6 C 2/2025

Plný text

Okresní soud v Semilech rozhodl soudcem Mgr. Michalem Polákem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 12 096,43 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 8 888 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se v části, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 3 208,43 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 8 888 Kč od 16. 10. 2023, do zaplacení, zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni k rukám jejího zástupce náklady řízení ve výši 1 058 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobkyně se žalobou podanou dne 30. 10. 2024 domáhala na žalovaném zaplacení částky 12 096,43 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 8 888 Kč od 16. 10. 2023 do zaplacení. Uvedla, že její právní předchůdce, společnost , právnická osoba, , IČO , IČO, (dále též „předchůdce“), uzavřel s žalovaným dne 17. 1. 2022 Smlouvu k službě , název, účet, na jejímž základě byla žalovanému zřízena služba , název, nákupní účet, přičemž limit odložených plateb žalovaného činil až 3 000 Kč s tím, že žalovaný mohl čerpat opakovaně vždy až do vyčerpání tohoto úvěrového limitu. Smlouva byla uzavřena za použití prostředků komunikace na dálku. Žalovaný dále s předchůdcem uzavřel Smlouvu o splátkovém limitu, na jejímž základě předchůdce žalovanému poskytl prostřednictvím odložené platby úvěr až do výše 10 000 Kč. Sjednaný splátkový limit určoval maximální částku, kterou lze rozložit do jednotlivých splátek. Na základě smlouvy o splátkovém limitu poskytl předchůdce žalovanému spotřebitelský úvěr na dobu neurčitou, který měl být žalovaným splácen pravidelnými měsíčními splátkami včetně úroků. Žalovaný využil v období od 5. 7. 2023 do 15. 9. 2023 služeb v celkové výši 8 888 Kč; tento úvěr se zavázal dle Smlouvy o splátkovém limitu, ve znění Přílohy ze dne 5. 7. 2023, uhradit ve třech splátkách po 2 962,67 Kč splatných vždy k 15. dni kalendářního měsíce. Žalovaný se dále zavázal uhradit poplatek za správu vedení účtu, a rovněž vzal na vědomí, že v případě prodlení má žalobkyně nárok na úhradu poplatku z prodlení. Žalovaný tedy čerpal služby v celkové výši 8 888 Kč, přičemž žalobkyně dále požadovala částku 2 841 Kč představující poplatek z prodlení, a částku 367,43 Kč představující poplatek za službu , název, účet. Příslušenství představuje zákonný úrok z prodlení ve výši 15 % p. a. z jistiny ode dne následujícího po dni konečné splatnosti, tedy od 16. 10. 2023 do zaplacení. Žalobkyně žalovaného vyzvala předžalobní výzvou, žalovaný však ničeho nezaplatil.

2. Usnesením ze dne 27. 2. 2025, č. j. 6 C 2/2025-16, vyzval soud žalobkyni, aby prokázala, zda a jak byla zjištěna a ověřena úvěruschopnost žalovaného. Žalobkyně ve vyjádření ze dne 5. 3. 2025 uvedla, že předchůdce vycházel z údajů uvedených žalovaným před uzavřením Smlouvy ke službě , název, , tedy že žalovaný měl příjem 24 000 Kč a výdaje 16 000 Kč, byl bezdětným studentem, takže je zřejmé, že se jej jako vyživovaného dítěte netýkaly výdaje související s bydlením atd. Dále vycházel z údajů ve své interní databázi, insolvenčního rejstříku, centrální evidence exekucí, registru SOLUS a vlastních „scoringových“ modelů, přičemž o žalovaném nezjistil žádné negativní informace. Předchůdce tedy aktivně zjišťoval informace a teprve na základě jejich prověření rozhodl o schválení úvěru. Žalobkyně dále obecně citovala z judikatury vyšších soudů vztahujících se k posuzování úvěruschopnosti spotřebitele. Uzavřela, že předchůdce posuzoval úvěruschopnost žalovaného dostatečně, a že některé orgány veřejné moci kladou na posouzení úvěruschopnosti příliš vysoké požadavky.

