6 C 209/2025

Plný text

Okresní soud v Semilech rozhodl soudcem Mgr. Michalem Polákem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO: IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupena jméno advokáta/ky , advokátem se sídlem adresa advokáta/ky proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozen Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení částky 19 539,63 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobkyni 18 044 Kč.

II. Žaloba se zamítá pro částku 1 495,63 Kč, pro úrok 1 993, 70 Kč, pro úrok ve výši 15 % ročně od 1. 10. 2023 do zaplacení z částky 18 388,88 Kč a pro úrok z prodlení ve výši 15 % ročně od 1. 10. 2023 do 9. 4. 2025 z částky 19 539,63 Kč.

III. Žalovaný je povinen do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobkyni na nákladech řízení 2 197 Kč k rukám , tituly před jménem, , jméno advokáta/ky, , , tituly za jménem 1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala vydání rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit částku 19 539,63 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru uzavřené dne 14. 12. 2022 mezi žalovaným a právním předchůdcem žalobkyně společností , právnická osoba, (dále jen banka), na základě které byl žalovanému poskytnut úvěr 19 195 Kč s úrokem 21,56 % ročně. Úvěr se žalovaný zavázal splatit měsíčními splátkami 1 151 Kč. Žalovaný úvěr nesplácel řádně a včas, a proto banka od smlouvy odstoupila a prohlásila dne 30. 9. 2023 úvěr za splatný. Ke dni zesplatnění činil dluh na jistině 18 388,88 Kč, na úroku 1 993,70 Kč a na poplatcích 1 150,75 Kč.

2. Podle § 115a o. s. ř. rozhodl soud o žalobě rozsudkem bez jednání na základě listinných důkazů předložených žalobkyní. Žalovaný žádné důkazy nepředložil a k žalobě se nevyjádřil.

3. Podle § 1879 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z.), věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Postoupení pohledávky žalobkyni je doloženo smlouvami o postoupení pohledávky ze dne 1. 11. 2023 a 23. 10. 2024 a oznámením věřitele o postoupení ze dne 25. 11. 2024. Žalobkyně je proto oprávněna k podání žaloby.

4. Podle smlouvy o úvěru č. , číslo, ze dne 14. 12. 2022 se žalovaný jako dlužník a banka jako věřitel dohodli na poskytnutí úvěru 19 195 Kč určeného na nákup spotřebního zboží. Žalovaný se zavázal úvěr vrátit ve 20 měsíčních splátkách po 1 151 Kč počínaje dnem 17. 1. 2023 s ročním úrokem 21,56 %. V žádosti o úvěr žalovaný uvedl, že je zaměstnán s příjmem 30 000 Kč, je svobodný, má jednu vyživovací povinnost, bydlí v nájmu, výdaje domácnosti odhadl na 4 000 Kč a označil další své závazky v měsíční výši 7 000 Kč. Ve smlouvě je dále obsaženo ujednání o smluvní pokutě 0,1 % denně z dlužné splátky, výše poplatku za vymáhání 600 Kč a za odeslání upomínky 100 Kč. Součástí úvěrové smlouvy byly Produktové podmínky a Sazebník.

5. Z historického výpisu úvěru soud zjistil, že žalovaný dne 14. 12. 2022 čerpal úvěr 19 195 Kč, uhradil pouze první splátku a od 17. 2. 2023 již nic nezaplatil. Ke dni 18. 8. 2023 dlužil 21 533,33 Kč, z toho na úroku 1 993,70 Kč a na poplatcích 1 150,75 Kč.

6. Dopisem ze dne 28. 8. 2023 žalobkyně odstoupila od smlouvy o úvěru s účinky ke dni 30. 9. 2023 a vyzvala žalovaného k zaplacení dluhu.

7. Dnem 25. 3. 2025 je datována předžalobní upomínka, ve které právní zástupce žalobkyně vyzval žalovaného k úhradě dlužné částky.

8. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

9. Podle § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni uzavření Smlouvy (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

10. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěru schopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 citovaného ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku při tom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Jako důsledek porušení uvedené povinnosti stanoví § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatnost smlouvy uzavřené v rozporu s povinností poskytovatele úvěru s tím, že spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčení lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

11. Otázku nutnosti zkoumat úvěruschopnost žadatelů o úvěr se opakovaně zabývaly vyšší soudy. Soud zde odkazuje například na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018, a dále pak na nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III ÚS 41 29/18. Tato citovaná rozhodnutí se sice týkala posouzení úvěruschopnosti v režimu podle zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11.2016, ovšem s ohledem na níže uvedené, má soud za to, že závěry těchto rozhodnutí lze vztáhnout i na posouzení úvěruschopnosti v režimu zákona č. 257/2016 Sb., a to z následující důvodů: z rozsudku Soudního dvora Evropské unie 2. senátu ze dne 5. 3. 2020 sp. zn. C – 679/18, vyplývá, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2 008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice rady číslo 87/102/EHS, musí být vykládány v tom smyslu, že ukládají vnitrostátním soudům, aby zkoumaly z úřední povinnosti, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele dle článku 8 citované směrnice, to znamená povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, a to za podmínky, že tyto sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 citované směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele (tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem) uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel neplatnost namítne, a to v tříleté promlčení době. Soudní dvůr EU rozhodoval o předběžné otázce, kterou položil Okresní soud v Ostravě a dospěl k závěru, že uvedená směrnice byla do českého právního řádu transponována nedostatečně, když § 87 zákona o spotřebitelském úvěru sice stanoví sankci neplatnosti úvěrové smlouvy, ovšem jen za předpokladu, že se spotřebitel neplatnosti dovolá. Soudní dvůr Evropské unie ještě nad rámec odpovědi na předběžné otázky doplnil, že sankci v podobně ztráty nároku věřitele na ostatní peněžitá plnění považuje za přiměřenou ve smyslu článku 23 směrnice. Je tedy zřejmé, že ustanovení § 86 a 87 zákona o spotřebitelském úvěru je třeba vykládat tak, že porušení povinnosti věřitele řádně zkoumat úvěruschopnost žadatele o úvěr před uzavřením úvěrové smlouvy je sankcionováno absolutní neplatností takovéto úvěrové smlouvy, k níž musí soud přihlížet z úřední povinnosti. K totožnému závěru o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy pro nesplnění povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žadatele o úvěr dospěl rovněž Krajský soud v Českých Budějovicích ve věci sp. zn. 19 Co 637/2020.

12. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 téhož ustanovení, bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

13. Z předložených listin soud zjistil, že mezi žalovaným a bankou byla dne 14. 12. 2022 uzavřena smlouva o úvěru, ve které se banka zavázala poskytnout žalovanému 19 195 Kč a žalovaný se zavázal úvěr splatit v měsíčních splátkách po 1 151 Kč. Uhradil pouze první splátku a následně banka úvěr zesplatnila v souladu s Produktovými podmínkami. Žalobkyně však ani poučení soudu nepředložila důkazy k tomu, že banka náležitě zkoumala úvěruschopnost žalovaného podle § 86 odst. 1, 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, a to především ověřením jeho příjmů. V takovém případě je sjednaná smlouva neplatná podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, přičemž se jedná o neplatnost absolutní (k tomu srov. rozhodnutí Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C-679/18). Výplatou částky 19 195 Kč na základě neplatné smlouvy tedy vzniklo na straně žalovaného bezdůvodné obohacení podle § 2991 odst. 1 o. z. a žalovaný je povinen částku 19 195 Kč vrátit, a to bez dalších sjednaných úroků a poplatků, neboť k těmto ujednání nelze pro neplatnost smlouvy přihlížet. Jak je zřejmé z historického výpisu, žalovaný zaplatil pouze 1 151 Kč, k vrácení celého bezdůvodného obohacení proto zbývá 18 044 Kč. Soud proto uložil žalovanému povinnost tuto částku žalobkyni zaplatit.

