6 C 129/2021

Plný text

Okresní soud v Semilech rozhodl soudcem Mgr. Michalem Polákem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bytem adresa žalovaného o zaplacení 141 492 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen do 3 dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobkyni částku 96 611,59 Kč s úrokem ve výši 10,31 % ročně od 6. 6. 2019 do zaplacení z částky 96 611,59 Kč a s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně od 29. 6. 2019 do zaplacení z částky 96 611,59 Kč.

II. Žaloba se zamítá pro částku 44 880,41 Kč s úrokem 8,92 % ročně od 29. 6. 2019 do zaplacení z částky 1 123,41 Kč a s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně od 29. 6. 2019 do zaplacení z částky 1 123,41 Kč.

III. Žalovaný je povinen do 3 dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobkyni na nákladech řízení částku 17 703,70 Kč k rukám [titul] [jméno] [příjmení], [titul].

1. Žalobkyně se žalobou podanou dne 24. 2. 2021 domáhala zaplacení částky 141 492 Kč s příslušenstvím. Tvrdila, že dne 2. 7. 2018 žalovaný uzavřel s jejím právním předchůdcem společností [právnická osoba] (dále jen banka), smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo]. Na základě této smlouvy byla žalovanému poskytnuta částka 100 000 Kč a žalovaný se ji zavázal vrátit spolu úrokem v kapitalizované výši 109 952 Kč a poplatkem za administrativní činnost 18 000 Kč v 36 měsíčních splátkách po 6 332 Kč počínaje 28. 8. 2018 a konče 28. 7. 2021. Své povinnosti ze smlouvy žalovaný neplnil řádně, uhradil pouze částku 12 964 Kč a dluží 97 735 Kč na jistině, 4 500 Kč na poplatku za administrativní činnost, 39 257 Kč na úroku po dobu trvání smlouvy, 20 047,40 Kč na kapitalizovaných úrocích od 29. 6. 2019 do 16. 7. 2020, 10 164,44 Kč na kapitalizovaném úroku z prodlení od 29. 6. 2019 do 16. 7. 2020, úrok z jistiny ve výši 19,23 % ročně od 17. 7. 2020 do zaplacení a úrok z prodlení z jistiny ve výši 9,75 % ročně od 17. 7. 2020 do zaplacení.

2. Žalovaný s žalobou nesouhlasil. Nesporoval poskytnutí úvěru 100 000 Kč na základě smlouvy o úvěru, kterou uzavřel jako spotřebitel, avšak tvrdil, že mu není nic známo o postoupení pohledávky, banka nepožadovala žádné výplatní pásky či pracovní nebo nájemní smlouvu a sjednané úroky nejsou přiměřené. Na úvěr uhradil nejméně 13 000 Kč, ale po úrazu přerušil v roce 2019 živnost a není schopen s ohledem na svůj zdravotní stav úvěr splácet ani v minimální částce.

3. Podle § 1879 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z.), věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). V řízení bylo prokázáno dopisem ze dne 26. 8. 2020, že právní předchůdce žalobkyně oznámil žalovanému postoupení pohledávky a současně byla předložena i smlouva postoupení pohledávek ze dne 16. 7. 2020. Žalobkyně je proto oprávněna k podání žaloby.

4. Smlouvou o spotřebitelském úvěru ze dne 2. 7. 2018 je prokázáno, že mezi žalovaným a bankou byla uzavřena smlouva o úvěru, kterou se banka zavázala poskytnout žalovanému úvěr 100 000 Kč a žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr spolu s úrokem ve výši 109 952 Kč a poplatkem 18 000 Kč splácet v 36 měsíčních splátkách po 6 332 Kč. Úroková sazba byla sjednána ve výši 56,71 % ročně. V případě prodlení dlužníka se zaplacením příslušné splátky bylo dohodnuto právo banky požadovat úhradu celé dosud nesplacené jistiny s tím, že nejprve banka vyzve dlužníka k úhradě dlužné splátky písemnou upomínkou s poskytnutím lhůty k zaplacení alespoň 30 dnů. Smlouva dále obsahuje údaj o výši RPSN a další náležitosti dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, přičemž žalovanému byly při uzavření smlouvy poskytnuty také standardní informace o spotřebitelském úvěru, ze kterých vyplývá celková částka k úhradě ve výši 227 952 Kč.

