspěšná, neboť jí byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 38 369 Kč se zákonným úrokem z prodlení. Proto soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.