14. K argumentaci žalobkyně ohledně zkoumání úvěruschopnosti soud uvádí, že v případě neověření deklarovaného příjmu pozbývá jakýkoliv zvolený ekonomický model pro posouzení výdajové stránky dlužníka relevanci, neboť není postaveno na jisto, jaký příjem dlužník vlastně má, jelikož se může jednat o informace neúplné, zkreslené nebo v rozporu se skutečností. Pouhé spoléhání na vyjádření dlužníka nepředstavuje zejména v oblasti příjmu předpokládanou odbornou péči a odpovědné posouzení poměrů dlužníka. Břemeno tvrzení a důkazní ohledně posouzení úvěruschopnosti má žalobkyně a nikoliv žalovaný, které z principu nemůže mít představu ani důkazy o tom, jaký je interní postup věřitele při posuzování úvěruschopnosti. Žalobkyní zmíněné rozhodnutí sp. zn. 75 Co 61/2023-103 není soudu známo ani nebylo přiloženo, proto se k němu soud nemůže blíže vyjádřit. Soud k tomu pouze doplňuje, že důkazní břemeno žalovaného ohledně úvěruschopnosti se vztahuje pouze k prokázání jeho poměrů pro potřeby stanovení přiměřené doby k vrácení jistiny podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru.

15. Co se týče požadovaného úroku z prodlení, soud žalobu zamítl s odkazem na judikaturu vyšších soudů týkající se úroků z prodlení ve vztahu k bezdůvodnému obohacení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022 sp. zn. 33 Cdo 3675/2021), neboť v případě těchto sporů je to soud, kdo určuje splatnost zbývající části jistiny dle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru. Ustanovení § 87 tohoto zákona lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení. Poskytovatel úvěru má dle tohoto zákonného ustanovení nárok na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, a to v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele). Žalobkyni tak vzniká nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. S ohledem na to, že splatnost zbývající části jistiny dosud nenastala (ani na základě dohody stran, ani na základě rozhodnutí soudu), nemohl zatím vzniknout nárok žalobkyně na zákonný úrok z prodlení.

16. Splatnost závazku odpovídajícího bezdůvodnému obohacení je dána zákonem v ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, proto platí ust. § 1958 odst. 1 o. z., podle kterého je-li čas plnění jinak stanoven (v daném případě zákonem), je dlužník povinen plnit i bez vyzvání věřitele a tato zákonná úprava vylučuje podpůrné užití § 1958 odst. 2 o. z. V daném případě soud uložil žalovanému povinnost vrátit dlužnou částku ve lhůtě 3 dnů, protože z důvodu pasivity žalovaného v řízení neměl žádné relevantní informace o jeho majetkových a výdělkových poměrech, ze kterých by mohl dovodit přiměřenou lhůtu k vrácení dluhu.

17. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2, § 142a odst. 1 a § 151 odst. 1, 2 o. s. ř. Žalobkyně byla v řízení úspěšná v částce 18 044 Kč (92 %) a neúspěšná v částce 1 495,63 Kč (8 %). Rozdíl mezi úspěchem a neúspěchem činí 84 %. Náklady řízení tvoří zaplacený soudní poplatek 800 Kč, mimosmluvní odměna advokáta za 3 úkony právní služby po 400 Kč (převzetí a příprava, předžalobní výzva, podání žaloby - § 14b odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb.), 3 paušální náhrady hotových výdajů po 100 Kč (§ 14b odst. 5 vyhl. č. 177/1996 Sb.) a náhrada 21 % DPH v částce 315 Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř.), celkem 2 615 Kč. Z toho je žalovaná povinna nahradit žalobkyni 2 197 Kč (tj. 84 %) k rukám jejího zástupce (§ 149 odst. 1 o. s. ř.). Odměnu za dodatečná vyjádření soud žalobkyni nepřiznal, neboť bylo její povinností vylíčit rozhodné skutečnosti a předložit důkazy již spolu s podanou žalobou. Doplnění žaloby na výzvu soudu proto nelze považovat za účelný úkon, který způsobil žalovaný svou procesní obranou.