3. Žalovaný zůstal v řízení nečinný, proti žalobě ničeho nenamítal.

4. V souladu s § 115a o. s. ř. ve spojení s § 101 odst. 4 o. s. ř., soud k projednání věci samé nenařizoval jednání, neboť účastníci neměli proti tomuto postupu námitky (žalovaný se na výzvu soudu nevyjádřil a žalobkyně s tímto postupem souhlasila), a ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky (žalobkyní) předložených listinných důkazů.

5. Ze Smlouvy ke službě , název, účet uzavřené dne 17. 1. 2022 mezi předchůdcem a žalovaným soud zjistil, že se předchůdce zavázal zřídit žalovanému zdarma a bez poplatků službu , název, účet, v rámci kterého mu zpřístupní úvěrový limitní rámec ve výši 3 000 Kč; nutnou podmínkou byla povinnost žalovaného splácet poskytnuté prostředky v souladu se Smlouvou a všeobecnými obchodními podmínkami. Žalovaný byl dle Smlouvy oprávněn realizovat platby za zboží nebo služby prostřednictvím zřízeného , název, účtu, a zavázal se hradit řádně a včas vyúčtování plateb a nákupů, nejméně ve výši 10 % dosud neuhrazených čerpání. Ze Smlouvy o splátkovém limitu ze dne 5. 7. 2023 soud zjistil, že předchůdce poskytl žalovanému spotřebitelský úvěr do limitu 10 000 Kč, který měl žalovaný uhradit ve splátkách s tím, že podrobnosti jsou uvedeny v příloze této smlouvy. Smlouva měla nabýt platnosti a účinnosti dnem podpisu oběma stranami; na smlouvě se však nachází pouze podpis předchůdce, nikoli žalovaného. Z (žalovaným rovněž nepodepsané) přílohy k této smlouvě z téhož dne soud zjistil, že z úvěrového rámce žalovaný čerpal částku 8 888 Kč a měl ji splatit ve třech splátkách po 2 962,67, respektive 2 962,66 Kč.

6. Z Vyúčtování za měsíce červenec, srpen a září 2023 soud zjistil, že žalovaný byl vyzván k úhradě provedených plateb v celkovém objemu 8 888 Kč, na poplatcích mu předchůdce účtoval celkem 3 208,43 Kč.

7. Z předžalobní upomínky ze dne 23. 8. 2024, jakož i z potvrzení o odeslání ze dne 26. 8. 2024 soud zjistil, že žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dluhu ze shora uvedených smluv a poskytla mu k tomu lhůtu 7 dní od datace výzvy. Upozornila žalovaného, že pokud nezaplatí, bude se svého práva domáhat u soudu. Součástí této upomínky bylo rovněž oznámení, že se žalobkyně v důsledku postoupení pohledávky stala věřitelem pohledávek žalovaného vzniklých v souvislosti s výše uvedenými smlouvami.

8. Z Výstupu interního systému k posouzení úvěruschopnosti žalovaného soud zjistil, že předchůdce vycházel z informací uvedených žalovaným odpovídajících těm, které uvedla žalobkyně ve vyjádření ze dne 5. 3. 2025. Dále se z této listiny podává, že předchůdce provedl dne 17. 1. 2022 kontrolu SOLUS žalované, nicméně výsledky této kontroly zde zachyceny nejsou.

9. Ze Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 6. 8. 2024, včetně seznamu postoupených pohledávek a potvrzení o úplatě, soud zjistil, že pohledávka za žalovaným byla ke dni 15. 8. 2024 postoupena z předchůdce na žalobkyni.

10. Z ostatních provedených důkazů (mj. obchodní podmínky, popis registračního procesu do služby , název, účet apod.) soud s ohledem na níže uvedený právní závěr ničeho rozhodného ve věci nezjistil, proto tyto listiny co do obsahu dále výslovně nezmiňuje.

