5 C 134/2016

Plný text

Okresní soud v Semilech rozhodl soudkyní Mgr. Pavlou Erlebachovou ve věci žalobkyně: Anonymizováno IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 zastoupená advokátem Anonymizováno sídlem Anonymizováno proti žalované: Anonymizováno , IČO Anonymizováno sídlem Anonymizováno zastoupená advokátem Anonymizováno sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0 o zaplacení částky 369 671,94 Kč s příslušenstvím a o vzájemném návrhu žalované o zaplacení 1 928 255 Kč s příslušenstvím konečným rozsudkem

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku částku 200 451,02 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částek:- 167 539,02 Kč od 26. 10. 2014 do zaplacení,- 32 912 Kč od 23. 3. 2015 do zaplacení.

II. Žaloba se zamítá v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 968 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 968 Kč od 23. 3. 2015 do zaplacení.

III. Řízení se zastavuje v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 3 872 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 3 872 Kč od 29. 6. 2015 do zaplacení.

IV. Řízení se zastavuje v části, ve které se žalovaná vzájemným návrhem domáhala zaplacení částky 1 928 255 Kč s úrokem z prodlení z této částky od 4. 12. 2017 do zaplacení.

V. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni k rukám právního zástupce žalobkyně do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku náklady řízení o zaplacení částky 369 671,94 Kč s příslušenstvím, a to ve výši 246 248 Kč.

VI. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni k rukám právního zástupce žalobkyně do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku náklady řízení o vzájemném návrhu na zaplacení částky 1 928 255 Kč s příslušenstvím, a to ve výši 32 640 Kč.

VII. Žalovaná je povinna do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku nahradit České republice na účet Okresního soudu v Semilech náklady řízení (svědečné ve výši 458,80 Kč).

1. Předmětem řízení byl jednak nárok žalobkyně vůči žalované na zaplacení částky celkem 369 671,94 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z dílčích částek (z 164 380,92 Kč od 8. 11. 2013 do zaplacení, z 167 539,02 Kč od 26. 10. 2014 do zaplacení, z 33 880 Kč od 23. 3. 2015 do zaplacení a z 3 872 Kč od 29. 6. 2015 do zaplacení). Dále – na základě vzájemného návrhu žalované – byl předmětem řízení její požadavek na uložení povinnosti žalobkyni zaplatit žalované částku ve výši 1 928 255 Kč s příslušenstvím.

2. Žalobkyně v žalobě tvrdila, že mezi účastnicemi byla dne 1. 3. 2013 (pozn. soudu – dle odkazovaného listinného důkazu však zjevně 4. 3. 2013) uzavřena Smlouva o dodávce a údržbě informačního systému (dále případně jen „Smlouva“), jejímž předmětem byla komplexní dodávka a údržba informačního systému zahrnující dodávku aplikačního software včetně upgrade , Anonymizováno, . Cena za upgrade byla dle čl. 4.2 a 5.4 Smlouvy stanovena ročním poplatkem BREP, specifikovaným v Příloze 1 Smlouvy a splatným vždy dopředu; poplatek BREP pokrýval nárok na veškeré update, upgrade , Anonymizováno, (který je součástí dodávky), jeho instalaci a proškolení. Žalobkyně v řízení uplatnila celkem 4 dílčí nároky (dále jen „Nároky“ s příslušným číselným označením). U Nároku 1 odkázala na fakturu č. , Anonymizováno, ze dne 23. 9. 2013 se splatností ke dni 7. 11. 2013, kterou byl vůči žalované vyúčtován poplatek BREP jednak za období od 22. 3. 2013 do 21. 3. 2014 ve výši 151 189,50 Kč a jednak za období od 3. 4. 2013 do 21. 3. 2014 ve výši 13 191,42 Kč, celkem tedy ve výši 164 380,92 Kč. Nárok 2 měl vyplývat z faktury č. , Anonymizováno, ze dne 10. 9. 2014 se splatností ke dni 25. 10. 2014, kterou vyúčtovala žalované poplatky BREP za období od 22. 3. 2014 do 21. 3. 2015 ve výši 151 189,50 Kč a ve výši 16 349,52 Kč, celkem ve výši 167 539,02 Kč. V Nárocích 3 a 4 žalobkyně podle původních žalobních tvrzení uplatnila požadavek na úhradu ceny víceprací spojených s dodávkou informačního systému, které byly žalobkyní provedeny na základě požadavku žalované a nad rámec dohodnutý ve Smlouvě, konkrétně šlo o úpravu , Anonymizováno, . U Nároku 3 se jednalo o práce zaznamenané v tiketech č. , hodnota, (osobní schůzka, projednání nesrovnalostí), , Anonymizováno, (tisk č. k. na fakturách a DL + vyhledávání), , Anonymizováno, (prodejní faktura – chyba), které byly vyúčtovány fakturou č. , Anonymizováno, ze dne 5. 2. 2015 se splatností ke dni 22. 3. 2015 na částku 33 880 Kč. V případě Nároku 4 se jednalo o práce v tiketech č. , hodnota, , , Anonymizováno, , které byly vyfakturovány pod č. , Anonymizováno, ze dne 14. 5. 2015 se splatností ke dni 28. 6. 2015 na částku 3 872 Kč. Žalovaná žádné plnění na uvedené nároky žalobkyni neposkytla.

3. Vzájemný návrh žalované o zaplacení částky 1 928 255 Kč s příslušenstvím byl z její strany prezentován jako tvrzená náhradu škody, která jí měla vzniknout porušením povinnosti žalobkyně k dodání a údržbě předmětného systému pro podnikání žalované, přičemž dle ní nebyly splněny podmínky výpovědi Smlouvy dle jejích článků 5.4. a 7.

3. Žalobkyně vzájemný návrh považovala za nedůvodný, neboť výpověď daná žalované byla legitimní a v souladu s podmínkami Smlouvy. S ohledem na to, že žalovaná nakonec (po dále uvedeném rozhodnutí okresního soudu částečným rozsudkem a po odvolacím a dovolacím řízení) vzala při jednání 13. 6. 2024 vzájemný návrh zcela zpět a za souhlasu žalobkyně, soud výrokem IV. odůvodňovaného rozsudku podle § 96 odst. 1 – 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.) řízení v této části zastavil a v odůvodnění tohoto rozhodnutí se již nebude vzájemnému návrhu (s výjimkou problematiky práva na náhradu nákladů řízení) věnovat. Totéž se týká Nároku 4 žalobkyně, ve vztahu k němuž nastala obdobná procesní situace (zpětvzetí části žaloby za souhlasu žalované, vše u jednání 13. 6. 2024), na níž soud reagoval výrokem III. tohoto rozsudku.

4. Žalovaná od počátku řízení s nároky žalobkyně nesouhlasila. Smlouva ze dne 4. 3. 2013 byla mezi účastnicemi uzavřena i dle zadávací dokumentace pro zakázku (Pořízení manažerského informačního systému) a nabídky. Žalobkyně své povinnosti plnila vadně, systém byl předán žalované až dne 30. 5. 2014 na základě akceptačního protokolu, a i poté se v něm projevily závažné vady, které žalované ztížily systém řádně užívat v běžném obchodním provozu, což dokládají tikety v aplikaci Helpdesk. Přes uznání vad žalobkyní však systém nebyl a není stále plně funkční (vady systému jsou způsobeny jeho funkčními a jinými nedostatky). Nároky 1 a 2 na uhrazení poplatku BREP žalovaná odmítala s ohledem na skutečnost, že byl účtován za období, kdy žalovaná neměla systém ve své dispozici, neboť jej obdržela až dne 30. 5. 2014. Krom toho žalobkyně závazky ohledně BREP vůbec neplnila, především neudržovala systém na nejvyšší verzi, neboť neprováděla příslušný upgrade a reinstalaci na nejvyšší verzi. I Nárok 3 považovala žalovaná za neoprávněný, neboť všechny vyúčtované vícepráce byly práce spojené s odstraňováním vad systému v záruční době, kdy tato činnost byla bezplatná. Žalovaná proto v souladu s čl. 8.

5. Smlouvy pozastavila svá plnění až do okamžiku splnění závazku ze strany žalobkyně, čímž není však dodací povinnost žalobkyně dotčena.

5. Žalobkyně v průběhu řízení opakovaně zdůraznila, že poplatek BREP měl být dle čl. 5.

4. Smlouvy hrazen žalovanou na celý rok dopředu, počínaje dnem následujícím po dni uvolnění sofware, kdy měly být uvolněny dva typy licencí, a to licence , Anonymizováno, a , Anonymizováno, (, Anonymizováno, , právnická osoba, dne 21. 3. 2013 se zaktivněním licence na období od 22. 3. 2013 do 21. 3. 2014, a dále na období od 22. 3. 2014 do 21. 3. 2015. Licenci , Anonymizováno, uvolnila na základě prvé licence žalobkyně dne 2. 4. 2013 se zaktivněním licence na období od 3. 4. 2013 do 21. 3. 2014 a dále na období od 22. 3. 2014 do 21. 3. 2015. Rozdíl v ceně nároku prvého a druhého období je pak určen kratším obdobím zaktivněné licence , Anonymizováno6. Žalovaná v průběhu řízení (před vydáním částečného rozsudku) doplnila, že čerpala na pořízení informačního systému finanční prostředky z dotací, kdy podmínkou bylo uzavření smlouvy na základě výběrového řízení. Jednou z podmínek zadávacího řízení bylo udržování systému po dobu nejméně osmi let v nejvyšší možné verzi. Žalobkyně se zavázala systémem nahradit předchozí systém Helios Orange. Systém však uvolnila až dne 30. 5. 2014, a proto musela žalovaná v období od 1. 7. 2013 do 30. 6. 2014 užívat a platit ještě za systém Helios. Upgrade software a hrazení poplatku BREP tak nastalo až po okamžiku uvolnění software ve prospěch žalované a vyslovení souhlasu s jeho používáním. Výpověď smlouvy ze dne 30. 9. 2014 považuje žalovaná za neplatnou pro nesplnění podmínek dle čl. 7.

3. Smlouvy, protože z důvodu prodlení žalobkyně byla žalovaná oprávněna pozastavit své plnění, neboť první etapa plnění žalobkyně byla splněna ke dni 20. 12. 2013 namísto ke dni 28. 6. 2013, druhá byla splněna ke dni 30. 5. 2014 namísto ke dni 31. 1. 2014. Dne 31. 3. 2014 pak byl dán žalované jako odběrateli souhlas s užíváním, dne 30. 5. 2014 byl podepsán akceptační protokol za fázi provoz. K danému datu však systém trpěl řadou chyb, a ne všechny části byly provozovány na nejvyšší verzi.

7. V řízení byl dne 4. června 2019 vydán částečný rozsudek pod č. j. 5 C 134/2016-290 (dále případně jen „částečný rozsudek OS“), kterým okresní soud vyhověl žalobkyni ohledně Nároků 1 a 2 žaloby, ve zbytku ponechal rozhodnutí o žalobě i o vzájemném návrhu na konečné rozhodnutí ve věci. Soud po skutkové a právní stránce uzavřel, že žalobkyně se Smlouvou o dodávce a údržbě informačního systému ze dne 4. 3. 2013 včetně příloh, uzavřenou ve smyslu ust. § 269 odst. 2 věty prvé obch. zák. zavázala komplexně dodat a komplexně udržovat pro žalovanou informační systém, s tím, že projekt (dodávka a údržba) se skládá z položek uvedených v bodech 2.1. až 2.

