6 C 140/2018

Plný text

Okresní soud v Semilech rozhodl soudcem Mgr. Michalem Polákem ve věci žalobce: osobní údaje žalobce sídlem adresa žalobkyně proti žalované: osobní údaje žalované sídlem adresa žalované zastoupená advokátkou titul jméno příjmení , titul . sídlem adresa o zaplacení částky 128.575 Kč s přísl.

I. Zamítá se žaloba, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 128.575 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,75 % ročně od 1. 9. 2018 do zaplacení z částky 128.575 Kč a náklady spojené s uplatněním pohledávky 1.200 Kč.

II. Žalobkyně je povinna do 3 dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalované na nákladech řízení částku 79.990,60 Kč k rukám [titul] [jméno] [příjmení], [titul].

1. Žalobkyně se žalobou podanou u zdejšího soudu dne 17. 9. 2018 domáhala na žalované zaplacení částky 128.575 Kč s přísl. Tvrdila, že hospodaří s majetkem státu, konkrétně s pozemkem p. č. St. [číslo] v k. ú. [obec], na kterém se nachází část stavby vodního díla – jezu, který je ve vlastnictví žalované. Protože se jedná o dílo postavené před 1. 1. 2002, požaduje částku 128.575 Kč podle § 59a zákona č. 254/2001 Sb., o vodách, jako náhradu za povinnost strpět vodní dílo žalované na svém pozemku. Náhrada byla stanovena znaleckým posudkem, avšak žalovaná ani přes výzvu nic nezaplatila.

2. Žalovaná navrhla žalobu zamítnout a vznesla také námitku promlčení. Uvedla, že jez byl vybudován na přelomu 19. a 20. století a je proto nepochybné, že náhrada již byla zaplacena podle tehdejších předpisů, konkrétně podle § 28 písm. b) zákona č. 71/1870 čes. z. z. Dále namítla předčasnost žaloby, neboť náhrada nebyla dosud mezi účastníky sjednána a žalobce proto není oprávněn požadovat zaplacení jistiny. Poslední výhrada se týkala nesprávného vyúčtování výše náhrady.

3. Ve věci již prvostupňový soud jednou rozhodl rozsudkem č. j. 6 C 140/2018-171, když dospěl k závěru, že není namístě přiznat žalobci náhradu podle § 59a vodního zákona v situaci, kdy vodní dílo bylo postaveno před 1. 1. 1952 a právní úprava v této době upravovala povinnost vlastníka stavby uhradit jednorázovou náhradu za stavbu postavenou na cizím pozemku. Odvolací soud s tímto závěrem nesouhlasil a rozsudek zrušil usnesením č. j. 47 Co 9/2020-202.

4. Výpisem z katastru nemovitostí [list vlastnictví] [číslo] vedeným u [stát. instituce], [stát. instituce], je prokázáno, že žalovaná je vlastníkem vodního díla – jezu umístěného na pozemku p. č. St. [číslo], [číslo], [číslo] a [číslo] v [katastrální uzemí]. Podle [list vlastnictví] vedeným u [stát. instituce], [stát. instituce], je vlastníkem pozemku p. č. St. [číslo] v [katastrální uzemí Česká] republika a žalobkyně je oprávněna s tímto majetkem hospodařit.

5. Ze znaleckého posudku [právnická osoba] - [název] [anonymizována čtyři slova], vyplývá, že vodní dílo na pozemku p. č. St. [číslo] v k. ú. [obec] se nachází v říčním toku řeky [obec] a jedná se o jez. Umístění vodního díla v korytě toku dokládají i předložené fotografie.

6. Podle § 50 písm. c) zákona č. 254/2001 Sb., vodní zákon ve znění účinném od 1. 1. 2002, jsou vlastníci pozemků, na nichž se nacházejí koryta vodních toků, povinni strpět na svém pozemku vodní díla umístěná v korytě vodního toku, vybudovaná před účinností tohoto zákona. Podle § 59a vodního zákona ve znění účinném od 1. 1. 2014, je vlastník pozemku povinen strpět za náhradu na svém pozemku vodní dílo vybudované před 1. lednem 2002 a jeho užívání. Podle § 100 odst. 1, 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen obč. zák.), se právo promlčí, jestliže nebylo vykonáno v době v tomto zákoně stanovené (§ 101 až 110). K promlčení soud přihlédne jen k námitce dlužníka. Dovolá-li se dlužník promlčení, nelze promlčené právo věřiteli přiznat. Promlčují se všechna práva majetková s výjimkou práva vlastnického. Tím není dotčeno ustanovení § 105. Zástavní práva se nepromlčují dříve, než zajištěná pohledávka. Podle § 101 obč. zák. je promlčecí doba tříletá a běží ode dne, kdy mohlo být právo vykonáno poprvé.

