6 C 49/2024

Plný text

Okresní soud v Semilech rozhodl soudcem Mgr. Michalem Polákem ve věci žalobkyně: Jméno zainteresované společnosti 0/0 , IČO: IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 zastoupená advokátkou tituly před jménem . jméno příjmení sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0 proti žalovanému: Jméno zainteresované osoby 0/0 Datum narození zainteresované osoby 0/0 Adresa zainteresované osoby 0/0 o zaplacení 17 522,93 Kč s příslušenstvím

I. Zamítá se žaloba, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 17 522,93 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně od 8. 9. 2023 do zaplacení z částky 17 522,93 Kč.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou podanou dne 8. 9. 2023 domáhala na žalovaném zaplacení částky 17 522,93 Kč s příslušenstvím. Tvrdila, že s žalovaným uzavřela dne 30. 1. 2020 smlouvu o úvěru č. , hodnota, , na základě které byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 40 000 Kč. Žalovaný neplnil své závazky ze Smlouvy a došlo k zesplatnění celého úvěru dne 21. 6. 2020. Pro případ prodlení s úhradou nové jistiny vzniklé po zesplatnění byla sjednána smluvní pokuta 0,1 % denně. Rozsudkem zdejšího soudu č. j. 90 C 56/2020-56 ze dne 22. 2. 2021 bylo žalovanému uloženo zaplatit smluvní pokutu 2 477 Kč za dobu od zesplatnění úvěru do 21. 12. 2020. Protože žalovaný ani poté neuhradil novou jistinu, požaduje žalobkyně smluvní pokutu 0,1 % denně z nové jistiny 48 570,61 Kč také od 22. 12. 2020 do 22. 8. 2023 v kapitalizované výši 17 522,93 Kč. K úhradě smluvní pokuty byl žalovaný vyzván dopisem ze dne 22. 8. 2023, avšak nic nezaplatil.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil ani nepředložil žádné důkazy. Protože se žalovaný k jednání dne 18. 6. 2024 bez omluvy nedostavil, ač byl řádně předvolán, rozhodl soud podle § 101 odst. 3 o. s. ř. bez jeho přítomnosti .

3. Návrhem žalovaného ze dne 30. 1. 2020 a jeho akceptací ze strany žalobkyně dne 31. 1. 2020 je prokázáno uzavření smlouvy o úvěru č. , hodnota, . Ve smlouvě se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr do výše 40 000 Kč a žalovaný zavázal poskytnutý úvěr splácet ve 36 měsíčních splátkách po 3 219 Kč vždy k 17. dni v měsíci. Úroková sazba byla dohodnuta ve výši 89,28 % ročně. Pro případ prodlení žalovaného s úhradou splátky o délce 30 dnů byla v čl. 6.1 Smlouvy sjednána smluvní pokuta 499 Kč za každou splátku, splatná vždy k 10. dni po jejím vzniku. Po zesplatnění úvěru právo na smluvní pokutu nevzniká. Souhrn veškerých smluvních pokut činí max. 2 999 Kč za každý kalendářní rok. Dále bylo v čl. 6.2 Smlouvy sjednáno právo žalobkyně na náhradu účelně vynaložených nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením dlužníka. U každé splátky, se kterými se dlužník ocitne v prodlení o délce 15 dnů, činí výše nákladů 200 Kč a právo na zaplacení těchto nákladů vzniká u každé jednotlivé splátky vždy patnáctým dnem trvání prodlení s její úhradou. Splatnost nákladů byla sjednána vždy k 10. dni po jejich vzniku. Podle čl. 6.3 Smlouvy v případě prodlení dlužníka s úhradou splátky nebo její části o délce 65 dnů dojde k automatickému zesplatnění úvěru a jistina, úroky, smluvní pokuty a náhrada nákladů se stávají okamžitě splatnými, přičemž úroky dosud nezaplacené se stávají součástí „nové“ jistiny, která je splatná v den zesplatnění. Podle čl. 6.5 Smlouvy jestliže nebude nová jistina uhrazena v den zesplatnění úvěru, vzniká dlužníkovi povinnost uhradit smluvní pokutu 0,1 % denně.

4. Dopisem ze dne 21. 6. 2020 žalobkyně oznámila žalovanému zesplatnění úvěru v důsledku prodlení se splátkou delším než 65 dnů a vyzvala žalovaného k úhradě částky 48 570 Kč ve lhůtě 10 dnů od odeslání výzvy.