5. Potvrzením o provedení transakce je doloženo, že banka dne 2. 7. 2018 zaslala na účet žalovaného uvedený v úvěrové smlouvě částku 100 000 Kč.

6. V listině nazvané Karta klienta ze dne 29. 6. 2018 žalovaný uvedl své výdělkové poměry a měsíční výdaje. Konkrétně uvedl, že má příjem jako OSVČ 25 000 Kč měsíčně, bydlí s rodiči, je rozvedený a nemá děti. Mezi výdaje zahrnul 3 410 Kč jako osobní výdaje, 4 000 Kč na bydlení a 1 000 Kč na ostatní výdaje. Jiné závazky neuvedl. Rozdíl mezi příjmy a výdaji (použitelný příjem) činil 16 590 Kč. Dále žalobkyně předložila daňové přiznání žalovaného za rok 2017, podle kterého byly jeho příjmy v daném roce 790 000 Kč a výdaje 632 000 Kč, tj. rozdíl 158 000 Kč.

7. Upomínkou ze dne 11. 4. 2019 banka vyzvala podle § 124 zákona o spotřebitelském úvěru žalovaného, aby uhradil dlužnou částku 38 292 Kč nebo se stane celý úvěr splatným. Dopisem ze dne 5. 6. 2019 oznámila banka žalovanému, že se úvěr stal zcela splatným a vyzvala žalovaného k zaplacení částky 141 792 Kč.

8. Dopisem právního zástupce žalobkyně ze dne 20. 12. 2020 byl žalovaný vyzván k zaplacení dlužné částky do 4. 1.2021 s upozorněním na možnost podání soudní žaloby.

9. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z.), se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 1802 o. z. mají-li být plněny úroky a není-li jejich výše ujednána, platí dlužník úroky ve výši stanovené právním předpisem. Nejsou-li úroky takto stanoveny, platí dlužník obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídla dlužníka v době uzavření smlouvy. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 1813 o. z. se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. Podle § 1815 o. z. k nepřiměřenému ujednání se nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá. Podle § 86 odst. 1, 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

10. Z provedeného dokazování má soud za zjištěné, že mezi žalovaným a bankou byla dne [datum] uzavřena úvěrová smlouva podle § 2395 o. z., na základě které byl žalovanému poskytnut úvěr 100 000 Kč, což žalovaný ani nepopírá. Ve smlouvě byl sjednán úrok ve výši 56,71 % ročně v kapitalizované výši 109 952 Kč na dobu sjednaných 36 měsíců. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, čj. 21 Cdo 1484/2004, je v rozporu s dobrými mravy zpravidla výše úroků sjednaná ve smyslu ustanovení § 658 odst. 1 obč. zák., která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Jak soud zjistil z Databáze časových řad ARAD (viz Tabulka B2 .1.2: Úrokové sazby korunových úvěrů poskytnutých bankami rezidentům v ČR) uveřejněné na webových stránkách ČNB, činil obvyklý úrok bankovních institucí v době sjednání úvěru 10,31 % p. a. pro úvěry splatné od 1 do 5 let. Sjednaný úrok mezi účastníky ve výši 56,71 % p. a. tento obvyklý úrok podstatně převyšuje. Byť byl úvěr poskytován nebankovním subjektem, u kterého bývá úroková sazba obecně vyšší s ohledem větší podnikatelské riziko s přihlédnutím k obvyklému okruhu dlužníků, nelze téměř šestinásobný úrok oproti obvyklému považovat za přiměřený ani u nebankovního subjektu. Soud proto shledal, že úrok byl sjednán v rozporu s dobrými mravy a je neplatný podle § 580 odst. 1 o. z. K tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005, dle kterého lze připustit, že u půjčky na základě smluv uzavíraných mezi fyzickými osobami, zejména v případě, kdy je dlužníkem osoba nacházející se v obtížné finanční situaci, mají pro věřitele na rozdíl od půjček či úvěrů poskytovaných peněžními ústavy výrazně vyšší míru rizikovosti, a proto - v závislosti na okolnostech konkrétního případu - nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů. Není možné však tolerovat extrémní případy, kdy úrok přesahuje obvyklou míru zcela neadekvátním způsobem. Ujednání o takto vysokém úroku (hrubě odporujícímu dobrým mravům) je neplatné podle § 39 obč. zák. Ostatně sama žalobkyně si je nepochybně vědoma nepřiměřené výše sjednaného úroku, neboť v žalobě požaduje úrok pouze ve výši 19,23 % ročně.