4. Smlouvy [aplikační software (SW) včetně upgrade, systémové prostředí, hardware a služby]. Žalovaná se vedle ceny za zakázku zavázala hradit i cenu za upgrade systému (pozn. – tzv. BREP poplatek), jež měla být dle čl. 4.2. a 5.

4. Smlouvy hrazena vždy na celý rok dopředu, počínaje dnem následujícím po dni, ve kterém byl pro odběratele (žalovanou) daný software uvolněn. Dále okresní soud považoval za prokázané, že poplatek BREP byl de facto poplatkem za licenci, kdy základní část licence pocházela od společnosti , Anonymizováno, , další část licence je , Anonymizováno, , a konečně výrobcem třetí části licence byla žalobkyně. Soud dal sice za pravdu žalované v tom, že pojem „uvolnění software“ lze vyložit vícero způsoby a předmětným systémem disponovala žalovaná až později, avšak považoval za prokázané, že bez vygenerované licence a úhrady licenčního poplatku by žalobkyně nemohla plnění dle Smlouvy realizovat; proto soud považoval za adekvátní, pokud počátečním dnem vyúčtovaného ročního období bylo datum vygenerování licence od společnosti , Anonymizováno, , neboť na základě ní byly uvolněny zbylé dvě části licence. Licence , Anonymizováno, byla na základě objednávky žalobkyně uvolněna pro žalovanou společností , právnická osoba, dne 21. 3. 2013 se zaktivněním licence na období od 22. 3. 2013 do 21. 3. 2014 a dále na období od 22. 3. 2014 do 21. 3. 2015. Licenci , Anonymizováno, uvolnila na základě prvé licence žalobkyně dne 2. 4. 2013 se zaktivněním licence na období od 3. 4. 2013 do 21. 3. 2014, a dále na období od 22. 3. 2014 do 21. 3. 2015. Rovněž měl soud za prokázané, že s metodologií žalobkyně byla žalovaná seznámena, též i s výnosem z licence, milníky projektu, z čehož vyplývá, že žalovaná byla seznámena s okamžikem vzniku nároku na úhradu tohoto licenčního poplatku. Cena poplatku podle závěru okresního soudu vycházela z čl. 4.2. a 5.

4. Smlouvy, včetně Přílohy č. 1, ve spojení s provedenými výpověďmi. Předmětné poplatky BREP pak žalobkyně podle závěrů okresního soudu řádně vyúčtovala žalované, a to fakturou č. , Anonymizováno, ze dne 23. 9. 2013 se splatností ke dni 7. 11. 2013 (Nárok 1) a fakturou č. FA , Anonymizováno, ze dne 10. 9. 2014 se splatností ke dni 25. 10. 2014 (Nárok 2).

8. Okresní soud se v citovaném částečném rozsudku vypořádal s námitkou žalované, že vystavené faktury nehradila z důvodu prodlení na straně žalobkyně. Soud uzavřel, že z předávacích protokolů ze dne 9. 9. 2013 zjistil předání aplikačního software, dále ke dni 20. 12. 2013 bylo zjištěno předání licencí. Z akceptačního protokolu ze dne 31. 3. 2014 považoval za prokázané nasazení informačního systému, v němž dala žalobkyně žalované souhlas k podmíněnému a dočasnému zahájení produktivního provozu předmětného informačního systému. Dne 30. 5. 2014 pak byl podepsán akceptační protokol k fázi Provoz. Soud nepovažoval za opodstatněnou ani námitku žalované, že žalobkyně neudržovala software v nejnovější verzi, protože dle něj vyplynulo z dokazování, že získání nové verze licence se vztahuje pouze na zákazníky s aktivní licencí a že práce u žalované probíhaly v letech 2013 a 2014; proto žalovaná nemohla mít v té době již k dispozici versi , Anonymizováno, a , Anonymizováno, , neboť ty byly uvolněny pro tuzemský trh a zapracovány k jejich aplikaci až později. Oproti tomu soud považoval za prokázané prodlení žalované s úhradou faktur, a tudíž shledal výpověď Smlouvy, danou ze strany žalobkyně vůči žalované jako důvodnou.

9. Soud po právní stránce – s ohledem na přechodné ustanovení § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen o. z.) posoudil v částečném rozsudku závazkový vztah mezi účastnicemi, vzniklý zcela zjevně před datem 1. 1. 2014, podle zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku. S citací § 261 odst. 1 a § 269 odst. 2 obch. zák. okresní soud vyhodnotil vztah mezi účastnicemi, konkrétně pak Smlouvu, jako smlouvu, která není výslovně upravena obchodním zákoníkem (tzv. inominátní kontrakt). Uvedl, že u takovýchto smluv jsou typicky využívány určité všeobecné obchodní podmínky, většinou firemní, velmi často vypracované na podkladě všeobecných obchodních podmínek běžných v zahraničí (někdy však s určitými posuny), které obsahují rozhodující podmínky pro daný vztah, a kterým je proto třeba věnovat pečlivou pozornost, dosti velkou důležitost dále mají v těchto případech i obchodní zvyklosti. Podle názoru soudu v projednávané věci úprava daného vztahu vyplývá z předmětné Smlouvy, kde jsou rozvedeny a vysvětleny jednotlivé termíny ve Smlouvě používané tak, aby nemohly uvést žádnou ze stran v omyl ohledně obsahu Smlouvy. Podle názoru okresního soudu tomu tak bylo i v případě licenčních poplatků (tzv. BREP) a způsobu jejich výpočtu a doby, od které byla žalobkyně oprávněna po žalované tyto poplatky požadovat. Soud měl tedy v částečném rozsudku za to, že bylo namístě žalobě v nároku 1 a 2 vyhovět. Vedle nároku na uhrazení poplatku BREP pak žalobkyni přiznal soud i zákonný úrok z prodlení, a to ode dne následujícího od splatnosti předmětných faktur. U faktury č. , Anonymizováno, (Nárok 1) tedy ode dne 8. 11. 2013 v souladu s § 1 nař. vlády č. 142/1994 Sb., u faktury č. , Anonymizováno, Nárok 2) ode dne 26. 10. 2014 v souladu s ust. § 1970 o. z. a § 2 nařízení č. 351/2013 Sb.

10. Částečný rozsudek byl rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové (dále případně jen „odvolací soud“) ze dne 16. června 2020, č. j. , spisová značka, (dále případně jen „1. rozsudek KS“) ohledně přisouzeného Nároku 1 (na zaplacení částky 164 380,92 Kč s příslušenstvím) změněn a žaloba o něm byla zamítnuta. Zásadním pro měnící výrok rozsudku odvolacího soudu byl, po doplněném dokazování (ohledně skutečné vůle – úmyslu – stran), jím provedený výklad článku 5.

4. Smlouvy ve výrazu „uvolnění SW“. Podle odvolacího soudu žalobkyně ani výpovědí svědka , tituly před jménem, , jméno FO, neprokázala, že by poučila žalovanou v souladu s § 266 odst. 1 obch. zák. o významu pojmu „uvolnění SW“ v návaznosti na splatnost poplatku BREP ve Smlouvě tak, že se poplatek platí po uvolnění (vygenerování) licence od třetích osob (, Anonymizováno, a , Anonymizováno, ) pro žalovanou. Odvolací soud proto vyložil sjednanou splatnost k tíži žalobkyně jako autorky Smlouvy a dovodil, že nárok na zaplacení poplatku vznikl až předáním díla, tudíž nevznikl na zaplacení poplatku vyúčtovaného fakturou č. , hodnota, na částku 164 380,92 Kč.Ohledně Nároku 2 byl částečný rozsudek zrušen a věc vrácená okresnímu soudu k dalšímu řízení. Ve vztahu k tomuto nároku odvolací soud vyhodnotil, že žalobkyni mohl vzniknout nárok na poplatek za období od 1. 4. 2014 (den po předání systému/díla) do 21. 3. 2015 (konec vyúčtovaného období), s tím, že předmětná faktura č. , hodnota, byla splatná dne 25. 10. 2014. Žalobkyně však vypověděla Smlouvu s žalovanou dopisem ze dne 30. 9. 2014, tedy před splatností faktury. Odvolací soud proto okresnímu soudu zadal zabývat se dále platností výpovědi, vlivem výpovědi Smlouvy ze strany žalobkyně na povinnosti žalované dané zejm. článkem 7.

5. Smlouvy. S poukazem na ujednání čl. 8.

5. Smlouvy dále odvolací soud úkoloval prvostupňový soud ke zkoumání, nebyla-li žalobkyně ke dni splatnosti faktury ze dne 5. 10. 2014 v prodlení s plněním svých povinností (např. povinností odstranit reklamované vady).

11. K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud ČR (dále příp. jen dovolací soud či NS ČR) rozsudkem ze dne 29. 4. 2021 č. j. , spisová značka, (dále případně jen 1. rozsudek NS ČR či dovolacího soudu) zrušil 1. rozsudek KS ve výroku I. (tj. ve výroku o mj. zamítnutí žaloby v Nároku 1), a v tomto rozsahu vrátil věc odvolacímu soudu. Ohledně rozhodnutí odvolacího soudu o zrušení částečného rozsudku okresního soudu a vrácení věci k projednání věci v rozsahu Nároku 2 bylo dovolání žalobkyně odmítnuto. Odvolacímu soudu bylo vytknuto, jakým způsobem (odchylně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu) aplikoval při výkladu článku 5.

4. Smlouvy a v něm obsaženého výrazu „uvolnění SW“ výkladová pravidla při posuzování tzv. objektivních hledisek (v podrobnostech viz citovaný rozsudek NS ČR č. j. , spisová značka, , odstavce 19. a násl.). Dále dovolací soud shledal extrémní rozpor mezi odvolacím soudem provedeným důkazem výslechem svědka , tituly před jménem, , jméno FO, (k podstatě poplatku BREP, znalostem žalované o této podstatě, splatnosti atd.) a z něj učiněným skutkovým zjištěním. V 26. odstavci odůvodnění 1. rozsudku NS ČR však dovolací soud zároveň uvedl, že sám nepřehodnocuje skutkový stav, nýbrž se vyslovuje k postupu odvolacího soudu při jeho zjišťování.