11. Podle § 2395 občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

12. Podle § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni uzavření Smlouvy k službě Twisto účet (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“ nebo „ZSU“), je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

13. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěru schopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 citovaného ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku při tom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Jako důsledek porušení uvedené povinnosti stanoví § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatnost smlouvy uzavřené v rozporu s povinností poskytovatele úvěru s tím, že spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčení lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

14. Otázku nutnosti zkoumat úvěruschopnost žadatelů o úvěr se opakovaně zabývaly vyšší soudy. Soud zde odkazuje například na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018, a dále pak na nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III ÚS 41 29/18. Tato citovaná rozhodnutí se sice týkala posouzení úvěruschopnosti v režimu podle zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11.2016, ovšem s ohledem na níže uvedené, má soud za to, že závěry těchto rozhodnutí lze vztáhnout i na posouzení úvěruschopnosti v režimu zákona č. 257/2016 Sb., a to z následující důvodů: z rozsudku Soudního dvora Evropské unie 2. senátu ze dne 5. 3. 2020 sp. zn. C – 679/18, vyplývá, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2 008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice rady číslo 87/102/EHS, musí být vykládány v tom smyslu, že ukládají vnitrostátním soudům, aby zkoumaly z úřední povinnosti, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele dle článku 8 citované směrnice, to znamená povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, a to za podmínky, že tyto sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 citované směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele (tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem) uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel neplatnost namítne, a to v tříleté promlčení době. Soudní dvůr EU rozhodoval o předběžné otázce, kterou položil Okresní soud v Ostravě a dospěl k závěru, že uvedená směrnice byla do českého právního řádu transponována nedostatečně, když § 87 zákona o spotřebitelském úvěru sice stanoví sankci neplatnosti úvěrové smlouvy, ovšem jen za předpokladu, že se spotřebitel neplatnosti dovolá. Soudní dvůr Evropské unie ještě nad rámec odpovědi na předběžné otázky doplnil, že sankci v podobně ztráty nároku věřitele na ostatní peněžitá plnění považuje za přiměřenou ve smyslu článku 23 směrnice. Je tedy zřejmé, že ustanovení § 86 a 87 zákona o spotřebitelském úvěru je třeba vykládat tak, že porušení povinnosti věřitele řádně zkoumat úvěruschopnost žadatele o úvěr před uzavřením úvěrové smlouvy je sankcionováno absolutní neplatností takovéto úvěrové smlouvy, k níž musí soud přihlížet z úřední povinnosti. K totožnému závěru o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy pro nesplnění povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žadatele o úvěr dospěl rovněž Krajský soud v Českých Budějovicích ve věci sp. zn. 19 Co 637/2020.

15. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 téhož ustanovení, bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

16. Po právní stránce soud dospěl k závěru, že předchůdce se žalovaným podpisem Smlouvy ke službě Twisto účet uzavřeli smlouvu o úvěru ve smyslu § 2 395 a následující o. z. (Smlouva o splátkovém limitu zjevně působila pouze jako upřesnění Smlouvy ke službě Twisto účet; s ohledem na níže uvedený právní závěr soudu není skutečnost, že žalovaným nebyla podepsána, pro věc relevantní). Žalovaný vystupoval při uzavření úvěrové smlouvy v pozici spotřebitele, proto se na předmětnou úvěrovou smlouvu vztahuje rovněž zákon o spotřebitelském úvěru. Účelem Smlouvy bylo poskytnutí odkladu plateb za čerpané služby a nákup zboží, odložená platba je úvěrem ve smyslu § 2 zákona o spotřebitelském úvěru. Soud se proto zabýval, zda mezi účastníky došlo k platnému uzavření uvedené úvěrové smlouvy.