7. V řízení bylo prokázáno, že se předmětné vodní dílo ve vlastnictví žalované nachází v korytě vodního toku na pozemku, se kterým je žalobce oprávněn hospodařit. Tyto skutečnost ostatně ani nebyly mezi stranami sporné. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1499/2020, došlo ke vzniku práva na náhradu za omezení vlastnického práva umístěním vodního díla v korytě toku vyplývajícího z § 50 písm. c) vodního zákona ve spojení s čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, ke dni účinnosti vodního zákona, tedy k 1. 1. 2002 (k tomu srov. rozsudek sp. zn. 28 Cdo 5820/2016). Ust. § 50 písm. c) vodního zákona je přitom ve vztahu k § 59a normou speciální, přičemž platí obecně platná interpretační zásada, že pozdější norma obecná (generální) neruší dřívější normu speciální (lex posterior generalis non derogat priori specialis). Dle uvedeného právního názoru Nejvyššího soudu jakožto sjednotitele české judikatury, tak bylo možno jednorázovou náhradu za omezení vlastnického práva spočívajícího v umístění vodního díla v korytě toku na cizím pozemku požadovat již dne 1. 1. 2002 podle § 50 písm. c) vodního zákona. Pokud žalobce podal žalobu až dne 17. 9. 2018 v domnění, že se jedná o uplatnění práva podle § 59a vodního zákona, učinil tak po uplynutí tříleté promlčecí doby. Soud nepovažuje rozhodnutí Nejvyššího soudu za překvapivé a vybočující, neboť jím byl potvrzen dřívější názor především některých prvostupňových soudů a nevidí důvod, proč by se měl od přijatého závěru odchýlit s odkazem na § 13 o. z. Podle soudu není přijatý závěr Nejvyššího soudu neospraveditelnou újmou vlastníkům pozemků v korytě vodního toku, kterým zákon uložil povinnost strpět vodní díla na svém pozemku již v roce 1. 1. 2002 a byť za toto omezení vlastnického práva explicitně neurčil právo na náhradu, bylo možné se jí domáhat s odkazem na čl. 11 odst. 4 Listiny. Pokud vlastníci pozemků za toto zákonné omezení jednorázovou či jinou náhradu vůči vlastníkům staveb neuplatnili, bylo by v rozporu s principem právní jistoty vyjádřeným právě institutem promlčení, aby se jí mohli domáhat znovu pouze proto, že zákonodárce napravil svůj rozdílným přístup k vlastníkům pozemků uvnitř a mimo koryto toku ohledně povinnosti strpět stavbu na svém pozemku poněkud nepřesným legislativním vyjádřením s výslovně uvedeným právem na náhradu, což spustilo lavinu žalob zasahujících do dlouhodobě ustálených vztahů mezi vlastníky vodního díla v korytě toku a pozemku. Absence explicitně vyjádřené náhrady za omezení podle § 50 písm. c) vodního zákona přitom není důvodem k pochybnostem, zda zákonodárce chtěl či nechtěl vlastníkům pozemků náhradu přiznat. Takto otázka nestojí, neboť dle Listiny za každé nucené omezení vlastnického práva náleží náhrada. Pokud se vlastníci pozemků pod korytem toku cítili být tímto omezením zkráceni na svých právech, mohli se náhrady domáhat, případně uzavřít nějakou dohodu s vlastníkem stavby. Většina z nich však zřejmě toto omezení po dobu 12 let nijak nepociťovala a„ probudila“ se až s přijetím § 59a. Takový přístup však nelze upřednostnit před principem právní jistoty a zásadou, že právo patří bdělým, zvláště pak v případě žalobce, kterým je státní podnik s příslušným odborným aparátem. Skutečnost, že se ust. § 59a nevztahuje na již upravené vztahy podle § 50 písm. c) lze jednoduše dovodit z důvodové zprávy, podle které se povinnost rozšířila na všechna vodní díla ve smyslu vodního zákona. Ustanovení § 59a je tak obecným rozšířením do doby jeho vzniku existujících zákonných věcných břemen, tedy i ustanovení § 50 písm. c), jak ostatně uvedl ve svém rozhodnutí i Nejvyšší soud, jehož závěry považuje soud za správné a dopadající i na tento případ. Soud tedy shrnuje, že vzhledem ke vznesené námitce promlčení nemohl žalobě vyhovět a nárok přiznat, a proto žalobu zamítl, aniž by se zabýval věcí samou.