12. Následně odvolací soud rozsudkem ze dne 21. září 2021, č. j. , spisová značka, (dále jen „2. rozsudek KS“) potvrdil částečný rozsudek OS v části výroku I., tj. konkrétně ohledně Nároku 1 a v tom rozsahu, kdy bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni 164 380,92 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05% ročně (zjevně míněno, že z částky uvedené jistiny 164 380,92 Kč), avšak až od 21. 12. 2013 do zaplacení; ve zbytku příslušenství – úroky z prodlení ve výši 8,05% ročně (z částky uvedené jistiny 164 380,92 Kč) za období od 8. 11. 2013 do 20. 12. 2013 byl částečný rozsudek OS změněn tak, že byla žaloba zamítnuta. S citací § 266 odst. 1 a 2 obch. zák. považoval odvolací soud za adekvátní nejprve se zabývat otázkou, zdali žalobkyně prokázala, že seznámila žalovanou s významem pojmu „uvolnění SW“. Teprve kdyby se jí toto nezdařilo prokázat, měl odvolací soud v záměru přistoupit k výkladovému pravidlu spočívajícímu ve zjišťování významu slova v objektivním smyslu.Odvolací soud považoval za závazný právní názor Nejvyššího soudu ČR a uzavřel, že z výpovědi svědka , tituly před jménem, , jméno FO, vyplynulo, že žalobkyně před uzavřením smlouvy poučila žalovanou, že termín „uvolnění SW“ je třeba chápat tak, že poplatek BREP zaplatí žalovaná žalobkyni po vygenerování licence od , Anonymizováno, a , Anonymizováno, [tedy ve dnech 21. 3. 2013 se zaktivněním licence na období od 22. 3. 2013 do 21. 3. 2014 (týká se Nároku 1), a dále na období od 22. 3. 2014 do 21. 3. 2015 (Nárok 2). Licenci , Anonymizováno, uvolnila na základě prvé licence žalobkyně dne 2. 4. 2013 se zaktivněním licence na období od 3. 4. 2013 do 21. 3. 2014 a (pro Nárok 1) od 22. 3. 2014 do 21. 3. 2015 (Nárok 2). Žalobkyně prokázala, že úmysl žalobkyně sjednat vznik nároku na zaplacení poplatku BREP po uvolnění licence od , Anonymizováno, a , Anonymizováno, byl žalované znám (§ 266 odst. 1 obch. zák.).Odvolací soud neakceptoval námitku žalované o nevěrohodnosti svědka , tituly před jménem, , jméno FO, . Žalovaná totiž nenamítla nevěrohodnost svědka ani po jeho výpovědi v prvním odvolacím jednání dne 2. 6. 2020, ani ve vyjádření k dovolání žalobkyně (žalovaná namítla pouze nevěrohodnost předsedy představenstva žalobkyně , tituly před jménem, , jméno FO, , , tituly za jménem, ). Výpověď svědka , jméno FO, naopak považovala za pravdivou. Po rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, který z výpovědi učinil opačné zjištění než krajský soud, už nevěrohodnost svědka namítat nelze. Nadto, odvolací soud nevěrohodnost svědka neshledal, neboť svědek vypovídal přesvědčivě. Podle odvolacího soudu – jak dle něj vyplynulo z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR – soud pouze neporozuměl obsahu výpovědi svědka. Výpověď hodnověrného svědka je z důkazního hlediska silnější než výpověď jednatele žalované.Odvolací soud neprovedl důkaz výpovědí bývalého jednatele žalované , jméno FO, k tvrzení, že žalovaná nebyla žalobkyní seznámena s výkladem pojmu „uvolnění SW“. připomněl, že ve vyjádření žalované z 18. 5. 2017 žalovaná navrhovala důkaz pouze k prokázání vad systému a reklamací. Oproti tomu dle odvolacího soudu žalobkyně výpovědí , tituly před jménem, , jméno FO, při jednání před odvolacím soudem dne 2. 6. 2020 prokázala, že splatnost poplatku BREP byla vysvětlena jednateli , jméno FO, . I z výpovědi předsedy představenstva žalobkyně vyplynulo, že při jednáních o vzniku nároku na zaplacení poplatku byl za žalovanou přítomen , jméno FO, . Výpověď bývalého jednatele , jméno FO, je nadbytečná.Odvolací soud se dále zabýval argumentací žalované ohledně její zadávací dokumentací zpracované v souladu s Pravidly pro výběr dodavatelů u zakázek spolufinancovaných z Operačního programu podnikání a inovace, která musela být dodržena. Ze zadávací dokumentace, která byla okresním soudem před vydáním částečného rozsudku provedena k důkazu, podle odvolacího soudu vyplynulo, že cena za informační systém bude splatná po dokončení jednotlivých etap implementace (čl. 4.5 zadávací dokumentace). V článku 4.4 zadávací dokumentace byly stanoveny dílčí etapy plnění zakázky, a to instalace HW a implementace systému kalkulace a správa zakázek do 30. 6. 2013 a implementace systémů Řízení výroby, CRM, MIS do 31. 1. 2014. Placení maintenance a udržovacích poplatků bylo sjednáno jako součást platebních povinností výslovně (čl. 4.2). Odvolací soud tedy vyhodnotil, že i kdyby byla dokumentace pro smluvní strany závazná, ujednání o splatnosti by nevylučovalo splatnost poplatků dne 7. 11. 2013 ve faktuře č. , hodnota, (Nárok 1), když první etapa (která již částečně implementaci obsahovala, měla být dokončena do 30. 6. 2013). Odvolací soud k věci dodal, že rozhodný je obsah smlouvy uzavřené dne 4. 3. 2013, ze kterého vyplývá vznik nároku na SW upgrade v čl. 4.2 a 5.4 smlouvy.Podle odvolacího soudu bylo možné – po rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR – dát žalobkyni za pravdu v jejím argumentu, že smlouva byla logicky koncipována s odlišnými termíny placení informačního systému, a to v čl. 5.1 a 5.2 smlouvy za dodávku HW (hardwaru) a SW (softwaru) po dodání předmětu dodávky, v čl. 5.3 za operativně poptávané služby nad rámec smlouvy k poslednímu dni v měsíci, kdy byly služby poskytnuty, a v čl. 5.4 za SW upgrade po uvolnění SW pro odběratele. Pokud by bylo úmyslem stran sjednat placení SW upgrade spolu s dodávkou SW (softwaru) a HW (hardwaru), mohla být splatnost SW upgrade upravena v čl. 5.1 smlouvy spolu s placením softwaru a hardwaru.Odvolací soud měl dále za to, že Nejvyšší soud ČR dospěl ke skutkovému zjištění z výpovědi svědka , tituly před jménem, , jméno FO, v podobě závěru o seznámení žalované s úmyslem žalobkyně ohledně sporného pojmu uvolnění SW (§ 266 odst. 1 obch. zák.), a proto odvolací soud již nezjišťoval, jak by pojem chápal modelový obchodník obchodující s informačními technologiemi (§ 266 odst. 2 obch. zák.).Dále se ale odvolací soud zabýval námitkou žalované, že žalobkyni nevznikl nárok na zaplacení poplatku BREP, neboť žalobkyně byla ke dni splatnosti faktur v prodlení se svým plněním. S citací čl. 8.5 Smlouvy (v případě neplnění závazku dodavatele má odběratel právo pozastavit své plnění vyplývající ze smlouvy až do okamžiku splnění závazku dodavatelem. Dodací povinnost dodavatele však tímto ustanovením není dotčena), dále se zjištěním z přílohy č. 5 Smlouvy (podle níž měla být instalace HW a implementace systému kalkulace a správa zakázek předána do 28. 6. 2013 a implementace systémů řízení výroby, CRM a MIS do 31. 1. 2014) a se zjištěním z předávacího protokolu ze dne 20. 12. 2013 (že bylo část hardware dodáno dne 20. 12. 2013), jakož i, že faktura č. , hodnota, ze dne 23. 9. 2013 na částku 164 380,92 Kč byla splatná ke dni 7. 11. 2013, vyhodnotil odvolací soud následně. Dne 7. 11. 2013 však byla žalobkyně v prodlení s dodáním hardwaru, který měl být předán podle smlouvy již dne 28. 6. 2013. Pokud byl hardware předán až ke dni 20. 12. 2013, vznikla dle odvolacího soudu žalované povinnost zaplatit fakturu č. , hodnota, až dne 20. 12. 2013, tudíž žalovaná se dostala do prodlení s placením faktury dne 21. 12. 2013.V odstavcích 25 až 30 svého druhého rozsudku se odvolací soud věnoval problematice platnosti výpovědi ze dne 30. 9. 2014 žalobkyně ze Smlouvy a zániku této Smlouvy výpovědí. Odcitoval čl. 7.3 Smlouvy (podle níž má smluvní strana právo vypovědět tuto smlouvu s okamžitou účinností pouze z důvodu podstatného porušení povinností druhou smluvní stranou, za podmínky, že na tuto skutečnost neporušující strana druhou stranu písemně upozornila a poskytla jí dodatečnou lhůtu (v délce alespoň 30 dnů) ke sjednání nápravy, přičemž porušující strana v takto stanovené lhůtě nápravu nesjednala. V tomto případě je výpověď účinná dnem prokazatelného doručení druhé smluvní straně (výpověď s okamžitou účinností) s uvedením prokazatelných důvodů ukončení smlouvy). Dále odvolací soud citoval čl. 7.4 písm. c) Smlouvy (že se za podstatné porušení povinností považuje zpoždění platební úhrady odběratele o déle než 3 měsíce. Uvedený důvod podstatného porušení smlouvy lze uplatnit pouze tehdy, pokud byla strana porušující smlouvu písemně upozorněna druhou stranou na takové porušení smlouvy). Vzhledem k tomu pak odvolací soud vyhodnotil, že z výpovědi Smlouvy ze dne 30. 9. 2014 vyplynulo, že žalobkyně po opakovaném písemném upozornění vypověděla Smlouvu podle čl. 7.3 a 7.4 c) pro neuhrazení platby na fakturu č. , hodnota, . Z dopisu žalované ze dne 8. 10. 2014 vyplynulo, že jí výpověď byla doručena dne 3. 10. 2014. Z dopisu žalované žalobkyni ze dne 13. 3. 2014 vyplynulo, že žalobkyně vyzývala žalovanou k úhradě dlužné částky 164 380,92 Kč dopisem ze dne 11. 2. 2014. Podle odvolacího soudu, tudíž Smlouva o dodávce a údržbě informačního systému ze dne 4. 3. 2013 zanikla výpovědí ke dni 3. 10. 2014 po splnění sjednaných podmínek výpovědi. S ohledem na čl. 7.5 Smlouvy, který odvolací soud citoval (že v případě výpovědi smlouvy s okamžitou účinností z důvodů na straně odběratele smluvní strany sjednávají povinnost odběratele ponechat si doposud dodavatelem podle smlouvy dodané plnění a za toto a vykonanou práci (služby, školení, apod.) poskytnout úhradu sjednanou ve smlouvě. Odběratel je povinen od dodavatele převzít a uhradit aplikační SW včetně upgrade, systémový SW, HW, popř. jiné komponenty plnění, které má dodavatel za účelem plnění této smlouvy pro odběratele prokazatelně zajištěny (např. objednávkami u subdodavatelů) nebo nahradit dodavateli náklady, které mu vznikly v souvislosti se zrušením objednávky, včetně ušlého zisku), odvolací soud vyložil, že žalovaná měla povinnost zaplatit žalobkyni i SW upgrade (sporné poplatky BREP) bez ohledu na výpověď a ukončení smlouvy dne 3. 10. 2014.Dále soud neakceptoval odvolací námitku žalované spočívající v tom, že dle ní žalobkyně nesplnila povinnost a nedodala žalované novou verzi , Anonymizováno, v české verzi od března 2014. Odvolací soud připomněl, že sporná faktura č. , hodnota, (k Nároku 1) byla splatná již k 20. 12. 2013, jak je výše vysvětleno. Pokud jde o Nárok 2 vyúčtovaný fakturou č. , hodnota, ze dne 10. 9. 2014 na částku 167 539,02 Kč (za období 22. 3. 2014 – 21. 3. 2015), odvolací soud uvedl, že byla splatná dne 25. 10. 2014. Jak potvrdila žalovaná, informační systém byl předán žalované dne 30. 5. 2014. Žalovaná namítla, že ke dni splatnosti faktury existovaly závažné vady systému, které byly reklamovány. Z akceptačního protokolu ze dne 30. 5. 2014 podle odvolacího soudu vyplynulo, že systém byl převzat s výhradou, výhrady však nebrání provozu MIS a jsou uvedeny v zápisu ze dne 30. 5. 2014. Dále ze zápisu z jednání ze dne 30. 5. 2014 vyplynulo, že výhrady jsou uvedeny v tiketech v aplikaci HelpDesk. Některé výhrady byly uvedeny i v zápisu z jednání. Podle odvolacího soudu a s odkazem na čl. 8.4 Smlouvy platilo, že v případě neplnění závazku odběratele má dodavatel právo pozastavit své plnění vyplývající ze smlouvy až do okamžiku splnění závazku odběratelem. Platební povinnost odběratele však tímto ustanovením není dotčena. Z výše uvedeného tak dle odvolacího soudu vyplývá, že byla-li žalovaná v prodlení s placením faktury č. , hodnota, ze dne 23. 9. 2013 na částku 164 380,92 Kč od 21. 12. 2013, měla žalobkyně právo pozastavit své plnění a vady nemusela odstraňovat.Odvolací soud nerozhodoval věc Nároku 2 ve vztahu k faktuře č. , hodnota, ze dne 10. 9. 2014 na částku 167 539,02 Kč, jelikož ve vztahu k tomuto nároku byl rozsudek okresního soudu zrušen a věc vrácena k dalšímu řízení.