11. Podle rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 47 Co 100/2020, schváleného na zasedání evidenčních senátů pro rok 2020, platí s odkazem na ust. § 1802 o. z., že pokud nebyl ve smlouvě o úvěru sjednán úrok, nebo byl-li sjednán neplatně, neznamená to, že by smlouva byla sjednána jako bezúročná, ale platí, že je úrok sjednán ve výši stanovené právním předpisem, popř. ve výši obvyklé. Protože žádný právní předpis výši úroku neurčuje, stanovil soud jeho obvyklou výši podle již zmíněné databáze ARAD ve výši 10,31 % ročně. Vycházel přitom ze skutečnosti, že bankovní trh je v České republice natolik konsolidovaný, že se použijí úrokové sazby pro český trh jako takový a nikoliv sazby podle místa bydliště dlužníka. Nedává totiž rozumný smysl rozlišovat mezi úrokovými sazbami v jednotlivých českých krajích či městech s ohledem na jednotnou úvěrovou politiku bank, malou rozlohu ČR a pražské sídlo většiny bank působících v ČR, kdy v některých městech ani pobočka žádné banky není (k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 1214/2005). Soud proto přiznal žalobkyni úrok ve výši 10,31 % ročně.

12. Ohledně sjednaného poplatku soud uvádí, že se nejedná o případ nepřípustného ujednání uzavřeného v neprospěch spotřebitele dle § 1813 o. z., protože poplatky jsou cenou za poskytnuté služby ze strany poskytovatele zápůjčky a vztahuje se na ně § 1815 o. z. To ovšem nevylučuje posouzení, zda je takové ujednání a výše poplatku v souladu s dobrými mravy podle § 580 odst. 1 o. z. V daném případě byl poplatek ve smlouvě samotné sjednán co do své výše jasně a určitě a zákon takové ujednání nevylučuje, nicméně smlouva neobsahuje žádné upřesnění, jaké služby poplatku odpovídají. Soud proto nemohl posoudit jeho přiměřenost. Navíc soud ze své úřední činnosti ohledně úvěrových smluv stejné banky získal vědomost o tom, že věřitel výši poplatku zvyšuje v návaznosti na výší úvěru. Poplatek proto podle soudu fakticky supluje funkci úroku a neodpovídá svému formálnímu označení. Pokud tedy věřitel nad rámec sjednaného úroku požaduje také další odměnu za poskytnutí úvěru skrytě označenou jako poplatek, jedná podle soudu nepoctivě za účelem nedůvodně zvýšit celkové náklady dlužníka. S ohledem na výše uvedené soud posoudil poplatek jako neplatný pro rozpor s dobrými mravy podle § 580 o. z. a nárok na jeho úhradu žalobkyni nepřiznal.

13. Žalovaný poskytnutý úvěr řádně a včas nesplácel (zaplatit pouze dvě splátky), a proto banka v souladu se smlouvou prohlásila celý zůstatek úvěru za splatný ke dni 5. 6. 2019. Žalovaný dosud uhradil 12 964 Kč. Tuto částku soud podle § 1932 odst. 1 o. z. započetl nejprve na úrok ve výši 10,31 % ročně od 2. 7. 2018 (doba uzavření smlouvy) do 5. 6. 2019 (zesplatnění úvěru) v kapitalizované výši 9 575,59 Kč a ve zbytku 3 388,41 Kč na jistinu. K úhradě tak zbývá 96 611,59 Kč na jistině s úrokem ve výši 10,31 % ročně od 6. 6. 2019 do zaplacení z částky 96 611,59 Kč a s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně od požadovaného dne 29. 6. 2019 do zaplacení z částky 96 611,59 Kč. Ve zbytku soud žalobu zamítl.

