6 C 36/2026

Plný text

Okresní soud v Semilech rozhodl soudcem Mgr. Michalem Polákem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO: IČO žalobkyně sídlem Čechyňská 419/14a, 602 00 Brno - Trnitá zastoupena Jméno Zástupce advokátkou se sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozen Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení částky 33 140 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 13 442 Kč s úrokem z prodlení 11,50 % ročně od 12. 9. 2025 do zaplacení z částky 13 442 Kč.

II. Žaloba se zamítá v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 19 698 Kč s úrokem z prodlení 11,50 % ročně od 12. 9. 2025 do zaplacení z částky 19 698 Kč.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala vydání rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit částku 33 140 Kč s přísl. Tvrdila, že její právní předchůdkyně , právnická osoba, uzavřela s žalovaným dne 13. 3. 2025 smlouvu o revolvingovém úvěru č. , hodnota, do výše 22 000 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr vrátit v pravidelných měsíčních splátkách, dostal se však do prodlení s úhradou dluhu a v upomínce ze dne 11. 9. 2025 byl informován o zesplatnění dluhu.

2. Podle § 115a o. s. ř. rozhodl soud o žalobě rozsudkem bez jednání na základě listinných důkazů předložených žalobkyní. Žalovaný žádné důkazy nepředložil a k žalobě se nevyjádřil.

3. Podle § 1879 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z.), věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Postoupení pohledávky žalobkyni je doloženo smlouvami o postoupení pohledávky ze dne 12. 12. 2024 a oznámením věřitele o postoupení ze dne 16. 10. 2025. Žalobkyně je proto oprávněna k podání žaloby.

4. Podle smlouvy č. , hodnota, ze dne 13. 3. 2025 se , právnická osoba, a žalovaný dohodli na poskytnutí o revolvingového úvěru 20 000 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr vrátit spolu s úrokem 200 % ročně. Smlouva dále obsahuje údaj o RPSN a další náležitosti dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.

5. Podle výpisu z účtu právní předchůdkyně žalobkyně byla žalovanému dne 13. 3. 2025 vyplacena částka 20 000 Kč na účet , č. účtu, pod VS , var. symbol, , jak jej žalovaný uvedl ve smlouvě. Dále byly žalovanému zaslány částky 1 000 Kč dne 18. 4. 2025 a 1 000 Kč dne 15. 5. 2025. Žalovaný uhradil 4 288 Kč dne 15. 4. 2025 a 4 270 Kč dne 13. 5. 2025. Dopisem ze dne 11. 9. 2025 byl úvěr zesplatněn a dopisem ze dne 16. 10. 2025 vyzval právní zástupce žalobkyně žalovaného k úhradě dluhu s poučením o možnosti soudní žaloby.

6. Podle zprávy , právnická osoba, . byl žalovaný vlastníkem a disponentem účtu , č. účtu, nepřetržitě od 21. 5. 2018 až do dnešního dne.

7. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z.), se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

8. Podle § 576 o. z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas.

9. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

10. Podle § 1802 o. z. mají-li být plněny úroky a není-li jejich výše ujednána, platí dlužník úroky ve výši stanovené právním předpisem. Nejsou-li úroky takto stanoveny, platí dlužník obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídla dlužníka v době uzavření smlouvy.

11. Soud dospěl na základě listinných důkazů k závěru, že v řízení bylo prokázáno poskytnutí revolvingového úvěru žalovanému ve výši 22 000 Kč na základě uzavřené smlouvy. Žalovaný se zavázal úvěr vrátit spolu úrokem 200 % ročně. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 je v rozporu s dobrými mravy zpravidla výše úroků sjednaná ve smyslu ustanovení § 658 odst. 1 obč. zák., která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Jak soud zjistil z Databáze časových řad ARAD (viz Sestava 1144 - "Korunové úvěry poskytnuté bankami domácnostem v ČR - nové obchody – kontokorenty a revolvingové úvěry") uveřejněné na webových stránkách ČNB, činil obvyklý úrok bankovních institucí v době sjednání úvěru 14,82 % p. a. Sjednaný úrok mezi účastníky ve výši 200 % p. a. tento obvyklý úrok podstatně převyšuje. Byť byl úvěr poskytován nebankovním subjektem, u kterého bývá úroková sazba obecně vyšší s ohledem větší podnikatelské riziko s přihlédnutím k obvyklému okruhu dlužníků, nelze sjednaný úrok považovat za přiměřený ani u nebankovního subjektu. Soud jej proto shledal sjednaným v rozporu s dobrými mravy dle § 3 odst. 1 obč. zák. a tedy neplatným ve smyslu ustanovení § 39 obč. zák. K tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005, dle kterého lze připustit, že u půjčky na základě smluv uzavíraných mezi fyzickými osobami, zejména v případě, kdy je dlužníkem osoba nacházející se v obtížné finanční situaci, mají pro věřitele na rozdíl od půjček či úvěrů poskytovaných peněžními ústavy výrazně vyšší míru rizikovosti, a proto - v závislosti na okolnostech konkrétního případu - nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů. Není však možné tolerovat extrémní případy, kdy úrok přesahuje obvyklou míru zcela neadekvátním způsobem. Ujednání o takto vysokém úroku (hrubě odporujícímu dobrým mravům) je neplatné podle § 580 odst. 1 o. z.