13. Následně podala dovolání žalovaná a NS ČR v rozsudku ze dne 28. 6. 2022 č. j. , spisová značka, (dále případně jen „2. rozsudek NS“) zrušil 2. rozsudek KS v rozsahu, ve kterém byl částečný rozsudek OS potvrzen v části výroku I., tj. v rozsahu, v němž bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni 164 380,92 Kč s úrokovým příslušenstvím od 21. 12. 2013 do zaplacení (tj. o převážné části Nároku 1), a v tomto rozsahu věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Přípustné a důvodné shledal dovolání v procesní otázce – v postupu odvolacího soudu při hodnocení důkazů po zrušení věci dovolacím soudem (mj. pro extrémní rozpor mezi provedeným důkazem a z něj učiněným skutkovým zjištěním). Dovolací soud vyzdvihl, že již v prvním svém rozsudku výslovně zdůraznil, že nepřehodnocuje skutkový stav, ke kterému dospěl odvolací soud, nenahrazuje jej vlastními skutkovými zjištěními, nýbrž se pouze vyslovil k postupu odvolacího soudu při zjišťování skutkového stavu. Podle dovolacího soudu měl tedy odvolací soud po prvním zrušovacím rozsudku provedené důkazy, včetně výpovědi , tituly před jménem, , jméno FO, , znovu zhodnotit, nikoli si nesprávně kasační rozhodnutí vyložit tak, že dovolací soud „učinil opačné zjištění než krajský soud“ a že odvolací soud je tímto zjištěním vázán. Odvolacímu soudu tak bylo uloženo opětovné řádné zhodnocení provedených důkazů a vyúsťující ve zjištění právně relevantního skutkového stavu věci.

14. Odvolací soud poté v rozsudku ze dne 22. 11. 2022 č. j. , spisová značka, (dále případně jen 3. rozsudek KS) opět zopakoval, že je třeba nejprve se zabývat otázkou, zdali žalobkyně prokázala, že seznámila žalovanou s významem pojmu „uvolnění SW“. Odvolací soud pro odstranění veškerých pochybností znovu vyslechl svědka , tituly před jménem, , jméno FO, a vyhodnotil, že svědek vypověděl, že žalobkyně před uzavřením smlouvy poučila žalovanou, že termín „uvolnění SW“ je třeba chápat tak, že poplatek BREP zaplatí žalovaná žalobkyni po vygenerování licence od , Anonymizováno, a , Anonymizováno, , na následující období. Svědek byl přímo účasten jednání, kdy předseda představenstva žalobkyně vysvětlil jednatelům žalované význam pojmu uvolnění licence a splatnost poplatku BREP. Svědek dále uvedl, že poplatek BREP se platí zároveň s licencí. Termín uvolnění licence je v oboru IT běžný a znamená vygenerování licence pro zákazníka. Odvolací soud zdůraznil důležitost důkazu výpovědí svědka , tituly před jménem, , jméno FO, pro rozhodnutí. Podle odvolacího soudu svědek byl přímo účasten jednání mezi žalobkyní a žalovanou o splatnosti poplatku BREP. Jeho výpověď byla žalobkyní navržena k prokázání tvrzení, že žalobkyně žalovanou poučila o splatnosti poplatku. V souladu s § 266 odst. 1 obch. zák. tak dle odvolacího soudu šlo o prokázání zásadního tvrzení, ze kterého musel soud vyjít při výkladu ujednání o splatnosti poplatku BREP „po uvolnění software“. O této skutečnosti přitom panoval mezi účastnicemi spor, neboť žalobkyně tvrdila, že žalovanou o splatnosti poplatku poučila, žalovaná to popírala. Výpověď svědka je přitom zákonným důkazem, který je popsán v § 126 o. s. ř. Odvolací soud svědkovi uvěřil, neboť svědek vypovídal spontánně. S ohledem na běh času si některé podrobnosti nevybavoval (např. přesné datum jednání účastnic), přesvědčivě však vypovídal o obsahu jednání a o výslovném poučení jednatele žalované , jméno FO, o splatnosti poplatku BREP. Pokud šlo o výpověď dne 15. 11. 2022 v části, že splatnost poplatku je shodná se splatností licence, to odvolací soud hodnotil jako vysvětlení důležitosti licence pro implementační práce a s ní související poplatek BREP, nikoli jako ujednání ve smlouvě mezi žalobkyní a žalovanou. Ve smlouvě byla ujednána splatnost ceny licence až po dodání informačního systému (čl. 5.1 smlouvy), to však nebylo mezi stranami sporné. Svědek i při výpovědi dne 15. 11. 2022 výslovně potvrdil poučení žalované ze strany předsedy představenstva žalobkyně, že poplatek BREP se platí po vygenerování licence od Microsoft pro žalovanou. Výpověď svědka byla odvolacím soudem vyhodnocena jako pravdivá, neboť svědek působil věrohodně.Odvolací soud přihlédl i k výpovědi předsedy představenstva žalobkyně ze dne 19. 4. 2017 a 19. 3. 2019, kde vysvětlil splatnost poplatku BREP shodně jako svědek , tituly před jménem, , Anonymizováno, . Předseda představenstva se k otázce obsahu jednání o smlouvě ve své výpovědi nezmínil, nebyl na to tázán. Předseda představenstva žalobkyně vypověděl dne 2. 6. 2020, že jednání ohledně poplatku BREP a jeho splatnosti se účastnil za žalobkyni ještě svědek , tituly před jménem, , Anonymizováno, a za žalovanou jednatel , jméno FO, . Žalované bylo vysvětleno, kdy se platí poplatek BREP, a to generováním licence pro žalovanou.Dále podle odvolacího soudu z výpovědi svědka , jméno FO, dne 19. 3. 2019 vyplynulo, že definoval pojem uvolnění software jako generování licence pro žalovanou. Svědek uvedl, že neřešil otázky typu licenčních poplatků. Vypověděl však, že byl jako zaměstnanec žalobkyně členem realizačního teamu, řešil dodávku, upgrade, předání a reklamace. Uvedl, že žalobkyně generovala licenci pro žalovanou proto, aby mohla zahájit realizaci řešení podle dokumentace. Z výpovědi svědka naopak dle odvolacího soudu nevyplynulo, že byl u jednání předcházejícího uzavření smlouvy a že by popřel, že žalobkyně žalovanou o poplatcích BREP poučila.Zároveň odvolací soud zmínil, že jednatel žalované , jméno FO, při jednání soudu dne 4. 12. 2017 zejména sporoval výši poplatku BREP, uváděl, že žalovaná byla žalobkyní podvedena. Přesto však byl ve skutečnosti poplatek BREP fakturován nižší částkou (164 380,92 Kč a 167 539,02 Kč) než bylo ve smlouvě ujednáno (181 696,02 Kč). Jednatel uvedl, že měl za to, že poplatek BREP se platí až po dodání systému. Pochyboval, že bylo žalované prezentováno, jak byla vygenerována licence na IS. Přesto věděl, že žalobkyně licenci vygenerovala koncem března 2013. Licence byla generována pro žalovanou.Odvolací soud proto shrnul, že žalobkyně výpovědí svědka , tituly před jménem, , jméno FO, a výpovědí předsedy představenstva , tituly před jménem, , jméno FO, , , tituly za jménem, , prokázala, že poučila žalovanou o splatnosti poplatku BREP tak, že uvolnění software znamená generování licence pro žalovanou společností , Anonymizováno, . Tyto výpovědi podle odvolacího soudu byly v rozporu pouze s výpovědí jednatele , jméno FO, . Výpověď hodnověrného svědka je podle odvolacího soudu z důkazního hlediska silnější než výpověď jednatele žalované.Dále odvolací soud obdobně či výslovně shodně uvedl tak, jako ve svém druhém rozsudku, stanovisko k nadbytečnosti provedení výpovědi bývalého jednatele , jméno FO, , vyhodnocení toho, že v projednávané věci je pro vztah účastnic rozhodný obsah Smlouvy oproti argumentaci žalované zadávací dokumentací. Dále dal znovu za pravdu argumentu žalobkyně, že Smlouva byla koncipována s odlišnými termíny placení informačního systému [v článcích 5.1. a 5.

2. Smlouvy za dodávku HW a SW po dodání předmětu dodávky, v čl. 5.3. za operativně poptávané služby nad rámec Smlouvy k poslednímu dni v měsíci, kdy byly služby poskytnuty, a v čl. 5.4. za SW upgrade po uvolnění SW pro odběratele]. Pokud by tedy bylo – podle odvolacího soudu – úmyslem stran sjednat placení SW upgrade spolu se samotnou dodávkou SW a HW, pak mohla být splatnost SW upgrade upravena přímo v čl. 5.

1. Smlouvy spolu s placením za dodávku SW a HW. Odvolací soud tedy uzavřel, že žalobkyně prokázala, že její úmysl sjednat vznik nároku na zaplacení poplatku BREP po uvolnění licence od , Anonymizováno, a , Anonymizováno, byl žalované znám (§ 266 odst. 1 obch. zák.). Kromě toho dle odvolacího soudu z výpovědi svědka , tituly před jménem, , jméno FO, vyplynulo, že pojem „uvolnění softwaru“ je v oboru IT všeobecně znám a běžně vykládán jako generování licence pro zákazníka (§ 266 odst. 2 obch. zák.).V odstavcích 22 až 26 svého třetího rozsudku odvolací soud shodně s druhým rozsudkem (v jeho odst. 19 a násl., zejm. až do odst. 38, viz odst. 12 odůvodňovaného rozsudku) se vypořádal s námitkou žalované, že žalobkyni nevznikl nárok na zaplacení poplatku BREP z toho údajného důvodu, že žalobkyně byla ke dni splatnosti faktur v prodlení se svým plněním. Zopakoval též závěr (na podkladě opětovně uvedené argumentace o zjištění z příslušných důkazů) o tom, že Smlouva z 4. 3. 2013 zanikla výpovědí žalobkyně ke dni 3. 10. 2014. Dále rovněž zopakoval svůj závěr (s odkazem na citaci čl. 7.