5. Dopisem ze dne 22. 8. 2023 žalobkyně vyzvala žalovaného k zaplacení smluvní pokuty za dobu od 22. 12. 2020 do 22. 8. 2023 v kapitalizované výši 17 522,93 Kč do 15 dnů od odeslání výzvy.

6. Platebním rozkazem Okresního soudu v Semilech č. j. 90 C 56/2020-56 ze dne 22. 2. 2021 bylo žalovanému uloženo, aby žalobkyni zaplatil jistinu 48 570 Kč a smluvní pokutu 2 477,07 Kč.

7. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z.), se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.Podle § 2048 odst. 1 o. z. ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém.Podle § 576 o. z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas.Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.Podle § 1802 o. z. mají-li být plněny úroky a není-li jejich výše ujednána, platí dlužník úroky ve výši stanovené právním předpisem. Nejsou-li úroky takto stanoveny, platí dlužník obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídla dlužníka v době uzavření smlouvy.Podle § 122 odst. 2, 3 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, uplatněná smluvní pokuta nesmí přesáhnout 0,1 % denně z částky, ohledně níž je spotřebitel v prodlení, je-li spotřebitel v prodlení s plněním povinnosti peněžité povahy. Souhrn výše všech uplatněných smluvních pokut nesmí přesáhnout součin čísla 0,5 a celkové výše spotřebitelského úvěru, nejvýše však 200 000 Kč.

8. Soud na základě provedených důkazů uzavřel, že žalobkyně uzavřela dne 31. 1. 2020 s žalovaným smlouvu o úvěru č. , hodnota, a poskytla žalovanému úvěr ve výši 40 000 Kč. Přestože je ujednání o výši smluvního úroku projevem volného ujednání smluvních stran a jeho maximální výše není zákonem upravena, není tato skutečnost překážkou pro posouzení, zda je ujednání o výši úroku v souladu s dobrými mravy podle § 580 odst. 1 o. z., neboť neúměrné zatížení dlužníka ve prospěch věřitele nelze společensky a spravedlivě akceptovat. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, čj. 21 Cdo 1484/2004 je v rozporu s dobrými mravy zpravidla výše úroků sjednaná ve smyslu ustanovení § 658 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen obč. zák.), která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Jak soud zjistil z Databáze časových řad ARAD (viz Tabulka B1.2: Úrokové sazby korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v ČR – Domácnosti a NISD na spotřebu – fixace sazby 1 až 5 let) uveřejněné na webových stránkách ČNB, činil obvyklý úrok bankovních institucí v době sjednání úvěru 8,19 % p. a. Sjednaný úrok ve výši 89,28 % p. a. tento obvyklý úrok podstatně převyšuje. Byť byl úvěr poskytován nebankovním subjektem, u kterého bývá úroková sazba obecně vyšší s ohledem větší podnikatelské riziko s přihlédnutím k obvyklému okruhu dlužníků, nelze téměř jedenáctinásobný úrok oproti obvyklému bankovnímu úroku považovat za přiměřený ani u nebankovního subjektu. Soud proto shledal, že úrok byl sjednán v rozporu s dobrými mravy a je neplatný podle § 580 odst. 1 o. z. K tomu srov. také rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005, dle kterého lze připustit, že u půjčky na základě smluv uzavíraných mezi fyzickými osobami, zejména v případě, kdy je dlužníkem osoba nacházející se v obtížné finanční situaci, mají pro věřitele na rozdíl od půjček či úvěrů poskytovaných peněžními ústavy výrazně vyšší míru rizikovosti, a proto - v závislosti na okolnostech konkrétního případu - nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů. Není možné však tolerovat extrémní případy, kdy úrok přesahuje obvyklou míru zcela neadekvátním způsobem. Ujednání o takto vysokém úroku (hrubě odporujícímu dobrým mravům) je neplatné podle § 39 obč. zák.