17. Podle § 86 ZSU je povinností poskytovatele úvěru, v tomto případě předchůdce žalobkyně, před uzavřením smlouvy zkoumat úvěruschopnost spotřebitele (žalovaného), tedy přiměřeně daným poměrům zjistit, zda je v jeho schopnostech splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr. Toto zkoumání chrání nejen spotřebitele samotného, ale i poskytovatele tím, že předchází negativním důsledkům, ať už v podobě nevrácení zápůjčky či upadnutí do dluhové pasti. Úvěruschopnost dlužníka je věřitel povinen zkoumat s odbornou péčí. Věřitel této povinnosti nedostojí, pokud se spokojí s objektivně nedoloženým osobním prohlášením dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, jinými slovy, pokud si prohlášení učiněná dlužníkem, zaznamenaná např. do karty zákazníka, neověří listinami (doklady), které bude požadovat po dlužníku. V takovém případě nelze dospět k závěru, že zkoumání úvěruschopnosti bylo provedeno s odbornou péčí. Dostačujícím pak není ani to, že věřitel nahlédne do veřejně přístupných databází dlužníků, insolvenčního rejstříku apod., neboť tyto dokládají pouze to, že dlužník není v registrech veden, nikoliv bez dalšího, že je schopen úvěr splácet. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit. Klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu a o průměrných výdajích obyvatelstva a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými informacemi o jeho příjmech a výdajích. Pokud si věřitel neověří ničím, nebo zcela nedostatečně, pravdivost uváděných výdajů, implikuje to možnou snahu uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta. Poskytovatel musí ověřit alespoň zcela základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. K tomu viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, rozsudek Soudního dvora Evropské Unie ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 (bod 46), rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018.

18. S ohledem na uvedený výklad soud uzavřel, že předchůdce žalobkyně nezkoumal úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí. Z předložených tvrzení a listin jednoznačně vyplývá, že předchůdce si příjmy ani výdaje žalovaného žádným objektivním způsobem neověřil, a vyšel pouze z jeho prohlášení, případně z lustrace žalovaného v databázi SOLUS, jejíž výsledek však není v předložených listinách zachycen (tvrzení o prověření žalovaného v insolvenčním rejstříku a v centrální evidenci exekucí žalobkyně neprokázala; z doloženého Výstupu interního systému k posouzení úvěruschopnosti žalovaného se takové prověření nepodává). Pouhé doplnění čísel a údajů do formuláře, aniž je zřejmé, na základě čeho a jak byly tyto údaje získány, nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení „na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací“. V souladu se shora citovaným § 86 ZSU poskytovatel činí předmětné posouzení zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, a dále způsobu plnění dosavadních dluhů. K tomuto porovnání však reálně vzhledem k absenci jakýchkoli podkladů k příjmům a výdajům žalovaného v daném případě nemohlo dojít. Předchůdce se při zjišťování informací spokojil pouze s tvrzeními žalovaného o nikterak nedoložených a neupřesněných měsíčních příjmech a výdajích, přičemž se bezvýhradně spokojil s poměrně raritním tvrzením žalovaného, že ačkoliv je studentem střední školy, má zajištěný příjem 24 000 Kč měsíčně. S ohledem na shora uvedené tedy nelze dovodit, že by předchůdce zkoumal úvěruschopnost žalovaného s řádnou odbornou péčí. Předchůdce žalobkyně tedy při uzavírání úvěrové smlouvy porušil § 86 ZSU, a proto je podle § 87 odst. 1 věta první téhož zákona smlouva o spotřebitelském úvěru (nazvaná jako smlouva k službě Twisto účet) uzavřená se žalovaným absolutně neplatná.