5. Smlouvy), že žalovaná měla povinnost zaplatit žalobkyni i SW upgrade (sporné poplatky BREP) bez ohledu na výpověď a ukončení Smlouvy dne 3. 10. 2014. Také zopakoval, že žalovaná byla s placením faktury – k Nároku 1 – č. , hodnota, v prodlení od 21. 12. 2013 a žalobkyně mohla pozastavit své plnění a nemusela odstraňovat vady.

15. K opětovnému dovolání žalované proti 3. rozsudku KS rozhodl dovolací soud usnesením z 1. 3. 2024 pod č. j. , spisová značka, , a to již tak, že toto dovolání odmítl. Podle Nejvyššího soudu žalovaná dovolání fakticky zpochybnila posouzení procesní otázky postupu soudu odvolacího při hodnocení důkazů, avšak tento postup nebyl dovolacím soudem tentokrát shledán rozporný s rozhodovací praxí NS ČR, když oproti přesvědčení žalované při výkladu Smlouvy odvolací soud zjevně nezaložil svůj skutkový závěr o úmyslu stran výlučně na výpovědi , tituly před jménem, , jméno FO, , neboť tuto hodnotil i ve vztahu k dalším v řízení provedeným důkazům, včetně důkazů listinných (konkrétně i zadávací dokumentaci vyzdvihované žalovanou). Vyhodnotil-li dovolací soud, že žalovaná patrně zamýšlela předložit k přezkumu jako dosud judikaturně neřešenou otázku „zvláštní povahy výběrového řízení jako kontraktačního procesu a jejího vlivu na výklad projevu vůle stran“, pak řešení takové otázky nezpůsobovalo dle odvolacího soudu přípustnost dovolání. Dovolací soud zdůraznil, že odvolací soud se zabýval při výkladu projevu vůle stran ohledně sporného pojmu „uvolnění SW“, majícího vliv na okamžik splatnosti sporných poplatků BREP, obsahem zadávací dokumentace a uvedl k tomu, že i pokud by tato byla pro obě strany závazná, pak u jednání o splatnosti by nevylučovalo splatnost poplatků dne 7. 11. 2013, když první etapa (která již částečně obsahovala implementaci) měla být dokončena do 30. 6. 2013. Konečně dovolací soud vyzdvihl, že odvolací soud vycházel ze zjištění, že úmysl žalobkyně sjednat vznik nároku na zaplacení poplatku BREP již po uvolnění licence (jejím vygenerováním pro žalovanou) ze strany poskytovatele licence byl žalované znám a že tento úmysl, z nějž vycházela smluvní splatnost poplatku BREP, nebyl v rozporu ani s obsahem zadávací dokumentace; vzhledem k tomu tak dle dovolacího soudu nemohla přípustnost dovolání založit ani otázka, „zda je primárně nutné nazírat na výklad sporného pojmu užitého při právním jednání prizmatem zadávací dokumentace, a nikoli následným ústním jednáním stran nebo snad domnělými obchodními standardy“, to proto, že takovou otázku odvolací soud neposuzoval a na jejím řešení napadaného rozhodnutí nezávisí.

16. Následně se okresní soud znovu zabýval (se zohledněním částečného zpětvzetí žaloby a zpětvzetí vzájemného návrhu žalované – k tomu viz odst. 3 odůvodnění rozsudku) opodstatněností Nároku 2 a 3.

17. Připomínáno je z částečného rozsudku, že mezi stranami bylo – v průběhu řízení před vydání částečného rozsudku – učiněno nesporným, že mezi nimi byla dne 4. 3. 2013 uzavřena Smlouva o dodávce a údržbě informačního systému dle § 269 odst. 2 obchodního zákoníku. Platby vyplývající ze smlouvy, s výjimkou plateb požadovaných žalobkyní v předmětném řízení, byly plně uhrazeny.

18. Dále je připomínáno, že okresní soud provedl důkazy výpověďmi zaznamenanými v odstavcích 10 až 14 částečného rozsudku (zjištěním z nich se podrobně zaobíral i odvolací soud ve svém třetím rozsudku – viz odst. 14 odůvodňovaného rozhodnutí, zejm. od poloviny strany 9).

19. Ze Smlouvy o dodávce a údržbě informačního systému (z předmětné Smlouvy) bylo okresním soudem před vydáním částečného rozsudku, jakož dále v řízení o zbývajících Nárocích 2 a 3 žaloby (v této fázi zejm. se zaměřením na obsah článků 4.1., 7.3. a 7.

5. Smlouvy, dále se zaměřením na níže citované články Všeobecných podmínek plnění, dále na Přílohu č. 7 ke Smlouvě zjištěno následující. Smlouva byla stranami sjednána výslovně s odkazem na § 269 odst. 2 obchodního zákoníku dne 4. 3. 2013. Předmětem byla komplexní dodávka a komplexní údržba informačního systému, a to Microsoft systémového software včetně hardware a aplikačního software včetně upgrade. Systém měl být dodán dle časového harmonogramu, tedy I. etapa do 28. 6. 2013 a II. etapa do 31. 1. 2014, přičemž akceptace jednotlivých fází měla být potvrzena podpisem akceptačních protokolů. Akceptací fáze Provoz znamená akceptaci celého systému. Cena předmětu plnění byla sjednána dle čl. 4.1. odkazem na cenovou specifikaci jako přílohu č. 1 Smlouvy s tím, že tato cena je cenou konečnou a může být korigována v rozmezí +-0 % v oboustranně odsouhlaseném Cílovém konceptu resp. v jiném dokumentu popisujícím navržený systém, splatnost faktur činí dvacet pět dní od jejich doručení odběrateli. Dále dle čl. 4.

2. Smlouvy byla cena za SW upgrade (pozn. soudu – obsahově odkázáno na čl. 2.1., když články byly příp. v textu nazývány jako „par.“) stanovena ročním poplatkem dle cenové specifikace v příloze č. 1 Smlouvy; při rozšíření SW nad rámec dodávky dle odkazované Smlouvy se cena na upgrade automaticky zvyšovala o příslušné procento z ceny rozšíření, počínajíce dnem následujícím po dni, ve kterém byl toto rozšíření žalobkyní pro žalovanou uvolněno (v poměrné části počtu dnů z těch 365, po které žalovaná nebyla uživatelem zařízení. Ohledně ceny za SW upgrade (s odkazem na čl. 4.2.) Smlouva dále v čl. 5.4. stanovovala, že tato cena bude žalobkyní fakturována a hrazena žalovanou vždy na celý rok dopředu, počínaje dnem následujícím po dni, ve kterém byl pro odběratele (žalovanou) daný software uvolněn.Dle čl. 4.8. bylo sjednáno, že udržovací poplatky na osm let pokrývají veškerý update, upgrade a reinstalaci všech software, které musí být trvale na nejvyšší verzi, dále přeškolení zaměstnanců a hot-line podporu.Dle čl. 7.

3. Smlouvy může strana vypovědět smlouvu s okamžitou účinností z důvodu podstatného porušení povinností druhou smluvní stranou, za podmínky, že na tuto skutečnost písemně upozornila a poskytla protistraně dodatečnou lhůtu ke sjednání nápravy.Žalovaná v průběhu fáze řízení před vydáním konečného rozsudku zdůrazňovala kromě výše citovaných článků 4.1. a 7.3. také článek 7.

5. Smlouvy. Soud připomíná, že tímto ustanovením se podrobně zabýval již odvolací soud ve svém 2. a 3. rozsudku (k tomu viz blíže pasáž z odstavce 12 odůvodnění tohoto rozsudku týkající se posouzení platnosti výpovědi a okamžiku zániku Smlouvy v důsledku takové výpovědi žalobkyně ze dne 30. 9. 2014). Skutková zjištění o obsahu tohoto ujednání, která učinil před vydáním konečného rozhodnutí okresní soud tedy nemohou být odlišná od výše uvedeného; okresní soud by pouze citaci zmíněného článku po odvolacím soudu opakoval.Dle čl. 8.4. a 8.

5. Smlouvy má v případě neplnění závazku jedné strany strana druhé právo pozastavit své plnění vyplývající se smlouvy až od okamžiku splnění daného závazku. Povinnost strany prvé na úhradu či dodávku tímto není dotčena.Dle Přílohy č. 1 ke Smlouvě (č. l. 22 spisu) byla cena za software, systémové prostředí, hardware a služby sjednána na částku 4 827 886,69 Kč včetně DPH. Cena za upgrade byla sjednána ročně na částku 181 696,02 Kč včetně DPH, celkem na dobu osmi let tedy ve výši 1 453 568,16 Kč včetně DPH. Dále byly sjednány ceny za služby a další položky zakázky.V příloze č. 2 Smlouvy pak byly sjednány Všeobecné podmínky plnění , Anonymizováno, , když v části 1. uvedených podmínek byly definovány pojmy. Podle čl. 1.5. představovala údržba systému prodej výrobků a zboží nahrazující, vylepšující či rozšiřující prvky dodaného systému a poskytnutí souvisejících služeb po dodávce systému, zejm. odstraňování vad (servis), podpory (informační) a implementačních služeb menšího rozsahu. Podle čl. 1.20. byl pojem „SW Upgrade“ definován jako poskytnutí nové (příp. inovované) verze SW ze strany žalobkyně jako dodavatele vůči odběrateli (žalované). Článkem 1.30. byl definován Požadavek na službu (service request) jako požadavek odběratele (žalované) na informaci nebo radu (tj. odborný dotaz) nebo na standardní změnu nebo zpřístupnění služby. V části 7. citovaných podmínek se tyto týkaly bližších podrobností k upgrade. Podle čl. 7.