8. Pokud žalobce namítal, že námitka promlčení byla ze strany žalované vznesena až po koncentraci řízení a odkázal k tomu na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1835/2010, shledal soud tuto výhradu jako nedůvodnou. Námitka byla skutečně vznesena až po koncentraci jednání podle § 118b odst. 1 o. s. ř., nicméně tato skutečnost nebrání tomu, aby se soud námitkou zabýval, neboť zákaz novot se vztahuje pouze na rozhodné skutečnosti a důkazní návrhy, kam námitka promlčení nespadá a lze ji proto vnést kdykoliv během řízení prakticky až do rozhodnutí odvolacího soudu. Žalobcem shora uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1835/2010 (publikované pod C 10211 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck), odkazuje na rozhodnutí R 101/2008, podle kterého je námitka promlčení bezdůvodná, jestliže z obsahu spisu a skutkových zjištění soudu prvního stupně nelze bez dalších okolností a důkazů posoudit promlčení práva, tj. že marně uplynula promlčecí doba. Jinými slovy nevylučuje-li skutkový stav zjištěný v řízení před vznesením námitky promlčení možnost, že ohledně uplatněného nároku nastala některá ze skutečností, jež brání uzavřít, že jde o nárok promlčený, pak není důvodná námitka promlčení vznesená v době, kdy již takové skutečnosti nemohou být v řízení prověřeny vzhledem k zákonné koncentraci řízení (§ 118b o. s. ř.). Tedy Nejvyšší soud judikoval, že námitku promlčení lze vnést kdykoliv, zkoumání její důvodnosti však musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných před koncentrací řízení. V daném případě bylo možno z důkazů a tvrzení učiněných před koncentrací řízení dovodit skutkový závěr o umístění vodního díla v korytě toku, přičemž začátek běhu promlčení doby dne 1. 1. 2002 se odvíjí od účinnosti § 50 písm. c) vodního zákona, což je skutečnost, která se nedokazuje (viz zásada iura novit curia). Soud proto k námitce promlčení přihlédl a shledal ji důvodnou.

9. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 a § 151 odst. 1, 2 o. s. ř. Žalovaná měla ve věci plný úspěch, a proto má právo na náhradu nákladů řízení, které vynaložila. Náklady řízení tvoří mimosmluvní odměna advokáta za 8 úkonů právní služby po 6.260 Kč (převzetí a příprava zastoupení, 3x vyjádření ve věci, vyjádření k odvolání, 3x účast na jednání - § 7 bod 5., § 11 odst. 1 písm. a/, d/, g/, k/ vyhl. č. 177/1996 Sb.), 8 paušálních náhrad hotových výdajů po 300 Kč (§ 13 odst. 1, 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.) a hotové výdaje ve výši 1.500 Kč za překlad listin, 2x 465 Kč za zpracování žádosti [název] [obec] o výpis z vodních knih a 100 Kč za kopii katastrální mapy. Dále žalované náleží podle § 13 odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb., vyhlášky č. 333/2018 Sb., č. 598/2020 Sb. a v souladu s předloženým technickým průkazem vozidla náhrada za cestovní výdaje ve výši 2.541 Kč, 2.908 Kč a 2.488 Kč za tři cesty osobním automobilem z [obec] do [obec] a zpět k jednání u zdejšího soudu v celkové délce 3x 420 km (spotřeba 5,8 l /100 km, 8,4 l /100 km a 5,6 l /100 km, cena za 1 l nafty 33,60 Kč a 27,20 Kč, náhrada za použití automobilu 4,10 Kč/km, resp. 4,40 Kč/km), náhrada za čas strávený cestou do tohoto místa a zpět v rozsahu 3x 12 započatých půlhodin po 100 Kč, tj. 3.600 Kč (§ 14 odst. 1 písm. a/, odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.) a náhrada 21 % DPH ve výši 13.443,57 Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř.) Celkem náklady řízení žalované činí 79.990,60 Kč a žalobkyně je povinna nahradit je k rukám právního zástupce (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).