6 C 46/2026

Plný text

Okresní soud v Semilech rozhodl soudcem Mgr. Michalem Polákem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO: IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupena Jméno Zástupce advokátkou se sídlem Adresa advokátky proti žalované: Jméno žalované , narozena Datum narození žalované bytem Adresa žalované o zaplacení částky 40 697,08 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobkyni 15 376,13 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,50 % ročně od 2. 12. 2025 do zaplacení z částky 15 376,13 Kč.

II. Zamítá se žaloba, kterou se žalobkyně domáhala na žalované zaplacení částky 25 320,95 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,50 % ročně od 21. 10. 2025 do 1. 12. 2025 z částky 40 697,08 Kč a s úrokem z prodlení ve výši 11,50 % ročně od 2. 12. 2025 do zaplacení z částky 25 320,95 Kč.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala vydání rozhodnutí, kterým by byla žalované uložena povinnost zaplatit částku 40 697,08 Kč s příslušenstvím. Tvrdila, že dne 19. 2. 2025 byla uzavřena smlouva o revolvingovém úvěru mezi žalovanou a právním předchůdcem žalobkyně společností , právnická osoba, , na základě které žalovaná čerpala úvěr v konečné výši 40 697,08 Kč, dostala se však do prodlení s úhradou splátek.

2. Podle § 115a o. s. ř. rozhodl soud o žalobě rozsudkem bez jednání na základě listinných důkazů předložených žalobkyní. Žalovaná žádné důkazy nepředložila a k žalobě samé se nevyjádřila.

3. Podle § 1879 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z.), věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Postoupení pohledávky žalobkyni je doloženo smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 27. 1. 2020 a oznámením věřitele o postoupení ze dne 22. 11. 2025. Žalobkyně je proto oprávněna k podání žaloby.

4. Podle smlouvy o úvěru ze dne 19. 2. 2025 se žalovaná jako dlužnice a , právnická osoba, jako věřitel dohodli na poskytnutí úvěru 25 000 Kč, který se žalovaná zavázala splácet v měsíčních splátkách ve výši 13 % z dlužné splátky, min. 1 000 Kč, vždy do 15 dnů od vyhotovení výpisu spolu s úrokem 149,949 % p. a. Smlouva dále obsahuje údaj o RPSN a další náležitosti dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.

5. Výpisy z účtu , právnická osoba, je doloženo, že na účet č. , č. účtu, byly dne 19. 2. 2025, 9. 4. 2025 a 14. 5. 2025 zaslány platby ve výši 25 000 Kč, 3 000 Kč a 4 206 Kč, celkem 32 206 Kč.

6. Zprávou , právnická osoba, ze dne 14. 5. 2026 je doloženo, že majitelem a disponentem účtu č. , č. účtu, je žalovaná a na účet byly připsány shora uvedené platby 25 000 Kč, 3 000 Kč a 4 206 Kč.

7. Podle historie účtu uhradila žalovaná částku 4 041,40 Kč dne 4. 9. 2025, 3 603,28 Kč dne 15. 4. 2025, 4 331,19 Kč dne 20. 5. 2025, 4 254 Kč dne 22. 6. 2025, 600 Kč dne 23. 6. 2025, celkem 16 829,87 Kč.

8. Dopisem ze dne 22. 11. 2025 vyzval právní zástupce žalobkyně žalovanou k úhradě dluhu do tří dnů od doručení s poučením o možnosti soudní žaloby.

9. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z.), se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

10. Podle § 576 o. z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas.

11. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

12. Podle § 1802 o. z. mají-li být plněny úroky a není-li jejich výše ujednána, platí dlužník úroky ve výši stanovené právním předpisem. Nejsou-li úroky takto stanoveny, platí dlužník obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídla dlužníka v době uzavření smlouvy.

13. Soud dospěl na základě listinných důkazů k závěru, že v řízení bylo prokázáno poskytnutí úvěru žalované v celkové výši 32 206 Kč. Žalovaná se zavázala úvěr vrátit spolu úrokem 149,949 % p. a. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 je v rozporu s dobrými mravy zpravidla výše úroků sjednaná ve smyslu ustanovení § 658 odst. 1 obč. zák., která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Jak soud zjistil z Databáze časových řad ARAD (viz Sestava 1144 - "Korunové úvěry poskytnuté bankami domácnostem v ČR - nové obchody – kontokorenty a revolvingové úvěry") uveřejněné na webových stránkách ČNB, činil obvyklý úrok bankovních institucí v době sjednání úvěru 14,67 – 14,82 % p. a. Sjednaný úrok mezi účastníky ve výši 149,949 % p. a. tento obvyklý úrok podstatně převyšuje. Byť byl úvěr poskytován nebankovním subjektem, u kterého bývá úroková sazba obecně vyšší s ohledem větší podnikatelské riziko s přihlédnutím k obvyklému okruhu dlužníků, nelze sjednaný úrok považovat za přiměřený ani u nebankovního subjektu. Soud jej proto shledal sjednaným v rozporu s dobrými mravy dle § 3 odst. 1 obč. zák. a tedy neplatným ve smyslu ustanovení § 39 obč. zák. K tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005, dle kterého lze připustit, že u půjčky na základě smluv uzavíraných mezi fyzickými osobami, zejména v případě, kdy je dlužníkem osoba nacházející se v obtížné finanční situaci, mají pro věřitele na rozdíl od půjček či úvěrů poskytovaných peněžními ústavy výrazně vyšší míru rizikovosti, a proto - v závislosti na okolnostech konkrétního případu - nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů. Není však možné tolerovat extrémní případy, kdy úrok přesahuje obvyklou míru zcela neadekvátním způsobem. Ujednání o takto vysokém úroku (hrubě odporujícímu dobrým mravům) je neplatné podle § 580 odst. 1 o. z.