1. Ujednání o úroku je obligatorní součástí úvěrové smlouvy a bez takového ujednání by úvěrová smlouva nemohla vzniknout. Nová právní úprava v ust. § 1802 o. z. prakticky kopíruje ust. § 502 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, na základě kterého bylo např. v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2008, sp. zn. 29 Cdo 4498/2007, judikováno, že neplatnost ujednání o úrocích ve smlouvě o úvěru nezpůsobuje sama o sobě (vzhledem k povaze takové smlouvy a k jejímu obsahu) neplatnost smlouvy o úvěru jako celku, neboť úprava obsažená v § 502 obch. zák. posiluje princip obsahové oddělitelnosti té části právního úkonu (smlouvy o úvěru), která se týká úroků, od dalších částí takové smlouvy (§ 41 obč. zák.). Uvedenou judikaturu však nelze v daném případě zcela použít s odkazem na § 576 o. z., který se od § 41 obč. zák. liší v tom, že za neplatnou lze považovat oddělitelnou část smlouvy pouze v případě, že by k právnímu jednání došlo bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. Protože žalobkyně je podnikatelkou v oboru poskytování úvěrů a tuto činnost vykonává výhradně za účelem dosažení zisku, nelze v daném případě důvodně předpokládat, že by uzavřela úvěrovou smlouvu bez ujednání o úroku (což úvěrová smlouva ani neumožňuje) nebo s úrokem obvyklým, který poskytují banky. Soud je toho názoru, že za obvyklý bankovní úrok by žalobkyně úvěr neposkytla, protože na nepřiměřeně vysokém úroku je postaven její obchodní model, kdy klienti, kteří plní podmínky úvěru (tj. platí vysoký úrok), generují vysoký zisk, čímž vyvažují ztráty z nesplácených rizikových úvěrů. Obdobně např. rozhodnutí Městského soudu v Praze č. j. 72 C 411/2021-79 ze dne 2. 3. 2022 (přístupný na Aspi). Nelze proto předpokládat, že by k uzavření předmětné smlouvy došlo i bez neplatné části týkající se výše úroku, pokud by rozpoznaly strany neplatnost včas, resp. že by žalobkyně přistoupila na úrok přiměřený. V daném případě si žalobkyně musí být nemravně vysokého úroku vědoma (tedy byla způsobilá rozpoznat nemravnost úroku včas ještě před uzavřením smlouvy) s ohledem na svou podnikatelskou praxi, stávající judikaturu i na množství zamítavých rozsudků, které byly vydány v řízení, v nichž byla účastníkem. Přesto i nadále ve svých smlouvách nemravný úrok požaduje a letitou práci soudů ponechává bez povšimnutí. Navíc si lze stěží reálně představit, že by dlužník žalobkyni při sjednávání smlouvy navrhl, že z důvodu nemravně vysokého úroku zaplatí pouze bankovní úrok a žalobkyně s tímto souhlasila. Jednak jde se o smlouvy adhezní, kde dlužník nemá žádnou možnost do výše úroků a poplatků zasáhnout a pokud by žalobkyni skutečně postačoval pouze obvyklý bankovní úrok, pak by to pod tíhou celé řady zamítavých rozsudků, kdy soudy shledaly její úrok v rozporu s dobrými mravy, již nepochybně promítla do svých smluv. Soud proto shledal smlouvu neplatnou jako celek a v takovém případě je nutno vztahy mezi účastníky vyřešit s odkazem na bezdůvodné obohacení.

2. Protože soud shledal úvěrovou smlouvou neplatnou jako celek, nelze k ujednání o smluvní pokutě přihlížet, a proto nemohla být žalobou uplatněná smluvní pokuta žalobkyni přiznána. Překážkou pro zamítnutí žaloby nebyla ani skutečnost, že ohledně jistiny a smluvní pokuty za dobu od zesplatnění úvěru do 21. 12. 2020 byl vydán platební rozkaz, který žalovanému povinnost k zaplacení nesplacené jistiny a smluvní pokuty za předcházející období uložil. Podle § 13 o. z. může každý, kdo se domáhá právní ochrany, důvodně očekávat, že jeho právní případ bude rozhodnut obdobně jako jiný právní případ, který již byl rozhodnut a který se s jeho právním případem shoduje v podstatných znacích. Zákon však nevylučuje, aby byl podobný právní případ rozhodnut jinak, pouze ukládá soudu povinnost přesvědčivě vysvětlit důvod odlišného rozhodnutí. V daném případě byl v obdobné věci vydán platební rozkaz, u kterého odůvodnění ze zákona absentuje a nelze ho zjistit, proto je prosté odůvodnění rozsudku, ve kterém soud vysvětlil své důvody k zamítnutí žaloby, dostatečné a v souladu s ust. § 13 o. z.

9. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s ř. Žalovaný byl v řízení úspěšný, náklady řízení mu však žádné nevznikly, proto soud nikomu náklady řízení nepřiznal.