1. SW Uprgrade (tj. poskytování nových verzí) počíná dnem následujícím pod dni, ve kterém byl Dodavatelem pro odběratele (žalovanou) příslušný SW upgrade (tj. uvolněný balík) uvolněn. Dle čl. 7.3. se žalobkyně jako dodavatel zavázala dle svého úsudku trvale pracovat na takovém zdokonalování (revize, nové verze) aplikačního SW, které se vztahuje ke změnám v legislativě nebo ke změnám v obchodní praxi, udržuje aplikační SW v souladu s aktuálním všeobecným technologickým vývojem a všeobecnými požadavky uživatelů produktů , Anonymizováno, , dále – které dodavatel z jiných důvodů považuje za vhodné. Z čl. 7.4. vyplývalo, že dodavatel (pozn. soudu – zjevně míněno žalobkyně) i její subdodavatelé – zejm. , Anonymizováno, – se bude snažit brát v úvahu všeobecné požadavky uživatelů produktů , Anonymizováno, a bude se snažit jim vyjít vstříc, ale pouze dodavatel (žalobkyně) i jeho subdodavatelé – zejm. , Anonymizováno, budou rozhodovat o obsahu nových verzí, kdy a jakým způsobem budou nové verze uvolněny, pro jaké HW a SW platformy a konfigurace budou nové verze navrženy. V rámci části 8. podmínek – Service Desk bylo v čl. 8.5. upraveno, že nárok odběratele (žalované) na odstranění vady se neuplatňuje v případě, že nejsou vypořádány veškeré závazky žalované k dodavateli (žalobkyni), jak se žalovaná jako odběratel smluvně zavázala. Podle části o právu k duševnímu vlastnictví bylo v podmínkách stanoveno (čl. 9.2. – 9.4.), že autorská práva k SW společnosti , Anonymizováno, vlastní společnost , Anonymizováno, , autorská práva k SW společnosti , Anonymizováno, a modulům vytvořeným žalobkyní vlastní žalobkyně. Podmínky práv užívání jsou stanoveny ve smlouvě a v licenčních podmínkách, jež jsou přílohou č. 3 a 4 Smlouvy.Přílohou č. 7 ke Smlouvě byla upravena doporučená konfigurace technické infrastruktury, z čehož ohledně software bylo vymezeno, že jde o Windows 2008 Server Standard R2, 64Bit pro potřebný počet uživatelů, SharePoint Foundaition 2010 (bezplatná licence v rámci Windows 2008 Server Standard) a Microsoft SQL Sever 2008 Standard Edition pro, nebo vyšší potřebný počet uživatelů.

20. Z protokolu o předání/převzetí hardware ze dne 9. 9. 2013 a ze dne 20. 12. 2013 bylo zjištěno předání hardware, montáž serveru a UPS, připojení k LAN, předání instalačních souborů NAV a další činnosti. Z protokolu o předání/ převzetí aplikačního software ze dne 9. 9. 2013 bylo zjištěno předání systému Microsoft Dynamics NAV společně s licencemi PrintVis a Navertica Applications. Z předávacích protokolů – licencí ze dne 20. 12. 2013 bylo zjištěno předání licencí. Z akceptačního protokolu ze dne 31. 3. 2014 bylo prokázáno nasazení informačního systému, v němž dala žalobkyně žalované souhlas k podmíněnému a dočasnému zahájení produktivního provozu předmětného informačního systému.

21. Ve vztahu k Nároku 2 bylo z faktury č. , hodnota, ze dne 10. 9. 2014 zjištěno, že žalobkyně vyúčtovala žalované dle Smlouvy poplatek BREP za období 22. 3. 2014 do 21. 3. 2015 ve výši 151 189,50 Kč (a to ve vztahu k licenci Printvis) a za totéž období od 22. 3. 2014 do 21. 3. 2015 ve výši 16 349,52 Kč, celkem tedy 167 539,02 Kč včetně DPH, se splatností ke dni 25. 10. 2014. Upomínkou ze dne 23. 2. 2015 vyzvala žalobkyně žalovanou k úhradě dluhu.

22. Z výpovědi smlouvy o dodávce a údržbě informačního systému ze dne 30. 9. 2014 bylo prokázáno, že s odkazem na čl. 7.3. a 7.4. smlouvy, tj. z důvodu podstatného porušení smlouvy pro neuhrazení ujednané platby – zpoždění platební úhrady odběratele déle než tři měsíce, dala žalobkyně žalované výpověď ze smlouvy. Z dopisu žalované ze dne 8. 10. 2014 bylo zjištěno, že žalovaná nepovažovala danou výpověď za platnou s odůvodněním, že jí nevznikla platební povinnost ohledem na nedodání plnění ze strany žalobkyně.

23. K Nároku 3 soud před vydáním částečného rozsudku, jakož i posléze druhé fázi prvostupňového řízení (zde zejm. se zaměřením na důkazy v podobě tiketů č. , hodnota, , , Anonymizováno, a , Anonymizováno, ) učinil následující zjištění. Z faktury č. , hodnota, ze dne 5. 2. 2015 bylo zjištěno, že žalobkyně vyúčtovala žalované (a to nikoli s odkazem na Smlouvu) zjevně toliko faktickou práci, neboť fakturace se týkala výslovně počtu hodin v sazbě 1 600 Kč za 1 hodinu. Souhrnně bylo plnění nazváno jako „úpravy IS MS Dynamics NAV“, s podrobnostmi vymezenými čísly tiketů (, Anonymizováno, : Osobní schůzka – projednání nesrovnalostí, a to za 9 hod. – 17 424 Kč včetně DPH, č. , hodnota, : tisk č. k. na fakturách a DL + vyhledávání, a to za 8 hod. – 15 488 Kč včetně DPH, a konečně č. , hodnota, : prodejní faktura – chyba, a to v rozsahu 0,5 hod. – 968 Kč včetně DPH). Celková částka za uvedené práce tak byla včetně DPH vyčíslena na 33 880 Kč.

24. Z dále uvedených dvou dílčích Zápisů z jednání – , Anonymizováno, – implementace NAV bylo prokázáno, že jednak dne 30. 5. 2014 proběhlo mezi stranami jednání, na němž byla sjednána akceptace fáze projektu , adresa, , kdy zároveň došlo k fakturaci č. , Anonymizováno, se splatností ke dni 2. 6. 2014 a k podpisu akceptačního protokolu. Dále (přímo k nároku 3) bylo zjištěno z dalšího zápisu ze dne 15. 12. 2014, že tehdy proběhlo jednání mezi stranami, jehož se účastnili za žalovanou jednatel , jméno FO, a , jméno FO, , za žalobkyni , jméno FO, a , jméno FO, . Jednání proběhlo v , Anonymizováno, v uvedeném čase od 9:30 do 17:30 (Kč. 8 hodin), ohledně celkem spotřebovaného času na straně dodavatele (žalobkyně) bylo uvedeno 14,5 hod., dále 6 hodin jako čas strávený na cestě. Během jednání byly řešeny dotazy z přílohy tiketu , Anonymizováno, ze dne 11. 12. (zjevně 2014). V bodě 5. uvedeného zápisu bylo sumarizováno, že 5 hodin bylo při uvedeném „workshopu“ věnováno bodům klasifikovaným na místě jako reklamace, zatímco zbylý čas byl věnován placeným konzultacím, které byly na místě buď uzavřeny, nebo budou mít pokračování v jednotlivých tiketech na HpD. Uvedený zápis za žalovanou vlastnoručně v jeho závěru podepsal jednatel , jméno FO, . K uvedenému se pak pojí zjištění z tiketu č. , hodnota, (č. l. 159) o komunikaci mezi téměř výlučně , jméno FO, za žalobkyni (s výjimkou komunikace z 18. 12. 2014, kterou provedl , jméno FO, ) a pracovníkem žalované , jméno FO, . Komunikace se za období od 9. 12. do 18. 12. 2014 týkala požadavku žalované na osobní návštěvu konzultantů za účelem projednání nesrovnaností a případných úprav IS s tím, že termín schůzky byl již v korespondenci , jméno FO, prezentován jako oboustranně domluvený na 15. 12. 2014. Již 9. 12. 2014 žalobkyně prostř. , jméno FO, avizovala, že doba konzultace bude fakturována v sazbě 1 600 Kč za hodinu, očekávaná doba konzultace je 16 hodin a konečný objem hodin práce k fakturaci bude upřesněn na základě podepsaných výkazů práce. , jméno FO, za žalovanou provedl potvrzení objednávky, byť s tím, že počet fakturovaných hodin bude stanoven až na základě charakteru poskytnutých konzultací (požadavek, reklamace apod.) Dne 11. 12. 2014 , jméno FO, přikládal seznam bodů pro jednání 15. 12. 2014 s tím, že jde o nejzásadnější body, nikoliv však úplný výčet. Dne 12. 12. 2014 prezentoval , jméno FO, s odkazem na dohodu s , jméno FO, z předchozího dne souhlas s řešením, že na závěr schůzky dne 15. 12. (pozn. soudu – zjevně roku 2014) bude zpracován zápis, ve kterém bude stanoveno, jaký podíl z projednávaných bodů a celkového času schůzky bude tvořit asistence s následným předmětem fakturovaných hodin, jaký podíl budou reklamace. Z doby po uskutečnění výše uvedené schůzky 15. 12. 2014 (i za účasti jednatele , jméno FO, za žalovanou) byla uskutečněna komunikace v konečné fázi 18. 12. 2014 mezi , jméno FO, za žalobkyni a , jméno FO, za žalovanou, přičemž za žalobkyni bylo žádáno o odsouhlasení 9 hodin na placenou konzultaci s odkazem na podrobnosti v podepsaném zápise, přičemž , jméno FO, na to reagoval slovy „souhlasíme s placenými konzultacemi v rozsahu 9 hod. – viz. odsouhlasený zápis“.

25. Z tiketu č. , hodnota, (č. l. 158 i p. v.) soud zjistil, že v době od 7.11. 2014 do 3. 12. 2014 probíhala (případně s odkazem na současnou telefonickou komunikaci) písemná komunikace mezi , jméno FO, za žalobkyni a , jméno FO, za žalovanou. Tiket byl založen pro problém „tisk č. k. na faktuře, sl. Faktuře, DL a sl. DL + vyhledávání dle ex. Popisů, a to z bližšími údaji v bodech 1–4 korespondence , jméno FO, ze 7. 11. 2014. Téhož dne informoval uvedený za žalobkyni, že časová náročnost úprav je 8 hodin, a požádal o schválení, přičemž , jméno FO, za žalovanou dne 12. 11. 2014 reagoval „souhlasíme s nabídkou“. Informacích , jméno FO, z 21. 11. 2014 (v 14:11 a 17:50 hodin), že je připraveno k řešení, po jehož nasazení je vhodné „restartovat klienty“, dále o tom, že dle domluvy nahrál do ostré databáze změny týkající se výše uvedeného tiketu, a konečně o žádosti po vyjádření uvedl , jméno FO, za žalovanou dne 3. 12. 2014, že nasazené řešení otestovali a tiketu je možné validovat.

26. Z tiketu č. , hodnota, , resp. z komunikace o něm (č. l. 156–157 i p. v.) soud zjistil, že pod tímto označením byl řešen problém nazvaný jako „Prodejní faktura – chyba Množství.pdf“. V rámci komunikace o této záležitosti dne 14. 10. 2014 žádal za žalovanou , jméno FO, o úpravu pole Množství na prodejní faktuře (s dalšími podrobnostmi). V další komunikaci mezi ním a pracovníkem žalobkyně , jméno FO, bylo mj. sděleno touto osobou, že spotřeba času na řešení tohoto požadavku činí 1 hodinu; v souvislosti s tím bylo žádáno o test řešení a v případě pozitivního výsledku o jeho validaci a spotřeby času. , jméno FO, (pracovník žalobkyně) vyjádřil nesouhlas s tím, aby uvedená činnost byla placená, neboť dle nich byl tiket zadán jako reklamace ačkoli v danou chvíli (16. 10. 2014) byl požadavek ve stavu „oprava“ nikoli „úprava“. Bylo prezentováno, že na straně žalované mají zato, že by zobrazování daného množství na prodejní faktuře nemělo být považováno za úpravu faktury, neboť jde o naprosto samozřejmou záležitost. Uvedenému názoru oponoval za žalobkyni , jméno FO, , následně , jméno FO, s tím polemizoval, prezentoval (pozn. soudu – v množném čísle zjevně za žalovanou) setrvávání na názoru, že se jedná o reklamaci. Další komunikaci na téma, zda jde o reklamaci či požadavek na programovou úpravu, která by měla být placena, vedl s , jméno FO, jednak opět , jméno FO, , případně , jméno FO, v rozmezí od 16. 10 2014 do 12. 12. 2014. Dne 25. 11. 2014 sdělil za žalobkyni , jméno FO, , že v daném případě šlo o záležitost jedné hodiny práce – nejen samotné programování, ale i analýza a testování; vyjádřil však záměr, že žalobkyně bude brát v potaz fakt, že neupozornila předem protistranu na placenou úpravu (s poukazem nato, že dle dohody z 26. 4. 2014 žalobkyně nemusí úpravy do 1 hod. nechat ze strany žalované předem schvalovat), navrhuje žalobkyně „gentlemanskou dohodu“ 50/50 a bude fakturovat 0,5 hod. práce. Řešení o fakturaci spotřebovaného času 0,5 hodiny vůči žalované pak ještě 16. 1. 2015 potvrdila za žalobkyni , jméno FO, .