12. Ujednání o úroku je nedílnou součástí úvěrové smlouvy a bez takového ujednání by úvěrová smlouva nemohla vzniknout. Nová právní úprava v ust. § 1802 o. z. prakticky kopíruje ust. § 502 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, na základě kterého bylo např. v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2008, sp. zn. 29 Cdo 4498/2007, judikováno, že neplatnost ujednání o úrocích ve smlouvě o úvěru nezpůsobuje sama o sobě (vzhledem k povaze takové smlouvy a k jejímu obsahu) neplatnost smlouvy o úvěru jako celku, neboť úprava obsažená v § 502 obch. zák. posiluje princip obsahové oddělitelnosti té části právního úkonu (smlouvy o úvěru), která se týká úroků, od dalších částí takové smlouvy (§ 41 obč. zák.). Uvedenou judikaturu však nelze v daném případě zcela použít s odkazem na § 576 o. z., který se od § 41 obč. zák. liší v tom, že za neplatnou lze považovat oddělitelnou část smlouvy pouze v případě, že by k právnímu jednání došlo bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. Protože žalobkyně je podnikatelkou v oboru poskytování úvěrů a tuto činnost vykonává výhradně za účelem dosažení zisku, nelze v daném případě důvodně předpokládat, že by uzavřela úvěrovou smlouvu bez ujednání o úroku (což úvěrová smlouva ani neumožňuje) nebo s úrokem obvyklým, který poskytují banky. Soud je toho názoru, že za obvyklý bankovní úrok by žalobkyně úvěr neposkytla, protože na nepřiměřeně vysokém úroku je postaven její obchodní model, kdy klienti, kteří plní podmínky úvěru (tj. platí vysoký úrok), generují vysoký zisk, čímž vyvažují ztráty z nesplácených rizikových úvěrů. Obdobně např. rozhodnutí Městského soudu v Praze č. j. 72 C 411/2021-79 ze dne 2. 3. 2022 (přístupný na Aspi). Nelze proto předpokládat, že by k uzavření předmětné smlouvy došlo i bez neplatné části týkající se výše úroku, pokud by strany rozpoznaly neplatnost včas, jinými slovy že by žalobkyně přistoupila na úrok přiměřený. Lze si stěží reálně představit, že by dlužník žalobkyni při sjednávání smlouvy navrhl, že z důvodu nemravně vysokého úroku zaplatí pouze bankovní úrok a žalobkyně s tímto souhlasila. Jednak jde se o smlouvy adhezní, kde dlužník nemá žádnou možnost do výše úroků a poplatků zasáhnout a pokud by žalobkyni skutečně postačoval pouze obvyklý bankovní úrok, pak by to pod tíhou řady soudních rozsudků již nepochybně promítla do svých smluv. Soud proto shledal smlouvu neplatnou jako celek a v takovém případě je nutno vztahy mezi účastníky vyřešit s odkazem na bezdůvodné obohacení. Nejedná se přitom o neplatnost smlouvy způsobenou nedostatečným posouzením úvěruschopnosti žalovaného, kdy je podle § 87 odst. 1 věta druhý zákona o spotřebitelském úvěru spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

13. Protože žalobkyně na základě neplatně uzavřené smlouvy poskytla žalovanému na jeho účet úvěr ve výši 22 000 Kč na základě neplatné smlouvy, vzniklo žalobkyni právo na vydání tohoto bezdůvodného obohacení podle § 2991 o. z. Žalovaný dosud uhradil 8 558 Kč a je povinen žalobkyni zaplatit 13 442 Kč. V této části soud žalobě vyhověl a ve zbytku ji zamítl, neboť je-li smlouva neplatná jako celek, nevznikl žalobkyni nárok na úrok a další plnění dle smlouvy.

14. Podle § 1970 o. z. a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. soud přiznal žalobkyni úrok z prodlení v zákonné výši od 12. 9. 2025 do zaplacení z dlužné částky 13 442 Kč. Jelikož splatnost pohledávky z bezdůvodného obohacení není zákonem stanovena a nebyla určena ani dohodou účastníků, je podle § 1958 o. z. důvodem splatnosti bezdůvodného obohacení výzva ze dne 11. 9. 2025, neboť k tomuto dni byl žalovaný vyzván žalobkyní k úhradě dluhu.

15. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2, § 142a odst. 1 a § 151 odst. 1, 2 o. s. ř. V řízení byl v převážné míře úspěšný žalovaný, tomu však náklady nevznikly, a proto soud žádnému z účastníků náklady řízení nepřiznal.