14. Ujednání o úroku je nedílnou součástí úvěrové smlouvy a bez takového ujednání by úvěrová smlouva nemohla vzniknout. Nová právní úprava v ust. § 1802 o. z. prakticky kopíruje ust. § 502 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, na základě kterého bylo např. v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2008, sp. zn. 29 Cdo 4498/2007, judikováno, že neplatnost ujednání o úrocích ve smlouvě o úvěru nezpůsobuje sama o sobě (vzhledem k povaze takové smlouvy a k jejímu obsahu) neplatnost smlouvy o úvěru jako celku, neboť úprava obsažená v § 502 obch. zák. posiluje princip obsahové oddělitelnosti té části právního úkonu (smlouvy o úvěru), která se týká úroků, od dalších částí takové smlouvy (§ 41 obč. zák.). Uvedenou judikaturu však nelze v daném případě zcela použít s odkazem na § 576 o. z., který se od § 41 obč. zák. liší v tom, že za neplatnou lze považovat oddělitelnou část smlouvy pouze v případě, že by k právnímu jednání došlo bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. Protože žalobkyně je podnikatelkou v oboru poskytování úvěrů a tuto činnost vykonává výhradně za účelem dosažení zisku, nelze v daném případě důvodně předpokládat, že by uzavřela úvěrovou smlouvu bez ujednání o úroku (což úvěrová smlouva ani neumožňuje) nebo s úrokem obvyklým, který poskytují banky. Soud je toho názoru, že za obvyklý bankovní úrok by žalobkyně úvěr neposkytla, protože na nepřiměřeně vysokém úroku je postaven její obchodní model, kdy klienti, kteří plní podmínky úvěru (tj. platí vysoký úrok), generují vysoký zisk, čímž vyvažují ztráty z nesplácených rizikových úvěrů. Obdobně např. rozhodnutí Městského soudu v Praze č. j. 72 C 411/2021-79 ze dne 2. 3. 2022 (přístupný na Aspi). Nelze proto předpokládat, že by k uzavření předmětné smlouvy došlo i bez neplatné části týkající se výše úroku, pokud by strany rozpoznaly neplatnost včas, jinými slovy že by žalobkyně přistoupila na úrok přiměřený. Lze si stěží reálně představit, že by dlužník žalobkyni při sjednávání smlouvy navrhl, že z důvodu nemravně vysokého úroku zaplatí pouze bankovní úrok a žalobkyně s tímto souhlasila. Jednak jde se o smlouvy adhezní, kde dlužník nemá žádnou možnost do výše úroků a poplatků zasáhnout a pokud by žalobkyni skutečně postačoval pouze obvyklý bankovní úrok, pak by to pod tíhou řady soudních rozsudků již nepochybně promítla do svých smluv. Soud proto shledal smlouvu neplatnou jako celek a v takovém případě je nutno vztahy mezi účastníky vyřešit s odkazem na bezdůvodné obohacení. Nejedná se přitom o neplatnost smlouvy způsobenou nedostatečným posouzením úvěruschopnosti žalované, kdy je podle § 87 odst. 1 věta druhý zákona o spotřebitelském úvěru spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

15. Protože Ferratum Bank p.l.c. na základě neplatně uzavřené úvěrové smlouvy poskytla žalované na její účet finanční prostředky ve výši 32 206 Kč, vzniklo žalobkyni právo na vydání tohoto bezdůvodného obohacení podle § 2991 o. z. Žalovaná dosud uhradila 16 829,87 Kč, a proto jí soud uložil povinnost zaplatit 15 376,13 Kč. Pro zbývající částku 25 320,95 Kč byla žaloba zamítnuta, protože v důsledku neplatnosti smlouvy nemá žalobkyně na tato plnění nárok.

16. Úrok z prodlení soud přiznal podle § 1970 o. z. a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Vrácení bezdůvodného obohacení je vázáno na výzvu věřitele podle § 1958 odst. 2 o. z. Dopisem ze dne 22. 11. 2025 byla žalovaná vyzvána k plnění do 3 dnů od obdržení dopisu. Z podacího lístku zásilky vyplývá, že výzva byla odeslána dne 25. 11. 2025 a podle § 573 o. z. platí domněnka, že byla doručena dne 28. 11. 2025. Splatnost dluhu tak nastala 1. 12. 2025. Soud proto přiznal žalobkyni úrok z prodlení od 2. 12. 2025 do zaplacení a ve zbývající části žalobu zamítl.

17. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 a § 151 odst. 1, 2 o. s ř. Žalovaná měla ve věci převážný úspěch, náklady řízení jí však nevznikly, proto jí je soud nepřiznal.