27. Na základě shora uvedeného soud v konečném rozhodnutí uzavřel následujícím způsobem. Předně neměl důvod se odchýlit od předchozích závěrů OS a KS (u něj zejm. z jeho třetího rozsudku) o tom, že mezi účastnicemi byla ke dni 4. 3. 2013 sjednána Smlouva o dodávce a údržbě informačního systému, v charakteru dle § 269 odst. 2 obch. zákoníku jako smlouva nepojmenovaná. Žalovaná se vedle ceny za dodání infomačního systému zavázala hradit i cenu za upgrade systému – tzv. BREP poplatek, a to výslovně dle článků 4.2. a 5.

4. Smlouvy vždy na cenný rok dopředu počínaje dnem následujícím po dni, ve kterém byl pro žalovanou jako odběratele daný software uvolněn. Bez vygenerované licence a úhrady licenčního poplatku ostatně žalobkyně nemohla plnění dle Smlouvy realizovat. Počátečním dnem vyúčtování ročního poplatku BREP na roční období bylo datum vygenerování licence od společnosti , Anonymizováno, , neboť na základě ní byly uvolněny zbylé dvě části licence. Licence , Anonymizováno, byla na základě objednávky žalobkyně uvolněna pro žalovanou společností , Anonymizováno, , právnická osoba, dne 21. 3. 2013 se zaktivněním licence na období nejen od 22. 3. 2013 do 21. 3. 2014 (což se týká již pravomocně přisouzeného Nároku 1), ale dále i na období od 22. 3. 2014 do 21. 3. 2015 (tj. ve vztahu k Nároku 2. Uvolněna byla též licence NVR, a to na základě prvé licence žalobkyní dne 2. 4. 2013 se zaktivněním licence nejen na období od 3. 4. 2013 do 21. 3. 2014 (k přisouzenému Nároku 1), ale dále i na období od 22. 3. 2014 do 21. 3. 2015 (část Nároku 2). Cena poplatku BREP vycházejícího individuálně (nad rámce ceny za dodávku SW a HW) z článku 4.2. a 5.

4. Smlouvy činila ročně podle Přílohy č. 1 Smlouvy částku 181 696,02 Kč včetně DPH (viz počátek strany 12 odůvodnění tohoto rozsudku). Dále nemá soud důvodu měnit skutkový a právní závěr o splatnosti poplatku BREP v tom směru, že žalovaná byla poučena o tom, že taková splatnost nastává po uvolnění SW, resp. byla poučena o tom, že tento pojem znamená generování licence pro žalovanou (k okamžiku generování, resp. k obdobím, na které byla licence generována, tj. ve vztahu k Nároku 2 i na předmětné období od 22. 3. 2014 do 21. 3. 2015 u všech shora zmíněných licencí. Okresní soud a zejm. pak odvolací soud ve 3. rozsudku podal výklad článků 4.2. a 5.4. o pojmu uvolnění software, dále se vyjádřil k námitce žalované ohledně údajného prodlení žalobkyně ke dni splatnosti faktur k Nároku 1 i 2. Podal podrobný výklad k tomu, že Smlouva sice zanikla výpovědí žalobkyně ze dne 30. 9. 2014 ke dni 3. 10. 2014 (zde hodnotil i články 7.3. i 7.

5. Smlouvy) a vyložil, že žalovaná měla povinnost zaplatit žalobkyni poplatky SW upgrade (BREP) bez ohledu na výpověď a ukončení smlouvy k 3. 10. 2014 (strana 7 dole a 8 shora odůvodňovaného rozsudku). Nyní okresní soud uzavřel, že Nárok ad 2 je nárokem z výše kvalifikované Smlouvy jako smlouvy nepojmenované dle § 269 odst. 2 obchodního zákoníku a nárok na něj vznikl ještě před ukončením smlouvy výpovědí k datu 3. 10. 2014. Jak již bylo výše zmiňováno ze závěrů okresního i dovolacího soudu, zjištěno též z obsahu Smlouvy, ve spojení s přílohou č. 1, byl poplatek BREP (za upgrade SW) v částce až 181 696,05 Kč včetně DPH splatný po vygenerování licencí pro žalovanou, k čemuž došlo i na období pro Nárok 2 rozhodné (od 22. 3. 2014 do 21. 3. 2015), přičemž tento poplatek v roční výši byl dle výslovné znění článku 5.4. vyúčtováván vždy na celý rok dopředu, a takto měl být žalovanou předem také hrazen. Jestliže tedy za trvání smlouvy přistoupila žalobkyně k takové fakturaci poplatku BREP (za SW upgrade, a to konkrétně fakturou č. , hodnota, ze dne 10. 9. 2014, pak dle názoru soudu jí tento Nárok přísluší, ačkoliv před splatností této faktury – stanoveno k datu 25. 10. 2014 – došlo k zániku předmětné Smlouvy. S ohledem na uvedené, a to i při žalovanou vyzdvihovaném znění článku 7.

5. Smlouvy, bylo žalobě v Nároku 2 vyhověno, a to i jde-li o příslušenství pohledávky (úrok z prodlení v závislosti na počátku prodlení žalované od 26. 10. 2014 den po splatnosti faktury). Uvedené plnění je poplatkem za SW upgrade za období již od 22. 3. 2014, přičemž žalovaná měla možnost tento upgrade využívat i po ukončení smlouvy na stanovené roční období do 21. 3. 2015. Přisouzení tohoto nároku, k jehož uplatnění žalobkyně přistoupila za trvání smluvního vztahu dle Smlouvy, a to formou výše citované faktury, nebrání znění článku 7.

5. Smlouvy, nýbrž je tímto ustanovením nárok žalobkyně naopak podporován (k tomu viz výše citované znění článku 7.

5. Smlouvy a výklad podaný odvolacím soudem; závěr strany 7 a počátek strany 8 odůvodňovaného rozsudku, dále poslední část odst. 14).

28. K Nároku 3 soud vyhodnocuje, že se týká právního poměru mezi účastnicemi vzniklého až po ukončení Smlouvy (po datu 3. 10. 2014), proto se na tento poměr nutně musí uplatnit právní úprava zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“).

29. Podle § 166 odst. 1 věta první o. z. právnickou osobu zastupují její zaměstnanci v rozsahu obvyklém vzhledem k její zařazení nebo funkci; při tom rozhoduje stav, jak se jeví veřejnosti.Podle § 1724 odst. 1 o. z. smlouvou projevují strany vůli zřídit mezi sebou závazek a řídit se obsahem smlouvy.Podle § 1725 o. z. smlouva je uzavřená, jakmile si strany ujednaly její obsah. V mezích právního řádu je stranám ponecháno na vůli svobodně si smlouvu ujednat i určit její obsah.Podle § 1746 odst. 2 o. z. mohou strany uzavřít i takovou smlouvu, která není zvláště jako typ smlouvy upravena.Podle § 1958 odst. 1 o. z. je-li čas plnění přesně ujednán nebo jinak stanoven, je dlužník povinen plnit i bez vyzvání věřitele. Podle odst. 2 téhož ustanovení neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.Podle § 1968 o. z. je dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Podle § 2 nař. vlády č. 351/2013 Sb., kterým se (mimo jiné) určuje výše úroků z prodlení, odpovídá výše úroku z prodlení ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.

30. Soud shledal žalobu důvodnou v části Nároku 3, a to pokud jde o částky 17 424 Kč a 15 488 Kč spojovaných skutkově s pracemi žalované obsaženými v tiketech , Anonymizováno, a , Anonymizováno, (viz odst. 23, 24 a 25 odůvodňovaného rozsudku. Soud vyhodnotil v případě prvé částky, že mezi účastnicemi byla neformálně sjednána nepojmenovaná smlouva dle § 1746 odst. 2 o. z. (ve spojení s § 1724 odst. 1 a § 1725 o. z.), podle níž se žalobkyně zavázala provést práce uvedené v tiketu , Anonymizováno, , a to v rozsahu 9 hodin po 1 600 Kč za hodinu, s čímž žalovaná souhlasila. Souhlas žalované byl udělen přímo jednatelem , jméno FO, (viz zjištění v odst. 24 z bodu 5 zápisu z jednání dne 15. 12. 2014, z něhož vyplývá ve spojení s dalším obsahem zápisu, že z celkově spotřebovaného času na straně žalobkyně 14,5 hodiny se strany shodly na tom, že čas nad 5 hodin, tj. de facto 9,5 hodiny, bude pojímán jako placené konzultace). V uvedeném lze zmínit také veřejně dostupné údaje z obchodního rejstříku žalované, kdy k datu 15. 12. 2014 patřil , jméno FO, mezi jednatele žalované (spolu s , tituly před jménem, , Anonymizováno, a , jméno FO, ), avšak dle doslovného zápisu v OR k uvedenému datu mohl za společnost jednat a podepisovat kterýkoli jednatel, jestliže z tohoto jednání vyplýval pro společnost závazek, který bez daně z přidané hodnoty nepřesahoval částku 500 000 Kč bez smluvní pokuty, bez smluvního úroku a bez smluvního úroku z prodlení. Uvedené plnění ze strany žalobkyně poskytnuté k objednávce žalované a odsouhlasené jejím jednatelem , jméno FO, každopádně uvedenou částku 500 000 Kč nepřesáhlo, činilo-li pouze 17 424 Kč včetně DPH. Dodáváno je, že cena za jednu hodinu následně fakturovaných 9 hodin byla žalované nepochybně známa z korespondence z data 9. 12. 2014 uskutečněné mezi , jméno FO, a , jméno FO, , který zcela zjevně jako zaměstnance žalované o těchto záležitostech jednal.