19. Protože však bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla žalovanému částku 8 888 Kč, na níž žalovaný ničeho neuhradil, soud dospěl k závěru, že se žalovaný na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil právě co do této částky. Žalovaný je proto povinen plnění v rozsahu bezdůvodného obohacení, tj. částky 8 888 Kč, žalobkyni vrátit. Vzhledem k tomu, že soud posoudil vztah mezi účastníky jako spotřebitelský úvěr a shledal, že nebyly splněny podmínky pro jeho poskytnutí a smlouva je proto neplatná, nezkoumal další konkrétní ustanovení smlouvy a oprávněnost sankčních nároků rovněž požadovaných v žalobě. Co do částky 8 888 Kč tedy soud žalobě vyhověl, ve zbývajícím rozsahu (účtované poplatky) žalobu zamítl.

20. Co se týče zákonného úroku z prodlení z částky 8 888 Kč ve výši 15 % ročně od 16. 10. 2023 do zaplacení, soud žalobu zamítl, a to s odkazem na judikaturu soudů týkající se úroků z prodlení ve vztahu k bezdůvodnému obohacení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022 sp. zn. 33 Cdo 3675/2021), neboť v případě těchto sporů je to soud, kdo určuje splatnost zbývající části jistiny dle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru. Ustanovení § 87 tohoto zákona lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení. Poskytovatel úvěru má dle tohoto zákonného ustanovení nárok na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, a to v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele). Žalobkyni tak vzniká nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. S ohledem na to, že splatnost zbývající části jistiny dosud nenastala (ani na základě dohody stran, ani na základě rozhodnutí soudu), nemohl zatím vzniknout nárok žalobkyně na zákonný úrok z prodlení.

21. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř, podle něhož mělli účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V projednávané věci měla žalobkyně úspěch co do částky 8 888 Kč (73,5 %) a neúspěšná byla v částce 3 208,43 Kč (26,5 %), z čehož vyplývá, že po odečtení neúspěchu od úspěchu má žalobkyně právo na náhradu nákladů řízení v rozsahu 47 %. Soud při výpočtu nákladů řízení postupoval dle vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen „AT“) a na věc aplikoval § 14b citované vyhlášky, když z úřední činnosti je mu známo, že žalobkyně podává ve skutkově a právně obdobných případech opakovaně žaloby na ustáleném vzoru a dále se jedná o nárok nepřesahující částku 50 000 Kč (viz např. věc vedená u OS Semily pod sp. zn. 6 C 205/2024). Sazba odměny advokáta za jeden úkon právní služby činí dle § 14b odst. 1 bodu 1. AT částku 300 Kč (za 3 úkony právní služby učiněné zástupcem žalobkyně do podání žaloby – za přípravu a převzetí zastoupení, sepis kvalifikované výzvy k plnění a sepis žaloby). Za tyto tři úkony mu náleží odměna ve výši 900 Kč. Dále žalobkyni byla přiznána náhrada hotových výdajů dle § 14b odst. 5 písm. a) AT 3 x 100 Kč a 21 % DPH (počítáno ze základu 1 200 Kč) ve výši 252 Kč, když zástupce žalobkyně jako advokát prokázal, že je registrovaným plátcem DPH. Celkové náklady řízení před soudem prvého stupně, včetně zaplaceného soudního poplatku 800 Kč, činí 2 252 Kč. Jelikož má žalobkyně právo na náhradu nákladů pouze v rozsahu 47 %, soud zavázal žalovaného, aby žalobkyni na náhradu nákladů řízení zaplatil částku 1 058 Kč, a to k rukám zástupce žalobkyně dle § 149 odst. 1 o. s. ř.

22. Soud žalobkyni nepřiznal odměnu advokáta za sepis vyjádření ze dne 5. 3. 2025, neboť tvrzení zde obsažená měla být uvedena přímo v žalobě tak, aby soud nemusel vyzývat k jejímu doplnění. Nejedná se tak o účelně vynaložené náklady.

23. Lhůtu k plnění v případě výroků I. a III. soud stanovil jako třídenní podle § 160 odst. 1 věty před středníkem o. s. ř., neboť k jinému postupu neshledal podmínky.