14. Posouzení úvěruschopnosti žalovaného ze strany věřitele podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, soud posoudil jako dostatečné a tedy nezakládající neplatnost smlouvy o zápůjčce, která je podle § 87 odst. 1 zákona neplatností absolutní (k tomu srov. rozhodnutí Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C -679/18). Věřitel vycházel z příjmů a výdajů uvedených dlužníkem v zákaznické kartě, přičemž příjmy ověřil daňovým přiznáním žalovaného pro rok 2017. Byť podle tohoto přiznání činil průměrný měsíční příjem cca 13 000 Kč, nepovažuje soud prohlášení žalovaného, že v září 2019 činil jeho příjem 25 000 Kč měsíčně jako natolik nepřiměřené, aby vyvolalo u žalobkyně odůvodněné pochybnosti o pravdivosti tohoto prohlášení. Jednak žalovaný prohlášení učinil v červnu 2018, přičemž příjem OSVČ se vyznačuje časovou nestálostí na rozdíl od mzdy zaměstnané osoby a není proto vyloučeno, aby se příjmová stránka žalovaného jako podnikající osoby v roce 2018 zlepšila oproti jeho příjmům v roce 2017 nebo naopak došlo ke snížení výdajů. Rovněž je obecně známo, že výdajová stránka se v daňovém přiznání spíše nadhodnocuje a příjmy podnikajících osob bývají zpravidla vyšší než vypočtené dle daňového přiznání. Při sjednané výši úvěru a měsíční splátky proto soud po zhodnocení příjmů a nijak nepodhodnocených výdajů neshledal žádnou okolnost, která by nasvědčovala tomu, že žalovaný nebude schopen sjednaný úvěr řádně splácet. Ostatně dle tvrzení žalovaného k neplacení došlo v důsledku úrazu a nemožnosti pokračovat ve výdělečné činnosti a nikoliv pro nedostatečné majetkové poměry existující v době uzavření smlouvy o úvěru.

15. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2, § 142a odst. 1 a § 151 odst. 1, 2 o. s. ř. Žalobkyně měla ve věci úspěch ve výši 68 % a neúspěch ve výši 32 %. Protože prokázala odeslání předžalobní výzvy, má právo na náhradu nákladů řízení ve výši rozdílu mezi úspěchem a neúspěchem, tj. ve výši 36 % Náklady řízení tvoří zaplacený soudní poplatek 5 660 Kč, mimosmluvní odměna advokáta za 5 úkonů právní služby po 6 780 Kč (převzetí a příprava zastoupení, předžalobní výzva k plnění, podání žaloby, vyjádření ve věci, účast na jednání - § 7 bod 5., § 11 odst. 1 písm. a/, d/, g/ vyhl. č. 177/1996 Sb.), 5 paušální náhrad hotových výdajů po 300 Kč (§ 13 odst. 1, 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.) a náhrada 21 % DPH v částce 7 434 Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř.). Dále žalobkyni náleží podle vyhlášky č. 589/2020 Sb. a v souladu s předloženým technickým průkazem vozidla náhrada za cestovní výdaje ve výši 683 Kč za cestu osobním automobilem z Jablonce nad Nisou do Semil a zpět k jednání u zdejšího soudu v celkové délce 48 km (spotřeba 5,4 l /100 km, cena za 1 l BA 95 oktanů 27,80 Kč, náhrada za použití automobilu 4,40 Kč/km) a náhrada za promeškaný čas strávený cestou do Semil a zpět v rozsahu 4 započatých půlhodin po 100 Kč, tj. 400 Kč (§ 14 odst. 1 písm. a/, odst. 3 AT) Celkem činí náklady řízení částku 49 177 Kč a z toho je žalovaný povinen zaplatit 36 %, tj. 17 703,70 Kč k rukám zástupce žalobkyně (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

16. Lhůty ke splnění povinností byly stanoveny v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. třídenní. Soud nevyhověl návrhu žalovaného k plnění ve 24 měsíčních splátkách, tj. cca 4 000 Kč měsíčně, když žalobkyně souhlasila se splátkou ve výši nejméně 8 000 Kč měsíčně. K uložení povinnosti hradit dluh ve splátkách soud přistoupí tehdy, jestliže to lze po věřiteli spravedlivě požadovat. V daném případě žalovaný navrhuje splatnost v délce více než dva roky, což je v porovnání se zákonnou lhůtou k zaplacení v délce 3 dnů ve hrubém nepoměru, přičemž nelze odhlédnout od skutečnosti, že žalovaný od zesplatnění úvěru neprojevil žádnou snahu splácet dluh a nic neuhradil. Ačkoliv soud návrhu žalovaného nevyhověl, nebrání to žalovanému, aby se pokusil s žalobkyní domluvit na splátkách samostatně a přiměřenou a pravidelnou úhradou dluhu žalobkyni přesvědčil, že není třeba přistoupit k exekuci rozsudku.