31. Sjednání smlouvy mezi účastnicemi i o plnění v tiketu , Anonymizováno, (odst. 25 odůvodnění) považuje soud rovněž za prokázané. Jak již bylo uvedeno, zaměstnanec žalované , jméno FO, , běžně jednající za žalovanou s pracovníky žalobkyně o pracích, které měla žalobkyně pro žalovanou uskutečnit i po datu výpovědi smlouvy, tj. po 3. 10. 2014, v období od 7. 11. 2014 do 3. 12. 2014 v rámci písemné komunikace zjevně za žalovanou viz odst. 25 a tam citované množné číslo použité v termínech komunikace) odsouhlasil dne 12. 11. 2014 s tím, že v tiketu zaznamenané práce se pojí s časovým údajem 8 hodin, dne 3. 12. 2014 dále , jméno FO, potvrdil, že tiket je možné validovat. Podle názoru soudu je jeho jednání dle § 166 odst. 1 věta 1 o. z. připisovatelné žalovaném, jelikož ve vztahu k druhé straně se této zaměstnance žalované prezentoval jako osoba, která může o akceptaci smlouvy mezi účastnicemi o tom, že žalobkyně provede pro žalovanou práce ohledně informačního systému v rozsahu honorovaných 8 hodin, rozhodnout, resp. rozhodnutí žalobkyni sdělit.

32. S ohledem na uvedené má tak soud za to, že mezi účastnicemi ohledně prací žalobkyně za částky celkem 32 912 Kč (obsahově podle tiketů , Anonymizováno, – zde ve spojené se zápisem z 15. 12. 2014, dále tiketu , Anonymizováno, ) došlo ke sjednání smlouvy dle § 1746 odst. 2 o. z. To že žalobkyně práce provedla, žalovaná nesporovala. Nebyla tvrzena dohoda o datu splatnosti ceny za provedení těchto prací, proto dle § 1958 odst. 2 o. z. mohla žalobkyně požadovat plnění ihned, učinila tak fakturou č. , hodnota, ze dne 5. 2. 2015 ze splatností k datu 22. 3. 2015. Pokud naopak žalovaná tyto částky neuhradila, pak je od 23. 3. 2015 v prodlení a žalobkyni dle § 1968 a 1970, ve spojení s nař. vlády č. 351/2013 Sb. přísluší i úrok z prodlení z této částky. Podle názoru soudu přisouzení nároku žalobkyni v tomto rozsahu nebránilo, že na počátku řízení a po jeho určitou část prezentovala toto plnění jako plnění víceprací ze Smlouvy. Rozhodující je právní posouzení provedené soudem, přičemž ostatně ve fakturaci č. , hodnota, se žalobkyně na žádnou předmětnou Smlouvu ani vícepráce dle ní neodkazovala.

33. Uzavření smlouvy o provedení prací žalobkyni a úhradě částky 968 Kč (včetně DPH) však žalobkyně neprokázala ve vztahu k pracím zaznamenaným v tiketu č. , hodnota, , jak soud zjistil a popsal v odst. 26 odůvodnění. Žalovanou nebyla dohoda v tomto směru sjednána ani zaměstnancem , jméno FO, . Vzhledem k tomu tak v tomto nepatrném rozsahu byla žaloba zamítnuta (výrok II.)

34. Ve smyslu ust. § 151 odst. 1 o. s. ř. soud rozhodl výrokem V. a VI. tohoto rozsudku o povinnosti k náhradě nákladů celého řízení, neboť tímto rozsudkem se řízení končí. Soud rozhodl odděleně o právu na náhradu nákladů řízení o žalobě (V.) a o vzájemném návrhu (VI.). V obojím případě se řídil prioritním pravidlem pro rozhodování o nákladech řízení, tj. pravidlem úspěšnosti ve věci dle § 142 o. s. ř., dále též níže zmíněnými pravidly pro situaci při zastavení řízení, na němž některý z účastníků nesl své zavinění (§ 146 odst. 2 o. s. ř.). Pokud jde o řízení o žalobě, žalobkyně byla ve věci ve zcela převažující míře úspěšná (§ 142 odst. 1 odst. 3 o. s. ř.), protože z celkového požadavku na přisouzení částky 369 671,94 Kč bylo žalobkyni přisouzeno částečným a konečným rozsudkem 364 831,94 Kč (cca 98,69 %). Za neúspěch žalobkyně ve věci je třeba považovat jen nepatrnou část jejího nároku, a to v zamítnuté části 968 Kč, dále zaviněné zpětvzetí části žaloby o zaplacení částky 3 872 Kč (výroky II. a III. tohoto rozsudku). Žalobkyně zároveň splnila podmínky pro přisouzení práva na náhradu nákladů řízení dle § 142a odst. 1 o. s. ř., jelikož žalované zaslala též předžalobní výzvu ze dne 25. 7. 2016 (žaloba byla podána až 30. 8. 2016). Soud proto dle § 142 odst. 3 o. s. ř. přisoudil žalobkyni jako ve věci zcela převážně úspěšné účastnici vůči převážně neúspěšné žalované přiznáno právo na náhradu nákladů řízení, představovaných jednak soudním poplatkem 14 788 Kč za žalobu a 14 000 Kč za dovolání proti 1. rozsudku KS, a jednak náklady právního zastoupení 217 460 Kč, které byly určeny dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách za poskytování právních služeb, ve znění účinném ke dni učinění jednotlivých úkonů právní služby (dále případně jen AT). Soud předesílá, že v průběhu řízení se u jednotlivých úkonů měnila tarifní hodnota v závislosti na tom, čeho se právní úkony zástupce žalobkyně týkaly. V době od převzetí zastoupení do jednání u OS dne 19. 3. 2019 šlo o tarifní hodnotu 369 671,94 Kč (§ 8 odst. 1 AT, neboť předmětem řízení byl pro tyto úkony celý žalobní nárok v této výši jistiny), proto odměna advokáta za jeden úkon činila 9 780 Kč (§ 7 bod 6 AT). V této fázi řízení učinil advokát 8 úkonů (převzetí a příprava zastoupení z 21. 7. 2016, výzva ze dne 25. 7. 2016 k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející žalobě, žaloba, 5 x účast u jednání dne 19. 4. a 4. 12. 2017, 19. 6. 2018, 21. 1. a 19. 3. 2019; § 11 odst. 1 písm. a), d), g) AT), celkem tak odměna za tyto úkony činí 78 240 Kč. Od jednání OS 4. 6. 2019 (kde již na jeho počátku bylo prezentováno, že soud bude rozhodovat částečným rozsudkem jen o Nárocích 1 a 2) tvořila tarifní hodnota částku součtu těchto nároků, tedy 331 919,94 Kč, odměna za jeden úkon právní služby pak 9 660 Kč, přičemž se pojí se 7 úkony právní služby (jednání u OS 4. 6. 2019, 2 x jednání u KS – 18. 2. a 4. 6. 2020, 2 x písemné podání, a to z 9. 3. a 20. 3. 2020 v podobě vyjádření žalobkyně k výzvě odvolacího soudu, 2 x další písemná podání – závěrečný návrh u odvolacího soudu ze dne 4. 6. 2020 a podání dovolání ze dne 1. 10. 2020), když ovšem s jednáním u KS dne 2. 6. 2020 se odměna spojí dvojnásobná (jednání trvalo 2 započaté dvouhodiny), tedy činí celkem 77 280 Kč (8 x 9 660). Pro tuto fázi řízení soud podotýká, že jestliže žalobkyně vyúčtovala v nákladech řízení podáním ze 17. 6. 2024 též úkon v podobě vyjádření k odvolání žalované proti částečnému rozsudku, pak takové podání soud v obsahu spisu nezaznamenal, tudíž k němu právo na náhradu nákladů řízení nemohl přisoudit. Pro fázi řízení od počátku druhého odvolacího řízení se tarifní hodnota snížila na 164 387,92 Kč, jelikož pouze tato částka byla nadále předmětem řízení (Nárok 1), odměna za právní zastoupení k jednomu úkonu pak na 7 700 Kč (§ 7 bod 5 AT). Ta se pojí s celkem 4 úkony právní služby (jednání u KS 21. 9. 2021, vyjádření z 11. 1. 2022 k dovolání žalované proti 2. rozsudku KS, jednání u odvolacího soudu ze dne 15. 11. 2022, vyjádření ze dne 22. 2. 2023 k dovolání žalované), tudíž jde o částku 30 800 Kč. Konečně ve vztahu k 1 úkonu právní služby v podobě účasti u jednání 13. 6. 2024 se z tarifní hodnoty 205 291,02 Kč (součet Nároků 2 až 4) přísluší odměna ve výši 9 140 Kč (§ 7 odst. 6 AT). Dále jde na náhradě právního zastoupení o náhradu hotových výdajů spojených s každým z výše uvedených 20 úkonů – vždy po 300 Kč – tj. celkem 6 000 Kč (20 x 300, § 13 odst. 4 AT). K nákladům právního zastoupení přísluší též náhrada za čas promeškaný v souvislosti s poskytnutím právní služby, konkrétně strávený advokátem při cestě k jednáním (z , adresa, a zpět, případně z , adresa, a zpět). V případě jednání u OS šlo o ztrátu času v délce celkem 8 hodin (7 x 16 půlhodin), v případě jednání u KS činila ztráta času celkem 6 hodin (4 x 12 půlhodin). Za celkovou ztrátu času 160 půlhodinu přísluší náhrada celkem 16 000 Kč (dle § 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 AT). Cestovní výdaje advokáta nebyly ve vyúčtování nákladu řízení ze dne 17. 6. 2024 uvedeny, pro jejich určení nebyly přiloženy ani žádné podklady, soud je tedy do náhrady nákladů řízení nezahrnul. Současný ani předchozí právní zástupce žalobkyně nejsou plátci DPH, tudíž do nákladů právního zastoupení podle § 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. nepřísluší ani náhrada za DPH.

35. Ve vztahu ke vzájemnému návrhu žalované na zaplacení částky 1 928 255 Kč vynaložila žalobkyně náklady řízení ve výši odměny za právní zastoupení 2 x 16 020 Kč (§ 7 bod 6), spolu s náhradou hotových výdajů 2 x 300 Kč, a to za úkony právní služby v podobě vyjádření ze dne 15. 6. 2018 ke vzájemnému návrhu a souhlasu se zpětvzetím vzájemného návrhu (při jednání 13. 6. 2024). Tyto náklady řízení je žalovaná povinna žalobkyni nahradit dle § 146 odst. 2 věta první o. s. ř., jelikož zpětvzetím návrhu procesně zavinila zastavení řízení v této části. Přitom je zcela zjevné, že návrh nevzala zpět pro chování žalobkyně, jenž by spočívalo zejm. v plnění po podání vzájemného návrhu (§ 146 odst. 2 věta druhá o. s. ř., a contrario).

36. Žalované, která byla ve zcela převažující míře v řízení neúspěšná (aniž by aktivně tvrdila a prokázala, případně aniž by soud z obsahu spisu zjistil skutečnosti svědčící pro splnění předpokladů u žalované osvobodit ji od soudních poplatků dle § 138 o. s. ř.), bylo podle § 148 odst. 1 o. s. ř. uloženo nahradit náklady řízení také státu (výrok VI. tohoto rozsudku), které spočívají ve vyplaceném svědečném ve výši 458,80 Kč.

37. Lhůta k plnění přisouzeného předmětu řízení i povinnosti k náhradě nákladů řízení byla žalované stanovena obvyklá třídenní od právní moci rozhodnutí (§ 160 odst. 1, část věty před středníkem o. s. ř.). Ke stanovení delší lhůty či k plnění ve splátkách soud neshledal v okolnostech případu ani v soudu známých poměrech účastníků (k nimž žalovaná ve prospěch jiné než třídenní lhůty k plnění rovněž aktivně ničeho netvrdila) žádné relevantní důvody.